Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola třetí - ZÁHADNÝ MUŽ A ROZLOUČENÍ

25. května 2013 v 12:53 | Victoria |  Srdce oceánu
Shromažďovací sál byl docela velký, hlavně z toho důvodu, aby se tam vešly všechny děti. Jenže teď, když do místnosti vstoupilo jen deset dívek a slečna Steelová, působil prostě obrovsky.
"Seřaďte se, děvčata, a chovejte se slušně. Co nevidět by měla dorazit rodina, která si jednu z vás vezme domů."
Ve tváři všech dívek bylo vzrušení. Všechny jsme doufaly, že si vyvolí právě nás. Byla jsem zvědavá, jaká ta rodina bude. Představovala jsem si mateřsky vyhlížející ženu s pohodovým pánem, kteří se pořád usmívají. Možná mají i děti. Ke smyšlené rodině, kterou jsem si představovala už od dětství, jsem si přikreslila mladíka, který byl starší než já. Potom děvče v mém věku a nakonec malého čtyřletého klučinu. Musela jsem se usmát. Byla to hezká představa.
Najednou se rozrazily dveře. Do místnosti vešel nějaký pán. Vlastně slovo pán nebylo úplně to správné. Vypadal jako pirát. Zajímalo mě, co tady chce. Byl hodně urostlý, měřil snad dva metry a široká vypracovaná ramena vypovídala o každodenní fyzické práci. Vlasy měl světlé, ale už trochu šedivé. Velmi opálená pokožka se spoustou jizev kontrastovala s jeho zelenýma očima, ze kterých vyzařovala nebojácnost. Jeho výraz byl netečný. Nemračil se, ale ani se neusmíval. Co se týče oblečení, vypadalo úplně obyčejně. Bílá košile, tmavé kalhoty, k tomu starý hnědý kabát, který byl už na několika místech záplatovaný. Na nohou se mu vyjímaly vysoké kožené boty.
"Co tady chcete, pane?" zeptala se slečna Steelová a stoupla si před nás s roztaženýma rukama, jako by se nás chystala bránit, což mi připadalo trochu k smíchu vzhledem k tomu, jak byla hubená a malá. On se podíval na nás a mně to najednou došlo.
"Přišel jsem si pro dítě," řekl a kývnul hlavou směrem k nám. Všichni měli ve tváři vepsaný zmatek smíšený se strachem. A já určitě taky, protože můj sen o hezké rodině se najednou rozplynul, jako by někdo řekl nějaké zaklínadlo.
"Pro dítě? Myslíte, že vám dám jednu z našich dívek? Myslíte, že jsem úplně šílená? Vždyť ani nemáte manželku. Nebo se snad pletu?" zeptala se rozhořčeně slečna Steelová a zvedla obočí, jak to často dělávala.
Muž neodpověděl a pomalým krokem šel k nám. Každé z nás pohlédl do tváře, jako by z ní chtěl něco vyčíst. Když se jeho pohled zastavil na mně, přivřel oči. Statečně jsem opětovala jeho hrozivý pohled, ale srdce mi strachem bušilo tak hlasitě, že to snad museli slyšet i ve vedlejší místnosti.
"Dejte mi do péče toto děvče," řekl a ukázal na mě. Srdce mi spadlo až někam do kalhot. Copak budu muset bydlet u toho chlapa? To snad nedovolí! To nemůžou! Bůh ví, co má se mnou v plánu. Naštěstí to slečna Steelová zatrhla. Nikdy jsem ji neměla příliš v lásce, ale teď jsem jí byla vděčná.
"Tak vy chcete toto děvče?! Tak to vás musím hluboce zklamat. My hledáme pro sirotky vhodný domov a úplnou rodinu. Leslie nepůjde k nějakému vandrákovi!" řekla zvýšeným hlasem.
"Zaplatím," řekl a konečně odtrhl pohled ode mě a upřel svůj zrak na slečnu.
"Pcha. Vy chcete platit? Tak prosím. Pochybuji, že máte tolik peněz. Nejspíš mi chcete dát tu trošku, co jste si vyžebral na ulici." V tu chvíli muž vytáhl jeden těžký váček a vysypal ho na zem. Tolik peněz jsem v životě neviděla. Všichni zůstali ohromeně stát.
"Jeden váček? To můj názor nezmění," řekla slečna už trochu nejistě. K velkému překvapení všech vytáhl muž druhý váček a stejně jako u předchozího vysypal jeho obsah na podlahu. Teď už slečna Steelová nevěděla, co říct.
"Je vám to snad pořád málo?" zeptal se ten boháč a začal hledat další peníze schované u sebe v kapsách toho ošuntělého kabátu.
"Tedy… Ne. Toho zlata je moc. Já…" nedořekla a podívala se na mě.
Ne! Ne! Prosím, ne! Naříkal můj hlásek v hlavě. Moje modlitby zůstaly nevyslyšeny.
"Nemám na vybranou, Leslie. Od teď se o tebe bude starat tento pán," řekla a smutně se na mě usmála.
"Ale…" nedořekla jsem. Nevěděla jsem, co na to říct. Mám protestovat? Mám se bránit nebo se dožadovat nějakého práva?
"Běž si sbalit své věci a rozluč se. Za půl hodiny se sem vrať," řekl mi ten muž.
Když jsem šla ke dveřím, připadalo mi to jako několik let. A všichni na mě zírali. Většině děvčat se ulevilo a začaly si mezi sebou špitat a tiše se smály. Ani jedna mě neměla ráda, ale bylo mi to jedno. Teď jsem potřebovala vidět jen jednoho člověka. A to byl můj Mikky. Jediný člověk, který mě vždycky dokázal utěšit. Když jsem tak šla, ukápla mi nejedna slza, ale vždycky jsem ji otřela a statečně šla dál.
Mikky na mě čekal hned za dveřmi. Když viděl, že brečím, objal mě.
"Ale no tak, Leslie. Neber si to tak. I když tě nevybrali, jednoho dne se odtud určitě dostaneš."
Snažila jsem se mu říct, jak to doopravdy je, ale z mých úst vyšlo jen ubohé zakvílení.
"Ššš. No tak," řekl a ze srandy mi rozcuchal vlasy. Jenže teď mi bylo ještě hůř, protože mi došlo, že když odtud odejdu, přijdu i o něho. O svého nejlepšího přítele.
"V-víš, ono je to jinak. Vy-b-brali mě. Ale…" nedořekla jsem.
"No to je skvělé!" vykřikl nadšeně. "Co tedy šílíš? To brečíš z radosti?"
Zase jsem chytla záchvat pláče a naznačovala jsem mu, ať se jde podíval do shromažďovacího sálu. On tedy nenápadně otevřel dveře a malou škvírou se koukl.
"Žádnou rodinu tam nevidím. Kromě Steelové a těch uhihňaných holek je tam ještě nějaký chlap. Počkat!" vykřikl Mikky, když mu to došlo.
"No, to je právě to! Já mám bydlet u toho chlapa!" vykřikla jsem beznadějně.
"To myslíš vážně?!" Ale… ale vždyť to nejde."
"Ale to víš, že jde. Když má někdo peněz na rozdávání, vždycky dostane to, co chce."
"Aha. Tak to tedy je. Neboj, nenecháme to tak," řekl a usmál se na mě tím úsměvem, který jsem měla tolik ráda.
"Nech to tak, Mikky. Nemůžeš nic dělat a já taky ne," řekla jsem smutně.
"Já tě přece nemůžu nechat jít. Kdo ví, co je zač. Co když ti něco udělá?"
Pokrčila jsem rameny. "Člověk si nevybere."
"Najdu si tě. Nezapomeň, že musíme uskutečnit tu cestu kolem světa, co jsme si naplánovali," řekl rošťáckým hlasem.
Zasmála jsem se. "Ale tu jsme si přece naplánovali, když jsme byli malí."
"Nevím jak ty, ale já to tenkrát myslel vážně. Zase se setkáme, uvidíš," řekl a objal mě. Pevně jsem se ho držela. Nechtěla jsem o něho přijít. Byl to jediný člověk, který mi kdy rozuměl.
"Nechci tě ztratit," řekla jsem a pořád se ho pevně držela.
"Neztratíš. Slibuju," řekl a pak mě políbil na rty. Bylo to tak neočekávané a rychlé, že jsem si ani nestihla rozmyslet, jestli pusu mám přijmout, nebo raději odmítnout. Podívala jsem se mu naposledy do očí.
"Musím si zajít pro věci," řekla jsem. On jen přikývl. Asi to bylo pro něho stejně těžké, jako pro mě. Pustil mě a já rychle zašla do dívčích ložnic. Do brašny jsem si sbalila dvoje slušné šaty, kartáč na vlasy a safírově modrý kamínek, který jsem kdysi dostala od Mikkyho. Pak jsem rychle opustila ložnici, naposledy upřímně objala Mikkyho a šla znovu do shromažďovacího sálu. Tentokrát připravená. Už jsem nebrečela. Spíš jsem se cítila, jako by kus mé osobnosti zemřel.
Nevěděla jsem, co mě tam venku čeká. Šla jsem do úplně cizího světa. Bála jsem se, ale byla to jen další životní zkouška. Otevřela jsem tedy dveře od shromažďovacího sálu a vyrazila jí vstříc.

kapitola 2. / 4.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje tvorba?

Ano 89.9% (124)
Ne 5.8% (8)
Jen některá 4.3% (6)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama