Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola dvacátá třetí - PŘIVÍTÁNÍ

30. listopadu 2014 v 9:41 | Victoria |  Andělská křídla I.
Juchů, další kapitola je na světě! A patrně je plná chyb, tak je prosím okázale ignorujte :-D. Přeji příjemné čtení!

Cítil jsem se jako vyžvýkaná žvýkačka a upřímně jsem se těšil, až konečně padnu do postele. Po tak dlouhé cestě jsem toho měl plné zuby. A vypadalo to, že můj společník na tom není o moc lépe.
Liam stál u dveří a zuřivě cloumal klikou. Bylo zvláštní sledovat anděla, který vždycky působil dojmem, že ho nikdy nic nevyvede z míry. Teď to spíš vypadalo, že se chystá rozbít dveře.
"Ale ale ale," zanotoval jsem vesele. "Nesmíte zapomenout, že násilím se nikdy nic nevyřeší," zopakoval jsem jeho poučku, kterou mi do hlavy vštěpoval asi tak tisíckrát.
Čekal jsem, že ho ještě víc rozzuřím, ale on se jenom na mě podíval takovým zvláštním pohledem. "Omlouvám se. Už se to nestane," prohlásil vážně.
Ohromeně mi poklesla brada. On mě poslouchal? Mě? Asi jsem ho vážně podcenil…
"Pojď sem, něco ti ukážu," řekl a usmál se.
On se umí smát? To už nebylo normální. Možná se omylem praštil do hlavy, když jsem se nedíval. Přesto jsem poslušně došel ke dveřím.
"Tak to jsem fakt zvědavý," řekl jsem ironicky, ale v duchu mě to docela zajímalo.
"Ukážu ti magii v praxi, ale hlavně to nikomu neříkej. Je užitečné to umět, ale nemělo by se to."
Jeho poslední věta ve mně probudila zvědavost, takže jsem pozorně sledoval andělovo podivné chování.
Liam měl zavřené oči a ve tváři soustředěný výraz. Když se anděl probudil k životu a položil dlaň na kliku. Ještě chvíli zůstal strnule stát, za sekundu však bez jakéhokoliv odporu otevřel dveře a vešel dovnitř.
"Budeš tam jen tak stát, nebo půjdeš dovnitř?" zeptal se Liam s úšklebkem.
"Jak jste to udělal?" zeptal jsem se ohromeně.
"Pomocí mysli toho dokážeme spoustu. Stačí jen trocha soustředění."
"Naučíte mě to?" zeptal jsem se nadějně. Bylo by fajn, kdybych už nikdy nemusel nosit klíče od domu.
Usmál se. "Tady se naučíš spoustu lepších věcí. Ale ano, pokud někdy budeme mít trochu času, ukážu ti, jak na to," slíbil.
Nové prostředí bylo trochu děsivé. Liam mě neustále nabádal, abych se u něho držel, prý se tu člověk snadno ztratí, což jsem mu rozhodně věřil. Nebyl jsem moc nadšený z představy, že tu budu muset trávit několik dalších měsíců. Pak jsem si vzpomněl, proč to všechno dělám. Kvůli ní. Kvůli Jane. Viděl jsem ji naposledy před několika týdny a už teď mi nehorázně chyběla. Musel jsem to však udělat. Naplánovat tento ubohý výlet trvalo delší dobu, než jsem si myslel. Možná bylo dobře, že jsem z jejího života odešel tak brzy.
Najednou jsem uviděl ve tmě zářivě bílou kouli. Tak trochu jsem u toho prožíval jisté déjà vu. Velmi rychle jsem si vzpomněl, kdy jsem podobné kouzlo, vlastně magii, viděl. Bill mě tímto způsobem uvedl do bezvědomí, takže bylo logické, že tato koule bude mít stejný účinek. Pokusil jsem se jí vyhnout, ale připlula k nám příliš rychle.
Když do nás narazila, nestalo se vůbec nic. Najednou jsem si však uvědomil, že se nemůžu ani pohnout! Snažil jsem se přivést k životu alespoň malíček na své noze, ale nic. Chtěl jsem se zeptat Liama, co se to stalo, ale nemohl jsem promluvit.
Pak však koule zmizela a já byl konečně volný. Rozsvítilo se další světlo, tentokrát to byla naštěstí obyčejná baterka. Držel ji nějaký stařec a vrtěl hlavou.
"Tak! Kohopak to tu máme? Nejdřív se sem vkradou jako nic a teď se plíží tmou jako dva duchové. Jak mi to vysvětlíte?" zeptal se a v očekávání vykulil své modré oči.
"Omlouvám se," řekl Liam a pokorně sklonil hlavu. Nemohl jsem si pomoct, nad jeho chováním jsem se musel trochu uchechtnout. Stařec však okamžitě natočil baterku na mě.
"Á, tak tobě je to směšné, mladíku?" zeptal se a jeho tón byl najednou ostrý jako břitva.
"Tedy… ne. Samozřejmě, že ne. Já… ehm, taky se omlouvám. Co nejsrdečněji. Vážně," vykoktal jsem ze sebe. Připadal jsem si jako naprostý tupec.
V tu chvíli to Liam nevydržel a hlasitě se rozesmál. Stařec se k němu přidal a pak se zuřivě objali.
"Luco!" řekl Liam a poplácal starého anděla po zádech.
"Liame, starý příteli. Vůbec ses nezměnil."
Zmateně jsem na ně koukal. Ti dva se zřejmě znali už dost dlouho a docela dobře se bavili na můj účet. Úžasné!
"Same, představuji ti anděla a mého přítele Lucu. Byl to můj učitel," řekl Liam nadšeně.
"Dobrý večer," řekl jsem a potřásli jsme si rukama.
"Hm, tak tohle je tvůj učeň? Zajímavé, velice zajímavé. Zlobivý anděl Liam," prohlásil starý anděl vesele.
"Luco," zavrčel varovně Liam.
"Co jste to říkal?" přerušil jsem svého učitele. "Vážně jste řekl zlobivý?"
Upřímně, tohle byla pro mě novinka. Zřejmě jsem ještě neměl tu čest seznámit se s temnou stránkou Liamovy osobnosti.
"Ale nic, to byla jen taková slovní hříčka," povzdechl si Luca a nenápadně mrkl na Liama.
"Zřejmě ti paměť slouží pořád stejně dobře," procedil Liam skrze zuby.
"Ale ano, nestěžuji si," usmál se ten starý muž. Byl to ten nejzvláštnější člověk, jakého jsem kdy poznal. Měl dlouhé bílé vlasy a stejně bílé, krátce střižené vousy. Oči měl jasně modré a vyzařovala z nich taková ta děsivá moudrost. Oblečení měl taky divné. Byl oblečený do společenských kalhot a košile, jen sako mu chybělo. Místo něho měl na sobě dlouhou, tmavě modrou kápi, která sahala až na podlahu. Na nohách měl bačkory.
"Proč neřekneš chlapci, jak jsem stár?" zeptal se najednou. "Je zmatený mým vzhledem."
Liam pokrčil rameny. "Luca se narodil v roce pět set čtrnáct našeho letopočtu. Za pár týdnů oslaví přesně tisíc pět set let."
Ohromeně mi poklesla brada. "Vážně?" zeptal jsem se jako idiot.
"Nerad to přiznávám, ale ano. Je to dlouhý věk i na anděla. Někdy je na obtíž být nejstarší," prohlásil Luca s povzdechem.
"Promiňte, ale jak to, že jste se stal andělem tak starý?" zeptal jsem se, protože mě to mátlo. Andělé nestárnou. Já taky nezestárnu, ale přišlo mi divné, že by se někdo stal andělem v tak pokročilém věku.
"Same!" okřikl mě Liam. "Chovej se slušně a nebuď drzý." Nejdřív jsem byl naštvaný, že se ke mně chová jako k malému děcku, ale pak mi došlo, že má pravdu. Muselo to vyznít hrozně nezdvořile.
"Promiňte, já… nemyslel jsem to tak."
Starý anděl nad tím mávl rukou. "To je v pořádku, Liame. Je mladý a přirozeně i zvědavý. Víš, Same, andělé mě do svých řad vzali hlavně kvůli mému mozku. Nechci se vychvalovat, ale bylo mi požehnáno větší moudrostí, než u jiných. Nebo spíš umím svou hlavu patřičně používat."
"Luca udělal pro anděly opravdu spoustu věcí. Má za sebou řadu objevů, které mají pro nás velký význam," dodal Liam.
"Páni, to jsem nevěděl," prohlásil jsem ohromeně.
"Je toho mnohem víc," mrkl na mě Liam. "Až bude mít Luca oslavu, určitě si vyslechneš spoustu zajímavých historek."
"Teď ale na povídání není čas!" přerušil nás Luca energicky. "Same, ty máš svůj pokoj ve druhém patře. Dveře jsou otevřené, takže to nemůžeš minout. Ty svůj pokoj znáš, Liame. Oběma vám přeji dobrou noc. Hlavně nezapomeňte, že ráno se velmi časně vstává," řekl Luca a zmizel dřív, než jsem stihl mrknout.
"Tak jak se ti líbí?" zeptal se Liam po pár minutách ticha.
"Totiž, ze začátku mi trochu nahnal strach, ale myslím, že je docela fajn," řekl jsem inteligentně. V duchu jsem se za to kopal do zadku. Muselo vyznít hrozně blbě, že jsem prohlásil o někom, kdo je skoro tisíc pět set let starý, že je docela fajn.
"Je to opravdu skvělý člověk. Jsem si jist, že si ho oblíbíš," řekl Liam a usmál se na mě.
Vážně jsem pokýval hlavou, ale jedna otázka mi stejně pořád vrtala hlavou.
"Tak to vyklop," vyzval mě Liam.
"Já… tedy. Jak jste věděl, že se chci na něco zeptat? Umíte snad číst myšlenky?"
"Nějakou dobu už tě znám," pokrčil rameny Liam. "Tak co to je?"
"Vy jste nejvyšší z andělů, že?" zeptal jsem se ho, ačkoliv jsem odpověď už dávno znal.
"To jsem," přikývl.
"Ale… jak to? Luca je přece mnohem, ehm, moudřejší."
Zjizvený anděl jenom povytáhl obočí.
"Chci říct, je o hodně staří než vy, ne? Patrně má víc znalostí a navíc vás učil," snažil jsem se mu vysvětlit.
"Máš pravdu. To je rozhodně dostatečný důvod, aby se stal nejvyšším. Nesmíš ale zapomenout, že je opravdu dost starý. Tuhle funkci vykonával staletí a to ho unavilo. Sám se pak rozhodl, komu takové břemeno svěří. Já jsem nakonec souhlasil, ale upřímně," řekl trochu tišeji, "kdybych věděl, co to bude obnášet, raději bych ihned práskl do bot."
Zasmál jsem se. "Tak to vám věřím."
"Tak pojď, jdeme si lehnout. Zítra ráno tě někdo vzbudí. Patrně já, takže… sladké sny," řekl a zlomyslně se ušklíbl. Vydal jsem se tedy do svého pokoje a doufal, že zítřek nebude tak strašný, jak mi Liam naznačil.

kapitola 22. / 24.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 54.2% (52)
Jane 25% (24)
Liam 15.6% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2.1% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Jane Jane | 1. prosince 2014 v 14:31 | Reagovat

Páni:-) Moc se mi líbí, jak do sebe Samíček s Liamíčkem ryjou:-D Za to by asi zasloužili bububu:-D

2 Jane Jane | 1. prosince 2014 v 14:31 | Reagovat

Páni:-) Moc se mi líbí, jak do sebe Samíček s Liamíčkem ryjou:-D Za to by asi zasloužili bububu:-D

3 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 4. prosince 2014 v 12:13 | Reagovat

Potkat někoho, jako je Liam, byla bych v sedmém nebi :-D Tahle kapitola mě hrozně bavila, třebaže se toho zas tolik nestalo.
Na nalézání chyb jsem buďto příliš unavená, anebo je prostě bezvadně napsané (juchů!).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama