Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Květen 2014

Kapitola devátá - KUCHAŘSKÉ UMĚNÍ

28. května 2014 v 18:51 | Victoria |  Andělská křídla I.
Páni, nějak jsem se rozjela :-D. Přidávám další kapitolu k Andělským křídlům :-). Za případné chyby se omlouvám :-).

Absolutně netuším, jak jsem se dostal domů. Měl jsem pocit, že mě nejspíš dovezl Will, ale to bylo tak všechno. Chtěl jsem Jane vysvětlit, že jsem v pohodě, ale náhlý příval jejích emocí mě vykolejil.
Rozvalil jsem se na pohovku a pustil si televizi. Zrovna tam běžel nějaký přihlouplý seriál, který jsem ani nevnímal. Potřeboval jsem jen, aby tu něco hrálo. Chvíli jsem celý zmatený zíral na obrazovku, pak jsem to vzdal a šel si udělat popcorn - ten pravý lék na mé (ne)andělské trable.
"Místo toho vyvalování u televize by sis měl raději dělat úkoly, nemyslíš?" zeptal se Liam jízlivě, když přišel domů.
Znechuceně jsem se na něho podíval. "Sám jste říkal, že můj lidský život skončil," oplatil jsem mu to.
"Hm, zřejmě mám na tebe špatný vliv," povzdechl si starouš a sedl si vedle mě. Chvíli mě pozoroval.
"Co je to s tebou?" zeptal se po chvíli.
Měl jsem sto chutí mu odpovědět, že nic, ale nakonec mi došlo, že by na to stejně přišel. Nemělo smysl zapírat.
"Zřejmě jsem si vybral osobu, kterou budu chránit," odpověděl jsem lhostejně.
Liam se rozzářil. "Výborně, Same. Určitě budeš chtít…"
"Proč jste mi nic neřekl?" přerušil jsem ho.
Nechápavě se na mě zadíval. "Myslíš něco konkrétního?" zeptal se.
"Neřekl jste mi, co se stane, když si svou osobu vyberu! Mohl jsem se na to nějak připravit."
"Ach, ty myslíš tohle," řekl Liam a v očích se mu objevil záblesk pochopení. "Víš, říkal jsem si, že bude lepší, když to zjistíš sám. Pro anděla je to velká událost."
"Tak to tedy vážně děkuju!" řekl jsem ironicky. Štvalo mě, že mi Liam neříká všechno. Co dalšího mi zatajil? Možná mi prostě nevěří, což je nejspíš nejlogičtější důvod, vzhledem k mé minulosti.
"Není to tak, jak si myslíš," řekl Liam s úsměvem, jako by mi četl myšlenky. "Jen jsem chtěl, aby sis uvědomil to pouto, které teď mezi tebou a tvou osobou vzniklo. Věřím, že se cítíš hrozně zmateně, ale to se zlepší."
"Cítím emoce, které nejsou moje. Je to divné," řekl jsem zamyšleně.
"Chce to čas, aby sis zvyknul. A jen tak mimochodem - koho sis vybral?" zeptal se lhostejně, ale v jeho hlase zazněla špetka zvědavosti.
Okamžitě se mi vybavil její obličej. Ty divoce kudrnaté vlasy a hnědé oči. Dřív mi nepřišla moc hezká. Jejímu obličeji dominoval dlouhý a rovný nos, takový indiánský. A když se směje, většinou začne trochu chrochtat. Ale teď mi přišlo, že je vlastně nádherná. Tajemná kráska s exotickým nádechem…
"Same?" zeptal se znepokojeně Liam, až jsem sebou trhnul.
"Jane," odpověděl jsem. "Jane Grankristnová."
***
Potřeboval jsem rozptýlení, a tak jsem udělal něco, čemu jsem se vyhýbal celý svůj život. Se značným odporem jsem otevřel učebnici chemie. Okamžitě mi bylo jasné, že jsem v háji. Pro mě za mě by tato učebnice mohla být napsaná třeba v mandarínštině. Několik minut jsem do ní naprosto zbytečně zíral a pak ji se stejným zoufalstvím jako na začátku zavřel. Nemělo to smysl.
Řekl jsem si, že to raději zkusím s matikou. Ale co měla znamenat všechna ta písmenka? Uměl jsem dělit, násobit, sčítat a odčítat, dál mé znalosti bohužel nesahaly.
Bylo mi jasné, že mi s tím musí někdo pomoct, jinak to nezvládnu. Ale kdo? Liam? Pochyboval jsem, že o těchto věcech něco ví. Okamžitě jsem si vzpomněl na Jane. Byla to typická šprtka a v matice vždy excelovala. Věděl jsem, že mi pomůže. Trochu jsem se podivil nad tím, že se dokonce těším, až ji zase uvidím. Vytočil jsem tedy její číslo a doufal, že to zvedne.
"Nazdar, Same. Co potřebuješ? Snažíš se prorazit zeď hlavou?" zeptala se vesele.
Musel jsem se usmát. "Tak trochu," řekl jsem. "Myslíš, že bys mi mohla s něčím pomoct? Však víš - matika, chemie,…"
Chvíli bylo ticho. "Tak dobře," souhlasila Jane. "Zahrajeme si na školu. Ale musím tě varovat - jako učitelka stojím za starou belu."
"Hm, myslím, že to risknu," řekl jsem pobaveně. Tak díky, Jane. Za chvíli jsem tam."
"Dobře, tak zatím," řekla a potom zavěsila.
Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a šel oznámit Liamovi, kam jdu. Nejdřív se tvářil trochu nepřístupně, zřejmě s mým rozhodnutím nesouhlasil. Jeho názor mi byl samozřejmě ukradený, takže jsem se vydal vstříc studiu.

***

Bylo to zvláštní. Přestože jsem netušil, kde Jane bydlí, věděl jsem, kam mám jít. Nejspíš to souviselo s mými andělskými schopnostmi. Prostě jsem ji dokázal vyhledat. Stejně to ale bylo divné.
Dům, ve kterém bydlela, stál nedaleko oceánu. Nebyl veliký, ale každého musel okamžitě očarovat svou jedinečností. Dvoupatrový domek měl obložení z drobných bílých kamínků a mušlí. Mušle a lastury byly vlastně všude. Pro Jane a její rodinu to zřejmě mělo nějaký význam. Zahrada byla malá, ale dokonale upravená. Vévodil jí obrovský mangovník a několik dalších exotických rostlin.
U dveří jsem se zastavil a marně hledal zvonek. Nakonec jsem zaklepal na dveře a čekal. Po deseti minutách jsem toho měl vážně po krk a chtěl to vzdát, když v tu chvíli mi otevřela Jane. Na sobě měla zástěru s potiskem veliké ovce, kudrnaté vlasy si zřejmě ve spěchu stáhla do nedbalého uzlu a tvář měla jako vždy usměvavou. Všiml jsem si, že je celá od mouky. V duchu jsem doufal, že Jane nepeče. Ne že bych jí nevěřil, ale už nějakou dobu jsem ji znal.
"Same! To jsem ráda, že tě vidím. Jsi v pohodě? Minule to bylo… divné. Nemáš náhodou PTSD?" řekla a znepokojeně se na mě podívala.
"Nemám co?" zeptal jsem se zmateně.
"Posttraumatickou stresovou poruchu. Všechny příznaky na tebe docela sedí," řekla a soucitně se na mě usmála.
Skvělé. Takže teď si myslí, že jsem cvok.
"Ehm, je to možné," řekl jsem vyhýbavě.
"Jak jsi mě vlastně našel? Zapomněla jsem ti říct adresu."
"Totiž, můj strýc je policajt," zalhal jsem. "Požádal jsem ho a on našel tvou adresu hravě."
"A není to nezákonné?" zeptala se podezřívavě.
"Jasně, že ne," odpověděl jsem klidně.
"No tak pojď dál," pozvala mě dovnitř.
Vešel jsem do prostorné místnosti. Kuchyň byla spojena s obývákem a stěny byly tak ostře žluté, až mě z toho začaly bolet oči. Nábytek byl sladěný do různých odstínů modré. Vypadalo to tu trochu cizokrajně.
Najednou jsem ucítil, jak se něco pálí.
"Ehm, Jane?" naznačil jsem. "Nehoří tady něco?"
Jane na mě chvíli zmateně koukala svýma hnědýma očima a pak hlasitě vypískla. Rychle běžela k troubě a nadávala tak hlasitě, že by mi mohla konkurovat.
"To ne! To ne! Sakra, já se z toho zblázním! Do hajzlu!" křičela a divoce máchala rukama. Poté vytáhla z trouby něco, co zřejmě měly být muffiny. Dokonale mě to rozesmálo.
"Nesměj se, ty…" křičela a snažila se najít vhodné slovo, jak mě nazvat.
"Ty jsi mi teda kuchařka," smál jsem se. Vím, že posmívat se není hezké, ale já jsem si prostě nemohl pomoct.
"Ty jsi tak hnusný!" řekla a plácla mě po hlavě chňapkou.
"Říká se to o mně," prohlásil jsem s klidem a pořád se pochechtával.
"No co, tak jsem je spálila. To se přece může stát každému, ne? Naštěstí mám jeden plech hotový. Ještě jsem je neochutnala, ale když už tu jsi…" naznačila, podívala se nejdřív na plech a pak na mě.
"To ne! Ty mě chceš otrávit?" zeptal jsem se zděšeně, když mi došlo, kam míří. Podle toho, co jsem před chvílí viděl, jsem usoudil, že Jane má zkušenosti s kuchyní asi takové, jaké mám já.
"Neboj, ty trumbero. Držela jsem se receptu. Určitě budou ty muffiny skvělé," řekla a hodila na mě psí pohled.
Povzdechl jsem si. "Tak jo, dej mi jeden. Udělám ze sebe pokusného králíka," řekl jsem.
Jane mi tedy podala jeden muffin. Vypadal docela dobře, měl správnou barvu a dokonce i voněl. Snad to nebude tak zlé…
Opatrně jsem si ukousnul. Jak se ukázalo, bylo to hodně zlé. Doufal jsem, že nehodím šavli. Když jsem ale uviděl Janin napjatý a nedočkavý výraz, tak jsem s odporem ten kousek spolknul a ještě se olíznul.
"Mmm, je skvělý!" zalhal jsem. "Nikdy jsem tak dobrý muffin nejedl, musíš mi dát recept." Snažil jsem se lhát přesvědčivě, ale neměl jsem ho tak vychvalovat.
"Je hnusný, že ano?" zaúpěla. "Nemusíš mi lhát."
"Jo, je hnusný," řekl jsem netaktně. "Ale ber to z té lepší stránky."
Jane na mě hodila vražedný pohled. "Jo, a jaké?"
"Jen ty umíš dělat tak hnusné muffiny," řekl jsem a znovu se rozesmál.
"To ti teda pěkně děkuju," prohlásila.
"P-promiň," snažil jsem se najít slova při záchvatu smíchu. "Už se ti nebudu smát," slíbil jsem a pokusil jsem se o vážnou tvář.
Jane jen pochybovačně zvedla obočí.
"No vážně. Jestli tě to potěší, jsem na tom ještě hůř. Ty aspoň umíš zapnout troubu," řekl jsem a teatrálně si povzdechl.
Konečně se usmála. "A co ti teda na nich tolik vadilo?" zeptala se na oko lhostejně.
"Víš, neber to osobně. Mám pocit, že byste si měli označit solničku a cukřenku cedulkami," řekl jsem vážně. "Sladké muffiny mám totiž radši."
"Já jsem ale pitomá!" řekla a rozesmála se.
"Jo, to jsi, ale to já taky. Neměl jsem se ti tolik smát," řekl jsem a rozcuchal jí vlasy.
"Ale co teď budu dělat? Jake, můj bráška, má dneska narozeniny. Chtěla jsem mu něco upéct," přiznala se.
"Tak ho vezmi do kina a kup mu popcorn. Uvidíš, určitě ho to potěší víc, než slané a spálené muffiny."
"To není špatný nápad. Nešel bys taky? Víš, moc ven nechodím, tak by se mi nějaká podpora hodila," řekla opatrně.
"Jasně, půjdu rád," souhlasil jsem a učení hodil za hlavu, což u Jane zřejmě neplatilo.
"Ale co bude s učením? Přece proto jsi sem přišel," zeptala se a bylo jasné, že má výčitky svědomí.
"To se dožene," mávl jsem nad tím rukou a v duchu si zoufal, jak přežiju pondělek.
Dopadlo to tak, jak jsem předvídal. Kino bylo super. Jake se ukázal jako fajn kluk. Byl sice trochu drzý a docela se předváděl, ale z kina měl radost. Jane byla nadšená, že se jí podařilo udělat mu hezké dvanácté narozeniny.
A pondělek? Domácí úkoly profesorka po dlouhé době známkovala. Na moje příšerné výsledky reagovala tím, že u mě už jsou pětky skoro zvyk.
Něco pozitivního se však přece jen objevilo. Liam si konečně se mnou sedl a objasnil mi některá fakta. Konečně jsem věděl, jaký bude můj úkol. A s tím přišly i další problémy…

kapitola 8. / 10.

Zvíře jako pokusný objekt

27. května 2014 v 21:36 | Victoria |  Čtenářský koutek

"Pro dobro člověka..." Od konce osmnáctého století se tato fráze stala přímo zaklínadlem, kterého se dovoláváme obvykle tehdy, když konáme právě převelikou špatnost (...) Pro dobro člověka jsme ochotni zabíjet, mučit, ničit. I lidé, kteří by se hrozili myšlenky mučení bezbranného zvířete, své námitky stáhnou, když je ujistíme, že třeba zvlášť barbarský pokus konáme pro dobro člověka.

Autor: Tereza Vandrovcová - vedoucí Odborné sekce ochrany zvířat Strany zelených a doktorantka snažící se v rámci svého výzkumného projektu zpopularizovat obor Human - Animal - Studies
Počet stran: 138
Vydavatelství: Triton
Rok vydání:2011



V rámci sociologie jsme si měli připravit referáty na určitou četbu. Já jsem si vybrala právě tuto knihu, protože mě zaujala už svým názvem. Sama mám doma psa, zvířata miluji a tato kniha byla pro mě velice inspirativní :-). Kniha je především o vzahu člověka se zvířaty, hlavně co se týče zvířat laboratorních.



Kniha je rozdělena na dvě části. V té první se Tereza zabývá tím, jak jsou brána zvířata v sociálním světě člověka, zmiňuje se o novém oboru Human-Animal-Studies, ale jsou zde zmíněny také různé teorie, které se právě zabývají vztahem člověka se zvířaty.
Já bych začala nejdříve začátkem, tedy jakou roli mají zvířata v našem sociálním světě.
Zvířata jsou v našem světě odmalička, kdy už v předškolním a školním věku se dětem dostávají do rukou např. knížky o zvířatech jako Dášenka, Krteček, časopis Čtyřlístek, nebo filmy jako Maxipes Fík, Bob a Bobek atp. Určitá zvířecí symbolika je i v oblasti zábavy a spotřeby, kdy symbolická zvířata vystupují jako maskoti sportovních týmů, politických stran nebo prostřednictvím různých reklam. Dále můžeme sledovat v televizi dokumentární filmy o zvířatech ve volné přírodě, často navštěvujeme zoo, ale nejvýrazněji se do našeho života dostávají v našich domovech jako domácí mazlíčci.
Tereza v knize popisuje, že zvířata mají pozitivní vliv na psychiku člověka, a tudíž se začala využívat při různých terapiích, např. canisterapie, což je terapie psy. Tyto terapie pak pomáhají zlepšit kvalitu fyzicky i duševně nemocných a starých lidí. Podněcují verbální i neverbální komunikaci, rozvíjí orientaci v prostoru a čase, pomáhají při nácviku koncentrace a paměti, rozvíjí sociální cítění a přispívají k duševní rovnováze a motivaci. Např. u autistů se používá právě ta canisterapie, která jim pomáhá v rozvoji komunikace.
Co se týče nového oboru Human-Animal-Studies, tak je to poměrně nový, ale rychle se rozvíjející obor, který se zabývá vztahy mezi lidmi a ostatními zvířaty. Zahrnuje práce z oblasti sociologie, psychologie, antropologie, politologie, historie, filozofie, ale třeba i některé přírodovědné obory, jako třeba etologie (zabývá se studiem chování živočichů). Začalo vznikat stále více organizací, které se právě touto studií zabývali. Jedna z nich je např. Society and Animals Forum, která se od r. 1993 zajímá o historický vývoj lidsko-zvířecích vztahů, analýzu sociálních hnutí za práva zvířat, osobní vztahy lidí se zvířaty nebo o trestné činy páchané na zvířatech.
Autorka se zabývá také několika teoriemi jako třeba Teorie úcty k životu, Teorie subjektu života, Teorie genetické humanity a spousta dalších. Tímto bych se ale nechtěla příliš zabývat, protože většina z nich je napsaná dost odborně a některé jsem měla problém vůbec pochopit. Zajímavá ale byla třeba teorie Karteziánský dualismus a příroda bez duše, kde René Descartes popisoval zvířata jako "mechanické stroje", které nejsou schopny racionálního myšlení a citu.


Co se týče druhé části knihy, tak musím říct, že ta mě bavila o něco víc, protože už nebyla tolik teoretická a byla spíše zaměřená na tu praxi. Tereza se věnuje hlavně prostředí vědeckého ústavu, kde se dělají různé pokusy na zvířatech, např. kdy vědci vyvolávají u opic celoživotní deprese, zabíjejí psy horkem nebo u koček vytvářejí závislost na droze.
Autorka popisuje, že už na základní škole se děti učí, aby zvířata braly jako jistý biologický materiál. A právě proto se prý dělají na základních a středních školách pitvy, aby se studenti dívali na zvířata jako na data a materiál a ne jako na domácí mazlíčky. Studenti často berou pitvu jako hlavní událost školního roku či jako určitý rituál, kterým si musejí projít. Vyrovnávají se s ní většinou vtipkováním, ale taky je pitva brána jako určitý projev mužnosti, kdy se snaží především kluci ukázat svoji sílu a statečnost, zatímco dívky jsou většinou pitvou znechuceny a častěji projevují soucit.
Objevuje se zde taky pojem vivisekce, což jsou pokusy prováděné na živých zvířatech, které mají budoucí vědce ještě více znecitlivět. Většinou jsou to oni, kteří musejí zvíře nakonec usmrtit, a jedná se hlavně o zvířata společností vysoce hodnocená, jako kočky a psi. Studenti se pak často snažili ospravedlnit svou práci tím, že by psi byli usmrceni tak jako tak, jelikož byli z útulku. Většina studentů byla také uchvácená tím, že vidí např. bijící srdce a další orgány. Tyto postupy na vysokých školách však odrazuje spousty studentů, kteří přišli na univerzitu s pozitivním vztahem k přírodě a ke zvířatům, takže poté byli nuceni školu opustit.

"Můj celoživotní sen a ambice stát se zvěrolékařem se rozplynul po několika traumatizujících zkušenostech se standardními experimentálními postupy prováděnými nezaujatými instruktory při přípravném kurzu na naší státní univerzitě. Bylo pro ně naprosto přijatelné použít a následně usmrtit všechna zvířata, na kterých pokusy prováděli, což jsem považoval za neslučitelné se svým morálním cítěním. Po četných rozepřích s těmito vivisekcionisty jsem musel učinit pro mě osobně velice bolestivé rozhodnutí a zvolit si jiné povolání."

Dále se tu objevuje také srovnání situace za 2. světové války, kdy byli lidé zavíráni do koncentračních táborů, se zvířaty, která jsou podle mnoha lidí v podobné situaci.

"Když vyrůstáte s vědomím, že vaše rodina byla vyvražděna vládou a národem, které vás pokládaly za bezcenné, či ještě za něco horšího, a které měly nad vámi moc a vykonávaly ji s brutální silou, vzaly si všechno, i vaše životy, nemůžete si pomoci a musíte hluboce soucítit s těmi, kteří se ocitli v takové krizové situaci. Zvířata jsou slabá, nikdo je nevyslechne, neumí si navzájem pomáhat, ani sama sobě. Byli jsme na tom stejně jako ona."

Poslední, o čem bych se tak ještě zmínila, je dělba práce v laboratorním prostředí. V laboratoři se na společné činnosti mohou podílet vedoucí výzkumníci, postgraduální studenti, laboratorní technici, veterináři a ošetřovatelé zvířat. V knize se můžeme dočíst, že nejsilnější pouto se zvířaty mají právě ošetřovatelé zvířat a veterináři, zatímco např. vedoucí výzkumník přichází do laboratoře pouze pro výsledky a data a nemá příležitost se zvířaty komunikovat. Ošetřovatelský personál si pak často stěžuje na necitlivost vědců, kteří do zařízení se zvířaty chodí jen vzácně a pokládají zvířata za pouhé orgány.

Můj názor:
Co se týče mého názoru, musím přiznat, že se mi kniha četla docela špatně, hlavně kvůli častým odborným termínům. Na druhou stranu mě ale zaujalo téma, hlavně tedy ta část, která popisovala výchovu budoucích vědců. Je příšerné, co všechno se děje v laboratořích. Ty pokusy jsou většinou dost odporné a ve většině případů zvířata nepřežijí. Ještě horší však je, jak to dokážou vědci ututlat, aby se náhodou něco nedostalo ven.
Jsem odpůrce takového týrání zvířat. Musím však uznat, že v některých případech jsou pokusy nevyhnutelné, hlavně co se týče vzdělání budoucích zvěrolékařů. Jsem však toho názoru, že zvířata by absolutně neměla trpět a nemělo by docházet ke zbytečnému zabíjení...

Kapitola osmá - VOLBA

23. května 2014 v 16:13 | Victoria |  Andělská křídla I.
Tak tato kapitola je pro Jane :-). Přeji příjemné čtení!

"Páni, to je úžasné!" vykřikla Jane, když jsem jí oznámil, co mi Roy nabídl. Byl pátek a zrovna jsme s Jane měli volnou hodinu, tak jsme si vyrazili na špacír.
"Víš, nakonec jsem to odmítnul," řekl jsem a v duchu si přehrával ten ubohý rozhovor mezi mnou a Liamem. Přece jenom jsem ho poslechl, i když se značným přemáháním.
"Tomu nerozumím," řekla a začala pozorně zkoumat moji tvář, jak to měla ve zvyku. "Vždyť je to obrovská šance."
Odvrátil jsem zrak a povzdechl si. "Víš, jde o to, že nejsem typ člověka, který se rád na něco váže. Několikrát do týdne bych musel s kapelou zkoušet a já na takovou šaškárnu prostě nemám čas."
"To chápu," řekla po chvíli.
Překvapeně jsem vzhlédl. "Vážně?"
"Už jsem si stačila všimnout, že máš rád volnost. Jenže ty umíš hrát a zpívat tak dobře…"
"Nikdy jsi mě neslyšela," přerušil jsem ji.
"Mohl bys mě laskavě nechat domluvit? Prý umíš hrát a zpívat dobře - slyšela jsem, jak o tobě Black básní. No vážně, člověk by si málem myslel, že se do tebe zamiloval," řekla a rozesmála se.
"Nech si ty kecy," řekl jsem a šťouchl ji ze srandy do žeber.
"Au! Holky se nemlátí!"
"To jo," souhlasil jsem. "Ale ty se mezi holky nepočítáš," dodal jsem se zlomyslným úšklebkem.
"Ach jo, kdy ty se konečně naučíš citlivému a slušnému chování?"
"Nikdy!" řekl jsem se smíchem.
***
O pár hodin později jsme seděli namačkaní v novém Renaultu, který patřil Willovi. Will řídil a vedle něho samozřejmě seděla Katie. Oba se drželi za ruce, jako v nějakém přiblblém romantickém filmu.
"Už tam budem?" zeptal se Bill, který měl na sobě tmavé brýle, velký klobouk a tunu opalovacího krému kvůli své citlivé kůži.
"Za chvíli," odpověděla trpělivě Jane.
"Tak už tam budeeem?"
Povzdechl jsem si. Bill dokázal lidem občas neuvěřitelně lézt na nervy.
"Bille?" zavolal jsem.
Copak, naše rocková hvězdo?"
"Drž klapačku," řekl jsem upřímně.
Bill však vůbec nevypadal uraženě a pořád se co pět minut na něco vyptával. V duchu jsem si připsal na seznam, co příště nesmíme zapomenout - lepicí pásku!
Konečně jsme byli na místě. Zaparkovali jsme u dlouhé písčité pláže, která se táhla kilometry daleko. Trochu jsem se bál, že tu bude hlava na hlavě, ale naštěstí tu bylo prázdno. Zřejmě za to mohlo slunce, které se výjimečně schovalo za mraky, jako by se nás bálo.
"Jde si někdo zaplavat?" zeptal se nadšeně Will a už si sundával triko.
"Neblázni, takové horko zase není," řekla Jane a úsměv jí najednou zmizel. "Myslela jsem, že si uděláme ten piknik."
"To můžeme i později," řekl jsem. "Já bych si zaplaval docela rád."
"Já taky," přidali se Katie s Billem.
Nakonec šli všichni, až na Jane, která zůstala na pláži a nezvykle tiše nás pozorovala. Mával jsem na ni, ať jde za námi, ale jen paličatě zavrtěla hlavou. Nechal jsem ji teda tak.
Voda byla přímo úžasná, a tak jsme blbli dost dlouho. Katie se snažila Willa utopit a já s Billem jsme zase závodili, kdo se dokáže hlouběji potopit. Nakonec jsem však vylezl z vody, protože mi přišlo blbé nechávat Jane takhle samotnou.
"Čau, tak jak to jde?" zeptal jsem se a schválně zatřepal hlavou jako pes, takže jsem ji trochu pocákal.
"Hrozně se bavím," řekla ironicky.
"Tak proč nejdeš s námi do vody?" zeptal jsem se nechápavě.
"Prostě nechci," odpověděla nezvykle podrážděným tónem.
"Ty se bojíš vody?" zeptal jsem se překvapeně.
"Nebojím!" řekla příliš rychle, takže bylo jasné, že lže.
Pochybovačně jsem zvedl obočí.
"Tak dobře," přiznala nakonec. "Možná se vody trochu bojím."
"To je v pohodě," snažil jsem se ji uklidnit. "Každý se něčeho bojí. Ale měla jsi nám to říct. Výlet na pláž asi nebyl ten nejinteligentnější nápad."
"Ale jo, je to tady skvělé."
Zasmál jsem se. "I smutné štěně by se tvářilo veseleji. Proč jsi vlastně navrhovala výlet na pláž?" zeptal jsem se zmateně.
"Víš, ostatní o mém strachu ví, ale chtěla jsem všem ukázat, že už jsem v pohodě. Chtěla jsem být prostě silná," zamumlala.
"Tak to byla pěkná hloupost. A proč se vlastně bojíš?" zeptal jsem se.
"To je... složité," řekla po chvíli. "Víš, moje máma se utopila. Od té doby mám docela strach. Nejde to překonat," řekla a omluvně se na mě usmála.
Nevěděl jsem, co říct. Nikdy jsem neuměl s lidmi jednat moc taktně. Nakonec jsem si sedl vedle ní a jednou rukou ji objal. Až později jsem si uvědomil, že jsem pořád mokrý jako slepice, ale Jane vypadala, že si toho ani nevšimla.
"Je mi to líto," řekl jsem nakonec.
"To neřeš, bylo to už docela dávno. Jenže nejhorší je, že za to můžu já."
"To určitě ne," řekl jsem a snažil se ji uchlácholit, což mi ve většině případů moc nejde.
Jane se na mě podívala a v očích měla slzy. "Ale ano, můžu. Ten den jsme se zase pohádaly. Neměly jsme mezi sebou dobrý vztah, hádaly jsme se často. Jenže se chystala na moře. S plachetnicí to uměla dobře, byla skvělá. Chtěla, abych jí zjistila, jaké bude počasí. Pozdě odpoledne v televizi hlásili velkou bouři, ale já… neřekla jsem jí to. A pak… pak nezvládla svou loď a… utopila se. Můj otec s tím nedokázal žít a brzy poté spáchal sebevraždu," řekla a slzy tentokrát nedokázala zadržet.
"Za to nemůžeš. Byla to nehoda," řekl jsem.
"Mohla jsem tomu zabránit," namítla. "Jsem hrozný člověk."
"Nejsi. Teď už s tím nic nenaděláš. Co se stalo, nedá se odestát."
"Kdo ví, co si teď o mně myslíš," řekla a snažila se vyhnout mému pohledu.
"Chceš vědět, jak zemřela má matka?" zeptal jsem se jí.
"Neřekl jsi mi…"
"Má matka spáchala sebevraždu, když zjistila, že jsem se chtěl zabít a umírám v nemocnici."
Jane vykulila oči. "To snad ne…"
"Ale ano," řekl jsem. O tom, jak jsem se stal andělem, jsem raději mlčel. Byl to zákon, navíc by mi to stejně nevěřila.
"To je mi líto. Můžu se tě na něco zeptat?" řekla a chytila mě za ruku.
"Klidně," řekl jsem lhostejně.
"Proč ses pokusil o sebevraždu?"
Zasmál jsem se. "Drogy, chlast, vyhazov ze školy, krádeže, hádky s matkou… Bylo toho hodně a nezvládl jsem to," přiznal jsem. V srdci mě zabolela vzpomínka na toho prodavače, obyčejného člověka, kterému jsem vzal život. To jsem jí však nemohl říct. Nechtěl jsem to přiznat ani sám sobě…
"Jak ses z toho všeho dostal?" zeptala se nevěřícně.
"To můj strýc Liam. Otevřel mi oči a pomohl mi. Teď u něho bydlím, protože svého otce stejně neznám."
"Určitě ho máš moc rád," dodala Jane.
V duchu jsem se musel zasmát. Rád? Netušil jsem, jestli ho mám s jistotou rád. Občas mi starouš pěkně lezl krkem. Zatím bylo mezi námi spíš křehké příměří.
"Ale jo, celkem to s ním jde," řekl jsem s úšklebkem.
Pak jsem však ucítil takové zvláštní brnění po celém těle. Bylo to divné. Připadal jsem si, jako by po mně lezli mravenci.
Jane se na mě starostlivě podívala. "Není ti nic?" zeptala se.
Chtěl jsem jí odpovědět, ale nějak to nešlo. Cítil jsem se jako v jednom ohni. Mravenčení přešlo v žár, který mě spaloval.
"Same? Hej, Same!" křikl na mě Bill, ale já ho nevnímal. Myslel jsem, že mám tělo v plamenech. Možná jsem měl být konečně potrestán a tohle byla první známka pekla.
Najednou všechno ustalo a cítil jsem se zase jako předtím. Tedy ne tak úplně. Najednou jsem viděl Jane nějak jasněji. Dokázal jsem vnímat její zmatené pocity, náladu i povahu. Každý její rys byl najednou hrozně výrazný. Věděl jsem, co se stalo. Nejspíš jsem si konečně vybral osobu, kterou budu chránit. Netušil jsem však, že to probíhá zrovna takhle. Liam se tak trochu zapomněl zmínit. Ostatní začali vylézat z vody, ale mně to bylo fuk. Důležitá byla jen jedna věc. Ochránit ji!

kapitola 7. / 9.

Kapitola sedmá - PROSTĚ NE!

22. května 2014 v 22:12 | Victoria |  Andělská křídla I.
Tak! Po opravdu dlouhé době přidávám novou kapitolu. Tentokrát bych ji chtěla věnovat úžasným čtenářkám, Mai a Ilíi. Snad se budou líbit :-).

Dva týdny ve škole uběhly jako voda. Bohužel nemůžu říct, že by se pro mě něco změnilo - moje situace byla pořád stejně hrozná. Ve škole jsem propadal, učitelé už dávno nade mnou zlomili hůl. Doma to nebylo o nic lepší. Liam se mě neustále vyptával, jestli jsem si už vybral osobu, kterou budu chránit. Zatraceně, vůbec jsem netušil, jak se vyrovnat se svým životem, natož jak začít vykonávat své andělské povinnosti.
Jedna věc se mi však na mém novém životě líbila. Konečně jsem měl kamarády, u kterých jsem si byl jistý, že to myslí upřímně. Ze začátku jsem se jim snažil vyhýbat, později mi však došlo, že přece jen bude nejlepší zapadnout do té party podivínů.
"Nazdar, Same," oslovil mě jednoho dne Will. "Mám pro tebe takový návrh."
"O co jde?" zeptal jsem se.
"Totiž, Jane měla takový malý nápad," naznačil.
"Nápad? Mám se začít bát?" zasmál jsem se.
Will se rozesmál. "Jen se neboj, není to žádná její ztřeštěnost jako obvykle. Jedná se o to, že bychom chtěli uspořádat takový menší výlet na pláž. Prostě abychom se navzájem trochu poznali. Co ty na to?"
"Já… vlastně nevím," řekl jsem trochu zaskočeně.
"Uvidíš, bude to fajn. Půjde se k útesům a nedaleko je pláž. Navíc s tebou všichni počítáme," dodal Will.
"No, tak asi jo."
"Paráda. Hele, uděláme to tak, že…"
"Same! Wille! Hledala jsem vás snad všude! Wille, už jsi mu to řekl? Skvělý nápad, že? Taky je můj, to je jasné. A…"
"DOST!" vykřikli jsme s Willem naráz. Jane se zarazila a okamžitě nasadila výraz smutného štěněte, kterému jste sebrali jeho oblíbenou hračku.
"Jenom trošičku zpomal, Jane," snažil se ji Will uchlácholit.
"Tedy… pardon. Jen jsem chtěla vědět… Jdeš?" zeptala se mě.
Její výraz mě dokonale rozesmál. "Jdu," řekl jsem stejně stručně. Jane se rozzářila a prohrábla si černé kudrnaté vlasy.
"Skvělé! Bude to parádní, uvidíš! Podnikneme to zítra, bude pátek a nemusíme se učit," řekla. Hm, jako kdybych se někdy učil...
"Tak tedy domluveno," řekl Will. "Sejdeme se o půl páté před školou."
"Budu tam," řekl jsem a usmál se na ně. Pak mi ale došlo, že Jane ze mě nespustila oči a pozorně zkoumala moji tvář. Proč sakra na mě tak zírá?
Naštěstí naši konverzaci přerušilo školní zvonění a já mohl v klidu odejít na hudebku, která mě jako jediná bavila.
Náš učitel, Roy Black, byl jediný normální učitel v této škole. Jeho hodiny byly zaměřené čistě na praxi, žádná teorie. Byl toho názoru, že člověk by se měl učit pomocí vlastních zkušeností, což bylo podle mě super.
"Hm, tak se měj, Jane," řekl jsem a co nejrychleji se vypařil. Pořád jsem si nemohl na její povahu zvyknout, i když za to samozřejmě nemohla. Někdy mi však svou ukecaností dost dobře lezla na nervy.

***
"Je od vás velice milé, že jste se k nám konečně připojil, pane Smithi," řekl profesor, když jsem vešel do učebny.
"Omlouvám se," řekl jsem upřímně. Abych pravdu řekl, normálně by mi pozdní příchod byl úplně ukradený, ale v hodinách Roye jsem si nic takového nedovolil. Měl v sobě jakousi přirozenou autoritu, takže jsem si ho rozhodně nechtěl rozházet.
"Nic se neděje," řekl a usmál se. "Ale teď si běžte sednout na své místo."
Přestože se mi moc nechtělo, poslechl jsem. Cestou mi však sklouzl pohled na dvě kytary, které tu minule určitě nebyly. Jedna byla elektrická, druhá normální. V duchu jsem si začal přehrávat písničky, které jsem sám složil.
"Umíte hrát?" zeptal se mě profesor Black, když si všiml mého zasněného pohledu.
Škubl jsem sebou a ihned procitnul. Spolužáci se začali tiše smát a něco si šuškali. Owen na mě začal ukazovat, ťukal si na čelo a vydával při tom pitomé zvuky.
"Ehm, vlastně jenom trochu," zamumlal jsem a radši si šel sednout na místo. Bylo těžké ignorovat, jak na mě spolužáci křičí blbečku. Nakonec jsem to hodil za hlavu - stejně si všichni už dávno mysleli, že jsem retardovaný.
Tohle všechno jsem velmi brzy přestal vnímat, protože jsem se zkrátka bavil. V hodinách Roye jste se prostě nudit nemohli, to bylo nemožné. Největší důraz se tu kladl na zpěv. Zkoušeli jsme různé pěvecké techniky a s žádnou jsem neměl problém. Dokonce jsme využili i nějaké menší nástroje. Kytara to sice nebyla, ale já byl konečně ve svém živlu. Poprvé v životě mi ve škole něco šlo.
"Pokud někdo umí na něco hrát, klidně může tuto učebnu využít," řekl Roy Black na konci hodiny. "Každou přestávku po hudební výchově to tu nechávám otevřené. Stydět se nemusíte, skoro nikdo tu nechodí," řekl, sbalil si několik svých věcí a odešel. Všichni moji spolužáci se nad těmi slovy ušklíbli, pro ně to byla jen ztráta času. Já jsem ale odolat nedokázal. Dvakrát tak pomaleji jsem si balil věci, abych měl jistotu, že tu budu opravdu sám. Vážně jsem neměl zájem o nějaké zvědavce, kteří na mě budou koukat. Naštěstí se učebna po několika minutách úplně vyprázdnila. Rychle jsem zavřel dveře a spěchal pro kytaru. Elektrickou, nebo normální? Toť otázka. S obyčejnou kytarou jsem to uměl dobře, ale s elektrickou jsem byl ve svém živlu, takže rozhodování nebylo tak těžké. Nastavil jsem si ji tak, jak jsem chtěl a začal hrát. Nejdříve jsem se bál, že mě někdo uslyší, ale jakmile jsem zahrál první tóny, tak mi začalo být všechno fuk. Po pár minutách jsem začal i zpívat - své písničky jsem znal zpaměti. Dokonce jsem přidal i pár nových akordů a začal improvizovat. Najednou někdo v místnosti kýchnul.
Hrozně jsem se lekl a kytara vydala hnusný falešný tón. Okamžitě jsem přestal hrát a rychle zvedl hlavu, abych zjistil, kdo mě to sledoval. Byl to profesor Black. Nic neřekl, jen začal tleskat a usmíval se.
"Vy jste mě špehoval?! řekl jsem naštvaně. Teď už mi došlo, že to byla past. On mě chtěl slyšet hrát, proto ta velkorysá nabídka na konci hodiny. V duchu jsem si nadával.
"No ano, vlastně máte pravdu. Popravdě jsem vás chtěl slyšet hrát. Něco mi říkalo, že máte k hudbě velmi blízký vztah. A nemýlil jsem se. Hrajete opravdu výborně, Same," řekl profesor opatrně.
"A co z toho máte vy?" zeptal jsem se naštvaně.
"Já jsem učitel hudebky, Same. Je prakticky mým úkolem hledat tak nadané lidi, jako jste vy."
"Já nejsem nadaný," řekl jsem a nasadil nabručený výraz.
"Řekněme, že máte jistý talent," řekl a shovívavě se na mě usmál.
"Dobře, a co jako?" odsekl jsem.
"Ten talent je potřeba využít," začal.
"Pořád nechápu, na co narážíte," zamračil jsem se.
"Jak by se vám líbilo hrát ve školní rockové kapele?"
***
"Ne, absolutně ne!" řekl Liam, kterému se rozčilením třásl hlas.
"A proč ne?" zeptal jsem se naštvaně. "Mám konečně možnost něco dokázat!"
"Víš co?" odsekl Liam, "ty jsi svou šanci už dávno prošvihnul! Na tu školní rockovou kapelu zapomeň! Jsi anděl, ne člověk. Měl by ses tak začít chovat!"
"Nikdy mi nic nedovolíte! Proč se ke mně chováte tak hnusně?! vyštěkl jsem a probodl ho očima.
"Chováš se jako malé dítě! Měl by sis uvědomit důležitost svého poslání," řekl stejně naštvaným tónem.
"Nesnáším vás!"
Liam bouchl do stolu. Poté si povzdechl a smutně se na mě podíval.
"Podívej," řekl mírnějším tónem. "Tvůj lidský život skončil. Škola, práce, koníčky, zábava… to všechno už je pryč. Nemůžeš žít jako člověk. Protože ty jím nejsi."
"Proč?" zeptal jsem se nešťastně.
"Protože jsi skočil z toho mostu. Protože jsi zkrátka jiný. Protože jsi anděl a ten starý Sam už je mrtvý. Ty sám ses tak rozhodl. Nezbývá ti nic jiného, než se s tím smířit," řekl a odešel. Zanechal mě samotného s podivnými myšlenkami, pocitem zoufalství a lítostí nad sebou samým. Chtěl jsem ukončit svůj život. Liam měl pravdu. Tu cestu jsem si vybral sám už tehdy, když jsem vkročil na ten osudný most. Svou šanci jsem promarnil. Zřejmě jsem měl jen jedinou možnost. Postavit se svému osudu, přestat si na něco hrát a být tím, kým jsem, totiž andělem.

kapitola 6. / 8.

Hvězdy září v září,...

21. května 2014 v 19:11 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
…ale já zazářila dneska :-). Mám to! Mám! Mám! Mám! Omlouvám se, už se budu krotit :-).
Upřímně? Maturita není taková fraška, jak všichni říkají. Ale zvládnout se to dá, stačí jen trošku zapojit mozek, což, přiznejme si, kolikrát člověku činí značné potíže :-D.
Včerejší večer byl hrozný - brečela jsem, doma mě taťka utěšoval a usnula jsem vyčerpáním až kolem druhé hodiny. Vážně, zopakovat bych si tedy rozhodně nechtěla!


Ráno už jsem byla se svým osudem poněkud smířenější. Sice prakticky nevím, jak jsem se vlastně dostala do školy až před učebnu, kde se měla konat první zkouška, ale žádný záchvat pláče a bezmoci naštěstí nepřišel…

První předmět - HUDEBKA! Člověk si řekne: "Jasně, hudebka! To by zvládla i cvičená opice…"
Taková sranda to nebyla, ale nejspíš v tom hrála roli i moje nepřipravenost.
S bolavým břichem jsem si šla vytáhnout první otázku a v duchu se modlila, aby to byl jazz. Houbelec! Zákon schválnosti zřejmě existuje - vytáhla jsem si barokní instrumentální hudbu :-D. Sedla jsem si na potítko (mimochodem, už jsem zjistila, proč se tomu říká potítko :-D) a snažila se z toho mozku něco vydolovat. Matně jsem si vzpomínala na pár věcí, které jsem si včera večer četla - šup to tam! Ale moc jsem toho vlastně neměla, spíš taková ta základní charakteristika, pár hudebních útvarů, něco málo o opeře a jednoho skladatele. Poté jsem šla obhájit svou maturitní práci stylem: "Tohle je… ééé... monochord… ééé, který je… ééé…" Takže si to dovedete představit :-D. Na tu prezentaci jsem se moc nepřipravovala, takže jsem spíš tak trochu improvizovala :-D.
Následovala praktická část - hra na klavír a zpěv. To bylo v pohodě, vůbec jsem nebyla nervózní - paradoxně. Komise mi upřímně byla v tu chvíli úplně ukradená. Mimochodem, nakonec jsem zpívala jihočeskou lidovou písničku Nezacházej slunce.
Ta ústní část, kdy jsem vykládala o svojí otázce, byla vážně dost děsná, ale mohlo to být i horší :-D.
Jinak, už jsem se vám zmínila, že mě moje učitelka hudebky nesnáší? Vážně nevím proč, ale nikdy se na ničem neshodneme a má vždy nějakou připomínku. Paní K. mi nejdřív vyčetla, proč jsem nepřišla dřív, abych si zkusila zpěv. Náš rozhovor probíhal asi takto:
K.: "Proč jsi nepřišla dřív? Máš jen tři minuty, aby sis zkusila zahrát a zazpívat!"
Já: "Omlouvám se, ale nikdo mi nic neříkal. Vážně jsem nic nevěděla…"
K.: "Měla jsi přijít dřív!"
Já: "Ale mně to vážně nikdo neřekl."
K.: "Tak snad máš pusu, ne?"
Grrrr! Takhle je to pořád. Ještě štěstí, že jsem ji dnešním dnem viděla naposledy. Mimochodem, u potítka všem mým spolužákům radila a nadiktovala jim všechno. Mně ani slovo :-D. A u prezentace všechny nechala mluvit, zbytečně se nevyptávala. Mě se ptala na každou prkotinu a díky tomu jsem pak musela přeskočit několik podstatných věcí, abych to stihla. Prostě…
Výsledná známka je 4. Čekala jsem to lepší, ale nevadí. Hlavní je, že to mám :-).

Druhý předmět - ZÁKLADY SPOLEČENSKÝCH VĚD (ZSV)! Nejspíš už víte, že tohoto předmětu jsem se děsila asi nejvíc, hlavně z toho důvodu, že jsem si některé otázky nestihla ani přečíst. Takže to byla jak sázka do loterie. Myslela jsem na svou otázku, tu, kterou si chci vytáhnout. Třesoucí rukou jsem sáhla po jednom žetonu, na kterém bylo číslo 11.
"Tak to bude určitě šťastné číslo," řekla mi místopředsedkyně. Hm, vytáhla jsem si soudní moc, trestní právo a trestní řízení. Otázku, kterou jsem ani neviděla. S pocitem zoufalství jsem si šla sednout na potítko a doslova se snažila něco vypotit. Věděla jsem, že jsem v háji. Naštěstí jsem zjistila, že hodiny politologie v semináři přece jen přinesly své ovoce. Celkem jsem věděla rozdělení soudů, přestupek, trestní čin, ombudsmana, ústavní soud, trestní odpovědnost a druhy trestů.
Naopak jsem moc nevěděla trestní řízení. Ale zkoušející hodně radili a naváděli, za to jsem jim neskonale vděčná! Učitelka se pak mě i mé kamarádky (které si vytáhla německou klasickou filozofii) ptala, co jsme to tam vyváděly :-D.
Každopádně výsledná známka je opět 4 :-D. Ale prošla jsem, tudíž spokojeností jenom zářím :-D.

Třetí předmět - ČJ! Té jsem se taky docela bála, protože jsem se na ni prakticky nepodívala, kromě knížek, které jsem přečetla a meziválečné literatury. Bylo mi jasné, že jestli si vytáhnu Wolkera a jeho Těžkou hodinu, tak to bude doslova těžká hodina :-D. Ale naštěstí jsem si vytáhla knihu Romeo, Julie a tma. Řekla jsem prakticky všechno, mluvila jsem sama, všechny dotazy jsem zodpověděla…
Nakonec mám 3! Ach jo, já počítala nejhůř s dvojkou. Asi mám špatným slovní přednes, jinak fakt nevím.

Čtvrtý předmět - AJ! Abych byla upřímná, na ni jsem se ani nepodívala :-D. A to myslím doslova. Všechny otázky jsem se učila v průběhu roku, takže jsem z toho neměla strach. Ale stejně jsem chtěla nejvíc Českou republiku nebo Shakespeara. Některé otázky byly horší, jiné lepší, ale rozhodně jsem nechtěla Anglický jazyk nebo Evropskou unii... bleh!
Nakonec jsem si vytáhla otázku, kterou jsem si četla včera :-D. Historii USA, takže paráda, to jsem věděla :-). A jelikož to byla státní angličtina, součástí byly i nějaké otázky o zdraví a nemocech (pohoda!) a obrázky o svátcích. Improvizace u rozhovoru mi moc nešla, to byl docela trapas :-D. Měla jsem se domluvit s anglickým kamarádem (tedy mým zkoušejícím), že bychom si mohli společně pronajmout byt. Kecala jsem kraviny a stejně jsme to nestihli, ale dobré! Výsledná známka je 3 :-).

Celkově kdybych to shrnula, tak z písemných mám známky: aj - 4 (didaktický test - neměla jsem svůj den) a 2 (slohovka), čj - 2 (didaktický test) a 1 (slohovka). Z ústních tedy: hv - 4, zsv - 4, aj - 3, čj - 3.


Nemám dokonalé známky a vím to. Já jsem však měla víc štěstí, než rozumu. Jsem ráda, že jsem prolezla a mám maturitu :-). A to znamená co? KONEC GYMPLU A PRÁZDNINY!
Ještě mi to úplně nedochází a jsem šíleně utahaná, ale… JO!
Všem moc děkuji za držení palců! S potěšením vám tedy oznamuji, že se opět vracím na blog a ruším pozastavení! A zítra by teoreticky mohla být nová kapitola :-).


P. S. Jdu si přečíst asi po sto padesáté sedmé Hraničářova učně! Konečně nějaké fantasy :-).

Mějte se pěkně!

Nový design - vlčí :-)

21. května 2014 v 19:06 | Victoria
Přichází léto a s ním i potřeba nového kabátku :-). Rozhodla jsem se, že si tentokrát objednám něco tajemného, s nádechem vlčí svobody. Tímto moc děkuji Gaz, která byla tak hodná a design vytvořila. Pokud byste si chtěli od ní něco objednat, její adresu najdete ZDE. Design je opravdu nádherný, ještě jednou moc děkuji!


Zítra je den D

20. května 2014 v 10:16 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Káva, guarana, černý čaj, káva, guarana, černý čaj,…
Ano, takhle na tom momentálně jsem. V kofeinovém opojení se snažím do hlavy nacpat co nejvíce informací, což jde v mém případě dost těžko. Ale musím pokračovat! Prostě musím…

Zatím se mi daří docela dobře zvládat stres. Občas mám teda pocit, že se mě strach snaží zaškrtit, občas taky zjišťuji, že nic neumím, ale jinak to jde. Zkrátka a dobře, musím doufat ve šťastnou ruku.
Jak já si nechci vytáhnout ekonomii a právo!! Prosím, prosím, prosím! Hodil by se úvod do filozofie, renesanční filosofie nebo úvod do psychologie. Dobře, měním názor, už mám nervy.
Jinak, zítra začínám už 8:15 ráno, tak mi koukejte držet palce! Prosím, smutně koukám :-(.
Začínám hudebkou, takže na start je to docela dobré - obhajoba maturitní práce, zpěv, hra na klavír a otázky (tady bych chtěla nejstarší hudbu, ale jazz by taky nebyl špatný :-D). Ta sranda přijde teprve potom, jako druhý předmět mám společenské vědy. Já zkrátka nechápu, proč se musím učit hloupé definice, když to jde kolikrát vysvětlit úplně lehce. Zítra to nechci vidět…
Poté následuje čeština a angličtina. Tady jsem relativně v klidu. Ne že bych to tolik uměla, ale v češtině se dá spousta věcí vyvodit z knihy, tedy pokud si nevytáhnu drama nebo poezii (já prostě musím mít Hemingwaye!). V angličtině budu totálně improvizovat, což bude docela trapas, ale řekněme, že už jsem na to zvyklá :-D. Každopádně kdybych si měla vybrat otázku, tak bych určitě volila Shakespeara, Hemingwaye a Českou republiku :-).
No nic, jdu se vrhnout do toho kolotoče učení - biologická determinace lidské psychiky, demokracie, německá klasická filozofie,… zkrátka věci, které v životě budu potřebovat! Lehká ironie, to je moje:-).


Mějte se pěkně, užívejte si krásného počasí a hlavně - DRŽTE MI PALCE!
Zítra napíšu, jak jsem dopadla. Doufám, že to bude pozitivní článek a já si konečně budu moci užívat dlouhých prázdnin a přicházejícího léta :-).

Mám za sebou písemné!

7. května 2014 v 21:37 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Ano, je to tak. Písemnou státní maturitu jsem snad úspěšně splnila. Na tohle se hodí jeden takový citát: Jsme za vodou a před námi je poušť.
Ta největší sranda mě totiž teprve čeká. Každopádně se vám alespoň svěřím se svými pocity a popíšu, co si na nás, chudáky studenty, CERMAT zase vymyslel.


V pátek to konečně vypuklo a maturanti (trochu vynervovaní, ale stále v dobré náladě) zasedli do lavic, aby si napsali sloh v anglickém jazyce. Přestože angličtina není moje silná stránka (ale pořád přece jenom silnější, než matematika), ze slohovky jsem příliš velký strach neměla. Nejspíš za to může fakt, že ze zkušebního slohu bych měla 1, takže jsem se zřejmě nechala ukolébat falešným pocitem bezpečí. Zadání však nakonec nebylo tak strašné - dostali jsme za úkol napsat vyprávění (Den, na který nikdy nezapomenu - absolutní temno v mém mozku…) a neformální e-mail.
Chcete se zasmát? Tak tedy čtěte dál, milé děti. Přemýšlela jsem, přemýšlela, ale stále jsem nemohla na nic normálního přijít. Nakonec jsem se zlomyslně ušklíbla a řekla si, že když už to musím psát, tak si z toho udělám trošičku srandu. TAKŽE! DEN, NA KTERÝ NIKDY NEZAPOMENU? Když to má být, tak tedy jo. Samozřejmě to ale trochu zestručním. Tak tedy:
Minulý rok jsem byla v Anglii. Bylo léto, krásné počasí a takové ty kecy okolo :-D. Jela jsem na výlet do Londýna, ale co se nestalo! Zlomila jsem si nohu! (to naštve, co? :-D) Samozřejmě jsem s tím jela do nemocnice. Objevil se tam hrozně pěkný doktor, který mě měl ošetřovat (to mám štěstí!). A to hlavní je, že se mě zeptal, jestli bych mu nedala číslo na mobil. Momentálně jsme manželé, žijeme spokojeně v Anglii a máme tři děti (néé, vůbec si nevymýšlím :-D). Jo, a na závěr jsem dala něco ve stylu: I love him! It´s our happy end!
Co dodat? Docela trapas, ale třeba se tomu pánové z CERMATU zasmějí :-). Myslíte, že budu mít body navíc? :-D
E-mail jsem mimochodem docela pokazila. Zadání bylo jednoduché, že by to pochopil i blbeček. Měli jsme napsat kamarádovi z anglického kurzu, proč jsme nepřišli do školy a požádat ho o nějaké lekce z ANGLIČTINY! A víte, co jsem udělala já? Napsala jsem, jestli by mi nemohl vysvětlit v matematice derivace a ve španělštině gramatiku :-(. A jelikož celý ten e-mail díky tomu může být ohodnocen nula body (kvůli takové hloupé chybě), tak jsem na sebe docela naštvaná. Ach jo!

Než budu pokračovat v popisování mé (ne)úspěšné maturity, musím udělat malou odbočku směr přijímací řízení. V neděli jsem psala v Brně testy TSP a totálně jsem to pokazila (napsala bych něco horšího, ale nechci být sprostá :-D). Takže na 99,9% mě do Brna nevzali. Co jsem slyšela, tak každý má z toho špatný pocit, ale já mám strach, abych nebyla bodově rovnou v mínusu :-D. No, uvidíme. Konečný verdikt ještě nebyl vyřčen, tak mám ještě maličkou naději. A mimochodem - po maturitě se můžete těšit na článek zvaný: Jak jsem poprvé jedla sushi!

V pondělí byla čeština - pohoda. Na ni jsem se absolutně neučila, docela jsem si věřila. Výsledky sice ještě oficiálně nemám, ale kontrolovala jsem si správné odpovědi na internetu a vypadá to, že nejspíš budu mít 88%! Ach jo, ještě dvě hloupá procenta a měla bych jedničku. No nenaštve to? :-D
Co se týče slohovky, psala jsem vyprávění na téma: Africké dobrodružství. Měli jsme navázat na výchozí text (něco ve smyslu, že chlápek se ztratí v džungli, okolo něho poskakují opice a on je úplně sám). Opět jsem vymyslela hroznou hovadinu, ale tak, myslím, že to bude v pohodě :-). Psala jsem, jak putuje tou džunglí, jeho pocity, jak si sem tam něco pro sebe mumlá (něco ve stylu: "Hlavně klid, jen žádnou paniku." :-D) a jako hlavní zápletku jsem tam dala nějakou kočkovitou šelmu, která ho chtěla sežrat. Docela odvážný chlapík, šel proti velké kočce s klackem. A ještě u toho řval: "Tak pojď! Přišla sis pro mě, ne?! Já se tě nebojím!" :-D. A čičinka mu svým divokým řvaním odpověděla: "Já jsem vítěz, ty poražený!"
Prostě jsem tam musela strčit nějakou přímou řeč, aby to bylo zajímavější. Muhehe, kam se hrabe Hemingway.
Nakonec toho chlapa zachránil domorodec, který tu šelmu zastřelil :-). Kamarádka ale měla mnohem lepší nápad. Psala o tom, jak chlápka zajali kanibalové a chtěli ho sníst :-D. To by mě zajímalo, jak se na ty práce budou tvářit učitelé. Nejspíš si budou muset dát malého panáka na posilněnou :-D.

Každopádně všechno nemůže být happy end, no ne? Musím se přiznat, že včera jsem málem vyletěla na didaktickém testu z angličtiny. Skládal se z kvanta textu, poslechu a gramatiky. Angličtina vážně není má silná stránka, ale ty testy jsou většinou primitivní (alespoň ty, co jsem si zkoušela doma a ve škole). Jenže teď to byla hrůza! Zmatkovala jsem a vůbec nestíhala. Doma jsem přišla vynervovaná a s pocitem, že půjdu v září na opravu. Nakonec jsem si doma opět kontrolovala test podle správných výsledků a mám 46%. Uf, dolní hranice je 44%. Je to těsné, ale tu čtyřku snad mít budu. Alespoň doufám!

To by bylo ode mě vše - obdivuji všechny, kteří se dopracovali až sem :-D. Upozorňuji, že mám stále pozastaveno a je mi moc líto, že nestíhám číst články na vašich stránkách. Jsem ráda, že jsem měla trochu času navíc a mohla sesmolit tento blábol. Alespoň víte, že žiju :-). Mějte se pěkně!