Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Alice v zrcadle

11. května 2013 v 20:00 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Jo a Alice Kingsleyovy
Počet stran: 258
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2006
Hlavní postavy: Alice a její máma, Nuala, Sára, Gina
Vedlejší postavy: Ian, Beth, Jenny, Tom



Děj:
V této knize je sepsán pravdivý příběh Alice, která bojuje se zákeřnou nemocí zvanou anorexie. Děj je rozdělený na dvě části. V té první popisuje Alicina maminka své pocity. Můžete se dočíst, jak poprvé zpozorovala u Alice počátek anorexie, následuje snaha jí pomoci a nakonec se společně s dcerou pustí do boje proti této nemoci. Alicina nemoc nezasáhne jenom ji, ale bohužel působí negativně na celou rodinu. Všichni členové domácnosti se často hádají, podléhají zoufalství a přejí si jen jediné - aby Alice přestala hloupnout a konečně začala jíst.
Ve druhé části knihy je sepsán příběh z pohledu nemocné Alice. Vypráví, jak se do její hlavy nenápadně vplížila anorexie a neustále ji nutila, aby jedla co nejméně, cvičila do vyčerpání a hlavně jí našeptávala lži o jejím těle. Alice nejdřív bojuje proti rodičům i lékařům a podvádí. Z jedné strany se chce uzdravit, ale ten zlověstný hlásek v její hlavě jí pořád diktuje, co má dělat. Naštěstí si uvědomí, že je opravdu nemocná a začne bojovat. Cesta je ovšem trnitá a plná překážek. Podaří se jí nakonec společně s rodinou a lékaři porazit anorexii?

Můj názor:
Tato kniha mě zaujala hned od začátku, protože je to pravdivý příběh. Líbilo se mi, že kniha není napsaná jen z pohledu nemocné, ale taky z pohledu její maminky. Celou dobu jsem držela Alici palce, protože vyhrabat se z takové nemoci není jen tak. Alice nepůsobila jako nějaká pitomá puberťačka, která chce na sebe upoutat pozornost. Byla to normální myslící bytost, která však měla nemocnou duši.
Co se týče knihy jako takové, četla se mi velmi dobře. Přečetla jsem ji velmi rychle (za dva dny), jelikož jsem se od ní nemohla odtrhnout. Osobně si myslím, že by si ji měl přečíst každý. Anorexie je a bohužel i nadále bude rozšířená po celém světě, takže je třeba před ní varovat mladé (bohužel někdy i ty starší) holky. Na světě jsou přece mnohem důležitější věci než váha a vzhled. A to si bohužel dnes málokdo uvědomí.

Úryvek z knížky:
Drahá Anorexie, můj nepříteli,
Největší hrůzo mých děsivých snů, nejhlubší propasti, do níž lze spadnout. Dnes pro mne měl být první den prázdnin. Hurá a sláva! Ranní vyvalování v posteli, koukání na televizi, vycházky s přáteli, výlety, dobrodružství, odpočinek. Ještě před šesti měsíci jsem se tak těšila, před šesti měsíci jsem si toho tolik plánovala a dokonce jsem si vše předem užívala.
Teď se ale na letní prázdniny dívám úplně jinak.
Kvůli tobě musím trčet v nemocnici, kde jen sedím na zadku, nesmím se hýbat a navíc mě pořád jen kontrolují, protože jsi mě připravila o zdravý rozum, odnaučila jsi mě kontrolovat se.
Chci, abys mi navždy zmizela ze života, nechci, abys mi ještě kdy prolézala mozkem a trápila mě. O všechno jsi mě připravila. Co jsem udělala tak strašného, že jsem si zasloužila, abys mě tak týrala?
Strašně mi chybí mí přátelé. Už jsem je neviděla celých pět týdnů. Nenávidím tě, protože maminka kvůli tobě vypadá strašně vyčerpaně a nemá čas na nic jiného než s tebou bojovat. Proč jsi tak strašně sobecká, proč ničíš nejen mě, ale také všechny a všechno kolem mě - nechej aspoň mé blízké na pokoji.
Vůbec nevím, kdy jsi stihla tak strašně vyrůst, kdy se stalo, že mě tvé velké ohyzdné ruce začaly škrtit a ničit mi život. Kdy mne úplně propustíš, necháš mě jít? Tak dlouho jsme spolu vcelku dobře vycházely, ale pak jsi mi začala říkat, co mám jíst a kolik, až jsi mě skoro nechala umřít hlady (určitě bys mě vyhladověla). Tak a teď nemůžu jíst, co bych chtěla, nemůžu jíst tolik, kolik bych chtěla, jenom kvůli tobě mi dělá každé jídlo strašné potíže. A proč mě k tomu ještě nutíš pořád cvičit, proč se kvůli tobě cítím tak provinile?
Jak to, že nemůžu jít na záchod nebo do postele bez všeho toho skákání?
NENÁVIDÍM TĚ.
Chci taky zpátky své oči, své staré oči, kterým bylo v mé staré hlavě tak dobře, oči, které nekontrolovaly všechny dívky kolem a nesrovnávaly je se mnou. Chci se podívat na nějaké jídlo a říct si: Proboha, to vypadá skvěle, kousek si dám.
Ale ano, já zapomněla, oči jsi mi ukradla taky. Už mě to vůbec nebaví. Mám dost tady toho pokoje, mám po krk vší té nudné rutiny. Víš, že mne už vůbec nebaví vstávat, víš, že se netěším na nadcházející den? Bojím se ho a on se vždycky vleče a je úplně bez konce.
Jo, a mimochodem, ve škole mě zvolili kapitánkou družstva, o čemž jsem snila od svých sedmi let. Dnes bych dívčí košíkovou hrát nemohla, nejen proto, že by mi to nedovolili, ale ani by mě nenapadlo, že bych něco tak fyzicky náročného mohla zvládnout.
Mám tolik plánů do budoucna, krátkodobých i těch vzdálenějších, a jsem rozhodnutá, že je všechny splním. Ach, pomsta je tak sladká! Za to, že jsi mě okradla o tolik času, se ti pomstím tím, že si splním všechna přání.
Dobře vím, že jakmile mne jednou opustíš, zmizíš v pekle. Bohužel jsi mi polámala křídla. Ale já vím, že budu létat, a každý den jsem svému cíli blíž a blíž.
Sbohem navždy.
Alice
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš rád/a?

Miluji to! 87.1% (128)
Celkem ano 6.8% (10)
Nepřeháním to 2.7% (4)
Moc ne 0.7% (1)
Nenávidím to! 2.7% (4)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama