Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Květen 2013

James Arthur - Impossible

25. května 2013 v 20:35 | Victoria |  Hudba, videa
Co víc říct? Snad jen: BOREC!


Proč na všechno pořád nadáváme?

25. května 2013 v 20:09 | Victoria |  Téma týdne
Už jste někdy potkali člověka, který by si nikdy na nic nepostěžoval? Já tedy ne. Na každého někdy přijde chvíle, kdy si potřebuje zanadávat, postěžovat si. I já nejsem výjimkou. Lidé jsou už prostě takoví… Někdy mi však přijde, že my, lidé, trávíme podstatnou část života nadáváním. Kritizujeme to nebo ono, nikdy nejsem spokojení. Když je léto a moc horko, je to špatně. Jakmile začne zima a s ní i nevyhnutelná nadílka sněhu, lidé opět nadávají. Nepřijde vám to trochu na hlavu? Tak co tedy vlastně chceme ? :-) Takhle je to ale úplně se vším. Nejsme spokojení s politickým systémem, nelíbí se nám státní maturity, všichni skuhrají nad tím, že se vajíčka zdražila… Ale my za to samozřejmě nemůžeme. My jsme ti chudáci a se světem to jde do kytek :-). Víte co, buďme šťastní za to, co máme. A když můžeme nějakou věc ovlivnit, neignorujme to. A nezapomínejte, vždycky může být hůř, ale i líp!


Kapitola třetí - ZÁHADNÝ MUŽ A ROZLOUČENÍ

25. května 2013 v 12:53 | Victoria |  Srdce oceánu
Shromažďovací sál byl docela velký, hlavně z toho důvodu, aby se tam vešly všechny děti. Jenže teď, když do místnosti vstoupilo jen deset dívek a slečna Steelová, působil prostě obrovsky.
"Seřaďte se, děvčata, a chovejte se slušně. Co nevidět by měla dorazit rodina, která si jednu z vás vezme domů."
Ve tváři všech dívek bylo vzrušení. Všechny jsme doufaly, že si vyvolí právě nás. Byla jsem zvědavá, jaká ta rodina bude. Představovala jsem si mateřsky vyhlížející ženu s pohodovým pánem, kteří se pořád usmívají. Možná mají i děti. Ke smyšlené rodině, kterou jsem si představovala už od dětství, jsem si přikreslila mladíka, který byl starší než já. Potom děvče v mém věku a nakonec malého čtyřletého klučinu. Musela jsem se usmát. Byla to hezká představa.
Najednou se rozrazily dveře. Do místnosti vešel nějaký pán. Vlastně slovo pán nebylo úplně to správné. Vypadal jako pirát. Zajímalo mě, co tady chce. Byl hodně urostlý, měřil snad dva metry a široká vypracovaná ramena vypovídala o každodenní fyzické práci. Vlasy měl světlé, ale už trochu šedivé. Velmi opálená pokožka se spoustou jizev kontrastovala s jeho zelenýma očima, ze kterých vyzařovala nebojácnost. Jeho výraz byl netečný. Nemračil se, ale ani se neusmíval. Co se týče oblečení, vypadalo úplně obyčejně. Bílá košile, tmavé kalhoty, k tomu starý hnědý kabát, který byl už na několika místech záplatovaný. Na nohou se mu vyjímaly vysoké kožené boty.
"Co tady chcete, pane?" zeptala se slečna Steelová a stoupla si před nás s roztaženýma rukama, jako by se nás chystala bránit, což mi připadalo trochu k smíchu vzhledem k tomu, jak byla hubená a malá. On se podíval na nás a mně to najednou došlo.
"Přišel jsem si pro dítě," řekl a kývnul hlavou směrem k nám. Všichni měli ve tváři vepsaný zmatek smíšený se strachem. A já určitě taky, protože můj sen o hezké rodině se najednou rozplynul, jako by někdo řekl nějaké zaklínadlo.
"Pro dítě? Myslíte, že vám dám jednu z našich dívek? Myslíte, že jsem úplně šílená? Vždyť ani nemáte manželku. Nebo se snad pletu?" zeptala se rozhořčeně slečna Steelová a zvedla obočí, jak to často dělávala.
Muž neodpověděl a pomalým krokem šel k nám. Každé z nás pohlédl do tváře, jako by z ní chtěl něco vyčíst. Když se jeho pohled zastavil na mně, přivřel oči. Statečně jsem opětovala jeho hrozivý pohled, ale srdce mi strachem bušilo tak hlasitě, že to snad museli slyšet i ve vedlejší místnosti.
"Dejte mi do péče toto děvče," řekl a ukázal na mě. Srdce mi spadlo až někam do kalhot. Copak budu muset bydlet u toho chlapa? To snad nedovolí! To nemůžou! Bůh ví, co má se mnou v plánu. Naštěstí to slečna Steelová zatrhla. Nikdy jsem ji neměla příliš v lásce, ale teď jsem jí byla vděčná.
"Tak vy chcete toto děvče?! Tak to vás musím hluboce zklamat. My hledáme pro sirotky vhodný domov a úplnou rodinu. Leslie nepůjde k nějakému vandrákovi!" řekla zvýšeným hlasem.
"Zaplatím," řekl a konečně odtrhl pohled ode mě a upřel svůj zrak na slečnu.
"Pcha. Vy chcete platit? Tak prosím. Pochybuji, že máte tolik peněz. Nejspíš mi chcete dát tu trošku, co jste si vyžebral na ulici." V tu chvíli muž vytáhl jeden těžký váček a vysypal ho na zem. Tolik peněz jsem v životě neviděla. Všichni zůstali ohromeně stát.
"Jeden váček? To můj názor nezmění," řekla slečna už trochu nejistě. K velkému překvapení všech vytáhl muž druhý váček a stejně jako u předchozího vysypal jeho obsah na podlahu. Teď už slečna Steelová nevěděla, co říct.
"Je vám to snad pořád málo?" zeptal se ten boháč a začal hledat další peníze schované u sebe v kapsách toho ošuntělého kabátu.
"Tedy… Ne. Toho zlata je moc. Já…" nedořekla a podívala se na mě.
Ne! Ne! Prosím, ne! Naříkal můj hlásek v hlavě. Moje modlitby zůstaly nevyslyšeny.
"Nemám na vybranou, Leslie. Od teď se o tebe bude starat tento pán," řekla a smutně se na mě usmála.
"Ale…" nedořekla jsem. Nevěděla jsem, co na to říct. Mám protestovat? Mám se bránit nebo se dožadovat nějakého práva?
"Běž si sbalit své věci a rozluč se. Za půl hodiny se sem vrať," řekl mi ten muž.
Když jsem šla ke dveřím, připadalo mi to jako několik let. A všichni na mě zírali. Většině děvčat se ulevilo a začaly si mezi sebou špitat a tiše se smály. Ani jedna mě neměla ráda, ale bylo mi to jedno. Teď jsem potřebovala vidět jen jednoho člověka. A to byl můj Mikky. Jediný člověk, který mě vždycky dokázal utěšit. Když jsem tak šla, ukápla mi nejedna slza, ale vždycky jsem ji otřela a statečně šla dál.
Mikky na mě čekal hned za dveřmi. Když viděl, že brečím, objal mě.
"Ale no tak, Leslie. Neber si to tak. I když tě nevybrali, jednoho dne se odtud určitě dostaneš."
Snažila jsem se mu říct, jak to doopravdy je, ale z mých úst vyšlo jen ubohé zakvílení.
"Ššš. No tak," řekl a ze srandy mi rozcuchal vlasy. Jenže teď mi bylo ještě hůř, protože mi došlo, že když odtud odejdu, přijdu i o něho. O svého nejlepšího přítele.
"V-víš, ono je to jinak. Vy-b-brali mě. Ale…" nedořekla jsem.
"No to je skvělé!" vykřikl nadšeně. "Co tedy šílíš? To brečíš z radosti?"
Zase jsem chytla záchvat pláče a naznačovala jsem mu, ať se jde podíval do shromažďovacího sálu. On tedy nenápadně otevřel dveře a malou škvírou se koukl.
"Žádnou rodinu tam nevidím. Kromě Steelové a těch uhihňaných holek je tam ještě nějaký chlap. Počkat!" vykřikl Mikky, když mu to došlo.
"No, to je právě to! Já mám bydlet u toho chlapa!" vykřikla jsem beznadějně.
"To myslíš vážně?!" Ale… ale vždyť to nejde."
"Ale to víš, že jde. Když má někdo peněz na rozdávání, vždycky dostane to, co chce."
"Aha. Tak to tedy je. Neboj, nenecháme to tak," řekl a usmál se na mě tím úsměvem, který jsem měla tolik ráda.
"Nech to tak, Mikky. Nemůžeš nic dělat a já taky ne," řekla jsem smutně.
"Já tě přece nemůžu nechat jít. Kdo ví, co je zač. Co když ti něco udělá?"
Pokrčila jsem rameny. "Člověk si nevybere."
"Najdu si tě. Nezapomeň, že musíme uskutečnit tu cestu kolem světa, co jsme si naplánovali," řekl rošťáckým hlasem.
Zasmála jsem se. "Ale tu jsme si přece naplánovali, když jsme byli malí."
"Nevím jak ty, ale já to tenkrát myslel vážně. Zase se setkáme, uvidíš," řekl a objal mě. Pevně jsem se ho držela. Nechtěla jsem o něho přijít. Byl to jediný člověk, který mi kdy rozuměl.
"Nechci tě ztratit," řekla jsem a pořád se ho pevně držela.
"Neztratíš. Slibuju," řekl a pak mě políbil na rty. Bylo to tak neočekávané a rychlé, že jsem si ani nestihla rozmyslet, jestli pusu mám přijmout, nebo raději odmítnout. Podívala jsem se mu naposledy do očí.
"Musím si zajít pro věci," řekla jsem. On jen přikývl. Asi to bylo pro něho stejně těžké, jako pro mě. Pustil mě a já rychle zašla do dívčích ložnic. Do brašny jsem si sbalila dvoje slušné šaty, kartáč na vlasy a safírově modrý kamínek, který jsem kdysi dostala od Mikkyho. Pak jsem rychle opustila ložnici, naposledy upřímně objala Mikkyho a šla znovu do shromažďovacího sálu. Tentokrát připravená. Už jsem nebrečela. Spíš jsem se cítila, jako by kus mé osobnosti zemřel.
Nevěděla jsem, co mě tam venku čeká. Šla jsem do úplně cizího světa. Bála jsem se, ale byla to jen další životní zkouška. Otevřela jsem tedy dveře od shromažďovacího sálu a vyrazila jí vstříc.

kapitola 2. / 4.

Poprava

25. května 2013 v 12:14 | Victoria |  Mé básně
Přidávám další "veselou" básničku :-D. Téma moc pěkné není, ale přišlo mi zajímavé o něčem takovém napsat. Příště vymyslím něco optimistického, slibuji :-).


Žije, ale nedýchá,
jen chodí sem a tam.
Minulost ji užírá,
chce pryč.
Však pozdě.
Její duše umírá…

Touží utéct minulosti,
do země ji zadupat.
Teď však čelí nelidskosti.
Má plakat, či se bát?

Svůj osud již nezmění,
pozdě na pláč, prosby.
V tmavé kobce přemítá
nad životem, smrtí.

Starý strom už na ni čeká,
povídá se v celém kraji.
Krutá smyčka krček líbá,
její duše uniká jí.


Sestra

25. května 2013 v 12:06 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Rosamund Luptonová
Počet stran: 381
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2012

Hlavní postavy: Beatrice Hemmingová, Tess Hemmingová, pan Wright, Kasja, William,…
Vedlejší postavy: detektiv Finborough, policistka Vernonová, Todd, Emilio Codi, Bettina, doktor Nichols, profesor Rosen, Simon,…
Místo děje: Londýn


Děj: Beatrice (nebo taky Bee, Beáta) žije poněkud nudný, ale jistý život v New Yorku. Je to žena, která chce mít vždy ve všem jistotu, je tak trochu perfekcionistka a Tess o ní tvrdí, že se bojí života. Jednoho dne se dozví, že se její mladší sestra pohřešuje. Tess je úplným opakem Beatrice. Živí se jako umělkyně (maluje) a vede nezodpovědný život. Je těhotná se svým profesorem, který je ženatý. Podle všeho má navíc nenarozené dítě cystickou fibrózu, což je nemoc, na kterou umřel jejich bratr. Každopádně Beatrice jede hned za ní do Londýna, protože svou sestru velmi miluje. Abych to zkrátila, Tess je nalezena mrtvá. Všechno nasvědčuje tomu, že spáchala sebevraždu. Beatrice se dozvídá, že se její dítě narodilo o tři týdny dříve, navíc mrtvé. Její psychiatr tvrdí, že Tess trpěla puerperální psychózou, měla halucinace a silné deprese.
Výsledky pitvy také nejsou příliš dobré. Má řezné rány na zápěstí, navíc podle všeho před smrtí užila drogy. Policisté tedy případ uzavřou jako sebevraždu. Beatrice se však nechce s tímto prohlášením smířit. Je přesvědčená, že Tess by sebevraždu nikdy nespáchala. Začne tedy pátrat po jejím vrahovi. Nakonec ho najde. Avšak to se jí možná stane osudným…

Můj názor:
Kniha se mi velmi líbila, přesto zde musím zmínit jisté ALE. Celý děj byl velmi pochmurný, smutný a tak trochu depresivní, i když upřímně… asi jsem to měla čekat. Vražda sestry, to není příliš veselé téma. Nečekejte tedy moc pasáží, u kterých byste se mohli zasmát. Sem tam nějaká je, ale žádná sláva. Na celé knize se mi líbilo hlavně to, že postavy působily reálně. Měly své chyby, představy i tužby. Dost na mě zapůsobila i síla sesterského pouta. Taky mě mile překvapila Beatrice, u které se během knihy vyvíjela její povaha. Nejdřív byla ustrašená myš, puntičkářka, která neviděla krásu života. Pak se však začala podobat čím dál víc své sestře, což výrazně pomohlo k nalezení Tessiina vraha. Abych však byla upřímná, vraha jsem odhalila ještě dřív než Beatrice :-D. Jedna postava mi byla dost podezřelá a nemýlila jsem se. Doporučuji tuto knihu všem, kteří mají rádi detektivky. Není to sice Agatha Christie, avšak troufám si tvrdit, že nebudete litovat :-).

Úryvek:
Došla jsem k policejnímu kordonu. Zahlédl mě seržant Finborough. Na chviličku se vylekal, co tam dělám, a vzápětí nasadil soucitný výraz. Vykročil ke mně.
"Beatrice, je mi to moc líto - "
Přerušila jsem ho. "Mýlíte se."
Chtělo se mi vzít do zaječích. Chytil mě za ruku. Myslela jsem, že se mi snaží zabránit v útěku. Dnes si myslím, že to bylo vlídné, konejšivé gesto.
"Je to Tess, bohužel."
Pokusila jsem se mu ruku vytrhnout. "S jistotou to nemůžete vědět!"
"Bojím se, že omyl je vyloučen. Moc mě to mrzí, Beatrice. Vaše sestra je mrtvá."
Sedla jsem si ke skupince stromů s černými větvemi, jež trčely zpod toho dusivého sněhu bez listí, bez života.
Od jakého okamžiku jsem věděla, že jsi mrtvá? Dívala jsem se, jak z těch zpustlých záchodků vynášejí skládací nosítka. Na nosítkách ležel pytel s tělem. Přistoupila jsem k němu.
V zipu se zachytil pramen tvých vlasů.
A tehdy jsem věděla.

O myších a lidech

22. května 2013 v 21:09 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: John Steinbeck
Počet stran: 89
Nakladatelství: Alpress
Rok vydání:2004

Hlavní postavy: George Milton, Lennie Small, Candy
Vedlejší postavy: Curley, Curleyho žena, Crooks, Slim, Whit


Charakteristika postav:
George - cestuje a hledá práci společně se svým kamarádem Lenniem, který je mentálně zaostalý, tudíž se o něho stará. Je obětavý, starostlivý a Lennie je pro něho něco jako bratr. Je jeho úplným opakem. Má malou postavu, snědou pleť a na rozdíl od Lennieho je chytrý. Často nadává, jak by si mohl skvěle žít, kdyby neměl s sebou Lennieho, ale přesto ho má rád. Touží po spokojeném životě s vlastním hospodářstvím.

Lennie - je popisován jako velký a silný hromotluk, který moc rozumu nepobral. Svým způsobem se chová jako malé dítě. Je velmi laskavý a má dobré srdce. Často a rád hladí hebké věci, například samet a chlupatá zvířata. Při hlazení však nedokáže odhadnout svou sílu, takže většinou zvířátko nechtěně zabije. S Georgem má velmi dobrý vztah. Věří mu celým svým srdcem a ve všem ho poslouchá.

Candy - starý mrzák, který se spřátelí s Georgem i s Lenniem. Když slyší, jak George básní o budoucím hospodářství, chce se k nim přidat. Ochotně jim nabídne své peníze, a tak se sen George, Lennieho a Candyho pomalu naplňuje.

Curley - zlý, žárlivý muž, který nesnese, když je jeho žena v přítomnosti jiných mužů. Je hodně malé postavy, takže nemá rád muže, kteří jsou vyšší a silnější než on. Díky tomu se mu znelíbí Lennie a hned ho začne provokovat. Skončí však se zlomenou rukou.

Curleyho žena - je velmi hezká, avšak trochu namyšlená. Jejím snem je stát se herečkou, mít peníze i postavení ve společnosti. Po boku Curleyho není moc šťastná, takže často hledá rozptýlení u jiných mužů a ráda dělá problémy.

Crooks - muž černé pleti, který většinu času tráví sám. Touží po společnosti, avšak nemůže si ji příliš dovolit, protože není bílý.

Děj:
George s Lenniem jedou na ranč, kde chtějí pracovat. Jelikož je Lennie mentálně zaostalý, často udělá nějaký průšvih. V minulém zaměstnání si chtěl sáhnout na hebké šaty jedné slečny (rád hladil jemné a hebké věci), avšak daná slečna se lekla a myslela si, že ji Lennie chce znásilnit. Dva kamarádi se pak museli schovávat. To byl důvod, proč změnili zaměstnání. George Lenniemu často vypráví sen, jak budou jednou žít ve vlastním domku se zahrádkou a se zvířaty. Lenniemu se to moc líbí, hlavně to, že bude moci chovat králíky. Avšak aby ten sen uskutečnili, potřebují peníze.
Na ranči je přivítají celkem vřele, až na Curleyho (syn majitele ranče), který rád provokuje větší a silnější muže. To se mu nakonec vymstí, protože mu Lennie zlomí ruku. Nějak se to však ututlá a život běží vesele dál. Jednoho dne Lennie dostane malé štěně, z něhož je nadšený, protože miluje hebké věci. George je přesvědčený, že psa omylem zabít nedokáže, avšak Lennie pejska nakonec stejně nešťastnou náhodou usmrtí. V ten den se Lenniemu také vnucuje Curleyho žena. On se s ní dá nakonec do řeči a vypráví jí o hospodářství, které jednou budou s Georgem vlastnit. Také se jí svěří, že má rád hebké věci. Curleyho žena mu dovolí, aby ji hladil po hebkých vlasech, avšak jí se to po chvíli přestává líbit a začne ječet. Chudák Lennie se jí snaží utěšit a přimět ji, aby přestala řvát. Omylem jí však zlomí vaz.
Lennie ji zahrabe do sena a velmi lituje svého činu. Nejvíc se však bojí toho, že se na něho George bude zlobit. Nakonec se však na vraždu přijde a Curley chce Lennieho zlynčovat.
Lennie uteče, avšak George ho najde. Utěšuje ho a říká mu, že se na něho kvůli té nehodě nezlobí. Začne mu vyprávět o tom, jak budou mít spolu hospodářství a přesvědčuje Lennieho, že všechno bude zase v pořádku. George však využívá příležitosti a svého kamaráda s těžkým srdcem zastřelí, aby ho ušetřil lynčování.

Význam:
V knize se objevuje mnoho myšlenek, hlavně asi rasismus (související s postavou Crookse, který neměl žádná práva) a touha po větším majetku. Skoro každá postava chce mít své vlastní hospodářství, nechce pracovat pro druhé a touží po zbohatnutí. Dále je zde velmi zdůrazněno přátelství. Lennie byl sice hloupý a tak trochu potížista, přesto ho měl George rád jako vlastního bratra a staral se o něj. To, co udělal na konci knihy, mě nejdřív trochu šokovalo. Vy byste dokázali zastřelit svého nejlepšího přítele? Avšak pak jsem pochopila, že ho tím vlastně zachránil. Musí být však hrozné žít pak celý život s pocitem, že můžete za smrt svého kamaráda.

Můj názor:
Jelikož máme tuto knihu zařazenou do seznamu povinné literatury, nedávala jsem jí moc šanci. Překvapivě se však četla velmi dobře, děj byl jednoduchý na pochopení a musím říct, že kniha se mi opravdu líbila. Konec byl sice smutný, ale tak už to prostě bývá. Rozhodně doporučuji přečíst. Troufám si tvrdit, že nebudete litovat :-).

Úryvek:
"Povídej mi zas jako jindy," loudil chytrácky Lennie.
"A co ti mám povídat?"
"O těch druhejch a o nás."
George začal: "Takovej člověk, co chodí jako my po rančích, nemá žádnou rodinu. Nastřádá si pár šesťáků a zas je rozfofruje. Je na tom světě jako kůl v plotě…"
"Ale s námi je to jiný!" vykřikl blaženě Lennie. "Povídej teď nás."
George chvilku mlčel. "Ale s námi je to jiný," začal potom.
"Protože…"
"Protože já mám tebe a…"
"A já zas tebe. My přece máme jeden druhýho, a tak se jeden stará o druhýho," rozjásal se Lennie.
Volným prostranstvím zavál lehký večerní vánek, listí zašelestilo a po zelené tůňce vypluly proti proudu větrné vlnky. A znovu se ozvalo volání mužských hlasů, tentokrát blíž než předtím.
George smekl klobouk. "Sundej si, Lennie, klobouk," vyzval ho vratkým hlasem. "Ten vzduch dělá dobře."
Lennie sňal poslušně klobouk a položil ho před sebe na zem. Stín v údolí zmodral ještě víc, rychle přicházel večer. Po větru se k nim z houští donesly praskavé zvuky.
"Povídej, jaké to bude," žadonil Lennie.
George už chvíli poslouchal ony vzdálené zvuky. Na chviličku nabral schopnost jednat. "Koukej se, Lennie, přes řeku, a já ti budu povídat, ty to budeš mít skoro před očima."
Lennie otočil hlavu a zahleděl se přes tůňku na zšeřující se svahy Gabilských hor.
"Budeme mít malé hospodářstvíčko," začal George. Sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl Carlsonovu lugerovku; odklapl pojistku a ruka i pistole ležely na zemi za Lennieho zády. Díval se na jeho zátylek, na místo, kde se páteř spojovala s lebkou.
Od řeky ve směru proti proudu zavolal nějaký muž a jiný muž na to odpověděl.
"Tak dál!" pobízel Lennie. "Jak to bude. Budem mít malý hospodářstvíčko."
"Budem mít krávu," vyprávěl George. "A možná prase a slepice… a dole u vody budem mít… políčko s vojtěškou…"
"Pro králíky," zavýskl Lennie.
"Pro králíky," opakoval George.
"A ty králíky budu opatrovat já."
"A ty králíky budeš opatrovat ty."
Lennie se slastně zahihňal. "A budem mít všecko, co hrdlo ráčí."
"To se ví."
Lennie otočil hlavu.
"Tohle, Lennie, nedělej. Koukej se hezky přes řeku, jako bys to hospodářstvíčko měl skoro před očima."
Lennie poslechl. George pohlédl dolů na pistoli. Tu se v křoví ozvalo praskání pod čímisi kroky. George se obrátil a zahleděl se tím směrem.
"Tak dál, Georgi. Kdy se do toho pustíme?"
"Už brzo se do toho pustíme."
"Já a ty."
"Ty… a já. Všecky budou na tebe hodný. Nebudou už žádný maléry. Žádnej žádnýmu nic zlýho neudělá, ani mu nic neukradne."
"Já myslel, že se na mě, Georgi, zlobíš!"
"Ale kdepak. Kdepak, Lennie. Nezlobím. Já se na tebe nezlobil nikdy, a teď taky ne. Věř mi to, Lennie."
Hlasy se už přiblížily. George zvedl pistoli a poslouchal.
"Pusťme se do toho už teď," prosil Lennie. "Kupme si to hospodářstvíčko hned."
"I to víš, že hned. Musím. Musíme."
A George zdvihl pistoli a sevřel ji pevněji, aby se nechvěla, a ústí hlavně přiblížil až k zátylku. Ruka se mu prudce třásla, ale obličej mu strnul a ruka nabyla pevnosti. Stiskl spoušť. Do kopců zarachotil třesk výstřelu a přirachotil zase dolů. Lennie sebou škubl a pak se pomalu složil dopředu na písek, a už ležel a ani se nezachvěl.

Proměna

22. května 2013 v 21:01 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Franz Kafka
Počet stran: 80
Hlavní postavy: Řehoř Samsa, Markéta, rodiče
Vedlejší postavy: prokurista, posluhovačka, tři nájemníci



Děj: Řehoř vede celkem spokojený život. Žije se svými rodiči a sestrou. Pracuje jako obchodník, takže hodně cestuje. Vydělané peníze pak dá většinou své rodině, tudíž je prakticky živí. Jednoho dne se však stane něco zvláštního. Řehoř se promění v brouka. Ne, nedělám si legraci! Vypadá opravdu jako veliký černý brouk s tykadly a s mnoha nožičkami.
Řehoř si z toho velkou hlavu nejdříve nedělá. Doufá, že mu rodina i přátelé pomohou a on bude moci žít stejný život jako předtím, i když v podobě brouka. Bohužel se tak nestalo.
Celá rodina se ho začala velmi štítit. Zavřeli ho do jeho pokoje a dosavadní spokojený život rodiny se rozpadl. Nikdo nechtěl vstoupit do Řehořova pokoje s výjimkou jeho šestnáctileté sestry. Ta mu vždycky nosila jídlo a uklízela v pokoji. Pohled na něho však nesnesla, což Řehoř sice chápal, ale zároveň ho to velice rmoutilo. Všichni tři členové rodiny však byli nuceni si najít nějakou práci, jelikož na tom po finanční stránce nebyli zrovna nejlépe. Řehoř už je nemohl živit, takže museli pracovat oni sami. Na Řehoře se později čím dál více zapomínalo. Sestra už se neobtěžovala s úklidem a kolikrát mu nedala ani najíst. Z jeho pokoje se pomalu stávala taková menší skládka, rodina tam odkládala nepotřebné věci. A jestli to vadilo Řehořovi? To jim bylo lhostejné. Konec je pak velmi dojemný a smutný. Rodině už na Řehořovi nezáleží. Myslí si, že když se proměnil v brouka, tak už to není on. Začali plánovat, jak by se ho zbavili. Nakonec to však nebylo potřeba. Řehoř umírá sám ve svém pokoji. Jeho rodina to bere jako vysvobození od těžkého břemene. Konec končí vesele, avšak ne pro Řehoře.

Význam:
Jelikož tuto knihu máme v povinné četbě, zkusila jsem najít nějakou tu myšlenku. Proměna se naštěstí četla celkem dobře a nebylo těžké ji najít. První mě asi napadlo to, že bychom se neměli odvrátit od svých blízkých, pokud se jim něco zlého stane. V tomto případě to byla Řehořova proměna. Jeho rodina se od něho izolovala a nechtěla s ním mít nic společného. Neměli mu raději být oporou? Měli se mu snažit pomoci a stát při něm. Ne se k němu chovat jako k něčemu hnusnému. Uznávám, asi není žádná sranda mít v domě velkého černého brouka. To by se nelíbilo nikomu. Ale byl to přece pořád ten samý Řehoř. Vypadal sice jinak, ale uvnitř byl úplně stejný! To však nikdo neviděl…
Další význam je takový, že v průběhu knížky Řehoř postupně ztrácí lidství. Moc mu nevadilo, že je broukem. Zvykl si na svou novou podobu a už se ani nesnažil být člověkem. Proto bychom se neměli nikdy vzdát! Možná kdyby se snažil, třeba by se vrátit zpátky do své podoby. Kdo ví.

P. S. Toto je význam, který tam vidím já. Myšlenka může být ve skutečnosti úplně jiná, takže to neberte tak doslova :-).

Můj názor:
Knížku jsem přečetla jedním dechem! Nejdřív jsem měla trochu pochyby, jestli se mi bude zrovna Kafka líbit.
Ó, jaké překvapení :-D. Přestože byla knížka velmi tenounká, děj byl hodně napínavý. Ve skutečnosti bych nikdy neřekla, že se do ní může vlézt tolik děje :-).
Hodně jsem soucítila s Řehořem. Proměnil se v brouka, prakticky přišel o zaměstnání a rodina se postupně od něho izolovala. Nevím, jak bych se s tím vyrovnala třeba já.
Pokud tedy váháte, jestli si máte tuto knihu přečíst, určitě doporučuji. Mě rozhodně nezklamala!

Úryvek:
Jednou, bylo to už asi měsíc od Řehořovy proměny a sestra už přece jistě neměla důvody, aby užasla nad Řehořovým vzezřením, přišla trochu dříve než jindy a zastihla ještě Řehoře, jak zrovna v hodně děsivém postoji hledí nehnutě z okna. Řehoř by se byl nedivil, že nevstoupila, vždyť stál u okna, takže je nemohla ihned otevřít, ale sestra nejen že nevstoupila, uskočila dokonce zamkla dveře; někdo cizí by si byl rovnou pomyslel, že na ni snad Řehoř číhal a chtěl ji kousnout. Řehoř se ovšem okamžitě schoval pod pohovku, ale musel čekat až do oběda, než sestra zase přišla a připadala mu mnohem neklidnější než jindy. Z toho poznal, že pohled na něho je pro ni stejně nesnesitelný a musí zůstat nesnesitelný i nadále a že se asi musí hodně přemáhat, aby neutekla třebas jen při pohledu na malou část jeho těla, která vyčnívá z podpohovky.

Pasťák

11. května 2013 v 20:07 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Antonín Horák
Počet stran: 182
Nakladatelství: Akcent Třebíč
Rok vydání:2011
Hlavní postavy: Klára Smetaninová, Vili, Majka, Pavla, Jitka, Dagmara, Nela, Pavel
Vedlejší postavy: Antonín, Rybíz, Andílek, Kráva, Jirka,…


Děj:
Klára je slušná hodná holka, která bydlí sama s maminkou. Jednoho dne se však zamiluje do Rybíze, kluka, který ji přivede k marihuaně. Klára trávu nejdříve kouří, později s ní začne i obchodovat. Jednoho dne však uvidí Rybíze, jak se líbá s jinou holkou a zhroutí se jí celý život. Nakonec si ve škole zapálí a následně musí čelit obvinění. Klára si je nejdříve jistá, že policie nemá dostatek důkazů. Několik lidí ji však usvědčí a její maminka podepíše souhlas k testu, který má prokázat, že užila drogu. Test vyšel pozitivní. Klára tedy musí na tři měsíce do pasťáku. Teprve tam si začne uvědomovat, jakou chybu udělala. Začne postrádat svobodu, svůj domov, rodinu i kamarády. Je si dobře vědoma, že do pasťáku nezapadá. Potkává zde zlodějky, bankovní lupičku, vražedkyni a další lidi. S několika lidmi se však skamarádí a zjistí, že ne všichni jsou špatní a zlí.
Dokáže Klárka přežít v pasťáku a nalézt opět smysl svého života?

Můj názor:
Abych byla upřímná, této knize jsem ze začátku nedávala moc velkou naději. Nevím, čím to přesně bylo. Klára se mi zdála docela namyšlená. Vůbec si neuvědomovala svoji chybu a házela to na ostatní. Každopádně jsem si řekla, že bych přece jenom měla dát tomuto příběhu šanci. A tak jsem tedy četla, četla a četla.
Po přečtení této knihy jsem výrazně změnila názor. Četla se velmi dobře a bylo v ní strašně moc myšlenek o životě jako takovém. Nebyl to jen obyčejný příběh nějaké střelené puberťačky. Obdivuju Klárku za to, jak se dokázala postavit na vlastní nohy.

Úryvek:
Ticho jako první přerušila Klárka:
"Asi si budu muset dávat větší pozor na zloděje."
"Tady? Vždyť tu nikdo není. Ledaže by nás navštívila nějaká mazaná liška."
"Já nemyslím tady a teď. Taky nemám na mysli skutečné zloděje, ale lidi, kteří se pohybují mezi námi, zdají se být v pohodě, ale jsou zloději času. Není s nimi vůbec nuda, dokážou nás zasypávat svými nápady, úvahami, plány, představami. Jenom jaksi nedokážou oddělovat podstatné a důležité věci od ostatních. Jsou neustále připraveni nás někam vtáhnout, zaměstnat nás podle svých představ a vzít si kousek našeho času. Asi jsem během poslední doby dost zestárla, ale…"
"Zestárla?" podivil se Pavel, "vypadáš ještě docela zachovale."
"Dík…, zestárla v jiném smyslu slova. Už se mi nějak nechce zbytečně utrácet čas. Honit se za něčím, co momentálně frčí, následovat lidi mající uvnitř takovou prázdnotu, povrchnost, neschopnost hlubší myšlenky a tak."
"Mají tyhle úvahy nějakou spojitost s tvojí babičkou a tím, že už tady není? Promiň, jestli se ptám blbě."
"Těch souvislostí je určitě víc. V pasťáku jsem měla možnost hodně přemýšlet. Uvědomovala jsem si, s jakými lidmi jsem trávila svůj čas, co mi život mezi nimi dával a co jsem nakonec dostala. Negativní životní zkušenost může člověka hodně obohatit. Najednou si dokážu uvědomit, že jsem mezi určitými lidmi mohla v klidu strávit rok, dva, deset. Třeba by mi nikdo neublížil, občas bych se něčemu zasmála, někdo by mě pohladil nebo alespoň poplácal po rameni. Mohla bych si v klidu říct, že nijak nestrádám a netrpím, ale dnes už jsem někde dál. Nedokážu jen tak sedět a tlachat, obklopovat se lidmi jako byl Rybíz a jeho kámoši. Moje babička mi v těchto otázkách samozřejmě hodně pomohla. Pro ni byl každý den strávený na zemi velkým darem, kterého si musíme vážit, musíme k němu přistupovat s pokorou a vírou, abychom náš ustanovený čas mohli smysluplně naplnit. Jí se to podařilo dokonale. Dnes o jejím životě můžu mluvit, už vím dost."

Alice v zrcadle

11. května 2013 v 20:00 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Jo a Alice Kingsleyovy
Počet stran: 258
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2006
Hlavní postavy: Alice a její máma, Nuala, Sára, Gina
Vedlejší postavy: Ian, Beth, Jenny, Tom



Děj:
V této knize je sepsán pravdivý příběh Alice, která bojuje se zákeřnou nemocí zvanou anorexie. Děj je rozdělený na dvě části. V té první popisuje Alicina maminka své pocity. Můžete se dočíst, jak poprvé zpozorovala u Alice počátek anorexie, následuje snaha jí pomoci a nakonec se společně s dcerou pustí do boje proti této nemoci. Alicina nemoc nezasáhne jenom ji, ale bohužel působí negativně na celou rodinu. Všichni členové domácnosti se často hádají, podléhají zoufalství a přejí si jen jediné - aby Alice přestala hloupnout a konečně začala jíst.
Ve druhé části knihy je sepsán příběh z pohledu nemocné Alice. Vypráví, jak se do její hlavy nenápadně vplížila anorexie a neustále ji nutila, aby jedla co nejméně, cvičila do vyčerpání a hlavně jí našeptávala lži o jejím těle. Alice nejdřív bojuje proti rodičům i lékařům a podvádí. Z jedné strany se chce uzdravit, ale ten zlověstný hlásek v její hlavě jí pořád diktuje, co má dělat. Naštěstí si uvědomí, že je opravdu nemocná a začne bojovat. Cesta je ovšem trnitá a plná překážek. Podaří se jí nakonec společně s rodinou a lékaři porazit anorexii?

Můj názor:
Tato kniha mě zaujala hned od začátku, protože je to pravdivý příběh. Líbilo se mi, že kniha není napsaná jen z pohledu nemocné, ale taky z pohledu její maminky. Celou dobu jsem držela Alici palce, protože vyhrabat se z takové nemoci není jen tak. Alice nepůsobila jako nějaká pitomá puberťačka, která chce na sebe upoutat pozornost. Byla to normální myslící bytost, která však měla nemocnou duši.
Co se týče knihy jako takové, četla se mi velmi dobře. Přečetla jsem ji velmi rychle (za dva dny), jelikož jsem se od ní nemohla odtrhnout. Osobně si myslím, že by si ji měl přečíst každý. Anorexie je a bohužel i nadále bude rozšířená po celém světě, takže je třeba před ní varovat mladé (bohužel někdy i ty starší) holky. Na světě jsou přece mnohem důležitější věci než váha a vzhled. A to si bohužel dnes málokdo uvědomí.

Úryvek z knížky:
Drahá Anorexie, můj nepříteli,
Největší hrůzo mých děsivých snů, nejhlubší propasti, do níž lze spadnout. Dnes pro mne měl být první den prázdnin. Hurá a sláva! Ranní vyvalování v posteli, koukání na televizi, vycházky s přáteli, výlety, dobrodružství, odpočinek. Ještě před šesti měsíci jsem se tak těšila, před šesti měsíci jsem si toho tolik plánovala a dokonce jsem si vše předem užívala.
Teď se ale na letní prázdniny dívám úplně jinak.
Kvůli tobě musím trčet v nemocnici, kde jen sedím na zadku, nesmím se hýbat a navíc mě pořád jen kontrolují, protože jsi mě připravila o zdravý rozum, odnaučila jsi mě kontrolovat se.
Chci, abys mi navždy zmizela ze života, nechci, abys mi ještě kdy prolézala mozkem a trápila mě. O všechno jsi mě připravila. Co jsem udělala tak strašného, že jsem si zasloužila, abys mě tak týrala?
Strašně mi chybí mí přátelé. Už jsem je neviděla celých pět týdnů. Nenávidím tě, protože maminka kvůli tobě vypadá strašně vyčerpaně a nemá čas na nic jiného než s tebou bojovat. Proč jsi tak strašně sobecká, proč ničíš nejen mě, ale také všechny a všechno kolem mě - nechej aspoň mé blízké na pokoji.
Vůbec nevím, kdy jsi stihla tak strašně vyrůst, kdy se stalo, že mě tvé velké ohyzdné ruce začaly škrtit a ničit mi život. Kdy mne úplně propustíš, necháš mě jít? Tak dlouho jsme spolu vcelku dobře vycházely, ale pak jsi mi začala říkat, co mám jíst a kolik, až jsi mě skoro nechala umřít hlady (určitě bys mě vyhladověla). Tak a teď nemůžu jíst, co bych chtěla, nemůžu jíst tolik, kolik bych chtěla, jenom kvůli tobě mi dělá každé jídlo strašné potíže. A proč mě k tomu ještě nutíš pořád cvičit, proč se kvůli tobě cítím tak provinile?
Jak to, že nemůžu jít na záchod nebo do postele bez všeho toho skákání?
NENÁVIDÍM TĚ.
Chci taky zpátky své oči, své staré oči, kterým bylo v mé staré hlavě tak dobře, oči, které nekontrolovaly všechny dívky kolem a nesrovnávaly je se mnou. Chci se podívat na nějaké jídlo a říct si: Proboha, to vypadá skvěle, kousek si dám.
Ale ano, já zapomněla, oči jsi mi ukradla taky. Už mě to vůbec nebaví. Mám dost tady toho pokoje, mám po krk vší té nudné rutiny. Víš, že mne už vůbec nebaví vstávat, víš, že se netěším na nadcházející den? Bojím se ho a on se vždycky vleče a je úplně bez konce.
Jo, a mimochodem, ve škole mě zvolili kapitánkou družstva, o čemž jsem snila od svých sedmi let. Dnes bych dívčí košíkovou hrát nemohla, nejen proto, že by mi to nedovolili, ale ani by mě nenapadlo, že bych něco tak fyzicky náročného mohla zvládnout.
Mám tolik plánů do budoucna, krátkodobých i těch vzdálenějších, a jsem rozhodnutá, že je všechny splním. Ach, pomsta je tak sladká! Za to, že jsi mě okradla o tolik času, se ti pomstím tím, že si splním všechna přání.
Dobře vím, že jakmile mne jednou opustíš, zmizíš v pekle. Bohužel jsi mi polámala křídla. Ale já vím, že budu létat, a každý den jsem svému cíli blíž a blíž.
Sbohem navždy.
Alice

Katedrála moře

11. května 2013 v 19:53 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Ildefonso Falcones
Počet stran: 526
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2008

Hlavní postavy: Bernat, Arnau, Joan, Guillem, Aledis, Mar, Chasdaj, Franceska,
Vedlejší postavy: Puigeovi, Berenguer de Montagut, Maria, Pere, Mariona, Dunaha, Abraham Leví, Elionor, Jauma z Bellery, Berenguer d´Erill, Nicolau, Eimeric, Llorenc z Bellery
Doba děje: 14. století
Místo děje: Španělsko, převážně Barcelona


Děj:
Příběh začíná v Katalánsku v Navarcles kolem r. 1320. Bernat Estanyol je nevolník a bere si za manželku Francesku Estevovou. Tu však potká hned po svatbě nešťastný osud. Pán země Llorenc z Bellery ji znásilní a poté přinutí Bernata, aby svou ženu také znásilnil (jinak by ji krutě zbičoval).
Každopádně se mu po čase narodí syn Arnau (pochybnosti o otcovství nemá, jelikož Arnau má stejně jako on znamínko u pravého oka). Pán z Bellery však nedá Francesce pokoj. Přinutí ji, aby sloužila jako kojná dona Jauma, syna pána z Bellery. Franceska tedy nemá na vybranou a dítě vezme s sebou. Nějakou dobu tam tedy žije, avšak nakonec se dostane na ulici a živí se jako prostitutka.
Bernat nakonec unese svého syna a uteče s ním do Barcelony. Zákon praví, že ten kdo žije celý rok v Barceloně, je svobodným člověkem. Bernat toho tedy využije a ukrývá se i s Arunauem u příbuzných Puigeových. Naštěstí se oba stanou svobodnými lidmi, avšak musí tvrdě pracovat. Arnau zažívá radostné i těžké chvilky. Najde si nejlepšího kamaráda Joana, kterého si později Bernat adoptuje, tudíž Arnau získá bratra. Zhruba od tohoto okamžiku začne být srdcem celé knihy kostel Santa Maria de la Mar, zasvěcený Panně Marii, patronce moře. Oba bratři neustále navštěvují Madonu a modlí se k ní. Všimnou si jich nosiči, kteří od rána do večera dřou a opravují kostel. Arnau s Joanem jim pomáhají alespoň tak, že jim nosí vodu. Jak už jsem naznačila, Arnau bude muset čelit i těm horším věcem. Musí se vyrovnat s nenávistí, kterou k němu mají jeho příbuzní Puigovi, s hladomorem a nakonec i se smrtí otce, kterého krutě popraví. Arnauovi tedy skočí dětství a musí se postavit na vlastní nohy. Stane se z něj ve velmi brzkém věku bastaix (nosič) a několik let vytrvale nosí náklad na opravu kostela. V knize se objevuje následně spousta zajímavých momentů. Válka, mor, drancování židovských čtvrtí, krutá inkvizice nebo taky čarodějnice. Nechybí ani láska či zrada, které spolu často velmi úzce souvisí.
Arnau se také postupně mění. Na začátku knihy je krátce nevolník, pak tvrdě pracující nosič, válečník, obchodník a nakonec i baron. Cesta je však vrtkavá. Arnau sice zbohatne, ale lidé jsou závistiví a plní pomsty. Stačí pár křivých obvinění a Arnau se náhle ocitá ve vězení a čelí nesmyslným obviněním. Jeho život najednou drží v rukou obyvatelé Barcelony. Pomohou mu jeho přátelé, nebo ho nechají napospas inkvizici?

Můj názor:
Když jsem zjistila, že se jedná o historickou knížku, moc se mi do toho nechtělo. Měla jsem pochybnosti o tom, jestli mě to bude bavit. Tato kniha mě však velice překvapila. Už od první stránky byla neuvěřitelně čtivá! Jak šel děj do hloubky, příběh byl čím dál napínavější. Navíc jsem se dozvěděla spoustu věcí z období 14. stol. ve Španělsku.
Doporučuji těm, kteří mají rádi historické knihy, ale zároveň dobrodružné napínavé příběhy.
Já osobně se těším, až si přečtu další knihu od tohoto autora, protože už teď vím, že mě nezklame!

Úryvek z knížky:
Otec Albert ovinul Arnauovi paži okolo ramen. Až nyní si v duchu představil, jak chlapec sedí pod oběšeným Bernatovým tělem. Vzpomínku na oheň v mysli raději potlačil. Vždyť to bylo ještě dítě! Pohlédl na Madonu. "Stejně by shnil u městské brány," říká jí mlčky pohledem, "tak co! Je to jen chlapec, který přišel o všechno: o otce i o práci, která by ho živila…" Práci…
"Myslím, řekl zčistajasna, "že byste měli přijmout Arnaua Estanyola do vašeho cechu."
Ramon se usmál. Také on se nyní, v nastalém klidu, v duchu vracel k Arnauovu přiznání. Všichni ostatní včetně Arnauoa pohlédli překvapeně na kněze.
"Je to ještě chlapec," namítl jeden z cechmistrů.
"Je jako lunt. Jak bude takové vyžle nosit na zádech těžké balíky a kameny?" zeptal se druhý.
"Je moc mladý," přitakal třetí.
Arnau se rozhlížel po všech přítomných s očima navrch hlavy.
"Máte svatou pravdu," připustil kněz, "ale když měl bránit vaše peníze, tak mu jeho malý vzrůst, slabost ani mládí nevadily. Kdyby nebylo jeho, kasička by byla prázdná."
Nosiči chvíli zkoumavě hleděli na Arnaua.
"Já myslím, že bychom to zkusit mohli," uzavřel debatu Ramon, "když mu to nepůjde…"
Kdosi Ramona podpořil.
"Dobrá," řekl nakonec jeden z cechmistrů a ohlédl se po svých dvou druzích, zda některý z nich nemá námitky, "vezmeme ho na zkoušku. Jestliže si během následujících tří měsíců povede dobře, přijmeme ho do cechu nosičů. Jeho výdělek bude odpovídat vykonané práci. Na, je tvoje," dodal a podal Arnauovi Mallorčanovu dýku, kterou měl stále ještě u sebe. "Když teď budeš nosič, může se ti hodit. Otče, zapište to do knihy, aby ten chlapec neměl nějaké nepříjemnosti."
Arnau ucítil, jak mu kněz stiskl rameno. Nevěděl, co říct, a tak se na nosiče jen vděčně usmíval. On a bastaix! Kdyby se toho dožil jeho otec!

Na závěr se můžete podívat, jak vypadá kostel Santa Maria de la mar, kolem kterého se celý příběh točí.