Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Lahodně s Ellou: džusy a smoothies pro každý den

Pátek v 17:12 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Ella Woodward
Počet stran: 80
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2017


"Nezapomínejte, že na vaší cestě za zdravým životním stylem není třeba nikterak spěchat,
nejdůležitější je hlavně někde začít. Změny našeho životního stylu by měly být příjemné,
zábavné a trvalé - není to o tom, že si budete zacpávat nos, abyste se přinutili vypít něco,
co je sice zdravé, ale naprosto vás to odpuzuje."

(str. 7)

V poslední době se docela zajímám o zdravou výživu, takže když Omega vyhlásila konkurz na tuto útlou knížečku, neváhala jsem ani vteřinu. Celkově mám smoothies dost v oblibě - hlavně teď v létě, kdy je nesnesitelné horko.

Co rozhodně musím pochválit, je zpracování. Knížka je sice tenounká, ale plná barev a ukázek receptů, takže člověka láká, aby vyzkoušel úplně všechno. Co se týče obálky, tak u té jsem se nijak moc nepozastavovala. Neurazí, ale ani nenadchne. Je na ní zřejmě samotná Ella s již hotovými pokrmy. Ale svůj účel splní, takže nějaké extra výhrady k ní nemám.
Ale teď už k samotným receptům!

O Elle Woodward jsem už něco málo slyšela, ale stejně jsem byla zvědavá, co tuto mladou ženu přímělo ke zdravému životnímu stylu. Když jsem si tedy četla na internetu její příběh, byla jsem velmi překvapená. Elle před několika lety diagnostikovali vzácnou nemoc - syndrom posturální tachykardie - která se projevovala extrémní únavou, záchvaty bušení srdce a velkými bolestmi žaludku a hlavy. Nakonec jí pomohla až radikální změna životosprávy.
Ella je velká experimentátorka. Sama si tvoří většinu receptů a ty pak sdílí s ostatními ve formě svých knih.

V této knížce se tedy zaměřila hlavně na smoothies a džusy, které jsou teď velmi populární. V úvodu autorka popisuje výhody smoothies a také důvody, proč si je tak oblíbila. Hodně se mi líbilo, jak čtenářům radí, že mají také zkoušet experimentovat. Doslova píše, že nám nechává volnou ruku.
Co se pak týče samotných receptů, musím pochválit hlavně jejich pestrost. Najdeme zde ovocné i zeleninové smoothies a džusy, se zdánlivě obyčejnými i exotickými potravinami. Všimla jsem si, že si Ella hodně oblíbila ořechová másla, avokádo, kokosové mléko a exotické ovoce jako je mango, papája atd. Často také kombinuje potraviny, které se na první pohled zdají nezkombinovatelné, ale v Ellině podání vypadají vždy svěže a chutně.

Já jsem se rozhodla, že vyzkouším smoothie s mraženými malinami, broskvemi a pomeranči. Vzhledem k tomu, že je venku horko, přišlo opravdu vhod.

Potřebujeme:
2 pomeranče (300 g)
1 zralá broskev (140 g)
vrchovatá hrst mražených malin (70 g)
1/2 zralého banánu, oloupaného a zamrazeného (50 g), nebo další broskev, pokud chcete
1 polévková lžíce ovesných vloček

Postup: Vymačkejte oba pomeranče pomocí lisu na citrusy (měli byste získat přibližně 200 ml džusu), nalijte šťávu do mixéru. Nakrájejte do mixéru broskve tak, abyste je zároveň zbavili pecky, pecku zahoďte (slupku můžete naopak ponechat, snadno se rozmixuje). Přidejte zbývající suroviny a rozmixujte na hladkou a krémovitou směs.

(str. 24)



Můj názor:
Nejsem si úplně jistá, jak bych tuto knihu zhodnotila. Osobně si myslím, že se Elliny kuchařky tak trochu přeceňují. Možná je to tím, že je hodně tenká, možná tím, že Ella používá většinou dost exotické suroviny, které jsou pro normálního smrtelníka docela drahé. To mě na tom tak trochu odrazuje. Na druhou stranu malinové smoothie, které jsem dělala, bylo opravdu výborné a osvěžující.
Doporučila bych ji tedy hlavně veganům, kteří hledají inspiraci na nová a neobvyklá smoothies. Osobně si ale myslím, že by se mohla líbit i normálním jedlíkům, kteří jen chtějí odlehčit svůj jídelníček. Nejlepší asi bude, když si názor uděláte sami.


Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.

Lahodně se Ellou: džusy a smoothies pro každý den si můžete zakoupit přímo na stránkých nakladatelství Omega
nebo na e-shopu knihkupectví Knihy Dobrovský.
 

Je ze mě druhačka!

Středa v 13:31 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Je to tady, vážení. Konečně jsem úspěšně dokončila první rok na vysoké škole. Tedy... on je to vlastně můj druhý rok, jak nejspíš víte, ale jelikož mě z České filologie vyhodili, nevzdala jsem to a nastoupila v září na Speciální pedagogiku.
A jak bych tento rok zhodnotila?
Oproti České filologii je to obrovská změna. Naštěstí můžu říct, že změna k lepšímu. Hodiny mě baví, probírané látky jsou pestré, prostě se nenudím. Je tu hodně psychologie, práva, sociologie, něco z lékařství, specky, expresivní terapie, pedagogiky,... prostě od každého trochu, a to mě na tom právě baví.
Taky mi přijde, že jsem se konečně naučila se učit. Respektive nemám problém se naučit 60 stran za dva dny. Ne že bych se takhle na poslední chvíli učila pořád, ale občas nevyjde čas, znáte to :-D. Jde prostě o to, že už nějak intuitivně vím, co je důležité a co ne. Nebo mi to prostě leze do hlavy samo, protože mě to baví :-D.
A moje známky? Musím říct, že jsem sama se sebou docela spokojená. Můj celkový průměr za tento rok je 1,35. To není špatné, že? :-) Ze známek mám jen áčka a jedno E, které mě upřímně hrozně štve :-D. Byl to prasácký test, jinak se to říct nedá. Spousta lidí to nedala a myslím, že hodně lidí skončilo. Byl to právě jeden z vyhazovacích předmětů, které nelze
opakovat příští rok, takže ti neúspěšní se se studiem budou muset rozloučit. Měla jsem vlastně docela štěstí. Ale stejně mě to štve. Jedno pitomé E! Vypadá to blbě :-D.

Olomouc je samozřejmě stejně úžasná jako vždy. A není to jen tím, že u Šantovky otevřeli stánek s trdlojogurtem :-D.
Jen ten byt mě docela štval, ale naštěstí své spolubydlící už neuvidím :-D. Teda až na Slovenku, tu si jako spolubydlící nemůžu vynachválit :-). Příští rok si chceme najít něco lepšího (a doufám, že i s lepšími lidmi), tak nám držte palce :-).


Trdelník s jogurtovou zmrzlinou, karamelovou polevou, banánem a lentilkami!
Jedla jsem to poprvé v životě a byla to paráda! Jen škoda, že je to tak drahé.
Člověk by si s takovou málem myslel, že je to snad vyrobené z pandí kůže :-D.

A další novinky? No... nic moc nového se neděje. Za zmínku stojí snad jen to, že můj milovaný notebook definitivně odešel do křemíkového nebe. Je v tak špatném stavu, že nemá cenu se ho pokoušet opravit. Budiž mu země lehká.
To tedy znamená, že jsem zatím bez počítače, takže očekávajte sníženou aktivitu Ona někdy nějaká byla? na blogu. Mám sice k dispocizi tátův notebook, ale ten je extrémně pomalý a hrozí nebezpečí, že moje netrpělivé já ho vyhodí z okna. Takže to nechci pokoušet :-D.

Ale konečně mám brigádu! V Albertu :-D. Jako... nemůžu říct, že bych se tam těšila, ale třeba to bude fajn. Respektive třeba mi to aspoň půjde :-D. Zatím budu u ovoce a zeleniny, což nezní tak hrozně. Prý ale možná půjdu i k podkladně.
Ale co, ať si pak nestěžují, až budu mít samé storno :-D. Nastupuji příští týden, tak mi držte palce, ať si neudělám nějaký trapas.

Jinak moc plány na léto nemám. Chci chodit hlavně na tu brigádu, začít cvičit, trochu se opálit a pohnout s knížkami, které se mi tu za celý rok nějak namnožily :-D. Já ty prázdniny zas tak moc nemusím, radši bych šla zase do školy. Ale aspoň si vydělám nějaké peníze. A jaké jsou vaše plány? :-)

Zatím se mějte krásně!

Medová smrt

3. června 2017 v 14:15 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Hanni Münzer
Počet stran: 346
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2017


"Jak daleko zajde matka, aby ochránila svou dceru?
Jak daleko zajde dcera, aby pomstila svého otce?
Přežije hluboká a strhující láska několik generací a zacelí staré rány?"


Když jsem viděla, že Omega vyhlásila konkurz na Medovou smrt, byla jsem si jistá, že to bude kniha přesně pro mě. Samozřejmě jsem nemohla tušit, jestli budu mít štěstí, ale věděla jsem, že si knihu rozhodně musím přečíst. Mám ráda knihy s tématem druhé světové války a tato vypadala velice zajímavě. I obálka slibovala, že se v knize ukrývá nádherný příběh.
Můžeme na ni vidět sympatickou a na první pohled odhodlanou ženu, která kráčí směrem k Braniborské bráně v Berlíně. Že se jedná o příběh ze druhé světové války, nám napovídají červené prapory s hákovým křížem. Ale teď už k ději!

Když čtenář otevře knihu a dá se do čtení, možná ho překvapí, že kniha začíná v USA v r. 2012. Hlavní hrdinkou je Felicity, která začně hledat svou náhle zmizelou matku. Její matka je velmi zvláštní žena, která má mnohdy extrémní názory a sklony k fanatičnosti. A proto se o ni Felicity tak strachuje. Nakonec ji najde až v daleké Itálii a velmi brzy zjistí, co k tomuto činu její matku vedlo. Dozvídá se, že její babička byla úplně jiný člověk, než za jakého se vydávala. Obě ženy se chtějí dozvědět víc, a tak se obě ponoří hluboko do minulosti. A zjišťují, že je mnohem temnější, než si původně myslely...

Zhruba v páté kapitole se konečně dostáváme ke druhé části, tedy k hlavnímu příběhu, který začíná v Mnichově v r. 1923. A právě tam začíná příběh Elizabeth, okouzlující zpěvačky a pianistky, a Gustava, úspěšného židovského doktora. Jedná se asi o nejromantičtější část knihy, do které však postupně vstupuje temný mrak ve formě Hitlera a jeho ideologie. Nejdříve se to rodiny příliš netýká. Gustav a Elizabeth si žijí vlastním životem. Pracují, dokazují si navzájem svou lásku a brzy si pořídi děti - dceru Deborah a poté syna Wolfganga. Zkrátka nemohou být šťastnější. Gustav však čím dál častěji vede dlouhé diskuze se svými přáteli o hrozícím nebezpečí. Všichni se shodují na jednom: Hitler je zlo. Gustav a Elizabeth brzy začnou pomýšlet na útěk do Británie, protože nejvíc jim samozřejmě záleží na jejich dětech. Jenže ne vždy se to vyvine tak, jak si to naplánujeme.

Jsi Žid, Gustave, šeptal. Pocházíš z lidu, který je již tři tisíce let bez domova. Ve skoro každém století byli Židé pronásledováni, odehnáni, vyvlastněni, zavražděni. Být Žid znamená nikdy nebýt v bezpečí. Nos v sobě mír, Gustave. Braň svou rodinu. Nemůžeš změnit průběh života, protože nemůžeš změnit lidi. Můžeš udělat jen to, co by měli udělat všichni otcové: chránit vlastní děti před tímto světem plným nenávisti, kterou zapříčinili dospělí.

(str. 77)

Poslední část příběhu se týká samotné Deborah, tedy dcery Gustava a Elizabeth. Od nesmělé dívky s hudebním nadáním se stává ženou, která se umí postavit za správnou věc. Je to žena plná protikladů. Křehká a zároveň silná. Chytrá i naivní. Ale hlavně zůstává sama sebou, přestože si s ní osud zahrává jako kočka s myší. Vztah s nacistou, snaha ochránit bratra, uvědomění si svého židovského původu, členství v odboji...
Bude mít někdy život takový, jaký opravdu chce?

"Nemyslím, že by naši vládu takové malichernosti zajímaly. Pro ni jsi z poloviny Židovka, směs rasy, o které pojednávají Norimberské zákony jako o židovské. Albrecht je jediný, kdo se nachází mezi tebou a zákonem. Je tvou jedinou ochranou. Rozumíš, co to znamená?" Marlenin hlas zněl čím dál více zapřísáhle.
Neunikly jí rozporuplné emoce, které se zobrazily na Debořině obličeji. Ukazovaly nedůvěřivost, vztek a nakonec poznání, že Marlene měla pravděpodobně pravdu - a jaké z toho pro ni plynou následky.

(str. 223)

Můj názor:
Medová smrt je výjimečná kniha. Je o rodině, lásce, lidském odhodlání, ale i o bolesti lidské duše. Hrozně se mi líbí, jak autorka všechno propojila - minulost, přítomnost, všechny generace a postavy. Také se mi líbily historické souvislosti (např. Gabčík a Kubiš) a některé historické postavy (novinář Fritz Gerlich), které se v knize objevily. Nejvíc mě zaujal příběh Elizabeth, ale i dějová linka s Deborah byla zajímavá.
Co víc říct? Doporučuji knihu všem, kteří se aktivně zajímají o období druhé světové války a zároveň mají rádi příběhy, které zasáhnou lidské srdce.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.

Medovou smrt si můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Omega
nebo na e-shopu knihkupectví Knihy Dobrovský.
 


Strasti vysokoškoláka 8

31. května 2017 v 12:46 | Victoria |  Strasti vysokoškoláka
A jsou tu další Strasti vysokoškoláka! Tento rok zřejmě poslední, protože zkouškové mám téměř za sebou. Pak bych chtěla napsat ještě nějaké celkové shrnutí tohoto roku. No… těšte se!


V posledních týdnech jsem se se svými spolubydlícími sblížila víc, než bych chtěla. Nevím proč, ale už se mi několikrát stalo, že jsem někomu vlezla na záchod. Samozřejmě nechtěně. Každopádně mám pocit, že začínají mít podezření, že to snad dělám schválně nebo co. Pořídili si na záchod klíč a radši se tam zamykají :-D.

Když už jsem u těch spolubydlících… zajímalo by mě, proč si někdo bere notebook do sprchy. Pořád se na to snažím přijít, ale zatím jsem tuto záhadu nevyřešila. Vždycky slyším, jak si tam někdo pouští seriály. To ti lidi nevydrží bez počítače ani minutu? Trochu smutné, nemyslíte?

Už nikdy nepůjdu na poetoterapii! Nikdy! Na začátku semestru jsem to zkusila, ale hned po první hodině jsem se zbaběle odhlásila. Pro neznalé - poetoterapie je vlastně terapie poezií. Já poezii nemám zrovna v lásce, ale chtěla jsem to zkusit z trochu jiného pohledu. Asi přechodný záchvat šílenství. Profesor byl totální magor, jinak se to říct nedá. Takový… jako pod vlivem drog :-D. Pořád říkal hrozné kraviny. Zdůrazňoval, že se má člověk u recitování projevit celým tělem - prý on se před publikem klidně válí po zemi, sype si na hlavu štěrk a u toho recituje :-D. Taky dával dost velký důraz na rýmy a rytmus, takže se mi úplně vrátila ta česká filologie. Třešničkou na dortu bylo, že jsme museli za pět minut vymyslet nějakou krátkou báseň. Já tohle absolutně nesnáším. Ráda píšu básně, ale pod tlakem mi to fakt nejde. Na to musí být nálada. A když mě vyvolal, abych tu svoji "báseň " přečetla, chtělo se mi utéct :-D. Zajímalo by mě, co by řekl na moje lehce morbidní básně.

Celkově mám však pocit, že expresivní terapie nejsou nic pro mě. Jednou jsme dostali úkol, ze kterého jsem se dlouho vzpamatovávala. Seděli jsme v kruhu a na různé situace jsme museli reagovat smajlíky (smutný - vadí nám to, neutrální - záleží na situaci a veselý - nevadí nám to). Například čtení básničky před třídou. Já samozřejmě reagovala jako správný sociofobik smutným smajlíkem. Jenže pak přišla ta sranda. Po všech reakcích nakonec vždycky vybrali několik lidí, kteří tu danou situaci museli udělat! Takže někdo musel chodit jako modelka, tančit, a to všechno před třídou. A já musela číst básničku. Kousek Polednice. A myslela jsem, že u toho umřu. Prý to bylo všechno proto, abychom překonali svůj strach. Kecy a zas kecy. Já mám naopak pocit, že to můj strach spíš prohloubilo :-D.

Myopie, presbyopie, amblyopie, hypermetropie, astigmatismus. Jo, oční vady byly sranda. Divím se, že jsem to v testu nespletla.

Jednou jsem takhle přijela na byt a Slovenka nikde. A na stole jsem našla krásný vzkaz: Žiadne seriály, ale učenie!!! :-)
Je fajn mít spolubydlící, která vás takhle morálně povzbuzuje :-D.

Jsou tady zlé časy,
měla bych se asi,
měla bych se asi báát.

Měla bych si lehnout,
ochořet a zblednout,
lékaře si k lůžku zvááát.

Tohle není nadměrné koukání na pohádky, ale vliv zkouškového :-D. Neustále jsem si to při učení musela zpívat. Ale ještě jsem dopadla dobře. Taky jsem si mohla zpívat Hallowed Be Thy Name od Iron Maiden, která je o chlapovi, co čeká na popravu :-D.

V poslední době potkávám v Olomouci samé slavné osobnosti. Pravidelně vídám Alana Rickmana. Co na tom, že už je chudák po smrti. Taky jsem potkala G. R. R Martina a ve vlaku vedle mě seděl Patrick Stewart, tedy Charles Xavier starší :-D.

A když už jsem zmínila Charlese Xaviera, zjistila jsem, že se mi splnil sen a ze mě se stal mutant! A moje super schopnost? V poslední době mi umřely dvě žárovky, přestože jedna z nich byla úplně nová. A teď mi neustále bliká další. Takže… ještě to bude chtít zapracovat, ale myslím, že v tom budu fakt dobrá :-D.

U nás na bytě se objevili noví hmyzí hybridi. Ono nestačí, že to tam je zamořené moly. Vypadá to jako něco mezi komárem a škvorem. Je toho plná kuchyň. Díky bohu, že se budu brzy stěhovat. Bydlet tam ještě měsíc, pravděpodobně mě sežerou zaživa.

Pět stádií učení:
1. Popírání a izolace
2. Zlost
3. Smlouvání
4. Deprese
5. Přijetí reality

No dobře, původně se jedná o reakce na zjištění, že rodič bude mít postižené dítě (a mám pocit, že stejné reakce jsou i na smrt) podle Kubler-Rossové. Ale řekla bych, že na zkouškové to sedí perfektně :-D.

Poslední cesta

13. května 2017 v 21:54 | Victoria |  Mé básně
Další pokus o volný verš. Líbí se mi, že u toho stylu pseudobásnění nemusím nic nešit. Prostě píšu. A to je moc fajn.
Tato báseň se mi kupodivu líbí. Je taková... křehká. Ale posuďte sami.



Počítáš minuty,
kdy zastaví se srdce,
v té nejčernější temnotě
usínáš.

Ztrácíš slova
(tak nedůležitá),
tvůj dech se ztrácí
v kraji snů,
políbil tě skřítek
uspávací.

Počkám na tebe,
šeptáš si pro sebe.
Světlo hvězd tvých očí
(zářících)
Už pomalu zhasíná.


Strasti vysokoškoláka 7

8. května 2017 v 10:49 | Victoria |  Strasti vysokoškoláka
Vítejte u dalších Strastí vysokoškoláka! Stýskalo se vám? Chudákovi vysokoškolákovi teda jo. Zrovna se totiž pustil do boje se zlotřilými profesory/kami. Pár končetin mu chybí, ale zatím žije!

Ke škole - začíná to být docela sranda. Pořád mě baví, což je rozhodně pozitivum. Z předmětů jsem si hodně oblíbila propedeutické lékařské disciplíny, kde mě nejvíc zaujala genetika, ortopedie a první pomoc, a základy práva, u kterých si teda každý stěžuje, že je to děsná nuda, ale já si ty přednášky fakt užívám (ano, jsem asi vadná, ale co už se mnou). Jak už jsem naznačila v úvodu, vrhla jsem se do víru zkouškového, což v překladu znamená nedostatek spánku, krví podlité oči, hysterické záchvaty a litry kávy (věrný to společník). Ono vlastně to zkouškové ještě oficiálně nezačalo, ale jako správný cvok jsem využila předtermínů, takže mám za sebou už pět předmětů! No… angličtinu jsem zvládla už na začátku semestru, takže tam jsem pak ani nemusela chodit. Předminulý týden jsem absolvovala test z expresivně intervenčních přístupů, který by mimochodem nedal jen blbec - tak byl primitivní. A minulý týden jsem psala test z již zmíněného práva a lékařských disciplín. Obojí jsem zvládla, takže třikrát hurá! No a u pátého předmětu stačilo napsat seminárku, takže tak.
To vtipné na tom je, že mi zbývá asi ještě šest zkoušek, přičemž minimálně dvě z nich budou dost drsné. Takzvané síto v prváku. Jeden předmět si v příštím semestru nemůžeme zopakovat, kdybychom to náhodou nedali. Prostě by nám se slzami v očích zamávali šátečkem a vyprovodili nás za ruku ze školičky, abychom se náhodou neztratili. Takže ta horší část zkouškového teprve přijde. Držte mi palce!

Na mém oboru mě nejvíc štve fakt, že většina lidí tam nečte a NEUMÍ česky! Já vím, že na podělaném fejsbůku pravopis nikdo neřeší, ale kolikrát to fakt trhá oči. Nedávno mi spolužačka poslala nějaké poznámky ze školy a měla tam napsané obvikle! Samozřejmě chápu, že ne každý je genius na češtinu (já sama nejsem), ale obvikle? Z toho mi běhá mráz po zádech :-D.

Člověk by nevěřil, co všechno se vejde do notebookové tašky. Základ je tedy notebook a nabíječka. A teď přijde ta sranda. Obvykle mi v tašce nesmí chybět takové ty věci, jako je peněženka, mobil, sluchátka, klíče, balzám na rty, kapesníky, kartáč na vlasy. Dále s sebou tahám knížku do vlaku, protože co kdybych se nudila. Čas od času s sebou tahám dokonce dvě knížky, protože co kdybych na tu první neměla náladu. A ve zkouškovém období samozřejmě skripta. Pak se mi tam musí vejít deštník a šátek. A třešničkou na dortu je pepřák, který tam tahám celý rok a zatím jsem ho ještě nevytáhla. Asi trochu dlabu na svou bezpečnost, ale mám pocit, že dobře mířený kopanec do rozkroku by byl stejně lepší. Na svačinu a pití mi většinou nezbývá místo. Takže i když občas bývám během cesty hladová a žíznivá, co na tom. Hlavní je, že mám dvě knížky. Duševní potrava je přece nejdůležitější! :-D

Gestapačka nám před zkouškovým nezapomněla říct, že její test minulý rok nedalo 80% studentů. Milá paní.

Co se týče mých drahých spolubydlících, tak se skoro nic nezměnilo. Na bytě je furt stejný bordel a připadá mi, že uklízím jenom já. Nejvíc mě dorazilo, když princezna vyhodila rozbitý koš a místo něho tam nechala obří modrý pytel, u kterého trvalo snad sto let, než se zaplnil. Dovedete si to představit? Ten smrad a mušky, které poletovaly okolo? :-D Tož chvíli jsem to tolerovala, ale pak jsem navrhla, jestli bychom se nemohli složit na nějaký normální koš, aby to nevypadalo tak blbě. Všichni souhlasili. Druhý den jdu do kuchyně a tam je taková ta větší a pevnější Albert taška, ve kterém byl teda sáček na odpadky. Jo, mí spolubydlící jsou vážně kreativní. Nakonec jsem se rozhodla to radši neřešit a zachovat si svůj stoický klid.

Myslím, že už mě na bytě nic nepřekvapí. Jednou takhle přijedu ráno na byt, vejdu do pokoje a v mé posteli leží cizí kluk! Nakonec se ukázalo, že to je nějaký kamarád spolubydlící. Jako nebrala jsem to nijak tragicky, ale popravdě jsem se sama trochu těšila, že si ještě chvíli pospím, než budu muset do školy. Takhle mi překazit plány! :-D

Musím však říct, že moje spolubydlící Slovenka je vážně skvělá. Lepší spolubydlící bych si snad nemohla přát. Třeba jsme se shodly na tom, že noc je nejlepší část dne, protože se člověk konečně vyspí :-D. Nebo když se jedné z nás nechce do školy, tak si vždycky říkáme, že kašleme na školu a uděláme si maraton Pána Prstenů :-D. A že si navzájem napíšeme omluvenku :-D.

Začínám mít pocit, že přitahuju bezdomovce jako magnet. Jako by cítili, že jsem hodný blbec. I když už jsem se snad naučila, jak na ně. Nedávno mě zastavila jedna paní, jestli bych jí nepřispěla na lístek do Přerova. Tak jsem se usmála a v klidu jí řekla, že jí ten lístek klidně koupím a pak jí ho dám. Kupodivu souhlasila. Takže jsem aspoň měla jistotu, že si za ty peníze nekoupí chlast. I když moje kamarádka tvrdí, že ten lístek pak klidně mohla prodat, ale tak vychcaní snad lidi ještě nejsou :-D. Navíc kdo by ten lístek od ní koupil, že. Ale jak říkám, jsem prostě pitomá, takže kdo ví :-D.


Tak to by bylo pro dnešek vše! A jak bojujete vy, drazí vysokoškoláci? :-)

Logan: Wolverine aneb Kterak Logan ztratil dech

5. května 2017 v 23:29 | Victoria |  Filmíky

Upozornění: tato recenze obsahuje spoilery!

Musím říct, že jsem se na nového Logana velice těšila. Nejsem nějaký šílený nadšenec do Marvelovek, ale X-Meny jsem si dost oblíbila. No řekněte, komu by se nelíbilo mít nějakou super schopnost?
A když jsem slyšela ze všech stran samou chválu na nejnovější díl, bylo rozhodnuto! Celá nedočkavá jsem tedy vyrazila do kina a těšila se na výjimečný filmový zážitek. A výjimečný opravdu byl. Jen ne tak, jak byste asi očekávali…



Režie: James Mangold, Hudba: Marco Beltrami, Hraji: Hugh Jackman, Patrick Stewart, Boyd Holbrook, Dafne Keen,...
USA, 2017, 137 min

Nejdříve tedy krátce k ději. Kdybych to měla říct hezky stručně, Logan (Hugh Jackman) ztrácí svou super nesmrtelnost a pomalu se z něho stává stařík, který tak trochu ztrácí dech. Adamantiové drápky už nejsou tak cool jako obvykle a rány se nezacelují… no koho by to nenasralo? Logana tedy určitě jo - soudím tak podle jeho "fuckování", které se libozvučně nese celým filmem. Tak či onak, Logan se prostě snaží ignorovat fakt, že už je rok 2029 a prostě přesluhuje. A pak se tu objevuje další problém, a tím je absence mutantů. Divákům zřejmě musí stačit jakási domněnka, že mutanti vymřeli nebo co. A noví už se zřejmě nerodí. Nikdo neví, co se stalo. Nejlogičtější vysvětlení je, že za všechno mohou lidé, ale i tak to člověk moc nechápe. Nakonec se však ukáže, že pár mutantů přece jen existuje. Jedním z nich je můj oblíbenec Charles Xavier (Patrick Stewart), na kterém se však taky podepsal čas a prostě trochu zblbnul. Respektive nejnebezpečnější mozek světa onemocní, což je dost na houby. Tím dalším mutantem je Loganova dceruška (Dafne Keen), která je výsledkem podivného experimentu. No a nakonec se ukáže, že mutantů je vlastně spousta, takže krize zažehána.
Abych to trochu zkrátila, objeví se tam pár padouchů, kteří se snaží získat zpět svůj produkt - tedy malou Lauru. Takže Logan, profesor a dceruška neustále zdrhají, pak chvíli bojují, pak zase zdrhají (a tak to pokračuje pořád dokola), až nakonec dojde k rozhodující bitvě. Tož tak.



A teď přijde na řadu trocha kritiky. Ale jen trošku. Trošičku.

Na začátek musím říct, že to byl masakr jak sviňa. Prostě nejkrvavější X-Men v dějinách. Abych to uvedla na pravou míru. Logan je známý svou… ehm… impulzivností, ale tohle už tvůrci dost přehnali. Já chápu, že to je akční film (nebo si spíš na akční film hraje), ale tady hlavy jen létaly. Zkrátka to mělo spíš rušivý efekt. A dost mě překvapilo, že malá Laura byla kolikrát mnohem surovější, než samotný hlavní hrdina. Ale fajn, někomu se krev a useknuté končetiny mohou líbit.

Rušivý efekt však nemělo jen přehnané násilí, ale také jakási překombinovanost. Hlavně s tím super mutantem to bylo tak trochu přetažené za vlasy. A mám pocit, že zrovna tohle si vypůjčili z prvního Wolverina (nebo se alespoň kapku inspirovali).

Další problém je tempo filmu. Jak už jsem napsala výše, měl by to být akční film, ale přitom akční vůbec nebyl. Nevím jak ostatní, ale já se místy dost nudila. Prostě zdrhali, pak létaly ty hlavy, pak zase zdrhali. Sem tam dali nějaký vtípek na odlehčení, ale stejně se to táhlo jako žvýkačka. Dost k tomu přispěla i pochmurná atmosféra a (alespoň pro mě) nezáživné prostředí, ale chápu, že zrovna tohle byl účel - přece jenom tam má být jistý náznak té apokalypsy.

A teď další věc, která mě štve ze všeho nejvíc. Co se ksakru stalo s X-Meny? S Raven, Beastem a dalšími? Co se stalo s neporazitelným Erikem? Co se stalo s Charlesovou školou? Tyhle nezodpovězené otázky mě děsně rozčilují. Pořád přemýšlím, jestli ve filmu přece jen nebyl nějaký náznak vysvětlení, ale fakt si nevzpomínám.

A poslední věc, která mě dorazila, byla smrt profesora. Že umře Logan, to jsem tak trochu tušila. Ale co to udělali chudákovi Charlesovi? Jeho postava tam byla bohužel naprosto zbytečná, takže jsem aspoň doufala, že bude mít nějaký důstojný konec. Nečekala jsem nic sluníčkového, ale když už měl umřít, tak rozhodně ne takhle. A kromě jeho smrti mě štval i nevyužitý potenciál. Zřejmě tam byl jen kvůli tomu, aby pronesl nějaký ten vtípek. Prostě… radši bez komentáře.


A teď pozitiva. Nebude jich bohužel mnoho.

Nejvíce musím vyzdvihnout herecký výkon Dafne Keen, která svou postavu zahrála bravurně! Snad jí ten nasraný výraz nezůstane, jinak se ta holka v životě nevdá. Rozhodně jsem zvědavá na její další role.



Potěšilo mě, že Logan zemřel docela důstojně (když už to odnesl chudák Charles). Osobně si myslím, že lepší rozloučení si herec se svou postavou nemohl přát. Ano, Logan sice umřel v děsných bolestech, ale alespoň někoho zachránil. Takže jo, tohle beru.


Vím, že jsem tu už naťukla zbytečnou přítomnost Charlese Xaviera, ale co musím pochválit, je právě ta jeho "demence" či co to vlastně bylo. Dalo to tomu filmu realistický nádech. Prostě to vědomí, že ani největším mozkům se nevyhýbají nemoci. A pak ty časté Charlesovy proslovy o tom, jak by chtěl prožít zbytek života někde v klidu. To se mi líbilo. Depresivní, ale drsně reálné.

Co víc k tomu říct? Osobně si myslím, že se tento film zbytečně přeceňuje. Nejspíš je dobře, že Wolverine skončil, protože Logan už opravdu ztratil dech. Na druhou stranu si myslím, že každý věrný fanoušek by měl tento film povinně zhlédnout. Jedná se prostě o poslední rozloučení. A to je myslím něco, co si Hugh Jackman opravdu zaslouží.





Hodnocení na čsfd: 87%
Moje hodnocení: 60%

Oblíbené písničky - náhodou objevené 2

22. dubna 2017 v 12:23 | Victoria |  Hudba, videa
Hudba je můj život. Provází mě každým dnem a bez ní bych to nebyla já. Přestože se přikláním hlavně k metalu a rocku, v mém seznamu skladeb nechybí ani jiné styly hudby. Zkrátka mám ráda, když je to pestré. A co jsem si oblíbila tentokrát?

1) Iron Maiden - Hallowed Be Thy Name

Maideny naprosto zbožňuji! Poslouchám je každý den, bez nich by to prostě nešlo. Tahle písnička je tak úžasně melodická, že si ji pořád přehrávám v hlavě. A má samozřejmě i geniální text, jak je to u této skupiny zvykem.



Iron Maiden - For the Greater Good of God

Další geniální písnička, kterou jsem až doteď neznala. Nechápu, jak jsem ji mohla minout.



2) Avantasia - Carry Me Over

Nechápu, jak jsem bez této skupiny mohla žít! Táta mi nedávno přinesl exterňák, který byl plný metalové hudby. Těch kapel/zpěváků/zpěvaček tam bylo tolik, že jsem to ještě neprošla celé. Ale Avantasia si mě okamžitě získala. Nádherné melodie, nádherné texty. A tyto dvě písně si musím pořád zpívat. Už mi z toho slušně hrabe :-D.



Avantasia - Lost In Space



3) 4 Non Blondes - What´s Up

Od této kapely jsem si oblíbila snad jen tuto písničku, ale třeba se dopracuji i k dalším. Je úžasně chytlavá :-).



4) Simple Plan - Perfectly Perfect

Krásná a dojemná píseň. Myslím, že další vysvětlení netřeba :-).


5) John Hiatt - Have a Little Faith in Me

Tuto píseň se objevila díky filmu Benny a Joon, který je mimochodem naprosto parádní! Co víc k ní říct? Je jemná, krásná, takovým tím nevtíravým způsobem.



6) Sia - Breathe me

Hodně silná písnička o tom, co člověka může potkat. Má své kouzlo.



7) Demi Lovato - Stone Cold

Demi si mě už získala několika skladbami. Ne že bych ji poslouchala nějak pravidelně, ale čas od času se k ní ráda vracím. Osobně si myslím, že tato píseň je úžasně procítěná. Zkrátka z ní cítím emoce, což se mi moc líbí.



8) Sarah McLachlan - In the arms of an angel

Na závěr jedna hodně melancholická. Nevím, čím mě tak okouzlila. Má prostě uklidňující účinek.





Disociace

8. dubna 2017 v 11:53 | Victoria |  Mé básně
Jen proud myšlenek...



Nechápající idiot,
co uvízl v bahně,
beznadějný ignorant
všeho a všech,
lhostejný sadista
bodá se do srdce,
flegmatický popelář,
co na práci kašle,
věřící ateista
přichází o rozum,
nezávislý závislák
chce vyskočit ven,
ublížená troska
hledá si důvody,
naivní snílek
ztratil svůj sen.


Vysoká hra

21. března 2017 v 17:59 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Kay Hooper
Počet stran: 147
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2017



"Velmi úspěšná autorka bestsellerů
New York Times Kay Hooper
spřádá příběh o zradě
a druhé šanci dvou milenců,
které rozdělí poslední mise."


Myslím, že už při pohledu na obálku čtenáře napadne, že se bude jednat zřejmě o nějaký napínavý thriller se sexy hlavním hrdinou. Pěkný chlap s vlnitými vlasy, strništěm a tajemným pohledem zajisté nalákal spoustu dam. Když k tomu připočtu šedočernou barvu s jasně rudým písmem, je jasné, že v této knize půjde o napětí. Ale teď už k samotnému ději!

Jak už jsem naznačila, hlavním hrdinou je alfa samec Skye Prescott, tajný agent, který má složitou osobnost, stejně jako minulost. Jeho práce je však pro něho to nejdůležitější, tedy dokud nepotká svou dávnou lásku, se kterou se neviděl šest let. Katrina Kellerová, temperamentní zrzka, je stejně jako on tajná agentka. Potkali se na misi v Berlíně, kde se do sebe vášnivě zamilovali a vzali se, avšak Skye ji za nějaký čas opustil, protože se po mylných informacích domníval, že zradila svou vlast.
A právě po šesti letech se nečekaně setkávají v zábavním párku na další misi.

Už zapomněl na to, jak její dlouhé vlnité vlasy ozářené sluncem jakoby explodovaly rudou barvou. Zapomněl na její velké kočičí oči, které měly nezvyklý nádech jantaru a které byly lemované hustými řasami. Zapomněl na její vystouplé lícní kosti, které by jí dokázaly zajistit bohatství ve světě modelingu, stejně tak jako její dokonalý nos a ústa vytvarovaná pro polibky a sny.
Skye věděl, že sám sobě lže. Nezapomněl vůbec na nic. Spíš si nedovolil vůbec na něco vzpomínat.

(str. 9)

Skye se všemožně snaží získat Katrinu zpátky. Když si spolu vyříkají minulost, opět začnou jeden druhému věřit. A opět mezi nimi vzplane láska. Protože tak to přece u spřízněných duší bývá.
Oba se však musí soustředit i na jinou věc, a tou je jejich mise. Jistý Adrian se chce totiž pokusit o atentát na guvernéra. Podaří se jim ho zastavit?

Nenáviděl, když od ní musel pryč! "Jasně, že si nemyslím, že jsem ze železa," odpověděl nakonec rozladěně, protože ta otázka nebyla důležitá.
"Tak proč jdeš sám?" Hlas měla prudký a v očích jí plál oheň.
"Vezmi s sebou Dana! Nebo kohokoliv!"
Přinutil se k trpělivosti. "Už jsem ti říkal - sám tam budu rychleji. Už jsem jednou Adriana sledoval a vím, jak přemýšlí." Sklonil hlavu a hluboce ji políbil, načež z bundy uvolnil její ruce a ustoupil.

(str. 105)


Můj názor:
Bohužel musím říct, že mě Vysoká hra docela zklamala. Nejvíc mě naštval fakt, že se jedná o jedenáctý a zároveň poslední díl, což v knize nebylo uvedeno. Je sice pravda, že se dá kniha číst i samostatně, ale kvůli neznalosti děje z předchozích dílů jsem občas tápala ve vedlejších postavách. Respektive jsem si k nim nevytvořila žádný vztah.
Co se týče samotného děje… no… žádný zázrak to není. Při čtení jsem si říkala, že by z toho byl parádní béčkový film. Dost mi vadilo, že se v knize prakticky nic neděje. Hlavní náplní byla rádoby romantická zápletka, kdy se hlavní hrdinové jakože děsně milovali. Já teda nevím, ale lásku si představuju jinak. V tomto případě šlo o pouhý chtíč. Erotika v knize mi nevadí, ale tohle už byla kapku nuda.
Abych jen nekritizovala, musím zdůraznit, že kniha byla opravdu čtivá. Není moc tlustá, takže pokud nehledáte nic složitého na čtení, je to ideální volba.

Co víc říct? Myslím, že Vysokou hru bych doporučila hlavně dámám, které mají rády jednoduché příběhy s milostnou zápletkou.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.

Vysokou hru můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Omega
nebo na e-shopu knihkupectví Knihy Dobrovský.

Kam dál