Leden 2015

Tears In Heaven

23. ledna 2015 v 20:47 | Victoria |  Hudba, videa
Tato píseň je neskutečně krásná a dojemná. Eric Clapton ji napsan pro svého malého syna, který v r. 1991 nešťastně spadl z mrakodrapu a zabil se. Eric toto období těžce prožíval a brzy napsal tuto smutnou skladbu. Text je jednoduchý, ale je v něm plno citů. Je to jedna z mála písní, která mě dojímá k slzám.


Kapitola dvacátá sedmá - NEJMOCNĚJŠÍ

18. ledna 2015 v 14:31 | Victoria |  Andělská křídla I.
Šel temnou ulicí. Na sobě měl svoji oblíbenou koženou bundu, která ho chránila před chladnou nocí. Černé brýle, které už tolik nenáviděl, měl schované. Byl si však jistý, že v té tmě si jeho červených očÍ nikdo nevšimne.
Věděl, kam má namířeno. Chodil tam téměř každý večer, protože hra na pitomého anděla ho hrozně nudila. Potřeboval se zkrátka trochu odvázat. Měl chuť udělat něco špatného, jen tak pro zábavu.
Když došel k hlavní cestě, naskytla se mu příležitost.
Stály tam dvě dívky. Jedna z nich byla vysoká tmavovláska, která měla na sobě poměrně krátkou sukni a tričko nad pupík. Owenovi se docela líbila. Ta druhá, blondýnka malého vzrůstu, vypadala oproti ní jako šedá myš. Nijak extra ho nezaujala, ale pro pobavení to postačí. Když na něho ta vyšší zamávala, vydal se směrem k nim.
"Zdravím, krásky. Kam máte namířeno?" zeptal se sladkým hlasem. Obě se zachovaly přesně tak, jak čekal.
"Já jsem Lisa a tohle je má kámoška Charlotte," řekla hnědovlasá dívka afektovaným hlasem. Owen si pobaveně všiml, že si popotáhla sukni o trochu výš. Tak mladá a nerozvážná, pomyslel si Owen. A neuvěřitelně hloupá…
"Já jsem Sam. Co kdybych vás pozval na panáka?" zeptal se a usmál se na ně. Jak se dalo čekat, Lisa začala okamžitě nadšeně přikyvovat, kdežto Charlotte…
"Liso, neměly bychom. Slíbila jsem, že budu do půlnoci doma. Vašim by se to určitě taky nelíbilo," snažila se přesvědčit svou kamarádku.
"Ale no táák, jeden panák. To ještě nikomu neublížilo."
"Ne, musíme jít," řekla blondýnka velitelským hlasem.
Owena už začínala štvát. Dneska měl špatnou náladu a ona ho ještě popuzovala. Potřeboval se pobavit.
"Pojď ke mně, Charlotte," řekl přesládlým hlasem.
Dívka znejistěla. Instinktivně vytušila, že tu něco nesedí.
"Pojď!" nařídil a jeho příjemný hlas se náhle změnil. Charlotte neměla na vybranou. Měla chuť od něho utéct co nejdál, ale něco jí našeptávalo, aby k němu přistoupila. Nejistým krokem šla pomalu k němu a sledovala ho vystrašenýma očima.
"Tak vidíš, maličká. Budeš pěkně hodná, viď?" zašeptal ji do ucha.
"A-ano," řekla vyděšená dívka.
Owen se usmál, políbil ji na krk a něžně ji pohladil po světlých vlasech. Pak jedním rychlým pohybem trhl její hlavou a dívka spadla na zem. Bylo jasné, že je mrtvá.
Lisa se dala okamžitě do křiku a začala utíkat. Owen však máchl rukou a kolem dívky se vytvořil ohnivý kruh.
"P-prosím. Nezabíjej mě," naříkala.
"Ale no tak, zlatíčko. Nenuť mě, abych ti udělal to samé, co tvojí sladké kamarádce," usmál se na ni Owen. Ještě chvíli dívku pobaveně sledoval, pak kruh zmizel a ona najednou ležela v bezvědomí.
O několik minut později dorazil do jednoho starého podniku. Bylo to sklepení plné démonů - často sem chodili, když si potřebovali něco vyříkat nebo se jen pobavit.
"Hej, ty tam! Prokaž svou totožnost!" řekl mohutný chlápek, který hlídal u dveří.
Owen se usmál. "Vážně chceš, abych ti prokázal totožnost, Marku?" zeptal se milým hláskem. "Tak dobrá," řekl a přistoupil k němu. Chvíli se na něho mile usmíval, pak v rychlosti zaryl nehty do Markovy tváře a vyrval mu kus masa. Muž hlasitě zařval. Okamžitě k nim přiběhlo několik démonů.
"Co se tu k čertu děje?!" zařvala jedna žena. Měla velmi vysokou postavu, kterou ještě zdůrazňovaly jehlové podpatky. Oblečená byla do úzkých riflí a latexového korzetu. Havraní vlasy měla vyčesané do vysokého culíku a přísně se na všechny dívala modrýma očima.
"Alex," řekl Owen a mírně se ženě uklonil. "Řekněme, že jsem Markovi připomněl, kdo vlastně jsem."
Žena jménem Alex se podívala na zem, kde ležel zraněný Mark. "Pitomče!" sykla. "Copak jsi vážně tak hloupý?"
"Já jsem jen… jen jsem chtěl…" chraptil krvácející muž, který se snažil najít ta správná slova. Žena se samolibě usmála a přistoupila k němu. Pak namířila špičatým podpatkem na Markovo srdce.
"Prosím, ne…" prosil Mark, ale marně.
"Promiň. Neměl jsi urážet jednoho z našich nejváženějších démonů. Za svou troufalost budeš potrestán," řekla Alex a pak Marka nemilosrdně několikrát probodla.
"Tak to by bylo. Dlužíš mi nové boty," řekla a povýšeně se usmála.
"Máš je mít," řekla Owen a shodil Lisu na zem. "Dělejte si s ní, co chcete," řekl malému hloučku démonů a pak si šel sednout k baru. Žena ho následovala.
"Tak co je nového? Ještě pořád si hraješ na hodného andílka?" zeptala se Alex a pokynula barmance, aby jim nalila alkohol. Owen si hned jednoho panáka vzal a kopl ho do sebe.
"Popravdě, už mě to začíná unavovat," začal Owen. "Chci zpátky svoje tělo! Pořád jsi mi vlastně neřekla, co máš v plánu," zavrčel démon.
"Tak my se zlobíme," zanotovala vesele. Owen na to reagoval dalším nepříjemným zavrčením. Žena ho pohladila po tváři. "Sám dobře víš, že to jinak nejde. Musíš pokračovat v tom, co děláš."
"Ale co vlastně dělám?!" vybuchl. "Co doopravdy chceš? Tu holku? Nebo snad toho hňupa Sama?" zakřičel. Několik démonů po nich začalo zvědavě pokukovat.
"Nekřič! Nemusí nás všichni slyšet. Samozřejmě je naším hlavním cílem Sam. Zatím," řekla tajemně.
Owen zvedl jedno obočí. "Zatím? Nechápu. Co tím získáš, když ho dostaneš?"
"Pamatuješ na legendu o nejmocnějším?" zeptala se ho Alex potichu.
"No jasně. Musíš obětovat při úplňku tři anděly, kteří jsou pokrevně příbuzní, a vypít jejich krev. Tím získáš jejich schopnosti a moc. Pak budeš… co vlastně? Nepřemožitelná? Nejsilnější? Drahá Alex. Nejspíš tě budu muset zklamat, ale tohle je jen pohádka. Není to možné!" řekl Owen a vypil dalšího panáka.
"To tvrdíš ty."
"Nejen já. Zeptej se na názor ostatních a řeknou ti to samé," řekl Owen.
Alex se k němu naklonila. "Ale mně na jejich názoru nesejde," zasyčela mu do ucha. "Já už totiž vím, o které anděly se jedná. Nejdřív jsem si nebyla jistá, ale stačilo trochu pátrat."
"To myslíš vážně?"
"Vím to na sto procent. O prvních dvou vím už nějakou dobu. A třetí? Toho jsem objevila až teď," zašeptala mu a na tváři se jí objevil vítězný úsměv.
"Sam?" zeptal se nevěřícně Owen. "Ale s kterými anděly je příbuzný?"
"To se dozvíš později. Teď dělej svou práci. Odstraň ty, kteří ti překážejí v cestě. Hlavně se postarej o to, abys ho dostal do města."
"A co z toho budu mít já?" zeptal se podezřívavě.
Alex se usmála. Věděla, že bude chtít odměnu. Démoni prostě takhle uvažují.
"Dostane se ti odměny, o jaké se ti v životě nesnilo," řekla a znovu ho pohladila po tváři.
"Vylákám je, přísahám! A až je sem dostanu, budeme připraveni!"


kapitola 26. / 28.

Kapitola dvacátá šestá - NOVÁČCI

17. ledna 2015 v 8:55 | Victoria |  Andělská křídla I.
No... upřímně? Tahle kapitola je celkem o ničem. Ale věřím, že to přežijete :-D. V příští kapitole bude víc akce, nechám vás totiž nahlédnout do doupěte démonů :-). Příjemné čtení!

Kolem osmé hodiny se do jídelny začali hrnout první andělé. Většina z nich si šla nachystat rychlou snídani. Někteří se energicky bavili, jiní se nad šálkem kávy teprve probírali. Nikdo nedával najevo, že by slyšel naši hádku.
"Same, ty si sedneš k tomu stolu v rohu. Nejsi jediný nováček, který sem přišel, za chvíli všem řeknu pár slov na uvítanou," přerušil mé úvahy Liam.
"Jak to myslíte?" zeptal jsem se podrážděně.
Starouš si povzdechl. "Prostě si tam sedni a snaž se splynout s okolím," řekl nevrle a odkráčel pryč.
Proklínal jsem toho zjizveného chlápka a šel si sednout na místo. Nováčci už tam seděli, takže jsem si připadal trochu divně, asi jako první den ve škole.
"Ehm, zdravím," řekl jsem inteligentně. "Jsem Sam."
Někteří mě normálně pozdravili, jiní alespoň zdvořile kývli. Jedna holka se nezmohla ani na to.
Chlapík, který seděl vpravo ode mě, dokonce vstal a energicky mi potřásl rukou. Byl to chlap jak hora, vysoký alespoň dva metry a jeho vzhledu dominoval dlouhý černý plnovous.
"Vítej, Same, mezi námi," řekl nadšeně. "Já jsem Frederic, ale všichni mi říkaj Frede."
Oplatil jsem mu úsměv. Bylo fajn narazit alespoň na jednoho milého člověka. Družení nikdy nebylo mou silnou stránkou, takže jsem čekal, že to bude katastrofa. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem sebe. Zarazilo mě, že jsou tu skoro samí dospělí. Jediný člověk, který byl zhruba v mé věkové kategorii, byla ta holka, která se mě neobtěžovala pozdravit. Měla krátké rudé vlasy, modré oči a namyšlený výraz. Působila jako někdo, komu pod nos strčili kravinec. Když si všimla, že se na ni dívám, znechuceně nakrčila nos a pohrdavě otočila hlavou jiným směrem. Já jsem se však královsky bavil. Líbilo se mi, že můžu tu fiflenu něčím naštvat. Bylo hned jasné, že se zrzkou kamarádi nebudeme.
Po několika dalších minutách mi začalo kručet v břiše. Litoval jsem toho, že jsem tak zbrkle smetl jídlo, které mi nabídl Liam. Zajímalo mě, kdy nám někdo přinese snídani.
"Jak dlouho budeme čekat na jídlo? To se kuchařky flákají nebo co?" zeptal jsem se svých společníků. Několik lidí se hlasitě rozesmálo. U Freda to dokonce vypadalo na nebezpečný záchvat smíchu. Nechápal jsem, co jsem řekl špatně.
"Tady si jídlo chystáme sami," zašeptala mi jedna asi třicetiletá žena, která seděla vedle mě.
"Aha, to jsem nevěděl," řekl jsem a připadal si trapně. Oni byli taky nováčci a věděli to. Ano, to jsem já. Sam Smith, rozený bavič, který dokáže díky své tupé palici rozesmát i ty nejkyselejší ksichty.
"Nic si z toho nedělej," ozvala se znovu ta žena. Všiml jsem si, že má úžasně modré oči. Dokonce jí nechyběl ani přívětivý úsměv. "Mimochodem, jsem Angie," dodala a znovu mě probodla těma úžasnýma očima. Všiml jsem si, jak se Fred vedle mě nepříjemně zavrtěl. Musel jsem skrýt úsměv, protože jsem poznal, že se mu Angie líbí.
Nakonec jsem vstal a šel si nachystat snídani, začalo mi totiž nepříjemně kručet v břiše. Naštěstí se ukázalo, že lidé v tomto ústavu nevedou stejné stravovací návyky jako můj učitel. Za chvíli už jsem spokojeně jedl čokoládové lupínky s mlékem.
Všiml jsem si, že mě zrzaňa pohoršeně sleduje a jí cosi, co podezřele připomínalo krmivo pro králíky.
Abych ji naštval, nabral jsem si plnou lžíci lupínků, chvíli rychle kousal a s plnou pusou se na ni usmál, takže jsem jí ukázal dokonalou práci svých zubů. Znechuceně se na mě podívala.
Když konečně všichni dojedli, Liam vstal a všechen hovor utichl. Nastala chvíle, které jsem se děsil nejvíc - vítání nováčků!
"Vážení, chtěl bych vám představit několik nových andělů, kteří sem přijeli podstoupit výcvik. Je to pro ně velká událost, pevně věřím, že se od nás naučí všechno, co budou v životě potřebovat," začal Liam a nepatrně na mě zamrkal.
"Mám tady seznam jmen, která budu postupně číst. Jakmile zazní jméno dotyčného, nechť se prosím postaví."
Následně začal pomalu číst naše jména. Snažil jsem se pozorně poslouchat, přesto mi některá jména vypadla. Kromě Freda a Angie jsem si ještě zapamatoval Francouzku Manon, což byla ta protivná zrzka, později jsem si v paměti vybavil i Bruna, malého podsaditého blonďáka s jasně německým přízvukem. Tak moc jsem se soustředil na to, abych si zapamatoval své společníky, že jsem Liama tak nějak přeslechl.
"Ehm, Same? Mohl bys prosím na malý okamžik vstát" přerušil najednou mé úvahy zjizvený anděl.
"Já… omlouvám se," řekl jsem zahanbeně. Nemotorně jsem vstal a co nejrychleji si zase sedl. Měl jsem pocit, že na mě ostatní civí, připadal jsem si jako cizokrajné zvířátko. Zrzka se jen posměšně uchechtla.
Když Liam dočetl všech deset jmen, jídelna se začala pomalu vyprazdňovat. Evidentně šlo pouze o formální záležitost.
Byl jsem trochu nesvůj, protože jsem nevěděl, co mám dělat. Chtěl jsem odejít, ale žádný nováček se ze židle nezvedl. Nakonec jsem se podřídil a zůstal s nimi.
Jak se dalo čekat, začátek našeho "programu" si vzal na starost Liam.
"Nejspíš jste přemýšleli, jak zde budete trávit svůj čas. Samozřejmě nechceme, abyste se tu cítili jako ve škole. Takové učení podle mě nemá žádný efekt. Nechci po vás, abyste psali úkoly, nosili uniformy a oslovovali mě profesore. Naším úkolem je zajistit…"
Dál už jsem fakt neměl sílu poslouchat. Bylo sice hezké, že nám chce všechno objasnit, ale mohl si odpustit ten nudný začáteční monolog. Začal jsem se trochu nudit.
Po několika minutách jsem se přistihl, že koukám na velikou pavučinu, která se vyjímala v rohu kousek ode mě. Byla tam moucha, která uvízla a teď se snažila utéct. Byl to však boj s větrnými mlýny. Už se k ní pomalu plížil pavouk, obávaný lovec.
Pak jsem však sebou trhnul. Všiml jsem si, že všichni kolem mě pomalu vstávají. Vstal jsem tedy taky a doufal, že jsem neprošvihnul něco důležitého. Pak jsem ucítil, jak mě někdo praštil do hlavy. Ten někdo byl samozřejmě Liam.
"Takhle chceš zvládnout výcvik za poloviční dobu?!" zeptal se ostře.
Hanbou jsem sklopil oči, protože jsem si vzpomněl, proč tu jsem. Jane na mě spoléhala a já jsem se tu mezitím flákal.
"Omlouvám se, už se to nestane," řekl jsem upřímně. Čekal, jsem, že Liam utrousí nějakou uštěpačnou poznámku, ale k mému překvapení se trochu pousmál.
"To doufám. Tak pojď, ostatní už na nás čekají."
"Kam to jdeme?" nedokázal jsem potlačit svou zvědavost.
"Kdybys poslouchal, věděl bys to. Tak pohni zadkem, ať nejsme poslední. Cestou ti řeknu pár informací, které jsi tak okázala ignoroval."
Jeho poslední poznámka byla ostrá jako špendlík, ale nebránil jsem se. Věděl jsem, že má pravdu, takže nemělo smysl mu nějak odporovat. Teď mě však zajímala jen jedna věc. Kam to ksakru jdeme?

kapitola 25. / 27.

Můj psí kamarád

15. ledna 2015 v 19:36 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Nikdy nezapomenu na den, kdy se k nám dostalo to rozkošné labradoří štěňátko. Bylo mi osm a chtěli jsme jet rybařit. Táta řekl mně a mé sestře, abychom donesly na chodbu deštníky. A tam seděl on, nejúžasnější pes na světě.
Samozřejmě jsme na žádné ryby nejeli, ale naplno se věnovali novému členu rodiny. Nejdřív byl chudáček celý nesvůj, ale za pár minut bylo po smutku a všude za námi chodil. Baculaté štěně s velkými tlapkami nezbedně hopsalo, přesto se mu první noc hrozně stýskalo po jeho psí mamince a plakal. Mamka si ho pak musela vzít k sobě do ložnice, protože kdo by odolal těm krásným hnědým očím :-).

Naše labradoří mimino rostlo jako z vody. Postupem času se z něho stal nezkrotný puberťák, který miloval hlavně naše boty. Ne že by měl vyloženě destruktivní sklony, prostě to považoval za ohromnou zábavu. Když jsme začali naše boty bránit, vybral si jako objekt zájmu i jiné věci - ve velké oblibě měl smeták.

Roneček nebyl způsobný labrador, který je v klidu. Naopak, jeho přemíra energie všechny udivovala. Celý život bláznivě skákal, vrtěl ocasem a měl v očích jakousi jiskru, která všem jeho lumpárnám dodávala jisté kouzlo. Nikdo se na něho nedokázal dlouho zlobit. Stačil smutný pohled a vše bylo odpuštěno. Uznávám, že to byla z jeho strany určitá forma vydírání. Ale fungovalo to.

Často mě také udivovalo, jak může mít takový krásný pes zálibu ve špíně. On ji prostě miloval! Nějakým záhadným způsobem si vždycky našel bláto, ve kterém by se mohl vyválet. A čím víc to zapáchalo, tím líp!
Jednou, čerstvě po vykoupání v řece, se dokonce vyválel v nedalekém ohništi. Popel se na něm držel asi týden a všichni sousedé se ptali, jestli nemáme nového psa. Myslela jsem, že ho zabiju.
Ale přestože to byl věčný špindíra, pro mě byl nejkrásnější.

Rony byl velký pes. A stejně tak měl i velký apetit. Granule, těstoviny, tvrdý chleba, kyselá okurka, hrášek, maso, kořínky v lese,… bylo jedno, co to je. Čas od času z něho dokonce vylezl i igelitový sáček. Zvláštní na tom bylo, že on vlastně nejedl. On přímo hltal. Člověk měl strach, že se zadusí, ale zjevně si to užíval.
Ne všechno se však dalo pozřít tak snadno. Kilo švestek s peckami by nejspíš neudělalo nikomu dobře. S hlasitým "bléé" šlo všechno ven.
Čas od času vyzkoušel i zlodějské praktiky.
"Kam zmizelo to maso, co před chvíli bylo na grilu?" ptala jsem se zmateně. Rony se na mě jenom nevinně podíval a oblízl se.

Po bouřlivém dospívání se však dostavila fáze klidného stáří. Ne že by byl nějak způsobnější. Pořád byl stejný rošťák, jen se už neobtěžoval prohánět kočky. Začal být také více mazlivější, zkrátka pro změnu trošku zvolnil tempo.
Čím víc stárnul, tím víc mi připadalo, že se vrací do štěněcích let. Všude za námi chodil a motal se nám pod nohy. Byl to zkrátka citový vyděrač a podle mě si toho byl plně vědom. Rád do nás strkal čumákem nebo packou, abychom ho hladili.

Poslední chvíle jeho života byly opravdu smutné. Dá se říct, že jsme pořád doufali, že se ze svých zdravotních problémů vyhrabe, ale už jsme mu nemohli pomoci. Ten pohled si však budu pamatovat navždy. Pohled, který mi říkal, že už chce odejít.
Roneček umřel v neděli, 11. 1. v r. 2015. Dožil se krásných jedenáct a půl let. Bohužel měl problémy s močovým kamenem a poslední týden nic nežral ani nepil, takže to šlo s ním rychle z kopce. Na radu veterináře jsme ho nechali v teple a dávali mu stříkačky s vodou a jídlem, ale marně. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než ho dát uspat.

Rozloučení je vždycky těžké. Navíc když víte, že je to opravdu naposledy. Byly to nejhorší chvíle, když jsem držela v rukou jeho ouško. Jeho velikou tlapu. Vlastně jeho život.
Tento pes mě provázel mým dětstvím i dospíváním. Byl to ten nejvěrnější přítel, jakého jsem si kdy mohla přát. Zažíval se mnou radostné i smutné chvilky, ale vždycky měl na mě náladu. Nikdy mě nepodrazil.
Vím, že smrt zvířete je vždycky smutná, ale tento pes byl pro mě jako člen rodiny. Jako bratr, který vás vyslechne. Vždy byl se mnou a teď nevím, co si bez něho počnu. Už nikdy žádná procházka. Nikdy žádné pohlazení, vrtění ocasem, ani oslintané kalhoty. To všechno, bez ohledu na to, jak moc mě to občas štvalo, mi bude chybět. On mi bude chybět. Ale myslím, že mu tento článek dlužím.

Lidi, mějte rádi svá zvířata a važte si jich. Nebudou tady věčně. Co můžete udělat dnes, neodkládejte na zítřek, protože pak už může být pozdě. Žijte tady a teď.

Design od