Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola druhá-ČEKÁNÍ

19. dubna 2013 v 21:45 | Victoria |  Srdce oceánu
Přidávám další kapitolu. A znovu podotýkám, že tato kapitola je už z pohledu Leslie. Omlouvám se za případné chyby :-).

Nedočkavě jsem vyskočila z postele. Slunce ještě ani nevyšlo, přesto jsem byla plná energie. A nejenom já. Všechny děti dneska vstaly o tři hodiny dřív. Byl Den vybírání. A to znamenalo, že se někdo odtud dostane a navždy se mu změní život. Každý doufá, že si cizí rodina vybere právě jeho. A já jsem nebyla výjimkou. Takhle jsem už doufala celých sedmnáct let.
Z myšlenek mě vytrhl smích. Elizabeth a Mary si něco šeptaly do ucha a koukaly na mě. Rychle jsem se oblékla a prošla kolem nich. Spěchala jsem se upravit do umývárny, než se tam nahrnou ostatní děvčata. Na pomlouvání jsem byla zvyklá. Děti si na mě vždycky ukazovaly. Holky, kluci, malá mrňata i lidé v mém věku. Byla jsem prostě divná, ale v hloubi duše jsem se už tak nějak smířila s tím, že nejsem jako ostatní.
Vešla jsem do dívčí umývárny. Byly tam jenom dvě malé holčičky ve věku osmi let. Jen co mě uviděly, zbledly a se strachem utekly. Hlasitě jsem si povzdechla a přistoupila k zrcadlu. Nikdy jsem si nepřipadala nějak šíleně ošklivá. Mé tělo bylo pružné a vysoké, přesto mi nechyběly křivky. Moje pleť byla nepřirozeně bílá. Jako čistý list papíru nebo snad čerstvý sníh. Mé téměř rovné vlasy mi sahaly až k bokům. Za takové vlasy by snad každá holka vraždila. Jenže já nebyla žádná půvabná blondýnka. Ani ohnivá zrzka či snad černovláska nebo bruneta. Moje vlasy se zřejmě rozhodly vyčnívat. Byly modré. A když říkám modré, myslím to doopravdy. Byl to ten nejsytější odstín modré, jaký jsem kdy viděla. V žádných malířských paletách byste nedokázali takový odstín vytvořit. Stejné byly i moje oči. Díky tomu jsem dokázala vypadat dost děsivě. Malé děti se mě bály, ty starší se mi posmívaly. Zase jsem si povzdechla.
"Vždyť takovou šeredku si nemůže nikdo vybrat," postěžovala jsem si svému odrazu v zrcadle.
"Nepovídej," řekl hluboký hlas u dveří. Okamžitě jsem ho poznala. Byl to jediný kamarád, kterého jsem kdy měla.
"Mikky! Tohle je přece dívčí umývárna," řekla jsem káravě, ale přesto měla strašnou radost, že ho vidím.
"Hledal jsem tě. A neměl jsem v úmyslu sem chodit."
"Kdyby se to dozvěděla Lucy, nejspíš bys celý den klečel na hrachu." Lucy byla jedna z dobrovolkyň. Dobrovolkyně byly ženy, které se staraly o sirotky, jako jsem byla já a Mikky. Nebyly to jeptišky, jen ženy, které neměly rodinu a ani děti. Lucy jsem měla celkem ráda, ale nerada viděla kluky a holky pohromadě. Zřejmě si myslela, že by to nedělalo dobrotu.
"Myslíš, že bych se nechal tak snadno chytit? Ale když už jsme u toho," řekl a nervózně se koukl ze dveří na chodbu, "radši bych už vypadl. Pojď na snídani. Vypadáš dokonale jako vždy."
"Tak to jsi asi jediný, kdo si tohle myslí," podotkla jsem.
Mikky jen nechápavě zakroutil hlavou. Byl na tohle zvyklý. Kamarádit jsme se začali asi v osmi letech. V té době mě pár kluků šikanovalo. Vždycky našli skrýše, kam jsem se schovala. Ve chvíli, kdy mě surově tahali za vlasy a kopali do mě, nás Mikky uviděl a běžel mi na pomoc. S těmi kluky se dost ošklivě porval, ale od té doby se z nás stali nejlepší kamarádi. Jeho pravé jméno je Miguel. Své jméno ale nenávidí, tak to zkracuju na Mikky. On ani neví, odkud pochází. Jeho rodiče ho sem přivedli, když byl ještě nemluvně. Ale zřejmě pochází odněkud z ciziny. Má velmi tmavou pleť, stejně tak vlasy a oči. Brzy mu bude osmnáct. Je na svůj věk neuvěřitelně vysoký a svalnatý. Je to jediný člověk, který mi tu dělá společnost, ale brzy odejde. Sám neví, kam se poděje. Kluci, kteří tu zůstanou tak dlouho, většinou skončí jako rolníci.
"Tak co myslíš? Koho dneska vyberou?" zeptala jsem se ho zvědavě.
"Nejspíš nějakého prcka."
"A ty bys nechtěl k nové rodině?"
"Víš, já už za chvíli stejně odejdu. Nemělo by smysl si mě brát zrovna teď. A co ty? Netoužíš po nové rodině?" zeptal se a spiklenecky na mě mrknul.
"Ani ne," zalhala jsem. On to samozřejmě poznal. Neuměla jsem lhát.
"Neříkej, že netoužíš se odtud dostat. Vždycky jsi přece chtěla cestovat," řekl a pátravě na mě zadíval.
"Dobře, máš pravdu. Ráda bych šla odtud pryč, ale to se nestane. Kdo by chtěl modrovlasou holku?" ptala jsem se zoufalým hlasem.
"Třeba já."
Rozesmála jsem se. Myslel to v žertu, alespoň jsem doufala. Došli jsme až do jídelny. Zařadili jsme se do fronty, kde kuchařky rozdávaly jídlo. Byla jsem docela netrpělivá. Vybírání mělo začít zhruba o půl sedmé. Nedělala jsem si však příliš velké naděje.
"Nešij sebou tolik. Ta snídaně ti přece neuteče," řekl můj kamarád.
"Snídaně ne. Ale…" nedořekla jsem. Nedokázala jsem vyslovit to slovo - rodina. Nechtěla jsem nic zakřiknout.
"Ty to moc řešíš. Pojď, jsme na řadě. A hlavu vzhůru, Leslie. Tvůj výraz by dokázal rozbrečet i slečnu Steelovou," řekl vážně. To mě dokonale rozesmálo. Pro vysvětlení, slečna Steelová byla, dá se říct, ředitelkou tohoto sirotčince. To ona to tu vedla. Byla to neuvěřitelně chladná dáma. Nikdy se neusmála a věčně chodila po chodbě a číhala, aby mohla dětem ukládat tresty. Nejednou se mi stalo, že mě načapala, jak dělám něco, co se podle ní nesluší. Všichni tvrdili, že ji sem poslal satan, aby ztěžovala život nebohým dětem, totiž nám všem. Když jsem byla menší, zeptala jsem se jí na to. Dostala jsem pohlavek.
"Leslie!"
Vzhlédla jsem. To na mě volal Mikky, který už seděl u stolu. Rychle jsem si tedy vzala svou ovesnou kaši a sedla si k Mikkymu.
"Ty jsi byla normálně úplně mimo. Volal jsem na tebe dobré dvě minuty."
"Promiň. Trochu jsem se zamyslela."
"Kdo ví, na co myslíš," řekl a nedokázal potlačit smích.
Začervenala jsem se a radši si strčila lžíci kaše do pusy. Rychle jsem žvýkala a v duchu odpočítávala čas. Ještě patnáct minut. Dvanáct. Deset. Čas utíkal velmi pomalu. Připadalo mi to jako hodiny. Konečně do jídelny vešla slečna Steelová. Už jen svou přítomností sjednala dokonalé ticho.
"Do shromažďovacího sálu se dostaví pouze dívky ve věku šestnácti a sedmnácti let. Ostatní ať prosím zůstanou zde," řekla a odešla zase z jídelny. Srdce mi okamžitě poskočilo. Možná dneska. Možná se odtud doopravdy dostanu. Nesmysl. Nikdo si mě nevybere, jsem divná. V hlavě jsem měla dva hlasy, které se neustále dohadovaly. Nakonec jsem se statečně nadechla a vstala.
"Hodně štěstí," popřál mi Mikky.
Nedokázala jsem mu ani poděkovat. Snažila jsem se aspoň usmát, ale vznikl z toho jen nervózní škleb. Šla jsem do shromažďovacího sálu a se mnou ještě asi šest dívek. Bylo nás málo. Každá doufala. A já asi ze všech nejvíc…

kapitola 1. / 3.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje tvorba?

Ano 90.5% (124)
Ne 5.1% (7)
Jen některá 4.4% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama