Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Přežít s vlky

28. dubna 2013 v 17:54 | Victoria |  Čtenářský koutek
Název knihy: Přežít s vlky
Autorka: Misha Defonseca
Počet stran: 222
Nakladatelství: Alpress
Rok vydání: 2005
Postavy: Mishke, dědeček a Marta, matka Gerusha, otec Reuven, Virago, Miša, Malka, "Beran", Sigui, Felix "Gorila", "Kanaďan"
Děj:
V této knize je popisován pravdivý příběh sedmileté holčičky, která se uprostřed 2. světové války vydá na východ hledat své rodiče.
Mishke žije v Belgii v židovské rodiče. Je po otci světlovlasá, tudíž málokdo pojal podezření, že jsou židé. Její matka však byla typicky tmavovlasá, hnědooká. Nějakou dobu žijí chudým životem. Mishke se se svou matkou neustále schovává doma kvůli Němcům. Otec Reuven se snaží obstarávat jídlo. Rodiče pak Mishke zapíší do školy, aby ji uchránili, kdyby je Němci odhalili. Jednoho dne se tak stane. Do školy ji přijde vyzvednout paní, která měla odvézt Mishke do bezpečí (rodiče dané rodině zaplatili předem). Dostane se tedy do úplně cizí rodiny, kde ji však nikdo nemá rád. Mishke je zmatená. Neví téměř nic o druhé světové válce. Netuší, jaké nebezpečí jí hrozí od Němců. Neustále myslí na své rodiče a slepě věří, že jsou živí, a že se s nimi brzy shledá. Mishke pak pomáhá na statku, kde žijí dva postarší lidé. Velmi brzy se s nimi spřátelí a říká jim dědečku a Marto. Hlavně dědeček se postará o její základní vzdělání. Naučí ji, jak rozumět zvířatům. Učí ji, že nikdy nemá dát najevo strach.
Mishke tedy nějakou chvíli vyrůstá spíš jako kluk. Je neohrožená, pere se s dětmi, je samostatná a nejvíc si rozumí se zvířaty. Jednoho dne jí ale dědeček řekne, že už na statek chodit nemůže, jelikož se blízko statku objevili Němci.
Mishe, která má v té době asi sedm let, se rozhodne, že půjde hledat své rodiče na východ. Naivně si myslí, že půjde jenom kousek. Vezme si s sebou pouze kousek chleba a dvě jablka.
Dále je popisováno její dlouhé putování. Přestože ji bolí nohy, neohroženě jde dál. Spí v lese, pije z potoka a krade jídlo z náhodných statků. Když už opravdu umírá hlady, jí všechno, co se namane. Bobule, červy, hlínu, dokonce žvýká kůru ze stromů, aby zahnala hlad. Jednoho dne se jí ujme stará vlčice. Mishke vůbec nemá strach. Napodobuje její chování, jí syrové maso, které vlčice ukořistí a přirovnává vlčici ke své matce. Mishke má dokonce i prsty na nohou zahnuté jako drápy! Poté se tam objeví ještě jeden vlčí samec a nějakou dobu všichni tři spolu putují. Brzy však jeden lovec vlky zabije a Mishke musí znovu putovat sama. V budoucnu se pak setká ještě jednou s vlky početnější skupiny a opět se jí ujmou. Abych to zkrátila. Mishke se během svého putování na východ často setkává se smrtí. Je svědkem mnoha vraž. Vidí, že nejsou ušetřeny muži, ženy ani děti. Nakonec se tedy "dočká" a dostane se přes Německo do Polska. Dobrovolně se tajně přes díru ve zdi ocitne v koncentračním táboře v naději, že tam najde své rodiče. Tam ale uvidí takovou krutost, že chce zpátky, ale díru ve zdi nemůže najít. Nastává jedna z nejnapínavějších částí, kdy utíká. Nakonec se jí to podaří a vydá se směrem k Rusku. Cestou opět zažívá krušné chvilky. V Rusku narazí na několik vojáku, kteří bojují proti Německu. Miša a Malka se jí na chvíli ujmou, ale jejich cesty se brzy opět rozejdou. Velmi brzy Mishke konečně otevře oči a zjistí, že její rodiče na východě nejsou. Vrací se opět na západ. Tentokrát jde přes Ukrajinu, Moldávii a Rumunsko. Pak se také přes loď dostala do Itálie a nakonec jde pěšky až do Belgie. Hledá dědečka a Martu, ale jejich farma je pryč. Nějakou chvíli žije s dětmi a společně kradou a dělí se o jídlo i o oblečení. Pak nastává téměř konec příběhu. Přijíždějí Američané a 2. světová válka skončí. Nebudu vám prozrazovat, jak to celé dopadne. Najde Mishke přes to všechno své rodiče? Jak se vyrovná se svým životem v dospělosti?

Můj názor:
Na tuto knížku jsem narazila v knihkupectví a nejdříve ze všeho mě upoutal název knihy a obálka. Víte, mě vlci nějakým zvláštním způsobem fascinují. Takže jsem neváhala, letmo si přečetla anotaci knihy a pak jsem si ji spokojeně nesla domů :-D. A musím říct, že ani trochu nelituju! Knížka je neobyčejně čtivá a napínavá! Vlci tam sice nebyli popsaní v takové míře, jak jsem si myslela, přesto jsem hrdá na to, že tuto knihu vlastním. Nikdy jsem nečetla knihu týkající se 2. světové války. Je neuvěřitelné, jakých krutostí se lidé dopustili! Co se týče Mishke, ta byla opravdová hrdinka. Přešla přes Nizozemí, Německo, Polsko, Rusko, Ukrajinu, Moldávii, Rumunsko a Itálii!!!
Žila s vlky! Dokázala přežít. Je neuvěřitelné, že to je pravdivý příběh. Pokud na tuto knihu někdy narazíte, určitě neváhejte. Stojí to za to!

Úryvek:
Jednoho dne jsem narazila na keř obsypaný šťavnatými bobulkami, a tak jsem si sedla, abych se najedla. Byla jsem tak zaměstnaná naplňováním svého chlebníku, že jsem si nevšimla, že Měsíček a Zlomené ucho tu jsou se mnou, a klidně jsem zobala dál.
Chvíle uvolněné pozornosti, kdy je člověk zaměstnán svým hladem, jsou občas nebezpečné. Neviděla jsem přicházet nebezpečí.
Náhle jsem uslyšela křik, pronikavý ženský hlas: "Nět... Nět..."
Zalezla jsem do křoví a na vzdálenost několika metrů jsem uviděla muže v německé uniformě. Byl tak blízko, že jsem na něj mohla přímo narazit, kdybych zašla za keř. Plížila jsem se opatrně podél křoví, které tvořilo jakousi hradbu mezi mnou a Němcem. Věděla jsem, že jsem nedaleko okraje lesa a že kousek dál jsou domky, ale přítomnosti Němců jsem si nevšimla. To místo tedy bylo nebezpečnější, než jsem si myslela. Za mnou byl násep, přede mnou keř. Klekla jsem si, abych líp viděla.
Křičela dívka, která ležela na zemi. Muž v uniformě z ní teď strhával šaty, bránila se a on jí vší silou vyťal políček. Němec se na ni vrhl a ona naříkala jako raněné zvíře. Ten nářek mi zmrazil krev v žilách. Byla jsem jako paralyzovaná. Dosud jsem samozřejmě ještě neviděla znásilnění, ale dokonale jsem chápala, co se děje. Nikdy jsem neslyšela, aby při páření vlčice vyla takovým způsobem.
A potom muž vstal a pohlaví měl od krve. Dívka ležela bez vlády. Vytáhl revolver a střelil ji do hlavy. Chladnokrevně. Viděla jsem jasně jeho pohyby, navazovaly na sebe strašlivou rychlostí: oblékl se, odplivl si, vytáhl zbraň, střelil. Jako kdyby v duchu odpočítával jedna, dvě, tři, čtyři.
Tohle nebyla válka, to nebylo jako to setkání s polskými partyzány, to bylo beztrestné zavraždění nevinné dívky, popravené jako na cvičení. Tato otřesná scéna patří k mým nejhorším zlým snům. Byla jsem zkamenělá hrůzou.

Na závěr bych si ještě dovolila napsat sem citát, který se objevil v knize:
Neříkej nikdy, že jdeš svou poslední cestou!

Dodatek:
Bohužel jsem se nedávno dozvěděla, že si autorka celý příběh vymyslela. Takže o autobiografii se vážně nejedná, což mě docela zklamalo. Vždyť kvalitní autor si nemusí vymýšlet, aby knihu prodat. Těžko říct, co tím chtěla dosáhnout, ale je mi to docela nepříjemné. Škoda...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš rád/a?

Miluji to! 87.1% (128)
Celkem ano 6.8% (10)
Nepřeháním to 2.7% (4)
Moc ne 0.7% (1)
Nenávidím to! 2.7% (4)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama