Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Červen 2014

Co je u mě nového?

29. června 2014 v 20:44 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Sedím ve škole se svými spolužáky a nervózně si okusuju nehty. Maturitu nemám za sebou - bohužel. Můj neoblíbený učitel, pan tělocvikář, nám oznámil, že všichni musíme znovu podstoupit zkoušku dospělosti. A důvod? Dva studenti z mojí třídy ji neudělali, tak se to musí celé zopakovat. Všichni mí spolužáci jsou hrozně naštvaní, včetně mě. A nejhorší na tom je zjištění, že tentokrát opravdu NIC neumím. Jsem v háji…
Snažím se vzpomenout na otázky v jednotlivých předmětech, ale nic ve své hlavě nenacházím. Můj mozek se odebral na dovolenou, odmítá spolupráci. Ne, prosím! Ne! Teď mě nesmíš zradit! Mozek se však jenom škodolibě zachechtal…
Najednou se na chodbě objeví ředitel naší školy - Albus Brumbál. Nelze si ho splést. Na sobě má svůj oblíbený hábit a také charakteristické půlměsíční brýle. V jeho očích se však objevila zuřivost, až jsem se ustrašeně přikrčila. Rázným krokem prošel chodbou až k našemu tělocvikáři, který tento zmatek způsobil. Slyšela jsem, jak se dohadují, ale bohužel ani samotný Brumbál není všemocný. Musíme znovu maturovat, tak zní konečný verdikt.
Jako první je na seznamu hudebka. Se zatajeným dechem si tahám otázku. Vývoj symfonie, to není špatné. Jedna z mála otázek, které si pamatuji. Začnu povídat, ale paní K. mě zřejmě opravdu nemá ráda. Vyptává se čím dál víc a já začínám pomalu propadat panice. Její přesládlý úsměv mi na náladě také nepřidá. Je mi jasné, že jsem neuspěla. Je konec. Nedala jsem to…

Ano, poslední dobou mám tyto noční můry :-D. Určitě jste poznali, že se jedná o sen :-). Ale abych byla upřímná, absolutně netuším, co tam ten Brumbál dělal :-D. Jaká škoda, že paní K. nepřeměnil v obří ropuchu. To by k ní sedělo :-D. Navíc by se všem ulevilo :-).
No jo, to je ten pomaturitní stres. Asi bude ještě chvíli trvat, než to můj mozek zpracuje :-).


Každopádně se omlouvám, že jsem tady necelý měsíc nebyla. Poslední dobou je toho nějak moc. Bohužel mám zprávy dobré i špatné.
Udělám to teda klasicky a začnu těmi špatnými.

Nedostala jsem se na vysokou školu. V Brně jsem si moc šancí nedávala, ale s Olomoucem jsem víceméně počítala - hlásila jsem se na žurnalistiku a také na českou filologii s editorstvím. Uteklo mi to o blbých šest bodů! Šest bodů mi chybí do minimálního počtu bodů, tudíž jsem nesplnila podmínky. Já jsem taková kráva! Když už se má něco zkazit, tak se zkazí všechno.
Samozřejmě budu dávat všude odvolání, ale v mém případě to nejspíš nemá smysl. Ach jo.
A víte, co je na tom nejhorší? To zklamání v očích mých rodičů, kteří s vysokou na sto procent počítali. No, mají vážně úžasně blbou dcerušku. Prostě…
Samozřejmě mám plán B. Vypadá to, že některé školy ještě vypisují druhá kola přijímacích zkoušek, ale většinou na obory, kam nechci. Jeden obor se jmenuje Specializace v pedagogice - takže nic moc. Ale radši tohle, než nějaká analytická chemie. No a druhý obor je žurnalistika, jenže ta škola je soukromá, navíc nemá nějak extra dobro pověst. Opět ach jo.
A aby toho nebylo málo, mám ještě plán C, což je jazykovka. Na rok bych prostě studovala angličtinu a udělala si FCE zkoušky. Ale abych byla upřímná, jazyky mě zas tak moc nebaví. Ale bohužel si nemůžu nějak extra vybírat, takže je to docela snesitelná možnost.
Uvidíme, řekl slepý. Každopádně mi držte palce v tom odvolání. Teď už může věřit jen v zázrak.


Většina z vás ví, že jsem si na léto sehnala brigádu. Pracuji v jedné firmě - dělám ranní, odpolední a noční. Teď trochu odbočím - zrovna dneska mám opět noční. Přestože jsem šla předchozí den spát o půl jedné v noci, tak jsem si vstala o půl sedmé ráno, čilá jako rybička :-D. A ani odpoledne jsem neusnula, takže to bude zajímavé :-D.
Ale nejhorší je pro mě asi paradoxně odpolední. Člověk se sice vyspí, ale celý den je tak nějak v háji. Hlavně v pátek je to otrava.
První dny mě nová práce dost vytáčela, ale teď už je to trochu lepší. Sice skoro celých osm hodin stojím na nohou, ale aspoň u toho neusnu :-). Pracuji s velkou mašinou a většinou nahazuji a shazuji cosi do aut, aby se to pokovilo. Nevím, radši nebudu zacházet do detailů, sama tomu moc nerozumím :-D. Ale celkem dost si vydělám, což je určitě plus (taky proto tam jsem, no ne? :-D). A co se týče kolektivu, tak se to dá. Ne každý je mi sice sympatický, ale s některými si už tykám (třeba s paní uklízečkou - vždycky spolu kecáme na přestávce :-D). Nebo jedna hluchoněmá paní, která je prý i mentálně postižená, je mi velmi sympatická. Trochu jsme se spolu i bavily (rukama, nohama :-D), ale v pohodě. A ocenila jsem, že mi poradila ohledně jedné výroby.

A poslední novinka - mám křečka! :-D Sestře a jejímu příteli (tedy jejich křečkům :-D) se narodila krásná křeččí miminka. Jednoho jsem si nechala. Pojmenovala jsem ho Frodo :-D. Akorát mojí mamce se to nelíbí. Prý dementnější jméno jsem nemohla vymyslet :-D. Nedávno stála u klece a volala: "Ferdo. Ferdo. Ferdo…"
No nezabili byste ji? :-D Křečkovi je to však naštěstí jedno, hlavně když má napapané bříško :-D.
Ale nenechte se zmýlit. Sice vypadá roztomile, ale je to hazl prvotřídní. První noc jsem ho měla ve svém pokoji. Místo akvária jsem mu koupila novou krásnou klec. Ještě než jsem šla spát, preventivně jsem mu sebrala běhátko. Ale ten zmetek mě budil jinak. Neustále lezl po mřížích (asi spider-křeček), chvíli se tam držel a pak spadl na zem. Tohle udělal asi padesátkrát. A aby toho nebylo málo, při tom pádu mříže vytvořily nádherný zvuk: "Ding."
Takže se neustále ozývalo: "Žuch - ding. Žuch - ding. Žuch - ding…"
Teď už si pěkně chrní na chodbě :-D. Ale jinak je to miláček :-).


Omlouvám se za špatnou kvalitu fotky - on se prostě nechtěl nechat vyfotit :-).

To by bylo ode mne zatím vše. Nevím, kdy se zase ozvu (snad brzy). Mějte se pěkně a hezky se vyspěte! Jak já vám závidím :-D.

Konečně konec!

3. června 2014 v 20:21 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Tak dneska jsem měla oficiálně slavnostní předávání maturitního vysvědčení. Co na to říct? Prostě šaškárna největšího kalibru. Všichni museli být ve společenském oblečení a na můj vkus to trvalo zbytečně dlouho. Dále jsem si vyslechla několik proslovů o tom, jak jsme zdárně ukončili gymnázium, že bychom na sebe měli být pyšný, přáli nám mnoho úspěchů do života a další bláboly. A to nejvtipnější - snad nás gymnázium dobře připravilo na život. U této věty jsem málem vyprskla smíchy, protože…
Protože škola není skutečný život. Je to jen jedna malá zastávka. Osobně si myslím, že 99 % učiva je mi úplně k ničemu. Ano, mám ten papír. Ale co ty ostatní věci? Jak nás škola připravuje na život "tam venku"? Nijak. A to je nejspíš jeden z hlavních problémů našeho vzdělávacího systému - učíme se "o ničem". Každopádně tuto úvahu bych si raději nechala na jindy. Velmi brzy bych chtěla napsat článek na téma: Co mi gympl dal a vzal. Takže se můžete těšit (nebo děsit?) :-).


Ach jo, ty čepice se mi vždycky hrozně líbily :-D. Takový "luxus" nám bohužel dopřán nebyl.

A jaké mám vlastně pocity a dojmy z toho, že jsem ukončila střední školu? Žádné. Necítím vůbec nic, jen naprostý útlum. Necítím žádnou lítost a smutek, ale ani to nadšení, o kterém jsem si myslela, že opravdu přijde. Prostě nic, moje emoce jsou umrtveny.
Většina spolužáků mi chybět nebude. Pár lidí se najde, ale abych byla upřímná, se svojí třídou jsem si nějak extra nerozuměla. Samozřejmě to nemůžu dávat za vinu jen jim. Jsem složitá osobnost a je pro mě těžké si někoho pouštět trochu víc k tělu. Já jsem se příliš nesnažila, aby mě poznali. Oni však také ne, takže…
Co se týče učitelů, tak někteří mi určitě chybět budou. Třeba moje profesorka na filozofii - ta byla skvělá a hodně mi pomohla i u maturity. Taková hodně oduševnělá osobnost, její hodiny patřily mezi mé nejoblíbenější :-).
Každopádně je konec. Konec mé střední školy, konec té jistoty. Nejhorší je, že teď nevím, co bude. Zatím netuším, jak to nakonec dopadne s vysokou školou. Nevím, co mě čeká.


Ještě bych chtěla upozornit, že teď možná na mém blogu nastane opět jistý útlum. Nebojte se, budu se snažit o pravidelnost, ale nevím, jak to budu stíhat. Od zítřka mě totiž čeká brigáda - ranní, odpolední, noční. Ach jo, abych byla upřímná, nechce se mi. Zítra jdu na ranní, takže si to dovedete představit. Já měla problém vstávat i do školy, natož teď :-D. Uvidíme, řekl slepý.
Ale peníze se hodí, to bez debat.




Kéž by mě to taky čekalo :-D.

To by bylo pro dnešek asi vše. Studentům samozřejmě držím palce - pro většinu z vás je to poslední měsíc, takže - DRŽTE SE!
Mějte se fanfárově!

Kapitola desátá - VZKAZ

1. června 2014 v 21:44 | Victoria |  Andělská křídla I.
Hurá, další kapitola je na světě! Tedy na světě je už docela dlouho, ale většina z vás ví, že tato povídka je zrovna v procesu zdokonalování (pokud se tomu tak dá říkat). Doufám, že se bude líbit!

"Odcházím," oznámil mi jednoho večera Liam.
"Jak to myslíte? Slíbil jste mi přece, že…"
"Same, já vím," přerušil mě anděl. "Mám zkrátka něco naléhavého. Povídání o andělech budeme muset nechat na jindy, bohužel."
"Týká se to vaší osoby?" zeptal jsem se zvědavě. Strašně mě zajímala andělova minulost. Liam se však téměř nikdy nesvěřoval s tím, kam (a hlavně za kým) chodí.
"O to se teď nestarej," odsekl Liam, jak to měl ve zvyku. "Chci jen vědět, jestli to tu sám zvládneš. Nevím, jak dlouho budu pryč. Možná jen týden, možná taky měsíc," řekl a v rychlosti si balil několik svých věcí do batohu.
"Nechcete mi rovnou zavolat chůvu?" zeptal jsem se sarkasticky.
Nejdřív si mě prohlédl od hlavy až k patě, ale pak se usmál. "Možná to není tak špatný nápad. Alespoň by někdo dohlédnul na to, jestli si děláš úkoly a chodíš spát po večerníčku," řekl škodolibě.
"Ha ha. Nechte si ty kecy," zavrčel jsem.
"Hlavně žádné divoké večírky, cigarety, alkohol a lehké děvy," dodal Liam.
"Lehké děvy?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Zkrátka ženy, které jsou pracovně velmi vytíženy," řekl a koutky úst mu nepatrně zacukaly.
To už jsem se neudržel a rozesmál se. "Nebojte, budu hodný jako andílek," slíbil jsem.
"O tom silně pochybuji," řekl s povzdechem. "Každopádně se tu měj pěkně a pilně studuj."
"To já vždycky," prohlásil jsem tónem vzorného žáčka.
"Jo, a ještě něco," dodal Liam. "Kdyby se něco vážného stalo, něco opravdu důležitého, zavolej na toto číslo," řekl a podal mi cedulku. Neochotně jsem si ji vzal a strčil ji do zadní kapsy. Poté na mě ten věčně zachmuřený chlápek přátelsky kývl a odešel. Byl jsem po dlouhé době zase sám.
Ale ne že bych si stěžoval. Konečně jsem si opět mohl pustit nahlas svou oblíbenou metalovou skupinu, a přes Liamův zákaz jsem si sehnal i jedno malé pivo.
Přesto jsem si připadal trochu divně. Měl jsem neustále pocit, že mě někdo pozoruje. A navíc - k mému údivu - jsem si přál, abych Liama nezklamal. Zkrátka jsem chtěl, aby se na mě mohl spolehnout. Velmi brzy jsem se tedy přestal flákat a raději zamířil k velkému zrcadlu.
Viděl jsem v něm kluka, který vypadal trochu zanedbaně. Přestože se neusmíval, koutky úst měl provokativně zvednuté, jako kdyby mu byl celý svět ukradený. Vlnité hnědé vlasy potřebovaly zastřihnout a na bradě už mu rašilo strniště. Šedé oči vypadaly zmateně. Ten pohled byl jiný, tak nějak… cizí.
Sundal jsem si košili. Neobdivoval jsem však své svaly, jako většina kluků v pubertě. Představil jsem si bělostná křídla. Nejdřív mi to šlo dost mizerně, ale po nějaké chvíli se začala objevovat. Velmi brzy se však mé myšlenky zatoulaly neznámo kam a moje křídla opět zmizela. Naštvaně jsem se na svůj odraz zašklebil. Pak jsem toho nechal, oblékl si košili a padl vyčerpaně na sedačku. Byl jsem úplně bez energie.
Najednou jsem ucítil obrovskou radost, která naplnila celé mé srdce, až jsem se rozesmát. Ten pocit však rychle pominul. Nejdřív jsem byl z toho celý zmatený, brzy mi však došlo, že ty emoce nebyly moje. Patřily Jane. Nejspíš ji zrovna něco rozveselilo. Přestože to bylo trochu otravné, byl jsem rád, že je v pořádku.

***
"Zatraceně, Same! Nechtěl bys mě alespoň občas vnímat?" zeptal se Bill už asi po sté. Nechtěl jsem ho ignorovat, vážně ne. Jenže jsem měl fůru jiných starostí a to, co mi říkali ostatní, jsem pouštěl jedním uchem tam, druhým ven.
"Promiň. Říkal jsi něco?" zamumlal jsem.
"Ale ne, to nestojí za řeč. Vůbec mě neposlouchej, však proč taky? Vždyť mé zprávy vůbec nejsou důležité!" prohlásil ironicky.
Povzdechl jsem si. Vážně jsem na něho neměl náladu. Celou dobu jsem přemýšlel, proč Jane dneska nepřišla do školy. A ani se neobtěžovala mi poslat blbou zprávu. Ne že bych na tom trval, ale člověk (tedy anděl) taky neví všechno. Samozřejmě jsem cítil, že je v pořádku. Kdyby se něco stalo, začala by mi někde v mozku blikat červená kontrolka. Zřejmě jí nic nebylo, ale přesto jsem měl z toho dost nepříjemný pocit. Ale obavy nebyly jediné, co mě trápilo. Horší bylo, že mi ta potvůrka nehorázně chyběla. Vždy mě dokázala nakazit pozitivní náladou, což se o jiných lidech říct nedalo.
"Haló! Je někdo doma?!" řekl Bill a naštvaně do mě šťouchl.
"Sakra, Bille! To docela bolelo!" reagoval jsem. Věděl, že mám blbou náladu. Nejspíš ho vyloženě bavilo mě vytáčet.
"Klídek. Jen jsem potřeboval, abys alespoň na chvíli procitnul," argumentoval klidným hlasem.
"Fajn," řekl jsem naštvaně. "Tak co je to za veledůležitou zprávu?"
Bill se na mě podíval nezvykle znepokojivým pohledem. "Víš, chtěl jsem ti jenom říct, že jsem zaslechl Owena. Zřejmě se ti chystá provést něco dost hnusného, detaily bohužel neznám. Měl by sis dát pozor," varoval mě.
Bezstarostně jsem se zasmál. "Jen ať si něco zkusí. Jestli si myslí, že se ho bojím, tak to je na omylu."
"Vážně by sis měl dát pozor. Zřejmě to myslí vážně," řekl Bill ustaraně.
Něco v jeho pohledu mě zarazilo. Bill měl o mě nejspíš opravdu strach. Pořád mi to ale přišlo přehnané. Každopádně jsem se ho snažil trochu uchlácholit.
"Bille, uklidni se. Dám si pozor, neboj. Navíc je to blbeček," dodal jsem.
Bledý kluk se na mě zašklebil. "Jo, to máš pravdu. Ale právě proto bys ho neměl podcenit. Věř mi, v prváku mi strčil hlavu do záchodové mísy. Nic příjemného," řekl zamyšleně.
Oplatil jsem mu herdu do ramene. "V tom případě ti slibuju, že jestli se o něco pokusí, tak tentokrát skončí s hlavou v záchodové míse on."
***
Nakonec proběhlo vyučování mnohem rychleji, než jsem očekával. Miloval jsem ten okamžik, kdy jsem otevřel hlavní dveře a konečně mohl vypadnout z té mučírny.
Ještě než jsem šel domů, řekl jsem si, že bych si mohl koupit novou krabičku svých oblíbených cigaret. Bylo mi jasné, že jestli to zjistí Liam, nejspíš mě zaškrtí. To riziko jsem však hodlal podstoupit. Beztak cigarety zmizí dřív, než se starouš vrátí.
Už jsem byl skoro tam, jenže najednou mě zastavila nějaká holka. Byla vysoká a vypadala jako kopie panenky Barbie.
"Ty jsi Sam, že?" zeptala se přesládlým hlasem a uculila se na mě, z čehož se mi chtělo akorát tak zvracet.
"Jo," řekl jsem a podezřívavě přimhouřil oči. Tu holku už jsem někde viděl, ale absolutně jsem si nemohl vzpomenout, kde.
"Mám ti vyřídit vzkaz od Jane Grankristnové," pokračovala a pohodila svými peroxidovými vlasy.
Překvapeně jsem zvedl obočí. "Ty se znáš s Jane? Odkud?" zeptal jsem se, protože se mi nechtělo věřit, že by Jane mohla mít s touhle fiflenou něco společného.
"Jsme nejlepší kamarádky už od školky," řekla a znovu se falešně uculila.
"Zajímavé, nikdy se o tobě nezmínila," prohlásil jsem chladně. Něco mi na té holce nesedělo. Za svůj život jsem stihl poznat tisíce falešných lidí a "nejlepší kamarádka Jane" do této kategorie rozhodně patřila.
Rozesmála se zvonivým hlasem. "To je celá Jane. Nikdy o svých nejlepších přátelích příliš nemluví. Každopádně kvůli tomu jsem nepřišla," řekla a její hlas najednou ztratil ten medový tón. "Chceš ten vzkaz, nebo ne?"
"Fajn, tak co to teda je?" zeptal jsem se stejně ostře. Měl jsem sto chutí se otočit.
Blondýna se opět sladce usmála. "Dnes o půlnoci se máš s Jane sejít na parkovišti u starého kina. Říkala, že má pro tebe překvapení. A její mobil je rozbitý, tak jí nevolej."
"Překvapení? Jaké překvapení?"
"Pch, co já vím. Zřejmě zas nějaká její ztřeštěnost, však ji znáš," povzdechla si.
Zamračil jsem se. "Říkala ještě něco?"
"Jo, prý máš přijít včas," prohlásila. Poté se otočila a s nosánkem nahoru si odkráčela. Zřejmě si myslela, že jí celý svět padne k nohám.
Zamyšleně jsem si sedl na lavičku a přemýšlel o tom záhadném vzkazu. Bylo to divné. Proč by se Jane chtěla sejít zrovna o půlnoci? To mi k ní nesedělo. Na druhou stranu Jane byla proslulá svými bláznivými nápady. To bylo pro ni typické.
Jane, co jsi to zase vymyslela? Řekni, co?

kapitola 9. / 11.