Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola šestá - PARTA A LÉTÁNÍ

5. ledna 2014 v 20:18 | Victoria |  Andělská křídla I.
Konečně jsem se dokopala k tomu, abych přepsala další kapitolu z Andělých křídel. Upřímně, dneska to bude asi nic moc, ale třeba se to bude někomu líbit. Přeji příjemné čtení a jako vždy prosím ignorujte chyby :-D.

Svět byl zase růžový. Seděl jsem ve škole obklopen svými kamarády a říkal jednu skvělou hlášku za druhou. Měli mě prostě rádi. A víte, co bylo na tom všem nejlepší? Brali mě jako sobě rovného. Život zkrátka nemohl být lepší. Kromě toho jsem ve škole bez nějakého namáhání celkem slušně prospíval. A dokonce jsem se stal hlavním kytaristou v místní rockové kapele. Jo, šťastlivec Sam.
To všechno by bylo moc hezké, kdyby to však byla pravda. Nic takového se samozřejmě nestalo. Pořád jsem byl odpadlík, který skočil z toho mostu. Stále jsem chodil do té zpropadené školy, seděl jsem osaměle v lavici a poslouchal svou milovanou mp3. A nejhorší na tom bylo, že mě Owen nepřestával urážet. Ten kluk byl fakt poděs. Kdyby mi aspoň čestně navrhl pěstní souboj ve dvou, ale on, ten chytrák, mi dělal jiné naschvály. Vyhazoval mi učebnice z okna, poškleboval se, nejednou mi podrazil nohy při obědě,...
Když už se chtěl pořádně pobavit, vzal s sebou dva kumpány (podobné gorily, jako je on sám) a pořádně mi natloukli. Spravedlnost vládne světu, no ne? A ještě k tomu jsem měl mít odpoledne svou první hodinu létání.
Z přemýšlení mě vytrhl příchod profesorky chemie, kterou jsem upřímně nesnášel. Nesla se jako královna a usmívala se tím svým nechutně přesládlým úsměvem. Začala rozdávat opravené písemky a samozřejmě to nezapomněla řádně okomentovat.
"Same, u tebe je to dneska stejná známka jako minule. Copak ty ses na to vůbec neučil? Musíš už opravdu přidat..."
Co dodat? Ne, neučil jsem se. A přidám jedině v případě, že se přestane chovat jako falešná mrcha. To jsem jí samozřejmě neřekl, ale neměl jsem k tomu daleko. Místo toho jsem si beze slova vzal svůj prázdný list papíru, zmuchlal ho do kuličky a provokativně ho hodil přes třídu do koše. Netřeba dodat, že její nasupený výraz mi výrazně zlepšil zbytek dne.
Jediné, na co jsem se vždycky těšil, byl oběd. Abyste rozuměli, nevařili tady nějak extra skvěle, ale jíst se to dalo. Jenže dneska se to tak nějak zvrtlo. V jídelně nebylo žádné volné místo. Nerozhodně jsem přešlapoval a nevěděl jsem, jestli si můžu k někomu přisednout. Nakonec jsem sebral odvahu a pár lidí oslovil. Reakce byly většinou takové, že "ať se koukám pakovat" - slušněji řečeno.
Už jsem byl smířený s tím, že oběd prostě vyhodím, když v tu chvíli jsem uslyšel, jak na mě někdo volá. Tušil jsem, kdo to je a neochotně jsem se otočil. Byla to, jak taky jinak, Jane. Ta Jane, která se vždy chovala potrhle a všude vzbuzovala pozornost nejen svým hlasitým smíchem, ale také divoce kudrnatými černými vlasy. Když vstala a volala na mě, poprvé jsem si vlastně všiml, co má na sobě oblečené. Postavu měla hodně štíhlou, byla samá ruka samá noha. Jak se dalo čekat, místo sukně raději zvolila volné kapsové kalhoty a bílé tílko, které hodně kontrastovalo s její opálenou pletí.
Ještě chvíli jsem přemýšlel. U stolu sice byli další tři lidé, přesto se mi k nim moc nechtělo. Nakonec mi došlo, že vlastně nemám na vybranou.
"Ahoj, Same! Máme tu ještě volné místo. Pojď, představím tě! U stolu seděli kromě Jane také dva kluci a ještě jedna dívka. Vypadali vcelku normálně (rozhodně normálněji, než Jane).
"Same, tohle je Will," řekla a ukázala na tmavovlasého kluka po její pravici.
"Nazdar," kývl jsem na něho. Will se na mě usmál a zeptal se mě, jak se mi ve škole líbí.
"Zatím nějak přežívám," odvětil jsem.
"To mi všichni," řekl a začal se opět věnovat svému obědu (a taky té druhé holce, která vedle něho seděla, jak jsem si všiml).
"Toto je Katie," řekla a ukázala na tu holku. Měla kulatý obličej, dlouhé kaštanové vlasy a pronikavě modré oči.
"Ale ne že si s ní něco začneš, protože chodí tady s Willem," řekla Jane a poplácala svého kamaráda po rameni. "Říkáme jim Romeo a Julie," neodpustila si poznámku.
"Jane, nech toho," řekla Katie a začervenala se. "Ty vždycky říkáš to, co nemáš."
"Rád tě poznávám, Katie," řekl jsem a usmál se na ni i na Willa. Oni mi úsměv oplatili. Katie vypadala v klidu, stejně jako Will, i když byla trochu plachá.
"A tohle je…"
"Bill! Tak jest jméno mé," řekl a energicky mi potřásl rukou. Nejdříve jsem byl trochu zaskočený jeho vzhledem. Byl bílý jako stěna. Hodně světlé měl i vlasy a oči, které byly dokonce trochu načervenalé. Okamžitě mě napadlo, že to bude albín, ale snažil jsem se nedávat své překvapení najevo.
"Ahoj," pozdravil jsem ho. Tím to však neskončilo, protože mě Bill doslova zasypával otázkami, což bylo trochu zarážející. Vždycky jsem si myslel, že takoví lidé se budou stranit společnosti. U Billa to však bylo úplně jiné, což ale vůbec nevadilo, protože z Billa se postupně vyklubal skvělý kamarád, stejně jako z Willa, Katie a Jane.
Tato vybraná skupinka lidí, která mě tak vřele přijala mezi sebe, byla zvláštní. Každý z nich byl v něčem výjimečný. Dokonce by se dalo říct, že jsou místy trochu divní, což však znamenalo, že mezi ně skvěle zapadnu. Vypadalo to, že jsem si našel opravdové přátele.
***
"Same, říkal jsem ti to už snad stokrát. Nejprve si přece musíš představit svá křídla," nabádal mě anděl a vypadalo to, že má sto chutí mě shodit z útesu, na kterém jsme zrovna stáli. Bylo pozdní odpoledne a konečně probíhala naše první lekce létání. Moc mi to ale nešlo. V duchu jsem doufal, že mě Liam opravdu do té studené, mořské vody neshodí.
"Já to pořád nechápu!" ohradil jsem se. "Chcete říct, že máme křídla, jen když si je představíme?"
No uznejte, že to zní pěkně idiotsky.
Liam si asi po sto padesáté sedmé povzdechl. "Prostě to zkus pochopit. Není na tom nic těžkého. My, andělé, sice máme křídla, ale většinou zůstávají neviditelná. Když si neuvědomíme jejich podstatu a dostatečně se nesoustředíme, prostě zmizí. Ke křídlům ti pomůže jedině představivost. Když začneš v daném okamžiku věřit, že máš křídla a umíš létat, tak ti to půjde. Problém však je," řekl a pozorně se na mě zadíval, "že tě nesmí nic rozptýlit a musíš se dokonale soustředit, jinak prostě spadneš. Svou představu musíš vnímat automaticky."
"Hm, myslím, že rozumím," řekl jsem pochybovačně.
Liam mě probodl ostrým pohledem. "Tak ty myslíš? S tím tvým myslím skončíš pod drnem! Hele, zkusím ti to vysvětlit na konkrétním příkladu. Dejme tomu, že tvá osoba…"
"Má osoba?" zeptal jsem se nechápavě.
"Tak říkáme lidem, které chráníme. A už mě laskavě nepřerušuj!"
Když viděl, že mlčím, pokračoval. "Tvá osoba tedy spadne z útesu a ty pro ni skočíš, abys ji zachránil. Automaticky si tedy představíš křídla. Zároveň však musíš myslet i na to, že chceš zachránit svou osobu. Představa je tedy potlačena jiným podnětem, chápeš?"
"Ale to je těžké! Vy po mně chcete, abych si vytvořil jistou představu, kterou mám zároveň potlačit? Jak to mám asi tak udělat?" naříkal jsem.
"Jsi anděl! A anděl, který neumí létat, je k ničemu! To sis jako myslel, že se staneš andělem ze dne na den bez nějaké námahy?"
Jenom jsem něco zamručel a díval jsem se do země. Popravdě, přesně to jsem si myslel. Kdybych tušil, že to bude tak těžké…
"Dobře, dáme se do práce," řekl se škodolibým úsměvem. Když viděl můj ztrápený výraz, jenom se zasmál a poplácal mě po rameni. "Tak dělej, začneme s tou představou."
Musel jsem si představit křídla. Mít je pořád před očima. Nádherná, sněhobílá křídla. Jsou mojí součástí. Nejdřív mi to moc nešlo a křídla často mizela, ale po nějaké době se to výrazně zlepšilo.
Liam málem nadskakoval radostí. "Výborně, myslím, že už můžeš zkusit vzlétnout."
Tak jsem se tedy nejistě rozběhl. Mám křídla! Mám křídla! Určitě tam jsou! A tak jsem, já hlupák, skočil. Nejdříve jsem opravdu letěl. Jenže pak moje soustředění ochablo a já padal.
Zabiju se, zabiju se, zabiju se...
Nebyl jsem schopný normálně uvažovat. A pak, těsně před tím, než jsem dopadl na kámen, který se hrozivě tyčil z mořských vln, mě chňaply něčí ruce. Díky bohu mě zachránily Liamovy rychlé reflexy. A ne jednou, ale několikrát.
"Víš, co máš za úkol, že?" zeptal se mě Liam, když jsme šli konečně domů.
"Ehm?" zeptal jsem se inteligentně.
"Cvičit, cvičit a cvičit. Protože příště už tě nechytnu," řekl a já najisto věděl, že teď už to myslí doopravdy vážně.

kapitola 5. / 7.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 54.6% (53)
Jane 24.7% (24)
Liam 15.5% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2.1% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 8. ledna 2014 v 16:16 | Reagovat

Ako tak čítam, škola je stále horor to sa asi nikdy nikde nezmení...
S tým lietaním podľa mňa robí aspoň nejaké pokroky, ale chápem Samove otrávenie :D

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 9. ledna 2014 v 17:55 | Reagovat

Já bych taky čekala, že to půjde samo. Prostě šup a mám křídla. Žádná námaha. Ono to ale asi není pravda :DDD

3 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 9. dubna 2014 v 18:10 | Reagovat

Ach ano... Má náklonnost k Liamovi se skutečně vrací :-D

4 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 9. dubna 2014 v 18:14 | Reagovat

Tak tohle je poslední kapitola, která tu zatím je? Sakryš, myslela jsem, že jsou tu všecky :-) Tak moc se mi zalíbilo znovuobjevování kouzla Andělských křídel, že je to teď, jako by mne polili ledovou vodou :-D
Strašně se těším na další kapitoly! A na tebe... Snad u tebe vše probíhá, jak má, a učení ti jde... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama