Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Březen 2013

Co mám zvolit?

17. března 2013 v 19:24 | Victoria |  Mé básně
Rozhodla jsem se přidat další báseň :-). Jako báseň mi to tedy vůbec nepřijde. Spíš taková improvizace, řekla bych :-D.
Je to o chlápkovi, který se rozhoduje, jestli má nebo nemá spáchat sebevraždu. Já vím, trochu morbidní. Ale přišlo mi celkem zajímavé udělat ze smrti a života konkrétní bytosti. Každopádně se těším na vaše reakce :-).


Stál jsem tam a přemýšlel,
nad Životem, Smrtí.
Co si vybrat? Povídej!
Proč pořád jen mlčíš?
Neporadí! Neporadí!
A já?
Nechci zde rozhodovat na věky!

On byl zvláštní pocestný,
jenž často dary mi daroval.
Chodíval jsem s ním všude.
Díky němu jsem se totiž smál.
Jenže pak… pak mi vrazil kudlu
do zad a postaral se o to,
abych už nikdy nespatřil paprsek
za jasného slunečního dne.

Ona byla krásná žena,
plášť záhady však vlastnila.
Svůdně na mě mrkala.
Chtěla, abych šel s ní,
avšak neřekla kam.
Ptal jsem se jí stále pořád,
ale odpověď v ní zůstala navždy zamčená.
Rozevřela svou náruč doufajíc,
že jí padnu k nohám.

Jak jsem tam stál a přemýšlel,
náhle všiml jsem si jich.
"Nabízím ti lásku, štěstí, utrpení, bolest.
Avšak navždy přísahám ti!
Zůstaneš-li, tvé odvaze vzdám hold
a jako pokorný služebník se ti pokloním."

On se na mě vážně díval,
žena se jen zasmála.
"Utrpení, bolest skončí,
postarám se o tvé blaho.
Tvůj čas však ještě nenadešel.
Skončíš-li v mé náruči,
pak věz, odvážný nebudeš.
Tvé srdce shoří na popel,
avšak já budu mít o hlupáka víc.
Zvaž svou volbu dobře."

Co mám dělat? Jak mám zvolit?
Vybrat Život, nebo Smrt?
Dívají se na mě, čekají.
Když půjdu s ní, bolest skončí.
Srdce mi však stráví plamen.
Stojí mi to za to?
On mi dává více voleb.
Jak ale mohu být odvážný,
když mi na srdci leží balvan bolesti a smutku?

Pak mi však na dlani přistál motýl,
byl to zvláštní okamžik.
Věděl o mně vše, to je jisté.
A já? Rozhodl jsem se, že půjdu.
Avšak ještě než jsem odešel,
Život poklekl.
Díval se na mě, přestože mu po tváři stékaly slzy.
Nepokoušel se je skrývat.
Jen klečel, díval se mi do očí a usmíval se.


Hádanky z Hobita

17. března 2013 v 9:58 | Victoria |  Citáty, básně
V knize Hobit jsem narazila na několik pěkných hádanek. Je to zrovna scéna s Bilbem a Glumem, dávají si ty hádanky navzájem. Odpovědi najdete na konci článku :-).

1) Kořeny má skryté v zemi,
vypíná se nad jedlemi,
stoupá pořád výš a výš,
ale růst ji nevidíš.

2) Třicet běloušů na duré líše,
napřed žvýkají,
potom dupají
a pak stojí tiše.

3) Bez hlasu pláče,
bez nehtů štípá,
bez nohou skáče,
bez pysků pípá.

4) K oknu v tváři blankyté se točí
v tváři zelené zas jiné oči.
První oko na to vece:
"Ty jsi mi podobné přece,
jenže jsou to oči nižší
než já - oko v téhle výši."

5) Není ji vidět, není ji cítit,
není ji slyšet, nejde ji chytit.
Je za hvězdami a pod horami
a vyplňuje prázdné jámy.
Byla tu předtím a přijde pak
a nakonec ti vytře zrak.

6) Bez klíče a víka schránka pokladní,
a přece je zlatý poklad v ní.

7) Nemá plíce, přece dýchá,
studená a věčně tichá,
věčně pije na své zdraví
v brnění, co nerezaví.

8) Beznoška leží na jednožce,
dvounožka sedí na třínožce,
čtyřnožka dostane zbytek.

9) Všechno žere, všechno se v něm ztrácí,
stromy, květy, zvířata i ptáci.
Hryže kov i pláty z ocele,
tvrdý kámen na prach semele.
Města rozvalí a krále skolí,
vysokánské hory svrhne do údolí.

10) Poslední hádanka je vážně chyták. Odpověď budou znát asi jen ti, co četli Hobita :-).
Bilbo se Gluma zeptá:
"Co to mám v kapse?"
******************************************************************
******************************************************
******************************************
*********************************
**************************
********************
**************
**********
******
****
**
*
Odpovědi:
1) Hora, 2) Zuby, 3) Vítr, 4) Slunce a pampelišky, 5) Tma, 6) Vajíčko, 7) Ryba, 8) Ryba na stolku, člověk u stolku sedí na stoličce a kočka dostane kosti, 9)Čas, 10) Prsten moci

Tak co? Uhodli jste něco? Já se přiznám, že ze začátku ani jednu. Teda kromě těch zubů. Na hádanky moc nejsem :-)

Strom v srdci

16. března 2013 v 16:15 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Kim Edwardsová
Počet stran: 318
Nakladatelství: Tatran
Rok vydání: 2008
Hlavní postavy: Norah Henryová, David Henry, Caroline Gillová, Paul Henry, Phoebe
Vedlejší postavy: Al, Doro, Leo, Sandra, Robert, Rosemary


Děj: Norah a David jsou manželé a oba dva se těší na miminko. Porod však přijde nečekaně rychle, navíc v kruté vánici. David svou ženu odveze do nemocnice. Jenže se objevuje další problém. Porodník měl autonehodu, a tak musí vzít porod do svých rukou sám David, přestože jako lékař se zabývá spíše zlomeninami. Všechno se zdá v pořádku. Norah porodí krásného zdravého chlapečka Paula. Davida však čeká překvapení. Jeho manželka porodila i holčičku Phoebe. Ta je však postižená Downovým syndromem. Vzhledem ke své minulosti se David rozhodne, že nechá svoji dceru odvézt do ústavu. Tímto úkolem pověří zdravotní sestru Caroline. Své ženě řekl, že její dcera zemřela. Caroline nejdříve poslušně zamíří do ústavu, ale když vidí, jaké jsou tam podmínky, rozhodne se malou Phoebe vychovat sama. Odjíždní spolu s holčičkou do jiného města a začíná žít nový život. V celé knize se prolínají příběhy dvou rodin, které jsou úplně rozdílné. Žádné tajemství však netrvá věčně. Trvá mnoho let, než se Norah dozví, že její dcera vlastně žije. Dokáže odpustit svému muži takovou zradu?

Můj názor:
Knihu jsem četla jedním dechem. Příběh byl velmi dojemný, navíc se mi líbilo, že se autorka inspirovala skutečnou událostí. Bylo zvláštní, jak se pomalu začalo bortit manželství Norah a Davida kvůli velkému tajemství. Tato kniha vás opravdu chytne za srdce...

Úryvek:
Druhé dítě bylo menší a přišlo na svět snadno, vyklouzlo mu do rukou v rukavicích tak rychle, že se předklonil, aby hrudníkem zajistil, že nespadne na podlahu. "Je to děvče," vyhrkl a podržel dítě jako míč obličejem dolů a poklepával je do zad, dokud nevykřiklo. Pak je obrátil, aby mu viděl do tváře.
Na jemné pleti se holčičce bělal smětanově bílý maz, byla kluzká od plodové vody a zbytků krve. Modrá očka byla zamlžená, vlásky černé jako uhel, ale on tohle skoro nevzal na vědomí. Viděl jen ty nezaměnitelné rysy, očka protáhlá nahoru jakoby v smíchu, řasu přes víčka, zploštělý nosík. Klasický případ, vzpomněl si na profesorova slova, když vyšetřovali podobné děcko. Mongoloid. Víte co to znamená? A lékař poslušně odříkal příznaky, které se naučil z knihy: ochablý svalový tonus, opožděný růst i mentální vývoj, možné srdeční vady, kratší život. Profesor přikyvoval a pak přiložil stetoskop na hladkou dětskou hruď. Chudák hošíček. Nemůžou pro něho dělat nic, než ho pokud možno držet v čistotě. Měli si to ušetřit a poslat ho do ústavu.
Lékař se v duchu přenesl dál do minulosti. Jeho sestra se narodila se srdeční vadou a rostla velmi pomalu a dech se jí zadrhával, kdykoliv se zkusila rozběhnout. Mnoho let, až do té první cesty na kliniku v Morgantownu, neměli tušení, co je s ní v nepořádku. Pak už to věděli a stejně nemohli nic dělat. Maminka jí věnovala všechnu svou pozornost, ale sestra stejně ve dvanácti umřela. Jemu bylo tehdy šestnáct, už bydlel ve městě, aby mohl studovat střední školu, a plánoval přesun do Pittsburghu a studium na lékařské fakultě a styl života, jaký vede dnes. Přesto si dobře pamatoval hloubku a vytrvalost matčina žalu, s jakým každé ráno chodila do kopce ke hrobu, paže založené na hrudi jako ochranu i před tím nejhorším počasím.
Sestřička přistoupila k němu a dítě si prohlédla.
"Je mi to moc líto, pane doktore," řekla.
Držel novorozence a ani si nevzpomněl na to, co má ještě dělat. Drobounké ručky byly dokonalé. Ovšem ta mezera mezi velkým palcem u nohy a ostatními prsty byla nápadná jak chybějící zub, a když se děcku zadíval pozorně do očí, spatřil v duhovkách Brushfieldovy skvrny jak vločky sněhu. Představil si srdíčko velikosti švestky, pravděpodobně vadné, a pak si vybavil dětský pokoj, tak pečlivě vymalovaný, s tou spoustou plyšáků a jedinou postýlkou. A pak si vzpomněl na manželku, stojící na chodníku před jejich zářivě zasněženým domem, jak říká:
Náš svět už nikdy nebude stejný jako dřív.

Kapitola první-SLIB

14. března 2013 v 19:08 | Victoria |  Srdce oceánu
Přidávám historicky první kapitolu k povídce Srdce oceánu. Snad se bude líbit :-). Taky se omlouvám za případné chyby. Ještě bych dodala, že další kapitoly už budou z pohledu Leslie.

Bylo krásné podzimní ráno, které ovšem kazil studený severní vítr. Díky němu však loď rychle plula. Veslaři šetřili své síly pro bezvětří a zatím všechno nechali na napnutých plachtách. Přestože rychle postupovali, pevnina se neukázala.
"Kdy už zatraceně dorazíme do Panthalanie?" zabrblal veliký muž. Měl světle hnědé vlasy, hluboké černé oči a chyběla mu půlka nosu. Jeho obličej však prozrazoval víc než ošklivost. Měl vztek a chtěl do něčeho udeřit. To si však ke svému kapitánovi mohl dovolit jen málokdo.
"Tři dny jsme neměli nic jiného než červivej chleba!" rozhněval se znovu a naštvaně koukl na muže stojícího kousek od kormidla. Zrovna se díval do dáli. Stínil si rukou před očima a na opáleném obličeji se mu objevilo pár starostlivých vrásek. Kapitán Simon si povzdechl a otočil na toho věčně si stěžujícího troubu.
"Kolikrát ti mám vysvětlovat, Carlosi, že jsme ztratili směr?! Nech mě pracovat, ty užvaněnej troubo! Běž si otravovat jiné členy posádky! Nezapomeň, tady velím já! Nemáš co na práci?!" nevydržel to kapitán. Věděl, že jeho posádku štve stejně jako jeho nedostatek jídla, vody a nějakého nového vzrušení. Uplynuly už dva měsíce od doby, co přepadli nákladní loď plující stejně jako oni - domů. Do Panthalanie. Jenže teď ztratili směr. Snažil se pracovat a soustředit se na hledání cesty, ale posádka ho neustále otravovala věčnými otázkami. Carlos se jen zašklebil a odešel.
Kapitán si povzdechl, pak přešel ke stolu a začal zkoumat mapy. Podle všeho je vítr zahnal víc na západ, než měli v úmyslu. Pokud je to pravda, tak proč kompas neukazuje správný směr? Rozbitý být nemohl. Přece jen díky němu se dostali do Letície, východní části Panthalanie. Už před dvěma týdny měli vidět pevninu. Kapitán si znovu povzdechl, ale tentokrát si vzal dalekohled. Přišel až ke kraji lodi a bez nějaké sebemenší naděje pohlédl. Takhle to už nějaký čas dělával. Nečekal, že něco uvidí. Spíš to bylo jen ze zvyku. Propátrával okolí a už chtěl dalekohled odložit. Nic. Jako vždycky nic, pomyslel si. Najednou sebou trhl a rychle zaostřil. Něco tam viděl. Bylo to hodně daleko, ale teoreticky se to dalo považovat za nějakou pevninu. Možná ostrov. Tak jako tak, představovalo to místo a naději pro jeho posádku. A vlastně i pro něho samotného. Rozhodl se to prozkoumat. Rychlými kroky se dostavil ke kormidlu a otočil směr lodi na levobok. Stačí pár mil a budou tam. A jestli je tam bude čekat něco nepříjemného, budou připraveni. A s tím se jeho nůž pověšený za opasek zaleskl v odpoledním slunci, jako by to chtěl sám potvrdit.
***
Miriel se procházela po písečné pláži, jak to měla ve zvyku každý den. Na sobě měla dlouhé modré šaty z lehkého materiálu. Byla neuvěřitelně krásná. Vysoká štíhlá postava, tmavě modré vlasy až do pasu a nádherné zelené oči, které se koukaly na svět moudře a laskavě. Člověk by ani neřekl, že tato žena nedávno porodila. Její téměř dvoutýdenní holčička ležela bezpečně v košíku upleteného z řas.
Jejich národ měl domy postavené ve stínech stromů. Některé sahaly až do korun, i když to se vídalo jen málokdy. Miriel se už těšila na svou malou princeznu. Až ji bude houpat v náručí a za doprovodu různě velkých mušliček jí zazpívá delfíní ukolébavku. Jenže slunce už zapadalo a ona musela zajistit ostrov. Její manžel byl už hluboko pod ostrovem. Pod ostrovem, který ležel, dá se říct, v samém srdci oceánu. Sháněl čerstvé ryby a plody moře na další dny. Potravy tu bylo dostatek, ale sháněla se velice těžko. Tito lidé si museli dělat zásoby, aby vůbec přežili. Miriel se ale musela soustředit a vykonat svůj každodenní úkol. Byla královnou. Zabezpečovat ostrov bylo pro ni samozřejmostí. Svou mysl už měla připravenou a ochranné kouzlo pomalu začalo. Jako královna dokázala vykonávat mocná kouzla. Vlastně jako jediná žena tady. Žádná z dalších neměla takové schopnosti. A stejně tak i muži. Ti všichni uměli jen primitivní kouzla. Opravdová mocná kouzla dokázal vykonat jen člen královského rodu - král, královna a jejich potomek. Její muž tu však nebyl a maličká kouzlit ještě neuměla.
Jenže pak ji z myšlenek vytrhl křik. Byl to dětský pláč. Poznala, komu patří. Její maličké. Potřebovala svou mámu. Musela jí zazpívat delfíní ukolébavku, bez ní neusnula. Rozběhla se tedy lehkými kroky do lesa. Písek nechala za zády a stejně tak i bezpečnostní kouzlo, kterým chtěla ostrov zajistit. V lese nebyly palmy a podobné exotické rostliny. Byl to obyčejný les, který patřil jen jim. Měkký mech byl jako peřina a stromy poskytovaly ochranu. Zvěř se jich nebála. Byl to jejich společný domov. Doběhla do svého příbytku, který sdílela společně s manželem.
"Ach, moje malá. Myslela jsem, že bezpečně spíš. Jsi tak kouzelná," řekla Miriel a láskyplně vzala svou dceru do náručí. Dítě jí trhalo hedvábné vlasy maličkými prstíčky, ale jí to nevadilo. Zpívala své dceři a byla šťastná, že ji může mít zase u sebe. I ta chvilka bez ní jí drásala srdce. Seděla tam s ní minuty, možná i hodiny. Sama ani netušila. Bylo jí to ale jedno. Pak uslyšela, jak někdo přichází k nim do domu.
"Konečně jdeš, drahý. Už jsem se bála, že…" nedořekla Miriel, jelikož jí někdo surově chytil pod krkem. Byl veliký, ošklivý a ve tváři měl radost a vztek zároveň. Bez meškání vytáhl svou šavli a zapíchl ji ženě do břicha. Spadla ze židle a po tváři jí tekly slzy bezmoci.
"P-prosím. Ušetři mou dceru," řekla namáhavým hlasem.
"To se ještě uvidí, co s ní provedu," řekl Carlos, zachechtal se a pak utekl s malou holčičkou v náruči. Plánoval ji prodat nebo něco podobného. Žena se ještě víc rozplakala. Věděla, že zemře. Jenže jí vzali to nejcennější. Najednou znovu někdo vešel do místnosti. Byl světlovlasý, ale vlasy měl už protkané stříbrem. Jeho oči byly zelené jako leknín. Přišel k ženě a podíval se jí do očí.
"Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo. Potřebovali jsme pouze zásoby, ale váš lid nám je odmítl vydat. To, co vám udělal Carlos, mě mrzí ze všeho nejvíc. Nechtěl jsem zbytečné krveprolití. Bylo to od něho kruté," řekl a snažil se ulehčit její trápení.
"Má dcera. Zachraňte mou dceru. Má ji on. Vezměte si ji a chraňte ji! Prosím!" naléhala.
"Jak? S Carlosem něco těžko zmůžu. Je jeho. A navíc jsme se ztratili na moři."
"Prosím! On ji tady nenechá, ale vy ji můžete aspoň ochránit. Slibte mi to! Za chvíli zemřu. Když mi to slíbíte, moje duše vám pomůže vrátit se domů. Stačí… stačí jen věřit," zašeptala a víčka se jí třepala námahou, jak se snažila zůstat vzhůru.
"Slibuju," řekl kapitán.
"Děkuji," řekla, pak se usmála a zavřela oči. Byla mrtvá. Simon chvíli zůstal klečet u ní, pak se ale zvedl a rychle šel za svou posádkou. Pobrali potraviny a jejich loď rychle vyplula. Po několika hodinách se jako zázrakem zdálo, že konečně udržují správný směr. Simon si vzpomněl na Mirielinu větu.
Když mi to slíbíte, moje duše vám pomůže vrátit se domů.
Nevěřil na zázraky, ale tohle určitě nebyla jen náhoda. Pak uslyšel dětský pláč.
"Zatraceně! To ta holka nemůže přestat vřískat?" stěžoval si Carlos, který vyšel z kajuty.
"Co se děje?" zeptal se Simon.
"Chci spát. Jenže ona mi to nedovolí."
"Vezmu si ji do kajuty. A ty se budeš moct vyspat," řekl kapitán předstíraným lhostejným hlasem. Simon i ostatní piráti se začali chechtat. Vidět velkého kapitána s malým dítětem bylo pro ně neobvyklé.
"Tak jo. Vem si toho parchanta k sobě. Ale pak za mnou nechoď s prosíkem, ať si ji zas vezmu."
Kapitán se jen usmál a přenesl malé děvče z jeho kajuty do své. Chvíli přemýšlel, ale pak ho napadlo, že by jí měl dát jméno. Napadla ho Leslie. Tak se jmenovala i jeho loď.
"Docela se to k tobě hodí, co říkáš, prcku?" řekl žertovně Simon a pak překvapeně zůstal hledět když zjistil, že malá Leslie zívla a konečně usnula. Celou noc přemýšlel, jak by ji mohl získat z Carlosova vlastnictví. Uloupil ji přece on, je jeho. To bylo pirátské pravidlo. Jenže dal slib. A sliby se neruší, to bylo pirátské pravidlo číslo dvě. Nakonec namluvil Carlosovi, že dítě v noci zemřelo. Řekl mu, že mrtvolku hodil do moře. Velký pirát sice zuřil, ale proti kapitánovi nemohl nic dělat. Simon celou dobu uchovával malou Leslie v tajnosti. Začal zanedbávat své povinnosti jako kapitán, přesto celkem šťastně dopluli do své malé vesnice v zemi Panthalanie. Tam počkal, až se ostatní vylodí a rozutečou. On sám vzal Leslie do jiného, velmi dalekého města. V sirotčinci bude víc v bezpečí, pomyslel si. Na nějakou chvíli opravdu byla. Jenže pak se začaly ozývat stíny minulosti.

Úvod k povídce / kapitola 2.

Srdce oceánu-úvod k povídce

13. března 2013 v 19:38 | Victoria |  Srdce oceánu
Žánr: fantasy (nečekaně :-D)
Hlavní postavy: Leslie, Lea, Miguel (Mikky), Simon, Mark a Mary Steelovi, Chris, Minnie,...
Vedlejší postavy: Lucy, Miriel, Abigail,...
Děj: Leslie se jako nemluvně dostane z ostrova, kde žije malý národ zvláštních a kouzelných tvorů. Jsou podobní lidem, ale ovládají prastará kouzla, která mají v sobě už od narození. A co víc, po pouhém doteku mořské vody jim naroste na krátkou chvíli ploutev. Pro lidi je téměř nemožné ostrov najít, ale vše se změní, když královna Miriel zapomene ostrov zabezpečit ochrannými kouzly. Do kouzelného místa proniknou náhodní piráti. Ti poberou a zničí téměř vše. Obyvatelé jsou zdrceni, ale beznaděj se zvětšuje o to víc, když zjistí, že byla unesena princezna. Díky osudné chybě se Leslie dostane do lidského světa. Z pirátské lodi je nakonec zachráněna, ale domů se hned tak nevrátí. Prožije dětství v sirotčinci. Cítí, že je jiná. Ve světě lidí si hledá přátele jen těžko. Jenže pak se začnou ozývat stíny minulosti...


Kapitola 1.