Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Leden 2014

Útěk

29. ledna 2014 v 18:50 | Victoria |  Mé básně
Další moje báseň přichází opět na scénu :-D. Nejlepší byla moje sestra: "Já to nechápu!" :-D
Tož co na to říct? Stačí, když to chápu já :-D. Ale dám vám malou nápovědu, inspirovala jsem se filmem Já, legenda :-). Tak tedy přeju příjemné čtení, i když nutno přiznat, že tato báseň je jedna z těch slabších.

Běžím a utíkám
před západem slunce,
naděje mě podpírá,
strach mi svázal ruce.

Nemilosrdný a krutý čas
utíká vždy se mnou,
musím se domů dostat včas,
jinak si mé tělo, duši
bez váhání vezmou.

Lidé? To kdysi,
když svět byl ještě nedotčen.
Patřím do té hrstky lidí,
jejichž život nebyl zotročen.

Kdysi měli lidskou tvář
s očima, co žily.
Dnes? Jen parodie na svatozář
a rysy, co zlo utvrdily.

Temné stíny ožívají,
městu vládne známý strach.
Ti, co nějak přežívají
vymýšlejí protitah.

Útěk, známý přítel můj,
pomáhá mi přežít.
Chtějí mě zabít stůj co stůj,
přestávám si věřit.

Jedna jediná, chybička malá,
vloudila se sem.
Moje tělo elegantně padá,
líbám matičku zem.

Mrtvolné ruce
rychle se sápou,
ledový dotek mrazí mě.
Já radši dal bych přednost kulce
a uvítal smrt důstojně.

V tu chvíli se probouzím
uprostřed noci v posteli.
Byl to jen sen! Ó, jaké štěstí!
Pak slyším však ten známý křik
a podivuhodné výstřely…



Andělé v mých vlasech

22. ledna 2014 v 21:43 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Lorna Byrneová
Počet stran: 298
Nakladatelství: Knižní klub
Rok vydání: 2010

Hlavní postavy: Lorna, Joe, Lornin otec, Lorniny děti - Christopher, Owen, Ruth, Megan, andělé :-)


Děj:
Představte si, že právě teď máte vedle sebe strážného anděla, který vás chrání a pomáhá vám úplně se vším. Že to není možné?
Lorna Byrneová je irská mystička, která od narození vídá anděly (také energie kolem lidí, duchy,…). Když byla malá holčička, rodiče si mysleli, že je "retardovaná", protože Lorna žila vlastně v úplně jiném světě. Ve světě andělů, kteří ji učili, dokázali ji rozveselit, ale také jí pomáhali pochopit, jakou úlohu má v našem světě. Lorna nás v knize seznamuje se svým neobyčejným životem. Přestože má dar vidění, žije jako každý jiný člověk - má práci, manžela a děti. Do života jí vstupují chvíle radostné, ale samozřejmě i ty smutné, se kterými se musí vypořádat. Kniha však není jen o Lorniném životě, ale také nám dává možnost nahlédnout tajů andělů, např. to, jak s nimi navázat komunikaci.
Jak Lorna říká: "Stačí je jen požádat."

Můj názor:
Z knihy jsem byla doslova nadšená! Už nějakou dobu se docela zajímám o esoteriku, filosofii, alternativní medicínu,…
V této knize najdete úplně všechno. Je to úplně jiný pohled na svět. Víte, nemusíte tomu věřit. Stačí se jen zamyslet a zkusit se podívat na svět trochu nematerialisticky. Já si to klidně přiznám - na anděly věřím. Víte, některé věci podle mě nejsou jenom náhoda. Ukážu to na názorných příkladech. Například moje babička. Mamka mi vyprávěla, jak babička šla po cestě a na saních táhla své dvě dcery (mámu a moji tetu). Najednou jí v hlavě zazněl hlas, ať okamžitě přejde na druhou stranu, což přirozeně udělala. Nakonec se ukázalo, že kdyby tak neučinila, srazilo by je auto.
Nebo mamčin spolupracovník, který jel traktorem na poli. Traktor byl však nějaký pošramocený. V hlavě se mu ozval hlas, ať okamžitě zastaví a podívá se, co s tím traktorem je. On si toho nevšímal a pokračoval v cestě, když v tu chvíli se mu traktor rozpadl a on jen tak tak stihl vyskočit, takže měl štěstí, že se nezabil.
Ale ono se stačí podívat kolem sebe na všechny ty maličkosti, které se nám dějí. Určitě jste si někdy něco strašně moc přáli a on se to splnilo. Třeba jen to, abyste nepsali tu plánovanou písemku :-). Náhody se určitě dějí, ale všechno podle mě nelze přisuzovat jen náhodám. Ať tak či onak, určitě je tato kniha zajímavým námětem k zamyšlení. Já bych ji doporučila všem, už jen z toho důvodu, že je neobyčejně krásná a čtivá :-).

Úryvek:
Jednou, když jsme zase seděli na břehu, jsem uviděla krásný příklad toho, jak se andělé o nás starají. Dívala jsem se na mladou maminku s malým dítětem, mohlo mu být tak půldruhého roku, jak stojí v mělké vodě. Dítě bylo nadšené, když mu voda proudila přes nožky, matka ho držela v pase a snažila se ho naučit držet rovnováhu, aby stálo samo. Někdy ho na chvíli pustila, aby viděla, jak dlouho vydrží stát a neupadne. Pozorovala jsem strážného anděla dítěte, jak sedí ve vodě pod ním. Dítěti se začaly podlamovat nožičky a keclo si do vody. Matce se ho nepodařilo včas zachytit, ale chytil ho anděl! Když dítě se šplouchnutím spadlo do vody, přistálo vsedě andělovi na klíně. Místo aby se rozplakalo, začalo kolem sebe cákat a smálo se. Neubránila jsem se úsměvu. Joe se zeptal: "Nad čím se tak spokojeně usmíváš?"
Usmála jsem se na něho a nic neříkala. Zase jsem propásla příležitost nechat Joa alespoň trochu nahlédnout do toho, co sama vidím. Byl to jediný člověk, s nímž jsem se nebála podělit se o své myšlenky, ale bála jsem se mu říct o andělech, aby si nemyslel, že nejsem normální.
"Pojď, půjdeme se ještě kousek projít po břehu," navrhl Joe.
Vstal a šel přede mnou. Jeden anděl mi šeptal do ucha, že andělé nám pomáhají úplně se vším, co v životě děláme - třeba když chodíme, dýcháme, hovoříme, smějeme se. Pořád nám pomáhají s jakoukoli fyzickou činností, kterou provádějí naše těla. Andělé nám také pomáhají vyřešit problémy, které nás trápí, všechny otázky, které si klademe. Celou dobu nám šeptají odpovědi, jenže my se většinou zabýváme jen tím, že se ptáme, a neuděláme si chvilku času, abychom se zastavili a poslechli si odpovědi.


Na závěr bych si ještě dovolila přidat dvě videa, ve kterých odpovídá Lorna na několik otázek. Samozřejmě se na to nemusíte dívat, je to jen pro zájemce :-).




Zaživa pohřbená

22. ledna 2014 v 17:05 | Victoria |  Mé básně
Rozhodla jsem se, že přidám jednu další ze svých mnoha morbidních básniček. Psala jsem ji ve škole a neměla jsem zrovna dobrou náladu, takže se nedivte, že je taková, jaká je :-D. Jinak, musím se vám pochlubit. Na vysvědčení budu mít z čj 1! Strašně mě to potěšilo, ale připadá mi, že si to vůbec nezasloužím :-D. Ale to jsem trochu odbočila. Radši tedy přejdu rovnou k básni :-). Přeji mrazivé (když už ne příjemné :-D) čtení! :-D

Chci běhat!
Chci se smát!
A ne sama umírat,
jako ptáček zavřený
s životem, který zhasíná,
s životem,
který je už dávno ztracený.

Lidé jsou sochy,
jež pořád mlčí,
pomoci mi nechtějí.
Poslouchají nářek vlčí
a jsou dětmi štěstěny.

Křičím slova,
jež mě děsí,
hrobka, to je lůžko mé.
Plazící červi se mi hnusí,
půdo, všechno je už tvé.

Tma, jen tma,
je společnicí mou.
Však nebeské paprsky
brzy ke mně proniknou,
vytvoří mi novou cestu,
učiní mě svobodnou.

Čas plyne,
Pět, deset, sto let pryč.
Moje tělo zdárně hnije,
jeden muž si bere rýč.
Kope stále hloub a hloub,
až narazí na truhlici,
na rakev mou dřevěnou.

Kdysi krásná žena,
ve světě ztracená.
Lidé na ni zapomněli.
Na ni! Na královnu!
Na ženu, která zůstala
zaživa pohřbená…


Liebster blog award od Anie - část II.

7. ledna 2014 v 20:18 | Victoria |  Projekty
3. Kdyby ti dnes někdo nabídl roli ve filmu, koho by sis chtěla zahrát?
Ehm, to se v mém případě bohužel nestane, ale co já vím? :-D Kdyby mě osud překvapil a stalo se tak, asi bych si chtěla zahrát člověka s nějakým psychickým problémem. Klidně schizofrenika nebo člověka závislého na drogách. Musí to být hodně těžké, ale pro mě by to byla výzva. Jinak bych brala roli v nějakém fantasy filmu, už kvůli těm kostýmům :-D.

4. Představ si, že je konec světa a ty máš možnost udělat poslední věc ve svém životě. Co by to bylo?
Asi bych se snažila přemluvit svou rodinu a kamarády, jestli by nechtěli jít na nějaký výšlap do přírody. Pokud by nesouhlasili, asi bych se s nimi rozloučila a vyrazila si na špacír sama. V každém případě bych se určitě snažila urovnat všechny konflikty, říct všem, že je mám ráda. Ale co já vím? Třeba bych začala strašně zmatkovat, vyběhla ven, mávala rukama na všechny strany a křičela: "Pomoc! Pomoc! Blíží se konec světa! Zachraň se, kdo můžeš!" :-D Prostě bych se zbláznila :-D.

5. Co považuješ za svůj životní úspěch?
Mám jeden velký, na který jsem hodně pyšná. Můj největší životní úspěch je, že jsem zůstala sama sebou. Už nějaký ten pátek kráčím na tomto světě, tudíž jsem mohla stihnout ledaco. Jsem pyšná na to, že jsem upřímná, nikdy jsem nevzala do pusy cigaretu (přestože mi většina lidí říkala: "Však počkej, ty to jednou zkusíš. To přijde časem…"), nepiju, nedroguju, k lidem se chovám slušně. Znám spoustu lidí, kteří se neuvěřitelně změnili. Chytli se špatné party a už to jelo. V některých věcech jsem se možná změnila i já, ale v tomhle ne. Stále můžu říct, že jsem to já. A to je podle mě obrovský úspěch.

6. Čemu věříš?
Hned v úvodu jsem napsala, že věřím v anděly. V Boha věřím taky, ale moc bych to tak nenazývala. Spíš to beru jako určitou vyšší sílu, vesmír, energii,…
Dále věřím, že člověk může změnit svůj osud, stačí jen chtít.

7. Co si myslíš o dohadech mezi ženami a muži na téma, kdo z nich má těžší život?
Tak samozřejmě, že ženy. Chlapi se nemusí tolik holit, nemají menstruaci, nikdo jim nekouká do výstřihu a nemusí rodit děti.
Ale ne, teď už vážně :-D. Já myslím, že obě strany to mají svým způsobem těžké. Ženské mají blbé to, že se musí starat o rodinu a ještě k tomu chodit do práce. Chlapi by samozřejmě měli také vydělávat, ale také rozumět ekonomice, umět všechno opravit, vyměnit žárovku… :-D. Prostě každé pohlaví má své pro i proti :-).

8. Jsi snílek? Pokud ano, o čem nejraději sníš?
Já jsem obrovský snílek a rozhodně se za to nestydím :-). Sním prakticky všude. Před spaním, při cestě autobusem, při nudné hodině matiky :-D. Většinou sním třeba o své povídce (jak by to mohlo pokračovat) nebo si vysním, že jsem hlavní či vedlejší hrdinka v nějakém mém oblíbeném filmu či knize :-D. Je to sranda, ale občas je bolestné se probudit do té kruté reality :-D.

9. Je něco, čeho ses musela v životě vzdát?? Pokud ano, myslíš si, že to bylo dobré rozhodnutí?
Když nad tím tak přemýšlím, ano, musela. Musela jsem se vzdát svého dětství a dospět, což je, i když se to nezdá, docela náročný úkol. Neříkám, že jsem úplně dospělá, to určitě ne, ale rozhodně jsem se musela postavit na vlastní nohy a už to není to, že za mě něco vyřeší rodiče. Někdy bych si přála, abych byla zase malá. Malé děti totiž nemají tolik starostí.

10. Zastav se a ohlédni zpět na to, co jsi doposud prožila. Jsi spokojená s tím, co vidíš?
V životě jsem sice nedokázala nějak extra převratné věci, ale ano, svým způsobem jsem spokojená. Kdybych měla možnost něco změnit, asi bych neměnila nic, protože spousta věcí (dobrých i těch špatných) mě hodně posílila. Některých věcí lituji, ale nějak žít musíme a co nejde změnit, nad tím nemá cenu se trápit. Myslím, že doposud jsem si vedla celkem dobře (až na nějaké to škobrtnutí). Uvidíme, jak si povedu dál :-).

Otázky pro: Maitter, Taure, Casion, Ilíu a Lilliinku :-)
1) Kdo tě v životě nejvíc ovlivnil? Jak?
2) Kdybys měla možnost stát se někým jiným, udělala bys to? Kdo by to byl, kdyby sis mohla vybrat?
3) Jak si představuješ ideální den?
4) Máš nějakou vzpomínku z dětství, kdy ti bylo maximálně pět let?
5) Představ si, že jsi ztroskotala na pustém ostrově. Na ostrov si však můžeš vzít jednu věc a jednoho člověka. Co by bylo tou věcí a kdo by byl tím člověkem? Vysvětli prosím, proč.
6) Jaká byla v dětství tvá nejoblíbenější hračka?
7) Zažila jsi někdy okamžik absolutního štěstí? Kdy a jaký okamžik to byl?
8) Čteš ráda? Co ti knihy dávají a jaký je tvůj nejoblíbenější autor?
9) Čeho se v životě nejvíc bojíš?
10) Kdybys měla možnost něco vzkázat celému světu (všem lidem), co bys řekla?

Liebster blog award od Anie - část I.

7. ledna 2014 v 20:08 | Victoria |  Projekty
Přestože mi stále blbne zveřejňování článků (ach jo, jak dlouho ještě?), rozhodla jsem se, že se konečně zapojím do projektu, který teď koluje po blozích. Chtěla bych moc poděkovat Anie, která mě nominovala. Vážně si toho vážím, podle mě je to opravdu skvělý nápad :-). A jelikož bude moje vykecávačka opět trochu delší, rozhodla jsem se tento článek rozdělit na dvě části.


1. Napíšu 10 faktů o sobě
2. Odpovím na otázky ostatních
3. Vymyslím otázky pro ostatní
4. Nominuju 5 lidí, kterým zadám zodpovězení otázek
5. Informuju je o tom, že jsem je nominovala

1) Věřím, že všichni máme svého strážného anděla, který nás chrání (když mu to dovolíte). Andílci nám v životě strašně moc pomáhají :-). Je smutné, že si toho lidé mnohdy ani nevšimnou.
2) Neznám člověka, který by měl divnější spánek, než já :-D. Jsem náměsíčná, mluvím ze spaní a také trpím spánkovou obrnou. Ale jak já říkám, byla by nuda být normální :-).
3) Mou vášní je psaní (jak taky jinak :-D). Začala jsem s tím celkem brzy, myslím, že když mi bylo dvanáct. To jsem ale psala strašné kraviny, navíc ty chyby…
Jsem ráda, že psaní zůstalo mým koníčkem. Je to skvělé odreagování. A když je člověku smutno nebo má blbou náladu, může se z toho vypsat.
4) Mám docela dobrou intuici (nebo co to vlastně je). Často se mi stane, že některé věci uhodnu nebo vytuším dřív, než se stanou.
5) Les je můj druhý domov. Miluji to tam! Připadá mi, jako by mě stromy vítaly svým tichým šepotem. Když potřebuju nad něčím hodně přemýšlet nebo relaxovat, jdu tam. Ticho prý léčí. V mém případě to platí stoprocentně.
6) Jednou bych chtěla napsat knihu. Jsem docela realista, takže si moc šancí nedávám, ale přesto je to můj tajný sen :-). Nechci ale vydat něco konzumního. Chtěla bych napsat něco, co by donutilo lidí se zamyslet. Něco hlubšího…
7) Jsem úchyl na vlasy :-D. Ano, přiznám si to. Miluji dlouhé vlasy! Ještě v prváku na gymplu jsem byla ostříhaná na krátko. Nejdřív se mi to líbilo, ale když mi jedna holka řekla, že vypadám jako ten hlavní zpěvák ze skupiny Green Day, docela rychle mě krátké vlasy přešly :-D. Teď s odstupem času vidím, že měla pravdu :-D.
8) Jsem knihomolka a s hrdostí si to přiznám. Ke čtení mě vedla moje máma už odmalička a tato vášeň mi zůstala. Většina holek slintá před výlohou s oblečením nebo botami. Já před knihkupectvím :-D.
9) Jsem velký introvert. Hodně nad věcmi přemýšlím a mám ráda svůj klid, kdy si můžu číst, psát, procházet se po lese…zkrátka hloubat nad různými věcmi. Všímám si maličkostí, které ostatní přehlížejí. Přátel bohužel moc nemám, protože dlouho trvá, než začnu někomu důvěřovat (to zapříčinily z části také rodinné problémy). Když toho dotyčného neznám, je pro mě velký problém se s ním bavit bez určité "křečovitosti". Kdo si však získá mou důvěru, může si být jist, že udržím jeho tajemství a pomůžu mu, kdykoli bude potřeba.
10) Jednou bych strašně ráda jela na Nový Zéland. Je to jeden z mých mnoha velkých snů :-). Nevím, to místo mě neskutečně přitahuje - asi svou drsnou divokou krajinou. Ale kdybych měla být skromnější, neopovrhla bych ani Irskem či Švédskem. Já vlastně celkově docela ráda cestuji (ale bohužel je to finančně nákladné).

1. Kdyby ses mohla na jeden den podívat do budoucnosti, co bys chtěla vidět?
To je jednoduchá otázka - nic. Z jedné strany by mě to určitě lákalo, ale v tomhle jsem docela zbabělec. Měla bych strach, že uvidím něco hrozného. Člověk bych neměl znát svou budoucnost. Nejlepší je žít přítomností, což je sice mnohdy těžké, ale nic jiného nám nezbývá. Když se člověk příliš zabývá minulostí či budoucností, semele ho to.

2. Je nějaký člověk, na kterého právě myslíš? Kdo je to a co bys mu chtěla říct?
Abych byla upřímná, ještě před chvílí jsem na nikoho nemyslela. Ale tvá otázka mě k tomu přiměla :-). Momentálně tedy myslím na svou babičku, která už bohužel před několika lety zemřela. Asi bych jí chtěla říct, že ji mám moc ráda. Ráda bych si s ní popovídala a zeptala se jí na několik věcí. A řekla bych jí, že v mém srdci zůstane navždy.


Kapitola šestá - PARTA A LÉTÁNÍ

5. ledna 2014 v 20:18 | Victoria |  Andělská křídla I.
Konečně jsem se dokopala k tomu, abych přepsala další kapitolu z Andělých křídel. Upřímně, dneska to bude asi nic moc, ale třeba se to bude někomu líbit. Přeji příjemné čtení a jako vždy prosím ignorujte chyby :-D.

Svět byl zase růžový. Seděl jsem ve škole obklopen svými kamarády a říkal jednu skvělou hlášku za druhou. Měli mě prostě rádi. A víte, co bylo na tom všem nejlepší? Brali mě jako sobě rovného. Život zkrátka nemohl být lepší. Kromě toho jsem ve škole bez nějakého namáhání celkem slušně prospíval. A dokonce jsem se stal hlavním kytaristou v místní rockové kapele. Jo, šťastlivec Sam.
To všechno by bylo moc hezké, kdyby to však byla pravda. Nic takového se samozřejmě nestalo. Pořád jsem byl odpadlík, který skočil z toho mostu. Stále jsem chodil do té zpropadené školy, seděl jsem osaměle v lavici a poslouchal svou milovanou mp3. A nejhorší na tom bylo, že mě Owen nepřestával urážet. Ten kluk byl fakt poděs. Kdyby mi aspoň čestně navrhl pěstní souboj ve dvou, ale on, ten chytrák, mi dělal jiné naschvály. Vyhazoval mi učebnice z okna, poškleboval se, nejednou mi podrazil nohy při obědě,...
Když už se chtěl pořádně pobavit, vzal s sebou dva kumpány (podobné gorily, jako je on sám) a pořádně mi natloukli. Spravedlnost vládne světu, no ne? A ještě k tomu jsem měl mít odpoledne svou první hodinu létání.
Z přemýšlení mě vytrhl příchod profesorky chemie, kterou jsem upřímně nesnášel. Nesla se jako královna a usmívala se tím svým nechutně přesládlým úsměvem. Začala rozdávat opravené písemky a samozřejmě to nezapomněla řádně okomentovat.
"Same, u tebe je to dneska stejná známka jako minule. Copak ty ses na to vůbec neučil? Musíš už opravdu přidat..."
Co dodat? Ne, neučil jsem se. A přidám jedině v případě, že se přestane chovat jako falešná mrcha. To jsem jí samozřejmě neřekl, ale neměl jsem k tomu daleko. Místo toho jsem si beze slova vzal svůj prázdný list papíru, zmuchlal ho do kuličky a provokativně ho hodil přes třídu do koše. Netřeba dodat, že její nasupený výraz mi výrazně zlepšil zbytek dne.
Jediné, na co jsem se vždycky těšil, byl oběd. Abyste rozuměli, nevařili tady nějak extra skvěle, ale jíst se to dalo. Jenže dneska se to tak nějak zvrtlo. V jídelně nebylo žádné volné místo. Nerozhodně jsem přešlapoval a nevěděl jsem, jestli si můžu k někomu přisednout. Nakonec jsem sebral odvahu a pár lidí oslovil. Reakce byly většinou takové, že "ať se koukám pakovat" - slušněji řečeno.
Už jsem byl smířený s tím, že oběd prostě vyhodím, když v tu chvíli jsem uslyšel, jak na mě někdo volá. Tušil jsem, kdo to je a neochotně jsem se otočil. Byla to, jak taky jinak, Jane. Ta Jane, která se vždy chovala potrhle a všude vzbuzovala pozornost nejen svým hlasitým smíchem, ale také divoce kudrnatými černými vlasy. Když vstala a volala na mě, poprvé jsem si vlastně všiml, co má na sobě oblečené. Postavu měla hodně štíhlou, byla samá ruka samá noha. Jak se dalo čekat, místo sukně raději zvolila volné kapsové kalhoty a bílé tílko, které hodně kontrastovalo s její opálenou pletí.
Ještě chvíli jsem přemýšlel. U stolu sice byli další tři lidé, přesto se mi k nim moc nechtělo. Nakonec mi došlo, že vlastně nemám na vybranou.
"Ahoj, Same! Máme tu ještě volné místo. Pojď, představím tě! U stolu seděli kromě Jane také dva kluci a ještě jedna dívka. Vypadali vcelku normálně (rozhodně normálněji, než Jane).
"Same, tohle je Will," řekla a ukázala na tmavovlasého kluka po její pravici.
"Nazdar," kývl jsem na něho. Will se na mě usmál a zeptal se mě, jak se mi ve škole líbí.
"Zatím nějak přežívám," odvětil jsem.
"To mi všichni," řekl a začal se opět věnovat svému obědu (a taky té druhé holce, která vedle něho seděla, jak jsem si všiml).
"Toto je Katie," řekla a ukázala na tu holku. Měla kulatý obličej, dlouhé kaštanové vlasy a pronikavě modré oči.
"Ale ne že si s ní něco začneš, protože chodí tady s Willem," řekla Jane a poplácala svého kamaráda po rameni. "Říkáme jim Romeo a Julie," neodpustila si poznámku.
"Jane, nech toho," řekla Katie a začervenala se. "Ty vždycky říkáš to, co nemáš."
"Rád tě poznávám, Katie," řekl jsem a usmál se na ni i na Willa. Oni mi úsměv oplatili. Katie vypadala v klidu, stejně jako Will, i když byla trochu plachá.
"A tohle je…"
"Bill! Tak jest jméno mé," řekl a energicky mi potřásl rukou. Nejdříve jsem byl trochu zaskočený jeho vzhledem. Byl bílý jako stěna. Hodně světlé měl i vlasy a oči, které byly dokonce trochu načervenalé. Okamžitě mě napadlo, že to bude albín, ale snažil jsem se nedávat své překvapení najevo.
"Ahoj," pozdravil jsem ho. Tím to však neskončilo, protože mě Bill doslova zasypával otázkami, což bylo trochu zarážející. Vždycky jsem si myslel, že takoví lidé se budou stranit společnosti. U Billa to však bylo úplně jiné, což ale vůbec nevadilo, protože z Billa se postupně vyklubal skvělý kamarád, stejně jako z Willa, Katie a Jane.
Tato vybraná skupinka lidí, která mě tak vřele přijala mezi sebe, byla zvláštní. Každý z nich byl v něčem výjimečný. Dokonce by se dalo říct, že jsou místy trochu divní, což však znamenalo, že mezi ně skvěle zapadnu. Vypadalo to, že jsem si našel opravdové přátele.
***
"Same, říkal jsem ti to už snad stokrát. Nejprve si přece musíš představit svá křídla," nabádal mě anděl a vypadalo to, že má sto chutí mě shodit z útesu, na kterém jsme zrovna stáli. Bylo pozdní odpoledne a konečně probíhala naše první lekce létání. Moc mi to ale nešlo. V duchu jsem doufal, že mě Liam opravdu do té studené, mořské vody neshodí.
"Já to pořád nechápu!" ohradil jsem se. "Chcete říct, že máme křídla, jen když si je představíme?"
No uznejte, že to zní pěkně idiotsky.
Liam si asi po sto padesáté sedmé povzdechl. "Prostě to zkus pochopit. Není na tom nic těžkého. My, andělé, sice máme křídla, ale většinou zůstávají neviditelná. Když si neuvědomíme jejich podstatu a dostatečně se nesoustředíme, prostě zmizí. Ke křídlům ti pomůže jedině představivost. Když začneš v daném okamžiku věřit, že máš křídla a umíš létat, tak ti to půjde. Problém však je," řekl a pozorně se na mě zadíval, "že tě nesmí nic rozptýlit a musíš se dokonale soustředit, jinak prostě spadneš. Svou představu musíš vnímat automaticky."
"Hm, myslím, že rozumím," řekl jsem pochybovačně.
Liam mě probodl ostrým pohledem. "Tak ty myslíš? S tím tvým myslím skončíš pod drnem! Hele, zkusím ti to vysvětlit na konkrétním příkladu. Dejme tomu, že tvá osoba…"
"Má osoba?" zeptal jsem se nechápavě.
"Tak říkáme lidem, které chráníme. A už mě laskavě nepřerušuj!"
Když viděl, že mlčím, pokračoval. "Tvá osoba tedy spadne z útesu a ty pro ni skočíš, abys ji zachránil. Automaticky si tedy představíš křídla. Zároveň však musíš myslet i na to, že chceš zachránit svou osobu. Představa je tedy potlačena jiným podnětem, chápeš?"
"Ale to je těžké! Vy po mně chcete, abych si vytvořil jistou představu, kterou mám zároveň potlačit? Jak to mám asi tak udělat?" naříkal jsem.
"Jsi anděl! A anděl, který neumí létat, je k ničemu! To sis jako myslel, že se staneš andělem ze dne na den bez nějaké námahy?"
Jenom jsem něco zamručel a díval jsem se do země. Popravdě, přesně to jsem si myslel. Kdybych tušil, že to bude tak těžké…
"Dobře, dáme se do práce," řekl se škodolibým úsměvem. Když viděl můj ztrápený výraz, jenom se zasmál a poplácal mě po rameni. "Tak dělej, začneme s tou představou."
Musel jsem si představit křídla. Mít je pořád před očima. Nádherná, sněhobílá křídla. Jsou mojí součástí. Nejdřív mi to moc nešlo a křídla často mizela, ale po nějaké době se to výrazně zlepšilo.
Liam málem nadskakoval radostí. "Výborně, myslím, že už můžeš zkusit vzlétnout."
Tak jsem se tedy nejistě rozběhl. Mám křídla! Mám křídla! Určitě tam jsou! A tak jsem, já hlupák, skočil. Nejdříve jsem opravdu letěl. Jenže pak moje soustředění ochablo a já padal.
Zabiju se, zabiju se, zabiju se...
Nebyl jsem schopný normálně uvažovat. A pak, těsně před tím, než jsem dopadl na kámen, který se hrozivě tyčil z mořských vln, mě chňaply něčí ruce. Díky bohu mě zachránily Liamovy rychlé reflexy. A ne jednou, ale několikrát.
"Víš, co máš za úkol, že?" zeptal se mě Liam, když jsme šli konečně domů.
"Ehm?" zeptal jsem se inteligentně.
"Cvičit, cvičit a cvičit. Protože příště už tě nechytnu," řekl a já najisto věděl, že teď už to myslí doopravdy vážně.

kapitola 5. / 7.

Co jsem našla pod stromečkem :-)

5. ledna 2014 v 19:22 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Jo, já vím, že vánoční čas už jaksi vypršel, přesto jsem si dneska uvědomila, že jsem se ještě nepochlubila svými novými přírůstky :-). A o jakých přírůstcích že to mluvím? No přece o knihách!
Ale radost mi udělaly samozřejmě i jiné věci, jako třeba pár pěkných kousků oblečení, nějaká ta kosmetika, naušnice, které jsem si naprosto zamilovala :-) a ještě nový deštník. Už jsem se vám zmínila o tom, že jsem ničitel deštníků? :-D No fakt, je to taková moje "superschopnost" :-D. Ale já za to vážně nemůžu, ono to nějak samo :-D. Ten nový ale vypadá docela odolně, tak snad konečně vydrží :-D.
No a teď už k mým novým knížkám. Letos (vlastně minulý rok :-D) jsem asi byla hodná. Spokojenost maximální :-). Tak jdeme na to :-D.

1) Hra o trůny (G. R. R. Martin) - tuto knihu si chci už strašně dlouho přečíst, protože všude na ni čtu samou chválu. Tloušťka knihy mě vůbec neodrazuje, akorát mám strach, že se k ní dostanu až po maturitě. No, uvidíme, ale chtěla bych si ji samozřejmě přečíst co nejdřív :-)


2) Pán Prstenů - Návrat krále (J. R. R. Tolkien) - tak tady snad není potřeba žádný komentář :-). Svoji oblíbenou ságu mám už samozřejmě přečtenou celou, ale poslední díl mi chyběl, takže jsem vážně ráda!


3) Bratrstvo - první 3 díly (John Flanagan) - byla jsem doslova nadšená, když jsem všechny tři knihy rozbalila pod stromečkem. Jelikož už znám Hraničářova učně skoro zpaměti, začalo mě konečně lákat Bratrstvo. A první díl už mám dokonce přečtený, jedním slovem - PARÁDA! Měla jsem strach, že mi budou chybět ve Skandii hraničáři, ale příběh mě tak chytl, že jsem ani neměla čas nad tím uvažovat. Akorát mám tendenci si hlavní postavu, Hala, představovat jako Willa :-D. No, co už :-D.


4) Andělé v mých vlasech (Lorna Byrne) - tuhle kniha mě neuvěřitelně lákala, takže jsem byla opravdu nadšená, že jsem ji dostala :-). Jsem z ní celá pryč, protože příběh je nejen moc krásný, ale také poučný. Ale kdo nevěří v anděly, nejspíš by měl s touto knihou trochu problém. Já jsem ji však už po první stránce zařadila mezi své nejoblíbenější knihy :-).


5) Vlk samotář (Jodi Picoult) - tato kniha mě v knihkupectví zaujala nejen nádhernou obálkou, ale i tématem. Ještě jsem se k ní nedostala, ale moc se na ni těším :-). Jméno autorky vám bude možná trošku známější, když zmíním její další knihu, např. Je to i můj život.


Tak to je z mých knižních novinek vše :-). Jsem za ně opravdu ráda a nejradši bych se místo učení vrhla na ně. Ach jo, to učení :-D. Za pouhých pět měsíců bude konečně konec! Lidi, jak já se tak těším! Už se vidím na vysoké :-). Jen ta maturita je, ehm, trochu drobný problém :-D. A samozřejmě přijímačky. To bude ještě sranda :-).
Jinak, už jsem se zmínila o tom, že moje nová učitelka dějin hudby je asi tak milá, jako známá profesorka Dolores Jane Umbridgeová? :-D Jsem z ní vážně "nadšená" a jsme velké "přítelkyně". Takže si to asi dovedete představit :-D.
Ještě bych asi dodala, že momentálně pracuji na maturitní práci o klavíru. A už mám 3 A4, no není to paráda? :-D Alespoň už jsem něco napsala, ale řeknu vám, prokousávat se těmi technickými věcmi není žádná sranda. No nic, mějte se pěkně a přeji příjemný začátek nového školního týdne!