Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Duben 2013

Přežít s vlky

28. dubna 2013 v 17:54 | Victoria |  Čtenářský koutek
Název knihy: Přežít s vlky
Autorka: Misha Defonseca
Počet stran: 222
Nakladatelství: Alpress
Rok vydání: 2005
Postavy: Mishke, dědeček a Marta, matka Gerusha, otec Reuven, Virago, Miša, Malka, "Beran", Sigui, Felix "Gorila", "Kanaďan"
Děj:
V této knize je popisován pravdivý příběh sedmileté holčičky, která se uprostřed 2. světové války vydá na východ hledat své rodiče.
Mishke žije v Belgii v židovské rodiče. Je po otci světlovlasá, tudíž málokdo pojal podezření, že jsou židé. Její matka však byla typicky tmavovlasá, hnědooká. Nějakou dobu žijí chudým životem. Mishke se se svou matkou neustále schovává doma kvůli Němcům. Otec Reuven se snaží obstarávat jídlo. Rodiče pak Mishke zapíší do školy, aby ji uchránili, kdyby je Němci odhalili. Jednoho dne se tak stane. Do školy ji přijde vyzvednout paní, která měla odvézt Mishke do bezpečí (rodiče dané rodině zaplatili předem). Dostane se tedy do úplně cizí rodiny, kde ji však nikdo nemá rád. Mishke je zmatená. Neví téměř nic o druhé světové válce. Netuší, jaké nebezpečí jí hrozí od Němců. Neustále myslí na své rodiče a slepě věří, že jsou živí, a že se s nimi brzy shledá. Mishke pak pomáhá na statku, kde žijí dva postarší lidé. Velmi brzy se s nimi spřátelí a říká jim dědečku a Marto. Hlavně dědeček se postará o její základní vzdělání. Naučí ji, jak rozumět zvířatům. Učí ji, že nikdy nemá dát najevo strach.
Mishke tedy nějakou chvíli vyrůstá spíš jako kluk. Je neohrožená, pere se s dětmi, je samostatná a nejvíc si rozumí se zvířaty. Jednoho dne jí ale dědeček řekne, že už na statek chodit nemůže, jelikož se blízko statku objevili Němci.
Mishe, která má v té době asi sedm let, se rozhodne, že půjde hledat své rodiče na východ. Naivně si myslí, že půjde jenom kousek. Vezme si s sebou pouze kousek chleba a dvě jablka.
Dále je popisováno její dlouhé putování. Přestože ji bolí nohy, neohroženě jde dál. Spí v lese, pije z potoka a krade jídlo z náhodných statků. Když už opravdu umírá hlady, jí všechno, co se namane. Bobule, červy, hlínu, dokonce žvýká kůru ze stromů, aby zahnala hlad. Jednoho dne se jí ujme stará vlčice. Mishke vůbec nemá strach. Napodobuje její chování, jí syrové maso, které vlčice ukořistí a přirovnává vlčici ke své matce. Mishke má dokonce i prsty na nohou zahnuté jako drápy! Poté se tam objeví ještě jeden vlčí samec a nějakou dobu všichni tři spolu putují. Brzy však jeden lovec vlky zabije a Mishke musí znovu putovat sama. V budoucnu se pak setká ještě jednou s vlky početnější skupiny a opět se jí ujmou. Abych to zkrátila. Mishke se během svého putování na východ často setkává se smrtí. Je svědkem mnoha vraž. Vidí, že nejsou ušetřeny muži, ženy ani děti. Nakonec se tedy "dočká" a dostane se přes Německo do Polska. Dobrovolně se tajně přes díru ve zdi ocitne v koncentračním táboře v naději, že tam najde své rodiče. Tam ale uvidí takovou krutost, že chce zpátky, ale díru ve zdi nemůže najít. Nastává jedna z nejnapínavějších částí, kdy utíká. Nakonec se jí to podaří a vydá se směrem k Rusku. Cestou opět zažívá krušné chvilky. V Rusku narazí na několik vojáku, kteří bojují proti Německu. Miša a Malka se jí na chvíli ujmou, ale jejich cesty se brzy opět rozejdou. Velmi brzy Mishke konečně otevře oči a zjistí, že její rodiče na východě nejsou. Vrací se opět na západ. Tentokrát jde přes Ukrajinu, Moldávii a Rumunsko. Pak se také přes loď dostala do Itálie a nakonec jde pěšky až do Belgie. Hledá dědečka a Martu, ale jejich farma je pryč. Nějakou chvíli žije s dětmi a společně kradou a dělí se o jídlo i o oblečení. Pak nastává téměř konec příběhu. Přijíždějí Američané a 2. světová válka skončí. Nebudu vám prozrazovat, jak to celé dopadne. Najde Mishke přes to všechno své rodiče? Jak se vyrovná se svým životem v dospělosti?

Můj názor:
Na tuto knížku jsem narazila v knihkupectví a nejdříve ze všeho mě upoutal název knihy a obálka. Víte, mě vlci nějakým zvláštním způsobem fascinují. Takže jsem neváhala, letmo si přečetla anotaci knihy a pak jsem si ji spokojeně nesla domů :-D. A musím říct, že ani trochu nelituju! Knížka je neobyčejně čtivá a napínavá! Vlci tam sice nebyli popsaní v takové míře, jak jsem si myslela, přesto jsem hrdá na to, že tuto knihu vlastním. Nikdy jsem nečetla knihu týkající se 2. světové války. Je neuvěřitelné, jakých krutostí se lidé dopustili! Co se týče Mishke, ta byla opravdová hrdinka. Přešla přes Nizozemí, Německo, Polsko, Rusko, Ukrajinu, Moldávii, Rumunsko a Itálii!!!
Žila s vlky! Dokázala přežít. Je neuvěřitelné, že to je pravdivý příběh. Pokud na tuto knihu někdy narazíte, určitě neváhejte. Stojí to za to!

Úryvek:
Jednoho dne jsem narazila na keř obsypaný šťavnatými bobulkami, a tak jsem si sedla, abych se najedla. Byla jsem tak zaměstnaná naplňováním svého chlebníku, že jsem si nevšimla, že Měsíček a Zlomené ucho tu jsou se mnou, a klidně jsem zobala dál.
Chvíle uvolněné pozornosti, kdy je člověk zaměstnán svým hladem, jsou občas nebezpečné. Neviděla jsem přicházet nebezpečí.
Náhle jsem uslyšela křik, pronikavý ženský hlas: "Nět... Nět..."
Zalezla jsem do křoví a na vzdálenost několika metrů jsem uviděla muže v německé uniformě. Byl tak blízko, že jsem na něj mohla přímo narazit, kdybych zašla za keř. Plížila jsem se opatrně podél křoví, které tvořilo jakousi hradbu mezi mnou a Němcem. Věděla jsem, že jsem nedaleko okraje lesa a že kousek dál jsou domky, ale přítomnosti Němců jsem si nevšimla. To místo tedy bylo nebezpečnější, než jsem si myslela. Za mnou byl násep, přede mnou keř. Klekla jsem si, abych líp viděla.
Křičela dívka, která ležela na zemi. Muž v uniformě z ní teď strhával šaty, bránila se a on jí vší silou vyťal políček. Němec se na ni vrhl a ona naříkala jako raněné zvíře. Ten nářek mi zmrazil krev v žilách. Byla jsem jako paralyzovaná. Dosud jsem samozřejmě ještě neviděla znásilnění, ale dokonale jsem chápala, co se děje. Nikdy jsem neslyšela, aby při páření vlčice vyla takovým způsobem.
A potom muž vstal a pohlaví měl od krve. Dívka ležela bez vlády. Vytáhl revolver a střelil ji do hlavy. Chladnokrevně. Viděla jsem jasně jeho pohyby, navazovaly na sebe strašlivou rychlostí: oblékl se, odplivl si, vytáhl zbraň, střelil. Jako kdyby v duchu odpočítával jedna, dvě, tři, čtyři.
Tohle nebyla válka, to nebylo jako to setkání s polskými partyzány, to bylo beztrestné zavraždění nevinné dívky, popravené jako na cvičení. Tato otřesná scéna patří k mým nejhorším zlým snům. Byla jsem zkamenělá hrůzou.

Na závěr bych si ještě dovolila napsat sem citát, který se objevil v knize:
Neříkej nikdy, že jdeš svou poslední cestou!

Dodatek:
Bohužel jsem se nedávno dozvěděla, že si autorka celý příběh vymyslela. Takže o autobiografii se vážně nejedná, což mě docela zklamalo. Vždyť kvalitní autor si nemusí vymýšlet, aby knihu prodat. Těžko říct, co tím chtěla dosáhnout, ale je mi to docela nepříjemné. Škoda...

Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře

28. dubna 2013 v 13:05 | Victoria |  Jednorázové povídky
Kdybyste náhodou potkali nádhernou ženu, která je oblečená do těch nejluxusnějších věcí a navíc vlastní zbrusu nové Porsche, co byste si o ní pomysleli? Záviděli byste jí? Nebo byste snad zoufale pátrali v paměti, ve kterém filmu jste tuto herečku viděli hrát? Na toto vám bohužel odpovědět nemůžu. Tou úspěšnou ženou jsem totiž já, Manuela Montez.
Právě vycházím z obchodu a v růžové papírové tašce si nesu kabelku od Larpha Lorena, jako by to byla samozřejmost.
Taky že je. Mám takový rituál chodit každé ráno v deset hodin nakupovat. Většinou si vyberu nějakou maličkost, jako třeba dnes. Pak nasednu do svého Porsche a nechám se odvézt. Mám svého vlastního šoféra, který mě odveze, kamkoliv si budu přát. Dnes jsem po včerejší párty s Cameron Diaz velice unavená, proto jsem chtěla jet rovnou do své vily, kde budu mít zajištěno to největší pohodlí a snad se zbavím té odporné kocoviny.
Doma mě čeká taková ta nudná klasika. Nejdřív si nechám udělat masáž, kde si snad i trochu pospím, pokud tedy nepřijde ta masérka, která mě minule tak strašně zřídila. Ale jelikož jsem ji vyhodila, počítám s tím, že si dnes užiji příjemnou masáž s relaxační hudbou. Pak následují takové ty věci jako kondiční trénink, opalování se u bazénu (musím do příští párty konečně chytnout bronz) a pak už to bude jen nudný rozhovor pro MTV.


O pět let později:

Jsem chudák. Úplná nula. Kam zmizely všechny ty peníze, které mi rodiče odkázali? Vzpomínám si na ty dluhy. Teď vůbec nevím, odkud se vlastně vzaly. Když si vzpomenu na svůj pohodlný a úspěšný život, chce se mi brečet. Najednou na mě dolehne ta děsivá pravda. Jsem bezdomovec! Společnost mi dělají jen ti, kterými jsem celý život opovrhovala, totiž žebráci. Jak se to stalo, že najednou patřím mezi ně?
Procházím se bezmyšlenkově ulicí. Nějaká parta puberťáků si na mne ukazuje prstem a směje se. Pak po mně začnou házet jablka, takže se radši běžím schovat do obchodu.
"Tady nemáš co dělat, špíno!" řekne mi ostře prodavačka. Se strašným pocitem tedy vyjdu ven a znovu začnu brečet nad svým zkaženým životem. Proč? Proč já? Nevěděla jsem. Byl to snad trest? Řekla bych, že ano. Podívala jsem se do skla výlohy a nevěřila vlastním očím. Kdo to je? To jsem přece nemohla být já. Vlasy jsem měla vždycky krásně husté a odbarvené na blond. Teď mi však zplihle rámovaly pohublý obličej a byl tam už minimálně pěticentimetrový tmavý odrost. Byla jsem špinavá. Mé oblečení bylo potrhané. A podle toho, jak jsem smrděla, jsem usoudila, že potřebuju velkou sprchu. Už jsem to nevydržela. Tolik měsíců jsem byla o hladu a zimě. Tohle nebyl život. Neměla jsem pomalu ani na rohlík.
Sesunula jsem se na zem, hlavu si dala do klína a rozbrečela jsem se. Modlila jsem se, aby se stal zázrak. Najednou mi došlo, jak jsem si nevážila všech těch věcí. Byla jsem sobecká a rozmazlená. Kéž bych to teď mohla napravit. Kéž by…
Najednou jsem uslyšela kroky. Zvedla jsem oči a všimla si, že to je nějaká žena. Byla asi stejně stará jako já. Přestože měla na sobě jen obyčejné triko, rifle a botasky, byla velmi krásná. Kudrnaté hnědé vlasy jí rámovaly milý usměvavý obličej. Krása ale nebyla jen vnější. Cítila jsem její laskavost a dobrotu. Okamžitě jsem věděla, že tato žena mi pomůže.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se zvonivým hlasem, který zněl jako hlas anděla.
"Manuela. Manuela Montez," odpověděla jsem chraptivě a dívala se do té milé tváře.
"Zdravím tě, Manuelo. Víš, proč tu jsem?" zeptala se.
"Nevím," řekla jsem popravdě.
"Tady máš ode mě dar. Nalož s ním, jak uznáš za vhodné," řekla a dala mi do klína nějaký balíček. Vůbec jsem nevěděla, co to je. Trochu jsem měla strach, že si ze mě někdo utahuje. Každopádně jsem jí chtěla poděkovat, ale když jsem vzhlédla, nikdo tady nebyl. Otevřela jsem tedy balíček. Byla v něm hromada peněz. Ohromením mi poklesla brada. Sním snad?
Jak mi někdo může dát tolik peněz? Cizí ženské, navíc žebračce? Byla jsem zmatená a měla strach, že snad trpím schizofrenií. Peníze tu ale pořád byly. Pak jsem si vzpomněla na slova té ženy. Nalož s ním, jak uznáš za vhodné.



Současnost:

Kdyby mi někdy někdo řekl, že se můj život změní úplně od základů, nevěřila bych mu. Kdyby mi někdy někdo řekl, že v té nejtěžší chvíli přijde zázrak, nevěřila bych mu.
Ale proč samé kdyby? Můj život je neuvěřitelný. Kdybych věděla, co mě předem čeká, asi bych to nezvládla. Člověk by neměl znát svůj osud. Často se člověku přihodí něco, co by v životě nečekal. Přesně toto potkalo mě. Nejdřív bohatá žena, která se zajímá jen o sebe, potom chudá žebračka, která lituje svých činů a prosí Boha o smilování. A nakonec?
Za peníze od té laskavé ženy jsem si nekoupila vilu, ani žádné drahé auto či oblečení. Pro sebe jsem si nechala jen minimální částku, abych dokázala vyžít a mohla si najít práci. A ten zbytek? Darovala jsem ho, stejně, jako mi ho darovala ta žena. Peníze jsem věnovala do Afriky na výstavbu škol a nemocnic. Tam budou užitečnější, než u mě. A doufala jsem, že díky tomu daru se změní spoustě lidem život, stejně jako se změnil mně. Když máme tu šanci, můžeme změnit svět k lepšímu. Záleží jen na nás, jakou cestu si vybereme.


Až bude pokácený poslední strom, až bude poslední řeka otrávená, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.




Nelly Furtado - Manos Al Aire

28. dubna 2013 v 12:38 | Victoria |  Hudba, videa
Miluji španělštinu! Manos Al Aire je moje nejoblíbenější písnička od Nelly Furtado :-). Nejvíc se mi líbí ten refrén, takový chytlavý.


Toč se kolo osudu

26. dubna 2013 v 22:22 | Victoria |  Citáty, básně
Přidávám jednu básničku, která se mi docela zalíbila. Už úplně nevím, kde jsem ji vyhrabla. Každopádně mi přijde moc krásná :-).
Toč se, toč se kolo osudu.
Smýkej mnou do stran já jiný nebudu.
S ptáky chci létat za světlem jít,
z poháru života až do dna pít.
se srdcem světa v odvaze ve strachu,
spojím své srdce až padnu do prachu.
Jen o jedno, o jedno prosím
kéž hlavu vzpřímeně navždy nosím.

Citáty o lidech

26. dubna 2013 v 22:21 | Victoria |  Citáty, básně
Také naši předkové věřili, že lidé budou v budoucnu lepší - tím mínili nás!

Člověk se plně projeví, teprve když změří své síly s nějakou překážkou.

Člověk obvykle považuje za nemožné to, co se dosud nestalo.

Člověk je velký ve svých předsevzetích, ale slabý v jejich provádění.

Člověk rád počítá své potíže, ale neumí počítat své radosti.

Člověk není nic jiného, než řada jeho činů.

Antická moudrost

26. dubna 2013 v 22:18 | Victoria |  Citáty, básně
Je lepší bezpráví trpět, než páchat.

Ztrácíme jisté, zatímco usilujeme o nejisté.

Žal se zmenší, když už dál růst nemůže.

To, co se rodilo po dlouhý čas, i okamžik zmaří.

Spokojen se svým osudem budeš žít šťastně.

Sláva provází ctnost jako stín.

Cizí vady máme před očima, vlastní za zády.

Přátelství, které mohlo skončit, nebylo nikdy pravým přátelstvím.

Nic hloupějšího není než hloupý smích.

Statečně jedná spíš ten, kdo v bídě schopen je žít.

K učení toho, čeho je zapotřebí, se žádný věk nemůže zdát pozdní.

Sám není nikdo dost moudrý.

Nic se mezi lidmi nešíří rychleji než pomluva.

Lidé rádi uvěří tomu, čemu uvěřit chtějí.

Všichni se ptáme, zda je člověk bohatý, nikdo se neptá, zda je dobrý.

Kdo sám sebe se bojí, stálá muka prožívá.

Společný žal se snadněji snáší.

V lásce je každý slepý.

Čím více lidi mají, tím touží mít víc.

Něco na zamyšlení...

26. dubna 2013 v 22:15 | Victoria |  Citáty, básně
Neexistuje žádné vítězství než takové, kdy nepřátelé i v duchu uznají, že jsou poražení.

Historie je učitelkou života.

Často pozor si dej, co říkáš komu a o kom.

Projděte se po nádraží a uvědomte si, že všichni ti opilí a zdrogovaní pankáči mají někde rodiče, kteří se kdysi těšili na miminko...

Cizí zkušennosti odírají kůži, vlastní řežou do živého masa.

Čím více se přibližuješ velkým lidem, tím více poznáváš, že jsou to jenom lidé.

Představte si to ticho, kdyby všichni říkali jen to co ví.

Falešný přítel je jako stín, provází nás, jen dokud svítí slunce.

Život je jako oheň. Na začátku plamen, na konci popel.

Plakala jsem, že nemám nové boty, a pak jsem potkala ženu, která neměla nohy.

Jeden starý přítel je lepší, než dva noví.

Historie je svědectvím času, světlem pravdy, životem paměti, učitelkou života, zvěstovatelkou dávných dob.

Život je jako běh v rozvázaných botách. Dříve nebo později si stejně rozbiješ hubu!

Za peníze si můžeš koupit dům, ale ne domov.

Už jsme se nějak smířili s tím, že je spravedlivost slepá. Mnohdy to ale vypadá, že ona je navíc i hluchá!

Taťánin dopis Oněginovi

26. dubna 2013 v 22:13 | Victoria |  Citáty, básně
Přidávám úryvek z knížky Evžen Oněgin. Je to část, kdy se nešťastně zamilovaná Taťjána rozhodne napsat Evženovi milostný dopis, ve kterém se vyzná ze svých citů. Podle mě je to vážně romantické:-). Bohužel ji však odmítne a ještě ji nabádá, aby své city držela příště trochu víc na uzdě. Nakonec na to ale sám doplatí, jak se dočtete v knize:-)

"Já píši vám - co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mne pohrdáním trestati,
leč ještě věřím, nešťastnice,
že mne váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout.

Já nejdřív mlčeti jsem chtěla;
a věřte: nebyl byste znal
nikdy můj ostýchavý žal,
kdybych jen stín naděje měla,
že třeba jednou za týden
vás u nás na vsi uzřím jen,
abych vám slůvko mohla říci
a v duchu vaši tvář a hlas,
než znovu navštívíte nás,
dnem nocí abych mohla stříci...
Však řekli, že jste samotář.
Že na vsi nudíte se, víme.
A my... z nás věru nejde zář,
třebaže ze srdce vás ctíme.

Proč jenom, proč jste přišel k nám?
Já v žalu opuštěné vsi té
bych neznala vás, jak vás znám,
ba ani žal, jejž pochopíte.
Mé zármutky, v tmách duše skryté,
by smířil čas, pak (kdož to ví?)
bych zadala se mužovi
a byla mu i věrnou ženou
i ctnostnou matkou usmířenou.

Jiného?... Ne již. V světě ráda
nikoho nemohu mít já.
Tak si to prozřetelnost žádá...
Tak chtějí nebesa: Jsem tvá.
Můj celý život mi tě slíbil,
tys musel, musel přijíti.
Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl
až do hrobu mě chrániti...
Byls vidinou mých nočních snění,
už drahý mi, když nezřený,
tvůj zrak mě mučil plameny,
tvůj hlas zněl v touhy rozeznění
- a nebyl to jen sen - jak zvon!
Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala,
a ztrnulá jsem, tvář mi vzplála,
hlas nitra řekl mi: Toť on !
Och, ano... Já tě slýchávala,
tys tiše se mnou rozmlouval,
když chudákům jsem pomáhala
i když jsem v prosbách klekávala
za zmatené své duše žal.
Zda tys to, přízraku můj milý,
se do světnice v oné chvíli
průzračnou nocí nesnesl,
nepostál tiše nad pelestí?
A slova naděje a štěstí
zdas v útěchu mi nehlesl?
Kdo jsi? Můj anděl ochranitel?
Či úskočný můj pokušitel?
Viď, zbavíš mě mých zmatků těch?
Snad je to klam, jenž svými stíny
v mou nezkušenou duši leh!
A mně je souzen osud jiný...
Děj se, co děj! Já osud svůj
dnes do rukou tvých svěřuji ti.
Modlím se k tobě: Při mně stůj,
mé slzy v dlaně tvé se řítí...
A uvaž: já zde sama jsem,
a nikdo mi tu rady nedá.
A musím zahynouti, běda,
i se svým němým úžasem.
I čekám tě. Přijď, vytoužený.
Buď lásku najevo mi dej,
či těžké sny mé zpřetrhej,
ať stihne mě trest zasloužený!

I končím! Hrůzno mi číst psaní...
Já studem, strachy umírám...
Však vím, že vaše čest mě chrání,
a směle svěřuji se vám..."

Olifant

26. dubna 2013 v 22:11 | Victoria |  Citáty, básně
Jak jste si nejspíš všimli, jsem Tolkienův velký fanoušek (hlavně tedy jeho velké trilogie - Pána prstenů). Rozhodla jsem se přidat opět jednu básničku, která se mi zalíbila :-).

Jako myška šedivý,
jako dům jsem veliký,
nos mám jako had,
zem se musí třást,
kudy kráčím trávou.
Stromy, ty se lámou.
Z úst mi trčí rohy,
po Jihu si chodím,
pleskám ušima.
Let si nevšímám,
dusám pořád dál a dál,
nikdy bych si nelehal,
ani kdybych umřít měl.
Olifant jsem, tak to je.
Ze všech největší,
ze všech nejstarší.
Jednou bys mě viděl,
nikdy nezapomněl.
Když mě neuvidíš,
ve mě neuvěříš.
Přece olifant jsem, věř,
nevím vůbec, co je lež.

Pár dalších citátů

26. dubna 2013 v 22:06 | Victoria |  Citáty, básně
Ve svém notesu jsem našla několik dalších citátů, které jsem posbírala "tak různě". Snad se budou líbit :-).

Dlouho uvažuj, než někoho učiníš přítelem. Pak-li se pro někoho rozhodneš, přijmi jej celým srdcem. Mluv s ním otevřeně jako sám se sebou. (Seneca)

Člověk má v srdci místa, o nichž mnohdy nemá ani potuchy. Teprve až se zaplní bolestí, doví se o jejich existenci. (Léon Bloy)

Těžké je mlčet, když cítíš bolest. (Sofokles)

Smutek jen stěží utopíš v alkoholu. Bývá totiž zatraceně dobrým plavcem.

ten, kdo neprojeví smutek, neznamená, že nemá srdce. Jen má víc odvahy bojovat s osudem.

Kdo nezačně, neskončí.

Hezký je, kdo hezky jedná.

Chyby budou, dokud budou lidé. (Tacitus)

Dej pozor na své myšlenky. Jsou počátkem tvých činů. (činské přísloví)