Něco ze života

3. července 2018 v 10:33 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Tak už je to oficiální, postoupila jsem do třeťáku! Všechny zkoušky jsem měla hotové už na začátku června, ale ještě jsem čekala na vyjádření ohledně jednoho projektu. Je to fajn pocit, že už mám bakalářské studium téměř za sebou. Jen to hrozně rychle utíká. Zatím mám za oba roky průměr 1,4, což mi nepřijde tak špatné. Bohužel jsem se ale tento rok trochu zhoršila. Nebo to už tolik nehrotím, fakt nevím :-D. Každopádně příští rok musím zase zabrat. Bude to drsné a popravdě mě to hrozně děsí… bakalářka, státnice, další praxe,… Ale budu si s tím muset nějak poradit, když už jsem došla až sem :-). Teď na mě hodně lidí tlačí, abych šla i na magistra, ale zatím to vidím tak, že bych po státnicích ráda nastoupila do práce. Uvidím, jestli se za ten rok něco změní. Čas na rozhodnutí ještě mám, tak jsem sama zvědavá, kam mě osud zavane.



Tento semestr jsem také absolvovala praxi v ZŠ praktické (které se už tahle vlastně nejmenují, ale princip je stejný), kde jsem učila děti s lehkým mentálním postižením. Nikdy bych nevěřila, že zrovna já budu učit! Já vlastně nemám učitelský obor, ale nechali mě, ať si to na pár týdnů zkusím. Dost jsem z toho šílela, protože mi dělají problémy i referáty :-D, ale nakonec to bylo úžasné. Učila jsem matematiku (kdyby se to dozvěděl můj matikář z gymplu… :-D), češtinu, angličtinu a pracovky. Přestože jsem učila v šesté třídě, učivo bylo zhruba na úrovni čtvrtého, max. pátého ročníku, takže se to dalo. A bylo to těžké, ne že ne, ale pracovat s těmi dětmi bylo skvělé. Moc ráda na ně budu vzpomínat. Poté jsem měla praxi i ve školní družině, kde už byly i děti s těžšími formami postižení (děti ze speciální ZŠ). Opět mi to hodně dalo, ale popravdě se mi víc líbilo to učení. Chtěli byste nějaký článek na toto téma? Já bych se o tom klidně rozepsala víc, ale zase vás nechci moc unavovat :-).

A jak to vlastně dopadlo s mým bytem? Slečna Jednoslovná stále nemluví, dokonce se začíná situace trochu vyhrocovat. Vlastně se dá říct, že moje úžasná spolubydlící, Slovenka, má neustále chuť ji zabít :-D. Já už tam naštěstí nebydlím (i když stěhování mě ještě čeká), ale občas to tam bylo docela drsné. Mám na ty byty nějak štěstí :-D. Letos si budu hledat opět nový. Bydlela jsem dost daleko od centra a popravdě se mi tam moc nelíbilo. Byla jsem moc odříznutá od ostatních, bylo to daleko, příliš rušná doprava a podivná individua všude okolo :-D. Navíc Slovenka jede do zahraničí, takže si budu muset najít i novou spolubydlící. To mě děsně štve, ale třeba natrefím na fajn lidi. Držte mi palce.



A co momentálně dělám? Vlastně se dá říct, že hlavně pracuju. Stále brigádničím v jednom nejmenovaném hypermarketu (už vlastně od prosince) a jsem tam docela spokojená. I když zvýšení platu by mi vůbec nevadilo, ne že ne :-D. Jsem v oddělení ovoce a zeleniny, což mi naprosto vyhovuje. Mě baví být neustále v pohybu. Utrpení je, když nemám co na práci. Občas jsou samozřejmě dny, když už mám všeho (a všech) po krk, ale zatím to nějak jde :-D. Nechtěla bych být třeba někde za pokladnou a jen sedět na zadku a pípat, z toho bych se zbláznila. Tahle mám v práci zároveň i posilovnu, což je fajn. A čas v práci rychle utíká. Někteří zákazníci jsou sice stále na zabití (o tom bych ráda napsala i nějaký článek, protože je fakt o čem psát), ale sem tam se najde i někdo milý. Jako třeba včera, když mě oslovil jeden dědoušek:

Zákazník: "Slečno, vaříte doma?"
Já: "Tak snažím se občas něco uvařit, když je čas."
Zákazník: "To musí být váš manžel rád."
Já: "Nemám manžela."
Zákazník: "Tak přítel."
Já: "Nemám ani přítele."
Zákazník: "Ale to vám nevěřím! Taková krásná holka. Vy určitě lžete! S tím budeme muset něco udělat!"

Co na to říct? Chytla jsem z něho dobrý záchvat smíchu :-D. Ale zlepšilo mi to den, ne že ne. Byl docela srandovní. Prostě člověk v práci narazí na různé lidi.

A poslední novinka - za dva týdny jedu do Chorvatska! Hrozně moc jsem chtěla někam vypadnout. Přijde mi, že už to fakt potřebuju. Mým snem je Nový Zéland, ale to bych musela hodně šetřit, tak snad někdy. Stejně tak i Irsko, Skotsko, Skandinávské země, Aljaška, Kanada, vlastně celá Severní Amerika,… Samozřejmě něco z toho by bylo reálné i finančně, ale nemám s kým jet. A sama se asi neodvážím, potřebovala bych někoho, kdo by mě k tomu dokopal. I když už jsem v hlavě měla myšlenku (a vlastně ji tam stále mám), že bych třeba na rok vycestovala do Anglie (myslím po škole). No sama jsem zvědavá, co bude. Bylo by to bláznivé, ale trochu mám chuť to udělat :-D.
Chorvatsko ale bude fajn. Válení se na pláži sice zas tak moc nemusím, ale těším se na to plavání, na večerní procházky, odpočinek. Musím si taky dobře promyslet, které knížky si s sebou vezmu, to je přece důležité! :-D





Tak to by bylo pro dnešek vše. Jak se máte vy?
 

Kapitola pátá - NOVÝ SVĚT

1. července 2018 v 22:21 | Victoria |  Safírové srdce
Asi po roce přidávám další kapitolu :-D. Jako... už je mi to docela trapné, ale prostě jsem měla po dlouhé době chuť něco napsat. Dlouho jsem nepsala. Sakra dlouho. Takže je možné, že se to odrazí na kvalitě, ale snaha byla. Povídka Safírové srdce byla vždycky moje srdcovka, tak jsem zvědavá, jakým směrem se to vyvine. Přeji příjemné čtení!

Vesnice se pomalu vzdalovala. Evelyn ještě pořád slyšela křik a zmatek, který způsobil požár a Johanina smrt, ale vše postupně sláblo. Asi po hodině už neslyšela nic, jen zpěv ptáků a tichý šepot stromů. Až doteď šla mlčky a myslela jen na svou matku, ale nakonec se dostavil strach, co s ní teď bude. Christopher řekl, že je Zelený! Často slýchávala pohádky o bytostech, které jsou potomky lidí a elfů. Tyto bytosti ovládaly magii, ale o tom už se koneckonců přesvědčila. Pravdou však bylo, že nikdy v příbězích nebylo jasné, zda jsou to ti hodní, nebo zlí. Christopherovi jakž takž důvěřovala, ale proč by se staral o obyčejné, chudé děvče? Chtěla se ho na to zeptat, ale vždycky, když se k tomu téměř odhodlala, tak ten kluk přistoupil ke stromu, položil na něho dlaň a na chvíli zavřel oči. Když to udělal už asi po třetí, rozhodla se, že toho využije.
"Co to vlastně děláš?" zeptala se plaše. Konverzace s cizími lidmi jí nikdy moc nešla, nebyla ten typ, co se snadno druží.
Letmo na ni pohlédl a pokračoval. Chvilku neříkal nic, vypadalo to, že je dokonale soustředěný. Nebo že ji dokonale ignoruje, pomyslela si Evelyn. Pak však otevřel oči a usmál se.
"Zanechávám stopy. Každá magie zanechává stopy. Jak jsem ti předtím říkal, jsem něco jako lidský chameleon. Občas ale dokážu změnit i barvy prostředí. V tomto případě se snažím změnit část stromové kůry. Vidíš, jak se nepatrně vlní a barva je světlejší?"
Evelyn se pozorně zadívala. Popravdě neviděla vůbec nic. "Myslím, že…" Pak to však uviděla. Skoro jako voda.
"No páni! To bych chtěla taky umět!" vykřikla nadšeně.
"Vlastně to není nic moc. Můj mistr ovládá oheň, to je teprve něco. Ale když chci zanechat stopy, je to užitečné. Většina lidí by si toho nevšimla, ale Grow ví, co má hledat."
"Grow? To je tvůj mistr, že?" Najednou měla pocit, že už to jméno někde slyšela.
"Bojuje s Černými, aby nás ochránil. Doufám, že bude v pořádku." V Christopherově hlase zazněl opravdový strach. Evelyn to nemohla tušit, ale obstát před tolika Černými najednou, chtělo opravdu skvělé bojové dovednosti. Grow to samozřejmě měl, ale nebezpečí hrozilo vždy. A Christopher popravdě netušil, co by si bez svého mistra počal. Musel se toho ještě tolik naučit…
"Černí jsou ti, co zabili mou matku?" zeptala se Evelyn, ale tentokrát po plachosti nebylo ani stopy. Cítila jen nenávist k těm, co ublížili její jediné rodině.
Chris přikývl.
Evelyn chvíli přemýšlela a pak překvapila samu sebe, když odhodlaně řekla: "Chci pomstít matčinu smrt." Čekala, že se jí mladík vysměje, ale on opět vážně přikývl.
"Celkem jsem to čekal. A určitě k tomu budeš mít příležitost. Ale musíš se toho ještě hodně dozvědět. A hodně se toho naučit."
"Jako co? Chci jen vědět, kde Černé najdu a jak ty zrůdy dokážu zabít!" vykřikla. Opět byla překvapená tou bojovnou náladou. Netušila, že za to může nenávist, která zaplavila její srdce. A že právě nenávist jí bránila prolévat slzy.
"Třeba něco o sobě," povzdechl si Christopher. Věděl, že už to tajemství nemůže dál střežit, protože se mu situace začínala vymykat z rukou.
Když Evelyn mlčela, pokračoval. "Nejsi jen obyčejná dívka. Všechno se vším souvisí. Nikdy jsi nepatřila mezi lidi. Jsi totiž Zelená."
Evelyn se zatočila hlava. Zelená? Jak by ona mohla být Zelená? Pak si však vzpomněla na své sny. A na to jediné slovo: Mantúlië! Najednou jí došlo, co to znamená. Bylo to přivítání. Ten muž jí vítal do nového světa. Otázkou však bylo, jestli dokáže opustit ten starý.

***

Nebylo to lehké. Přestože byl Grow silný a schopný bojovník, měl co dělat, aby se udržel naživu. Salfova síla rostla, cítil to. Jen díky poslednímu střípku safírového srdce, který se momentálně vyjímal Evelyn na krku, dokázal Černé zabít. Kdyby ho Salf získal, bylo by nemožné je zničit. Svět by padl do záhuby.
Grow rychle prohledal mrtvoly, aby zjistil, jestli u sebe Černí neukrývají nějaké depeše. Nenašel nic, ale v podstatě to čekal. Věděl, že tu byli kvůli němu a safírovému střípku. Evelyn a Johana v tom byly nevinně. Za normálních okolností by si vyčítal, že je do toho namočil. Vždyť Evelyn tenkrát nemusel nechávat jako novorozence před dveřmi chalupy. Nemusel jí nechávat safírový střípek. Na výčitky však nebyl čas, musel rychle zmizet. Když došlo ke střetu, vesničané se schovali ve svých chalupách. Byli sice prostí, ale ne hloupí. Život byl pro ně nejdůležitější. Jenže brzy budou vylézat první zvědavci a nakonec by se mohlo stát, že by Growa obvinili z Johaniny smrti. To bylo to poslední, co potřeboval. Samozřejmě nemohl vědět, jestli Johana opravdu zemřela, ale pokud její dům navštívili Černí, bylo to téměř jisté.
Rychle se rozhlédl a téměř neslyšně zmizel mezi stromy. První půlhodinu udržoval svižné tempo, potom se zastavil, aby si odpočinul. Při boji utržil tržnou ránu na paži a levém boku. Nebylo to nic hlubokého a ani se to nemuselo šít, přesto to znepříjemňovalo život. Trochu se napil vody z čutory, která už měla pachuť kůže, ale pít se ještě dala. Musel pokračovat. Doufal, že se Christopher o Evelyn postaral, ale podle znamení, která míjel, mu to myslelo dobře tak jako obvykle. Tušil, že je bude čekat dlouhá noc plná otázek a vysvětlování. Kromě toho se však budou muset soustředit ještě na další důležitou věc. Dopravit Evelyn a safírový střípek bezpečně k radě, aby se mohlo rozhodnout, co dál. Salf to určitě nenechá jen tak. Grow si povzdechl, ale pak potřásl hlavou.
"Nu co, budeme připraveni."


kapitola 4. / 6.

Letec

1. července 2018 v 11:05 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Jevgenij Vodolazkin
Počet stran: 416
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2018


"Petrohrad na počátku dvacátého století, dětství na předměstí v Siversku a Aluště,
vysoká škola, první lásky, revoluce v roce 1917, láska k letectví..."

Dneska jsem si připravila recenzi na velmi zvláštní knihu. Knihu, která nebyla zrovna lehká na čtení, ale přesto by neměla zůstat nepovšimnuta. Zaujala mě už svou obálkou. Při pohledu na ni mě svírá trochu tísnivý pocit. Působí dost zvláštně, téměř impresionisticky. Muž s křídly, stará a zároveň mladá žena, dítě s tázavým pohledem,… Jak říkám, opravdu zvláštní, a nakonec ji pochopíte až při čtení knihy. Rozhodně ale zaujme, za to dávám palec nahoru.

Innokentij Petrovič Platonov se probouzí v nemocnici v roce 1999, což se na první pohled může zdát jako normální věc. To zvláštní však je, že si absolutně nepamatuje, kým je. Jeho lékař, doktor Geiger, mu kromě jména odmítá cokoliv sdělit. Místo toho mu dává deník, aby si zapisoval vše, na co si vzpomene. Innokentijovi se postupně vrací vzpomínky, které ale nedávají moc smysl.
Vzpomíná na Petrohrad, na dětství, jež se odehrávalo po roce 1900. Na všechny blízké, kteří už nejspíš byli dávno mrtví. Na svou první lásku Anastasiju. I na hrozivé události, které by nejraději znovu zapomněl…

Tenkrát se stávalo, že lidé v lese umrzli. Nebylo to na základě uvážlivého rozhodnutí, ale únavou. Odcházeli kousek stranou, vysílení si sedli na zem a zmrznout pro ně bylo možná lehčí než vstát a pokračovat v práci. Nevyspalí si sedli, aby si na chvíli odpočinuli, a usnuli. A zmrzli, protože spánek není překážkou smrti. Rychle je zavál sníh, a to se pak těžko hledá. A v podstatě je ani nikdo moc nehledal: bylo jasné, že neutekli, ale zmrzli, z ostrova nebylo kam utéct. Vědělo se, že na jaře je najdou.

(str. 77)

Jedno mu však pořád vrtá hlavou. Proč je stále mladý, když si vzpomíná na události, které se staly tak dávno? Nakonec dojde k překvapivému zjištění. A nezbývá mu nic jiného, než se s tím smířit a začlenit se do současné doby. Jenže vzpomínky se stále ozývají.

Můj názor:

Jak jsem zmínila na začátku, kniha byla zvláštní a dost těžká na čtení. Je psaná formou deníkových záznamů, takže je díky tomu hodně rozvláčná a chaotická. Častá retrospekce mi tam vůbec nesedla, ale to není autorova vina. Jen mě prostě nebavilo, jak se hlavní hrdina pořád rýpe v minulosti a popisuje všechno možné. Pokud jste hodně náročný čtenář a berete určité knihy jako výzvu, tak myslím, že tahle je přesně pro vás. Mně osobně se kniha nelíbila, ale určitě se tím nenechte odradit. Věřím, že si své příznivce najde.


Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.

Letce můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Omega.
nebo na e-shopu knihkupectví Knihy Dobrovský.

 


Čeho se bojíš, má paní? Klece.

19. června 2018 v 22:01 | Victoria |  Téma týdne
Občas na ně narazíte. Lidi, kteří nic neřeší. Jsou neustále v pohodě, nemají žádné starosti, prostě si životem tak nějak proplouvají. Když se objeví nějaký problém, tak je to možná na pár sekund zaskočí, ale jdou zase dál, protože ono to přece nějak dopadne. Závidím jim. Fakt jim hrozně závidím. Hodně lidí si myslí, že jsem taky takový člověk, protože moc nedávám najevo emoce. A když mě něco trápí, radši mlčím, protože koho to zajímá? Většinou nikoho. Ale to už trochu odbočuji.



Často jsem otrokem. Paradox je, že si za to vlastně můžu sama, protože jsem svým vlastním otrokem. Ironie, že? Když se objeví nějaký problém, vykolejí mě to a zaplaví mě panika. Neumím říct, že o nic nejde, že to bude dobré. Prostě neumím zvládat stres, i když se jedná de facto o prkotiny. Moje hlava neustále něco analyzuje. Nejhorší je, když nemám co na práci. Hodně přemýšlím nad budoucností, nad tím, co mě čeká. Čas od času se ponořím naopak do minulosti a říkám si, že jsem vlastně nic nedokázala. Že bych měla být už o hodně dál, být víc… já nevím… lepší. Přemýšlím, o co jsem přišla, komu jsem třeba ublížila, co jsem pokazila. Co bych měla zvládat. A nadávám si, že to nezvládám. A když už se mi něco povede, tak se mi to přece mohlo povést ještě o něco líp, no ne?




Lidská mysl je hodně zvláštní. Možná proto mě tak fascinuje. Ale říkám si, že je to možná moje cesta. Možná jsem se měla narodit s tak debilní povahovou, abych se něco naučila. Trochu klišé, ale něco na tom je. Možná, až jednou budu řešit zase nějaký stupidní problém, tak budu schopná říct, že na to seru. Teda tím nemyslím, že bych zazdila ten problém a neřešila ho, ale že ho nebudu řešit až příliš. Dává to smysl?

Dodatek: Soundtracky s článkem nijak nesouvisí, jen mi prostě přijdou hrozně uklidňující :-).

Dívka, která chtěla zachránit knížky

5. června 2018 v 19:55 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Klaus Hagerup a Lisa Aisato
Ilustrace: Lisa Aisato
Počet stran: 64
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2018




"Kouzelné vyprávění o lásce ke knihám a k těm, kteří v nich žijí."

Mám ráda pohádky. Člověk se vrátí zpátky do dětství, které bylo bezstarostné a svým způsobem kouzelné. A pohádky k tomu samozřejmě patřily, protože v nich je přece možné všechno. Mě moje máma vedla ke čtení už odmalička a tato vášeň (nebo taky vlastnost, chcete-li) mi už zůstala. Proto jsem věděla, že tahle kniha bude přímo pro mě. A samozřejmě pro všechny knihomoly a knihomolky. Chcete se s ní seznámit?

Hlavní hrdinka Anna, které bude brzy deset let, není žádné super děvče. Dokonce nemá ani žádnou nadpřirozenou schopnost. Je to zkrátka obyčejná holčička s brýlemi, která miluje čtení knih. Prostřednictvím příběhů prožívá mnohá dobrodružství a vytvoří si velký počet knižních přátel i nepřátel. Jejím oblíbeným místem je knihovna, kde se spřátelí se starší knihovnicí. Jednoho dne zjistí, že se nečtené knihy, které si nikdo nepůjčuje, zničí. To ji tak šokuje, že se rozhodne přečíst všechny knihy, které si nikdy nikdo nepůjčil. Je odhodlaná je zachránit.

Zamyslela se.
Když budou knihy, které nikdo nečte, ničeny, zmizí s nimi i postavy.
Jako podzimní list.
Uvadnou.
Rozplynou se a promění v prach.
Ztratí se ve větru. Navždy.
Hrozné pomyšlení.
Anna měla málem na krajíčku. Pak se ale rozzlobila.
"Musíme knihy zachránit," řekla.

Annu však takové obrovské množství knih unavuje. Pak se jí však dostane do ruky kniha Zakletý les, která změní všechno. Možná i celý svět…

Můj názor:

Tato kniha není jen pro děti. Je pro všechny, kteří mají rádi knihy. Pro všechny, kteří mají fantazii a rádi se ztrácejí v příbězích. Bylo to kouzelné čtení. Hlavní hrdinka byla moc sympatická, líbila se mi zápletka a ilustrace jsou prostě luxusní! Myslím, že víc slov není třeba.


Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.

Dívku, která chtěla zachránit knížky můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Omega
nebo na e-shopu knihkupectví Knihy Dobrovský.

Křehká

28. května 2018 v 16:22 | Victoria |  Blabásně a jiná zvěrstva
Další snaha o pseudoumělecký dojem. Ne že bych chtěla předem krizitovat své veledílo, ale cosi mi na té básni nesedí. Líbí se mi tak do půlky, pak mám z ní takový divný pocit. Co myslíte? Každopádně lepší už asi nebude, proto jsem se rozhodla se o ni podělit.



Křehká. Křehká jako víla
s pavoučími křídly.
Směješ se a trháš mi je,
stejně tak i končetiny.
Kapky krve na zádech,
snad je rosa brzy smyje.

Křehká. Křehká jako porcelán.
Bílý šálek bez trhliny.
Ty však bereš kladivo,
v mozku plavou endorfiny.
Slunce ve tvých očích vidím,
v těch mých je však deštivo.

Křehká. Křehká jako koláč,
upečený na jmeniny.
Pitváš se v něm, i v mém srdci,
až jsou z něho rozvaliny.
Házíš kousky svému psovi,
utíkám jak štvaní srnci.

Křehká. Křehká jako láska,
která klíčí uvnitř hrudi.
Mráz ji zabil, to dotek tvůj,
už necítím to zvláštní pnutí.
Králi Severu, zde to máš,
srdce teď schová dračí sluj.


Red Band Society

10. května 2018 v 18:43 | Victoria |  Filmíky
Taky se vám do cesty občas připletou seriály, po jejichž zhlédnutí jste vlastně ani netoužili? Nejsou moc známé, nevyskytují se tam všemi oblíbení herci a vlastně zůstávají tak trochu stranou. Nedávno se mi jeden takový seriál do cesty připletl. Vlastně jsem si ve skutečnosti pouštěla písničky na Youtube a nějak mi tam vyskočil příběh Emmy Choty, jedné z hlavních postav v tomto seriálu. Jelikož mě to zaujalo, tak jsem rychle mrkla na čsfd, abych věděla, jestli s tím ztrácet čas, a brzy jsem se pustila do pilotu. V půlce prvního dílu jsem si říkala, že to zas taková bomba není. Ke konci jsem podstatně změnila názor. A pak už se to se mnou vezlo.


Režie: Alfonso Gomez-Rejon, Jason Ensler a další
Producent: Steven Spielberg
Hudba: Ludwig Göransson , John Swihart
Hrají: Octavia Spencer, Dave Annable, Astro, Zoe Levin, Rebecca Rittenhouse, Ciara Bravo, Charlie Rowe, Nolan Sotillo, Griffin Gluck,…
USA, 2014, 9 h a 24 min, cca 13 epizod

Je to vlastně dost obyčejný seriál o tématu, který není ani trochu nový a který je, dá se říct, už trochu ohraný. Vše se totiž točí kolem nemocnice. A to už vám musí být jasné, o co v seriálu jde.
Setkáme se zde s mladými lidmi s různě závažnými chorobami, které spojuje dlouhodobý pobyt v nemocnici. Mezi hlavní postavy patří kóma boy Charlie, anorektička Emma, Kara, která musí podstoupit transplantaci srdce, dva kluci s rakovinou - Leo a Jordi, kluk s cystickou fibrózou Dash a samozřejmě nesmím zapomenout ani na sexy doktora McAndrewa, trochu ráznější sestru Jacksonovou a až příliš milou Brittany. Postavy se objevují a zase mizí, ale tak to zkrátka chodí. No a tito mladí lidé se díky nemocem tak nějak spřátelí, občas se naopak nenávidí, ale když přijde na věc, dokážou se podržet. Snaží se prostě žít svůj život tak nějak normálně, přestože ho musí žít v nemocnici. A toto všechno ještě k tomu komentuje Charlie, kluk v kómatu. Ostatní ho neslyší, to je pochopitelné. Ale on všechno ví a nic mu neunikne.

Nejlepší postavy:

Každý si najde nějakou oblíbenou postavu, tak to prostě je. Mě zaujali tito tři (příběhem i hereckým výkonem):

Kara (Zoe Levin) - zaručeně nejlépe zahraná postava. Kara je bývalá roztleskávačka, rozmazlený fracek, který se neváží nikoho a ničeho. Díky tomu a také díky drogám se nedostane na čekací listinu, aby mohla získat srdce. Postupně zjišťuje, že ne každý jí padne k nohám a začíná se měnit v někoho… no… aspoň trochu snesitelného. Tato herečka má rozhodně potenciál!


Emma (Ciara Bravo) - anorektická dívka, která bojuje se svými démony. Je to perfekcionistická intelektuálka, která ze všeho nejraději čte a chce se dostat na dobrou vysokou. Emma to většinou dost nezvládá, ale samozřejmě vám neprozradím, jak to s ní nakonec dopadne.



Leo (Charlie Rowe) - nevím čím to je, ale tenhle kluk je mi děsně sympatický. Buď je to postavou, nebo tím hercem, těžko říct. Leo je nadějný fotbalista, který má spoustu přátel a je u všech oblíbený. Jediným problémem je, že má rakovinu v noze. Dokáže ji překonat?



Můj názor:

Jak už jsem napsala výše, seriál se rozjíždí dost pomalu, ale ke konci pilotu vás to chytne tak, že nedokážete přestat. Takže vás varuji, je vysoce návykový. Musím říct, že jsem si to moc užila. Všechny postavy (i ty záporné) jsem si oblíbila. Někomu by mohlo vadit, že jsou zde samí noví herci, já to naopak oceňuji, protože jsou neokoukaní. Navíc se svých rolí zhostili opravdu bravurně. Taky byla super ta vyváženost. Chvíli drama, chvíli zase komedie, občas i něco na zamyšlení. Trošku srážím body za to idealizování, protože dost pochybuju, že pobyty v nemocnici vypadají takhle pohodově a volně. Ale jinak doporučuji, určitě neprohloupíte.





Hodnocení na čsfd: 79 %
Moje hodnocení: 90 %

Aristokratka

8. května 2018 v 12:29 | Victoria |  Blabásně a jiná zvěrstva

S polámanými křídly
v pavučinách z kapradí,
schovává se před světem,
před lidmi,
před strachem.
Jste tu, skřítci jehličnatí?
Jako zvíře narozené,
jen nahé, je bez šatů.
Co jí bylo drahocenné,
ztratilo se, zmizelo.
Pod rouškou tmy odchází,
přesto leží,
svět utichá,
z jiné země pochází.


Nový design - knižní

23. dubna 2018 v 23:04 | Victoria |  Oznámení
Už dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou, že si nechám vytvořit nový design. Prostě jsem potřebovala změnu, která by vdecha blogu nový život :-). Rozhodla jsem se výjimečně odpoutat od fantasy tematiky a zkusit něco nového. Tento design jsem tedy věnovala mé velké vášni - knihám. Barvy jsem chtěla spíše hnědé, ale moc se mi líbí, že nejsou tmavé (vyloženě podzimní), ale spíše světlejší. No co vám budu povídat. Je to prostě nádhera! Když jsem viděla návrh designu, doslova jsem skákala radostí. Ještě by to chtělo trochu větší aktivitu na blogu (nebojte, mám to v plánu) a bude to perfektní :-). Jedná se samozřejmě o tvorbu Gaz. Tímto tedy děkuji za vytvoření i nastavení :-).



Strasti vysokoškoláka 11

7. března 2018 v 20:20 | Victoria |  Strasti vysokoškoláka
Tak se konečně po dlouhé době ozývám. Strasti se mi nějak nashromáždily, takže dneska to bude opravdu výživné. Nebojte, nemusíte to číst, nikoho za to mučit nebudu. Ale pokud vás zajímá něco z mého života, uvařte si třeba kafe a pusťte se do čtení :-).


Musím říct, že tohle zkouškové bylo hodně hektické. Jelikož jsem souhlasila s brigádou v jednom nejmenovaném hypermarketu, tak jsem vlastně jen chodila do práce a učila se. Nebo spíš jsem se snažila učit. Popravdě jsem to docela flákala a často jsem se musela naučit třeba takových 80 stran za tři nebo čtyři dny. A vlastně jsem to moc psychicky nedávala. Jsem člověk, který nedokáže dělat věci jen napůl, stresuje mě to. Ale je to další cenná zkušenost. Teď vím, že takovou blbost už nikdy neudělám. Naštěstí jsem všechny předměty dala hned napoprvé, ale byl to boj.

Teda měla bych to upřesnit. Dala jsem všechny předměty napoprvé, až na jeden céčkový předmět - znakový jazyk. Pokud vám někdo bude tvrdit, že je znakovka lehká, nevěřte mu. Je to - omlouvám se za ten výraz - kurevsky těžké. Vlastně jsem s ní bojovala celý semestr. Tak trochu mám problém dát ty ruce do správného tvaru :-D. Naučila jsem se abecedu a základní slovní zásobu, ale popravdě? Myslím, že to nikdy nepoužiju. Nakonec jsem to dala až na čtvrtý pokus, ale utěšuje mě fakt, že to nedalo hrozně moc studentů. Učitelka se evidentně vyžívá v mučení studentů :-D.

Před pár týdny jsem rovnýma nohama skočila do dalšího semestru. Už mám za sebou půlku studia, což je docela pozitivní. Akorát mám pocit, že už začíná jít do tuhého. Nároky se zvyšují, takže tenhle semestr bude opravdu sranda. Snažím se být optimista, ale popravdě mě to trochu děsí. Ono by to možná nebylo tak strašné, ale moje mysl je někde v budoucnosti, všechno pitvá a vytváří scénáře. Jsem na zabití.

Určitě jste v minulých dnech zaznamenali mrazy, které naší zemičce vládly. Já jsem kolikrát zmrzlá i v létě a ruce mám ledové jak smrt, takže si dovedete představit, jak jsem to asi snášela. Respektive nesnášela. Možná kdybychom na bytě neměli jen malý elektrický radiátor (který musíme hlídat, abychom náhodou nevyhořeli), bylo by to víc v pohodě. Takhle jsem měla na sobě tepláky, dvoje teplé ponožky, tričko s dlouhým rukávem, svetr, župan a šálu :-D. A v tomhle outfitu jsem dřepěla u toho pidi radiátoru jak nějaký bezdomovec a doufala, že neumrznu :-D.

Tradá, byla jsem pěkně nedemokraticky zvolena manažerkou naší třídy, když se učitelka zeptala, kdo je z jisté části ČR. Tohle mě jenom utvrdilo v názoru, že nemám být aktivní a zvedat ruku :-D. Chápejte, já nejsem člověk, který má všechno úhledně seřazené a má ve všem přehled. Spíš jsem děsný chaotik, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Mně ten chaos celkem vyhovuje, ale když na mě spoléhají ostatní, tak je to trochu horší :-D.

V příštím životě chci být chlap. A myslím to smrtelně vážně. Už jsem si podala žádost. Chlapi si totiž nemusí holit nohy! Ono by možná stačilo, kdybychom na bytě neměli tak kreténský sprcháč. Občas si totiž připadám jak hadí žena. Nohu si obtočím kolem krku, pak se zamotám do plastového závěsu a nakonec v koupelně způsobím menší potopu.

Tento semestr jsem si zvolila céčkový předmět o poruchách autistického spektra. A je to fakt skvělý předmět, který učí profesionálka. No vážně. Část hlavy má vyholenou a zbytek tvoří dlouhé, fialovomodré vlasy. Asi byste na první pohled neřekli, že pracuje s dětmi. Takže žádné předsudky, vážení! Jedna věc mě však vyděsila. Prý když oba rodiče spadají do širšího fenotypu (tzn., že vykazují určité autistické znaky - např. introverti, nemají rádi změny, dělá jim problém oční kontakt, špatně se seznamují apod.), tak je až 85% šance, že se jim narodí autistické dítě! Takže jsem v háji :-D. Evidentně si musím najít hodně extrovertního partnera, abych snížila riziko :-D. Ale ne, prý je to jen jedna z mnoha teorií, takže máme být v klidu. Řekla bych, že v dnešní době si člověk nevybere. Proto by měli být rodiče šťastní, když se jim narodí zdravé dítě a neřešit blbosti.

Minulý týden se mi stala na bytě trochu děsivá věc. Dala jsem si do mikrovlnky plastovou krabičku s obědem a normálně to tam začalo jiskřit! Rychle jsem to vytáhla a hledala příčinu. Smrdělo to spáleninou. A co jsem zjistila? Že pod čárovým kódem byla kovová destička! Jako… to člověk nepochopí. Kdyby to tam aspoň napsali. Ale vyrobeno v Polsku a koupeno u Vietnamců, tak co bych chtěla, že :-D.

Včera jsem šla po delší době do mé oblíbené zdravé výživy v Šantovce a co tam nevidím! Oříšková másla od Šufánka! Takže jsem oficiálně v háji. Vzala jsem si lískooříškové a je tak dobré, že asi budu muset brzy pro další :-D. Už jsem od nich ochutnala arašídovo-čokoládové a arašídovo-kokosové. Obě máslíčka byla naprosto luxusní. Rozhodně vyzkoušejte. Chuťově jsou výborná a navíc opravdu kvalitní.

Slečna Jednoslovná stále nemluví. Ne že by byla introvert, spíš bych řekla, že ji odpovídat prostě obtěžuje. Vůbec se s námi na bytě nebaví. Kdybych se jí nepředstavila, nejspíš by jí bylo úplně jedno, jak se vlastně jmenuju. Ale proti gustu…
Jen nám to se Slovenkou prostě přijde trochu zvláštní. Nedávno slečna Jednoslovná začala chodit večer pryč a vracela se kolem čtvrté ráno, pak chvilku spala a nakonec šla kolem osmé do práce. Se Slovenkou jsme vymyslely spoustu teorií, co asi slečna Jednoslovná dělá :-D. Já tvrdím, že přespává u přítele, ale jeho rodina ji nesnáší, a tak se chudák holka vždycky vytratí ještě za tmy :-D. Anebo si přivydělává jako žena lehkých mravů :-D.

Dneska jsem zjistila docela děsivou věc. Narazila jsem na sekáč, kde je vše za 29 Kč, takže jsem tam vešla a začala se v těch věcech prohrabovat. Z toho hrabání mě docela bolely ruce, evidentně ještě nejsem tak vytrénovaná jako ostatní ženy :-D. Nakonec jsem si odnesla fialový svetřík, který vypadá jako nový. A teď ta děsivá věc! Jako malá jsem byla nucena chodit se svou drahou máti do sekáčů a musím říct, že mě to šíleně nebavilo. Buď jsem jí dělala držák na oblečení, nebo jsem si někde v rohu četla. Fakt to bylo utrpení. Co z toho vyplývá? Sice nejsem schopná se v obchodě hrabat tři hodiny, ale i tak se mi rozsvítila varovná kontrolka. Evidentně se své matce podobám víc, než jsem si myslela :-D.

Kam dál

Design od