Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola sedmá - PROSTĚ NE!

22. května 2014 v 22:12 | Victoria |  Andělská křídla I.
Tak! Po opravdu dlouhé době přidávám novou kapitolu. Tentokrát bych ji chtěla věnovat úžasným čtenářkám, Mai a Ilíi. Snad se budou líbit :-).

Dva týdny ve škole uběhly jako voda. Bohužel nemůžu říct, že by se pro mě něco změnilo - moje situace byla pořád stejně hrozná. Ve škole jsem propadal, učitelé už dávno nade mnou zlomili hůl. Doma to nebylo o nic lepší. Liam se mě neustále vyptával, jestli jsem si už vybral osobu, kterou budu chránit. Zatraceně, vůbec jsem netušil, jak se vyrovnat se svým životem, natož jak začít vykonávat své andělské povinnosti.
Jedna věc se mi však na mém novém životě líbila. Konečně jsem měl kamarády, u kterých jsem si byl jistý, že to myslí upřímně. Ze začátku jsem se jim snažil vyhýbat, později mi však došlo, že přece jen bude nejlepší zapadnout do té party podivínů.
"Nazdar, Same," oslovil mě jednoho dne Will. "Mám pro tebe takový návrh."
"O co jde?" zeptal jsem se.
"Totiž, Jane měla takový malý nápad," naznačil.
"Nápad? Mám se začít bát?" zasmál jsem se.
Will se rozesmál. "Jen se neboj, není to žádná její ztřeštěnost jako obvykle. Jedná se o to, že bychom chtěli uspořádat takový menší výlet na pláž. Prostě abychom se navzájem trochu poznali. Co ty na to?"
"Já… vlastně nevím," řekl jsem trochu zaskočeně.
"Uvidíš, bude to fajn. Půjde se k útesům a nedaleko je pláž. Navíc s tebou všichni počítáme," dodal Will.
"No, tak asi jo."
"Paráda. Hele, uděláme to tak, že…"
"Same! Wille! Hledala jsem vás snad všude! Wille, už jsi mu to řekl? Skvělý nápad, že? Taky je můj, to je jasné. A…"
"DOST!" vykřikli jsme s Willem naráz. Jane se zarazila a okamžitě nasadila výraz smutného štěněte, kterému jste sebrali jeho oblíbenou hračku.
"Jenom trošičku zpomal, Jane," snažil se ji Will uchlácholit.
"Tedy… pardon. Jen jsem chtěla vědět… Jdeš?" zeptala se mě.
Její výraz mě dokonale rozesmál. "Jdu," řekl jsem stejně stručně. Jane se rozzářila a prohrábla si černé kudrnaté vlasy.
"Skvělé! Bude to parádní, uvidíš! Podnikneme to zítra, bude pátek a nemusíme se učit," řekla. Hm, jako kdybych se někdy učil...
"Tak tedy domluveno," řekl Will. "Sejdeme se o půl páté před školou."
"Budu tam," řekl jsem a usmál se na ně. Pak mi ale došlo, že Jane ze mě nespustila oči a pozorně zkoumala moji tvář. Proč sakra na mě tak zírá?
Naštěstí naši konverzaci přerušilo školní zvonění a já mohl v klidu odejít na hudebku, která mě jako jediná bavila.
Náš učitel, Roy Black, byl jediný normální učitel v této škole. Jeho hodiny byly zaměřené čistě na praxi, žádná teorie. Byl toho názoru, že člověk by se měl učit pomocí vlastních zkušeností, což bylo podle mě super.
"Hm, tak se měj, Jane," řekl jsem a co nejrychleji se vypařil. Pořád jsem si nemohl na její povahu zvyknout, i když za to samozřejmě nemohla. Někdy mi však svou ukecaností dost dobře lezla na nervy.

***
"Je od vás velice milé, že jste se k nám konečně připojil, pane Smithi," řekl profesor, když jsem vešel do učebny.
"Omlouvám se," řekl jsem upřímně. Abych pravdu řekl, normálně by mi pozdní příchod byl úplně ukradený, ale v hodinách Roye jsem si nic takového nedovolil. Měl v sobě jakousi přirozenou autoritu, takže jsem si ho rozhodně nechtěl rozházet.
"Nic se neděje," řekl a usmál se. "Ale teď si běžte sednout na své místo."
Přestože se mi moc nechtělo, poslechl jsem. Cestou mi však sklouzl pohled na dvě kytary, které tu minule určitě nebyly. Jedna byla elektrická, druhá normální. V duchu jsem si začal přehrávat písničky, které jsem sám složil.
"Umíte hrát?" zeptal se mě profesor Black, když si všiml mého zasněného pohledu.
Škubl jsem sebou a ihned procitnul. Spolužáci se začali tiše smát a něco si šuškali. Owen na mě začal ukazovat, ťukal si na čelo a vydával při tom pitomé zvuky.
"Ehm, vlastně jenom trochu," zamumlal jsem a radši si šel sednout na místo. Bylo těžké ignorovat, jak na mě spolužáci křičí blbečku. Nakonec jsem to hodil za hlavu - stejně si všichni už dávno mysleli, že jsem retardovaný.
Tohle všechno jsem velmi brzy přestal vnímat, protože jsem se zkrátka bavil. V hodinách Roye jste se prostě nudit nemohli, to bylo nemožné. Největší důraz se tu kladl na zpěv. Zkoušeli jsme různé pěvecké techniky a s žádnou jsem neměl problém. Dokonce jsme využili i nějaké menší nástroje. Kytara to sice nebyla, ale já byl konečně ve svém živlu. Poprvé v životě mi ve škole něco šlo.
"Pokud někdo umí na něco hrát, klidně může tuto učebnu využít," řekl Roy Black na konci hodiny. "Každou přestávku po hudební výchově to tu nechávám otevřené. Stydět se nemusíte, skoro nikdo tu nechodí," řekl, sbalil si několik svých věcí a odešel. Všichni moji spolužáci se nad těmi slovy ušklíbli, pro ně to byla jen ztráta času. Já jsem ale odolat nedokázal. Dvakrát tak pomaleji jsem si balil věci, abych měl jistotu, že tu budu opravdu sám. Vážně jsem neměl zájem o nějaké zvědavce, kteří na mě budou koukat. Naštěstí se učebna po několika minutách úplně vyprázdnila. Rychle jsem zavřel dveře a spěchal pro kytaru. Elektrickou, nebo normální? Toť otázka. S obyčejnou kytarou jsem to uměl dobře, ale s elektrickou jsem byl ve svém živlu, takže rozhodování nebylo tak těžké. Nastavil jsem si ji tak, jak jsem chtěl a začal hrát. Nejdříve jsem se bál, že mě někdo uslyší, ale jakmile jsem zahrál první tóny, tak mi začalo být všechno fuk. Po pár minutách jsem začal i zpívat - své písničky jsem znal zpaměti. Dokonce jsem přidal i pár nových akordů a začal improvizovat. Najednou někdo v místnosti kýchnul.
Hrozně jsem se lekl a kytara vydala hnusný falešný tón. Okamžitě jsem přestal hrát a rychle zvedl hlavu, abych zjistil, kdo mě to sledoval. Byl to profesor Black. Nic neřekl, jen začal tleskat a usmíval se.
"Vy jste mě špehoval?! řekl jsem naštvaně. Teď už mi došlo, že to byla past. On mě chtěl slyšet hrát, proto ta velkorysá nabídka na konci hodiny. V duchu jsem si nadával.
"No ano, vlastně máte pravdu. Popravdě jsem vás chtěl slyšet hrát. Něco mi říkalo, že máte k hudbě velmi blízký vztah. A nemýlil jsem se. Hrajete opravdu výborně, Same," řekl profesor opatrně.
"A co z toho máte vy?" zeptal jsem se naštvaně.
"Já jsem učitel hudebky, Same. Je prakticky mým úkolem hledat tak nadané lidi, jako jste vy."
"Já nejsem nadaný," řekl jsem a nasadil nabručený výraz.
"Řekněme, že máte jistý talent," řekl a shovívavě se na mě usmál.
"Dobře, a co jako?" odsekl jsem.
"Ten talent je potřeba využít," začal.
"Pořád nechápu, na co narážíte," zamračil jsem se.
"Jak by se vám líbilo hrát ve školní rockové kapele?"
***
"Ne, absolutně ne!" řekl Liam, kterému se rozčilením třásl hlas.
"A proč ne?" zeptal jsem se naštvaně. "Mám konečně možnost něco dokázat!"
"Víš co?" odsekl Liam, "ty jsi svou šanci už dávno prošvihnul! Na tu školní rockovou kapelu zapomeň! Jsi anděl, ne člověk. Měl by ses tak začít chovat!"
"Nikdy mi nic nedovolíte! Proč se ke mně chováte tak hnusně?! vyštěkl jsem a probodl ho očima.
"Chováš se jako malé dítě! Měl by sis uvědomit důležitost svého poslání," řekl stejně naštvaným tónem.
"Nesnáším vás!"
Liam bouchl do stolu. Poté si povzdechl a smutně se na mě podíval.
"Podívej," řekl mírnějším tónem. "Tvůj lidský život skončil. Škola, práce, koníčky, zábava… to všechno už je pryč. Nemůžeš žít jako člověk. Protože ty jím nejsi."
"Proč?" zeptal jsem se nešťastně.
"Protože jsi skočil z toho mostu. Protože jsi zkrátka jiný. Protože jsi anděl a ten starý Sam už je mrtvý. Ty sám ses tak rozhodl. Nezbývá ti nic jiného, než se s tím smířit," řekl a odešel. Zanechal mě samotného s podivnými myšlenkami, pocitem zoufalství a lítostí nad sebou samým. Chtěl jsem ukončit svůj život. Liam měl pravdu. Tu cestu jsem si vybral sám už tehdy, když jsem vkročil na ten osudný most. Svou šanci jsem promarnil. Zřejmě jsem měl jen jedinou možnost. Postavit se svému osudu, přestat si na něco hrát a být tím, kým jsem, totiž andělem.

kapitola 6. / 8.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 54.2% (52)
Jane 25% (24)
Liam 15.6% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2.1% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 27. května 2014 v 14:37 | Reagovat

Nevím, jak moc kapitoly renovuješ, takže možná zopakuji komentáře ze starého blogu... omlouvám se :-D
Sem tam se ještě zadrháváš a těch ukazovacích zájmen na konci je více než dost, (jsem však nucena dodat, že budou patřit mezi něco, co vidí jen oko nemožného puntičkáře Mai a ostatním je to fuk.)
Jinak paráda, emoce jsou cítit bezvadně - chudák Sam - a já mnohokrát děkuji za věnování... prosvětlilo mou černou duši :-)

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 17. června 2014 v 10:34 | Reagovat

To je šladký. Se celou kapitolu od toho úvodu směju jak blbec :DDD
Sama je mi líto, ale něco mi říká, že do toho stejně půjde. To by nebyl on, že? :D Hned si jdu přečíst další kapitolu. Ve škole máme volno, tak doháním všechno, co jsem za tu strašně dlouhou neaktivitu zameškala :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama