Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Naděje

Čtvrtek v 22:07 | Victoria |  Mé básně
Jedna další rychlomyšlenková, kdy jsem jen vzala papír a psala. Tyhle pseudobásně se mi píšou nejlíp. Nedržím se žádných pravidel. Kašlu na rýmy, prozódii a podobné blbosti. Jako amatér si to můžu dovolit. Snad se vám bude líbit.



Kde je? Kam zmizela?
Paradox ji sežvýkal,
ztratila se kdesi v dáli.
Nebo radši utekla?
Držet za ruku ji máš!
Hýčkat,
hladit po vlasech.
Zatímco jen nadáváš,
nevidíš ta znamení,
jako sladká mámení.
Ty stopy, co ti nechala.
Že nezmizela,
neumřela.
Kráčí si svým vlastním světem,
ta ohnivá dáma,
v jednu chvíli je tu s tebou,
pak rozdává radost dětem,
je to velká Neznámá.
Když ostnatý drát tě škrtí,
temnota tě zaplaví,
Neznámá pak objeví se
se svou silou jestřábí.


 

Tak už jsem asi dospělá...

16. ledna 2018 v 10:56 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
…když mám tu kreditku. V poslední době se mě hrozně moc lidí ptalo, jak bez ní můžu fungovat. Jak vůbec můžu kráčet tímto světem BEZ KREDITKY! Hrůza. Ale asi před dvěma měsíci jsem se konečně zbavila nálepky pravěké ženy. Alespoň v tomhle.

Tož jsem zašla se sestrou do jedné nejmenované banky, tam jsem dělala, že všemu hrozně rozumím a chápavě přikyvovala. Důležitý byl pro mě akorát bod, že založení a vedení je bezplatné. Jako úplný negramot zase nejsem, ale to chápavé přikyvování jsem v určitých chvílích podstoupit musela.
Takže si konečně chodím po ulici se zbrusu novou kreditkou. Pěkně se blyští a mám dokonce pojištění proti krádeži. Že mám na účtu minimální částku, která tam ještě může být, je přece jedno. Hlavně že mám pojištění! Jednou se to přece bude hodit, až budu vydělávat ty miliony, ne?

Placení v obchodech je taky sranda. Při prvním placení se to jaksi nechtělo připojit - asi chyba v matrixu. Při druhém placení jsem kartu přiložila na úplně jiné místo, takže pokud by se transakce uskutečnila, zřejmě by v tom měly prsty nějaké temné síly. Při třetím placení jsem pro jistotu řekla, že tím platím poprvé. Až při čtvrtém placení jsem důležitě řekla "Můžu kartou?" a s hlasitým píp to konečně uskutečnila. Je to docela sranda, jen si nejsem jistá, jestli mi vyhovuje ta virtuální představa. Peníze máte, ale jsou jaksi nehmotné.

Takže jsem vkročila do další etapy dospěláckého života. Mám pocit, že za pár let se už karta nebude ani blyštit, ani ji nebudu vytahovat tak hrdě. Ale zatím je docela fajn, že už nemusím chodit s měšcem plným zlaťáků.

Je tu čas vánoční

24. prosince 2017 v 9:41 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Pamatuji si, jak jsem se jako malá holčička na Štědrý den probudila, vyskočila z postele a utíkala do obýváku, jestli tam Ježíšek opravdu přinesl stromeček. A vždycky tam byl! Já pak celá nedočkavá čekala na večeři, ujídala cukroví, hrála si s betlémem (protože prostě zvířátka a "panenky") a těšila se na cinknutí zvonečku, které znamenalo, že nám Ježíšek přinesl dárky. Bylo to kouzelné období. A i když je pravda méně kouzelná, to nadšení mě stejně nepřešlo :-).

S nadšením jsem balila dárky a ani jsem u toho nenadávala, vyráběla jsem vánoční cedulky, pekla cukroví (klasické perníčky, extra tvrdé zázvorky a trochu neobvyklé vánoční ježky :-D) a užívala si vánočních písniček s Frankem Sinatrou. Nejvíc času jsem trávila se sestrou a svým synovcem. Už jsou mu čtyři měsíce, takže s ním začíná být sranda. A hlavně je hrozně ukecaný. Jen škoda, že neumím miminkovštinu :-D. Hádám, že brzy zase napíšu nějaký ten tetičkovský článek :-).


Radši nechci moc myslet na to, jak budu po Vánocích těžce nestíhat. Zase jsem si domluvila brigádu v Albertu a zbývá mi ještě několik zkoušek, takže program mám jasný :-D. Ale ne, dneska na to prostě myslet nebudu! Dneska mám v plánu dokoukat film Život je krásný (z r. 1946, ale nenechte se tím odradit, má opravdu krásnou atmosféru), jít se projít ven, číst si, flákat se, těšit se na salát :-D. Ty dárky už jsou jen takový příjemný bonus. Vánoce totiž nejsou o dárcích. Jsou o rodině, klidu a míru a správných hodnotách, které často přehlížíme. Jsou o odpuštění, lásce a radosti. Jsou o tom, že někoho máme rádi, i když nás ten někdo opakovaně zklamává. Tohle všechno k tomu patří a ještě mnohem víc. Užívejte si Vánoce, kašlete na stres, buďte rádi za své zdraví a za zdraví svých blízkých.

Vaše Vánocemi poblázněná Victoria
 


13 Reasons Why

18. prosince 2017 v 21:07 | Victoria |  Filmíky
Je vůbec ještě někdo, kdo by neslyšel o tomto seriálu? Mám pocit, že čtu recenze snad na každém blogu. Já se recenzi dlouho vyhýbala. Příběh Hannah mi zalezl pod kůži hrozně divným způsobem. Zkrátka jsem to v sobě dost dlouho zpracovávala. Konečně bych se však ráda podělila o svůj názor. Jen předem upozorňuji, že tato recenze obsahuje spoilery, takže kdo seriál ještě neviděl, nechť to urychleně napraví a pak se vrátí na můj blog :-).


Režie: T. McCarthy, G. Araki, H. Shaver, K. P. Alvarez, C. Franklin, J. Yu, Hudba: Eskmo
Hrají: D. Minnette, K. Langford, Ch. Navarro, A. Boe, B. Flynn, J. Prentice,…
USA, 2017, 12 h a 3 min
Předloha: Třináctkrát proto (J. Asher)

Clay Jensen (Dylan Minnette) je obyčejný sedmnáctiletý kluk, který se dobře učí a tak trochu nezapadá svým slušným chováním. Jednoho dne však anonymně dostane krabici plnou kazet. Zjistí, že jsou to nahrávky od Hannah Bakerové (Katherine Langford), studentky, která spáchala sebevraždu. Na sedmi kazetách vypráví svůj příběh a důvody, proč to udělala. Clay se tedy nedobrovolně dostává do hurikánu, který Hannah odstartovala. Protože pokud jste dostali kazety, jste jedním z důvodů, proč se Hannah zabila. Kazety putují každému, kdo byl příčinou. Kdo vlastně zabil Hannah Bakerovou?

Můj názor:

Seriál vyvolal vlnu reakcí. Spousta lidí říká, že Hannah neměla žádný rozumný důvod. Že je to hysterka, která ráda poutá pozornost. Ano, některé důvody byly opravdu malicherné. Ale když se to všechno nabalí na sebe - jeden problém za druhým - je pro člověka těžké si říct, že o nic nejde. Hannah měla bohužel štěstí na blbce, kteří ji akorát využívali. Postupem času se z veselé dívky stala samotářka v depresi, která nevěří lidem, což se vzhledem k její situaci dá pochopit. Neměla nikoho, s kým by si mohla promluvit a komu by mohla důvěřovat. Ani vztah s Clayem to nezachránil. I když se ti dva k sobě perfektně hodili, stačilo pár nedorozumění a všechno skončilo. Nakonec ji tedy okolnosti dotlačily do takového stavu, kdy už nedokázala najít jiné východisko. Jak sama řekla, chtěla, aby všechno skončilo.
Musím říct, že mi bylo Hannah opravdu líto. Byla sympatická, hezká, chytrá a měla život před sebou. Mohla si promluvit s rodiči. Zkusit si najít psychologa. Vykašlat se na všechny spolužáky, přečkat to a třeba by na vysoké byla spokojenější. Ona to zkusila řešit, ale bohužel se jí nedostalo takové podpory, jakou asi čekala.
Její rozhodnutí nebylo správné, ale bylo pochopitelné. Sebevražda není řešení, ale co my víme o ostatních? Nevíme, co se lidem odehrává v hlavě. Proto bychom k sobě neměli být lhostejní.

Na seriálu se mi hrozně líbilo, že je na Hannin příběh pohlíželo z více úhlů. Líbila se mi myšlenka, že každý svým chováním a jednáním může ovlivnit život druhého. Někdy stačí úplné prkotiny, např. když vás dotyčný nepozdraví, nebaví se s vámi nebo nemá na vás čas. Někdy někoho urazíme, aniž bychom to tušili. Zároveň ale neznáme příběhy druhých. Každý má ten svůj. Každý se musí potýkat se sračkami života. Někdo jich má víc, jiný míň, ale ušetřený není nikdo.


Co se týče hereckých výkonů, tak musím pochválit všechny hlavní i vedlejší postavy. Nejvíc mě ale zaujali tito tři:

Hannah Bakerová (Katherine Langford) - tady myslím není co dodat. Katherine se opravdu vžila do své postavy. Její chování bylo uvěřitelné a z některých scén mě až mrazilo. Hlavně ta finální byla dost drsná. A ještě bych dodala, že má opravdu krásnou angličtinu. Rozhodně jsem zvědavá na její další role.



Tony Padilla (Christian Navarro) - kluk, co rozumí autům, kamarád Hannah a hlavně postava, která byla snad nejzáhadnější z celého seriálu. Opravdu jsem nevěděla, co si o něm myslet. Tonyho jsem si ale velmi oblíbila. Christian má kolem sebe takovou zvláštní auru a charisma.


Skye Miller (Sosie Bacon) - Skye je jedna z vedlejších postav a moc se v seriálu neobjevuje, ale rozhodně mě zaujala. Záhadná, trochu oprsklá barmanka, která nemá moc přátel, řeže se a má zálibu v kartách. Rozhodně doufám, že se Sosie objeví i ve druhé sérii, protože její postava má rozhodně potenciál.


Na závěr bych ještě ráda zmínila knihu od Jaye Ashera, která je předlohou. Jako správný rebel jsem nejdřív viděla seriál a teprve potom četla knihu. Bohužel musím říct, že kniha je příšerná slátanina. Nečtěte ji. Možná, že kdybych to udělala naopak, bylo by mé hodnocení jiné, těžko říct. Výjimečně však musím říct, že seriál je tisíckrát lepší.

Co víc říct? Pokud máte rádi psychologické seriály/filmy, tak tento rozhodně nemůžete minout. Je dost depresivní, ale zároveň je v něm spousta myšlenek o životě. Zaručuji vám, že o něm budete po skončení přemýšlet ještě hodně dlouho.



Hodnocení na čsfd: 84 %
Moje hodnocení: 100 %

Strasti vysokoškoláka 10

15. prosince 2017 v 17:57 | Victoria |  Strasti vysokoškoláka
Je zkouškové a měla bych se učit, takže je konečně čas na další Strasti vysokoškoláka! Zkrátka prokrastinace vládne (nejen vysokoškolskému) světu! Tož jdeme na to :-).


Přežila jsem týdenní kurz dramaterapie! Pro neznalé - dramaterapie je vlastně terapie divadlem. Docela jsem se toho bála, protože mi dělá problém se takhle otevřít před větší skupinou lidí. Ale nakonec to tak hrozné nebylo. Většinou jsme dělali spíš skupinové hry zaměřené na dynamiku, sebepoznání, uvědomění si některých hodnot apod. Něco podobného jako při seznamováku. Nejvíc se mi líbily hry poslepu a super byl i kruh důvěry (nebo tak nějak - už si nevzpomínám, jak se to přesně jmenuje), kdy stojíte v kruhu lidí, máte zavřené oči, jste zpevnění a oni si s vámi pohazují, jak chtějí :-D. Trošku adrenalin no :-D.
Bezvadná byla taky taneční terapie. Tedy ne že by mi to šlo, jsem na tanec totálně levá, ale hrozně se mi líbí, když to někdo umí. Nejedná se tedy o klasický tanec, je spíš takový pomalý, intuitivní. Docela mi to připomínalo tai-chi.
Jediné, co se mi fakt nelíbilo, byla poetoterapie (terapie poezií). Který (ne)normální člověk by chtěl takovou terapii? Ráda píšu blabásničky, ale na povel psát fakt nedokážu.
A konečně jsem trochu poznala některé spolužáky. I když pořád mám problém se před nimi trochu víc otevřít. Možná bych potřebovala spíš měsíční kurz + pár panáků k tomu :-D. Jo, a vidět svoje profesory ožralé je taky zážitek :-D.
Nicméně jsem ráda, že už to mám za sebou. Nakonec to bylo docela v pohodě, i když si pořád myslím, že výprava do Mordoru by byla zábavnější :-D.




Bylo to kdesi v Jeseníkách a lišky tam dávaly dobrou noc.
Ale ta příroda kolem byla fakt nádherná!

V poslední době se u nás na bytě dějí samé změny. Kluci odešli a nastoupila slečna Jednoslovná. Člověk si s ní fakt pokecá. Na všechno totiž odpovídá jedním slovem. Můžete jí zkusit říct, že jste ve skříni objevili vstup do Narnie, s ní to ani nehne.

Když už jsem u toho bytu, tak se nejspíš budu taky stěhovat. Začíná mě to tu štvát čím dál víc. Internet neustále vypadává, voda teče mimo sprchovou hlavici a je tu taková zima, že si nejspíš brzy adoptujeme partu tučňáků. Máme tu jen malý radiátor na elektřinu, který samozřejmě nemůžeme nechat zapnutý přes den (respektive nechceme být zodpovědné za případný požár). Takže si to dovedete představit. Když k tomu připočtu vzdálenost od centra a podivné existence všude okolo, je to asi fakt nejrozumnější řešení. Tak držte palce, ať to vyjde :-).

Já při psaní eseje:
Koukám na ten slovní průjem, mlátím se pěstí do čela a hlasitě u toho nadávám.
"Jsem blbá! Úplně blbá! Bez názoru! Zabijte mě někdo, ať to nemusím psát!"

Tento týden jsem se učila surdopedii a hrozně mě pobavila tahle věta:
Sluchový analyzátor (někdy též jednoslovně označován jako "ucho") začíná vznikat již v počátcích…

Já vím, že mám asi divný smysl pro humor, ale fakt mi to přijde vtipné. Který člověk by řekl sluchový analyzátor?

"Chci další náušnici, tak jsem si nechala propíchnout sluchový analyzátor."
"Jdi si vyčistit oba sluchové analyzátory!"
"Z toho hluku mě bolí sluchové analyzátory."

Takže kdybyste někdy použili termín "ucho", buďte v klidu. Taky je to správně :-D.

Pravidelně potkávám chlápka v černém oblečení, s černou kapucí přes hlavu a většinu obličeje má zakrytý černým šátkem. Když jsem ho potkala poprvé, byla docela tma, takže jsem sebou trochu škubla, protože vypadal jako smrtka :-D. Potkat ho s kosou, tak zdrhám :-D.

Včera jsem jela tramvají a zaujal mě rozhovor dvou starších žen. Jedna doporučovala druhé nové DVD, které si koupila. Jedná se o "film" s hořícím krbem :-D. Devadesát minut se můžete koukat, jak vám v televizi plápolá oheň a praská dřevo. A jako bonus si k tomu můžete pustit koledy nebo namluvené pohádky. Jako jo, ten bonus ještě chápu. Ale ten krb? Jsou to blázni, ti mudlové :-D.

Ještě pořád chodím na jumping! A furt mě to hrozně baví! Akorát jedna jediná věc mě štve. Boty si teď v zimě musíme nechávat na chodbě. Nedávno jsem docela spěchala, popadla boty a pak měla takový divný pocit, jestli mám svoje boty :-D. V tramvaji jsem si je prohlížela ze všech stran a přemýšlela, jestli ty provázky kolem kotníků byly i na těch mých. Řeknu vám, že spolucestující na mě koukali dost divně :-D.
Bože. Co jsem to za holku, že nepoznám svoje boty? Jestli se teď škodolibě chechtáte, že jsem zlodějka bot, tak vás asi zklamu. Nikdo si nestěžoval, takže hádám, že opravdu byly moje. Tohohle trapasu jsem naštěstí byla ušetřena :-D.

V Šantovce otevřeli nový obchod se zdravou výživou! A je to tam úplně parádní!
Nesmím tam chodit. Jinak utratím všechny peníze. A pak se vesele stavit do antikvariátu, že? Jsem v háji! :-D

Můžete mi říct, co dávají do francouzského punče? Sakra, z čeho se vlastně dělá punč? Z vína? Já fakt nevím, ale byl docela dobrý. Jenom nechápu, proč se mi po něm motala hlava :-D. Vždyť jsem měla jen jeden! Je fakt, že jsem posledních pár dní moc nespala, ale to mi chcete říct, že nic nevydržím? :-D

Na hraně

9. prosince 2017 v 21:40 | Victoria |  Mé básně


Snažím se udržet
pavoučího stébla,
balancuji na hraně
na konci světa.
Náruč temnoty
a černé oči,
jsou v nich žhavé uhlíky.
Hypnotizér,
co láká
na medové řeči.
Tahá mě za nohu,
tahá mě přes okraj
ze světla
do hlubin,
do Chaosu.


Metal 4ever

21. listopadu 2017 v 21:45 | Victoria |  Hudba, videa
Všechno to jsou lásky na první poslech. Některé skupiny poslouchám víc, jiné míň, ale oblíbila jsem si všechny. Jak jste na tom s hard rockem/heavy metalem vy? :-)


1) Iron Maiden - Ghost Of The Navigator



2) Iron Maiden - The Wicker Man



3) Avantasia - The Scarecrow



4) Nightwish - While Your Lips Are Still Red



5) Nightwish - The Islander



6) Kiss - I Was Made For Loving You



7) AC/DC - Highway to Hell



8) Within Temptation - Dangerous



9) Aleš Brichta - Hladit vlasy tvý



10) Warlock - All We Are




Být tetičkou je fajn

20. listopadu 2017 v 14:54 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Nikdy bych nevěřila, jak dokáže to maličké stvoření změnit naši rodinu. Ten chlapeček má snad nějakou super schopnost. Všechny ledy v srdcích v jeho přítomnosti tají. A i ten největší tvrďák začne dělat blbiny, jen aby se malý usmál. Ještě před třemi měsíci jsem si nedovedla představit, že budu opravdu teta. Byl jen veliká tasemnice uvnitř sestřina břicha. Nechápu, jak mohl takový dokonalý človíček vyrůst prakticky z ničeho.

Ze začátku jsem se malého bála nosit, ale pomalu v tom začínám mít praxi. Prý jsem ho JÁ naučila na ruce a rozmazlila ho. Vůbec! Můžu já za to, že se rád kouká na lidi okolo? I když uznávám, že těch pět kilo živé váhy už se docela pronese. Posiluju bicepsy, tricepsy, občas udělám i dřep, když mu spadne dudlík :-D.

Celé těhotenství jsem se sestře smála, že bude určitě používat mateřský plurál. Vždycky mi to u těch mamin připadalo trochu směšné. A pak mě ségra přistihne, jak mluvím s malým:
"Jé, my jsme počurkaní. Dáme čistou plenečku a hned to bude fajn." To se prostě nedá :-D.

Myslím, že si začnu nosit při každé návštěvě náhradní oblečení. Matyáš mě prostě pokaždé poblije :-D. Když se to stalo poprvé, tak jsem se dost lekla a trošku s ním škubla. Chudák malá. Hádám, že teď mi to dělá schválně. Ale stejně je to miláček.

Aby toho rozmazlování nebylo málo, tak mu docela často zpívám. Je to asi první člověk, kterému se to líbí. Tedy ne že by měl na vybranou :-D. Zatím si nejvíc oblíbil The Hanging Tree z Hunger games a melodie z Pána prstenů a ze Hry o trůny :-D. No co, začít se má pěkně odmalička! Čím dřív, tím líp. Taky jsem mu koupila parádní ponožky s drakem a časem bych mu chtěla pořídit dupačky I am not short, I am Hobbit. Můj synovec musí být správný fantasy nadšenec! :-D

Nedávno jsem měla i hlídací premiéru. Byla jsem s ním sama dvě hodiny, aby sestra a její přítel mohli oslavit výročí. Naneštěstí jsem ho dostala ne zrovna příjemně naladěného. Byl extrémně žravý a vůbec nechtěl spát. Takže se vždycky nechal půl hodiny milostivě nosit, pak deset minut spal, poté se s křikem probudil a tak pořád dokola. Ke konci jsem byla celá rozcuchaná a zničená, ale aspoň jsem sestru pobavila.

Takže jak vidíte, jsem tetka na plný úvazek. A i když je malý občas hajzlík, stejně je to cukrouš. Člověk by ho nejradši namočil do kafe a spapinkal :-D. Těším se, až trochu povyroste a budu s ním dělat blbosti. Někdo ho to naučit musí, no ne? Ale o tom zase jindy :-).


Boj sama se sebou

18. listopadu 2017 v 22:36 | Victoria |  Téma týdne
Před několika týdny se na blogu objevilo téma týdne Boj. Teprve teď mě napadla taková krátká úvaha, možná tak trochu sebereflexe, takže tady to máte.

První věc, která mě při slově boj napadne, je paradoxně boj sama se sebou. Nikdy jsem neoplývala velkým sebevědomím. Vlastně se dá říct, že bylo mnohdy těžce pod nulou. Myslím, že mě rodiče nikdy moc neučili, že si mám věřit a vážit si sebe samé. Ale částečně je to dané i mou povahou, co si budu nalhávat.
V určitých věcech jsem perfekcionista. Můj problém totiž je, že chci být perfektní. Dokonalá. A celý život mám pocit, že jsem úplný opak. Jednu dobu jsem se kvůli tomu dost trápila. Věřte mi, tyhle stavy nechcete zažít.
Pomalu mě však ten boj začíná zmáhat. Unavuje mě ten hlas, který říká, že nejsem dost hezká, chytrá, vtipná,… doplňte dle libosti. Začíná mi docházet, že to prostě nemá smysl. Trochu jsem si při psaní vzpomněla na film To the Bone, kdy hrál Keanu Reeves nějakého psychologa a kázal svým pacientům, aby si pěkně zařvali "Fuck off voice!" :-D


Nevypadám jako modelka a pravděpodobně nikdy nebudu. Nemám nekonečně dlouhé nohy, břicho by to chtělo plošší, boky menší… bla, bla, bla. Vážně mě to unavuje. Připadala jsem si tlustá, i když jsem v patnácti vážila padesát kilo. Všechno je to prostě v hlavě. Asi nemá cenu hnát se za nějakým ideálem. Nejlepší je dosáhnout ideální verze sebe samé. Hodně mi v tom momentálně pomáhá sport.

Ne vždy jsem milá. Čas od času se stane, že řeknu něco, co mě pak mrzí. Občas mám prostě tendenci jednat impulzivně. Asi je to tím, že většinou ty emoce držím v sobě. A když už je toho moc, prostě vybuchnu, i když se jedná o prkotinu.

Jsem příliš vážná a vím to o sobě. Chtěla bych být jiná. Víc spontánní. Hlavně když vidím své vrstevníky, jak nic neřeší. Určité věci mě ovlivnily a já musela v lecčem rychle dospět.


Nemám ráda změny. Změny pro mě znamenají stres. A když jsem ve stresu, můžu vybouchnout. Takže je to začarovaný kruh.

Nevěřím lidem. Respektive trvá hrozně dlouho, než někoho pustím k sobě. Vytvořila jsem si kolem sebe hradby a málokdo má chuť je bořit. Pár lidí už mě totiž zklamalo a nějak se mi nechce to znovu podstupovat.


Co chci tímto článkem vlastně říct? Prostě… bojovat sám se sebou je naprosto nesmyslné. Můžeme zapracovat na těch negativních částech naší osobnosti a odstranit to, co nám vadí. Ale bojovat sám se sebou, či se dokonce nenávidět? Akorát nám to bere energii. Mějte se rádi. A pokud už jste rodiči, naučte své děti, aby si sebe vážili. Aby se nebáli a měli důvěru ve svět. Protože to, co jim předáte, už nezmizí.

Pomněnčino dítě

18. listopadu 2017 v 18:27 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Amanda Prowse
Počet stran: 279
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2017



"Jenže jsou šedesátá léta dvacátého století, což není příliš příznivá doba na to,
aby bylo požehnáno sňatku muže černé pleti a dívky z chudé londýnské rodiny…"


Pomněnčino dítě mě zaujalo už svou úchvatnou obálkou. Zbožňuju Londýn a anglické prostředí, takže Tower Bridge v pozadí ve mně vzbuzoval důvěru, že se bude jednat o parádní příběh. Celkově se mi líbí atmosféra šedesátek, takže za tohle musím dát palec nahoru. Ale teď už k samotnému ději!

Mladinká Dot je obyčejná dívka z chudé rodiny, které je na prahu dospělosti. Žije se svými rodiči a mladší sestrou v Londýně a se svým životem je vcelku smířená. Pracuje jako prodavačka, ráda tráví čas se svojí kamarádkou a rodinou. Není zrovna nejbystřejší, ale má smysl pro humor a umí se smát. Jednoho dne se však stane něco, co změní její život. Potká tajemného Solomona, muže černé pleti, a oba se do sebe zamilují. Jenže okolí jim zrovna nepřeje.
On pochází z dobré rodiny, je bohatý a jeho život je přesně nalinkovaný.
Ona je chudá, nemá vzdělání a její rodiče mají rasistické názory.


"Ty si myslíš, že na barvě kůže nezáleží? Tak já ti teda řeknu, holčičko, že na tom sakra záleží. Co na to řeknou moji kamarádi? Budu jim jenom pro smích! Jak jsi jen mohla? Taková ostuda, kurva, jen na to pomyslím a dělá se mi blbě!"

(str. 74)




Píseň od Etty James, která je v knize často zmíněná.
Jedná se o Solovu a Dotinu oblíbenou píseň,
která symbolizuje jejich lásku.


Dot a Sol však nehledí na okolí a začnou si malovat růžovou budoucnost. Nezáleží jim, co si ostatní pomyslí. Chtějí být hlavně spolu. Bohužel to však není tak jednoduché. Solova rodina je proti jejich vztahu stejně jako Dotina, takže nakonec Sola vydíráním přinutí, aby Dot opustil. Ten však ale netuší, že Dot nosí pod srdcem jeho syna…

Ležela na vyšívaném přehozu, pohladila si bříško a zašeptala děťátku: "Budu se s nimi rvát. Budu se s nimi o tebe rvát, děťátko moje; ničeho se neboj, zlatíčko, když tě budou chtít, budou mít co dočinění se mnou a já jsem silnější, než vypadám. Tvůj tatínek o tebe nemá zájem, ale já ti to vynahradím, uvidíš. Takže se ničeho neboj, nikdo mi tě nevezme."

(str. 123)


Můj názor:

Tato kniha byla prostě nádherná! Citlivá, něžná, ale zároveň krutá a drsně reálná. Dotin příběh mě na pár dnů vykolejil a já musela o všem neustále přemýšlet. Je to kniha o lásce, hlavně o lásce mateřské. Člověk přemýšlí, jak by se v té situaci zachoval on sám. Takové příběhy píše sám život… nelze si ho naplánovat.
Knihu doporučuji všem romantickým duším, snílkům a čtenářům, kteří rádi přemýšlí. Věřím, že se vám bude líbit.



Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.

Pomněnčino dítě můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Omega
nebo na e-shopu knihkupectví Knihy Dobrovský.

Kam dál