Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola dvacátá druhá - NEČEKANÉ

28. listopadu 2014 v 20:11 | Victoria |  Andělská křídla I.
Otráveně jsem otevřela svou skříň z dubového dřeva. Uvnitř to vypadalo pořád stejně, totiž naprostý binec. Napadlo mě, že bych si mohla vzít na sebe svoje jediné šaty. Byly ostře žluté s tenkými ramínky a dlouhé asi po kolena. Chvíli jsem se v nich kriticky prohlížela v obřím zrcadle, pak jsem se ušklíbla, svlékla si šaty a hodila je do kouta. Vypadala jsem v nich příliš romanticky, což se k dnešnímu večeru absolutně nehodilo.
Nakonec jsem si vzala krátké khaki šortky a bílé tílko. Ještě než jsem vyrazila, rychle jsem si spletla vlasy do jednoduchého copu, nakrmila Codyho (tak jsem pojmenovala své labradoří mimino) a šla čekat před dům. Bill měl přijet v sedm, ale já jsem tajně doufala, že na to třeba zapomněl. Bohužel se tak nestalo. Byl tady přesně na minutu. Vyklonil se z okýnka a radostně na mě zamával.
Se značným přemáháním jsem nasadila příjemný úsměv a šla si sednout do auta.
"Nazdárek, jak se daří?" zeptala jsem se veselým hlasem. Snažila jsem se být milá, aspoň někdy.
"Docela dobře, díky za optání," řekl Bill stejně veselým hlasem. "A co ty? Jsi připravená na dárek?"
"Upřímně, spíš se těším na tu večeři. Mám hlad jako vlk," řekla jsem a hned mi zakručelo v břiše, jako by to chtěl můj žaludek osobně potvrdit.
To samozřejmě Billa upřímně rozesmálo. "Tak to abych šlápl na plyn," řekl.
Zbytek cesty proběhl relativně ve stejně přátelském duchu. Povídali jsme si o všem možném. Dozvěděla jsem se, že se Katie s Willem rozešli, což mě upřímně zamrzelo. Hlavně z toho důvodu, že Katie je má nejlepší kamarádka a chtěla se mnou oslavit narozeniny, z čehož jsem se samozřejmě vymluvila. Musela být dost zničená a já se na ni vykašlala…
Bill ale tvrdil, že to je jen přechodný záchvat šílenství a brzy se opět dají dohromady.
Já jsem mu zase řekla o svém novém psím kamarádovi. Nakonec se ukázalo, že to byl dárek od Jeremyho a Jakea. Billovi přišlo strašně vtipné, že jsem si lámala hlavu nad tím, jak se ten pes dostal do naší kuchyně. "Co sis myslela? Že vás přišel vykrást?" smál se.
Konečně jsme dojeli k restauraci. Nikdy jsem tam nebyla, ale vypadala celkem dobře, takže jsem věřila, že se opravdu dobře najím.
"Můžeme jít?" zeptal se a mrkl na mě.
"Ehm, asi jo," odpověděla jsem inteligentně. Pak jsem zůstala zírat na velkou obdélníkovou krabici.
"To má být pro mě?" zeptala jsem se nevěřícně.
Bill jen zakoulel očima. "Ne, to je pro číšnici." Když viděl, že nic neříkám, rozesmál se. "Jasně, že je to pro tebe. A už pojď, přece nechceš, aby nám ta rezervace propadla."
Šla jsem tedy za ním, ale v duchu se pořád zaobírala tím dárkem. Co to asi může být? Kéž by to byla sbírka matematických příkladů, po které tak toužím. Něco mi ale říkalo, že s matematikou to nebude mít nic společného.
Odpověď na svoji otázku jsem dostala těsně po objednávce jídla (objednala jsem si paellu - mňam!).
"Tak to rozbal. Všichni jsme na to přispěli, ale vybírala to hlavně Katie," řekl Bill a usmál se. Okamžitě jsem začala nedočkavě trhat papír. Pár lidí mě pohoršeně sledovalo, ale Bill vypadal, že má z mé reakce velkou radost. Po rozbalení se objevila obyčejná papírová krabice a uvnitř byly… rudé společenské šaty. Cítila jsem, jak můj úsměv uvadá. Zaplavila mě vlna zklamání. Nesnáším společenské tance! Mají nesmyslný rytmus a pravidla, člověk při nich nesmí udělat chybu, jinak vypadá jako pitomec. Tyhle byly navíc opravdu hodně červené a patrně taky hodně drahé. Nedokázala jsem si v nich samu sebe představit. Když Bill viděl, že neprojevuju žádnou radost, objevil se na jeho tváři smutný výraz.
"Nelíbí se ti." Nebyla to otázka. Bylo to pouhé konstatování. Rychle jsem nasadila šťastný výraz, ale vždycky jsem byla mizerná herečka.
"Ale ne, jsou nádherné!" řekla jsem s falešným nadšením. "Takové jsem vždycky chtěla, jak jste to věděli?"
Naštěstí to Bill nepoznal a na tváři se mu konečně objevil úsměv.
"Jak jsem říkal, to Katie. Já jsem navrhoval míň výrazné, ale ona tvrdila, že červená se ti bude líbit."
"Katie má vážně dobrý vkus. Červená je moje nejoblíbenější barva," řekla jsem s úsměvem. Nebyla to pravda. Moje nejoblíbenější barva byla zelená. Doufala jsem, že Bill tu lež neprokoukne, ale vypadal celkem spokojeně. Asi se ve lhaní začínám zlepšovat.
Večeře proběhla celkem v klidu. Jídlo bylo dobré a ani hovor s Billem naštěstí nevázl. Večer se však pomalu chýlil ke konci. Bill zaplatil jídlo (i přes moje hlasité protesty) a šli jsme si sednout do auta.
"Moc děkuju, Bille. Bylo to fajn," řekla jsem co nejupřímněji. Opravdu jsem se docela bavila. Čekala jsem to horší.
"To jsem rád, že sis to užila. Will s Katie budou mít radost."
"To ano, je opravdu škoda, že tu dneska nemohli být," řekla jsem. V duchu jsem však byla ráda. Předstírat radostný výraz i před nimi by mi nejspíš neprošlo.
Cestou domů jsme toho už moc nenapovídali. Oba jsme byli příliš unavení a příliš ponoření do svých myšlenek. Když jsem tak pozorovala ulici, najednou jsem ho uviděla. Stál u školy, kolem které jsme zrovna projížděli. Na sobě měl otrhané džíny a černé triko, které obepínalo jeho dobře stavěnou postavu. Ale ten obličej… ten bych poznala i v milionovém davu. Měl sice černé brýle, ale ten přidrzlý úsměv tam byl pořád. Stejně tak k němu patřily upřímné šedé oči a tmavě hnědé, vlnité vlasy.
"Zastav!" zaječela jsem hystericky.
Bill okamžitě dupl na brzdu. "Co se děje?" zeptal se zmateně.
"Sam! On se vrátil!" řekla jsem a snažila se co nejrychleji odepnout pás, ale ruce se mi příliš třásly. Billův výraz okamžitě zvážněl, což mi přišlo divné. Vrátil se jeho nejlepší kamarád. Měl by být přece rád, ne?
"Jane, uklidni se. To není on. Je to jen nějaký kluk, který je mu hodně podobný," snažil se mě přesvědčit.
"Ale ano, je! Tys ho neviděl? Stál přímo u školy," řekla jsem a pořád bojovala s pásem.
Konečně se mi podařilo ho odepnout a já rychle vyskočila z auta. Slyšela jsem Billa, jak hlasitě zaklel, ale bylo mi to jedno.
"Jane, vrať se do auta," řekl prosebným hlasem.
"Ne!" řekla jsem důrazně a hledala Sama v davu. Konečně jsem ho uviděla. Stál tam a usmíval se na mě! Přijel! Kvůli mně! Věděla jsem to.
Rozběhla jsem se k němu a Bill samozřejmě za mnou. Teď už ho taky musel poznat a nejspíš ho chtěl společně se mnou pozdravit.
"Same!" vykřikla jsem a nadšeně se mu vrhla do náruče.
"Jane," řekl klidným hlasem a usmál se na mě. "Hledal jsem tě," řekl a začal si pohrávat s mým copem. Jak dlouho jsem ho vlastně neviděla? Pár týdnů? Na začátku listopadu mi oznámil, že odchází. Pak jsem o něm neslyšela ani slovo.
"Kdy ses vrátil? Proč jsi mi napřed nezavolal? Tolik jsi mi chyběl," vyhrkla jsem ze sebe a pořádně se mu zavrtala do náruče. Dokonce mi ukáplo pár slz.
"Neměl jsem čas ti zavolat," řekl tiše a objal mě pažemi.
"Tys mě chtěl překvapit, viď? Překvapení fakt nesnáším, ale myslím, že tentokrát udělám výjimku," řekla jsem a zasmála se svému chabému vtipu.
"To jsem opravdu chtěl," řekl a usmál se na mě. Na tom úsměvu bylo něco nezvyklého, ale nechala jsem to plavat. Byla jsem ráda, že ho mám u sebe.
"Bill, můj starý kámoš," řekl Sam překvapeně. Bill se kupodivu zamračil a probodl Sama nenávistným pohledem.
"Proč?" zeptal se Bill zlostně.
Sam se na něho usmál. "Protože mě to baví."
Vůbec jsem tomu nerozuměla, ale nejspíš se před Samovým odjezdem pohádali.
"Hele, mně je jedno, co jste si udělali, ale teď se prosím nehádejte. Kvůli mně," dodala jsem kousavě.
"Samozřejmě, kotě," řekl Sam a dal mi jednu ruku kolem pasu. To oslovení "kotě" se mi vůbec nelíbilo, ale teď na tom stejně nezáleželo. Záleželo jen na jediném - je tu!
"Jane, měli bychom jet," ozval se opět Bill. Co mu ksakru pořád vadilo?
"Teď? Vždyť jsme s ním prohodili sotva pár slov," namítla jsem. Omyl. Já jsem s ním prohodila sotva pár slov. Oni se vůči sobě chovali… prostě divně. Ti kluci!
"Doma si o tebe budou dělat starosti," předhodil mi Bill argument, který jsem nemohla jen tak ignorovat. Nerozhodně jsem se kousla do rtu.
"Promiň, Same, ale má pravdu. Vážně bych už měla jít," řekla jsem smutně.
"Ale no tak, puso. Kam ten spěch?" zeptal se s úsměvem. Puso? Takhle mě nikdy neoslovoval. Tohle bylo vážně divné. V duchu jsem doufala, že v té Austrálii nezačal brát drogy nebo tak něco.
"Je mi to líto. Musíme se co nejdřív sejít. Jdeš v pondělí do školy?" zeptala jsem se nadějně.
"Víš, teď si dám několik dní volno, abych se vzpamatoval. Potřebuju si dát voraz."
"Aha." Přemýšlela jsem, proč se tak změnil. Možná zkrátka pochytil nějaké studentské slangy. Nakonec jsem to hodila za hlavu s tím, že si ho stejně za pár dnů převychovám. Aspoň bude sranda.
"Jane, pojď už," ozval se Bill netrpělivě.
Sam mě však rychle popadl za ruku. "Počkej ještě," řekl a znovu se na mě usmál tím cizím úsměvem. "Zítra kino, co ty na to?"
Už už jsem chtěla odpovědět, ale Bill byl rychlejší. "Ne, nikam nejde!" řekl hrozivým hlasem.
Sam povytáhl obočí. "Jsi snad její tiskový mluvčí?"
"Ne, to tedy není," zavrčela jsem a zlostně probodla svého kamaráda očima. "A do kina samozřejmě půjdu, vyzvedneš mě?"
Přikývl. "Tak tedy v pět hodin. A sladké sny," řekl a pohladil mě po tváři.
Pak jsem se Billem nechala doslova odtáhnout a otráveně si sedla do auta. Nechtělo se mi jet domů, ale to pomyšlení, že ho zítra uvidím, mě trochu uklidnilo. Vypadalo to, že se můj život opět obrátil k lepšímu. Štěstí se na mě konečně usmálo!

kapitola 21. / 23.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 54.2% (52)
Jane 25% (24)
Liam 15.6% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2.1% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 4. prosince 2014 v 12:05 | Reagovat

Muhaha, napětí přibývá :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama