Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola první - DÍTĚ JMÉNEM EVELYN

23. listopadu 2014 v 18:46 | Victoria |  Safírové srdce
Uf, to je ale dlouhá kapitola. A že mi taky dala zabrat :-D. Doufám, že se vám první kapitola k Safírovému srdci bude líbit. Za případné chyby se omlouvám, občas jsem si nebyla úplně jistá v interpunkci (těším se na poučný článek od Mai! :-D).
Přeji tedy příjemné čtení!

"Growe, jsi si jistý? Elfové s námi nebudou chtít vyjednávat. Kvůli Salfovi se naše rasa ocitla ve zvláštním postavení. Lidé jsou pro ně zrádci, u Zelených to vnímají skoro stejně," řekl muž s dlouhými havraními vlasy. Obličej měl samou vrásku a zamyšleně koukal na safírový střípek.
Druhý muž sebejistě zavrtěl hlavou, přesto měl ve tváři stejně zamyšlený výraz. Byl si svým rozhodnutím jistý, ale ve vzduchu se stále vznášela otázka, kam kousek safírového srdce ukrýt. Elfové by mu mohli poradit, stoprocentně však věděl, že se budou chtít od safírového srdce úplně distancovat.
"Pořád mezi námi existuje křehké příměří, Tarfo. Budou odtažití a jistě se jim to nebude líbit, ale své příbuzné neodmítnou. Failo nám poradí dobře -"
"Nebude ti věřit!"
Muž s orlím nosem a lehce stříbřitými vlasy nevěřícně zvedl obočí.
"Já… omlouvám se, králi," řekl pokorně Tarfo.
"Toho krále si nech. Sám dobře víš, že si ten titul ani trochu nezasloužím. Můj otec přežil nejdéle ze všech, doufal jsem, že ho Salf nakonec nedostane. Naštěstí mi dal safírový střípek ještě před svou smrtí, což Salf nečekal, protože každý král své srdce žárlivě střeží."
"Salf ale ví, že jsi utekl. Naštěstí nemá ani tušení, že jsi Zelený. Vždycky byl přesvědčen, že je jediným králem v historii s takovou mocí. Giliad, tvůj otec, své schopnosti moc dobře skrýval," prohlásil černovlasý muž.
Grow se štěkavě zasmál. "Je mi jasné, že to brzy zjistí. Získal jsem však trochu vzácného času, abych mohl safírový střípek ukrýt. Nejspíš mu to ještě nedošlo, ale patrně mě už teď nahání jako lovnou zvěř."
"Přesto si nejsem jistý, jestli bys měl ztrácet ten drahocenný čas zrovna s elfy. Shoď safírový střípek do propasti, zakopej ho. Možností je spousta."
"To ano," souhlasil král druhého království. "Jenže já spoléhám na Salfovu nedbalost. Chce to nějaké obyčejné místo, kde ho určitě nebude hledat. Vždycky pohrdal věcmi, které jsou na první pohled bezcenné. Budou ho lákat zvláštní místa."
"Ty jsi král, musíš si to rozhodnout sám. Ale s elfy rozhodně nesouhlasím, měl bys to ještě promyslet," povzdechl si Tarfo.
"Tady moje královská krev postrádá význam. Rada má hlavní slovo, přednesu svůj návrh tam. Pokud budeš ty, Melissa a Nerys souhlasit, vydám se za elfy. Každopádně si myslím, že většina z vás nebude nic namítat. Chtěl bych totiž vidět člověka, který si na svá bedra naloží takovou tíhu zodpovědnosti," prohlásil Grow, vzal safírový střípek ze stolu a šel svolat radu.

***
V nehostinné drsné zemi s nebem zašedlým a větrem velmi ledovým se plahočila drobná postava skrze křoviska. Byla to žena s mladou tváří, která by měla být rozkvetlá jako růže a plná života, avšak z jejího obličeje šly vyčíst pouze starosti. Černé zacuchané vlasy jí spadaly až pod pás, bledý obličej měla samý krvavý šrám.
To samé se dalo říci o jejích šatech, které byly na několika místech potrhané. Přestože byl vítr neúprosný, měla kolem ramen pouze vlněný přehoz, avšak ona ten chlad vůbec nevnímala. Mechové oči měla pouze pro jedinou věc.
V rukou držela malý uzlíček, který se jen občas pohnul nebo slabě zakňoural. Miminko byl zabalené do teplé přikrývky, takže bylo dobře chráněné proti zimě.
Malý novorozenec však vůbec netušil, že jeho přežití závisí na vytrvalosti ženy, která ho před necelými dvěma dny porodila. Věděla, že je se silami v koncích. Porod, zima a hlad si vybraly nemalou daň. Ona se však nevzdávala. Hlava jí potvrzovala to, co už dávno věděla, totiž že následkem toho všeho brzy zemře a zanechá ve velkém světě bezbranné dítě, které je odkázáno jen na ni.
Mateřská láska však byla silnější. Musí zachránit své dítě! Tato odhodlanost ji popoháněla pořád dál a dál.
Najednou se jí však podlomily nohy a ona se bezmocně sesunula na zem. I když se snažila v sobě najít dávno ztracenou sílu, zůstala bezradně ležet.
"Pomoc," zašeptala téměř neslyšně. Věděla, že ji nikdo neuslyší, ale nemohla nechat svou dceru napospas dravé zvěři a kruté zimě. V duchu se modlila, aby se stal zázrak. Malé děvčátko jako by vycítilo matčino zoufalství a hlasitě zakňouralo. Začalo slepě máchat drobnýma ručkama, zřejmě se snažilo zachytit matčiny dlouhé vlasy. Když nic nenahmátla, začalo se kňourání stupňovat, až z toho nakonec vznikl bezmocný pláč.
"Maličká," konejšila žena své dítě. "Já jsem tady. Jsem tu s tebou, mé malé děťátko."
Když se dítě neutišilo, začala mu zpívat tichou ukolébavku.
Novorozeně však plakat nepřestalo, naopak, jeho křik stále sílil. Člověk by si myslel, že se snad snaží přivolat pomoc místo umírající mámy.
Najednou z křovisek vystoupil muž. Byl ještě poměrně mladý, přesto už byly jeho vlasy protkané stříbrem a z obličeje mu vyzařovala moudrost, která se v tomto věku jen tak nevidí. Tmavovlasá žena ho téměř přehlédla, nemohla si však nevšimnout, že její dítě někdo zvedl ze země. Muž dítěti něco pošeptal a ono rázem přestalo plakat.
S dítětem v náruči k ní poklekl a odhrnul jí vlasy z čela. Žena se na chvíli vzpamatovala, nečekaně silně ho popadla za předloktí a bez známky slabosti řekla: "Prosím, zachraňte ji!"
Muž se na ni usmál. "Dávám vám své slovo, že o to dítě bude postaráno."
"Jmenuje se Evelyn," řekla a pak se naposledy usmála na svoji dceru. Muž si smutně povzdechl a zavřel ženě oči. Vypadala tak klidně, jako by jen usnula. Chvíli u ní klečel a po tváři mu stekla malá slza, přestože tu ženu neznal. Přemýšlel, co se jí asi přihodilo.
Najednou dítě zakňouralo, což probralo muže z myšlenek. Rychlým krokem opustil místo, aniž by matku dítěte pohřbil. Chtěl to udělat, ale tušil, že se nemůže déle zdržet.
U jednoho stromu stál statný hnědák. Čekal poslušně na svého pána, okusoval trávu a občas nastražil uši, aby se ujistil, že je sám. Když ucítil, že se jeho pán blíží, radostně zařehtal.
"Ale no tak, chlapče. Nesmíš nás prozradit," řekl a pohladil koně po lysině. Pak lehce vyskočil do sedla, z čehož bylo zřejmé, že v oblasti jezdectví není žádný nováček. Opatrně zabalil dítě do pláštěnky a uložil ho do měkké brašny, která měla posloužit jako postýlka. Mimino v ní vypadalo docela spokojeně, takže jezdec nakonec jemně šťouchl koně do slabin. Jeli trochu pomaleji, než byl zvyklý, přesto jim cesta celkem rychle utíkala.
Čím déle jeli, tím víc se krajina měnila. Lesy, hustá křoviska a bažiny vystřídaly travnaté pláně, které byly po jarním dešti nezvykle zelené. Vzduch se trochu oteplil a dokonce i hvězdy svítily o něco jasněji a přívětivěji.
Jezdec jel pod rouškou noci několik hodin. On i jeho kůň byli zmoženi dlouhou cestou, jen malé děvčátko Evelyn hluboce spalo, nic netušíc o smrti své matky.
Jezdec zpomalil. Jeho cíl byl docela blízko, hrad v Norgaltském létu se už v dálce vyjímal.
Ještě za šera dojel k bráně, kterou hlídali vojáci. Normálně by žádného cizince nepustili, ale pro obyčejného člověka je těch pár zlatých mincí velkým pokušením.
Muž se rozhodl, že malé děvčátko nechá ve čtvrtém království. Bylo sice pod nadvládou Salfa, ale zmocnil se ho jako první, takže na něho už neupíral skoro žádnou pozornost. Norgaltské léno bylo navíc velmi malé.
Koně nechal u kováře, který za zlatou minci slíbil, že se o něho postará. Vysoké kožené boty potřísněné bahnem si to pak mířily k vesnickým chalupám.
Věděl, co má hledat. Úplně na okraji léna bylo malé stavení. Jezdec to tu příliš neznal, ale lidé nikdy nedokázali mlčet. Když se někomu přihodilo něco zlého nebo podivného, vědělo to celé léno.
Přesně takový případ byla i vdova Johana. Bylo jí teprve patnáct, když se vdávala. Její muž byl obyčejný sedlák, tudíž moc peněz neměli. Přesto žili celkem spokojeně. Netrvalo dlouho a manželé se začali těšit na dítě. Den porodu však nebyl radostný. Dítě leželo ve špatné poloze a zemřelo. Porodní bába měla co dělat, aby zachránila alespoň matku. Naštěstí se jí to podařilo, i když Johaně dlouho trvalo, než se přes ztrátu dítěte přenesla. Jenže to se jejímu manželovi nepodařilo. Po smrti dítěte začal pít a po několika měsících se oběsil na půdě. Johana se poté musela postavit na vlastní nohy, ale nakonec toto těžké období přestála.
Začala se však stranit lidí a svůj život zasvětila tajům léčitelství. Sbírala bylinky, míchala různé masti a každému byla ochotná pomoci, pokud si o to dotyčný řekl. Lidé ji však kvůli její zálibě přestali mít rádi a začali ji nazývat čarodějnicí.
Už s ní neměli slitování, po vesnici se rychle rozšířila zpráva, že své dítě i manžela zabila ona sama.
Jezdec, který mířil právě k tomu domku, však věděl své. Samotářská žena nebyla zlá.
Potrestání by si zasloužil pomlouvačný lid, který tak rád překrucoval pravdu ve smyšlenou báchorku, pomyslel si prošedivělý muž.
Konečně byl u jejích dveří. Opatrně položil dítě na práh a chystal se odejít. Pak však dostal bláznivý a zároveň geniální nápad. Automaticky sáhl na své safírové srdce, které se mu houpalo na krku. Ta myšlenka byla opravdu šílená, ale v hloubi duše věděl, že to bude fungovat. Tady ho hledat nebude.
Ještě chvíli váhal, pak ale odepnul řetízek z krku a položil ho dítěti do pokrývky.
Rychle třikrát zabušil na dveře a běžel se schovat mezi stromy. Netrvalo dlouho a Johana otevřela. Vypadala přesně tak, jak ji většina vesničanů popisovala. Měla dlouhé černé vlasy jako žíně a tmavé oči, které vypadaly stejně divoce. Přesto tu byl rozdíl. Když se žena rozhlížela, kdo to bušil na dveře, všiml si jezdec, že její pohled nebyl takový, jak vesničané říkali. Byl laskavý.
"Kde ses tu vzalo, děťátko?" zeptala se, když si všimla zabaleného mimina. Vzala děvčátko do náruče a konejšivě ji houpala. V tu chvíli jezdec věděl, že musí splnit ještě poslední věc, kterou si matka děvčátka přála.
"Evelyn! Jmenuje se Evelyn!" křikl do šedého rána, a než stačila žena cokoli postřehnout, byl pryč.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | 24. listopadu 2014 v 19:41 | Reagovat

Má smysl komentovat něco, co jsem již jednou komentovala? :-D

2 Karin Karin | Web | 15. prosince 2014 v 11:44 | Reagovat

Zaprvé umíš opravdu dobře, poutavě a zajímavě popisovat.
Zadruhé umíš i vyprávět :) Je to napínavé, poutavé, bez nějakých do očí bijících chyb. Povedla se ti i ta jména, s tím já mívám problémy.
Čtení podporuje i záhlaví blogu :) je krásné!

3 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 28. prosince 2014 v 1:20 | Reagovat

Ó, ty jsi na pohádky prostě skvělý vypravěč. Přestože je vždycky co zlepšovat, tvůj sloh a tvé postavy dovedou být sympatické od samého začátku - těším se, až jejich příběh rozvineš.

Hnidopišství (ano, přeci jen :-D):
miminko byl - bylo

Chválím, Vics!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama