Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola dvacátá pátá - KOMPLIKACE

4. prosince 2014 v 22:51 | Victoria |  Andělská křídla I.
Tak je tu konečně další kapitola! Upřímně? Dneska se mi moc nepovedla, navíc si se mnou chtěla jistá osoba v době psaní povídat (tímto zdravím Jane! :-D), takže bylo těžké se na kapitolu soustředit. Každopádně přeji příjemné čtení!

Netuším, jak dlouho jsem spal. Venku byla ještě tma, když mě probudila známá písnička Smoke on the Water, která se linula z mého mobilu. Byl jsem zmatený, protože jsem věděl, že mě má budit Liam. Možná se mu nechtělo lézt až do druhého patra, tak si prostě řekl, že mi zavolá.
Slepě jsem zašátral po mobilu a v duchu Liama proklínal. Konečně moje ruka nahmátla mobil a já mohl přijmout hovor.
"DÍKY ZA VZBUZENÍ!" zakřičel jsem.
"Sakra, Same! Nekřič tolik. Jednou se ti ozve starý kámoš…"
"Kdo je to?" zeptal jsem se zmateně. Hlas mi byl povědomý, ale byl jsem příliš unavený na to, abych ho dokázal zařadit.
"Ty se ještě ptáš? Tak to mě ranilo!"
Pak mi to došlo. Byl to můj kamarád a anděl Bill. Ale proč mi volá uprostřed noci?
"Promiň, Bille. Nevěděl jsem, že jsi to ty."
"Příště se podívej, kdo ti volá," řekl a podle tónu jeho hlasu mi bylo jasné, že se dobře baví.
"Díky za radu. A teď mi prosím prozraď, čemu vděčím za tak brzký hovor," řekl jsem otráveně.
"Totiž, hlavně se nerozčiluj," začal váhavým hlasem.
"Neboj, budu se chovat vzorně."
"Dobře, ale radši se posaď," navrhl.
"Ležím v posteli, pitomče!" neovládl jsem se. Už mě rozčilovalo, jak pořád chodí kolem horké kaše. Billovi se zřejmě potvrdily ty nejhorší obavy. Chvíli totiž neříkal vůbec nic. Povzdechl jsem si.
"Jsi tam ještě?" zeptal jsem se mírnějším tónem.
"Jsem," potvrdil Bill.
"Fajn, tak o co tedy jde?"
"Totiž, jde tak trochu o Jane," začal Bill váhavě.
"Cože?!" vykřikl jsem. Když jsem souhlasil s tím pošahaným výcvikem, byl jsem ujištěn, že o Jane bude postaráno. A teď…
Představil jsem si tu věčně rozesmátou černovlásku s useknutou hlavou.
"Same, klid! Je živá a nic jí není," snažil se to rychle napravit. Po tomto prohlášení jsem začal dýchat trochu volněji. Nic jí není. Zatím…
"Promiň, trochu jsi mě vyděsil. Co se děje?"
"Démoni se tak trochu začali motat kolem Jane. Zřejmě mají v úmyslu tě nalákat zpátky do města," řekl Bill vážným hlasem.
Po tomhle prohlášení jsem už neměl sílu ani křičet. V krku se mi udělal obrovský knedlík. Démoni. Kolem těch se to všechno točilo. Proto jsem ji musel opustit a být na tomto zatraceném místě, kde jí nemůžu pomoct. Musel jsem si párkrát odkašlat, abych mohl zase mluvit. Přesto zněl můj hlas sípavě, asi jako hlas padesátiletého kuřáka.
"Když říkáš, že se kolem ní motají, co tím přesně máš na mysli?" zeptal jsem se. Zajímalo mě, proč touží démoni po mé přítomnosti. Vždyť tohle nebylo úplně normální. Nebo snad ano?
"Pamatuješ si na Owena?"
"Jo, jsme staří známí," prohlásil jsem ironicky.
"Víš, démoni mají jednu zvláštní schopnost. Ty o tom ještě nevíš, ale asi neuškodí, když ti o tom povím. Umí měnit podobu na jiného člověka."
Myslel jsem, že mě dnes už nic nevyvede z míry, ale to jsem se spletl. Tušil jsem, proč mi to Bill všechno říká.
"Owen vzal na sebe mou podobu, že?" zeptal jsem se, ale v duchu jsem věděl, že se nemýlím.
"Ano," odpověděl tiše.
Připadalo mi, že jsem se snad ocitl v jiném světě. Nevnímal jsem absolutně nic a pořád mi tak nějak nedocházely důsledky této skutečnosti. Owen se změnil ve mě! Jane si tedy myslí, že jsem se vrátil. Představil jsem si její nevěřícný, ale šťastný výraz. Jak mě, teda vlastně Owena, objímá. Tak tohle ten zmetek chce! Chce se mi dostat pod kůži prostřednictvím Jane! Teď mohl udělat cokoliv. Svést ji, mučit nebo… Ne! Určitě nemá v úmyslu ji zabít. Chce hlavně mě.
"Co budeme dělat?" zeptal jsem přiškrceným hlasem.
"Bude to zatraceně těžké, ale možná by se dalo něco udělat. Démoni mají jednu slabinu. Když se promění na někoho jiného, oči se jim zbarví do červena. Owen teď pořád nosí brýle."
"To je sice hezké, ale jak nám to pomůže?" zeptal jsem se nakvašeně.
"Možná, že když uvidí jeho oči, dojde jí to," řekl váhavě.
Zoufale jsem se zasmál. "Tak to pochybuju. Owen si určitě něco vymyslí. Nebo si dá kontaktní čočky."
"Přesto tu šance je. Je všímavá. Navíc, Owen se snaží chovat jako ty, ale upřímně… jde mu to mizerně."
"Aspoň něco," řekl jsem s povzdechem.
"Já se teď spíš zaměřím na Owena, protože Jane už mě má plné zuby."
"A co když zjistí, že je Owen démon?" zeptal jsem se nadějně.
"O tom pochybuju, ale možná… možná jí to nakonec budeš muset říct. Tedy… ne celou pravdu, samozřejmě. Protože jinak bys porušil zákon."
Věděl jsem, že taková možnost tu je. Pokud by mi uvěřila, mohl bych ji dostat daleko od Owena, tudíž do bezpečí. Ostatní andělé by se už o ni postarali. Jenže kdybych jí prozradil, co jsem zač, věřila by mi? A smířila by se s představou, že mě andělé odsoudí a zavrhnou? Pak mi došlo, že mi nezáleží na tom, jestli by se s tím dokázala smířit. Dokázal bych to však já?

***
Vztekle jsem přecházel z jedné strany místnosti na druhou. Zatínal jsem pěsti a snažil jsem se, abych po tom mizerovi něčím nehodil! Tím mizerou jsem měl na mysli Liama.
Pěkně si seděl u jednoho z mnoha jídelních stolů, pil kafíčko a sledoval mě s úplným klidným výrazem ve tváři, což mě ještě víc deptalo. Zastavil jsem se a šlehl po něm aspoň zuřivým pohledem.
"Pusťte mě!" zakřičel jsem. Věděl jsem, že jsem hlučný, ale bylo mi to fuk. Bylo pět hodin ráno, když jsem Liama vytáhl z postele. A teď to vypadalo, že vzbudím i ostatní anděly.
"Ne," odpověděl klidným hlasem asi po sté.
Bouchl jsem pěstí do stolu, ale Liam nevypadal, že by ho to nějak vyvedlo z míry. Dokonce ani nemrkl.
"Jestli mě nepustíte…" zavrčel jsem výhružně.
"Tak co?" vpadl mi do řeči. "Koukni, já z toho taky nemám zrovna radost, ale snaž se to pochopit," zaprosil.
A tak to bylo pořád dokola. Já jsem byl ten idiot, který nic nechápal. Jen buď hodný, Same. Pěkně seď na zadku. My už to za tebe vyřešíme!
"Proč mi prostě nedovolíte odjet? Kolem Jane se motají démoni a já nedovolím, aby se jí něco stalo!"
Povzdechl si. "Myslím, že už to tady nějakou dobu probíráme. Zkus mě prosím alespoň pár minut poslouchat. Oni se tě tam snaží nalákat! Nemáš dost zkušeností, rozcupovali by tě jako nic!" řekl Liam zvýšeným hlasem.
"A co když je mi to jedno?" vybafl jsem drze.
Než jsem stačil mrknout, vstal a hrozivě mě probodával očima. Silně mě šťouchl do žeber.
"Au! Co blázníte?!" zavrčel jsem, ale on do mě pořád a pořád rýpal. Věděl jsem, že tam budu mít černé podlitiny.
"Copak, hošánku? Bolí?" zeptal se posměšně a ještě jednou do mě silně dloubl.
"Jasně!"
"Tak si představ, jak to bude bolet, až tě démoni budou zabíjet! To si piš, že si tě přímo vychutnají!"
Chcete mě jen zastrašit. Ale jde o Jane! Nemůžu ji tam nechat napospas démonům. Jestli jí něco udělají… Jestli…" nedořekl jsem. Neměl jsem sílu. Místo toho jsem si vyčerpaně sedl do prázdné židle, bezmocně jsem zařval a chytl se za vlasy, jako kdybych je chtěl vytrhnout. Co jsem mu měl vlastně říct? Že bez ní nemůžu žít? Že jsem se do ní zamiloval?
Ne. Věděl jsem, že tohle by Liam nikdy nepochopil. I andělé mají svoje zákony. A on byl zákon sám, protože je nejvyšší.
"Je mi to líto, Same, ale nemůžu nic dělat," řekl tiše. Chvíli jen tak stál u stolu, ale pak mě nechal samotného a šel něco dělat do kuchyně. Byl jsem rád, že mě tu nechal. Můj plán byl v troskách. Tušil jsem, že mi to Liam nedovolí, ale tak trochu jsem doufal, že mě bude alespoň chápat. Pak mi však došlo, že o něm vlastně nic nevím. Co kdyby šlo o jeho osobu? Jestli tedy nějakou měl…
Zajímalo mě, jestli mě tu bude držet jako ve vězení.
Z přemýšlení mě vytrhl Liam (jak taky jinak). Přistrčil ke mně talíř s toasty a sklenici pomerančového džusu. Tak tohle dělal v kuchyni? Chystal mi snídani?
"Najez se trochu," řekl mírným hlasem.
"Nemám hlad," odvětil jsem chladně. Možná si myslel, že když na mě bude hodný, tak ustoupím.
"Prosím. Potřebuješ do sebe dostat trochu jídla. Vím, že jsi teď…"
"NEVÍTE VŮBEC NIC!" zakřičel jsem a smetl jídlo ze stolu. Rozhodně mi neměl právo říkat, jak se cítím! O tomhle zkrátka neměl ani páru. Měl jsem sto chutí něco rozbít. Vmést mu do ksichtu nějakou hnusnou urážku. Přál jsem si, abych uměl čarovat a on se musel plazit do svého pokoje jako housenka.
Slyšel jsem, jak někdo vešel do jídelny, ale bylo mi to jedno. Nezáleželo mi na ničem. Pořád jsem tvrdohlavě zíral na stůl s navztekaným výrazem.
"Přeji dobré ráno. Byl jsem takříkajíc vyhnán z vlastního pelechu. Slyšel jsem totiž pár milých hlasů, které možná někdo v okruhu deseti mil neslyšel," ozvalo se za mnou. Rychle jsem se otočil. Jak se dalo čekat, byl to Luca. Vypadal ještě divněji, než včera. Měl rozcuchané vlasy i vousy, oblečený byl do noční košile, jen ty bačkory mu zůstaly.
Nevím proč, ale trochu jsem se zastyděl za to, že jsem byl tak hlučný. Možná to bylo tím, že je Luca tak starý. Nebo spíš proto, že si mě pátravě prohlížel modrýma očima. Jako by najednou o mně věděl úplně všechno. Byl to nepříjemný pocit.
"Taky tě zdravím," řekl Liam klidným hlasem. "Řešili jsme tu, ehm, jednu drobnou komplikaci."
"Přirozeně," řekl Luca a s úsměvem si prohlížel rozbité nádobí. Teď jsem si připadal ještě trapněji.
"Tak!" řekl ten starouš a tleskl rukama. "Co kdybychom se šli mrknout na ten váš předmět sváru?"
"Myslím, že to není zrovna nejlepší nápad," řekl jsem.
"Souhlasím," ozval se chladným hlasem Liam.
Luca se zamračil. "Dokázal jsem urovnat už horší věci! Věřím, že to společně zvládneme." Když viděl, že oba mlčíme, pokračoval. "Tak! Teď mi v klidu řekněte, co se stalo."
"Víš, Samova osoba je v nebezpečí. Trochu nám dělají problémy démoni," začal Liam váhavým hlasem.
Starý anděl s úsměvem pokýval hlavou a rukou mu naznačil, aby pokračoval.
"Sam je zřejmě odhodlaný, ehm, vydat se ji zachránit. Což je samozřejmě nesmysl," dodal Liam posměšně.
Zamračil jsem se. Vždyť on mě vykresloval jako nějaké neposlušné děcko! Čekal jsem, že se Luca přidá na jeho stranu. Dokonale mě však překvapil.
"Proč myslíš, Liame, že je to nesmysl?" řekl a usmál se na mě.
Potěšeně jsem zjistil, že Liam zrudnul jako rak. "Ale no tak! Oba víme, že je moc mladý a nepřipravený! Nemá prostě dost zkušeností, aby mohl čelit tvorům, jako jsou démoni," snažil se Liam. Když jsem viděl, jak Luca vrtí hlavou, uklouzl mi posměšný úšklebek.
"Nezapomeň, že andělé jsou řízeni instinkty. Je to naše přirozenost. Jakmile se naše osoba ocitne v nebezpečí, cítíme to. A jsme ochotní za ni položit život."
"To já samozřejmě vím, ale…" snažil se doříct Liam.
"Sam možná nemá zkušenosti, není vycvičený a nezná ani základy magie. Ale hlavní je, že má srdce na pravém místě," řekl a usmál se na mě.
Oplatil jsem mu úsměv, jak nejlíp jsem dokázal. Líbilo se mi, jak dusí Liama. Byl jsem v pokušení se zachechtat.
"Fajn, co tedy navrhuješ?!" vyštěkl Liam vztekle. "Mám ho poslat na jistou smrt? To chceš?"
"Zavři zobák a poslouchej mě!" řekl Luca, ale opět se neubránil úsměvu. "Je samozřejmé, že Sam teď nemůže bojovat s démony," začal. "Je však také nadmíru jasné," pokračoval zvýšeným hlasem, jelikož jsem se chystal něco namítnout, "že nemůže čekat celý rok. Navrhuji tedy kompromis, který se mi už nejednou osvědčil. Sam tu zůstane pouze polovinu doby svého výcviku. To znamená celkem šest měsíců. Na konci však bude muset složit zkoušku, kterou ostatní budou provádět normálně za rok. Pokud ji složí, může jít. Souhlasíš s tím, Same?" zeptal se vyrovnaným hlasem.
Přemýšlel jsem o svých možnostech. Šest měsíců? To je dlouhá doba. Bylo to však pořád lepší, než čekat celý rok. Neměl jsem na vybranou.
"Budu tvrdě makat," řekl jsem pevným hlasem. Byl jsem rozhodnutý, že to zvládnu. Musím. Kvůli Jane…
Starý anděl se na mě usmál. Otočil jsem se k Liamovi, abych věděl, jak se s mým rozhodnutím vyrovná. Nejdřív se mračil, ale pak se jeho výraz změnil do obvykle klidného výrazu.
"Je to tvoje rozhodnutí a pro mě je přijatelné. Nemyslím si však, že zvládneš celý výcvik za poloviční dobu. Třeba mě překvapíš," řekl a mírně se na mě usmál.
Oplatil jsem mu úsměv a byl jsem rád, že jsme to nějak vyřešili. Bylo to takové gesto na usmířenou.
Každopádně jsem byl odhodlaný mu ukázat, že se jen tak nevzdám. Měl jsem v plánu si pěstovat tělo i mozek. Rozvíjet svoje schopnosti. A pak se tam vydám. Do města, kde na mě čeká Jane, číhají démoni a možná… možná i sama smrt!

kapitola 24. / 26.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 54.2% (52)
Jane 25% (24)
Liam 15.6% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2.1% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 5. prosince 2014 v 21:38 | Reagovat

Dneska jsem zrovna dočetla poslední ze čtyř útlých knížek o Lartenu Hroozleym a začínám si uvědomovat, co mě na tvém slohu tak baví - připomíná mi Darrena Shana, jen je optimističtější.

Mimochodem, čtvrtá Lartenova je nejlepší. Děj je hroozney i bezvadný a končí - jak jinak - u Darrena!

Přestože jsi byla nucena tvořit za ztížených podmínek, kapitola se čte skvěle a neviděla bych to příště tak černě - jako správná ženská zjevně zvládáš více činností najednou :-D

Hnidopišství, během posledních několika kapitol jen vzácně se objevivší:
Chcete mě jen zastrašit. - na začátku ti chybí uvozovky ;-)

2 Jane Jane | 6. prosince 2014 v 23:24 | Reagovat

Za ztížených podmínek (autorka do mě hučela) jsem přečetla kapitolu. Je to pěkně napsané, ale kdyby byla další kapitola, nezlobila bych se.

P.S. Děkuji za zmínku o mé maličkosti. ;-)

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 17:10 | Reagovat

Šest měsíců je pořád hrozně dlouho. Chudák Jane :///
Snad to Sam zvládne. Držím mu palce, ať se s ní co nejdřív setká. Fňuk :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama