Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Bez dcerky neodejdu

11. února 2013 v 19:39 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Betty Mahmoodyová a Willam Hoffer
Počet stran: 397
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 1992

Forma vyprávění: Ich-forma
Hlavní postavy: Betty, Moody, Mahtob, Amahl, Amme Bozorg, Reza, Esí
Vedlejší postavy: Hámed, Judy, Alí, Rašíd, Trish, Suzanne, paní Azharová, slečna Alaví, pašerák Mohsen,...
Místo děje: Írán (město Teherán)


Děj: Betty je Američanka provdaná za íránského lékaře Moodyho. Oba žijí v Americe a mají spolu dceru Mahtob. Jednoho dne je ale Moody přemluví, aby se spolu jeli podívat za jeho rodinou do Íránu, konkrétně do města Teherán. Celou cestu je Betty velice nesvá, ale přesto se nechá přesvědčit a dá manželovi svoje pasy a peníze.
Z původních dvou týdnů se změní dovolená v peklo. Betty je uvězněná v Íránu a společně se svou dcerou se musí podřizovat místním zákonům. Obě však plánují útěk. Než se všechno nakonec podaří, uběhne víc než rok. V těchto měsících Betty poznává manželovu agresivitu, podlost a diktátorství. Taky se musí vyrovnat s mítními zvyky a zákony. I v téhle zemi však najde přátelé a spojence, takže nakonec se svou dcerou podniknou nebezpečnou cestu přes turecké hranice.

Můj názor:
Knihu jsem četla jedním dechem. Sotva jsem dočetla jednu kapitolu, musela jsem jít na další. Obdivuju Betty za její nervy a vytrvalost. Celou dobu jsem jim držela palce. Kniha byla taky umocněná tím, že všechno bylo napsáno z jejího pohledu, navíc se jedná o pravdivý příběh. Betty tuto knížku napsala, aby se stala varováním pro ostatní. Existuje 1000 případů, kdy se ženy ocitly ve stejné situaci.

Úryvek:
Moody přichystal pro Mahtob překvapení a prezentoval jí ho s charakteristickou bezcitností. Bez jakékoli přípravy jí jednoho rána oznámil: "Dobře, Mahtob, tak dnes půjdeš do školy."
Obě jsme se rozplakaly, měly jsme strach z čehokoli, co by nás mohlo třeba jen na chvíli rozdělit. "Nenuť ji ještě!" prosila jsem.
Ale Moody byl neústupný. Tvrdil, že se Mahtob musí konečně začít učit přizpůsobovat a že škola k tomu představuje prvý nezbytný krok. A že už si ostatně osvojila perštinu natolik, aby se domluvila s ostatními dětmi. Nejvyšší čas chodit do školy.
Moodyho omrzelo čekat na přijetí do přípravky v oné soukromé škole, ve které jsme se už byli podívat. Jeho neteř Ferí, která byla učitelkou, zapsala Mahtob do předškolní třídy ve státní škole. Není to prý jednoduché získat místo v takové přípravce, zdůrazňoval Moody, jen díky vlivu Ferí se mu to podařilo.
"Nech mě aspoň jít tam s vámi," řekla jsem a Moody se dal obměkčit.
Zahaleni proti ostrému podzimnímu vichru vanoucího z hor od severu, šli jsme z Mamalova domu pěšky pár bloků až na Šaríatího třídu, kde Moody zamával na oranžové taxi. Vměstnali jsme se dovnitř, kde už sedělo půltuctu Íránců, a vydali jsme se k cíli naší cesty, vzdálenému asi deset minut rychlé jízdy. Madraseje Zajnab byl nízký betonový objekt natřený špinavě zelenou barvou, takže zvenčí vypadal jako bunkr. Proudila do něho děvčátka různého stáří, všechna oblečena v černé a tmavošedé, hlavy a tváře zachumlané v rúsarí. Váhavě jsme s Mahtob následovaly Moodyho do šerého vestibulu. Jakmile do něho Moody vkročil, vyburcovalo to k aktivitě ženu ve vrátnici. Byla to čistě dívčí škola. Vrátná rychle zabušila na dveře kanceláře, pootevřela je trochu a škvírou varovala všechny uvnitř, že tam chce vstoupit muž.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama