Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Listopad 2014

Kapitola dvacátá čtvrtá - FIASKO

30. listopadu 2014 v 13:21 | Victoria |  Andělská křídla I.
Páni, nějak jsme se rozepsala :-D. Dneska už je to druhá kapitola, tak si to užívejte!

Ráda bych prohlásila, že jsem se konečně po dlouhé době vyspala. Bohužel tomu tak nebylo. Když jsem přišla domů, objevila se u Jeremyho náhlá "rodičovská" autorita. Nechápala jsem, co to do něho vjelo - musela jsem si vyslechnout hloupé desetiminutové kázání. To, že se Sam vrátil, ho ani v nejmenším nezajímalo.
Byla jsem tedy donucena jít si lehnout (s hlasitým třísknutím mých dveří), ale o nějakém spánku nemohla být ani řeč. Celou dobu jsem myslela na Sama a usmívala jsem se jako měsíček na hnoji.
Ani toto však nebylo příčinou mé probdělé noci. Zdál se mi totiž sen. A jako vždycky v něm hrál hlavní roli Sam.
Byla jsem v nějakém velkém městě. Přestože byla tma a všude panovalo nepříjemné ticho, nebála jsem se. Věděla jsem totiž, že přijde. Chvíli jsem tam jen tak stála a čekala, ale pak se konečně objevil.
Vypadal prostě dokonale. Přišel ke mně a vzal mě za ruku.
"Pojď," řekl tichým hlasem.
Nevěděla jsem, kam jdeme, ale následovala jsem ho. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Šel ale moc rychle, takže mě spíš táhl za sebou a neustále opakoval: "Pojď, musíme jít."
Bylo to divné, ale nechala jsem to plavat. Konečně jsme dorazili na místo. Byli jsme na nějakém mostě. Absolutně jsem nechápala, co tu budeme dělat, ale on se pořád usmíval jako sluníčko.
"Co tu děláme?" zeptala se podezřívavě.
"Chci ti něco ukázat," řekl a pořád se usmíval. Nebyl to úsměv, na který jsem byla zvyklá. Tenhle byl cizí.
"Co mi chceš ukázat?" zeptala jsem se ho, ale on jen zavrtěl hlavou, popadl mě za ruku a táhl mě ke kraji mostu. Výšky mi nikdy nevadily, ale tentokrát se mi udělalo z té hloubky špatně. Snažila jsem se nedívat se dolů, nebylo to pěkné místo.
"Důvěřuj mi," řekl a usmál se na mě. Podívala jsem se na jeho tvář, ale pořád tam bylo něco jiného, cizího. A pak jsem na to přišla. Ty oči! Jeho šedé oči byly najednou… červené. Červené jako krev…
Najednou jsem padala. Nevím, jak dlouho, stejně na tom nezáleželo. Podstatná byla jen jedna věc. To on mě shodil!
Probudil mě můj vlastní křik. Určitě to byl jen sen! Vždyť Sam by něco takového nikdy nic neudělal!
Otočila jsem se na druhý bok a snažila se znovu usnout. Nešlo to. Ten sen byl v mé mysli pořád moc živý. Povzdechla jsem si a nemotorně se vyhrabala z postele. Bylo pět hodin ráno. Skvělé!
První jsem chtěla pustit na zahradu Codyho, avšak zjistila jsem, že už to někdo udělal.
"Ahoj," pozdravila jsem svého staršího bratra. "Ty jsi pustil Codyho?"
"Jo. Už se toho dožadoval. Loužičku v domě fakt nepotřebujeme," řekl ospalým hlasem Jeremy. Před sebou měl rozložené noviny, levou rukou jedl sendvič a pravou si psal nějaké poznámky. Nepřekvapilo mě, že tu Jeremyho vidím. Jako novinář vstával brzy, i když jeho pracovní doba byla dost nepravidelná.
Když si všiml, že vytahuju ze skříňky své oblíbené cereálie, povytáhl obočí.
"Proč vstáváš tak brzy?" zeptal se udiveně.
"Zlý sen," zamumlala jsem. Za chvíli už jsme oba mlčky jedli. Dlouho jsme to však nevydrželi.
"Víš, chtěl bych se ti omluvit za ten včerejšek. Neměl jsem se k tobě chovat jako k malé holce. Koneckonců už jsi skoro dospělá, tak si můžeš chodit domů, kdy chceš. Nechci se chovat jako nějaký otravný rodič. Vždycky mi to ale radši předem oznam, jasné?" řekl Jeremy. Bylo vidět, že ho naše roztržka opravdu mrzí.
"Jasné," odsekla jsem a zamračila se. Pak jsme se oba rozesmáli, protože naše konverzace zněla přesně jako rozhovor mezi rodičem a neposlušným puberťákem.
"Když už jsme u toho," začal Jeremy, který se pořád pochechtával, "dneska je sobota. Jdeš někam?"
"Totiž, Sam mě pozval do kina," řekla jsem a proti své vůli jsem se trochu samolibě usmála.
Jeremy se však přestal smát a místo toho se na mě zamračil.
"Sam je ten hajzlík, kvůli kterému jsi pár dní chodila jako mrtvola, co? Jane, já nejsem tak nevšímavý, jak si myslíš," řekl vážně.
"Nemohl za to!" vyštěkla jsem zlostně.
"Vážně?" zeptal se sarkasticky.
"Myslím, že si půjdu ještě lehnout," řekla jsem chladně. Nechala jsem svou nedojezenou snídani v kuchyni a vyběhla po schodech.
"Jane?" zeptal se potichu můj mladší bráška Jake. "Je všechno v pohodě? Slyšel jsem, jak se zase hádáte."
"To nic nebylo, Jakeu. Běž ještě spát," řekla jsem a rozcuchala mu vlasy. Zašklebil se na mě, ale poslušně zalezl zpátky do svého pokoje. Bylo mi líto, že si bráška kvůli nám dělá starosti. Někdy byl vážně zlatý.
V pokoji jsem padla na postel a doufala, že znovu usnu. Pomalu jsem se propadala do spánku, když v tom mě probudilo pípání mobilu. Vztekle jsem ho popadla a proklínala toho, kdo mě vyrušil z drahocenného odpočinku.
Přišla mi jedna sms. A jak se dalo čekat, byla od Billa.
JEN JSEM TI CHTĚL ŘÍCT, ŽE SE FAKT TĚŠÍM NA DNEŠNÍ KINO. WILL S KATIE NEJDOU, ALE MY TŘI SI TO PARÁDNĚ UŽIJEME!
Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou a přemýšlela, co mu zase hráblo. Prostě… paráda!

***
Moje nálada, která byla od rána na bodu mrazu, se trochu zlepšila. Jeremy byl pryč, tudíž mi nemohl dělat kázání ohledně Sama. Opravdu nechápu, co mu na něm pořád vadilo. Dobrá, možná jsem byla od Samova odjezdu v jisté apatii, ale tak hrozné to přece nebylo.
Momentálně jsem stála před zrcadlem a na sobě měla žluté šaty, které jsem před schůzkou s Billem tak ráda odhodila do kouta. Kriticky jsem se v nich prohlížela. Zadek by to chtělo menší, prsa zase větší, ale… čert to vem!
Po dlouhém přemýšlení jsem si je tedy nechala na sobě a za doprovodu hlasité metalové hudby jsem se malovala. Když jsem potřásala hlavou do rytmu, řasenka mi trochu ujela. No co, to se přece může stát každému. Já jsem však měla pocit, že se mi smůla poslední dobou lepí nejen na paty, ale rovnou všude. Možná mám v sobě nějaký magnet, který přitahuje průšvihy.
V pět hodin konečně zazvonil zvonek. Rychle jsem si tedy prohrábla kudrnaté vlasy a běžela jsem otevřít.
Jakmile jsem otevřela dveře, můj úsměv vystřídala grimasa, která by mohla konkurovat i vrahovi. Nebyl to Sam, na kterého jsem se tak těšila. Místo něj tam stál kluk s velmi bledou kůží, jemnými světlými vlasy a načervenalýma očima. Na tváři mu však pohrával úsměv, na který jsem začínala být alergická.
"Nazdárek, Jane," pozdravil mě Bill svým typickým pozdravem.
"Čau," odsekla jsem. Nesnášela jsem nevítané návštěvy. Nikdo ho do kina nepozval, přesto se k nám vetřel.
"Vidím, že tu Samík ještě není," poznamenal Bill posměšně.
"Není to Samík!" okřikla jsem ho.
"Dobrá," zakoulel Bill očima. "Pustíš mě dál? Počkáme tu na tvého rádoby přítele. Kdo ví, možná půjdeme sami. U něho je dost dobře možné, že si našel lepší zábavu…"
"Jestli ještě něco cekneš, tak ti rozbiju úsměv," varovala jsem ho výhružným hlasem. Billův úsměv se však ještě rozšířil. Klasika. Začínala jsem mít pocit, že ho nikdy nic nevytočí.
Po několika minutách Sam konečně přišel. Vypadal úžasně, akorát měl na tváři zase ty trapné brýle, takže jsem mu neviděla do očí, což mě trochu rozčilovalo. Už už jsem ho chtěla přivítat, když v tom se přiřítil Jake.
"Čau, Same! Jak je?" zeptal se bráška s nastavenou pěstí. Věděla jsem, že Sam a Jake mají nějaký svůj pozdrav nebo co. Prostě jako malé děti.
"Těpic, kámo," řekl Sam a ťukl do Jakeovy zaťaté pěsti.
"Těpic? Kámo? Oni tě v té Austrálii úplně zkazili! Vždyť už ani neumíš náš pozdrav!" zakroutil Jake nechápavě hlavou. V duchu jsem musela dát svému bráškovi za pravdu.
"Tak sorry, malej. Já se polepším," řekl Sam a usmál se.
"Potřebuješ řádnou převýchovu," řekl Jake mudrlantsky. Pak se obrátil ke mně. "Jane, pádím na fotbal. Do půlnoci buď doma," řekl a vyběhl ze dveří. Musela jsem se usmát. Jeremy měl na Jakea větší vliv, než jsem si myslela. Můj bráška odešel a na pár sekund nastalo trapné ticho. Nakonec ho přerušil Sam.
"Hele, co tu vlastně děláš ty?" zeptal se Billa útočným hlasem.
"Jane souhlasila s tím, abych šel s vámi do kina," řekl Bill klidně a pořád měl na tváři ten pitomý úsměv.
"Je to pravda, kotě? Tak trochu jsem doufal, že budeme mít soukromí."
"Samozřejmě, že je to pravda," přerušil ho Bill. "Jdeme? Dávají dneska fakt luxusní film. Tuším, že něco o démonech," řekl s důrazem na poslední slovo.
"Démoni? Fakt?" zeptal se Sam zvědavě.
"Jo, letos prý takové filmy docela letí. Nejlepší je samozřejmě konec. Přijde nějaký hrdina a všechny démony pobije. Prostě happy end se vším všudy," pokračoval Bill vesele.
"No samozřejmě. Kdo by neměl rád sladké konce. Démoni se ale jen tak nevzdávají, že? Většinou se snaží vzít co nejvíc lidí s sebou. Chápej, jinak by to byla nuda," odvětil Sam s úsměvem.
Že by si kluci začali znovu rozumět? Rozhodně to tak vypadalo. Možná, že dnešek nebude úplné fiasko…
"Jane, pojď," řekl Bill, který měl najednou strašně vážný výraz ve tváři. "Chceme přece stihnout film," dodal a táhl mě za sebou.
"Ale žádný spěch. Démoni si počkají, na to můžeš vsadit jed!" řekl Sam, který šel pomalu za námi.
Celou dobu jsem myslela, že dnešní večer už nemůže být horší. Omyl! Může!
Chtěla jsem si sednout vedle Sama, ale zlatíčko Bill mi to samozřejmě nedovolil. Než jsem stihla něco namítnout, vecpal se mezi nás. Po celou dobu film měl pak hlasité komentáře, které se k ději ani nevztahovaly. Lezl mi tím příšerně na nervy.
Večer jsem měla pěkně depresivní náladu. Raději jsem tedy nikomu nic neřekla a šla si rovnou lehnout. Takové vysvobození mi však nebylo dopřáno. Znovu jsem byla na mostě. Opět mě Sam shodil do hluboké řeky. Poslední, co si pamatuju, byl červený pohled. Nenávistné oči, ve kterých se odráželo jen jedno přání. Abych zemřela!

kapitola 23. / 25.

Kapitola dvacátá třetí - PŘIVÍTÁNÍ

30. listopadu 2014 v 9:41 | Victoria |  Andělská křídla I.
Juchů, další kapitola je na světě! A patrně je plná chyb, tak je prosím okázale ignorujte :-D. Přeji příjemné čtení!

Cítil jsem se jako vyžvýkaná žvýkačka a upřímně jsem se těšil, až konečně padnu do postele. Po tak dlouhé cestě jsem toho měl plné zuby. A vypadalo to, že můj společník na tom není o moc lépe.
Liam stál u dveří a zuřivě cloumal klikou. Bylo zvláštní sledovat anděla, který vždycky působil dojmem, že ho nikdy nic nevyvede z míry. Teď to spíš vypadalo, že se chystá rozbít dveře.
"Ale ale ale," zanotoval jsem vesele. "Nesmíte zapomenout, že násilím se nikdy nic nevyřeší," zopakoval jsem jeho poučku, kterou mi do hlavy vštěpoval asi tak tisíckrát.
Čekal jsem, že ho ještě víc rozzuřím, ale on se jenom na mě podíval takovým zvláštním pohledem. "Omlouvám se. Už se to nestane," prohlásil vážně.
Ohromeně mi poklesla brada. On mě poslouchal? Mě? Asi jsem ho vážně podcenil…
"Pojď sem, něco ti ukážu," řekl a usmál se.
On se umí smát? To už nebylo normální. Možná se omylem praštil do hlavy, když jsem se nedíval. Přesto jsem poslušně došel ke dveřím.
"Tak to jsem fakt zvědavý," řekl jsem ironicky, ale v duchu mě to docela zajímalo.
"Ukážu ti magii v praxi, ale hlavně to nikomu neříkej. Je užitečné to umět, ale nemělo by se to."
Jeho poslední věta ve mně probudila zvědavost, takže jsem pozorně sledoval andělovo podivné chování.
Liam měl zavřené oči a ve tváři soustředěný výraz. Když se anděl probudil k životu a položil dlaň na kliku. Ještě chvíli zůstal strnule stát, za sekundu však bez jakéhokoliv odporu otevřel dveře a vešel dovnitř.
"Budeš tam jen tak stát, nebo půjdeš dovnitř?" zeptal se Liam s úšklebkem.
"Jak jste to udělal?" zeptal jsem se ohromeně.
"Pomocí mysli toho dokážeme spoustu. Stačí jen trocha soustředění."
"Naučíte mě to?" zeptal jsem se nadějně. Bylo by fajn, kdybych už nikdy nemusel nosit klíče od domu.
Usmál se. "Tady se naučíš spoustu lepších věcí. Ale ano, pokud někdy budeme mít trochu času, ukážu ti, jak na to," slíbil.
Nové prostředí bylo trochu děsivé. Liam mě neustále nabádal, abych se u něho držel, prý se tu člověk snadno ztratí, což jsem mu rozhodně věřil. Nebyl jsem moc nadšený z představy, že tu budu muset trávit několik dalších měsíců. Pak jsem si vzpomněl, proč to všechno dělám. Kvůli ní. Kvůli Jane. Viděl jsem ji naposledy před několika týdny a už teď mi nehorázně chyběla. Musel jsem to však udělat. Naplánovat tento ubohý výlet trvalo delší dobu, než jsem si myslel. Možná bylo dobře, že jsem z jejího života odešel tak brzy.
Najednou jsem uviděl ve tmě zářivě bílou kouli. Tak trochu jsem u toho prožíval jisté déjà vu. Velmi rychle jsem si vzpomněl, kdy jsem podobné kouzlo, vlastně magii, viděl. Bill mě tímto způsobem uvedl do bezvědomí, takže bylo logické, že tato koule bude mít stejný účinek. Pokusil jsem se jí vyhnout, ale připlula k nám příliš rychle.
Když do nás narazila, nestalo se vůbec nic. Najednou jsem si však uvědomil, že se nemůžu ani pohnout! Snažil jsem se přivést k životu alespoň malíček na své noze, ale nic. Chtěl jsem se zeptat Liama, co se to stalo, ale nemohl jsem promluvit.
Pak však koule zmizela a já byl konečně volný. Rozsvítilo se další světlo, tentokrát to byla naštěstí obyčejná baterka. Držel ji nějaký stařec a vrtěl hlavou.
"Tak! Kohopak to tu máme? Nejdřív se sem vkradou jako nic a teď se plíží tmou jako dva duchové. Jak mi to vysvětlíte?" zeptal se a v očekávání vykulil své modré oči.
"Omlouvám se," řekl Liam a pokorně sklonil hlavu. Nemohl jsem si pomoct, nad jeho chováním jsem se musel trochu uchechtnout. Stařec však okamžitě natočil baterku na mě.
"Á, tak tobě je to směšné, mladíku?" zeptal se a jeho tón byl najednou ostrý jako břitva.
"Tedy… ne. Samozřejmě, že ne. Já… ehm, taky se omlouvám. Co nejsrdečněji. Vážně," vykoktal jsem ze sebe. Připadal jsem si jako naprostý tupec.
V tu chvíli to Liam nevydržel a hlasitě se rozesmál. Stařec se k němu přidal a pak se zuřivě objali.
"Luco!" řekl Liam a poplácal starého anděla po zádech.
"Liame, starý příteli. Vůbec ses nezměnil."
Zmateně jsem na ně koukal. Ti dva se zřejmě znali už dost dlouho a docela dobře se bavili na můj účet. Úžasné!
"Same, představuji ti anděla a mého přítele Lucu. Byl to můj učitel," řekl Liam nadšeně.
"Dobrý večer," řekl jsem a potřásli jsme si rukama.
"Hm, tak tohle je tvůj učeň? Zajímavé, velice zajímavé. Zlobivý anděl Liam," prohlásil starý anděl vesele.
"Luco," zavrčel varovně Liam.
"Co jste to říkal?" přerušil jsem svého učitele. "Vážně jste řekl zlobivý?"
Upřímně, tohle byla pro mě novinka. Zřejmě jsem ještě neměl tu čest seznámit se s temnou stránkou Liamovy osobnosti.
"Ale nic, to byla jen taková slovní hříčka," povzdechl si Luca a nenápadně mrkl na Liama.
"Zřejmě ti paměť slouží pořád stejně dobře," procedil Liam skrze zuby.
"Ale ano, nestěžuji si," usmál se ten starý muž. Byl to ten nejzvláštnější člověk, jakého jsem kdy poznal. Měl dlouhé bílé vlasy a stejně bílé, krátce střižené vousy. Oči měl jasně modré a vyzařovala z nich taková ta děsivá moudrost. Oblečení měl taky divné. Byl oblečený do společenských kalhot a košile, jen sako mu chybělo. Místo něho měl na sobě dlouhou, tmavě modrou kápi, která sahala až na podlahu. Na nohách měl bačkory.
"Proč neřekneš chlapci, jak jsem stár?" zeptal se najednou. "Je zmatený mým vzhledem."
Liam pokrčil rameny. "Luca se narodil v roce pět set čtrnáct našeho letopočtu. Za pár týdnů oslaví přesně tisíc pět set let."
Ohromeně mi poklesla brada. "Vážně?" zeptal jsem se jako idiot.
"Nerad to přiznávám, ale ano. Je to dlouhý věk i na anděla. Někdy je na obtíž být nejstarší," prohlásil Luca s povzdechem.
"Promiňte, ale jak to, že jste se stal andělem tak starý?" zeptal jsem se, protože mě to mátlo. Andělé nestárnou. Já taky nezestárnu, ale přišlo mi divné, že by se někdo stal andělem v tak pokročilém věku.
"Same!" okřikl mě Liam. "Chovej se slušně a nebuď drzý." Nejdřív jsem byl naštvaný, že se ke mně chová jako k malému děcku, ale pak mi došlo, že má pravdu. Muselo to vyznít hrozně nezdvořile.
"Promiňte, já… nemyslel jsem to tak."
Starý anděl nad tím mávl rukou. "To je v pořádku, Liame. Je mladý a přirozeně i zvědavý. Víš, Same, andělé mě do svých řad vzali hlavně kvůli mému mozku. Nechci se vychvalovat, ale bylo mi požehnáno větší moudrostí, než u jiných. Nebo spíš umím svou hlavu patřičně používat."
"Luca udělal pro anděly opravdu spoustu věcí. Má za sebou řadu objevů, které mají pro nás velký význam," dodal Liam.
"Páni, to jsem nevěděl," prohlásil jsem ohromeně.
"Je toho mnohem víc," mrkl na mě Liam. "Až bude mít Luca oslavu, určitě si vyslechneš spoustu zajímavých historek."
"Teď ale na povídání není čas!" přerušil nás Luca energicky. "Same, ty máš svůj pokoj ve druhém patře. Dveře jsou otevřené, takže to nemůžeš minout. Ty svůj pokoj znáš, Liame. Oběma vám přeji dobrou noc. Hlavně nezapomeňte, že ráno se velmi časně vstává," řekl Luca a zmizel dřív, než jsem stihl mrknout.
"Tak jak se ti líbí?" zeptal se Liam po pár minutách ticha.
"Totiž, ze začátku mi trochu nahnal strach, ale myslím, že je docela fajn," řekl jsem inteligentně. V duchu jsem se za to kopal do zadku. Muselo vyznít hrozně blbě, že jsem prohlásil o někom, kdo je skoro tisíc pět set let starý, že je docela fajn.
"Je to opravdu skvělý člověk. Jsem si jist, že si ho oblíbíš," řekl Liam a usmál se na mě.
Vážně jsem pokýval hlavou, ale jedna otázka mi stejně pořád vrtala hlavou.
"Tak to vyklop," vyzval mě Liam.
"Já… tedy. Jak jste věděl, že se chci na něco zeptat? Umíte snad číst myšlenky?"
"Nějakou dobu už tě znám," pokrčil rameny Liam. "Tak co to je?"
"Vy jste nejvyšší z andělů, že?" zeptal jsem se ho, ačkoliv jsem odpověď už dávno znal.
"To jsem," přikývl.
"Ale… jak to? Luca je přece mnohem, ehm, moudřejší."
Zjizvený anděl jenom povytáhl obočí.
"Chci říct, je o hodně staří než vy, ne? Patrně má víc znalostí a navíc vás učil," snažil jsem se mu vysvětlit.
"Máš pravdu. To je rozhodně dostatečný důvod, aby se stal nejvyšším. Nesmíš ale zapomenout, že je opravdu dost starý. Tuhle funkci vykonával staletí a to ho unavilo. Sám se pak rozhodl, komu takové břemeno svěří. Já jsem nakonec souhlasil, ale upřímně," řekl trochu tišeji, "kdybych věděl, co to bude obnášet, raději bych ihned práskl do bot."
Zasmál jsem se. "Tak to vám věřím."
"Tak pojď, jdeme si lehnout. Zítra ráno tě někdo vzbudí. Patrně já, takže… sladké sny," řekl a zlomyslně se ušklíbl. Vydal jsem se tedy do svého pokoje a doufal, že zítřek nebude tak strašný, jak mi Liam naznačil.

kapitola 22. / 24.

Kapitola dvacátá druhá - NEČEKANÉ

28. listopadu 2014 v 20:11 | Victoria |  Andělská křídla I.
Otráveně jsem otevřela svou skříň z dubového dřeva. Uvnitř to vypadalo pořád stejně, totiž naprostý binec. Napadlo mě, že bych si mohla vzít na sebe svoje jediné šaty. Byly ostře žluté s tenkými ramínky a dlouhé asi po kolena. Chvíli jsem se v nich kriticky prohlížela v obřím zrcadle, pak jsem se ušklíbla, svlékla si šaty a hodila je do kouta. Vypadala jsem v nich příliš romanticky, což se k dnešnímu večeru absolutně nehodilo.
Nakonec jsem si vzala krátké khaki šortky a bílé tílko. Ještě než jsem vyrazila, rychle jsem si spletla vlasy do jednoduchého copu, nakrmila Codyho (tak jsem pojmenovala své labradoří mimino) a šla čekat před dům. Bill měl přijet v sedm, ale já jsem tajně doufala, že na to třeba zapomněl. Bohužel se tak nestalo. Byl tady přesně na minutu. Vyklonil se z okýnka a radostně na mě zamával.
Se značným přemáháním jsem nasadila příjemný úsměv a šla si sednout do auta.
"Nazdárek, jak se daří?" zeptala jsem se veselým hlasem. Snažila jsem se být milá, aspoň někdy.
"Docela dobře, díky za optání," řekl Bill stejně veselým hlasem. "A co ty? Jsi připravená na dárek?"
"Upřímně, spíš se těším na tu večeři. Mám hlad jako vlk," řekla jsem a hned mi zakručelo v břiše, jako by to chtěl můj žaludek osobně potvrdit.
To samozřejmě Billa upřímně rozesmálo. "Tak to abych šlápl na plyn," řekl.
Zbytek cesty proběhl relativně ve stejně přátelském duchu. Povídali jsme si o všem možném. Dozvěděla jsem se, že se Katie s Willem rozešli, což mě upřímně zamrzelo. Hlavně z toho důvodu, že Katie je má nejlepší kamarádka a chtěla se mnou oslavit narozeniny, z čehož jsem se samozřejmě vymluvila. Musela být dost zničená a já se na ni vykašlala…
Bill ale tvrdil, že to je jen přechodný záchvat šílenství a brzy se opět dají dohromady.
Já jsem mu zase řekla o svém novém psím kamarádovi. Nakonec se ukázalo, že to byl dárek od Jeremyho a Jakea. Billovi přišlo strašně vtipné, že jsem si lámala hlavu nad tím, jak se ten pes dostal do naší kuchyně. "Co sis myslela? Že vás přišel vykrást?" smál se.
Konečně jsme dojeli k restauraci. Nikdy jsem tam nebyla, ale vypadala celkem dobře, takže jsem věřila, že se opravdu dobře najím.
"Můžeme jít?" zeptal se a mrkl na mě.
"Ehm, asi jo," odpověděla jsem inteligentně. Pak jsem zůstala zírat na velkou obdélníkovou krabici.
"To má být pro mě?" zeptala jsem se nevěřícně.
Bill jen zakoulel očima. "Ne, to je pro číšnici." Když viděl, že nic neříkám, rozesmál se. "Jasně, že je to pro tebe. A už pojď, přece nechceš, aby nám ta rezervace propadla."
Šla jsem tedy za ním, ale v duchu se pořád zaobírala tím dárkem. Co to asi může být? Kéž by to byla sbírka matematických příkladů, po které tak toužím. Něco mi ale říkalo, že s matematikou to nebude mít nic společného.
Odpověď na svoji otázku jsem dostala těsně po objednávce jídla (objednala jsem si paellu - mňam!).
"Tak to rozbal. Všichni jsme na to přispěli, ale vybírala to hlavně Katie," řekl Bill a usmál se. Okamžitě jsem začala nedočkavě trhat papír. Pár lidí mě pohoršeně sledovalo, ale Bill vypadal, že má z mé reakce velkou radost. Po rozbalení se objevila obyčejná papírová krabice a uvnitř byly… rudé společenské šaty. Cítila jsem, jak můj úsměv uvadá. Zaplavila mě vlna zklamání. Nesnáším společenské tance! Mají nesmyslný rytmus a pravidla, člověk při nich nesmí udělat chybu, jinak vypadá jako pitomec. Tyhle byly navíc opravdu hodně červené a patrně taky hodně drahé. Nedokázala jsem si v nich samu sebe představit. Když Bill viděl, že neprojevuju žádnou radost, objevil se na jeho tváři smutný výraz.
"Nelíbí se ti." Nebyla to otázka. Bylo to pouhé konstatování. Rychle jsem nasadila šťastný výraz, ale vždycky jsem byla mizerná herečka.
"Ale ne, jsou nádherné!" řekla jsem s falešným nadšením. "Takové jsem vždycky chtěla, jak jste to věděli?"
Naštěstí to Bill nepoznal a na tváři se mu konečně objevil úsměv.
"Jak jsem říkal, to Katie. Já jsem navrhoval míň výrazné, ale ona tvrdila, že červená se ti bude líbit."
"Katie má vážně dobrý vkus. Červená je moje nejoblíbenější barva," řekla jsem s úsměvem. Nebyla to pravda. Moje nejoblíbenější barva byla zelená. Doufala jsem, že Bill tu lež neprokoukne, ale vypadal celkem spokojeně. Asi se ve lhaní začínám zlepšovat.
Večeře proběhla celkem v klidu. Jídlo bylo dobré a ani hovor s Billem naštěstí nevázl. Večer se však pomalu chýlil ke konci. Bill zaplatil jídlo (i přes moje hlasité protesty) a šli jsme si sednout do auta.
"Moc děkuju, Bille. Bylo to fajn," řekla jsem co nejupřímněji. Opravdu jsem se docela bavila. Čekala jsem to horší.
"To jsem rád, že sis to užila. Will s Katie budou mít radost."
"To ano, je opravdu škoda, že tu dneska nemohli být," řekla jsem. V duchu jsem však byla ráda. Předstírat radostný výraz i před nimi by mi nejspíš neprošlo.
Cestou domů jsme toho už moc nenapovídali. Oba jsme byli příliš unavení a příliš ponoření do svých myšlenek. Když jsem tak pozorovala ulici, najednou jsem ho uviděla. Stál u školy, kolem které jsme zrovna projížděli. Na sobě měl otrhané džíny a černé triko, které obepínalo jeho dobře stavěnou postavu. Ale ten obličej… ten bych poznala i v milionovém davu. Měl sice černé brýle, ale ten přidrzlý úsměv tam byl pořád. Stejně tak k němu patřily upřímné šedé oči a tmavě hnědé, vlnité vlasy.
"Zastav!" zaječela jsem hystericky.
Bill okamžitě dupl na brzdu. "Co se děje?" zeptal se zmateně.
"Sam! On se vrátil!" řekla jsem a snažila se co nejrychleji odepnout pás, ale ruce se mi příliš třásly. Billův výraz okamžitě zvážněl, což mi přišlo divné. Vrátil se jeho nejlepší kamarád. Měl by být přece rád, ne?
"Jane, uklidni se. To není on. Je to jen nějaký kluk, který je mu hodně podobný," snažil se mě přesvědčit.
"Ale ano, je! Tys ho neviděl? Stál přímo u školy," řekla jsem a pořád bojovala s pásem.
Konečně se mi podařilo ho odepnout a já rychle vyskočila z auta. Slyšela jsem Billa, jak hlasitě zaklel, ale bylo mi to jedno.
"Jane, vrať se do auta," řekl prosebným hlasem.
"Ne!" řekla jsem důrazně a hledala Sama v davu. Konečně jsem ho uviděla. Stál tam a usmíval se na mě! Přijel! Kvůli mně! Věděla jsem to.
Rozběhla jsem se k němu a Bill samozřejmě za mnou. Teď už ho taky musel poznat a nejspíš ho chtěl společně se mnou pozdravit.
"Same!" vykřikla jsem a nadšeně se mu vrhla do náruče.
"Jane," řekl klidným hlasem a usmál se na mě. "Hledal jsem tě," řekl a začal si pohrávat s mým copem. Jak dlouho jsem ho vlastně neviděla? Pár týdnů? Na začátku listopadu mi oznámil, že odchází. Pak jsem o něm neslyšela ani slovo.
"Kdy ses vrátil? Proč jsi mi napřed nezavolal? Tolik jsi mi chyběl," vyhrkla jsem ze sebe a pořádně se mu zavrtala do náruče. Dokonce mi ukáplo pár slz.
"Neměl jsem čas ti zavolat," řekl tiše a objal mě pažemi.
"Tys mě chtěl překvapit, viď? Překvapení fakt nesnáším, ale myslím, že tentokrát udělám výjimku," řekla jsem a zasmála se svému chabému vtipu.
"To jsem opravdu chtěl," řekl a usmál se na mě. Na tom úsměvu bylo něco nezvyklého, ale nechala jsem to plavat. Byla jsem ráda, že ho mám u sebe.
"Bill, můj starý kámoš," řekl Sam překvapeně. Bill se kupodivu zamračil a probodl Sama nenávistným pohledem.
"Proč?" zeptal se Bill zlostně.
Sam se na něho usmál. "Protože mě to baví."
Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale nejspíš se před Samovým odjezdem pohádali.
"Hele, mně je jedno, co jste si udělali, ale teď se prosím nehádejte. Kvůli mně," dodala jsem kousavě.
"Samozřejmě, kotě," řekl Sam a dal mi jednu ruku kolem pasu. To oslovení "kotě" se mi vůbec nelíbilo, ale teď na tom stejně nezáleželo. Záleželo jen na jediném - je tu!
"Jane, měli bychom jet," ozval se opět Bill. Co mu ksakru pořád vadilo?
"Teď? Vždyť jsme s ním prohodili sotva pár slov," namítla jsem. Omyl. Já jsem s ním prohodila sotva pár slov. Oni se vůči sobě chovali… prostě divně. Ti kluci!
"Doma si o tebe budou dělat starosti," předhodil mi Bill argument, který jsem nemohla jen tak ignorovat. Nerozhodně jsem se kousla do rtu.
"Promiň, Same, ale má pravdu. Vážně bych už měla jít," řekla jsem smutně.
"Ale no tak, puso. Kam ten spěch?" zeptal se s úsměvem. Puso? Takhle mě nikdy neoslovoval. Tohle bylo vážně divné. V duchu jsem doufala, že v té Austrálii nezačal brát drogy nebo tak něco.
"Je mi to líto. Musíme se co nejdřív sejít. Jdeš v pondělí do školy?" zeptala jsem se nadějně.
"Víš, teď si dám několik dní volno, abych se vzpamatoval. Potřebuju si dát voraz."
"Aha." Přemýšlela jsem, proč se tak změnil. Možná zkrátka pochytil nějaké studentské slangy. Nakonec jsem to hodila za hlavu s tím, že si ho stejně za pár dnů převychovám. Aspoň bude sranda.
"Jane, pojď už," ozval se Bill netrpělivě.
Sam mě však rychle popadl za ruku. "Počkej ještě," řekl a znovu se na mě usmál tím cizím úsměvem. "Zítra kino, co ty na to?"
Už už jsem chtěla odpovědět, ale Bill byl rychlejší. "Ne, nikam nejde!" řekl hrozivým hlasem.
Sam povytáhl obočí. "Jsi snad její tiskový mluvčí?"
"Ne, to tedy není," zavrčela jsem a zlostně probodla svého kamaráda očima. "A do kina samozřejmě půjdu, vyzvedneš mě?"
Přikývl. "Tak tedy v pět hodin. A sladké sny," řekl a pohladil mě po tváři.
Pak jsem se Billem nechala doslova odtáhnout a otráveně si sedla do auta. Nechtělo se mi jet domů, ale to pomyšlení, že ho zítra uvidím, mě trochu uklidnilo. Vypadalo to, že se můj život opět obrátil k lepšímu. Štěstí se na mě konečně usmálo!

kapitola 21. / 23.

Česnekačka

28. listopadu 2014 v 18:09 | Victoria |  Receptíky
Znáte to - venku je hnusně, bolí vás v krku a přemýšlíte, jak přežijete další den. Rýmečka je jedna z nejhorších nemocí, hlavně muži s ní mají problémy :-D. A co je na ni nejlepší? No přece česnekačka! Ta vás postaví na nohy :-D.
Rozhodla jsem se tedy, že se s vámi podělím o tento úžasný recept! Jde přece o zdraví lidstva :-D.

Suroviny:

2 bujóny (já dala zeleninové)
7-10 stroužků česneku
majoránka
špetka soli
špetka pepře
asi půlka bochníku chleba
asi 100 g tvrdého sýra
olivový (nebo slunečnicový) olej

Postup:
Dáme si vařit asi 1,5 l vody. Do vroucí vody přidáme bujóny a zhruba sedm rozmačkaných stroužků česneku. Přidáme majoránku, sůl a pepř.
Mezitím si nakrájíme chleba na kostičky, které pak vysypeme na plech. Kostičky lehce pokapeme olivovým olejem a dáme asi na 20 minut péct do trouby (170°C). Hlavně pozor, ať se nespálí, je potřeba to čas od času promíchat :-).
Až bude chleba hotový, nasypeme přiměřené množství kostiček do hlubokého talíře, zalijeme polévkou a přidáme strouhaný sýr. Podle chuti můžete přidat česnek nebo koření. Hodně lidí se přidává ještě jeden stroužek syrového česneku, aby to mělo grády :-).



Dobrou chuť!

Nový design

25. listopadu 2014 v 20:36 | Victoria |  Oznámení
Poslední dobou jsem si říkala, že by to chtělo konečně nový design. A tady je - nádherný fantasy kabátek! Jsem z něho nadšená jako malé dítě :-D. Tímto bych tedy chtěla poděkovat Gaz, že byla tak hodná a vytvořila mi ho (a taky nastavila, jsem prostě anti-technik :-D). Pokud byste si od ní chtěli něco objednat, její stránka je ZDE.

Mějte se fanfárově!



Kapitola první - DÍTĚ JMÉNEM EVELYN

23. listopadu 2014 v 18:46 | Victoria |  Safírové srdce
Uf, to je ale dlouhá kapitola. A že mi taky dala zabrat :-D. Doufám, že se vám první kapitola k Safírovému srdci bude líbit. Za případné chyby se omlouvám, občas jsem si nebyla úplně jistá v interpunkci (těším se na poučný článek od Mai! :-D).
Přeji tedy příjemné čtení!

"Growe, jsi si jistý? Elfové s námi nebudou chtít vyjednávat. Kvůli Salfovi se naše rasa ocitla ve zvláštním postavení. Lidé jsou pro ně zrádci, u Zelených to vnímají skoro stejně," řekl muž s dlouhými havraními vlasy. Obličej měl samou vrásku a zamyšleně koukal na safírový střípek.
Druhý muž sebejistě zavrtěl hlavou, přesto měl ve tváři stejně zamyšlený výraz. Byl si svým rozhodnutím jistý, ale ve vzduchu se stále vznášela otázka, kam kousek safírového srdce ukrýt. Elfové by mu mohli poradit, stoprocentně však věděl, že se budou chtít od safírového srdce úplně distancovat.
"Pořád mezi námi existuje křehké příměří, Tarfo. Budou odtažití a jistě se jim to nebude líbit, ale své příbuzné neodmítnou. Failo nám poradí dobře -"
"Nebude ti věřit!"
Muž s orlím nosem a lehce stříbřitými vlasy nevěřícně zvedl obočí.
"Já… omlouvám se, králi," řekl pokorně Tarfo.
"Toho krále si nech. Sám dobře víš, že si ten titul ani trochu nezasloužím. Můj otec přežil nejdéle ze všech, doufal jsem, že ho Salf nakonec nedostane. Naštěstí mi dal safírový střípek ještě před svou smrtí, což Salf nečekal, protože každý král své srdce žárlivě střeží."
"Salf ale ví, že jsi utekl. Naštěstí nemá ani tušení, že jsi Zelený. Vždycky byl přesvědčen, že je jediným králem v historii s takovou mocí. Giliad, tvůj otec, své schopnosti moc dobře skrýval," prohlásil černovlasý muž.
Grow se štěkavě zasmál. "Je mi jasné, že to brzy zjistí. Získal jsem však trochu vzácného času, abych mohl safírový střípek ukrýt. Nejspíš mu to ještě nedošlo, ale patrně mě už teď nahání jako lovnou zvěř."
"Přesto si nejsem jistý, jestli bys měl ztrácet ten drahocenný čas zrovna s elfy. Shoď safírový střípek do propasti, zakopej ho. Možností je spousta."
"To ano," souhlasil král druhého království. "Jenže já spoléhám na Salfovu nedbalost. Chce to nějaké obyčejné místo, kde ho určitě nebude hledat. Vždycky pohrdal věcmi, které jsou na první pohled bezcenné. Budou ho lákat zvláštní místa."
"Ty jsi král, musíš si to rozhodnout sám. Ale s elfy rozhodně nesouhlasím, měl bys to ještě promyslet," povzdechl si Tarfo.
"Tady moje královská krev postrádá význam. Rada má hlavní slovo, přednesu svůj návrh tam. Pokud budeš ty, Melissa a Nerys souhlasit, vydám se za elfy. Každopádně si myslím, že většina z vás nebude nic namítat. Chtěl bych totiž vidět člověka, který si na svá bedra naloží takovou tíhu zodpovědnosti," prohlásil Grow, vzal safírový střípek ze stolu a šel svolat radu.

***
V nehostinné drsné zemi s nebem zašedlým a větrem velmi ledovým se plahočila drobná postava skrze křoviska. Byla to žena s mladou tváří, která by měla být rozkvetlá jako růže a plná života, avšak z jejího obličeje šly vyčíst pouze starosti. Černé zacuchané vlasy jí spadaly až pod pás, bledý obličej měla samý krvavý šrám.
To samé se dalo říci o jejích šatech, které byly na několika místech potrhané. Přestože byl vítr neúprosný, měla kolem ramen pouze vlněný přehoz, avšak ona ten chlad vůbec nevnímala. Mechové oči měla pouze pro jedinou věc.
V rukou držela malý uzlíček, který se jen občas pohnul nebo slabě zakňoural. Miminko byl zabalené do teplé přikrývky, takže bylo dobře chráněné proti zimě.
Malý novorozenec však vůbec netušil, že jeho přežití závisí na vytrvalosti ženy, která ho před necelými dvěma dny porodila. Věděla, že je se silami v koncích. Porod, zima a hlad si vybraly nemalou daň. Ona se však nevzdávala. Hlava jí potvrzovala to, co už dávno věděla, totiž že následkem toho všeho brzy zemře a zanechá ve velkém světě bezbranné dítě, které je odkázáno jen na ni.
Mateřská láska však byla silnější. Musí zachránit své dítě! Tato odhodlanost ji popoháněla pořád dál a dál.
Najednou se jí však podlomily nohy a ona se bezmocně sesunula na zem. I když se snažila v sobě najít dávno ztracenou sílu, zůstala bezradně ležet.
"Pomoc," zašeptala téměř neslyšně. Věděla, že ji nikdo neuslyší, ale nemohla nechat svou dceru napospas dravé zvěři a kruté zimě. V duchu se modlila, aby se stal zázrak. Malé děvčátko jako by vycítilo matčino zoufalství a hlasitě zakňouralo. Začalo slepě máchat drobnýma ručkama, zřejmě se snažilo zachytit matčiny dlouhé vlasy. Když nic nenahmátla, začalo se kňourání stupňovat, až z toho nakonec vznikl bezmocný pláč.
"Maličká," konejšila žena své dítě. "Já jsem tady. Jsem tu s tebou, mé malé děťátko."
Když se dítě neutišilo, začala mu zpívat tichou ukolébavku.
Novorozeně však plakat nepřestalo, naopak, jeho křik stále sílil. Člověk by si myslel, že se snad snaží přivolat pomoc místo umírající mámy.
Najednou z křovisek vystoupil muž. Byl ještě poměrně mladý, přesto už byly jeho vlasy protkané stříbrem a z obličeje mu vyzařovala moudrost, která se v tomto věku jen tak nevidí. Tmavovlasá žena ho téměř přehlédla, nemohla si však nevšimnout, že její dítě někdo zvedl ze země. Muž dítěti něco pošeptal a ono rázem přestalo plakat.
S dítětem v náruči k ní poklekl a odhrnul jí vlasy z čela. Žena se na chvíli vzpamatovala, nečekaně silně ho popadla za předloktí a bez známky slabosti řekla: "Prosím, zachraňte ji!"
Muž se na ni usmál. "Dávám vám své slovo, že o to dítě bude postaráno."
"Jmenuje se Evelyn," řekla a pak se naposledy usmála na svoji dceru. Muž si smutně povzdechl a zavřel ženě oči. Vypadala tak klidně, jako by jen usnula. Chvíli u ní klečel a po tváři mu stekla malá slza, přestože tu ženu neznal. Přemýšlel, co se jí asi přihodilo.
Najednou dítě zakňouralo, což probralo muže z myšlenek. Rychlým krokem opustil místo, aniž by matku dítěte pohřbil. Chtěl to udělat, ale tušil, že se nemůže déle zdržet.
U jednoho stromu stál statný hnědák. Čekal poslušně na svého pána, okusoval trávu a občas nastražil uši, aby se ujistil, že je sám. Když ucítil, že se jeho pán blíží, radostně zařehtal.
"Ale no tak, chlapče. Nesmíš nás prozradit," řekl a pohladil koně po lysině. Pak lehce vyskočil do sedla, z čehož bylo zřejmé, že v oblasti jezdectví není žádný nováček. Opatrně zabalil dítě do pláštěnky a uložil ho do měkké brašny, která měla posloužit jako postýlka. Mimino v ní vypadalo docela spokojeně, takže jezdec nakonec jemně šťouchl koně do slabin. Jeli trochu pomaleji, než byl zvyklý, přesto jim cesta celkem rychle utíkala.
Čím déle jeli, tím víc se krajina měnila. Lesy, hustá křoviska a bažiny vystřídaly travnaté pláně, které byly po jarním dešti nezvykle zelené. Vzduch se trochu oteplil a dokonce i hvězdy svítily o něco jasněji a přívětivěji.
Jezdec jel pod rouškou noci několik hodin. On i jeho kůň byli zmoženi dlouhou cestou, jen malé děvčátko Evelyn hluboce spalo, nic netušíc o smrti své matky.
Jezdec zpomalil. Jeho cíl byl docela blízko, hrad v Norgaltském létu se už v dálce vyjímal.
Ještě za šera dojel k bráně, kterou hlídali vojáci. Normálně by žádného cizince nepustili, ale pro obyčejného člověka je těch pár zlatých mincí velkým pokušením.
Muž se rozhodl, že malé děvčátko nechá ve čtvrtém království. Bylo sice pod nadvládou Salfa, ale zmocnil se ho jako první, takže na něho už neupíral skoro žádnou pozornost. Norgaltské léno bylo navíc velmi malé.
Koně nechal u kováře, který za zlatou minci slíbil, že se o něho postará. Vysoké kožené boty potřísněné bahnem si to pak mířily k vesnickým chalupám.
Věděl, co má hledat. Úplně na okraji léna bylo malé stavení. Jezdec to tu příliš neznal, ale lidé nikdy nedokázali mlčet. Když se někomu přihodilo něco zlého nebo podivného, vědělo to celé léno.
Přesně takový případ byla i vdova Johana. Bylo jí teprve patnáct, když se vdávala. Její muž byl obyčejný sedlák, tudíž moc peněz neměli. Přesto žili celkem spokojeně. Netrvalo dlouho a manželé se začali těšit na dítě. Den porodu však nebyl radostný. Dítě leželo ve špatné poloze a zemřelo. Porodní bába měla co dělat, aby zachránila alespoň matku. Naštěstí se jí to podařilo, i když Johaně dlouho trvalo, než se přes ztrátu dítěte přenesla. Jenže to se jejímu manželovi nepodařilo. Po smrti dítěte začal pít a po několika měsících se oběsil na půdě. Johana se poté musela postavit na vlastní nohy, ale nakonec toto těžké období přestála.
Začala se však stranit lidí a svůj život zasvětila tajům léčitelství. Sbírala bylinky, míchala různé masti a každému byla ochotná pomoci, pokud si o to dotyčný řekl. Lidé ji však kvůli její zálibě přestali mít rádi a začali ji nazývat čarodějnicí.
Už s ní neměli slitování, po vesnici se rychle rozšířila zpráva, že své dítě i manžela zabila ona sama.
Jezdec, který mířil právě k tomu domku, však věděl své. Samotářská žena nebyla zlá.
Potrestání by si zasloužil pomlouvačný lid, který tak rád překrucoval pravdu ve smyšlenou báchorku, pomyslel si prošedivělý muž.
Konečně byl u jejích dveří. Opatrně položil dítě na práh a chystal se odejít. Pak však dostal bláznivý a zároveň geniální nápad. Automaticky sáhl na své safírové srdce, které se mu houpalo na krku. Ta myšlenka byla opravdu šílená, ale v hloubi duše věděl, že to bude fungovat. Tady ho hledat nebude.
Ještě chvíli váhal, pak ale odepnul řetízek z krku a položil ho dítěti do pokrývky.
Rychle třikrát zabušil na dveře a běžel se schovat mezi stromy. Netrvalo dlouho a Johana otevřela. Vypadala přesně tak, jak ji většina vesničanů popisovala. Měla dlouhé černé vlasy jako žíně a tmavé oči, které vypadaly stejně divoce. Přesto tu byl rozdíl. Když se žena rozhlížela, kdo to bušil na dveře, všiml si jezdec, že její pohled nebyl takový, jak vesničané říkali. Byl laskavý.
"Kde ses tu vzalo, děťátko?" zeptala se, když si všimla zabaleného mimina. Vzala děvčátko do náruče a konejšivě ji houpala. V tu chvíli jezdec věděl, že musí splnit ještě poslední věc, kterou si matka děvčátka přála.
"Evelyn! Jmenuje se Evelyn!" křikl do šedého rána, a než stačila žena cokoli postřehnout, byl pryč.


Kapitola dvacátá první - SEN

16. listopadu 2014 v 18:18 | Victoria |  Andělská křídla I.
Tak další kapitola je na světě! Jste rádi? Jestli ne, máte smůlu :-D. Tentokrát je z pohledu Sama :-).
Za případné chyby se omlouvám, nečetla jsem to po sobě.

Běžel jsem školní chodbou a hledal Jane. Kde sakra je? Kolem mě procházeli různí lidé, ale ona nikde. Začal jsem panikařit. Pak jsem však uviděl ty divoce kudrnaté vlasy a mně spadl mi kámen ze srdce.
"Jane!" vykřikl jsem a mával na ni. Stála u své školní skříňky, avšak když jsem na ni zavolal, nevzhlédla.
"Dlouho jsem tě hledal. Kde jsi byla?" zeptal jsem se. Konečně se otočila. Její věčný úsměv zmizel. Místo toho nasadila naštvaný výraz a probodávala mě chladnýma očima.
"Já kde jsem byla? Kde jsi byl ty?!" odpověděla zlostně.
"Ehm, víš, to je složité," snažil jsem se, ale bylo mi jasné, že usmířit si tu bláznivou potvůrku bude zatraceně těžké.
"Víš co? Mě to vlastně nezajímá! Jsi nicka! Kdyby ses neukázal, ani bych si na tebe nevzpomněla," zasyčela Jane a pohrdavě na mě koukala. Pak se odněkud objevil Owen a objal ji kolem pasu.
"On tu ještě je? Kašli na něj, kotě. Ty přece víš, kdo je pro tebe ten nejlepší," zašeptal jí do ucha a ona se usmála. Nebyl to však pěkný úsměv. Tenhle byl povýšený, což mi k ní vůbec nesedělo. Znechuceně jsem koukal, jak se jejich rty spojily.
Najednou se přestali líbat a oba se začali smát zlověstným smíchem. Všiml jsem si, že se Janina hlava nějak zvětšuje. Její oči se zbarvily do ruda, zuby se proměnily v tesáky a… vrhla se přímo na mě!
S hlasitým výkřikem jsem se probudil! Byl to jen sen. Určitě to byl jen sen. Cítil jsem, jak mi zběsile tluče srdce, tričko jsem měl úplně propocené.
Chvíli jsem jen tak seděl a čekal, až se vzpamatuju. Kouknul jsem se na hodinky a zjistil, že je půl čtvrté ráno. Skvělé!
Zkusil jsem si znovu lehnout a doufal jsem, že mě spánek přece jen přemůže. Byl to však ztracený čas, pořád jsem si v hlavě přehrával ten sen.
Nakonec jsem se vyhrabal ze spacáku a trochu se protáhl. Po očku jsem koukal po Liamovi, jestli jsem ho náhodou nevzbudil. Naštěstí to vypadalo, že je starouš tuhý jako poleno. Odolal jsem pokušení provést mu nějakou lumpárnu a šel si raději vzít něco k snídani.
Měl jsem však podezření o normální stravě, jelikož nám jídlo zabalil Liam. A jak se dalo čekat, nemýlil jsem se. Balíčky s rýžovým chlebem, pár cereálních tyčinek a ovoce. Hm, je to vážně andílek. Zřejmě mě chce utýrat hlady…
Kručící žaludek však udělal svoje, takže jsem za chvíli otráveně žvýkal tyčinku se sloganem ŽIJTE ZDRAVĚ a následně chroupal jablko jako můj starý králík Jack, než mi omylem vyskočil z okna.
"Ty už jsi vzhůru?" zeptal se Liam překvapeně. Muselo to být pro něj vážně nečekané, obvykle to byl totiž on, kdo mě musel tahat z postele.
"Měl jsem zlý sen," odpověděl jsem nevrle.
"Ach tak, já ti zapomněl vyprávět před spaním pohádku, že?" rýpl si Liam.
Měl jsem sto chutí ho poslat někam, ale řekl jsem si, že mu takovou radost neudělám. Věděl jsem, že mě chce jenom vyprovokovat.
"Každopádně jsem vážně rád, že souhlasíš s novým stravovacím režimem. Víš, vždycky mě strašně deptalo, jak jíš hrozně nezdravě," pokračoval Liam a zřejmě si to náramně užíval.
"Běžte s tím vaším stravovacím režimem někam!" neudržel jsem se.
Liam se rozesmál. "Ale no tak, měl by ses naučit nebrat si všechno tak osobně."
"Hmf," zabručel jsem.
Putovali jsme několik dalších hodin. Cesta byla ještě příšernější než včera. Se sněhem po kolena bych se ještě nějak smířil, ale nehorázně mi šly na nervy Liamovy poučky o tom, co je slušné a neslušné. O co se sakra snažil? Možná tajně doufal, že ve mně probudí hodného andílka…
"Už tam budeme?" přerušil jsem jeho přednášku o tom, jak prohnilá je dnešní mládež.
"Ještě kus zbývá," prohlásil s potměšilým úsměvem.
Po dalších dvou mučivých hodinách jsem však konečně spatřil andělský ústav. Byla to velká dvoupatrová budova obdélníkového tvaru, na první pohled nijak výjimečná.
Bohužel to vypadalo, že výcvik bude probíhat i venku. Viděl jsem něco, co podezřele připomínalo nějakou překážkovou dráhu. Jestli to tak opravdu bude, zřejmě nadešla má poslední hodinka.
"Tak co?" přerušil mé úvahy Liam. "Jak se ti to líbí?"
"Paráda," utrousil jsem ironicky.
Soucitně se na mě zadíval. "Vím, jak to myslíš, ale každý si tím musel projít. Zvládnul jsem to já, zvládneš to taky," řekl povzbudivě.
"Kdo mě bude učit? Vy?" zeptal jsem se nadějně. Toto mi totiž dělalo obavy nejvíce. Když se to vezme kolem a kolem, starouše Liama jsem si celkem oblíbil. Samozřejmě měl na každém kroku nějakou uštěpačnou poznámku, ale občas jsem si to vážně zasloužil. Navíc byl na moje drzé chování zvyklý.
"Je zde spousta andělů, hodně z nich sehraje ve tvém rozvoji nějakou roli. Samozřejmě budeš mít i mě, ale zkrátka musíš počítat i s tím, že budeš mít spoustu nových učitelů. Já jako tvůj opatrovník budu mít za tebe samozřejmě pořád odpovědnost. Za ručičku už tě ale nikdo vodit nebude."
"Mě za ručičku nikdy nikdo nevedl!" ohradil jsem se vztekle.
"Tak jsem to nemyslel," řekl a rozesmál se štěkavým smíchem.
"Fajn, jak jste to teda myslel?! Nějak jsem neporozuměl řeči vašeho kmene!"
"Přesně toto jsem měl na mysli," odvětil Liam pobaveným tónem. "Ty tvoje drzé poznámky. Dávej si na to pozor. Já ti to možná ještě toleruju, ale ostatní tak shovívaví nejspíš nebudou."
"Aha, tohle," řekl jsem mírněji. Liam měl svým způsobem pravdu. V hloubi duše jsem věděl, že jsem prostě nenapravitelný.
"Tak pojď," řekl anděl a uštědřil mi přátelskou herdu do ramene. "Už na nás nejspíš čekají."

kapitola 20. / 22.

Kapitola dvacátá - NOVÝ KAMARÁD

15. listopadu 2014 v 20:51 | Victoria |  Andělská křídla I.
Juchů, dnes přidávám už dvacátou kapitolu! A že jich ještě bude :-D. Přeji příjemné čtení!

Dnes byl jeden z těch zvláštních deštivých dnů. Měla jsem v plánu se po dlouhé době konečně vyspat, ale bubnující kapky deště mi to neumožnily. Neustále jsem se převalovala, takže jsem to nakonec vzdala a šla si udělat brzkou snídani.
Zrovna když jsem žvýkala müsli a přemýšlela nad tím, proč moje vlasy musí vypadat, jako by se v nich utábořila slepice, jsem zaslechla nějaký divný zvuk. Vážně tady někdo zakňučel? Otupěle jsem přemýšlela, jestli jsem se fakt dočista nezbláznila. Možná začínám trpět sluchovými halucinacemi, v duchu jsem si připsala další zvláštnost na svůj seznam abnormalit.
A pak se to ozvalo znovu! Tentokrát to bylo spíš kňourání, které začalo postupně přecházet v žalostné naříkání. Najednou se u lednice objevilo rozkošné štěňátko labradora!
Chvíli jsme na sebe zmateně hleděli, pak jsem se však vzpamatovala, vyskočila ze židle a vzala to sladké mimino na klín.
"Kde ses tady vzal, krasavče? Vždyť ty jsi úplně roztomiloučký čumáček. Takový loskošný ťutínek. Slaďoušký, miloušký… ňu, ňu, ňu."
Pes na mě chudák koukal, jako bych se úplně pomátla. Upřímně, neměla jsem mu to za zlé. Ale co teď s ním? Co když ho někdo ztratil?
A pak se objevil u tebe v kuchyni? Přemýšlej!
Chvíli jsem zápasila sama se sebou, ale když mi ten maličký začal žužlat zápěstí, bylo rozhodnuto. Toho rozkošného broučínka se prostě nevzdám! Ani za nic, jedině přes mou mrtvolu. Ano, opět se projevila má schopnost zacházet do extrémů.
"Nechám si tě, co ty na to?" zeptala jsem se ho a pořád se s ním mazlila. Koukl na mě rozkošnýma hnědýma očima a olízl mi tvář.
"Beru to jako souhlas," řekla jsem a dál na něho dělala pitvorné obličeje. Byl přímo k sežrání.
Pak jsem si však všimla hodin a já se musela nachystat do té pitomé školy. Ano, pitomé, protože bez Sama to tam teď bylo přímo nesnesitelné.
Nesmíš na něho myslet! Jinak tě nakopu do zadku!
Dotkla jsem se stříbrného anděla a slíbila si, že aspoň jednou poslechu své inteligentnější já.
"Musíš tady na mě počkat," řekla jsem štěněti a pohladila ho. Překvapilo mě, že se vůbec nebál. Nejspíš jsme spřízněné duše.
S mírným zpožděním (obvykle to bývá horší) jsem se vydala do školy. První hodinu mě naštěstí čekala matematika, předmět, který Sam ze srdce nenáviděl.
A jé, chystej si zadek. To bude pořádný kopanec!
"Sakra, sakra! Přijdu pozdě!" nadávala jsem a rychle si vzala několik věcí ze skříňky. To zpoždění bylo nakonec větší, než jsem si myslela. Ale na co se vymluvím? Dopravní zácpa bude nejspíš to pravé…
Z myšlenek mě vytrhl něčí hlas. Jak se dalo čekat, byl to Bill. Co zase chtěl?!
"Co je?" vyštěkla jsem nepřátelsky. Věděla jsem, že jsem na něho hnusná, ale neměla jsem čas se s ním vybavovat.
"Nazdárek, Jane. Neboj, je to jenom taková maličkost," řekl a zářivě se na mě usmál. Super! Maličkosti přímo miluju!
"Hm, ale rychle, ano? Musím jít."
"Dobře, budu rychlý. Tedy, promiň, že tě zdržuju, to jsem vážně neměl v úmyslu. Taky jsi na mě nejspíš rozzlobená, ale…"
"Bille! Mohl by ses, prosím, dostat k podstatě věci?" zeptala jsem se a netrpělivě si prohrábla kudrnaté vlasy.
"Jej, promiň. Tak tedy, nešla bys dneska večer se mnou na večeři? Chtěl bych ti předat dárek k narozeninám. Katie a Will jít nemůžou, později ti to vysvětlím," řekl a usmál se na mě.
Zůstala jsem ohromeně zírat. Co to má jako znamenat? Pozvání na rande? Představa romantického Billa mě upřímně děsila. Prostě nikam nepůjdu! Vždyť je to jen kamarád…
Ale kdyby to byl Sam, to by byla jiná, co? To bys šla hned… KOP!!
"A nemohli bychom počkat na Willa a Katie? Určitě by chtěli vidět můj výraz, až budu otvírat ten dárek," zkusila jsem to. V duchu jsem však věděla, že to je předem prohraná bitva. Vždyť to ale můžu odmítnout, ne? Musím hlídat bráchu nebo k nám přijede imaginární nemocná tetička. Byl tu ale jeden problém - odjakživa jsem neuměla lhát a bylo to o mně všeobecně známo. Nejspíš mě vždycky nějakým způsobem prozradil výraz v mém obličeji. Kariéra herečky je zřejmě pro mě tabu.
"Fajn, dobře. Půjdu ráda. Akorát budu moct jenom na chvíli. Přijela k nám totiž nemocná tetička a…" Sakra!
Bill se usmál. "Jasně, chápu. Neboj, určitě to bude super. Vyzvednu tě v sedm, platí?" zeptal se.
"Dobře," řekla jsem, smířená s osudem naprostného blázna.
"Tak se měj a užij si hodinu," řekl Bill a nechal mě o samotě.
Povzdechla jsem si a přemýšlela, proč zrovna já musím mít takovou smůlu. Pak jsem se podívala na hodinky a vyjekla jsem, měla jsem patnáct minut zpoždění! Ajaj, díky Bille za tvou maličkost!
Nakonec jsem se však zhluboka nadechla, zaklepala na dveře a šla přežít další trýznivou hodinu.
Copak asi dělá Sam?
Došlo mi, že těch kopanců bude zřejmě ještě nespočet…

kapitola 19. / 21.

Tarhoňa se zeleninou a cottage sýrem

15. listopadu 2014 v 19:40 | Victoria |  Receptíky
Máte na vaření málo času? Zeje vaše lednice prázdnotou? V tom případě jste na správné adrese :-D. Původně jsem chtěla tento recept nazvat Co dům dá :-D.
A co je vlastně tarhoňa? Pro neználky - tarhoňa je vlastně těstovinová rýže, prostě takové drobné kuličky, které se vaří stejně jako normální těstoviny. Prý se hodně používá v Maďarsku a ve Slovensku, ale já nejsem odborník, takže to neberte tak vážně :-D.
Tento recept je vlastně salát, který zasytí a je i celkem zdravý. Cottage sýr je hodně dietní, protože má nízké procento tuku a hodně bílkovin. Ale teď už k surovinám :-D.

Suroviny (všechno jsem to dávala od oka, tohle je jen orientačně :-D):
2 papriky
půlka ledového salátu
1 okurka
2-3 rajčata
2 cottage sýry (já dala 1 cottage a přidala kousky eidamu)
200 g uvařené tarhoni
špetka soli a pepře

Postup:
Ze všeho nejdřív si uvaříme tarhoňu. Vždy si pamatujte, že na 100 g tarhoni musí být 1 l vody, takže 200 g tarhoni uvařte ve 2 l vody. Možná si říkáte, že z tak drobných kuliček se člověk nemá šanci najíst, ale po uvaření budou mít větší objem. To jen aby nedošlo k omylu :-D.
Vodu osolíme a přivedeme k varu, přidáme tarhoňu a zhruba 7-10 minut vaříme. Mezitím si nakrájíme všechnu zeleninu a dáme do větší mísy. Přidáme tarhoňu, cottage sýr a vše zamícháme. Nakonec dochutíme solí a pepřem.



Dobrou chuť!

Zombie Apocalypse Book TAG

12. listopadu 2014 v 20:09 | Victoria |  Projekty
V blogovém světě teď koluje tento úžasný projekt a já si ho za nic na světě nemohla nechat ujít :-D. Dozvěděla jsem se o něm díky Ilíi, určitě si její TAG přečtěte, je hrozně vtipný :-).
A o co se vlastně jedná? Zkuste si představit, že ve světě vypukla apokalypsa a všude se to hemží zombíky :-D. Docela hnusná představa, že? Každopádně vaším úkolem je sestavit si vlastní tým, který vám pomůže přežít!

1) Máme deset otázek
2) Vybereme pět knížek, které postupně losujeme (pořadí knih)
3) Po vylosování otevřeme knihu na náhodném místě
4) První jméno, které na stránce uvidíte, je odpověď na vaši otázku


Moje vybrané knihy:
Pán Prstenů - Společenstvo prstenu
Pýcha a předsudek
Harry Potter a Fénixův řád
Hraničářův učeň - Rozvaliny Gorlanu
Darren Shan - Upíří hora


Pán prstenů - Společenstvo prstenu

Jako první by zemřel…
Sam - Jejda, Same, to je mi vážně líto :-D. Já ti říkala, aby ses naučil rychleji běhat. Měl sis raději vybrat výpravu k hoře Osudu, tvoje blbost :-D. Každopádně Sam se může postrádat. Akorát nám bude chybět hlavní kuchař, ale co člověk nadělá :-D.

Abych se zachránila, strčila bych zombíkům do náruče…
Gimliho - No, co se dá dělat :-D. Ale radši Gimli, než já :-D. Asi bych měla cítit nějakou lítost, ale Gimli je stejně moc malý. Taky to mohl být miláček Aragorn, že…


Pýcha a předsudek

Jako první se v zombie promění…
Pan Darcy - Škoda! A takový pěkný chlap to byl! :-D No nic, to je život. Nemá se vyskytovat na každé druhé stránce.

Kdo mě obětuje zombíkům, aby se zachránil?
Elizabeth - Co?! Tak tohle jsem fakt nečekala! Z Lizzie se stala taková svině? Budu si na ni muset dát pozor.

Harry Potter a Fénixův řád

Idiot týmu se jmenuje…
Bill Weasley - Tohle mě dost nemile překvapilo. Bill vždycky působil docela chytře, já to tipovala na Kráturu :-D.

Mozek týmu je…
Harry Potter - Ehm, Harry? Zrovna on? Je sice pravda, že čarovat umí a blbý rozhodně není, ale… no… jako mudrc mi teda nepřipadá :-D. Ale kdo ví, třeba vymyslí nějaké speciální kouzlo, které nás zachrání :-D:

Hraničářův učeň - Rozvaliny Gorlanu

Medik týmu je…
Will - Ale jo, mohlo to být horší :-D. Taky nás mohl léčit Morgarath, to by dopadlo katastrofálně :-D. Hraničáři aspoň u sebe nosí lékárničku, což je určitě plus. Snad ho Halt něco naučil. A když ne, tak mu jednoduše pomůže, protože…

Expert na zbraně je…
Halt - Jo! Jo! Jo! Jsme zachráněni, přežijeme to! :-D Haltovi dám do ruky nějaký super luk :-D.
Ale podle mě mu nebudou dělat problémy ani normální zbraně. Takový Halt se samopalem… zombíci, třeste se!

Darren Shan - Upíří hora

Rváč týmu je…
Seba Nil - A jé, to není dobré. Sebu mám upřímně ráda a hrozně na něm obdivuji tu moudrost, která z něho vyzařuje, ale... no… je tak trochu starý. Kolik že má let? Mám pocit, že zhruba sedm set :-D. Prostě takový milý stařík. Ale dokáže být taky pěkně zákeřný, takže ho do týmu rozhodně beru! Třeba ukáže, že ještě nepatří do starého železa :-D.

A kapitánem týmu se stává…
Larten Hroozley - Juchů! Vypadá to, že to máme v kapse! Larten je skvělý bojovník a také vůdce. Bude se nám hodit :-D. Navíc mu důvěřuju, rozhodně bude bojovat do poslední chvíle.

Tak tohle je můj tým! Většina členů mi vyhovuje (teda až na mrchu Elizabeth :-D). Myslím, že na devadesát devět procent to přežijeme!

A teď závěrečné shrnutí!


"Za mnou!" volal Larten. Červený plášť za ním efektně vlál a nejspíš mu bylo úplně jedno, že svou skupinu nechal za zády. Hej, Lartene! Zpomal! Strč si tu svou super rychlost někam!
Larten však běžel čím dál rychleji, zřejmě zapomněl, že jsme jenom lidé. Taky tu byl problém se Samem. Věčně zůstával pozadu, takže se nakonec stalo nevyhnutelné - zombíci nás pomalu doháněli!
Nejrychleji zareagoval Halt. V minutě zastřelil svým super ohnivým lukem hned tři zombíky! V duchu jsem byla ráda, že ho máme na své straně.
"Musíme jednat rychle, pojďte si všichni pro zbraně," řekl Halt a začal nám rozdávat samopaly, plamenomet, brokovnici a nějaké ty meče pro upíry, protože ti samozřejmě měli naprostý zákaz používat zbraně na dálku.
Já jsem si vzala samopal. Byla to velice účinná zbraň, ale bohužel to byl ten typ, který zombíka zpomalí, ale nezničí. Nejefektivnější byl samozřejmě plamenomet - oheň byl pro tyto situace nejlepší.
Jenže když jsme začali znovu utíkat, stalo se něco hrozného! Samova mizerná kondice se nakonec projevila a on skončil v hrozivém objetí zombíků. Chtěli jsme mu pomoct, vážně, ale jeho utržené končetiny mluvily dost jasně. Sam svůj boj prohrál, jeho tělo se pomalu ztrácelo v kaluži krve.
Pan Darcy taky neměl štěstí. Jako jediný se rozhodl, že nebohému Samovi pomůže, ale marně. Darcyho popadla za frak jedna zombie a s fanatickým výrazem se mu zahryzla do paže. Rychle jsem zamířila samopalem a napálila to do ní!
Darcy tedy vyvázl živý, ale kousnutí vypadalo velice nebezpečně. Naštěstí přihopsal Will se svou lékárničkou a začal mu to zašívat. Jenže celá tato prekérní situace nás dost zdržela a nám už nezbývalo nic jiného, než bojovat!
"Pomozte mi někdo!" křičela jsem, protože jsem stála sama proti třem zombíkům. Měla jsem zlé tušení, že to nedopadne dobře. Samopal mi byl v tuto chvíli k ničemu, takže jsem vytáhla menší dýku. Ale stejně byly moje šance mizerné.
Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Doufala jsem, že to je Larten nebo Seba, ale byl to ten pitomec Bill Weasley! Zatraceně, tak přece jenom umřu…
"Čáry máry fuk! Čáry máry fuk!" křičel Bill, šíleně se smál a zběsile mával hůlkou. Kdo ho ksakru do naší skupiny pozval? Měla jsem tušení, že to byl Harry, který mimochodem neměl nic lepšího na práci, než si číst v nějaké pitomé knize! Neustále u toho vyslovoval nesmyslná slova a zřejmě mu bylo úplně jedno, že zde probíhá boj na život a na smrt.
Pak mě však zaplavila vlna naděje, protože jsem vedle sebe uviděla Gimliho, který naštvaně skákal. Jeden zombík mu totiž sebral sekeru. Rychle jsem ho popadla za vousy a strčila ho před sebe. Gimli sice hrozně řval, ale mé svědomí šlo v tuto chvíli stranou. Takový byl prostě život, nic jiného se dělat nedalo…
Najednou jsem uslyšela zoufalý křik. Ne, nebyl to Gimli, jak jsem si původně myslela. Tohle bylo jiné, byl to ženský výkřik. Jak se dalo čekat, byla to Elizabeth. Chvíli jsem nechápala, proč tak ječí, ale pak jsem si ho všimla. Byl to pan Darcy, ale…co se to s ním sakra stalo?! Darcy měl pokřivené tělo, podivně se šklebil a z úst mu kapaly sliny. Vypadalo to, že se už už vrhne na svou choť. Ale něco mi říkalo, že o projev lásky se jednat nebude.
"Mě ne, prosím! Mě ne! Ušetřete můj život! Zabijte radši ji!" křičela Elizabeth a ukázala na mě. Ta mrcha! A to jsem jí minulý týden půjčila svůj nový klobouk!
Darcy ji bohužel poslechl a pomalu se plížil ke mně. Už už jsem se chystala zamířit svým samopalem, ale Larten byl rychlejší. Bez zaváhání usekl Darcymu hlavu a dokonce nenápadně shodil Elizabeth do jedné smečky zombíků. Ocenila jsem jeho výkon zvednutým palcem, Elizabeth si prostě slitování nezasloužila.
Přestože v mém týmu přežili velmi schopní bojovníci, cítila jsem, že se boj pomalu schyluje ke konci. Zombíci měli převahu a nakonec nás téměř obklíčili.
"Musíme něco udělat!" křičel Seba a těžce zápasil s Billem, který z neznámého důvodu toužil strčit svou kouzelnou hůlku zombíkovi do nosu.
"Halte, napadá vás něco?" zeptala jsem se zoufale. Halt si věděl vždycky se vším rady. Nějaké řešení přece muselo existovat. Halt však zavrtěl hlavou a smutně se na mě podíval. Byli jsme v koncích.
"Už to mám!" zakřičel najednou Harry. Nadějně jsme na něho pohlédli, ale Harry už se dal do práce. Vyhrnul si rukávy a začal odříkávat nějaké hrozně těžké zaklínadlo. Možná jsem mu trošku křivdila…
Nestalo se vůbec nic.
"Co to sakra mělo být?" zeptal se ho Larten ostrým hlasem.
"Jejda," řekl potichu Harry.
"Jejda?!" zaječeli jsme na něho.
"Ještě pět sekund a…"
Najednou se ozval hrozný výbuch. A my jsme se ocitli v plamenech…


No, co na to říct? Je to děsná hovadina, ale docela jsem se u toho bavila :-D. Za případné chyby se omlouvám :-D.
Každopádně si tento TAG určitě zkuste, je to docela sranda :-).