Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Únor 2014

Dnes není noc

16. února 2014 v 12:51 | Victoria |  Jednorázové povídky
Rozhodla jsem se, že přidám jednu svoji starší jednorázovou povídku. Původně měla být určená do soutěže (S)pisálek, která však zřejmě pokračovat nebude. Přišlo mi, že by byla škoda, kdyby povídka přišla vniveč, tak vám ji sem přidávám.
Ještě bych dodala, že žánr povídky je sci-fi. Přeji příjemné čtení!

Psal se rok 3042. Stalo se to přesně v polovině července. Měl to být úplně obyčejný den, avšak obyčejný rozhodně nebyl. Zajisté tě, čtenáři, zajímá, co tak strašně neobvyklého se stalo. Nu což, já ti to tedy prozradím. Začnu ale pěkně od začátku. Jmenuji se Daniel Soul a budu vám vyprávět svůj příběh.
Děti noci. Tak jsme si říkali už několik stovek let. Dokud… ale co, však se to hned dozvíš. Abych ale nepředbíhal. Země, ta krásná planeta plná zeleně, vody a slunce, se ocitla v naprosté tmě. Mí předchůdci byli v šoku, když ta žhnoucí koule jednoho dne nevylezla. Museli svůj život od základů překopat. Uvědomili si, že se stali otroky noci. Neměli však na výběr.
Zavedli tedy elektrické osvětlení do každého temného koutu. Začali budovat speciální skleníky, aby si zajistili alespoň nějakou obživu. Lidé si navykli chodit do měst s lucernou a s jiným osvětlením. Zkrátka dělali všechno proto, aby přežili.
Nebylo to však tak jednoduché. Rostliny chřadly a zelený svět se rychle ztrácel před očima. Stačilo pár let tmy a naše planeta připomínala spíš měsíční krajinu. To mělo samozřejmě dopad i na živočichy. Většina zvířat vymřela. Přežila jen ta nejsilnější. Stejně tak umírali i lidé. Ti, co přežili, se stali jakýmisi přízraky. Tedy alespoň tak vypadali. Ženy rodily děti s neskutečně bledou kůží, s načervenalýma očima a s vlásky tak světlými, že to vypadalo, jako by z nich vyzařovalo světlo. Generace, která přišla do tmy, zkrátka vypadala děsivě. A já nebyl výjimkou.
Narodil jsem se do velmi chudé rodiny. Vyrůstal jsem s osmi sourozenci, z nich stejně nepřežila ani polovina. Od útlého věku jsem musel tvrdě pracovat. Naše malé městečko bylo jedno z mála, které ještě nemělo zavedenou elektřinu, protože to bylo příliš drahé. Má práce tedy spočívala v tom, že jsem chodil po městě a zapaloval lucerny a pochodně. Byla to velká dřina, ale já si nestěžoval. Už jako malého chlapce mě fascinovalo světlo. A když jsem z vyprávění slyšel, co se té osudné noci stalo, fascinovalo mě čím dál víc. Na obloze zářily hvězdy a měsíc. Já však toužil po jednom - abych uviděl, jak se celá zem zalévá světlem a teplem. Toužil jsem vidět východ slunce…

***
"Charlie! Hej, Charlie!" křičel jsem na vysokého dvacetiletého mladíka. Nejdřív se rozhlížel, kdo to na něho volá, pak mě však spatřil a ústa se mu roztáhla do širokého úsměvu. Rychle mě doběhl a uštědřil mi přátelskou herdu do ramene.
"Au!" řekl jsem rádoby naštvaným hlasem a mnul jsem si rameno. Charlie se však ušklíbl. Věděl stejně dobře jako já, že to jen hraju.
"Padavko," odfrkl si. "Běž za maminkou. Třeba ti to pofouká."
"Tak nejdřív mě fyzicky napadne, pak uráží. To tedy za mých mladých let nebývalo," prohlásil jsem a teatrálně si povzdechl.
Charlie se rozesmál. "Radši mi řekni, jestli si to sehnal. Nebo ne, neříkej. Já," ukázal na sebe, "a ty," řekl a jeho prst se tentokrát otočil ke mně, "dnes večer! Bude to bomba. Doladíme poslední drobnosti a z nás budou hrdinové."
Tentokrát jsem se rozesmál já. "S těmi hrdiny bych to moc nepřeháněl. Sám dobře víš, že nás to může stejně tak zabít, takže…"
"Nebuď takový pesimista! Daniel, ten slavný chlapík se zápalkami, má nahnáno," řekl posměšně.
"Já si to aspoň přiznám. Neříkej, že ty se nebojíš," prohlásil jsem pochybovačně.
"Nebojím! Jsem jako lev. Neohrožený a nebojácný!"
Jo, přesně takový Charlie byl. Můj nejlepší o dva roky mladší kamarád měl odvahy na rozdávání. Vždy oplýval optimismem, veselou a trochu ztřeštěnou povahou. Zkrátka úplný opak mě. Jedno jsme však měli společné. Oba jsme byli dost velcí blázni na to, abychom uskutečnili náš plán.
K němu jsme však potřebovali nejen odvahu, ale také spoustu speciálního materiálu a přístroje, které jsme v našem malém městečku neměli. Bylo to velmi nezodpovědné a riskantní, ale možná proto nás to tak bavilo.
Šli jsme s Charliem ke mně do doupěte. Doupě byla vlastně nora v zemi, protože jakožto otroci tmy jsme také velmi těžko snášeli zimu. Hlína byla skvělým tepelným izolantem, ale nenechte se zmýlit - naše domy vypadaly útulně a u bohatších lidí dokonce luxusně.
"Mami?" zvolal jsem na drobnou bledou ženu, která zrovna zkoumala návod - VYPĚSTUJTE SI SVÉHO VLASTNÍHO UKLÍZEČE - a netrpělivě bubnovala prsty o stůl. Vzhlédla a usmála se na mě.
"Copak, Danieli?"
"Jdeme s Charliem do garáže. Chci mu ukázat náš Sorbun 407, pár věcí jsem totiž na něm vylepšil." Nebyla to pravda, ale museli jsme náš plán udržet v tajnosti. Bylo to příliš nebezpečné.
"Dobrá, ale nebuďte tam dlouho," řekla a vrátila se ke svému návodu, nad kterým jsem jen nechápavě kroutil hlavou, protože poslední pokus vypěstovat si domácí chůvu skončil v koši - máma to holt přepískla s živinami.
Naše garáž nebyla nic moc. V zemi už na ni nezbylo místo, a proto jsme ji nakonec museli postavit na povrchu, ale to nám až na tu nesnesitelnou zimu vůbec nevadilo.
Uvnitř už na nás čekal Sorbun - malá letecká loď pro dvě osoby, kterou jsem tak dlouho stavil. Tu jsem však bez povšimnutí obešel, alespoň prozatím. Vytáhl jsem z uvolněného prkna na podlaze malou lahvičku o velikosti malíčku. Byla v ní bezbarvá tekutina, která vypadala úplně neškodně.
"Je to to, co si myslím?" zeptal se Charlie a opatrně si vzal lahvičku do rukou.
Ušklíbl jsem se. "Jestli máš na mysli neuvěřitelně nebezpečnou zápalnou směs, tak jo."
"Pa-rá-da," vysoukal ohromeně ze sebe. "Jak jsi ji sehnal? Myslel jsem, že je zakázaná."
"Tajný zdroj. Slíbil jsem, že o něm nikomu neřeknu," prohlásil jsem a věnoval jsem lahvičce krátký pohled plný respektu. Kdyby teď Charliemu vypadla z rukou, skončil by v plamenech celý světadíl.
"Klasika. Ale fajn, beru to," řekl a chvíli se odmlčel. "Je ti jasné, co teď s tím budeme dělat, že?"
"Znám náš plán, Charlie, ale já ti nevím. Možná bychom měli počkat. Co když jsme udělali chybu ve výpočtech? Stačí kapka navíc a…," naznačil jsem rukama výbuch, "…je s námi konec," dořekl jsem.
"Žádnou chybu jsme neudělali a ty to moc dobře víš. Tak pojď, jdeme na to. Sem s tím," řekl energicky. Povzdechl jsem si, ale přes všechny obavy jsem vytáhl druhou lahvičku, tentokrát byla větší a zářila v ní safírově modrá tekutina.
"Jen tři kapky, víc ne," varoval jsem ho. Opatrně jsem odšrouboval větší lahvičku a Charlie udělal to samé s tou druhou. Pak do ní vložil kapátko a tři kapky se ztratily v modré tekutině.
Nestalo se vůbec nic a já jsem vydechl úlevou.
"Tak vidíš, zvládli jsme to levou zadní. Teď už jen…"
"…měsíční prach," dořekl jsem za něj a už jsem vytahoval malý kožený pytlíček. Malou lžičku jsem vsypal do té zrádné směsi a tekutina se zbarvila do šarlatově červené. Bylo hotovo.
Možná si teď, čtenáři, připadáš trochu zmateně. Nejspíš ti hlavou běží myšlenky typu: Jaký plán Daniel s Charliem mají? nebo Co je to za tak nebezpečnou červenou tekutinu?
Já ti to samozřejmě neprozradím. Tajemství je tajemství, a i když už je po všem, nehodlám nic předem prozrazovat. Však se to hned dozvíš. Teď bych snad jen podotknul, že se centrum našeho příběhu přesouvá do jednoho důležitého velkoměsta.
"Hlavně prosím nezakopni," upozornil jsem Charlieho, když jsme procházeli rušnou osvětlenou ulicí. Můj kamarád se jen uchechtl. "Jen klid, kámo. U mě je v bezpečí. Radši koukej hledat doupě toho chlápka."
Dělal jsem, co mi řekl. Podle adresy už jsme nemohli být daleko…
Konečně jsme spatřili jeho dům. Poznali jsme ho podle nápisu: JOAL NECK - TECHNICKÝ MÁG. Byl to prostě člověk, kterého jsme potřebovali. Zazvonili jsme a čekali. Doufali jsme, že náš mág je doma, protože bez něho by byl náš plán v troskách.
Otevřel nám malý štíhlý muž s obličejem, který připomínal fretku. Zkoumavě si nás přes obří brýle prohlížel a pak vybafl: "Táák. Mladí pánové, copak si přejete?"
"Máme tu objednanou jistou věcičku. Je to…" nedořekl Charlie.
"Á, už vím. Nezvyklé přání, ale nic, co bych nesvedl. První chci ale peníze. Na ceně jsme se přece dohodli, nuž?"
"Ehm," řekl jsem nejistě a pohlédl na Charlieho. Ten mi oplatil pohled plný znepokojení.
"Víte přece, chlapci, že platit se musí. Tak jak je to? Máte, nebo nemáte? Jestli ne, bohužel mi nezbývá nic jiného, než…"

***
"Nemusel jsi ho tak silně praštit," řekl jsem, když už jsme byli na cestě domů. "Aby se z toho, chudák, vzpamatoval."
"Žádný chudák," zavrčel Charlie. "Nic jiného si nezasloužil. On se v tom vyloženě vyžíval."
Zavrtěl jsem hlavou, ale musel jsem se usmát. Teď už byl náš plán úplný. Netušili jsme, jestli to vyjde, ale malá šance tu byla. Rozhodli jsme se, že to spácháme dnes. Jestli nepřežijeme, alespoň to bude rychlé. A jestli to naopak zvládneme, tak jak řekl Charlie, budou z nás hrdinové.
Přístroj byl malý a nenápadný, ale stejně tak i neuvěřitelně rychlý. Jestli je Joanův vynález funkční, měl by doletět až k vyhaslému slunci. Lahvičku s červenou tekutinou jsme do něj položili. Podle našich výpočtů by měla zápalná směs proniknout až do slunečního jádra a pak… pak přijde krásný slunečný den.
Postup práce byl velmi zdlouhavý. Sice jsme tomu obětovali pár hodin navíc, ale aspoň jsme měli jistotu, že se nestane žádná nehoda - prozatím. Trvalo to pouhou sekundu, když ta malá věcička plná nebezpečné tekutiny od nás odletěla. S Charliem jsme klečeli na podlaze a modlili se. Nikdo ani nedutal. Nevím, jak dlouho jsme na něco čekali, ale nestalo se vůbec nic. Snad jen to, že jsme vyčerpáním usnuli.
"Danieli! Dane!" křičel někdo, silně mnou třásl a zřejmě se mě snažil probudit. Byla to má matka. Oči měla doširoka rozevřené vzrušením a zřejmě potřebovala něco naléhavého.
"Chlapci! Nebudete věřit, co se stalo!" vykřikla a objala mě. Vyměnili jsme si s Charliem rychlý pohled.
"Snad nezačalo svítit slunce," řekl jsem pobaveně a můj nejlepší kamarád se také zachechtal.
"Začalo, Dane, začalo! Pojďte! Musíte to vidět," řekla a rychle vyběhla z garáže.
Naskytl se nám ten nejúžasnější pohled na světě. Slunce se právě líně probouzelo a jeho paprsky ozařovaly každičký kousek země. Musel jsem si stínit rukou před obličejem, protože jsem měl strach, abych neoslepl. Poprvé v životě jsem cítil, jak slunce hřeje. Lidé pobíhali sem a tam, zmatení, avšak šťastní z toho "zázraku".
Podíval jsem se na Charlieho. Měl stejně jako já v očích slzy štěstí. Nemluvili jsme, protože to nebylo zapotřebí. Bylo nám oběma jasné, že žádní hrdinové z nás nebudou. Chtěli jsme nechat zázrak zázrakem, přestože jsme v tom tak trochu měli prsty. My, obyčejní chudí kluci, kteří toužili, aby je slunce objalo.




Devatenáctka a smrt malého kamaráda

11. února 2014 v 21:33 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Kde je ta skvělá šestnáctka? Nebo alespoň sedmnáctka? Jo, je to tak, dneska je mi oficiálně devatenáct let. Táta už mě nazval stařenkou - pozitivní, že? :-D Ale abych pravdu řekla, vůbec mi nepřijde, že bych dneska měla nějaké narozeniny. Je to trochu blbé, když zrovna v den svých narozenin máte celkem nic moc předměty ve škole, musíte na doučování z matematiky a vrátíte se domů až kolem páté, totálně unavení, navíc s pocitem, že se musíte učit na další písemku. No nic, takový je prostě život :-D. Radši se pochlubím, co jsem dostala.
Většinou tedy nějaké drobnosti - svetr, úžasný hrneček na čaj, náušnice (sestra jásá, konečně mě donutila nějaké nosit :-D), sypaný čaj a ještě jsem dostala peníze, takže jsem toho samozřejmě využila a koupila si novou knížku (jak taky jinak). Jedná se o historický román mého oblíbeného spisovatele Ildefonsa Falcona - Bosá královna. Ehm, tato kniha má něco přes 500 stran, takže si na ni bohužel ještě chvíli počkám - holt maturita se nemilosrdně blíží. Ale hlavní je, že už má místo v mé knihovničce :-). No a ještě prý dostanu jeden dárek, ale až později, tak jsem zvědavá.


Nejspíš jste zaregistrovali dnešní nadpis. Včera, den před mými narozeninami, mě opustil věrný kamarád. Abych to upřesnila, jedná se o mé skinny morčátko jménem Sam. Už dlouho měl nemocné přední packy, ale to mu zas tak moc nevadilo, byl docela zdravý. Ale samozřejmě jsme ho vzali tento týden k veterináři, který mu píchl antibiotika. Už po té první injekci byl takový apatický a moc nežral, myslela jsem si, že je jen přežraný (řekněme, že by to nebylo poprvé, byl totiž strašný žrout). Jenže včera dostal ještě jednu a večer už jenom ležel na boku, byl studený a těžce se mu dýchalo. Už umíral a nepřežil to :-(. Na internetu jsem se dočetla, že u morčat je strašně těžké odhadnout správnou dávku antibiotik. Všechny příznaky seděly, takže chudák Sam umřel na otravu. Je to strašně nefér, ty léky mu měly pomoct, ale prostě ho pan doktor omylem předávkoval. Tím ho samozřejmě nechci vinit - lidé nejsou neomylní. Nemůžu to nikomu vyčítat, prostě se to stalo.
Každopádně jsem to obrečela docela obstojně, jeho smrt jsem totiž vůbec nečekala.
Bude mi chybět jeho chlupatý čumáček a to, s jakou chutí chroupal zeleninu. Chudáček můj malý, teď už je mu aspoň dobře…



Dnešní svět

9. února 2014 v 22:14 | Victoria |  Téma týdne
Někdy si připadám, že bych měla žít v úplně jiném století. Když se srovnám se svými vrstevníky, tak jsem zkrátka divná. Nemám ráda alkohol, diskotéky a trávení x hodin času na té děsně úžasné sociální síti zvané facebook. Jo, jsem trochu ironická, pochopili jste to správně.
Říká se, že každá doba má své pro a proti. Já s tím úplně souhlasím. Ale co když začnou převažovat ta negativa? Co když se svět řítí do neznámého nebezpečí? K samotné záhubě?
Tak nějak začínám vnímat, že jsme součástí docela nepěkného systému. Víte, ono je to hrozně zvláštní. Svým způsobem jsme svobodní. Máme demokracii, nejsme utlačovaní a… kecy v kleci!
Jsme otroci času, posloucháme a věříme kdečemu a kdekomu a jsme líní přemýšlet! Tak mi to alespoň připadá, když se rozhlédnu kolem sebe. Jsme zarytí materialisté a egoisté. A také jsme samozřejmě ti největší chudáčci, kteří jsou pořád s něčím nespokojení.
Pardon, nechci, aby tento článek působil nějak agresivně. Prostě píšu tak, jak mi to přijde.
Lidé se pořád za něčím honí a působí často nešťastně. Ale proč vlastně? Protože nám dnešní systém ukazuje, že musíme být dokonalí. Takoví, kteří jsou krásní, chytří a mají skvělé postavení. Lidé si pak myslí, že jsou nemožní. Nejsou schopni vidět krásu dnešního světa, zastavit se.
Co se týče facebooku, mám na něho vlastní názor. Nechci říkat, že je vyloženě špatný. Já sama jsem ho nikdy neměla a doufám, že nebudu donucena k tomu, abych si ho založila. Proto ho nemůžu nějak extra odsuzovat. Ale přijde mi to jako něco, co dokáže lidi kontrolovat. Nevím, prostě jako kdyby bylo lidstvo stádo, které nechá sebou manipulovat. Tím samozřejmě nechci nikoho urazit, je to čistě jen můj názor. Často to vídám i u sebe, když se mě známí občas zeptají, jestli mám facebook. Když řeknu, že ne, dívají se na mě často jako na exota, který se právě dostal z pravěku. Co je nejvtipnější, tak prý: "Jak se bez toho ale můžeš obejít?"
Víte jak? Snadno. A zatím to nehodlám měnit! :-)
Pokrok ovšem nezastavím a ani to nemám v úmyslu. Jen bychom se podle mě měli chovat trochu rozumněji a méně konzumně. Využívat tu naši slavnou chytrost k něčemu užitečnému.
Nechci vědět, jak bude svět vypadat třeba za sto let. Mám strach, že dojde třeba ke třetí světové válce. Nebo nás snad zahubí globální katastrofa? Kdo ví, každopádně doufám, že se trochu vzpamatujeme a otevřeme oči. Nechceme přece, aby se za nás další generace styděly. Je jen na nás, co jim na této planetě vlastně zanecháme…


Bude ze mě vysokoškolák? Kéž by!

9. února 2014 v 21:26 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Tak a je to tady! Strašně dlouho jsem to odkládala, protože... já ani nevím. Zkrátka to ještě nebylo tak definitivní! Dneska jsem se ale přemohla a s pomocí své rodiny (která měla mimochodem strááášně nadšený výraz - muhehe) jsem podala přihlášky ke studiu na vysokou školu. Uf, že to ale byla fuška, se v tom vyznat. Každopádně to mám za sebou a teď už budu jen čekat, kdy mi přijde pozvánka k přijímacím zkouškám (ach jo, vážně musím?). No nic, teď už se dostávám k tomu, co jsem vám vlastně chtěla říct. Některým je to jedno, někteří jsou možná zvědaví, tak jako tak vám však prozradím, kam se vlastně hlásím :-D. No, nejsem přehnaný pesimista ani optimista, takže si myslím, že 4 přihlášky jsou tak akorát. U nás ve třídě si někteří dávají i 8, ale takový blázen ještě nejsem :-D. Navíc nekrademe peníze, no ne? Ale to jsem se zas zakecala.
Jdu tedy rovnou na věc. Rozhodla jsem se, že se budu hlásit zde:

Žurnalistika (Olomouc)
Česká filologie se zaměřením na editorskou práci ve sdělovacích prostředcích (Olomouc) - mimochodem, je vždycky strašně vtipné, když někomu říkám, kam chci jít. Delší název oboru jsem snad neviděla :-D.
Psychologie (Brno)
Pedagogika předškolního věku (Brno)

Řekla bych, že jsem nezvolila špatně, co myslíte? :-) Ale sto lidí, sto chutí. Každopádně doufám, že se dostanu aspoň někam :-D. A jestli mám nějakou prioritu, kam bych chtěla jít? Ehm, to si nejsem úplně jistá. Tak nějak mě láká všechno. Uvidíme, řekl slepý :-). Každopádně už se neskutečně těším, až vypadnu z našeho gymplu, který už mě... jak to říct slušně? Prostě leze krkem :-D. A co vy, budoucí vysokoškoláci? Kam se hlásíte? A ostatní - máte už nějakou vysněnou školu či obor, kam byste chtěli jít? Pište, přehánějte! Jsem totiž děsně zvědavá :-).