Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Únor 2013

Ať žije koupel večerní

22. února 2013 v 11:36 | Victoria |  Citáty, básně
Myslím, že fanoušci Tolkienových knížek ji určitě znají. Mně se strašně líbí, přijde mi taková veselá :-).

Ať žije koupel večerní,
když spláchne prach a bláto v ní!
Nezpívá jenom pitomec,
že horká voda je krásná věc!

Líbezný zvuk má tichý déšť,
potůček z kopce hopkuje:
je horká voda pařící.

Dobrá je v hrdle studená
pro toho, který žízeň má:
a horkou vodu v lázni mít.

Vodotrysk, to je nádhera,
když voda k nebi vyvěrá,
lepší než chladná fontána
je v horké šplouchat nohama.

Lékaři

22. února 2013 v 11:29 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Henry Denker
Počet stran: 354
Nakladatelství: Svoboda
Rok vydání: 1984
Hlavní postavy: Christopher Grant, Michael Sobol, John Stewart Reynolds, Harry Frenklyn, Laura
Vedlejší postavy: Bannon, Coleman, Crabtree a další




Děj: Chris Grant je lékař novorozeneckého oddělení. Jednou se mu dostane do rukou vnuk bohatého pána, Johna Stewarta Reynoldse. Zvolí léčbu fototerapií, která patří v medicíně mezi novinky. Všechno vypadá dobře a novorozenec se uzdraví. Jenže po několika měsících se ukáže, že je chlapec postižený. Pan Reynolds Chrise zažaluje pro neodborný postup. V celé knize je vlastně podrobně popsané soudní řízení s občasnými lékařskými záležitostmi. Chrisovi jsou nesmírnou oporou přátelé, lékař Michael Sobol a advokátka Laura, se kterou se Chris dá během knihy dohromady. Všechno nasvědčuje tomu, že Chris soud prohraje. Podaří se Chrisovi odhalit pravdu o opravdovém viníkovi?

Můj názor: Tato kniha se mi zpočátku zdála trochu nudná. Postavy mi přišly nezajímavé a moc jsem se nevyznala v odborných termínech. Po dvou nebo třech kapitolách jsem však změnila názor. Nemohla jsem se od knížky odtrhnout. Celou dobu jsem odhalovala povahu všech postav a opravdu jsem doufala, že to nakonec dobře dopadne. Doporučuji všem, kteří se zajímají o lékařství a taky o detektivky. Najít toho pravého viníka není tak lehké, jak se zdá. Určitě bude pro vás bude konec stejně překvapivý, jako pro mě.

Úryvek:
Přesně v deset hodin byl Harry Franklyn v modrém obleku, bílé košily a temně rudé vázánce připraven, aby pronesl své stanovisko. Přistoupil k oddělení porotců, položil obě ruce na zábradlí a hovořil tónem tak důvěrným, že dokonce i Bannon se musel předklonit a přiložit ruku k uchu, aby slyšel, co říká.
"Dámy a pánové, někteří z vás možná už dřívě zasedali v porotě. Jsem si však jist, že ještě nikdo z vás nezamýšlel nad případem tak mimořádným. Nevím, jak se na to díváte vy, ale pro mne už je dost strašné připravit člověka o paži nebo o nohu. Ale jak se potom postavíme k dítěti, které od prvních hodin svého života bylo odsouzeno lékařskou nedbalostí k existenci živořícího tvora s poškozeným mozkem?"
Odmlčel se, jako by vážnost případu, který musí vyložit, ho zmáhala.
"Tak totiž vypadá případ, s kterým máme co činit. Víme, že se panu Lawrenci Simpsonovi a jeho paní narodilo normální dítě. Porod byl trochu předčasný, poněkud nesnadný, ale novorozenec zdravý. Uslyšíte o tom svědeckou výpověď porodníka. Po porodu nastal u dítěte stav, který si žádal další léčbu. Dva významní lékaři budou svědecky vypovídat o zdravotním stavu dítěte a jakého způsobu léčby bylo třeba. K ujištění rodiču a kvůli bezpečí dítěte bylo považováno za žádoucí, aby dítě bylo předáno do Metropolitní všeobecné nemocnice, a to doktorovi Michaelu Sobolovi, který tohoto bezmocného novorozence dále předal doktorovi Christopehru Grantovi, jednomu z žalovaných v tomto procesu."

Dobro vs Zlo

12. února 2013 v 19:49 | Victoria |  Mé básně
Konečně přidávám nějakou básničku. Co dodat? Prostě jsem jen psala slova, která mě zrovna napadla. Snad se bude líbit :-).

Jsem zrozena z krve, vášně,
nedáváš mi spát.
Jak hrozba nade mnou se tyčíš.
Snažíš se mě umlčet?
Však marně.

Já nechávám se vést svým srdcem,
nikoli tebou.
Tvá moc už není.
Zemřela v okamžiku, kdy jsem řekla ne
a vydala se po vlastní cestě.
Ptáš se proč?

Temný stín ti obličej hyzdí,
oči zbarvily se doruda.
Zhouba či touha po nenávisti
tě smetla.
Jak chceš.
Však dobře zvaž své činy
poháněné temnotou a strachem.

Padl jsi, avšak ne na zem,
nýbrž dolů, pořád níž,
dokud jsi nezahlédl úplné dno.
Vyslala jsem k tobě anděla ve formě své dlaně,
která tě chtěla uchopit a zvednout.
Neuspěla jsem. A ty? Ty jsi zůstal…


Andělská křídla-úvod k povídce

11. února 2013 v 19:45 | Victoria |  Andělská křídla I.
Žánr: fantasy
Hlavní postavy: Sam Smith, Liam Week, Jane Grankristnová, Luca, Bill, Owen...
Vedlejší postavy: Katie, Will, Jeremy, Jake, Susan, Manon a spousta dalších
Děj: Sam Smith je všechno, jen ne anděl. Má za sebou temnou minulost. Jednoho dne se rozhodne, že ukončí svůj život. Ví, že není nevinný a své rozhodnutí bere jako osvobození. Jenže to není tak jednoduché. Opravdu zemře, ale vrátí se. Liam Week, anděl všech andělů, se rozhodne dát Samovi druhou šanci. Udělá z něho anděla a dá mu za úkol chránit člověka, kterého si sám vybere. Sam svou roli zpočátku nebere příliš vážně. Jenže pak potká tajemnou a trochu střelenou Jane. Jeho život se rázem obrátí o sto osmdesát stupňů. Zamiluje se do ní, jenže to má jeden velký háček. Je anděl, tudíž pro něho platí jedno velmi přísné pravidlo. Nesmí s člověkem nic mít. Jak to všechno nakonec dopadne?


Předmluva:
Stojím na tom ubohém mostě a přemýšlím nad svým ještě ubožejším životem. Když se vám život posere a vy se ocitnete ve slepé uličce, nevidíte východisko. Přesně tak jsem se teď cítil já. Mohl jsem si vybrat jinou možnost. Mohl jsem se začít chovat jako slušňák a změnit to, co mě v poslední době tak svazovalo. Ale já jsem zvolil jinak. Je mi sedmnáct. Za tu dobu, co jsem na světě, jsem toho stihl spoustu. Ujížděl jsem na drogách, alkoholu, kouřil jsem. Každý den jsem trávil ve společnosti svého gangu. Měl jsem skvělé postavení a ostatní mě uznávali. Ale když jsem zabil toho obtloustlého přitroublého prodavače, bylo mi špatně. Tenkrát jsem vraždou získal necelých padesát dolarů - cena lidského života. Byl jsem zlý. Ubližoval jsem. Nejhorší na tom bylo, že i svým blízkým. Svého otce jsem nikdy neviděl, ale má matka se o mě starala a snažila se mě vychovávat sama. A to byla možná chyba. Už v dětství jsem byl to, čemu lidé často říkávali nezkrotné děcko. Kradl jsem a šikanoval slabší. Navštívil jsem už tolik výchovných poradců. Netřeba dodávat, že ani jeden ve mně nedokázal probudit hodného andílka. Mám duši ďábla. A tu těžko změníte. Jediné, co mě v životě těšilo, byla hudba. Často jsem hrával na kytaru a zpíval v kapele. To bylo jediné, co mi kdy šlo. Hudba ze mě dělala lepšího člověka, avšak nakonec jsem ztratil i ji.
Co se týče školy jako takové, přišla mi zbytečná. K čemu mi je dějepis nebo matematika, když můžu peníze získat snadno a rychle?

Jsem troska. Nicka, která v životě dokázala akorát škodit. Nekladl jsem si otázku, co ze mě bude. Vím, jak skončím. V životě se často stanou věci, které neočekáváme. Většinou dostaneme pěkně přes hubu. A to je kruté. Ale opravdový život krutý je. Většinou se šťastného konce dočkáme jen málokdy.
Uvažuju, jak odejdu z tohoto světa. Mohl jsem to udělat rychle. Jedna dobře mířená kulka do hlavy by mě z tohoto světa sprovodila rychle. Mohl jsem vzít také silné lano, uvázat si smyčku kolem krku a sbohem živote. Jenže taková smrt mi přišla příliš násilná a svazující. Tohle nebylo nic pro mě. Měl jsem strach, že bych nakonec ztratil odvahu.
Rozhodl jsem se, že skočím z mostu. Já vím, jak ubohé. Jenže to se ke mně dokonale hodilo, protože já ubožák jsem. To dokazuju už tím, že chci z tohoto nehezkého světa pryč. Mé matce ani nepřišlo divné, že jdu v noci pryč. Už si zvykla a nechala mě dělat cokoliv. Pro ni už nejsem syn. Přesto jsem zanechal dopis na rozloučenou, ve kterém jsem sdělil, jak moc je mi to líto. Trochu sentimentální, já vím.

Ten večer jsem ukradl auto. Už jsem v tom měl dlouholetou praxi, takže celá věc šla rychle, přesně podle plánu. Noc byla skvělá. Mohl jsem se na ni spolehnout, protože mě nikdy nezradila.
Už stojím na kraji mostu a dívám se do noci. Pod sebou mám tichou hladinu vody. Ještě chvíli přemýšlím, ale pak skáču. Připadám si jako pták, který letí vstříc novému dobrodružství. Roztáhnu ruce a padám. Je to tak osvobozující…
Možná jsem se nezabil, ale cítil jsem pád a náraz. Tma však přichází brzy. Umírání je klidné, mnohem klidnější, než jsem si představoval. Poslední myšlenka patří hudbě. Pak nic, jen tma. Měl jsem však pocit, že slyším něčí hlas. Byl to snad bůh? Nikdy jsem na něho nevěřil. Možná mi chtěl sdělit, že dnešním činem jsem si koupil vstupenku do pekla. Možná jsem to neměl dělat. Možná jsem se rozhodl příliš zbrkle...
"Až se probudíš, setkáme se. Pomůžu ti napravit tvé chyby, avšak svůj hříšný život vyměníš. Přísahej!"
"Přísahám," řekl jsem v duchu a čekal. Čekání bylo dlouhé. Minuta se táhla jako rok. Neměl jsem ponětí, co se mnou bude. Co vlastně znamenala ta přísaha? Jak se teď změní můj život? Čekal jsem, až ke mně znovu promluví ten hlas. Byla to má poslední naděje…

Kapitola 1.

Bez dcerky neodejdu

11. února 2013 v 19:39 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Betty Mahmoodyová a Willam Hoffer
Počet stran: 397
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 1992

Forma vyprávění: Ich-forma
Hlavní postavy: Betty, Moody, Mahtob, Amahl, Amme Bozorg, Reza, Esí
Vedlejší postavy: Hámed, Judy, Alí, Rašíd, Trish, Suzanne, paní Azharová, slečna Alaví, pašerák Mohsen,...
Místo děje: Írán (město Teherán)


Děj: Betty je Američanka provdaná za íránského lékaře Moodyho. Oba žijí v Americe a mají spolu dceru Mahtob. Jednoho dne je ale Moody přemluví, aby se spolu jeli podívat za jeho rodinou do Íránu, konkrétně do města Teherán. Celou cestu je Betty velice nesvá, ale přesto se nechá přesvědčit a dá manželovi svoje pasy a peníze.
Z původních dvou týdnů se změní dovolená v peklo. Betty je uvězněná v Íránu a společně se svou dcerou se musí podřizovat místním zákonům. Obě však plánují útěk. Než se všechno nakonec podaří, uběhne víc než rok. V těchto měsících Betty poznává manželovu agresivitu, podlost a diktátorství. Taky se musí vyrovnat s mítními zvyky a zákony. I v téhle zemi však najde přátelé a spojence, takže nakonec se svou dcerou podniknou nebezpečnou cestu přes turecké hranice.

Můj názor:
Knihu jsem četla jedním dechem. Sotva jsem dočetla jednu kapitolu, musela jsem jít na další. Obdivuju Betty za její nervy a vytrvalost. Celou dobu jsem jim držela palce. Kniha byla taky umocněná tím, že všechno bylo napsáno z jejího pohledu, navíc se jedná o pravdivý příběh. Betty tuto knížku napsala, aby se stala varováním pro ostatní. Existuje 1000 případů, kdy se ženy ocitly ve stejné situaci.

Úryvek:
Moody přichystal pro Mahtob překvapení a prezentoval jí ho s charakteristickou bezcitností. Bez jakékoli přípravy jí jednoho rána oznámil: "Dobře, Mahtob, tak dnes půjdeš do školy."
Obě jsme se rozplakaly, měly jsme strach z čehokoli, co by nás mohlo třeba jen na chvíli rozdělit. "Nenuť ji ještě!" prosila jsem.
Ale Moody byl neústupný. Tvrdil, že se Mahtob musí konečně začít učit přizpůsobovat a že škola k tomu představuje prvý nezbytný krok. A že už si ostatně osvojila perštinu natolik, aby se domluvila s ostatními dětmi. Nejvyšší čas chodit do školy.
Moodyho omrzelo čekat na přijetí do přípravky v oné soukromé škole, ve které jsme se už byli podívat. Jeho neteř Ferí, která byla učitelkou, zapsala Mahtob do předškolní třídy ve státní škole. Není to prý jednoduché získat místo v takové přípravce, zdůrazňoval Moody, jen díky vlivu Ferí se mu to podařilo.
"Nech mě aspoň jít tam s vámi," řekla jsem a Moody se dal obměkčit.
Zahaleni proti ostrému podzimnímu vichru vanoucího z hor od severu, šli jsme z Mamalova domu pěšky pár bloků až na Šaríatího třídu, kde Moody zamával na oranžové taxi. Vměstnali jsme se dovnitř, kde už sedělo půltuctu Íránců, a vydali jsme se k cíli naší cesty, vzdálenému asi deset minut rychlé jízdy. Madraseje Zajnab byl nízký betonový objekt natřený špinavě zelenou barvou, takže zvenčí vypadal jako bunkr. Proudila do něho děvčátka různého stáří, všechna oblečena v černé a tmavošedé, hlavy a tváře zachumlané v rúsarí. Váhavě jsme s Mahtob následovaly Moodyho do šerého vestibulu. Jakmile do něho Moody vkročil, vyburcovalo to k aktivitě ženu ve vrátnici. Byla to čistě dívčí škola. Vrátná rychle zabušila na dveře kanceláře, pootevřela je trochu a škvírou varovala všechny uvnitř, že tam chce vstoupit muž.