Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Červenec 2013

Nedělej to

27. července 2013 v 22:11 | Victoria |  Jednorázové povídky
Jak už někteří z vás možná víte, přihlásila jsem se do literární soutěže (S)pisálek. Rozhodla jsem se, že zde přidám drabble, které jsme měli napsat na libovolné téma. Drabble jsem psala poprvé, tak buďte prosím shovívaví :-D. Troufám si tvrdit, že se mi docela povedlo, ale asi je to jen můj pocit. Uvidíme, řekl slepý :-D. Každopádně přeji příjemné čtení!

Stála na tom ubohém mostě a přemýšlela nad svým ještě ubožejším životem. Věděla, že to není správné řešení, ale ta bolest… ta bolest v jejím srdci se nedala zvládnout. Zavřela tedy oči a chystala se skočit, když v tu chvíli uslyšela mužský hlas.
"Nedělej to."
"Proč?"
"Jestli skočíš, skočím taky."
"Nevěřím ti," řekla, ale její odhodlání sláblo. Muž k ní přišel blíž a vzal ji za ruku. Nesnažil se ji přesvědčit, jen mlčel. Stáli tam několik hodin ruku v ruce bez jediného slova. A když dívka uviděla východ slunce, rozbrečela se. Nedělala nic. Jen tam stála, brečela a pak… pak se usmála.


Strach

27. července 2013 v 21:42 | Victoria |  Mé básně
Opět přidávám další improvizaci :-). Jak už z nadpisu vyplývá, báseň je o strachu. Snažila jsem se z toho vyždímat co se dá, ale opět z toho vznikla úžasná slátanina. No nic, třeba se vám bude líbit :-D.

Miluje to! Miluje,
když choulím se v koutě.
Odrazit ho nedokážu,
má v mém mozku doupě.

Šeptá slova,
jež bodnout umí.
Kam?
Do duše. Do místa,
kde to nejvíc bolí.

Polibky zoufalství
stále mi dává.
Též pohlazení.
Však jizva na mé duši
rozrytá zůstává.

Pekelná chapadla
škrtí mě, dusí!
Zatímco v mozku mém
objevují se hnusy.

Hnusy, co potravou
pro tu mrchu jsou.
Pak snaží se mě upálit
a utopit pod vodou.


Můj domácí mazlíček

8. července 2013 v 21:37 | Victoria |  Téma týdne
Když jsem byla hodně malá, strašně jsem se bála zvířat. Z vyprávění vím, že jsem nesnesla pohled ani na neškodnou žížalu nebo slepici :-). Taková ostuda. Holka, která žije na vesnici a bojí se zvířat :-D. Na to období si naštěstí nepamatuju, byla jsem hodně malá. Z té krátkodobé zvířecí fobie mě vyléčilo až štěňátko kokršpaněla, které jsme pojmenovali Dino. Bohužel se dožil jen tří let. Někdo ho otrávil :-(. Každopádně to byl on, kdo mi pomohl překonat strach ze zvířat a odstartoval touhu mít nějaké domácí zvířátko doma :-).
Následovalo období křečků. Moc ráda vzpomínám na zlaté křečky Ferdicu (která měla být původně sameček :-D) a Pepíka. A kolik pak měli potomků... :-D. Teď už jsou oba bohužel v křeččím nebi.
Když mi bylo zhruba osm, pořídili jsme si štěňátko labradora jménem Rony. To vám bylo tak rozkošné a roztomilé :-).
Teď už je z něho desetiletý dědeček, avšak pořád se chová někdy jako štěně :-). Je to velký mazel a věrný kamarád. Miluje ho celá rodina, i když z toho, že má momentálně blechy, zrovna dvakrát odvázaní nejsme :-).



Kromě rybiček momentálně vlastním taky dvě skinny morčátka. Já osobně v nich spíš vidím prasátka nebo hrošíky :-D.
Všichni říkají, že jsou tak ošklivá, až jsou hezká :-). Ten černý je Sam a ta růžová je Rozárka (nebo taky Rozina). Oba jsou docela miloučcí, pokud vás nepočůrají :-D. Akorát pořád nechtějí mít mladé. Sam by si dal říct :-D, ale té mršce, Rozárce, se asi nelíbí :-D.


To by bylo asi všechno k mému zvířectvu. Nutno říct, že máme doma veselo. Ještě chybí ten hroznýš, kterého mi naši jaksi nechtějí dovolit :-D.

Dodatek:
Tento článek byl na mém starém blogu přidán 12. 8. 2012. Za tu dobu se bohužel leccos změnilo. Rozárka zemřela při porodu 18. 4. 2013. Hned první miminko, které se dralo na svět, se zaseklo v příčné poloze, tudíž ho nemohla porodit. Druhý den už byla v žalostném stavu, takže jsme ji museli nechat utratit. Všechna miminka byla mrtvá :-(.

Celtic woman - Granuaile´s Dance

8. července 2013 v 21:10 | Victoria |  Hudba, videa
Miluji tuto písničku! Je taková... kouzelná :-).


Jueves la oreja de van gogh

8. července 2013 v 21:05 | Victoria |  Hudba, videa
Tato písnička je památkou na teroristický útok v Madridu, který se uskutečnil 11. 3. v r. 2004. Pachatelé zanechali bomby v různých vlacích, spojujících předměstí Madridu s centrem města. V důsledku výbuchu bylo zabito celkem 191 lidí a dalších 2057 zraněno. Pod videem máte i český překlad. Myslím, že tato písnička je nádherná a smutná zároveň. Je to důkaz, čeho všeho dokážou být lidé schopni. Kvůli teroristům zemřelo zbytečně tolik lidí. A nikdo jim život nevrátí.


Český překlad:
Kdybych byla hezčí a trochu chytřejší,
Kdybych byla zvláštní, kdybych byla jak z časopisu,
Měla bych odvahu přejít ten vagon
A zeptala bych se Tě, kdo jsi

Sedáš si naproti a ani si nepředstavuješ
Že mám dnes na sobě svou nejkrásnější sukni
A když Tě vidím zívat a vytvářet obrazy na okně
Zalévají se moje panenky(oči)

Když se na mě podíváš, já se na Tebe podívám a vzdychám,
já zavírám oči, odcházíš pryč
sotva dýchám a jsem malinká
a začínám se třást

A tak jdou dny od pondělí do pátku
jako vlaštovky v básni od Becquera
od zastávky do zastávky
mezi námi přichází a odchází ticho

Když se na mě podíváš, já se na Tebe podívám a vzdychám,
já zavírám oči, odcházíš pryč
sotva dýchám a jsem malinká
a začínám se třást

A tehdy se stává, že se probouzí mé rty
koktavě vyslovuji Tvoje jméno
Asi si myslíš, co je to za hloupou holku
A chci umřít

Ale čas se zastavuje
přibližuješ se a říkáš
"Sotva Tě znám a už jsi mi chyběla"
každé ráno meškám přímý vlak a vybírám si tenhle

A už přijíždíme, můj život se změnil
tento zvláštní den 11.března
bereš mě za ruku a vjíždíme do tunelu
kde zhasíná světlo

Nacházím Tvůj obličej díky svým rukám
jsem odvážná, líbám Tě na rty
říkáš, že mě miluješ a já Ti dávám
můj poslední tlukot srdce

Kapitola třetí - ŠKOLA VOLÁ

6. července 2013 v 21:23 | Victoria |  Andělská křídla I.
Přidávám další kapitolu :-). Abych pravdu řekla, je docela fuška přepracovávat staré kapitoly. Doufám tedy, že se vám bude líbit :-).

"Proč musím bydlet zrovna u vás?" zeptal jsem se otráveně. Jeli jsme už skoro celou hodinu. Celou tu dobu jsem se snažil zvrátit Liamovo rozhodnutí. Nemělo to však smysl. Stejně tak jsem se mohl snažit přesvědčit kliku u dveří.
"Proč? To si ze mě děláš srandu? Můžeš si za to sám," odvětil Liam škodolibě. Vypadal, že se velmi dobře baví (na rozdíl ode mě). Sliby ani prosby nepomáhaly. Každý můj chabý pokud rázně odmítl a ještě se mi vysmíval ("To tak, já tě nechám na pokoji a za pár dní půjdeš před andělský soud…").
Navíc mi ještě neodpustil ten telefonát. Nakonec stejně o nic nešlo, byl to jen planý poplach. Snažil jsem se z něj vytáhnout, kdo je Anna. Prý jsou jen dobří přátelé (já si však stejně myslím, že spolu něco mají). Liam řekl, že je to nesmysl, jelikož anděl nemůže říct své osobě (tak nazýváme člověka, kterého chráníme), že je jeho anděl strážný. Ale kdo ví, co je na tom pravdy.
Stačila mi jedna cesta k autu, abych pobral všechen svůj majetek. V brašně jsem měl nějaké náhradní oblečení a mobil, který jsem dostal od Liama jako dárek. Bylo mi však jasné, že mě chce mít neustále pod kontrolou. Zeptal jsem se ho, proč nemůžeme zůstat v tom velkém domě.
"Tohle není můj domov," řekl a z jeho hlasu bylo poznat, že už nehodlá odpovídat na další, podle něj zbytečné, otázky. Nic víc jsem z něho nedostal. Cesta utíkala rychle. Měl jsem tušení, že mě čeká úplně nový život. Bylo mi trochu líto, že jsem se nestihl rozloučit s tím starým. Mé město mi bude chybět. Dokonce i ten zatracený most, ze kterého jsem skočil. Pochmurné myšlenky jsem zahnal, až když auto konečně zastavilo. Než jsme vyšli ven, zabavil mi ještě krabičku cigaret s tím, že andělé v žádném případě neholdují cigaretám, alkoholu, vymetání večírků a jiným neřestem. Jsem sice anděl, ale věděl jsem, že s Liamem to bude doslova peklo na zemi. Kdyby nešlo o mě, byla by to sranda.
Docela jsem se divil, že Liamův dům není v centru města. Byla to klidná čtvrť. Žádné mrakodrapy, žádné obchody, jen obyčejné domy postavené vedle sebe v pravidelných řadách. Viděl jsem děti, jak si hrají před svými domy na zahradě a jezdí na kole.
"To si snad děláte srandu," řekl jsem se a nevěřícně zíral. Tohle byl prostě zapadákov. Ve svém někdejším domově jsme bydleli v hlučné čtvrti, kde kousek od nás projížděl každou půlhodinu vlak. Hluk, nepořádek a divní lidi… to prostě patřilo k mému životu.
"Kdepak. Tohle je můj dům," řekl a ukázal na menší dvoupatrový domek s bílou fasádou. Zahrada byla malinká, stejně jako u všech ostatních domů.
"Tak to je fakt paráda," prohlásil jsem uštěpačně.
Uvnitř to nebylo o moc lepší. Vše dokazovalo, že obyvatel tohoto domu je velký perfekcionista. Dal bych ruku do ohně za to, že v domě nebude jediné smítko prachu. Dokonce i magnety na lednici byly úhledně uspořádané. Vlezl jsem do pasti.
"Tvůj pokoj je nahoře hned vedle koupelny. Nemůžeš ho minout," řekl anděl o něco vlídněji. "Najdeš tam všechny potřebné věci, nemělo by ti nic chybět."
Pokoj nebyl tak strašný. Ukázalo se, že Liam má přece jenom nějaký vkus. Nejvíc místa zabírala jednoduchá, ale celkem pohodlná postel. Kromě toho tam byla taky skříň, hifi věž (což mě dost potěšilo) a prostorný psací stůl s počítačem. Brašny na židli jsem si nejdřív vůbec nevšiml. K mé smůle jsem ji nakonec objevil a okamžitě mi bylo jasné, že to nebude obyčejná brašna. Byla velká. Vlastně to nebylo to správné označení. Připadala mi přímo monstrózní. Signalizovala jediné - UČENÍ! Bál jsem se ji otevřít, jenže mi to nedalo. Opatrně jsem tašku otvíral, jako by tam byla bomba, která už už vybuchne. Moje nejhorší obavy se naplnily. V tašce byly učebnice, sešity, pravítka, propisky, tužky, vědecká kalkulačka a spoustu dalších blbostí, které používají snad jen ti největší šprti. To byl ten trest! Škola. Čekal bych cokoliv, jen tohle ne. Můj život byl i tak komplikovaný. Musí mi ho komplikovat ještě pravidelné vstávání, zvonění, učitelé a hrozivé předměty?

kapitola 2. / 4.