Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Říjen 2014

Day 03: Oblíbená vedlejší postava

31. října 2014 v 21:22 | Victoria |  Projekty
Včera jsem projekt tak trochu zazdila (holt prokrastinace mě opět dostihla :-D), ale dneska se k němu s optimismem vracím :-D. Téma je oblíbená vedlejší postava (a že jich je).


Nejvíc jsem si oblíbila Nymfadoru Tonksovou, vlastně pardon, jenom Tonksovou :-D.
Nejvíc mě na ní fascinuje, že je metamorfomág (což je schopnost libovolně měnit vzhled). V knihách má každou chvíli jinou barvu vlasů, její oblíbená barva je však žvýkačkově růžová (no jo, je tak trochu cvok, ale kdo v dnešní době není :-D).
Tonksová často baví ostatní tím, že svůj nos mění na prasečí rypák a další srandičky.
Mám ráda její smysl pro humor a dobrosrdečnou povahu. Nejvíc si mě však získala tím, že trvala na svatbě s Lupinem. To, jak oba skončili, mě hrozně vytočilo. Takový konec si vůbec nezasloužili, chudák malý Teddy.
Její nešikovnost, tedy charakteristickou vlastnost, snad ani popisovat nemusím :-D. Upřímně? V tomhle jsme si docela podobné, taky v jednom kuse zakopávám, shazuji a rozbíjím věci :-D.
Tonksová je prostě trochu trhlá, ale tím správným způsobem. Její optimismus je neskutečný (tedy až na to období po Siriusově smrti), navíc je vynikající čarodějka. To její 'Nazdárek, Harry´ si budu pamatovat napořád :-).



Day 02: Oblíbená mužská postava

29. října 2014 v 22:07 | Victoria |  Projekty
U tohoto bodu jsem si byla celkem jistá.
Je to postarší muž, který má špatně ostříhané vlasy i vousy, většinou se skrývá v pláštěnce a má tvrdý neústupný pohled. Už jste ho poznali? Je to Halt z Hraničářova učně!


Halt je hodně zvláštní osobnost. Moc toho nenamluví, věčně se tváří nabručeně, přesto má smysl pro humor. Jeho poznámky jsou trefné, většina z nich mě od srdce rozesměje. Má také zvláštní schopnost udělat z druhých pitomce.
Je to chlapík, který příliš nerespektuje zákony, nesnáší protokoly a rád si dělá věci po svém. Obdivuji na něm jeho neskutečné sebevědomí a také to, že si ví v každé situaci rady.
Stejně jako jeho učeň Will se i já občas ptám: "Co by na mém místě udělal Halt?"



Day 01: Oblíbená ženská postava

28. října 2014 v 21:14 | Victoria |  Projekty
Každý bod projektu je svým způsobem těžký, ale tenhle mi dal docela zabrat. Oblíbená ženská postava? Prakticky v každé knize nějakou objevím, takže rozhodnout se je docela těžké.
Nakonec jsem ale zvolila Arru Plachetovou, upírku ze ságy Darrena Shana.



Arru jsem si oblíbila hlavně díky jejímu charakteru. Je tvrdá jako ocel, nikdo a nic ji nezlomí. Ruku podá jen tomu, koho si váží (takže málokomu).
Upíři ji nejdřív příliš nerespektovali, hlavně z toho důvodu, že je žena. Ona však ukázala, že je tou pravou upírkou a všem vytřela zrak, když několikrát prošla zkouškami smrti (to jsou zkoušky, kdy má upír prokázat, že je upírství hoden). Také je velice schopná v boji, většina upírů se jí vyhýbá.
Arra je prostě svá. Mám ji ráda hlavně z toho důvodu, že se nikdy nevzdává a vždy jde tvrdě za svým.




Hvězdy nám nepřály

27. října 2014 v 22:06 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: John Green
Počet stran: 236
Nakladatelství: Yoli
Rok vydání:2014

Hlavní postavy: Hazel, Agustus, Peter Van Houten, Hazeliny a Augustovy rodiče,…
Vedlejší postavy: Lidewij, Izák,...
Forma vyprávění: Ich-forma


Děj:
Většina lidí nežije. Často se jedná jen o jakési přežívání, kdy člověk funguje jako stroj a nový den skoro nezaregistruje. Ale co by se stalo, kdybyste vážně onemocněli? Změnili byste něco na svém životě? Určitě ano, protože nemocní berou každý nový den jako zázrak. Je to pro ně dar, když mohou dýchat, chodit a žít. A přesně o tom je tato kniha.
Jsou mladí. Měli by mít život před sebou, ale osud si s lidmi často zahrává. Hazel je šestnáct let a pomalu umírá na rakovinu - nejdřív jí objevili rakovinu štítné žlázy, postupně se rozšířila až do plic, takže Hazel musí s sebou neustále nosit kyslíkovou láhev.
Jinak je to ale úplně normální holka, která sleduje v televizi Americké supermodelky a zbožňuje knihu Císařský neduh od Petera Vana Houtena (mimochodem, tajně jsem doufala, že ta kniha opravdu existuje, ale bohužel).
Hazel však upadá do jakési apatie a její matka má strach, že je v depresi. Ale jak sama Hazel zmínila: Deprese není vedlejší účinek rakoviny. Deprese je vedlejší účinek umírání.
Každopádně se Hazel nakonec vydá do jedné podpůrné skupiny, která má pomoci lidem s rakovinou. A tam Hazel potká jeho - Agusta Waterse, kluka, který sice kvůli rakovině přišel o nohu, ale už několik měsíců je bez příznaků.
No a jak to tak bývá, ti dva se samozřejmě dají dohromady.
Je to zvláštní - přestože oba mají rakovinu, dokážou si život vychutnat plnými doušky. Oba o rakovině mluví s lehkou ironií a smrt berou jako nevyhnutelnost, která prostě přijde tak jako tak.
Zároveň přijde řeč i na tajná přání, kdy Agustus si přeje být "někdo", zatímco Hazel touží zjistit, jak by mohla pokračovat kniha Císařský neduh (kniha má otevřený konec).
Hazel se nakonec dostane do Amsterdamu, avšak setkání s Peterem nedopadne úplně podle jejích představ. Umožní jí to však další krásné dny strávené s Augustem. A od této chvíle jde pak všechno úplně do háje…
Konec dopadne neslavně, ale nechci vám prozrazovat, kdo umře. Jeden z nich samozřejmě ano - jak jinak by taky mohla skončit kniha o rakovině a velké lásce?
Blbě, tak to prostě v životě chodí.
Přesto je v této knize jakési kouzlo. Přináší totiž návod, jak žít. Skrytě nás vybízí, abychom žili svůj život naplno a přijali svůj osud, i kdyby se mělo jednat o rakovinu.
Umění žít možná není až taková věda, jak se zdá…


Můj názor:
Knihu jsem četla jedním dechem. Hodně mě oslovil Greenův styl psaní - lehce ironický, bez zábran.
Možná byly některé věty tak trochu filozofické (což působilo místy nevěrohodně - přece jen byli hlavní hrdinové puberťáci), ale vzhledem k situaci se to dalo pochopit.

Přestože je to kniha o rakovině, našly se i části, u kterých jsem doslova vyprskla smíchy. Byl to okamžik, kdy Hazel s Agustem vymýšleli vhodný nadpis pro inzerát, aby se zbavili staré zahradní houpačky. Řekla bych, že Hazel byla rozhodně kreativnější: Mírně pedofilní zahradní houpačka hledá dětské zadky.

Postavy a jejich myšlení jsem si hodně oblíbila, hlavně teda Augusta a jeho metaforu. Na začátku knihy si strčil nezapálenou cigaretu do pusy a Hazel to hrozně rozčílilo (má přece rakovinu plic).
A Augustus jí na to s klidem odpověděl:
"Je to metafora, chápeš? Strčíš si zabijáka do pusy, ale nedovolíš mu zabíjet."

Dále mě dost překvapil Peter Van Houten. Nejdřív jsem si stejně jako Hazel říkala, co je to za kteréna, jeho životní příběh mě však vážně dojal. Je hrozná škoda, že kniha Císařský neduh neexistuje. Docela ráda bych si ji přečetla, mohlo by to být zajímavé.

Celkově mám z knihy dobrý pocit, ale abych byla upřímná, konec mě ani trochu nedojal. Rozhodně to není kniha, u které bych brečela. Nevím, možná je to proto, že jsem smrt jednoho z hlavních hrdinů čekala. Těžko říct, ten konec se mi zdál tak trochu nedotažený, nemělo to ty správné emoce. Nebo už začínám být citově chladná, to je taky možné :-D.

Úryvek:
"Dneska se chováš hodně jako teenager," podotkla máma. Zdálo se, že jí to vadí.
"To jsi přece chtěla, ne? Abych se chovala jako teenager."
"No, takhle jako teenager zrovna ne. Ale samozřejmě že já i táta jsme rádi, že už začínáš být dospělá, že poznáváš nové lidi, že chodíš na rande."
"Nechodím na rande," odsekla jsem. "Nechci chodit s nikým na žádné rande. Je to hrozná představa a strašná ztráta času a -"
"Co se stalo, holčičko?" skočila mi máma do řeči.
"Já jsem jako… jako… Jsem jako granát, mami. Jsem granát a jednou vybuchnu a ráda bych, aby bylo co nejmíň obětí, chápeš?"
Táta naklonil hlavu trochu ke straně a zatvářil se jako pokárané štěně.
"Jsem granát," opakovala jsem. "Chci se vyhýbat lidem a číst knížky a přemýšlet a být s váma, protože vám už ublížím tak jako tak, s tím nemůžu nic dělat, vy jste v tom až po uši. Tak mě nechte, jo? Nemám depresi. Nepotřebuju chodit víc mezi lidi. A nemůžu být normální teenager, protože jsem granát."

10 Days Character Challenge

27. října 2014 v 20:31 | Victoria |  Projekty
Už hrozně dlouho plánuju, že se zapojím do nějakého projektu. Teď se to projekty jenom hemží, takže následoval dlouhý proces rozhodování (protože do všech se samozřejmě zapojit nemohu, to bych se zbláznila :-D).
Zaujal mě jeden už docela starší projekt - jedná se o postavy z knih. Je určeno celkem deset otázek, na které musím odpovědět. Jedna otázka na jeden den, takže projekt se bude táhnout dlouhých deset dní.
Každopádně se na to hrozně těším! Doufám, že se vám to bude líbit stejně jako mně. Třeba vás i něco překvapí, tedy pokud budete ochotní číst moje nesmyslné bláboly :-D.
Už zítra se můžete těšit na první odpověď!


1. Oblíbená ženská postava
2. Oblíbená mužská postava
3. Oblíbená vedlejší postava
4. Nejvíc nenáviděná postava
5. Postava, která je mi nejvíc podobná
6. Postava, která prošla největším vývojem
7. Postava, kterou chci potkat
8. Oblíbený záporák
9. Oblíbená postava z povídky
10. Nejoblíbenější postava vůbec


Safírové srdce - úvod k povídce

25. října 2014 v 17:59 | Victoria |  Safírové srdce
Žánr: fantasy
Hlavní postavy: Evelyn, Chris, Grow, Alex, Johana, Salf, Sabrian, Nerys, Melissa, Alasseä, Failo,...
Vedlejší postavy: Tarfo, Elein, Marrie, Laila, Abigail, Mark,...
Doba děje: středověk
Forma vypravování: Er-forma

Děj:
Před několika tisíci lety bylo stvořeno safírové srdce - magický předmět, který sliboval velkou moc a ochranu. Bylo stvořeno elfy jako dar, aby byl zpečetěn mír mezi touto vznešenou rasou a lidmi. Safírové srdce bylo rozděleno na pět částí. Jeden díl pro jedno království, tudíž všech pět králosvství si bylo rovno.
Jenže moc safírového srdce je lákavá. Salf, král pátého království, si dal za cíl spojit všechny díly opět dohromady a stát se neporazitelným. V zemi Aligäsia to začalo vřít a Salfovi se postupně podařilo sehnat další tři díly safírového srdce. Ale kam se poděla poslední část? Kam zmizel král druhého království?
Salfa svírají obavy a netrpělivě pobízí své přívržence, aby nalezli pátý díl. Svou sílu čerpá nejen z dílů safírového srdce, ale taky ze své vlastní moci - je totiž král, kterému koluje v žilách krev Zelených - zvláštní rasy, která vznikla křížením lidí a elfů. Jenže ze Salfa se teď stal zrádce a na pomoc své rasy se spolehnout nemůže.
Podaří se mu najít poslední kousek safírového srdce a podmanit si celou říši?


Prolog:

Král pátého království netrpělivě očekával své přívržence, kterým jednoduše říkal Černí. Byli to muži v černých pláštích, nelítostní zabijáci. Už šestý měsíc pátrali po posledním kousku safírového srdce.
Salf hlasitě zaklel a automaticky sáhl na čtyři modré střípky, které měl zavěšené na krku.
Trvá to moc dlouho, pomyslel si. Bylo to dávno, co se rozhodl, že safírové srdce získá. První krok udělal před deseti lety, když se rozhodl, že navštíví Fiera, krále čtvrtého království. Ten večer se dobře bavili, alespoň to tak vypadalo. Ale pak si všiml safírového střípku, který se muži houpal na krku. V tu chvíli věděl, že ho musí mít. Že musí mít celé safírové srdce.
Ještě ten večer krále Fiera nenápadně otrávil a ochranu čtvrtého království ukradl. Samozřejmě se celá záležitost vyšetřovala, ale Salf si často hrál s lidskou myslí. A když už měl safírové kousky dva, šlo to velice hladce.
Postupně začal verbovat vojáky, Černé, až vytvořil poměrně velkou armádu. Třetí a první království také svrhl, i když to nebylo snadné. Teď už mu jen zbývalo zabít krále Worga. Salf doufal, že Černí byli úspěšní.
"Můj pane, už jsou tady," přerušil Salfovovy úvahy úředník Jones. I když svého pána uctíval, bylo vidět, že je v jeho přítomnosti značně nesvůj. Ze Salfa šel strach. A v případě, když někdo nesl špatné zprávy, to platilo dvojnásob.
"Ať vstoupí," řekl chladným hlasem král. Černí byli pryč už šest měsíců. Doufal, že mu nesou dobré zprávy. Vlastně si byl téměř jistý, že Worg zemřel. Vždyť s tak velkou mocí, jakou Salf měl, Worg neměl téměř žádnou šanci. Vlastně žádnou šanci, pomyslel si se značným uspokojením.
Do místnosti vstoupili tři muži. Tváře jim zakrývaly černé kápě a na opasku měli zavěšenou pochvu s mečem. Všem se na ramenou vyjímal okrouhlý štít, na kterém byly dva černé, zkřížené meče.
"Jaké zprávy mi nesete?" zeptal se Salf a pozorně se zadíval na své přívržence chladnýma zelenýma očima. Z jejich reakcí neměl radost. Všiml si, že se všichni krčí jako ustrašení psi. V Salfovi začal narůstat vztek, když mu došlo, že tihle muži neuspěli.
"Můj pane, hrad je prázdný. Po Worgovi se slehla zem," řekl ten nejstatečnější.
Salf nevěřícně vytřeštil oči. "To není možné! Je to jen jeden muž, nemůže být tak těžké ho zabít! Vždyť už nemá žádné žijící příbuzné, tak kam mohl jít?!"
"Můj pane, všichni vesničané říkají, že prostě zmizel. Někteří tvrdí, že jsou v tom čáry, ale většina si myslí, že prostě zemřel. Jinou odpověď jsme z nich nedostali, nepomohlo ani mučení."
"Ne, on není mrtvý! Worg žije, tím jsem si jist," řekl s odporem Salf. Byl si svým úspěchem tak jistý! Vždyť všechno šlo podle plánu…
"Pane, my…"
"Všichni tři budete popraveni! Stráže, odveďte je!" prohlásil bez sebemenší lítosti. Ignoroval škemrání a křik, který se rozléhal po hradě. Musel vymyslet nový plán. Kam k čertu Worg zmizel?

kapitola 1.

Kapitola šestnáctá - CESTA

13. října 2014 v 21:53 | Victoria |  Andělská křídla I.
Co víc říct? Další kapitola je na světě! Doufám, že se bude líbit :-). A tentokrát bych ji chtěla věnovat Jane, snad ji to přiláká zpátky ke čtení :-D.

Uplynulo už několik týdnů od doby, co jsem se s Jane rozloučil. Pořád jsem se Liama vyptával, kdy konečně vyrazíme, ale anděl tvrdil, že přípravy jsou důležité. Nakonec jsem se však dočkal.
Odchod z města byl velmi nenápadný. Přesně ve tři hodiny ráno, když všichni normální lidé ještě spali, jsme sebrali své skromné věci a odešli.
Momentálně jsme seděli ve staroušově novém autě (Porsche 911 - na auta má docela vkus) a jeli přímo k letišti, kde už na nás čekalo soukromé letadlo.
Abych byl upřímný, připadal jsem si jak celebrita. Sam Smith, slavná hollywoodská hvězda, jede luxusním autem k ještě luxusnějšímu letadlu, a to vše patrně kvůli autogramiádě nebo premiéře nového akčního filmu, kde samozřejmě ztvárnil hlavní roli.
Musel jsem se usmát. Bylo to celkem pěkně vysněné. Realita však byla krapet jiná. Jako anděl musím podstoupit nějaký pošahaný výcvik, abych přežil. Člověk si prostě nevybere. Stejně mě ale zajímalo, jak to bude probíhat. Doufal jsem, že se nebudu muset plazit a běhat kilometry jako v armádě.
"Za chvíli tam budeme, Same. Připrav se na přestup," přerušil mé úvahy Liam svým klidným hlubokým hlasem.
Zmohl jsem se jenom na nepatrné kývnutí, protože se do mě po dlouhé době zahryzla nervozita. Teď už jsem neměl na vybranou…
Za malou chvíli se před námi objevilo velké letiště, kde zrovna jedno letadlo přistávalo. Bylo obrovské, ale kvůli nám tu rozhodně nebylo. Naše stálo pěkný kus stranou, oproti tomu obrovi vypadalo žalostně malé. Asi jako když srovnáte orla s vlaštovkou.
"Proč musíme letět soukromým letadlem?" zeptal jsem se otráveně. S Liamem jsme si sice byli už trochu bližší, ale pořád mi svým puntičkářstvím dost lezl na nervy. Tohle bude dlouhý let...
"Je to hlavně kvůli nenápadnosti, ale samozřejmě v tom hraje roli i naše bezpečí," odpověděl trpělivě.
"A jak dlouho bude let trvat?"
"Asi patnáct hodin," povzdechl si Liam. Zřejmě ho ta představa děsila stejně jako mě.
Hodně jsem přemýšlel, kam to vlastně poletíme. Samozřejmě jsem se pokoušel prolomit Liamovu hradbu mlčení, ale anděl byl neoblomný. Nakonec jsem to nechal plavat a řekl si, že to budu mít aspoň s překvapením. Starost mi však dělala jiná věc. V životě jsem neletěl letadlem. Co když mi bude špatně?
Nakonec se ukázalo, že moje obavy byly zcela zbytečné. Spokojeně jsem poslouchal muziku a užíval si obsluhy v podobě dlouhonohé blondýny. Co se týče Liama, tak ten si našel novou lásku, totiž záchodovou mísu. Bylo mu vážně špatně a po celou dobu jsem ho skoro neviděl.
Jen občas, když se objevil v trochu lepším stavu, jsem se ho slušně zeptal, jestli nemá hlad. Většinou se zmohl jen na naštvané zavrčení, kdy zřejmě přemýšlel, čím by po mně mohl hodit.
Nejzábavnější však na tom bylo, že na anděly moc prášky nezabírají. Starouš se tedy mohl dopovat Kinedrylem, ale bylo mu to houby platné.
Asi v sedm hodin večer mnou někdo zatřásl. Ospale jsem zamžoural a přemýšlel, co se sakra děje. Doufal jsem, že letadlo nemá poruchu nebo tak něco. Všechno ale vypadalo klidně.
"Co je?" zeptal jsem se poněkud ostřeji, protože fakt nesnáším, když mě někdo budí.
"Tady máš nějaké věci, obleč si to. Za chvíli budeme na místě," řekl Liam. Už nebyl tak zelený v obličeji, ale pořád vypadal dost unaveně.
"Jak vám je?" zeptal jsem se a pomalu vstával. Sice se mi vůbec nechtělo, ale neměl jsem na vybranou.
"Ujde to, ale teď už běž, nemáme času nazbyt."
Zalezl jsem tedy do převlékací kabiny a začal jsem vytahovat věci z tašky, kterou mi dal Liam. Bylo trochu divné, že mi sehnal oblečení. S úlevou jsem zjistil, že jeho vkus opravdu není tak mizerný. Černé outdoorové kalhoty, triko s dlouhým rukávem, svetr, nepromokavá bunda a trekingové boty.
Pak jsem tam našel i nějaký ten pár ponožek a… RŮŽOVÉ TRENÝRKY SE SLONEM?!
"To si snad dělá srandu, ne?" zeptal jsem se svého odrazu v zrcadle. Ten parchant! To je určitě pomsta za to, jak jsem se mu vysmíval, když mu bylo špatně. Ty teploušské trenky jsem si samozřejmě nevzal, takovou radost bych mu nikdy neudělal! Nechal jsem si svoje a v duchu doufal, že tam bude nějaký obchod nebo tak něco.
"Tak co, připravený?" zeptal se Liam, když jsem vyšel z kabiny. Samozřejmě mi neunikl jeho posměšný úšklebek.
"Já ano, ale co vy? Nechcete se nejdřív rozloučit se záchodovou mísou? Všiml jsem si, že jste se za posledních pár hodin docela sblížili," oplatil jsem mu stejnou mincí a na tváři mi pocukával úsměv.
On se na mě jenom lhostejně podíval. "Přidrzlý spratek," zamumlal, ale mě to ani v nejmenším nerozhodilo. Měl jsem radost, že jsem mu mohl oplatit ty trenky.
Než jsme vyšli z letadla, Liam mi zavázal oči černou páskou. Prý je to tradice, nováčci prostě nesmí znát přesnou polohu výcvikového centra. Bylo mi to docela nepříjemné, ale nějak jsem to přežil. Zaregistroval jsem jen to, že jsme ještě pár hodin jeli autem a později i motorovým člunem přes nějaké jezero. Nebo to snad bylo moře? Docela jsem se děsil toho, kde vlastně jsem.
Když jsme se ocitli na břehu a Liam mi konečně sundal tu zatracenou pásku, myslel jsem, že snad blouzním. Žhavé slunce, subtropické rostliny a ruch města vystřídala zasněžená krajina plná jehličnanů. Ledový vítr mě bodal do tváře a před námi nebylo nic jiného, než les.
"Kde to jsme?" zeptal jsem se a pořád nevěřícně koukal, kam jsem se to dostal.
"Vítej v našem výcvikovém centru," řekl Liam a přitáhl si límec trochu víc ke krku. "Už jsem zapomněl, jaká je tu zima," dodal, když si všiml mého pohledu.
"Jaké výcvikové centrum? Žádné nevidím," řekl jsem zmateně.
Liam se rozesmál, což pro mě neznamenalo nic dobrého.
"Vidíš ten les?" zeptal se a spiklenecky na mě mrkl. Samozřejmě, že jsem ho viděl. Ten by nepřehlédl ani slepý.
"Jasně," řekl jsem. A pak mi to došlo! "Za tím lesem, že? Tam bude ten výcvik!"
Liam se pořád usmíval jako sluníčko. Nemýlil jsem se!

kapitola 15. / 17.

Já a psaní aneb Mé začátky

12. října 2014 v 22:14 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Těžko říct, kdy jsem s tím vlastně začala. Myslím, že mi bylo asi osm nebo devět. Gramatika byla hrozná, sloh v bledě modrém. Troufám si tvrdit, že už jsem se aspoň trochu posunula na vyšší úroveň, i když pořád je co zlepšovat.
Rozhodla jsem se, že přidám něco ze své tvorby, kdy mi bylo zhruba těch devět let (plus mínus). Abych byla upřímná, nejdřív jsem ty listy chtěla roztrhat a spálit, ale nakonec jsem si řekla, proč se tomu nezasmát :-).
Schválně nechám povídky i básně bez oprav, abyste se také dobře pobavili :-D.
Ještě bych dodala, že povídky jsem psala své mamce k narozeninám. Docela mě překvapilo, že je má pořád schované :-D.

O veverce, lvovi a velbloudovi

Kdysi dávno žila 3 zvířátka. Veverka, lev a velbloud. Ti 3 se strašně moc kamarádili. Lev nikdy nesežral velblouda ani veverku. Jednou se veverka rozhodla, že půjde do Egypta. Prý by chtěla vidět pyramidy. Tak lev řekl, že půjdou taky. Museli ujít dlouhou cestu. Zachvíli byla tma. Veverka hbitě vyskočila na strom, jenže lev s velbloudem museli přespat pod stromem. Ráno se všichni nasnídali. Putovali dál a dál, až narazili na krokodýla. Ten říkal, že je dál nepustí pokud neuhodnou otázku. Otázka zněla: "Co jsem za zvíře". Samozdřejmě to uhodli a krokodýl je musel pustit. Dorazili do velkého města. Najednou kde se vzalo tu se vzalo objevilo se zdivočelé auto a chtělo přejet veverku. Ještě že veverka byla hbitá a vyskočila velbloudovi na záda. Auto pak dostalo vysokou pokutu. Šli dál, až potkali velikého medvěda. Ten jim řekl, že je nepustí dál leda by si s ním nezahráli člověče nezlob se. Jestli prohrajou tak je sežere a jestli vyhrajou můžou jít dál. Naštěstí vyhráli. Medvěd celý zklamaný je pustil dál. Za dlouhou chvíli došli k řece jménem Nil. Hned jim bylo jasné, že už jsou v Egyptě. Za 1. tam bylo příšerné vedro, za 2. viděli pyramidy a za 3. tam byla poušť. Tak se rozhodli, že když už viděli ty pyramidy tak že můžou jít už domů. Samozdřejmě museli překonat zase všechny ty překážky. Když byli doma tak byli pohádaní. Nakonec se usmířili a rozhodli se, že příště udělají výpravu na Severní pól.

O starém autu

Kdysi dávno bylo jedno velice staré auto. Hodně často jezdilo závody a vesele si troubilo. Jenže potom se pokazilo a nemoholo jezdit. To auto bylo velice smutné. Vidělo, jak si ostatní auta vesele troubí a jezdí. Lidi ho zkoušeli opravit, ale marně. A tak jeden pán řekl autu, že bude muset jet do šrotu a bude sešrotováno. Auto ještě víc zesmutnělo. Už to nebylo to veselé auto, které pořád vesele troubilo. Když šel jeden pán kolem, řekl si, že by to mohl zkusit opravit. A najednou se podařilo. Auto zas jezdilo a troubilo. Ten pán si ho vzal domů a auto cestou samozdřejmě vesele troubilo. Když dorazili na místo, tak tam byla krásná dřevěna chaloupka a hned vedle té chaloupky byla nádherná garáž. Uvnitř garáže bylo spousta věcí. Auto sice už bylo staré, ale hlavně, že jezdilo. A od té doby auto vozí po silnici veselého pána.

O neposedné opičce

Kdisy žila v Africe jedna opička, která se jmenovala Klaudie. Klaudie byla strašně moc neposedná. Skákala po stromech a celý den se smála. Měla spoustu kamarádů. Slona, myšku, žirafu, zebru a antilopu. Všichni se spolu velice kamarádili. Když zase opička Klaudie lezla po těch nejvyšších stromech, tak se pod ní prolomila větev. Žirafa zachytila opičku jen tak tak. Klaudie se však jenom smála a smála. Všichni byli vyděšení. Mysleli si, že Klaudie spadne. Celý týden jí domlouvali. A pak se rozhodli, že půjdou k veliké řece Amazonce. Klaudie si hrála, až spadla do vody. Už už k ní plavali krokodýlové. Slon ji ale stačil zachytit. A Klaudie se zase smála, až se za břicho popadala. To už kamarádům došla trpělivost. Slon jí chobotem dal pár facek na zadek. Když Klaudie zase skotačila tak uviděla velikou klec. A v té klecy byly banány. Klaudie měla strašně ráda banány a tak se rozhodla, že si jich pár vezme. Když vešla dovnitř tak se klec zabouchla. Klaudie volala o pomoc, naříkala a plakala, až jí uslyšeli její kamarádi. Domlouvali jí, ale chtěli jí pomoct. Slon se nakonec tak rozzuřil, až železnou klec rozbil. Opička Klaudie všem děkovala a slíbila, že už si bude dávat pozor.

Šašek

V cirkuse je šašek,
a vláčí hrozně moc tašek.
Pořád je vláčí sem a tam,
zachvíli bude sám.
Co se dále bude dít?
Další číslo se chce představit.
Představí se naše lvice,
chce toho vždycky více.
A tak končí naše krátká pohádka,
je hrozně moc ráda že jste přišli děťátka.

Tatínek a maminka

Tatínek má rád maminku,
a každé ráno jí nosí květinku.
Maminka je velmi krásná,
jako obláček je vždycky jasná.
Má strašně ráda tatínka,
a sama je krásná jako květinka.
Tatínek někdy chodí na ryby,
a maminka mu připraví krásnou večeři.
Tatínek ji pochválí,
a maminka ho vždycky pohladí.
A tak se vodí za ručičky,
a mají se rádi jako husičky.

Pastelky

Pastelky si rádi hrají,
namalují kamarády.
Ke kamarádkám nakreslí les,
a tam stojí velký pes.
Kamarádky se ho báli,
a do sena se zahrabali.
Teťka se zas odhrabali
a pastelky dál malovali.
Pastelky teď nakreslili dům,
a ktomu velký dvůr.
Ktomu nakreslili dítě,
a ono bylo velmi hbité!
Pastelky si celý den hráli,
a ktomu se ještě vesele smáli.
Potom šli hned spát,
a děda byl rád.


Kapitola patnáctá - ODCHÁZÍM

12. října 2014 v 20:28 | Victoria |  Andělská křídla I.
Věnováno všem čtenářům!

"No konečně!" pustila se do mě s vervou Jane, až jsem se ustrašeně přikrčil. "Měl jsi vůbec tušení, jaký jsem o tebe měla strach?! Celý týden ses vůbec neozval! A najednou si mladý pán usmyslí, že se se mnou sejde!" vychrlila ze sebe naštvaně.
"Promiň mi to. Můj strýc měl, ehm, autonehodu. Vím, že jsem ti měl aspoň zavolat, ale zkrátka jsem měl jiné starosti," zalhal jsem. Přece jí nebudu vykládat, jak mě zmlátila parta démonů.
Jane okamžitě opustil vztek a místo toho se zatvářila provinile. Už zase mi připomínala štěně, které něco provedlo.
"Same, promiň mi to. Já… nevěděla jsem...," začala se omlouvat a konejšivě mě chytla za ruku. Kýval jsem hlavou, že její omluvu beru, ale ve skutečnosti jsem si tu starost užíval a málem se usmíval jako blažený blbeček.
"V pohodě, nic se nestalo. Víš, chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit," řekl jsem a spokojený výraz z mé tváře najednou zmizel. Jak jen jí to mám říct?
"Jo, jasně. Ale co tvůj strýc? Je v pořádku?" zeptala se starostlivě a očekáváním poskočila.
"Chvíli to vypadalo děsivě, ale bude v pohodě." Kdyby tak věděla…
"Tak to jsem moc ráda," řekla a usmála se. Pak si všimla, že mě ještě pořád drží za ruku, začervenala se a pustila mě. "Promiň, nechala jsem se trochu unést. Bála jsem se o tebe," dodala.
Snažil jsem se ty myšlenky zabrzdit, ale v duchu jsem se dmul pýchou jako páv. Bála se o mě! Připadal jsem si jako nějaký starodávný hrdina.
Pak jsem se ale vrátil zpátky do reality. Vypadalo to, že Jane chce, abych něco řekl. Ale co?
Jane, je mi to líto, ale kvůli démonům tu nějakou dobu nebudu. Jsem sice tvůj anděl strážný, ale musím podstoupit výcvik. Nedělej si starosti, ostatní andělé tě budou hlídat, jenom o tom nebudeš vědět. A já se vrátím brzy, počítám tak za rok.
Trpce jsem se pousmál nad tou představou. Tohle jsem prostě neuměl, nebylo v mých silách to zvládnout. Jak jen se dává sbohem? Měla by existovat nějaká příručka…
"Musím odjet," řekl jsem tiše a raději hleděl do země, protože její upřímné hnědé oči mě děsily.
"Cože?" zeptala se nechápavě a já konečně vzhlédl. Ten pohled byl zmatený. A plný strachu…
Rvalo mi to srdce, protože jsme se za poslední měsíce hodně sblížili. Navíc jako anděl strážný jsem cítil všechny její emoce.
Na druhou stranu bude možná lepší odjet. Mezi námi bylo něco nevysloveného. Něco, co se zkrátka nesmí stát, i kdybych sebevíc chtěl. Takhle se alespoň všechno vyřeší.
"Víš, dostal jsem nabídku," začal jsem se svou skvěle nacvičenou lží. "Jeden fotbalový tým si mě vybral v Sydney jako hráče. Nechci se chlubit, ale už jsem pár soutěží vyhrál a já mám teď Austrálii reprezentovat. Dobře mi zaplatí."
"Teda… Nevím, co na to říct," řekla po chvíli ticha.
"Já vím, je to narychlo. Ale je to pro mě životní šance. A nebudu tam napořád. Samozřejmě plánuju se zase vrátit, ale ještě nevím, jak dlouho tam zůstanu."
"Vždyť budou určitě skvělé nabídky i tady," namítla zoufalým hlasem. "Proč zrovna Austrálie? Je to tak… daleko."
"To může trvat moc dlouho. Mám teď konečně šanci ukázat, co ve mně je," řekl jsem a v duchu si nadával za svoji netaktnost.
"Aha. Jasně, máš pravdu. Je to tvůj sen, že?" zeptala se zklamaně a já se cítil jako ten největší ubožák.
Bylo mi jasné, že je kvůli mně hodně smutná. A samozřejmě taky naštvaná. Byl bych radši, kdyby na mě křičela, jak to občas dělávala, ale ten její klid byl nepřirozený. Jen přetvářka. Snažila se zkrátka ukázat, jak je nad věcí. Kdybych necítil její emoce, nejspíš by jí to prošlo.
"Ano, to je. Chtěl jsem ti to říct dřív," prohlásil jsem inteligentně.
"To je od tebe hezké," řekla, ale mně bylo jasné, že hezké jí to hezké nepřipadá ani trochu. "Přišel ses rozloučit?" zeptala se lhostejně.
"No ano, ale…"
"Tak ti teda přeju hodně štěstí, Same," řekla a otočila se. Pak naštvaně odešla. Věděl jsem, že bych ji dohonil. Možná bych se s ní ještě stihl rozloučit jako opravdový kamarád. Potom by to však bylo ještě složitější. Pro nás oba. Teď už mi nezbývalo nic jiného, než doufat, že se s tím Jane vyrovná dobře.
Odchod z tohoto města byl složitější, než jsem myslel. Bylo to jako včera, když jsem sem přišel poprvé. Tolik věcí mě tu poutalo. Ale musel jsem jít dál. Přijal jsem svůj osud…

Moje poznámka:
Vím, že většina z vás si oblíbila jednu z hlavních postav, Jane. Po přečtení této kapitoly si možná kladete otázku, co s ní teď bude. Proto jsem se rozhodla, že další kapitoly rozdělím mezi Sama a Jane. Nemusíte se tedy bát, že vaše ztřeštěná hrdinka vymizí z příběhu.

kapitola 14. / 16.

Kapitola čtrnáctá - DÉMONI

6. října 2014 v 12:00 | Victoria |  Andělská křídla I.
Juchů, je tu další kapitola! Konečně jsme se přehoupli do druhé části příběhu, která je už o něco zajímavější a pozor, také napínavější :-). Přeji příjemné čtení!

Znáte tu situaci, kdy se probudíte po velké pařbě, hlava vás bolí jako čert a myslíte si, že vás to asi zabije? Tak přesně takový pocit jsem měl dnes ráno.
Nebylo to klasické probuzení, kdy vyskočíte radostně z postele připravení na dlouhý den, ani pomalé líné vstávání, kdy proklínáte toho, kdo vymyslel budík. Byl jsem tak nějak… nevím, jak to popsat. Prostě zmatený. Nakonec jsem se však probral, i když s těžkou snahou vzpomenout si, co se vlastně stalo.
"Same?" ozval se známý hlas, tentokrát výjimečně bez ironie.
Promnul jsem si tvář a snažil se zaostřit pohled na toho puntičkáře, který mi věčně vštěpoval, že se mám zout už na prahu.
"Kde to jsem? A co tu vlastně děláte? Já… je mi divně," vysoukal jsem ze sebe a radši zavřel oči. Měl jsem pocit, že hodím šavli.
"Můžeš mi vysvětlit, jak je možné, že ses tak rychle dostal do průšvihu?" zeptal se Liam staroslitvě.
"Zřejmě mám talent," odpověděl jsem s úšklebkem.
"Byl bych raději, kdybys měl talent na něco jiného. Bill mi všechno řekl. Kdyby nebylo tvé zbrklosti, nemuselo to takhle dopadnout. Ale abych byl upřímný, asi bych se zachoval stejně, ale…"
"Počkat!" přerušil jsem ho. Liam měl ve tváři pocit absolutního zmatku.
"Řekl jsem něco špatně?" zeptal se nechápavě.
"Vy mě chápete? Vy? Zachoval byste se stejně jako já? Nemožné!" prohlásil jsem sarkasticky.
Nejvyšší anděl se nejdřív trochu zamračil, ale pak se uznale pousmál.
"Uznávám, že bych se zachoval stejně. Alespoň vidíš, jak hluboko jsem klesl," prohlásil a na tváři se mu objevil jeho známý škodolibý úsměv. No jo, to by nebyl on.
"Ha ha, velmi vtipné. Tak mi aspoň řekněte, kde jste byl a co to bylo za kouzlo, které mě smetlo."
"První část tvé otázky ti objasním později. Tu druhou bych ti ale mohl vysvětlit hned teď. Pro začátek bys měl vědět, že to není kouzlo, ale magie," řekl vážným hlasem jako vždy.
"Magie? O té se Bill zmiňoval," prohlásil jsem zaujatě.
"Vážně?" zpozorněl Liam. "O magii ti neměl nic říkat. Jasně jsem mu řekl, že ti to vysvětlím já."
"Jenom se o ní zmínil v souvislosti se svojí minulostí. Neříkal mi žádné podrobnosti."
"Hm, dobrá. V tom případě bys měl vědět, že magie není něco, co se dá naučit jako ve škole. Většinou musíš mít vrozený talent. Bez něj se sice můžeš naučit pár jednoduchých věcí, ale andělé s nadáním mají opravdovou moc."
"Takže budu umět čarovat jako Harry Potter?" vypustil jsem z pusy hned to první, co mě napadlo.
Liam si povzdechl. "Jestli se ten kluk někdy naučí základům magie, bude to zázrak," řekl kamsi do nebes. Pak se podíval na mě.
"Nikdo neví, kde se to v nás vzalo," pokračoval tichým hlasem. "Mezi anděly kolují nejrůznější řeči. Existují prastaré legendy, ve kterých se vypráví o vzniku magie.
Ta nejstarší je o Williamovi, andělovi, který bojoval o svůj život. Neví se nic, jen to, že se objevila neuvěřitelná energie. Magie ho zachránila, ale zároveň zničila. Umožnila mu sice porazit nepřítele, ale z tak velké síly se zbláznil. Neuměl s ní zacházet. A to se mu stalo osudným."
"Co se s ním nakonec stalo?" zeptal jsem se.
"Nevím. Jestli je to pravda, tak se nejspíš sám zabil," řekl Liam a lhostejně pokrčil rameny.
"A další legendy?"
"Nejsme tu od toho, abychom si říkali legendy," odsekl mi Liam s potměšilým úsměvem. "Stejně tě to nezajímá." Mě to ovšem zajímalo. A jak!
"Tak mi tedy povězte, kde jste celou tu dobu byl."
"Zařizoval jsem jednu důležitou věc."
"Jakou?" vybafl jsem drze.
Čekal jsem, že tmavovlasý muž odsekne něco v tom smyslu, že mi do toho nic není, ale jeho reakce mě dokonale překvapila.
"Pamatuješ si ten útok, Same?"
"Jasně, ale co to má společného s mou otázkou?" zeptal jsem se zmateně.
"Hned se k tomu dostanu. Takže si pamatuješ všechny detaily, ano?"
"Jo."
"A víš, proč tě napadli?"
To mě dokonale zaskočilo. Samozřejmě že jsem to věděl. Owenovi vždycky dělalo dobře, když mě mohl nějak ponížit. Netušil jsem, proč jsem se mu stal trnem v oku, ale bral jsem to prostě jako fakt.
"Owen to naplánoval," řekl jsem po chvíli ticha. "To je jeden kluk ze školy. Řekněme, že se nemáme zrovna dvakrát v lásce."
Liam chápavě přikývl. Zdálo se mi to, nebo se jeho oči opravdu trochu zaleskly? Bylo to divné, ale z úvah mě přerušil andělův hlas.
"Samozřejmě, že tě nemá v lásce. Ale to nikdo z nich. Nemají nás prostě rádi," řekl a povzdechl si.
"Jak to myslíte? Chcete říct, že to o nás ví?" vyjekl jsem.
"Ano."
V tu chvíli nastalo hrobové ticho. Liam byl tak zamyšlený, že zřejmě ani nevnímal moji přítomnost. Sice jsem měl na jazyku milion otázek, ale přemohl jsem se a trpělivě vyčkával, až mi to vysvětlí.
"Víš proč tu jsme, že ano, Same?" přerušil Liam konečně ticho. "Myslím jako andělé."
"Musíme chránit lidi," odpověděl jsem.
"Správně. A myslíš, že existují i tvorové, kteří chtějí lidský život zničit?"
To byla divná otázka, ale usoudil jsem, že zřejmě existují. Jinak by se starouš přece neptal.
"Asi ano," odpověděl jsem váhavě.
"Zase máš pravdu. Ale dám ti ještě jednu otázku. Zkus trochu zapřemýšlet, prosím. Nemusíš hned odpovídat. Co je opak anděla?"
Opak anděla? Nejspíš nějaký temný tvor, to bylo jasné. Možná démon. Nebo snad čert či ďábel? Určitě to bylo něco z toho.
"Tak co, už jsi na to přišel?" zeptal se mě.
"Démon?" zkusil jsem.
Věnoval mi jeden ze svých vzácných úsměvů. "Je jedno, jak jim říkáš. Ale máš pravdu, je to v podstatě něco takového. Démon je ztělesněním temnoty, proto je třeba ho nepodceňovat. Je lstivý, chytrý a trpělivý. Je stejně silný jako my. Vysává z lidí radost, štěstí i lásku, proto je tak nebezpečný. Když se démon na nějakého člověka upne, udělá z něj trosku.
Stejně jako andělé umí ovládat magii. Ale nepleť si to. Jedná se o černou magii."
"Chcete říct, že na mě zaútočili démoni? Že Owen je něco tak hnusného?"
V tu chvíli mi bylo jasné, proč mě Bill zadržel. Měl pravdu. Neměl jsem dost informací.
"Klid, všechno se dozvíš," řekl po krátkém zaváhání Liam. Jeho zachmuřený obličej však prozrazoval, že to nebude jen tak.
"Ale?" naznačil jsem.
Anděl se posmutněle usmál.
"Chci to vědět," dorážel jsem na něho. "Co jste naplánoval?"
"Budeš muset podstoupit výcvik. Ty se rychle učíš, nebude to trvat dlouho. Ale nějakou chvíli přece jen," řekl opatrně.
"Výcvik? Kde? Jak dlouho?" vyhrkl jsem.
"Bohužel ti nemůžu prozradit, kde výcvikové centrum je. Přesnou polohu znají jen ti andělé, kteří už mají tyto věci za sebou. Budeš tam muset zůstat minimálně rok, podle toho, jak rychle ti to půjde."
Po tomto prohlášení jsem měl pocit, jako kdyby mi v břiše vybuchnul granát. Všechno se to zdálo neuvěřitelné. Doufal jsem, že se všechno vrátí zase do starých kolejí, ale doby, kdy jsem si mohl pohodlně pustit telku a u toho pít pivo, byly zřejmě definitivně pryč. Zase ztratím své přátele.
A Jane! Co jen jí řeknu? Jak vydržím bez té denní dávky optimismu?
Může být snad něco horšího? Za nějaký čas se ukázalo, že opravdu může…

kapitola 13. / 15.