Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola první-SLIB

14. března 2013 v 19:08 | Victoria |  Srdce oceánu
Přidávám historicky první kapitolu k povídce Srdce oceánu. Snad se bude líbit :-). Taky se omlouvám za případné chyby. Ještě bych dodala, že další kapitoly už budou z pohledu Leslie.

Bylo krásné podzimní ráno, které ovšem kazil studený severní vítr. Díky němu však loď rychle plula. Veslaři šetřili své síly pro bezvětří a zatím všechno nechali na napnutých plachtách. Přestože rychle postupovali, pevnina se neukázala.
"Kdy už zatraceně dorazíme do Panthalanie?" zabrblal veliký muž. Měl světle hnědé vlasy, hluboké černé oči a chyběla mu půlka nosu. Jeho obličej však prozrazoval víc než ošklivost. Měl vztek a chtěl do něčeho udeřit. To si však ke svému kapitánovi mohl dovolit jen málokdo.
"Tři dny jsme neměli nic jiného než červivej chleba!" rozhněval se znovu a naštvaně koukl na muže stojícího kousek od kormidla. Zrovna se díval do dáli. Stínil si rukou před očima a na opáleném obličeji se mu objevilo pár starostlivých vrásek. Kapitán Simon si povzdechl a otočil na toho věčně si stěžujícího troubu.
"Kolikrát ti mám vysvětlovat, Carlosi, že jsme ztratili směr?! Nech mě pracovat, ty užvaněnej troubo! Běž si otravovat jiné členy posádky! Nezapomeň, tady velím já! Nemáš co na práci?!" nevydržel to kapitán. Věděl, že jeho posádku štve stejně jako jeho nedostatek jídla, vody a nějakého nového vzrušení. Uplynuly už dva měsíce od doby, co přepadli nákladní loď plující stejně jako oni - domů. Do Panthalanie. Jenže teď ztratili směr. Snažil se pracovat a soustředit se na hledání cesty, ale posádka ho neustále otravovala věčnými otázkami. Carlos se jen zašklebil a odešel.
Kapitán si povzdechl, pak přešel ke stolu a začal zkoumat mapy. Podle všeho je vítr zahnal víc na západ, než měli v úmyslu. Pokud je to pravda, tak proč kompas neukazuje správný směr? Rozbitý být nemohl. Přece jen díky němu se dostali do Letície, východní části Panthalanie. Už před dvěma týdny měli vidět pevninu. Kapitán si znovu povzdechl, ale tentokrát si vzal dalekohled. Přišel až ke kraji lodi a bez nějaké sebemenší naděje pohlédl. Takhle to už nějaký čas dělával. Nečekal, že něco uvidí. Spíš to bylo jen ze zvyku. Propátrával okolí a už chtěl dalekohled odložit. Nic. Jako vždycky nic, pomyslel si. Najednou sebou trhl a rychle zaostřil. Něco tam viděl. Bylo to hodně daleko, ale teoreticky se to dalo považovat za nějakou pevninu. Možná ostrov. Tak jako tak, představovalo to místo a naději pro jeho posádku. A vlastně i pro něho samotného. Rozhodl se to prozkoumat. Rychlými kroky se dostavil ke kormidlu a otočil směr lodi na levobok. Stačí pár mil a budou tam. A jestli je tam bude čekat něco nepříjemného, budou připraveni. A s tím se jeho nůž pověšený za opasek zaleskl v odpoledním slunci, jako by to chtěl sám potvrdit.
***
Miriel se procházela po písečné pláži, jak to měla ve zvyku každý den. Na sobě měla dlouhé modré šaty z lehkého materiálu. Byla neuvěřitelně krásná. Vysoká štíhlá postava, tmavě modré vlasy až do pasu a nádherné zelené oči, které se koukaly na svět moudře a laskavě. Člověk by ani neřekl, že tato žena nedávno porodila. Její téměř dvoutýdenní holčička ležela bezpečně v košíku upleteného z řas.
Jejich národ měl domy postavené ve stínech stromů. Některé sahaly až do korun, i když to se vídalo jen málokdy. Miriel se už těšila na svou malou princeznu. Až ji bude houpat v náručí a za doprovodu různě velkých mušliček jí zazpívá delfíní ukolébavku. Jenže slunce už zapadalo a ona musela zajistit ostrov. Její manžel byl už hluboko pod ostrovem. Pod ostrovem, který ležel, dá se říct, v samém srdci oceánu. Sháněl čerstvé ryby a plody moře na další dny. Potravy tu bylo dostatek, ale sháněla se velice těžko. Tito lidé si museli dělat zásoby, aby vůbec přežili. Miriel se ale musela soustředit a vykonat svůj každodenní úkol. Byla královnou. Zabezpečovat ostrov bylo pro ni samozřejmostí. Svou mysl už měla připravenou a ochranné kouzlo pomalu začalo. Jako královna dokázala vykonávat mocná kouzla. Vlastně jako jediná žena tady. Žádná z dalších neměla takové schopnosti. A stejně tak i muži. Ti všichni uměli jen primitivní kouzla. Opravdová mocná kouzla dokázal vykonat jen člen královského rodu - král, královna a jejich potomek. Její muž tu však nebyl a maličká kouzlit ještě neuměla.
Jenže pak ji z myšlenek vytrhl křik. Byl to dětský pláč. Poznala, komu patří. Její maličké. Potřebovala svou mámu. Musela jí zazpívat delfíní ukolébavku, bez ní neusnula. Rozběhla se tedy lehkými kroky do lesa. Písek nechala za zády a stejně tak i bezpečnostní kouzlo, kterým chtěla ostrov zajistit. V lese nebyly palmy a podobné exotické rostliny. Byl to obyčejný les, který patřil jen jim. Měkký mech byl jako peřina a stromy poskytovaly ochranu. Zvěř se jich nebála. Byl to jejich společný domov. Doběhla do svého příbytku, který sdílela společně s manželem.
"Ach, moje malá. Myslela jsem, že bezpečně spíš. Jsi tak kouzelná," řekla Miriel a láskyplně vzala svou dceru do náručí. Dítě jí trhalo hedvábné vlasy maličkými prstíčky, ale jí to nevadilo. Zpívala své dceři a byla šťastná, že ji může mít zase u sebe. I ta chvilka bez ní jí drásala srdce. Seděla tam s ní minuty, možná i hodiny. Sama ani netušila. Bylo jí to ale jedno. Pak uslyšela, jak někdo přichází k nim do domu.
"Konečně jdeš, drahý. Už jsem se bála, že…" nedořekla Miriel, jelikož jí někdo surově chytil pod krkem. Byl veliký, ošklivý a ve tváři měl radost a vztek zároveň. Bez meškání vytáhl svou šavli a zapíchl ji ženě do břicha. Spadla ze židle a po tváři jí tekly slzy bezmoci.
"P-prosím. Ušetři mou dceru," řekla namáhavým hlasem.
"To se ještě uvidí, co s ní provedu," řekl Carlos, zachechtal se a pak utekl s malou holčičkou v náruči. Plánoval ji prodat nebo něco podobného. Žena se ještě víc rozplakala. Věděla, že zemře. Jenže jí vzali to nejcennější. Najednou znovu někdo vešel do místnosti. Byl světlovlasý, ale vlasy měl už protkané stříbrem. Jeho oči byly zelené jako leknín. Přišel k ženě a podíval se jí do očí.
"Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo. Potřebovali jsme pouze zásoby, ale váš lid nám je odmítl vydat. To, co vám udělal Carlos, mě mrzí ze všeho nejvíc. Nechtěl jsem zbytečné krveprolití. Bylo to od něho kruté," řekl a snažil se ulehčit její trápení.
"Má dcera. Zachraňte mou dceru. Má ji on. Vezměte si ji a chraňte ji! Prosím!" naléhala.
"Jak? S Carlosem něco těžko zmůžu. Je jeho. A navíc jsme se ztratili na moři."
"Prosím! On ji tady nenechá, ale vy ji můžete aspoň ochránit. Slibte mi to! Za chvíli zemřu. Když mi to slíbíte, moje duše vám pomůže vrátit se domů. Stačí… stačí jen věřit," zašeptala a víčka se jí třepala námahou, jak se snažila zůstat vzhůru.
"Slibuju," řekl kapitán.
"Děkuji," řekla, pak se usmála a zavřela oči. Byla mrtvá. Simon chvíli zůstal klečet u ní, pak se ale zvedl a rychle šel za svou posádkou. Pobrali potraviny a jejich loď rychle vyplula. Po několika hodinách se jako zázrakem zdálo, že konečně udržují správný směr. Simon si vzpomněl na Mirielinu větu.
Když mi to slíbíte, moje duše vám pomůže vrátit se domů.
Nevěřil na zázraky, ale tohle určitě nebyla jen náhoda. Pak uslyšel dětský pláč.
"Zatraceně! To ta holka nemůže přestat vřískat?" stěžoval si Carlos, který vyšel z kajuty.
"Co se děje?" zeptal se Simon.
"Chci spát. Jenže ona mi to nedovolí."
"Vezmu si ji do kajuty. A ty se budeš moct vyspat," řekl kapitán předstíraným lhostejným hlasem. Simon i ostatní piráti se začali chechtat. Vidět velkého kapitána s malým dítětem bylo pro ně neobvyklé.
"Tak jo. Vem si toho parchanta k sobě. Ale pak za mnou nechoď s prosíkem, ať si ji zas vezmu."
Kapitán se jen usmál a přenesl malé děvče z jeho kajuty do své. Chvíli přemýšlel, ale pak ho napadlo, že by jí měl dát jméno. Napadla ho Leslie. Tak se jmenovala i jeho loď.
"Docela se to k tobě hodí, co říkáš, prcku?" řekl žertovně Simon a pak překvapeně zůstal hledět když zjistil, že malá Leslie zívla a konečně usnula. Celou noc přemýšlel, jak by ji mohl získat z Carlosova vlastnictví. Uloupil ji přece on, je jeho. To bylo pirátské pravidlo. Jenže dal slib. A sliby se neruší, to bylo pirátské pravidlo číslo dvě. Nakonec namluvil Carlosovi, že dítě v noci zemřelo. Řekl mu, že mrtvolku hodil do moře. Velký pirát sice zuřil, ale proti kapitánovi nemohl nic dělat. Simon celou dobu uchovával malou Leslie v tajnosti. Začal zanedbávat své povinnosti jako kapitán, přesto celkem šťastně dopluli do své malé vesnice v zemi Panthalanie. Tam počkal, až se ostatní vylodí a rozutečou. On sám vzal Leslie do jiného, velmi dalekého města. V sirotčinci bude víc v bezpečí, pomyslel si. Na nějakou chvíli opravdu byla. Jenže pak se začaly ozývat stíny minulosti.

Úvod k povídce / kapitola 2.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje tvorba?

Ano 90.5% (124)
Ne 5.1% (7)
Jen některá 4.4% (6)

Komentáře

1 Fantastička Fantastička | Web | 14. března 2013 v 19:20 | Reagovat

páni, no tvůj blog je úžasnej!  To není pochyb!Bylo by mi ctí kdyby jsi se z našich blogů staly dva spřátelené :-) samozřejmě jen za předpokladu, že se ti můj blog bude také líbit :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama