Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola druhá - O ŠESTNÁCT LET POZDĚJI

12. prosince 2014 v 16:33 | Victoria |  Safírové srdce
Juchů, další kapitola je na světě! Jsem zvědavá, jak se budete tvářit na úplně překopaný děj :-D. Přeji příjemné čtení!

Šestnáctiletá dívka polekaně vykřikla. Ten sen! Jak je možné, že byl tak neuvěřitelně živý?
Byla si jistá, že je to skutečnost. Jenže to si byla jistá vždycky, podobný sen se jí totiž zdál hned několikrát.
Viděla v něm muže, který byl skrz na skrz zlý. Díval se na ni pronikavě zelenýma očima a ona věděla, že brzy zemře. Nedostal totiž to, co hledal.
Brzy se však objevil další muž. Jen tam stál a usmíval se na ni. Ale na tom úsměvu bylo něco divného. Jako kdyby toho muže znala, ale nemohla si ho nikam zařadit. Doufala, že ji osloví, což také nakonec udělal. Muž však vypustil z pusy jen jedno slovo, které navíc úplně postrádalo logiku. Mantúlië!
Evelyn si odhrnula světle hnědé vlasy z obličeje a pořád se ustrašeně koukala kolem sebe. Vypadalo to tu jako obvykle. Byla to sice malá chaloupka, ale skýtala jisté kouzlo. Kamna, krb, hrubý stůl se dvěma lavicemi, dubová skříň a dvě postele - to vše patřilo k jejímu dětství. Na stole se vyjímala váza s květinami, která rozveselovala celý prostor, nad krbem se sušily bylinky a na policích byly nejrůznější bylinné tinktury a masti. Johana, Evelynina matka, byla velmi dobrá léčitelka. Přestože ji lidé často odsuzovali za její "čarodějnictví", měla své pravidelné pacienty, kterým nejednou zachránila život.
Z přemýšlení ji vytrhla právě Johana, která se zrovna vracela ze sběru. Každý pátek Johana trhala léčivé byliny, ze kterých pak dělala různé masti. Evelyn věděla, že v košíku najde kopřivy, jitrocel, mátu, mateřídoušku a spoustu dalších zázraků. Většinou chodila sbírat se svou matkou, ale dneska výjimečně nemusela vstávat. Měla totiž šestnácté narozeniny.
"Evelyn! Myslela jsem, že budeš ještě spát, vždyť sotva začalo svítat," řekla jí Johana a láskyplně se na svou dceru usmála. Čelo se jí však zkrabatilo starostmi. Tušila, co to znamená. Evelyn měla další sen. Vždycky věděla, že je její dcera něčím zvláštní. Ta tichá dívenka byla zkrátka jiná, ale Johana ji přesto z celého srdce milovala.
"Já… zase jsem měla zlý sen. A stejně bych už měla vstávat," odpověděla Evelyn tiše.
"Tak pojď, učešu ti alespoň vlasy. Navíc pro tebe něco mám," řekla Johana a začala se přehrabovat ve své brašně. "Byla jsem totiž ve městě. Poslední dobou se nám celkem daří, takže jsem ti koupila… tohle," řekla s úlevou Johana. Měla strach, že dárek cestou ztratila.
"Co to je?" zeptala se Evelyn, která nedokázala potlačit svou vrozenou zvědavost. Johana jí podala dřevěnou sponu do vlasů. Byla o něco tmavší než Evelyniny vlasy a zdobily ji nádherné ornamenty.
"To je krása," řekla Evelyn dojatě. Věděla, že má matka málo peněz. Takový dar nečekala.
"Vlastně vyšla celkem lacino," snažila se to Johana zlehčit. Byla ráda, že má Evelyn z dárku radost. "Pojď, zapletu ti vlasy a připnu ti ji."
Evelyn se možná vymykala normálu, ale její vzhled až tak výjimečný nebyl. Byla to dívka malého vzrůstu a štíhlé postavy, která se většinou oblékala do prostých venkovských šatů. Rovné vlasy, nikdy nestříhané, jí sahaly až do pasu, obyčejně je však měla svázané do tlustého copu. Nejzvláštnější však byly její oči. Tak pronikavě zelenou by nedokázal vytvořit žádný malíř na světě. Vyjímaly se jako dva smaragdy, spousta dívek a žen Evelyn závidělo.
"Matko?"
"Ano, Evelyn?" zeptala se mateřsky Johana.
"Víš, zajímalo by mě, proč se mi ten sen pořád opakuje," začala Evelyn váhavým hlasem. "To ale není všechno. Já… poslední dobou mám pocit, že se věci mění. Všude cítím skrytou hrozbu a nedávno jsem si dokonce všimla, jak mě ve městě sleduje nějaký muž."
"Vážně?" zeptala se se zájmem Johana, ale úzkost ve svém hlase už potlačit nedokázala.
"Co se to se mnou děje?" zeptala se Evelyn.
"Ach, maličká. Prostě se teď věci trochu změní. Měníš se v ženu, je jasné, že…"
"Tím to není!" přerušila ji Evelyn kapku nevrle. Mrzelo ji, že jí matka nevěří.
"Omlouvám se, Evelyn. Samozřejmě jsem tu vždycky pro tebe, to přece víš, ne?" zašeptala Johana provinile.
Zelenooká dívka se trochu pousmála. "Vlastně máš pravdu. Možná jsem jenom trochu přecitlivělá."
Johana jí úsměv oplatila. Pak si s letmým zaváháním sundala z krku řetízek. Na první pohled nebylo na něm nic zvláštního, až na malý safírový střípek. Černovlasá žena ho podala dívce.
"Na, vezmi si ho. Já už ho nosila dost dlouho. Teď je tvůj."
Evelyn šokovaně zírala na střípek, váhavě k němu natáhla ruku, ale pak ji rychle stáhla zpět.
"Ale to přece nemůžu," řekla tichým hlasem. Věděla, jak moc ho má matka v oblibě.
"Tobě bude slušet víc. Přinese ti štěstí," řekla Johana a připevnila ho Evelyn na krk. Byl neuvěřitelně krásný, opravdový skvost mezi šperky. Evelyn však netušila, do jakého nebezpečí se díky safírovému střípku dostane. Brzy se totiž ukázalo, že se její noční můra pomalu stává skutečností…

***
O pár týdnů později

"Můj pane, viděli ho!" vykřikl jeden z Černých, který právě vstoupil do přijímací síně.
Salf okamžitě ožil. "Cože?! Kde?"
"V Norgaltském lénu, můj pane. Měla ho na sobě jedna žena, bylinkářka. Bydlí až na kraji léna, lidé o ní říkají, že je čarodějnice."
"Jestli se opět pletete. Jestli…"
"Tentokrát je to část safírového srdce, tím jsem si jist. Cítil jsem jeho moc. Ta žena zřejmě netuší, jakou vzácnost drží v rukou," přerušil svého pána Černý.
"A proč ho ještě nemám u sebe?!" vyštěkl Salf zlostně. "Na co čekáte?!"
Zakuklenec se před jeho hněvem ustrašeně přikrčil. "Snažili jsme se, pane. Jenže se kolem motá Zelený. Nejspíš už o nás ví."
"Zelený, říkáš? Kdo by ale dobrovolně…" přemýšlel nahlas Salf. Zelení, ti zatracení příbuzní elfů, se přece schovají. Nikdo by nebyl tak pošetilý. Pak mu však něco došlo a on radostně vykřikl.
"Ale ale, že mě to hned nenapadlo. Tak prosté! Tak předvídatelné!"
"Můj pane?" zeptal se Černý zmateně.
Salf ho zlostně probodl pohledem. "Využijte všechny své schopnosti, abyste zjistili, kam ho ta žena ukryla. Použijte ty nejtvrdší prostředky. A co se týče toho muže, Zeleného, zabijte ho. Vlastně ne, nejdřív ho chci živého. Zabiju ho já sám!" řekl Salf. Tušil, že vítězství je blízko…

kapitola 1. / 3.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje tvorba?

Ano 90.5% (124)
Ne 5.1% (7)
Jen některá 4.4% (6)

Komentáře

1 Jane Jane | 13. prosince 2014 v 15:25 | Reagovat

To zavádí neplechou. Doufám, že Salfovi nakopeš zadnici :-(

2 Karin Karin | Web | 15. prosince 2014 v 12:10 | Reagovat

Sny bývají záludné :) máš to dobře propojené, promyšlené, snad už bude další část :)

3 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 28. prosince 2014 v 1:35 | Reagovat

Krucifix, zdá se mi to nebo byla tahle kapitola nechutně krátká?

Tomu snu jsem se musela v duchu smát - kdybych já zažila podobný snový guláš a mé nudné hnědé oči by mi odmítaly prozradit, co za hrůznou budoucnost mne čeká, nic než smích by mi stejně nezbylo :-D

Nedočkavě vyhlížím pokračování a nějakou sympatickou vůdčí (Zelenou?) osobnost. Stále si nevzpomínám, kdo co a jak v Safírovém srdci prováděl, a jsem o to zvědavější.

... Vzato kol a kolem, kratší kapitoly vlastně vyhovují nám pomalejším, kdo přes den, dokonce dobrovolně, studujeme v zájmu vlastního přežití :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama