Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Srpen 2013

Kapitola čtvrtá - "MILÉ" PŘIVÍTÁNÍ

31. srpna 2013 v 22:55 | Victoria |  Andělská křídla I.
Přidávám opět další kapitolku, omlouvám se, že mi to tak trvalo :-). Jako obvykle doufám, že se vám bude líbit a ještě bych chtěla poprosit, abyste okázale ignorovali chyby :-D.

Kdesi hluboko v mé mysli mi bylo jasné, že mám vstávat. Dokazovala to známá melodie ze Star Wars, která se linula z mého mobilu. Začal jsem po něm šmátrat a otráveně jsem svůj budík vypnul. Pět minut ještě nikoho nezabilo, vždyť už přece vstávám…
Prudce jsem vstal s neblahou předtuchou. Rychle jsem popadl mobil, který mi ukázal tu děsivou pravdu - zaspal jsem!
S rychlostí blesku jsem na sebe natáhl oblečení, hodil do tašky snickersku, pití a vyrazil do té mučírny, totiž do školy.
Škola nebyla daleko, ale přesto jsem přišel pozdě. Hlavu jsem si z toho samozřejmě nedělal. V bývalé škole jsem to flákal, jak jen se dalo. Jako první bych měl stejně navštívit ředitelnu, jak bylo řečeno Liamovi, když mě zapisoval.
Škola byla velká a moderní. Před ní se na parkovišti blýskala rychlá auta. Porsche tu nebylo vůbec neobvyklé.
Chvíli mi trvalo, než jsem ředitelnu našel. Nakonec jsem přece jen objevil dveře, na kterých bylo velkými tiskacími písmeny napsáno ŘEDITEL.
Abych pravdu řekl, moc se mi nechtělo, ale nakonec jsem se odhodlal a hlasitě zaklepal.
Otevřel mi malý tělnatý mužík s výrazně rostoucí pleší a hranatými brýlemi.
"Jdete pozdě, pane Smithi," řekl a zřejmě čekal na omluvu. Když viděl, že je mi to fuk, pokračoval.
"Nejdřív vyřídíme ty běžné záležitosti. Už vás někdo provázel po škole?"
"Ne," odpověděl jsem.
"Hmm, to je zlé," bručel si sám pro sebe. "To se nejspíš budete muset obejít bez průvodce. Ano, ano. Já čas opravdu nemám. Opravdu nemám."
Všiml jsem si, že říďa má ve zvyku opakovat slova.
"A jak jako budu hledat učebny?" zeptal jsem se, jelikož jsem první den nechtěl vypadat jako trouba, co neví kudy kam.
"Dám vám jednoduše plánek. Teď k další věci. Budete chodit na školní obědy?"
Zamyslel jsem se. Bude mi Liam ochotný platit jídlo? Nakonec jsem řekl, že ano. Když už mě dotáhl až sem, tak ať si to taky vyžere.
"Dobrá. Tady máte rozvrh hodin. Kdybyste měl nějaký problém, tak můžete přijít za mnou nebo k některému z vyučujících. Jak se tak dívám, první hodinu jste zmeškal. To není dobrý začátek, opravdu není. Teď budete mít hodinu dějepisu, tak si radši pospěšte. V rozvrhu máte číslo učebny."
"Díky," řekl jsem a vzal si od něj plánek. Tělnatý muž si povzdechl, nejspíš už smířený s tím, že do školy byl přijat další nezodpovědný a věčně se poflakující student.
Nakonec jsem řekl něco ve smyslu "nashledanou" a odešel jsem z ředitelovy kanceláře.
Rozhodl jsem se, že těch posledních deset minut počkám a půjdu až na druhou hodinu. No uznejte sami, na těch pár minut by to stejně nemělo smysl. Chvilkový volný čas jsem alespoň využil k tomu, abych našel učebnu dějepisu.
Naštěstí v ní nikdo nebyl, takže jsem vešel dovnitř a sedl si až úplně dozadu. Když zazvonilo na přestávku, velmi brzy se začali objevovat mí noví spolužáci. Většina z nich vypadala normálně, ale zřejmě se mnou nikdo nechtěl mít nic společného. Všichni po mně akorát tak koukali, s nějakým pozdravem se ani neobtěžovali. Mezi nimi bylo i několik drsňáků, kteří vypadali, že by mi mohli pořádně zavařit život. A taky že se tak stalo. Zrovna, když jsem si vybaloval věci do dějáku, jsem si všiml, že u mé lavice stojí jeden kluk. Byl to takový ten typický machr s nagelovanými blond vlasy. Byl hodně vysoký a vypadalo to, že nejspíš tráví každý den několik hodin v posilovně. Já sice byl taky dost vysoký a svaly mi rozhodně nechyběly, ale proti tomu opičákovi jsem neměl sebemenší šanci.
Rozhodl jsem se, že zjistím, co chce. Jeho zlomyslný úsměv však nevěstil nic dobrého.
"Čau. Ty jsi ten novej, co?" zeptal se ostře. Normálně bych si myslel, že mě přišel přivítat v nové třídě, ale vůbec jsem z něho neměl dobrý pocit.
"Jo, to jsem já. Moje jméno je Sam a přišel jsem…"
"Mě je úplně u prdele, kdo jsi. Ty mě asi ještě neznáš, co? V téhle třídě určuju pravidla já, takže si pěkně sbal svý učeníčko a vypadni! A tady sedím já. Jenom já! Rozuměls?" zeptal se a naklonil se nade mě, jako by čekal odpověď. Neměl jsem chuť se s ním hádat, ale nesnáším lidi, kteří se chovají, jako kdyby jim patřil celý svět. Samozřejmě nejsem žádný andílek, ale…
"Rozuměls?!" zeptal se ještě jednou a přidal na důrazu.
"A víš co? Já na tebe seru! Sedl jsem si sem první. Kdo dřív přijde, ten dřív mele," zanotoval jsem provokativně.
Kdybych mu dal pěstí, vyšlo by to na stejno. Tvář se mu zkřivila vztekem a jeho obličej se začínal zbarvovat do fialova.
"Cos to sakra říkal?!"
"Že na tebe seru!" řekl jsem vesele. No jo, odvaha mi rozhodně nechyběla. Samozřejmě že jsem se musel hned první den dostat do problému. Na tváři mi přistála jeho pěst a já spadl ze židle. Něco takového jsem očekával, ale přesto mě to dokonale překvapilo. Pak ten kluk vzal mé věci a švihl jimi po mně. S vítězným úsměvem si sedl na židli a čekal na reakci ostatních. Pár lidí se zasmálo, ale většina jen přihlížela nebo to ignorovala. Jedna holka už to nevydržela a šla mi pomoct na nohy. Byla malá a na první pohled upoutala divoce kudrnatými černými vlasy až po pás a pronikavě hnědýma očima.
"Jsi v pohodě?" zeptala se a začala zvedat mé věci ze země. Kluk - machr - se rozesmál.
"Á, samozřejmě. Jane se musí do všeho míchat. Seznamte se, milý Same. Toto je Jane alias Divnoholka. Jane, toto je Sam Poseroutka."
Měl jsem sto chutí mu rozbít hubu, ale ta malá holka mě zadržela pohledem. Jo, divné, ale bylo to tak. A na Owena (později jsem se dozvěděl, jak se ten kretén jmenuje) ukázala jen prostředníček s cvikem, jako by to dělala každý den.
"Jestli chceš, můžeš si sednout vedle mě. Moje lavice je třetí uprostřed," navrhla a prohrábla si své kudrliny tak, že vypadaly ještě neupraveněji. Samozřejmě jsem měl po správnosti po té nabídce skočit, ale já si musel hrát na pana Důležitého.
"Víš, já si radši sednu do první lavice k oknu," řekl jsem nafoukaně.
Dívka pokrčila lhostejně rameny a šla si sednout na své místo. Pak vytáhla něco jako mini přehrávač nebo mp4 a pustila nahlas metalovou hudbu. Okamžitě jsem pochopil, proč ji ten kluk, Owen, označil za "divnoholku". Začala hlasitě zpívat společně se zpěváky, pohazovala vlasy jako na rockovém koncertě a začala trhat papír na malinké kousky (nejdřív jsem netušil proč, ale v hodině se mi to objasnilo. Začala papírky rozfoukávat po třídě, takže ji učitelka poslala pro smeták s lopatkou a pak nakázala, ať to řádně uklidí. Tím se zabavila během vyučování.). Někteří ji okřikli, ať se trochu ztiší, ale většina vypadala, že je na něco podobného zvyklá. Musel jsem přiznat, že hlas měla skvělý, ale to chování…
Celý den jsem pak strávil o samotě. Po tom ranním incidentu jsem nehodlal riskovat další monokl nebo výsměch. Byl jsem ale se svým osudem vcelku smířený. Bylo mi jasné, že jsem jiný. Učitelé mě zatím neprokoukli, ale spolužáci hned odhadli, že mezi ně nepatřím. Měl jsem zkrátka svoji temnou minulost a tajemství, které mi navždy změnilo život. Přemýšlel jsem, jestli to nemělo dopadnout jinak. Třeba mě Liam neměl zachraňovat. Možná jsem měl normálně skočit smířený se vším, co k tomu patří. A pak… pak zemřít.

kapitola 3. / 5.

Mark Twain - báseň

26. srpna 2013 v 21:09 | Victoria |  Citáty, básně
Rozhodla jsem se, že zde přidám jednu krátkou, ale nádhernou báseň od Marka Twaina. Napsal ji pro svou dceru, když zemřela...

Teplé letní slunce,
sešli paprsky k nám.
Teplý jižní větře,
zavaň sem k nám.
Pod zeleným drnem,
lež dál, lež dál.
Dobrou noc, drahá,
spi dál, spi dál.



Holčička, která měla ráda Toma Gordona

26. srpna 2013 v 20:53 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Stephen King
Počet stran: 188
Nakladatelství: Pavel Dobrovský - BETA
Rok vydání: 2007

Hlavní postavy: Trisha, "Tom Gordon"
Vedlejší postavy: Péťa, Quilla Andersenová


Děj:
Trisha je devítiletá dívenka, která jednoho dne jede se svou mámou Quillou a bratrem Péťou na turistický výlet. Jejich rodiče se rozvedli a Péťa má od té doby s mámou velmi špatný vztah - hlavně z toho důvodu, že se musel přestěhovat do jiného města a změnit školu. Péťa se pak celou dobu se svou mámou hádá, zatímco Trisha se oddává tichému snění o Tomu Gordonovi, velmi dobrému hráči baseballu. Jejich výlet však skončí fatálně. Máma s Péťou jsou tak zabraní do hádky, že si ani nevšimnou, jak Trisha schází ze stezky, protože si potřebuje odskočit. Dívenka se dostane asi padesát metrů od stezky, a pak si řekne, že je překvapí a vezme to zkratkou přes les.
Najednou však zjišťuje, že na stezku už jaksi nemůže narazit. Nejdřív se snaží zachovat klid, ale brzy zjistí, že se doopravdy ztratila. Jde stále hloub do lesa, nejdřív svéhlavě utíká, pak začne sledovat potůček, protože doufá, že ji z lesů vyvede. Ten však nakonec nikam nevede, pouze se promění v odporné bažiny.
Trisha přežívá pouze na bobulích, jedlém kapradí a kontaminované vodě, ze které jí je špatně. Kvůli špatné stravě zhubne náhle deset kilo a na svém těle má nejeden šrám či štípanec. Postupem času začne mít halucinace. Je pro ni velmi těžké poznat, co je realita a co sen. Panický strach z tvora, který jí nejspíš sleduje, nabývá na síle. Dokáže přežít a dostat se zpátky ke své rodině?

Můj názor:
Už dlouho jsem si chtěla přečíst něco od Kinga, protože na něho všichni pějí samou chválu. Teď už vím proč. Pan Stephen King je opravdu KING. Je to král hororů, napětí a akce. Na tuto knihu jsem narazila v antikvariátu. Bylo těžké si od něho něco vybrat, protože ani jeden název knihy mi nic neříkal. Nakonec jsem sáhla po této knize a rozhodně nelituji. Je opravdu fascinující, co King dokáže. Celý příběh se odehrává pouze v lese a figuruje tam prakticky jediná osoba (pokud nepočítáte fiktivního Toma Gordona). A ani malou chvilku jsem se nenudila :-). Co víc říct? Už se těším, až si přečtu od Stephena další knihu!

Úryvek:
Trisha se posadila na zem, začala cosi říkat Tomu Gordonovi, ale uvědomila si, jak je hloupé předstírat, když je jasné - s každou hodinou stále jasnější -, že umře. Bylo jedno, kolik toho ujde a kolik ryb se jí podaří chytit a sníst. Rozbrečela se. Schovala tvář do dlaní a vzlykala stále víc.
"Já chci mámu!" zaječela do lhostejného ovzduší. Sokoli byli pryč, ale nad zalesněným hřebenem se stále smála ta vrána. "Chci mámu, chci bráchu, chci panenku, chci domů!" Jen žáby kvákaly a připomněly jí jakousi pohádku, kterou jí četl táta, když byla malá - o tom, jak auto uvízlo v blátě a žáby kvákají Hluboko, hluboko.
Jak ji to tehdy vyděsilo.
Plakala ještě víc a v jednu chvíli ji ty slzy - tolik slz, tolik pitomých slz - rozzlobily. Zvedla hlavu, obklopenou rojem komárů, a ty nenáviděné slzy jí tekly po špinavém obličeji.
"Já chci MÁMU! Chci BRÁCHU! Chci odtud vypadnout, SLYŠÍTE MĚ?" Kopala kolem sebe, kopala tak prudce, až jí jedna teniska uletěla. Věděla, že prodělává plnokrevný záchvat vzteku, první od doby, co jí bylo pět nebo šest let, ale nevadilo jí to. Hodila sebou na záda, bušila pěstmi do země, pak je otevřela, aby mohla škubat trávu a vyhazovat ji do vzduchu. "CHCI ODTUD SAKRA VYPADNOUT! Proč mě nenajdete, vy pitomí nemožní hlupáci? Proč mě nenajdete? JÁ… CHCI… DOMŮ!

Na západní frontě klid

19. srpna 2013 v 22:11 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Erich Maria Remarque
Počet stran: 183
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2011

Hlavní postavy: Paul Bäumer, Albert Kropp, Müller, Leer, Stanislav Katczinsky (Katcza), Tjaden
Vedlejší postavy: Kantorek, Detering, Lewandowski, Josef Hamacher, Franz Kemmerich, Himmelstoss,...

Charakteristika postav:
Paul - Mladík, který sotva vystudovat střední školu. Jedná se o vypravěče celého příběhu. Je velmi dobrým přítelem - kvůli kamarádům je ochotný riskovat vlastní život. Nakonec umírá ve válce.

Albert Kropp - Jeden z Paulových kamarádů. Je popisován jako velmi chytrý a věčně hladový (v podstatě jako všichni vojáci). Na konci knihy mu amputují nohu a on touží po smrti.

Katcza - Nejlepší přítel Paula. Je mu kolem čtyřiceti a je popisován jako člověk, který je vždycky při ruce. Často dokáže sehnat jídlo i v těch nejhorších podmínkách. Bohužel taktéž umírá ve válce - chytil střepinu do hlavy.

Tjaden - Asi dvacetiletý mladík, který je enuretik (v noci se pomočuje). Má velmi nepřátelský vztah s poddůstojníkem Himmelstossem.

Tato kniha není ani obžalobou,
ani vyznáním.
Je to pouhý pokus podat zprávu generaci,
která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům.

Děj:
Většina z Vás už nejspíš o této knize slyšela. Už z názvu díla vyplývá, že se jedná o válečnou prózu. E. M. Remarque napsal zčásti autobiografický příběh, kde osmnáctiletý mladík Paul Bäumer odešel do první světové války, aby bojoval za svou vlast. Všechny idylické představy o válce však Paula i jeho kamarády rychle přejdou. Zjistili, jaká válka vlastně je - krutá, nelítostná a nesmyslná. Při boji v zákopech měli neuvěřitelný strach o svůj život a nejeden voják přišel o rozum.
Když zrovna neválčili, snažili žít tak, jak umí. Soustředili se na černý humor a potěšení z jídla - co jiného jim zbývalo…
Válka z mladíků vysála život. Ti, co zemřeli, měli vlastně štěstí. Jaký život by musel vést mladík, co neměl žádné zaměstnání a uměl jen jediné - válčit?

Význam:
Opět připomínám, že význam, který jsem napsala, je pouze moje domněnka. Rozhodně nemusí být pravdivý. Každý by si měl udělat názor sám, ale přesto se s vámi o ten svůj podělím.
Myslím si, že je to zcela jasné. Autor poukazuje na pravou tvář války. Utrpení, hlad, smrt…
Připadá mi, jako kdyby kniha sama promlouvala: "Válka je nesmyslná a zbytečná. Nesmí se už nikdy opakovat!"
Obě strany proti sobě sice válčily, přesto si byli všichni vojáci v jedné věci strašně podobní - měli strach o svůj život. Nedokážu si to představit. Musí být hrozné slyšet naříkání umírajících a vědět, že už jim není pomoci. A ty myšlenky, kdy vojáci přemítají, co s nimi bude…
Buď zemřou, nebo budou odsouzeni k normálnímu životu, který nebudou schopni zvládnout. Jejich bolest v srdci je příliš velká…

Můj názor:
Asi by teď bylo trochu nesmyslné, kdybych řekla, že tato knížka byla opravdu pěkná. Může být vůbec válečná literatura pěkná? Ne, nejspíš ne. Válka je odporná. A v této knize je vše barvitě vylíčeno.
Raději tedy řeknu, že příběh byl neobyčejně čtivý. Opravdu, nemohla jsem se od knihy odtrhnout.
Hodně jsem s vojáky soucítila. Je hrozné, že se něco takového opravdu dělo. Nejvíc mě asi zasáhla smrt Katczy, kterého jsem si docela oblíbila. Ale čekala jsem, že se to stane, protože ve válce se přece umírá - a to ve velkém.
Tuto knihu doporučuju. Vím, že patří mezi povinnou četbu, ale je vážně skvělá!
Musím vás však varovat, abyste knihu nečetli před spaním. Zdál se mi dost živý sen, ve kterém byla válka. Já jsem čekala na našem balkóně a bylo mi jasné, že čekám na smrt - no, dost "veselé" :-D.

Úryvek:

Jednoho hledáme marně dva dny. Patrně leží na břiše a nemůže se otočit. Jinak si nelze vysvětlit, proč jsme ho dosud neobjevili; neboť když někdo křičí s ústy těsně u země, je obtížné určit směr.
Asi je ošklivě postřelen; nejhorší jsou totiž zranění polovičatá; ne natolik těžká, kdy člověk zhasne, aniž si to pořádně uvědomí, ani tak lehká, kdy je schopen to trápení vydržet, protože má reálnou naději na uzdravení. Katcza soudí, že ten, koho nemůžeme najít, má buď roztříštěnou pánev, nebo průstřel páteře. Hruď asi poraněnou nemá, museli bychom ho vidět, protože by se hýbal.
Pozvolna začíná chroptět. Ten zvuk je tak neurčitý, že může přicházet odkudkoliv. Během první noci byli naši venku třikrát. Už mysleli, že ho objevili, a začali se plazit tím směrem; jenže po chvilce najednou volání přicházelo úplně odjinud.
Až do svítání pátráme marně. Ve dne zkoumáme terén dalekohledy; k ničemu to nevede. Druhý den volání zesláblo; ubožákovi už zřejmě vyprahlo v ústech.
Velitel naší roty slíbil tomu, kdo ho najde, přednostní dovolenou a tři dny navrch. Je to mocná pobídka, ale hledali bychom ho stejně, i bez vyhlídky na nějakou odměnu; neboť to volání je děsivé. Katcza a Kropp dokonce odpoledne vyrážejí znovu na vlastní pěst. Albert přitom přišel o kousek boltce. Je to ale zase marné, vracejí se bez raněného.
Je zřetelně rozumět tomu, co říká. Napřed pořád jen křičel o pomoc - druhou noc dostal zřejmě horečku, mluvil se svou ženou a dětmi, často jsme rozpoznávali jméno Elisa.
Dnes už jenom vzlyká. Na sklonku dne je slyše pouhé skřehotání. Ale ještě po celou noc tiše sténá. Slyšíme to tak zřetelně proto, že vítr vane směrem k našemu zákopu.
Ráno, když si myslíme, že už dávno došel klidu, k nám ještě doléhá slabé chroptění.
Dny jsou horké a mrtví leží nepohřbení. Nemůžeme je všechny snést, nevíme, kam bychom je dali. Pohřbívají je granáty. Některým mrtvolám se nadouvají břicha jako balony. Syčí, krkají a pohybují se. Plyn v nich škrouká.
Nebe je bezmračně modré. K večeru začíná být dusno a ze země soupá žár. Když k nám zavane vítr, přináší s sebou výpary krve, těžké a protivně nasládlé; to trychtýře vydechují smrt a jejich dech připomíná směs chloroformu a hniloby. Dělá se nám z toho špatně a zvracíme.

Pojďte se seznámit s Darrenem Shanem!

14. srpna 2013 v 21:32 | Victoria |  Čtenářský koutek
Většina z vás nejspíš ví, že mám slabost pro fantasy literaturu. Ano, nestydím se za to - proč taky :-).
Dnes bych vás chtěla seznámit s jedním z mých nejoblíbenějších autorů fantasy literatury. Řeč je samozřejmě o Darrenovi Shanovi, jehož celé jméno je Darren O´Shaughnessy. Z jeho knih jsem si pro vás připravila popis dvanáctidílné upírské ságy, ve které chlapec Darren Shan vypráví svůj příběh.
Je mi jasné, co si většina z vás myslí. Dvanáct dílů? A ještě k tomu o upírech? Rychle pryč…


Nenechte se zmýlit, milí čtenáři :-). Je sice fakt, že v dnešním literárním světě je tak trochu "přeupírováno", ale tohle je jiná liga, vážení. Pan Shan dokázal vytvořit něco úplně nového a originálního. Zapomeňte na Stmívání, kde upír neumí nic jiného než třpytit se a pojďte raději se mnou nahlédnout do světa tak trochu "jiných" upírů.


Přemýšlela jsem, jak nejlépe zpracovat informace ze všech dvanácti dílů. Nakonec jsem se rozhodla, že je rozdělím po třech, což je podle mě optimální - nechci vás zahltit informacemi.
Tak tedy. Moje rozdělení vypadá asi takhle:

1) Madame Okta
Upírův pomocník
Krvavé chodby

Všechny tyto tři díly jsou vlastně seznámení s hlavním hrdinou - Darrenem Shanem. V těchto dílech se nejedná o žádné terno. Jde hlavně o to, jak se Darren dokáže vypořádat s tím, že se musí vzdát světa lidí. Stává se poloupírem, musí se vzdát všech svých snů, přátel, rodiny a začíná žít nový život. Samozřejmě nečekejte, že se to obejde bez komplikací.
Mladý poloupír odmítá pít krev, musí čelit smrti jednoho ze svých přátel a pokusí se zabít svého učitele… prostě normálka :-).

2) Upíří hora
Zkoušky smrti
Upíří kníže

V téhle části Darrenova příběhu se setkáváme s upířím klanem. Darren se už pomalu vzdal naděje, že se někdy vrátí domů a začne žít život jako pravý upír mezi svými. Čekají ho však kruté zkoušky, aby dokázal, že je toho hoden, navíc se objevuje další komplikace - hrozí nebezpečí klanu od zákeřných vampýrů.

3) Lovci z přítmí
Spřeženci noci
Zabijáci úsvitu

Část podle mě nejzábavnější - hon na Pána vampýrů. Jedním z lovců je také Darren, který jakožto kníže musí bránit upíří klan před zhoubou. Podaří se mu to? Všechno vypadá nadějně, jenže pak se začnou ozývat stíny minulosti…

4) Jezero duší
Pán stínů
Synové osudu

Ano, sága vrcholí. Darren musí čelit nejen Pánovi vampýrů, ale také sám sobě. Dokáže uchránit druhé před sebou, nebo netvor v něm zvítězí?

Ještě bych ráda něco napsala o tom, jak Darren vykreslil upíry. Podle Shana nejsou upíři zabijáci, avšak ani třpytící se rádoby upíři, kteří se živí zvířecí krví. Nejdůležitější je samozřejmě zasvěcení - obřad, při kterém se člověk stává poloupírem nebo úplným upírem. To se do člověka dostane trochu upíří krve (přes nějakou ranku). Spojení trvá jen krátce. Z člověka se většinou stane nejdřív poloupír a pomocník toho, kdo jej zasvětil.
Upíři nejsou nesmrtelní, jak jsme obvykle zvyklí. Dospělý upír stárne desetinovou rychlostí, což znamená, že za deset let zestárne o jeden rok (poloupír stárne jen pětinovou rychlostí ). Mají samozřejmě taky nějaké ty schopnosti. Kromě ostřejších smyslů a větší síly je to také míhání ("super rychlost"), nepatrné telepatické dorozumívání, ale také speciální uspávací plyn, který vdechnou nic netušící oběti do tváře a sliny s hojícími účinky. Upíři sice pijí lidskou krev, ale nikdy nezabíjejí. Vždy si vezmou od člověka jen trochu krve. Mohou pít i zvířecí krev, ale bez lidské krve nepřežijí.
Tito upíři sice sdílí svět s obyčejnými lidmi, avšak většina z nich žije v Upíří hoře, která je odříznuta od civilizace. Mají své vůdce - knížata a jsou tak trochu "zastaralí". Mají svá pravidla, rádi bojují a mezi jejich nejčastější zbraně patří meče a nože. Nikdy nepoužívají zbraně na dálku.

Doufám, že jsem vás trochu navnadila ke čtení Darrenových příběhů. Brzy zde přidám další článek, ve kterém se dozvíte trochu víc o prvních třech dílech, kde vás seznámím s dějem i s hlavními postavami :-).

Lindsey Stirling

13. srpna 2013 v 20:37 | Victoria |  Hudba, videa
Rozhodla jsem, že vám představím jednu úžasnou houslistku a tanečnici - Lindsey Stirling. Možná jste už o ní slyšeli, každopádně já jsem ji objevila díky mojí kamarádce docela nedávno :-). Momentálně neposlouchám nic jiného, protože co dokáže, je neuvěřitelné! Její písně pohladí po duši a videa jsou taky úžasná. A o kostýmech ani nemluvím, jsou prostě skvělé. Vybrala jsem skladby, které jsem si nejvíc oblíbila, tak snad se budou líbit :-).

1) Lindsey stirling - Crystallize


2) Lindsey Stirling - Shadows


3) Lindsey Stirling - Elements


4) Lindsey Stirling - Moon Trance


5) Lindsey Stirling - Lord of the Rings Medley


6) Lindsey Stirling s Peter Hollens - Star Wars


7) Lindsey Stirling - Assasin´s Creed III


Příběh lvice Elsy

13. srpna 2013 v 20:22 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Joy Adamsonová
Počet stran: 259
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2001
Hlavní postavy: Joy, George, lvi - Elsa, Džespa, Gopa, Elsička


Děj: Manželé Joy a George Adamsonovi bydlí na jihu provincie blízko Isiola. Manžel Joy se zabývá hlavně ochranou zvěře, bojem proti pytlákům a ochranou domorodců před divokými zvířaty.
Jednoho dne se jim však dostanou do péče tři osiřelá lvíčata. Dvě z nich nakonec poputují do jedné zoologické zahrady, avšak třetí lvíče, Elsa, zůstane v jejich péči. V knize je tedy popisovaná výchova malého lvíčete a následné snažení zařadit lvici do běžného života v divočině. To se jim také povede a Elsa se postupně osamostatní. Narodí se jí tři lvíčata - Džespa, Gopa a Elsička. Přestože je Elsa navrácena svému pravému domovu, její krásný vztah k "rodičům" Joy a Georgovi se nemění. Její oddanost je neuvěřitelná. Jemnost, s jakou se k lidem chová, snad ani není možná. Příběh, který je důkazem, jak neuvěřitelně inteligentní zvířata jsou.

Můj názor:
Příběh lvice Elsy je bezesporu úžasně zajímavá kniha, která vás nechá nahlédnout do tajů africké divočiny. Samozřejmě se jedná o pravdivý příběh, takže je o víc neuvěřitelný. Elsu jsem si strašně moc oblíbila. Dokázala vycítit jaký člověk je, a stejně tak i k němu přistupovala. Její oddanost mě nepřestávala udivovat :-). Kniha jako taková se mi však příliš nelíbila. Nebyla špatná, ale popravdě mě trochu nudila. Možná to zavinila absence přímé řeči, netuším, avšak příběh byl takový… bez šťávy.
Každopádně kdo se nějak zajímá o lvy, určitě mu knihu doporučuji.