Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Prosinec 2014

Vánoční dárečky

26. prosince 2014 v 13:08 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Štědrý den už bohužel skončil, přesto se můžeme radovat z vánočních dárečků. Letos to proběhlo v klidu (i přes počáteční snahu dohnat úklid) - dívali jsme se na pohádky, jedli cukroví a užívali si nicnedělání.
Vánoce byly opravdu bohaté, tolik dárků jsem rozhodně nečekala. Největší radost mi udělala nejen obří hromada nových knížek, ale také mixér na smoothie, peněženka (kterou jsem už opravdu potřebovala), nějaké to oblečení, hrneček na kávu i čaj a další srandičky.
Dokonce jsem se přemohla a rozhodla se, že přidám nějaké ty fotky. Tak jdeme na to!

Obří hromada knížek:
Dobře, přiznávám se. Mamce jsem napsala dlouhatánský seznam knih, ale samozřejmě jsem věděla, že všechny rozhodně nedostanu. Proto mě překvapil konečný počet, dohromady jich je devět (sedm od mámy, dvě od sestry)!
Pod stromečkem jsem našla tyto knihy:
Deník Anne Frankové, Andělské poselství naděje (Lorna Byrne), Osvícení (Stephen King), Hledání Aljašky (John Green), Zabiják (Emile Zola), Z letopisů Angrie (Charlotte Brontëová), Ranhojič (Noah Gordon), Labyrint: Útěk (James Dashner), Spáleniště: Zkouška (James Dashner)


Tak nějak se mi fotka přetočila. Omlouvám se :-).

Další úžasný dárek je… reprodrozd!
Páni, tak tohle jsem vůbec nečekala. V malé krabičce jsem našla přívěšek z Hunger Games, což pro mě bylo docela překvapení. Musím říct, že je vážně nádherný! Nemůžu se na něho vynadívat :-D.


Něco do výbavy:
Moje rodina zřejmě čeká, že si zítra sbalím všechny své věci a odstěhuju se :-D. Jasně, jednou se mi to bude hodit, ale na vlastní domácnost mám snad ještě dost času :-D. Dostala jsem ozdobnou škrabku (dají se s ní dělat různé vlnky apod.), utěrku a chňapku, nůž, mixér na smoothie (ten jsem však chtěla, je to parádní věcička!) a silikonové košíčky na muffiny (taky super věc) :-D. Nu což, aspoň jednou budu pořádně vybavená :-D. Ještě kdyby to měl člověk kam dávat :-D.


Dárek, který mě dokonale rozesmál:
Moje sestra (společně s mým budoucím švagrem) miluje vymýšlení blbinek. A tentokrát jsem dostala dárek, který je prostě jedinečný. Nikdo na světě ho ještě nedostal. A tím dárkem je… Gargamelův likvidační set :-D.
Fajn, přiznávám se. Nemám ráda pohádku/seriál (či co to vlastně je) Šmoulové :-D. Ta kreslená verze ještě ujde, ale film je děsná hovadina a v kině jsem trpěla jako pes. To jejich trapné zpívání mě taky děsně rozčiluje, takže jsem si vysloužila přezdívku Gargamel :-D.


Je tam napsané: Donutím ty mrňouse, aby přestali zpívat!!! :-D

No a co jsem vlastně v Gargamelově likvidačním setu našla?
1. Mučicí nástroje - sekera, oštěp, kladivo, otrávené jídlo, roubík, znásilňovač šmoulů (radši nechtějte vědět, jak takový nástroj vypadá :-D) a řemdih
2. Strouhadlo na šmouly, cedník na krev
3. Několik šmoulů v kleci + dva kusy náhradních šmoulů v krabičce :-D
4. Šmoulí čaj :-D
5. Náplast pro případ kousnutí šmoulou :-D
6. Provaz na svázání šmoulů
7. Šmoulí recepty :-D
8. Různé postupy mučení (hlavní nadpis - Šmoulí mučeníčko - to je moje potěšeníčko!!!) - upilování, jidášova stolice, polámané kolečko, zuřící býk, republikánská šmoulí svatba, boty z cementu, kolumbijská kravata, pět šmoulích bolestí, uvaření zaživa, smrt tisíci řezy
9. A nejlepší nakonec - závazná pravidla hry, např:

I. Vaší povinností je pravidelně mučit všechny šmoulíky a nikomu nic neodpustit!
II. Šmoulinka představuje největší zlo pro všechny šmouly - když kolem nich projde, nedokáží z důvodu odkrvení svých malých mozečků reálně uvažovat a nedomýšlejí následky svých činů a následných rozhodnutí.
III. I když šmoulové vypadají mírumilovně, jsou to zákeřní hajzlíci - proto jim věnujte zvýšenou pozornost v době, kdy nejsou v kleci, pevně přivázaní, mučeni nebo zrovna čekají na vykonání trestu.
IV. Podle statistik je každý rok usmrceno lehce přes 50 000 šmoulů na celém světě. Vidíte, kolik hrozby na Vás může číhat? Nenechte se nachytat těmi modrásky na švestkách. Základem je NIČIT!





Co na to říct? Chytla jsem z toho docela dobrý záchvat smíchu :-D. Jak tohle mohlo někoho napadnout? Nechápu :-D.
A co jste našli pod stromečkem vy? :-)

Mějte se fanfárově!

Šťastné a veselé (a blátivé...)

24. prosince 2014 v 12:14 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Juchů, dnes je první jarní den! Eh, vlastně ne! Večer nás totiž navštíví Ježíšek :-).
Venku to však příliš vánočně nevypadá. Svítí sluníčko a tráva se zelená, přesto zrovna zdobíme stromeček a těšíme se na kapra!

Chtěla bych se omluvit za to, že jsem tu pár dní nebyla. Už od pátku jsem prodávala vánoční ryby a většinou to bylo na celý den, takže jsem neměla žádný čas. Docela dobrá brigáda, i když to bláto zrovna dvakrát příjemné nebylo. Většinou jsem vypadala tak, jako kdybych se v něm rovnou vyválela :-D.
Ale žádná ryba nám nezbyla, takže se dá vlastně říct, že to proběhlo celkem úspěšně :-).
Byla to však makačka. Zvedat ryby podběrákem celý den není žádná sranda, docela mě teď bolí ruce a ramena :-D. A taky ti zákaznící - divím se, že jsem je nezabila. Tvářit se mile mi (kupodivu) jakž takž šlo, ale celý život bych to dělat nemohla. Když vážíte deset kaprů a žádná ryba se dotyčnému nelíbí, tak je to fakt na zabití. Navíc mají takové ty řeči, že jinde mají ryby levnější a bla bla bla. Většinou vám nezbývá nic jiného, než je slušně poslat do prdele. Pak už je na nich, jestli zůstanou, nebo půjdou jinam.

No nic, to by bylo ode mě asi vše. Přeji vám krásné Vánoce, hodně dárečků a žádnou kost v krku.
Mějte se pěkně!


Pro super vánoční náladu - DOPORUČUJU!

Day 07: Postava, kterou chci potkat

16. prosince 2014 v 21:06 | Victoria |  Projekty
Ach, těch je! Brumbál, Finnick, Aragorn, Lenka Láskoradová, Vandža…
Nejdřív jsem chtěla psát o Lartenovi, ale toho si ještě šetřím :-D.
Vlastně když se tak zamyslím, ráda bych se setkala i s nějakým záporákem. Takový rozhovor s Voldemortem by mohl být velmi zajímavý (pokud by mě hned nezabil, jsem přece mudlovská šmejdka :-D).
Každopádně jsem nucena si vybrat jen jednu postavu. A tou postavou je… Sirius Black!


Sirius je podle mě jedna z nejzajímavějších postav v Harrym Potterovi. Má úžasný charakter a je tak trochu rebel - hrozně se mi líbilo, jak kritizoval svou rodinu. Jako jediný z Blacků se dostal do Nebelvíru - jeho matinka musela mít vážně "radost" :-D.
Líbilo se mi, že zůstal sám sebou, přestože trčel dvanáct let v Azkabanu.
Já bych se nejspíš z mozkomorů zbláznila hned první rok, Sirius je vážně silná osobnost.
Dále docela ujíždím na "otcovském" poutu mezi ním a Harrym. Je hrozně pěkné, jak se mu snažil nahradit otce, ale zároveň v něm viděl svého bývalého kamaráda. Když pak Sirius umřel, hrozně jsem to obrečela. Tenkrát jsem Rowlingovou proklínala :-D.

A o čem bych si s ním povídala? Myslím, že tak nějak o všem. Třeba o famfrpálu, ale hrozně ráda bych slyšela nějaké historicky z doby, když byl ještě mladý.Taky bych se ho zeptala, jestli by mě mohl naučit, jak se stát zvěromágem :-D (Hm, ale bez hůlky? Ach jo. Ale třeba by na něco přišel :-D).
A kdyby náhodou vázla řeč, vždycky můžeme pomlouvat Kráturu, no ne? :-D

Co víc říct? Já si nemůžu pomoc, je to prostě miláček! :-)



Kapitola druhá - O ŠESTNÁCT LET POZDĚJI

12. prosince 2014 v 16:33 | Victoria |  Safírové srdce
Juchů, další kapitola je na světě! Jsem zvědavá, jak se budete tvářit na úplně překopaný děj :-D. Přeji příjemné čtení!

Šestnáctiletá dívka polekaně vykřikla. Ten sen! Jak je možné, že byl tak neuvěřitelně živý?
Byla si jistá, že je to skutečnost. Jenže to si byla jistá vždycky, podobný sen se jí totiž zdál hned několikrát.
Viděla v něm muže, který byl skrz na skrz zlý. Díval se na ni pronikavě zelenýma očima a ona věděla, že brzy zemře. Nedostal totiž to, co hledal.
Brzy se však objevil další muž. Jen tam stál a usmíval se na ni. Ale na tom úsměvu bylo něco divného. Jako kdyby toho muže znala, ale nemohla si ho nikam zařadit. Doufala, že ji osloví, což také nakonec udělal. Muž však vypustil z pusy jen jedno slovo, které navíc úplně postrádalo logiku. Mantúlië!
Evelyn si odhrnula světle hnědé vlasy z obličeje a pořád se ustrašeně koukala kolem sebe. Vypadalo to tu jako obvykle. Byla to sice malá chaloupka, ale skýtala jisté kouzlo. Kamna, krb, hrubý stůl se dvěma lavicemi, dubová skříň a dvě postele - to vše patřilo k jejímu dětství. Na stole se vyjímala váza s květinami, která rozveselovala celý prostor, nad krbem se sušily bylinky a na policích byly nejrůznější bylinné tinktury a masti. Johana, Evelynina matka, byla velmi dobrá léčitelka. Přestože ji lidé často odsuzovali za její "čarodějnictví", měla své pravidelné pacienty, kterým nejednou zachránila život.
Z přemýšlení ji vytrhla právě Johana, která se zrovna vracela ze sběru. Každý pátek Johana trhala léčivé byliny, ze kterých pak dělala různé masti. Evelyn věděla, že v košíku najde kopřivy, jitrocel, mátu, mateřídoušku a spoustu dalších zázraků. Většinou chodila sbírat se svou matkou, ale dneska výjimečně nemusela vstávat. Měla totiž šestnácté narozeniny.
"Evelyn! Myslela jsem, že budeš ještě spát, vždyť sotva začalo svítat," řekla jí Johana a láskyplně se na svou dceru usmála. Čelo se jí však zkrabatilo starostmi. Tušila, co to znamená. Evelyn měla další sen. Vždycky věděla, že je její dcera něčím zvláštní. Ta tichá dívenka byla zkrátka jiná, ale Johana ji přesto z celého srdce milovala.
"Já… zase jsem měla zlý sen. A stejně bych už měla vstávat," odpověděla Evelyn tiše.
"Tak pojď, učešu ti alespoň vlasy. Navíc pro tebe něco mám," řekla Johana a začala se přehrabovat ve své brašně. "Byla jsem totiž ve městě. Poslední dobou se nám celkem daří, takže jsem ti koupila… tohle," řekla s úlevou Johana. Měla strach, že dárek cestou ztratila.
"Co to je?" zeptala se Evelyn, která nedokázala potlačit svou vrozenou zvědavost. Johana jí podala dřevěnou sponu do vlasů. Byla o něco tmavší než Evelyniny vlasy a zdobily ji nádherné ornamenty.
"To je krása," řekla Evelyn dojatě. Věděla, že má matka málo peněz. Takový dar nečekala.
"Vlastně vyšla celkem lacino," snažila se to Johana zlehčit. Byla ráda, že má Evelyn z dárku radost. "Pojď, zapletu ti vlasy a připnu ti ji."
Evelyn se možná vymykala normálu, ale její vzhled až tak výjimečný nebyl. Byla to dívka malého vzrůstu a štíhlé postavy, která se většinou oblékala do prostých venkovských šatů. Rovné vlasy, nikdy nestříhané, jí sahaly až do pasu, obyčejně je však měla svázané do tlustého copu. Nejzvláštnější však byly její oči. Tak pronikavě zelenou by nedokázal vytvořit žádný malíř na světě. Vyjímaly se jako dva smaragdy, spousta dívek a žen Evelyn závidělo.
"Matko?"
"Ano, Evelyn?" zeptala se mateřsky Johana.
"Víš, zajímalo by mě, proč se mi ten sen pořád opakuje," začala Evelyn váhavým hlasem. "To ale není všechno. Já… poslední dobou mám pocit, že se věci mění. Všude cítím skrytou hrozbu a nedávno jsem si dokonce všimla, jak mě ve městě sleduje nějaký muž."
"Vážně?" zeptala se se zájmem Johana, ale úzkost ve svém hlase už potlačit nedokázala.
"Co se to se mnou děje?" zeptala se Evelyn.
"Ach, maličká. Prostě se teď věci trochu změní. Měníš se v ženu, je jasné, že…"
"Tím to není!" přerušila ji Evelyn kapku nevrle. Mrzelo ji, že jí matka nevěří.
"Omlouvám se, Evelyn. Samozřejmě jsem tu vždycky pro tebe, to přece víš, ne?" zašeptala Johana provinile.
Zelenooká dívka se trochu pousmála. "Vlastně máš pravdu. Možná jsem jenom trochu přecitlivělá."
Johana jí úsměv oplatila. Pak si s letmým zaváháním sundala z krku řetízek. Na první pohled nebylo na něm nic zvláštního, až na malý safírový střípek. Černovlasá žena ho podala dívce.
"Na, vezmi si ho. Já už ho nosila dost dlouho. Teď je tvůj."
Evelyn šokovaně zírala na střípek, váhavě k němu natáhla ruku, ale pak ji rychle stáhla zpět.
"Ale to přece nemůžu," řekla tichým hlasem. Věděla, jak moc ho má matka v oblibě.
"Tobě bude slušet víc. Přinese ti štěstí," řekla Johana a připevnila ho Evelyn na krk. Byl neuvěřitelně krásný, opravdový skvost mezi šperky. Evelyn však netušila, do jakého nebezpečí se díky safírovému střípku dostane. Brzy se totiž ukázalo, že se její noční můra pomalu stává skutečností…

***
O pár týdnů později

"Můj pane, viděli ho!" vykřikl jeden z Černých, který právě vstoupil do přijímací síně.
Salf okamžitě ožil. "Cože?! Kde?"
"V Norgaltském lénu, můj pane. Měla ho na sobě jedna žena, bylinkářka. Bydlí až na kraji léna, lidé o ní říkají, že je čarodějnice."
"Jestli se opět pletete. Jestli…"
"Tentokrát je to část safírového srdce, tím jsem si jist. Cítil jsem jeho moc. Ta žena zřejmě netuší, jakou vzácnost drží v rukou," přerušil svého pána Černý.
"A proč ho ještě nemám u sebe?!" vyštěkl Salf zlostně. "Na co čekáte?!"
Zakuklenec se před jeho hněvem ustrašeně přikrčil. "Snažili jsme se, pane. Jenže se kolem motá Zelený. Nejspíš už o nás ví."
"Zelený, říkáš? Kdo by ale dobrovolně…" přemýšlel nahlas Salf. Zelení, ti zatracení příbuzní elfů, se přece schovají. Nikdo by nebyl tak pošetilý. Pak mu však něco došlo a on radostně vykřikl.
"Ale ale, že mě to hned nenapadlo. Tak prosté! Tak předvídatelné!"
"Můj pane?" zeptal se Černý zmateně.
Salf ho zlostně probodl pohledem. "Využijte všechny své schopnosti, abyste zjistili, kam ho ta žena ukryla. Použijte ty nejtvrdší prostředky. A co se týče toho muže, Zeleného, zabijte ho. Vlastně ne, nejdřív ho chci živého. Zabiju ho já sám!" řekl Salf. Tušil, že vítězství je blízko…

kapitola 1. / 3.

Boj o přežití

5. prosince 2014 v 20:20 | Victoria |  Filmíky
Na tento dokumentární pořad jsem narazila úplně náhodou na Discovery. Nejdřív jsem se na to dívala z pouhé nudy, ale stačilo pět minut a pořad mě úplně pohltil. A o čem vlastně je? Jak už název vypovídá, je o přežití v divočině. Bear Grylls totiž ví, jak na to. Chcete se s ním seznámit?


Pár faktů o Bearovi:
-jeho pravé jméno je Edward Michael Grylls
-sloužil 3 roky v SAS, kde prošel tvrdým výcvikem, absolvoval parašutistický výcvik a pracoval jako instruktor pro přežití v extrémních situacích
-dvakrát se zúčastnil i mise v Severní Africe, při jedné z nich se mu ve výšce 4900 metrů natrhl padák a on si při dopadu zlomil tři obratle (strávil potom 18 měsíců na lůžku)
-ve věku 23 let se stal v r. 1998 nejmladším Britem, který zdolal Mount Everest
-v r. 2000 obeplul Velkou Británii na vodním skútru za účelem získat peníze pro záchranný člun. Také vesloval nahý 22 mil podél řeky Temže, aby získal peníze pro kamaráda, který přišel o nohy při sestupu
-v r. 2003 obeplul Severní ledový oceán Arktidy s pětičlenným týmem na nafukovacím člunu. Za tento výkon dostal Grylls hodnost poručík komandér
-mluví plynně anglicky, francouzsky, španělsky a německy
-má černý pásek v karate
-ve věku 35 let v r. 2009 se stal nejmladším hlavním náčelníkem britských skautů ve Spojeném království

Zdroj: www.wikipedie.cz



Tohle by měla být zřejmě jeho oficiální stránka:


Boj o přežití:

Myslím, že nemusím nějak složitě vysvětlovat, o čem tento pořad je. Bear nám ve všech dílech ukazuje, jak přežít v extrémních situacích, ať už se jedná o poušť, prales, hory nebo jiná zákeřná místa. Například poušť Moab, Kimberley, Island, Sierra Nevada, Skalnaté hory USA, poušť Sahara, Ekvádor,… (takže když už nic jiného, alespoň se podíváte do různých částí světa).
Bear většinou seskočí padákem na nějaké odlehlé místo a má za úkol se za určitý počet dní dostat do civilizace bez cizí pomoci. Je s ním akorát natáčecí štáb, který mu může pomoci pouze v případě, že se ocitne v ohrožení života.
Je sice pravda, že diváci vlastně nemají moc velkou představu o tom, co se děje mimo natáčení (takže některé chvíle mohou působit značně nevěrohodně), přesto Bear ukazuje spoustu užitečných věcí pro přežití - jak rozdělat oheň, postavit si přístřešek, kde najít jídlo (většinou v podobě nechutného červa), na která zvířata si dát pozor, různé techniky lezení po skalách (komínové lezení apod.), jak si postavit vlastní vor, jak se dostat z rašeliniště a bažiny, kde najít vodu,...
Je toho opravdu dost, nejednou se mi stalo, že jsem při sledování zůstala zírat s otevřenou pusou.
Kromě těchto technik nás seznamuje s divokými kmeny a jejich tradicemi, také často vypráví příběhy lidí, kteří dokázali přežít.




Můj názor:

Já tento pořad prostě miluju! A miluju taky Beara, je na něho docela pěkný pohled :-D. V jednom dílu byl dokonce nucen se svléknout do naha, protože spadl do ledové vody :-D.
Občas je sice trochu diskutabilní, jestli jsou některé věci pravdivé (respektive jestli mu někdo náhodou nepomáhal), ale to je mi upřímně jedno. Ne všechno se dá totiž předstírat. Občas jsem ho vážně litovala, hlavně v těch dílech, kdy musel vypít vlastní moč (např. na poušti), aby přežil. Taky jeho "pochoutky" jsou vážně něco. Když člověk sleduje, jak si strká pěkně živého červíka do pusy… no… mňamka :-D.
Celkově je to však sympaťák, který ví, co dělá. Díky němu jsem se naučila spoustu věcí (aspoň teoreticky, prakticky by to bylo horší :-D). Každopádně doufám, že tyto znalosti nebudu muset nikdy použít :-D.
Pořad Boj o přežití doporučuji všem dobrodruhům, ale i obyčejným lidem :-). Námět možná nepůsobí zrovna zábavně, ale je to vážně sranda. No řekněte? Komu by se nelíbilo koukat na pěkného chlapa, který se válí v bahně a hraje si na lovce? :-D Muhehe, to byla jen legrace. Ve skutečnosti ho vlastně docela obdivuju :-).
Jinak, Bear Grylls napsal dokonce několik knih. Teď vydal novou, takže tajně doufám, že ji najdu pod stromečkem :-D.


Hodnocení na csfd: 90%
Moje hodnocení: 100%

Dominikánská republika




Kapitola dvacátá pátá - KOMPLIKACE

4. prosince 2014 v 22:51 | Victoria |  Andělská křídla I.
Tak je tu konečně další kapitola! Upřímně? Dneska se mi moc nepovedla, navíc si se mnou chtěla jistá osoba v době psaní povídat (tímto zdravím Jane! :-D), takže bylo těžké se na kapitolu soustředit. Každopádně přeji příjemné čtení!

Netuším, jak dlouho jsem spal. Venku byla ještě tma, když mě probudila známá písnička Smoke on the Water, která se linula z mého mobilu. Byl jsem zmatený, protože jsem věděl, že mě má budit Liam. Možná se mu nechtělo lézt až do druhého patra, tak si prostě řekl, že mi zavolá.
Slepě jsem zašátral po mobilu a v duchu Liama proklínal. Konečně moje ruka nahmátla mobil a já mohl přijmout hovor.
"DÍKY ZA VZBUZENÍ!" zakřičel jsem.
"Sakra, Same! Nekřič tolik. Jednou se ti ozve starý kámoš…"
"Kdo je to?" zeptal jsem se zmateně. Hlas mi byl povědomý, ale byl jsem příliš unavený na to, abych ho dokázal zařadit.
"Ty se ještě ptáš? Tak to mě ranilo!"
Pak mi to došlo. Byl to můj kamarád a anděl Bill. Ale proč mi volá uprostřed noci?
"Promiň, Bille. Nevěděl jsem, že jsi to ty."
"Příště se podívej, kdo ti volá," řekl a podle tónu jeho hlasu mi bylo jasné, že se dobře baví.
"Díky za radu. A teď mi prosím prozraď, čemu vděčím za tak brzký hovor," řekl jsem otráveně.
"Totiž, hlavně se nerozčiluj," začal váhavým hlasem.
"Neboj, budu se chovat vzorně."
"Dobře, ale radši se posaď," navrhl.
"Ležím v posteli, pitomče!" neovládl jsem se. Už mě rozčilovalo, jak pořád chodí kolem horké kaše. Billovi se zřejmě potvrdily ty nejhorší obavy. Chvíli totiž neříkal vůbec nic. Povzdechl jsem si.
"Jsi tam ještě?" zeptal jsem se mírnějším tónem.
"Jsem," potvrdil Bill.
"Fajn, tak o co tedy jde?"
"Totiž, jde tak trochu o Jane," začal Bill váhavě.
"Cože?!" vykřikl jsem. Když jsem souhlasil s tím pošahaným výcvikem, byl jsem ujištěn, že o Jane bude postaráno. A teď…
Představil jsem si tu věčně rozesmátou černovlásku s useknutou hlavou.
"Same, klid! Je živá a nic jí není," snažil se to rychle napravit. Po tomto prohlášení jsem začal dýchat trochu volněji. Nic jí není. Zatím…
"Promiň, trochu jsi mě vyděsil. Co se děje?"
"Démoni se tak trochu začali motat kolem Jane. Zřejmě mají v úmyslu tě nalákat zpátky do města," řekl Bill vážným hlasem.
Po tomhle prohlášení jsem už neměl sílu ani křičet. V krku se mi udělal obrovský knedlík. Démoni. Kolem těch se to všechno točilo. Proto jsem ji musel opustit a být na tomto zatraceném místě, kde jí nemůžu pomoct. Musel jsem si párkrát odkašlat, abych mohl zase mluvit. Přesto zněl můj hlas sípavě, asi jako hlas padesátiletého kuřáka.
"Když říkáš, že se kolem ní motají, co tím přesně máš na mysli?" zeptal jsem se. Zajímalo mě, proč touží démoni po mé přítomnosti. Vždyť tohle nebylo úplně normální. Nebo snad ano?
"Pamatuješ si na Owena?"
"Jo, jsme staří známí," prohlásil jsem ironicky.
"Víš, démoni mají jednu zvláštní schopnost. Ty o tom ještě nevíš, ale asi neuškodí, když ti o tom povím. Umí měnit podobu na jiného člověka."
Myslel jsem, že mě dnes už nic nevyvede z míry, ale to jsem se spletl. Tušil jsem, proč mi to Bill všechno říká.
"Owen vzal na sebe mou podobu, že?" zeptal jsem se, ale v duchu jsem věděl, že se nemýlím.
"Ano," odpověděl tiše.
Připadalo mi, že jsem se snad ocitl v jiném světě. Nevnímal jsem absolutně nic a pořád mi tak nějak nedocházely důsledky této skutečnosti. Owen se změnil ve mě! Jane si tedy myslí, že jsem se vrátil. Představil jsem si její nevěřícný, ale šťastný výraz. Jak mě, teda vlastně Owena, objímá. Tak tohle ten zmetek chce! Chce se mi dostat pod kůži prostřednictvím Jane! Teď mohl udělat cokoliv. Svést ji, mučit nebo… Ne! Určitě nemá v úmyslu ji zabít. Chce hlavně mě.
"Co budeme dělat?" zeptal jsem přiškrceným hlasem.
"Bude to zatraceně těžké, ale možná by se dalo něco udělat. Démoni mají jednu slabinu. Když se promění na někoho jiného, oči se jim zbarví do červena. Owen teď pořád nosí brýle."
"To je sice hezké, ale jak nám to pomůže?" zeptal jsem se nakvašeně.
"Možná, že když uvidí jeho oči, dojde jí to," řekl váhavě.
Zoufale jsem se zasmál. "Tak to pochybuju. Owen si určitě něco vymyslí. Nebo si dá kontaktní čočky."
"Přesto tu šance je. Je všímavá. Navíc, Owen se snaží chovat jako ty, ale upřímně… jde mu to mizerně."
"Aspoň něco," řekl jsem s povzdechem.
"Já se teď spíš zaměřím na Owena, protože Jane už mě má plné zuby."
"A co když zjistí, že je Owen démon?" zeptal jsem se nadějně.
"O tom pochybuju, ale možná… možná jí to nakonec budeš muset říct. Tedy… ne celou pravdu, samozřejmě. Protože jinak bys porušil zákon."
Věděl jsem, že taková možnost tu je. Pokud by mi uvěřila, mohl bych ji dostat daleko od Owena, tudíž do bezpečí. Ostatní andělé by se už o ni postarali. Jenže kdybych jí prozradil, co jsem zač, věřila by mi? A smířila by se s představou, že mě andělé odsoudí a zavrhnou? Pak mi došlo, že mi nezáleží na tom, jestli by se s tím dokázala smířit. Dokázal bych to však já?

***
Vztekle jsem přecházel z jedné strany místnosti na druhou. Zatínal jsem pěsti a snažil jsem se, abych po tom mizerovi něčím nehodil! Tím mizerou jsem měl na mysli Liama.
Pěkně si seděl u jednoho z mnoha jídelních stolů, pil kafíčko a sledoval mě s úplným klidným výrazem ve tváři, což mě ještě víc deptalo. Zastavil jsem se a šlehl po něm aspoň zuřivým pohledem.
"Pusťte mě!" zakřičel jsem. Věděl jsem, že jsem hlučný, ale bylo mi to fuk. Bylo pět hodin ráno, když jsem Liama vytáhl z postele. A teď to vypadalo, že vzbudím i ostatní anděly.
"Ne," odpověděl klidným hlasem asi po sté.
Bouchl jsem pěstí do stolu, ale Liam nevypadal, že by ho to nějak vyvedlo z míry. Dokonce ani nemrkl.
"Jestli mě nepustíte…" zavrčel jsem výhružně.
"Tak co?" vpadl mi do řeči. "Koukni, já z toho taky nemám zrovna radost, ale snaž se to pochopit," zaprosil.
A tak to bylo pořád dokola. Já jsem byl ten idiot, který nic nechápal. Jen buď hodný, Same. Pěkně seď na zadku. My už to za tebe vyřešíme!
"Proč mi prostě nedovolíte odjet? Kolem Jane se motají démoni a já nedovolím, aby se jí něco stalo!"
Povzdechl si. "Myslím, že už to tady nějakou dobu probíráme. Zkus mě prosím alespoň pár minut poslouchat. Oni se tě tam snaží nalákat! Nemáš dost zkušeností, rozcupovali by tě jako nic!" řekl Liam zvýšeným hlasem.
"A co když je mi to jedno?" vybafl jsem drze.
Než jsem stačil mrknout, vstal a hrozivě mě probodával očima. Silně mě šťouchl do žeber.
"Au! Co blázníte?!" zavrčel jsem, ale on do mě pořád a pořád rýpal. Věděl jsem, že tam budu mít černé podlitiny.
"Copak, hošánku? Bolí?" zeptal se posměšně a ještě jednou do mě silně dloubl.
"Jasně!"
"Tak si představ, jak to bude bolet, až tě démoni budou zabíjet! To si piš, že si tě přímo vychutnají!"
Chcete mě jen zastrašit. Ale jde o Jane! Nemůžu ji tam nechat napospas démonům. Jestli jí něco udělají… Jestli…" nedořekl jsem. Neměl jsem sílu. Místo toho jsem si vyčerpaně sedl do prázdné židle, bezmocně jsem zařval a chytl se za vlasy, jako kdybych je chtěl vytrhnout. Co jsem mu měl vlastně říct? Že bez ní nemůžu žít? Že jsem se do ní zamiloval?
Ne. Věděl jsem, že tohle by Liam nikdy nepochopil. I andělé mají svoje zákony. A on byl zákon sám, protože je nejvyšší.
"Je mi to líto, Same, ale nemůžu nic dělat," řekl tiše. Chvíli jen tak stál u stolu, ale pak mě nechal samotného a šel něco dělat do kuchyně. Byl jsem rád, že mě tu nechal. Můj plán byl v troskách. Tušil jsem, že mi to Liam nedovolí, ale tak trochu jsem doufal, že mě bude alespoň chápat. Pak mi však došlo, že o něm vlastně nic nevím. Co kdyby šlo o jeho osobu? Jestli tedy nějakou měl…
Zajímalo mě, jestli mě tu bude držet jako ve vězení.
Z přemýšlení mě vytrhl Liam (jak taky jinak). Přistrčil ke mně talíř s toasty a sklenici pomerančového džusu. Tak tohle dělal v kuchyni? Chystal mi snídani?
"Najez se trochu," řekl mírným hlasem.
"Nemám hlad," odvětil jsem chladně. Možná si myslel, že když na mě bude hodný, tak ustoupím.
"Prosím. Potřebuješ do sebe dostat trochu jídla. Vím, že jsi teď…"
"NEVÍTE VŮBEC NIC!" zakřičel jsem a smetl jídlo ze stolu. Rozhodně mi neměl právo říkat, jak se cítím! O tomhle zkrátka neměl ani páru. Měl jsem sto chutí něco rozbít. Vmést mu do ksichtu nějakou hnusnou urážku. Přál jsem si, abych uměl čarovat a on se musel plazit do svého pokoje jako housenka.
Slyšel jsem, jak někdo vešel do jídelny, ale bylo mi to jedno. Nezáleželo mi na ničem. Pořád jsem tvrdohlavě zíral na stůl s navztekaným výrazem.
"Přeji dobré ráno. Byl jsem takříkajíc vyhnán z vlastního pelechu. Slyšel jsem totiž pár milých hlasů, které možná někdo v okruhu deseti mil neslyšel," ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočil. Jak se dalo čekat, byl to Luca. Vypadal ještě divněji, než včera. Měl rozcuchané vlasy i vousy, oblečený byl do noční košile, jen ty bačkory mu zůstaly.
Nevím proč, ale trochu jsem se zastyděl za to, že jsem byl tak hlučný. Možná to bylo tím, že je Luca tak starý. Nebo spíš proto, že si mě pátravě prohlížel modrýma očima. Jako by najednou o mně věděl úplně všechno. Byl to nepříjemný pocit.
"Taky tě zdravím," řekl Liam klidným hlasem. "Řešili jsme tu, ehm, jednu drobnou komplikaci."
"Přirozeně," řekl Luca a s úsměvem si prohlížel rozbité nádobí. Teď jsem si připadal ještě trapněji.
"Tak!" řekl ten starouš a tleskl rukama. "Co kdybychom se šli mrknout na ten váš předmět sváru?"
"Myslím, že to není zrovna nejlepší nápad," řekl jsem.
"Souhlasím," ozval se chladným hlasem Liam.
Luca se zamračil. "Dokázal jsem urovnat už horší věci! Věřím, že to společně zvládneme." Když viděl, že oba mlčíme, pokračoval. "Tak! Teď mi v klidu řekněte, co se stalo."
"Víš, Samova osoba je v nebezpečí. Trochu nám dělají problémy démoni," začal Liam váhavým hlasem.
Starý anděl s úsměvem pokýval hlavou a rukou mu naznačil, aby pokračoval.
"Sam je zřejmě odhodlaný, ehm, vydat se ji zachránit. Což je samozřejmě nesmysl," dodal Liam posměšně.
Zamračil jsem se. Vždyť on mě vykresloval jako nějaké neposlušné děcko! Čekal jsem, že se Luca přidá na jeho stranu. Dokonale mě však překvapil.
"Proč myslíš, Liame, že je to nesmysl?" řekl a usmál se na mě.
Potěšeně jsem zjistil, že Liam zrudnul jako rak. "Ale no tak! Oba víme, že je moc mladý a nepřipravený! Nemá prostě dost zkušeností, aby mohl čelit tvorům, jako jsou démoni," snažil se Liam. Když jsem viděl, jak Luca vrtí hlavou, uklouzl mi posměšný úšklebek.
"Nezapomeň, že andělé jsou řízeni instinkty. Je to naše přirozenost. Jakmile se naše osoba ocitne v nebezpečí, cítíme to. A jsme ochotní za ni položit život."
"To já samozřejmě vím, ale…" snažil se doříct Liam.
"Sam možná nemá zkušenosti, není vycvičený a nezná ani základy magie. Ale hlavní je, že má srdce na pravém místě," řekl a usmál se na mě.
Oplatil jsem mu úsměv, jak nejlíp jsem dokázal. Líbilo se mi, jak dusí Liama. Byl jsem v pokušení se zachechtat.
"Fajn, co tedy navrhuješ?!" vyštěkl Liam vztekle. "Mám ho poslat na jistou smrt? To chceš?"
"Zavři zobák a poslouchej mě!" řekl Luca, ale opět se neubránil úsměvu. "Je samozřejmé, že Sam teď nemůže bojovat s démony," začal. "Je však také nadmíru jasné," pokračoval zvýšeným hlasem, jelikož jsem se chystal něco namítnout, "že nemůže čekat celý rok. Navrhuji tedy kompromis, který se mi už nejednou osvědčil. Sam tu zůstane pouze polovinu doby svého výcviku. To znamená celkem šest měsíců. Na konci však bude muset složit zkoušku, kterou ostatní budou provádět normálně za rok. Pokud ji složí, může jít. Souhlasíš s tím, Same?" zeptal se vyrovnaným hlasem.
Přemýšlel jsem o svých možnostech. Šest měsíců? To je dlouhá doba. Bylo to však pořád lepší, než čekat celý rok. Neměl jsem na vybranou.
"Budu tvrdě makat," řekl jsem pevným hlasem. Byl jsem rozhodnutý, že to zvládnu. Musím. Kvůli Jane…
Starý anděl se na mě usmál. Otočil jsem se k Liamovi, abych věděl, jak se s mým rozhodnutím vyrovná. Nejdřív se mračil, ale pak se jeho výraz změnil do obvykle klidného výrazu.
"Je to tvoje rozhodnutí a pro mě je přijatelné. Nemyslím si však, že zvládneš celý výcvik za poloviční dobu. Třeba mě překvapíš," řekl a mírně se na mě usmál.
Oplatil jsem mu úsměv a byl jsem rád, že jsme to nějak vyřešili. Bylo to takové gesto na usmířenou.
Každopádně jsem byl odhodlaný mu ukázat, že se jen tak nevzdám. Měl jsem v plánu si pěstovat tělo i mozek. Rozvíjet svoje schopnosti. A pak se tam vydám. Do města, kde na mě čeká Jane, číhají démoni a možná… možná i sama smrt!

kapitola 24. / 26.

Don Quijote de la Mancha

4. prosince 2014 v 18:51 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Miguel Cervantes De Saavedra
Počet stran: 238
Nakladatelství: Dobrovský
Rok vydání: 2014
Forma vyprávění: Er-forma



Hlavní postavy:

Don Quijote de la Mancha (dříve Alonso Quijana) - starší muž docela prostého rodu, vysoký, vyzáblý, snílek, čte knihy o rytířích, vytvoří si svůj vlastní svět, prohlásí se za rytíře a změní si jméno, jako rytíř se snaží o spravedlnost ve světě, chce pomáhat a chránit slabší, později je známý jako rytíř Smutné postavy

Sancho Panza - zbrojnoš Dona Quijota, vydá se s ním na cestu a je mu pořád při ruce, zbožňuje svého osla, Don Quijot mu slíbí za jeho služby vladařství (které získá během cesty), je mu oddaný a ve všem nápomocný, je však také lakomý a často myslí jen na sebe a na své pohodlí

Vedlejší postavy: Sanchova manželka Terezie, fiktivní Dulcinea de Toboso, Tomáš Cecial, bakalář Samson Carrascou, vévoda a vévodkyně,…

Děj:
Alonso Quijana je obyčejný muž, který zbožňuje knihy o rytířích. Jednoho dne se rozhodne, že se stane proslulým rytířem a vydá se na dobrodružnou výpravu. Touží pomáhat a chránit bezbranné, také je však zamilovaný do vznešené dámy jménem Dulcinea de Toboso. Ve skutečnosti je tato dáma obyčejná selka, ale Don Quijote si ji přetvořil k obrazu svému.
Odejde tedy ze své vesnice, společnost mu dělá pouze zubožený kůň Rosinanta a také zbrojnoš Sancho Panza, který však Quijotovo chování příliš nechápe.
Na cestě zažijí mnohá dobrodružství, nejznámější je asi boj s větrnými mlýny, kdy si Don Quijote myslí, že jsou to velcí obři.
Všechny situace jsou celkově tak trochu komické. Don Quijote se snaží každému pomoci a chce zachránit svět, ale většinou dotyčným chudákům spíše uškodí - vyleká, okrade nebo jinak "poškodí" obyčejné lidi.
Například potká normálního člověka na koni, ale v jeho očích je to rytíř, tudíž ho musí vyzvat na souboj. No a Don Quijote je pak samozřejmě hrozně šťastný, když vyhraje. Tvoří si zkrátka vlastní realitu - obyčejné věci vidí jako cenné (např. mísu považuje za rytířskou přilbu), stádo ovcí vnímá jako bojové koně a o normálních pocestných si myslí, že jsou to lupiči, kteří chtějí uškodit jeho Dulcinee de Toboso.
Jeho rodina a přátelé se o něho samozřejmě bojí a snaží se ho všemožně nalákat zpátky domů, aby se mohl vyléčit z toho "bláznovství", většinou však neúspěšně. Z Dona Quijota se tedy nakonec stává proslulý rytíř, ale spíše v tom smyslu, že je všem pro smích.
Nakonec se však přece jen dostane zpátky domů, vzápětí však chytne vysoké horečky a umírá. Na smrtelné posteli si uvědomí, že není opravdovým rytířem, takže vlastně procitá ze svého snění a uvědomí si realitu.


Můj názor:
Nemůžu říct, že by byla kniha špatná. Děj ubíhá rychle a kapitoly nebyly příliš dlouhé, takže se Don Quijote četl velmi dobře. Bohužel však nemůžu říct, že by mě kniha nějak extra bavila. Tedy abych se vyjádřila přesně, ta zábava přicházela tak nějak ve vlnách. První část mě hrozně bavila, pak jsem se tak trochu nudila, ke koci se děj opět rozjel.
Možná, že kdybych žila v období renesance, tak by to bylo jiné. Mně totiž přišlo, že je každá Quijotova příhoda tak nějak stejná. Prostě někoho potkal a nakonec dotyčnému uškodil (a taky sám sobě). Takto probíhala polovina knihy.
Konec mi přišel asi nejlepší, hodně se mi líbilo Sanchovo krátké vladaření (nakonec přece jen získal od jednoho vévody malý ostrov :-D). Smutné však bylo Quijotovo procitnutí. Prostě si najednou uvědomil, že se choval jako blázen a pak si klidně umře :-D.
Nakonec jsem ráda, že jsem si knihu přečetla. Je svým způsobem milá a snaží se čtenáře vtáhnout do děje, takže to určitě nebyla ztráta času :-).

Úryvek:

Náš rytíř sám se prý jmenoval Quijana, bylo mu asi padesát, měl vysokou postavu, hubené tělo a vyzáblé tváře. Vstával časně a často se zabýval lovem.
Ve volných chvílích však, a těch bylo u něho dost, nejraději četl rytířské knížky, a to s takovou horlivostí, že proto docela zapomínal jak na správu svého statku, tak i na lov. Navíc odprodal i mnoho měr polí, jen aby si mohl nakoupit tyto zamilované rytířské knihy. Četl v nich od rána do noci.
Tímto stálým čtením přišel náš rytíř o rozum. Jeho mysl byla naplněná vším, co v knihách kdy četl: kouzly, zápasy, souboji, ranami, projevy lásky, nehodami a nemožnými nesmysly, které vesměs pokládal za tak pravdivé, že pro něj pravdivější historie na světě nebylo.
Konečně přišel na myšlenku, která nebyla na světě pošetilejší. Uznal totiž za dobré pro rozmnožení své cti a k prospěchu vlasti stát se dobrodružným rytířem a vyjet v rytířské zbroji hledal po celém světě dobrodružství, jaká potkávala podle jeho rytířských knih rytíře za dřívějších dob. Ubožák už viděl v duchu svou sílu i odvahu odměněnou nějakým císařstvím. Proto si pospíšil, aby své přání uskutečnil.

Blog Tag by Eleanora

2. prosince 2014 v 17:57 | Victoria |  Projekty
Ach jo, další tag :-D. Poslední dobou je to samý projekt :-D. No nic, aspoň je sranda. V tomto tagu se můžete dozvědět něco o mém blogování. Nominovaní budou odpovídat na stejné otázky. Tak jdeme na to!


Máš spřátelené blogy? Pokud ano, kolik?
Pár jich mám, ale není to žádná sláva. Nemám příliš mnoho času obíhat, navštěvuji asi pět blogů. Bohužel někteří skvělí blogeři prostě zmizeli a přestali psát, například Cassiopea Black, Tajemná elfka nebo Lilliinka, což je hrozná škoda.

Kolik za den navštívíš blogů?
Za den jsem schopná oběhnout všechny spřátelené blogy, ale samozřejmě ne vždy všechno okomentuji. K některým chodím častěji, k jiným méně často, ale všech svých spřátelených blogů si hrozně vážím :-).

Jaké blogy navštěvuješ nejraději?
Nejradši mám blogy, které se zaměřují na knižní recenze a povídky, ráda čtu také stránky zaměřené na různé životní příběhy lidí (aspergerův syndrom apod.).

Jaká blogerka se často rozepisuje a píše k tématu?
Tak nejvíc asi Maitter, její komentáře mě vždycky hrozně pobaví (i její hnidopišství :-D). Často se vyjadřuje k povídkám a hledá všemožné chyby, ale mně to nevadí :-).
Pak taky Ilía - nejednou se mi stane, že u jejího komentáře vybuchnu smíchy :-D.

Jaká blogerka tě navštěvuje nejčastěji?
Asi Maitter, Ilía a Casion :-).

Jak často jsi na blogu?
Když je čas, jdu psát. Poslední dobou se snažím přidávat články pravidelně, takže jsem na blogu prakticky každý den. Ale poslední dobou je to dost o nervy, protože mi neskutečně blbne internet (tak si važte každé přidané povídky :-D).

Jak často přidáváš články?
Podle nálady, ale nejvíc přidávám články v pátek a o víkendu. Někdy i přes týden, když je chuť a čas.

Máš radši kratší nebo delší články?
Záleží, o čem jsou. Třeba článek o ekonomice bych uvítala spíš kratší :-D. Ale většinou chodím na blogy, které mě zajímají, takže jsem ráda za dlouhé články :-).

Jak dlouho bloguješ?
Páni, někdy v dubnu to budou tři roky. Ten čas ale letí :-D. Každopádně začátky byly hodně těžké :-D.

Kolikátý máš blog?
Tohle je můj třetí. První blog jsem si založila společně se sestrou - myslím, že jeho název byl Ddemon nebo tak něco :-D. Ale ani jedna z nás o blogování prakticky nic nevěděla, takže nevydržel dlouho.
Pak jsem si založila svůj vlastní blog (www.fantasy-Bellinblog.blog.cz), který pořád existuje, mám tam totiž několik starých článků (a povídek), které chci přepsat. Opovažte se ty články číst, je tam spousta chyb :-D.
No, a můj třetí blog je tento. Troufám si tvrdit, že je můj poslední. Další už zakládat nechci, tento je moje srdcovka :-).

Nominuji:
Maitter
Casion
Ilíu