Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Můj psí kamarád

15. ledna 2015 v 19:36 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Nikdy nezapomenu na den, kdy se k nám dostalo to rozkošné labradoří štěňátko. Bylo mi osm a chtěli jsme jet rybařit. Táta řekl mně a mé sestře, abychom donesly na chodbu deštníky. A tam seděl on, nejúžasnější pes na světě.
Samozřejmě jsme na žádné ryby nejeli, ale naplno se věnovali novému členu rodiny. Nejdřív byl chudáček celý nesvůj, ale za pár minut bylo po smutku a všude za námi chodil. Baculaté štěně s velkými tlapkami nezbedně hopsalo, přesto se mu první noc hrozně stýskalo po jeho psí mamince a plakal. Mamka si ho pak musela vzít k sobě do ložnice, protože kdo by odolal těm krásným hnědým očím :-).

Naše labradoří mimino rostlo jako z vody. Postupem času se z něho stal nezkrotný puberťák, který miloval hlavně naše boty. Ne že by měl vyloženě destruktivní sklony, prostě to považoval za ohromnou zábavu. Když jsme začali naše boty bránit, vybral si jako objekt zájmu i jiné věci - ve velké oblibě měl smeták.

Roneček nebyl způsobný labrador, který je v klidu. Naopak, jeho přemíra energie všechny udivovala. Celý život bláznivě skákal, vrtěl ocasem a měl v očích jakousi jiskru, která všem jeho lumpárnám dodávala jisté kouzlo. Nikdo se na něho nedokázal dlouho zlobit. Stačil smutný pohled a vše bylo odpuštěno. Uznávám, že to byla z jeho strany určitá forma vydírání. Ale fungovalo to.

Často mě také udivovalo, jak může mít takový krásný pes zálibu ve špíně. On ji prostě miloval! Nějakým záhadným způsobem si vždycky našel bláto, ve kterém by se mohl vyválet. A čím víc to zapáchalo, tím líp!
Jednou, čerstvě po vykoupání v řece, se dokonce vyválel v nedalekém ohništi. Popel se na něm držel asi týden a všichni sousedé se ptali, jestli nemáme nového psa. Myslela jsem, že ho zabiju.
Ale přestože to byl věčný špindíra, pro mě byl nejkrásnější.

Rony byl velký pes. A stejně tak měl i velký apetit. Granule, těstoviny, tvrdý chleba, kyselá okurka, hrášek, maso, kořínky v lese,… bylo jedno, co to je. Čas od času z něho dokonce vylezl i igelitový sáček. Zvláštní na tom bylo, že on vlastně nejedl. On přímo hltal. Člověk měl strach, že se zadusí, ale zjevně si to užíval.
Ne všechno se však dalo pozřít tak snadno. Kilo švestek s peckami by nejspíš neudělalo nikomu dobře. S hlasitým "bléé" šlo všechno ven.
Čas od času vyzkoušel i zlodějské praktiky.
"Kam zmizelo to maso, co před chvíli bylo na grilu?" ptala jsem se zmateně. Rony se na mě jenom nevinně podíval a oblízl se.

Po bouřlivém dospívání se však dostavila fáze klidného stáří. Ne že by byl nějak způsobnější. Pořád byl stejný rošťák, jen se už neobtěžoval prohánět kočky. Začal být také více mazlivější, zkrátka pro změnu trošku zvolnil tempo.
Čím víc stárnul, tím víc mi připadalo, že se vrací do štěněcích let. Všude za námi chodil a motal se nám pod nohy. Byl to zkrátka citový vyděrač a podle mě si toho byl plně vědom. Rád do nás strkal čumákem nebo packou, abychom ho hladili.

Poslední chvíle jeho života byly opravdu smutné. Dá se říct, že jsme pořád doufali, že se ze svých zdravotních problémů vyhrabe, ale už jsme mu nemohli pomoci. Ten pohled si však budu pamatovat navždy. Pohled, který mi říkal, že už chce odejít.
Roneček umřel v neděli, 11. 1. v r. 2015. Dožil se krásných jedenáct a půl let. Bohužel měl problémy s močovým kamenem a poslední týden nic nežral ani nepil, takže to šlo s ním rychle z kopce. Na radu veterináře jsme ho nechali v teple a dávali mu stříkačky s vodou a jídlem, ale marně. Nezbývalo nám tedy nic jiného, než ho dát uspat.

Rozloučení je vždycky těžké. Navíc když víte, že je to opravdu naposledy. Byly to nejhorší chvíle, když jsem držela v rukou jeho ouško. Jeho velikou tlapu. Vlastně jeho život.
Tento pes mě provázel mým dětstvím i dospíváním. Byl to ten nejvěrnější přítel, jakého jsem si kdy mohla přát. Zažíval se mnou radostné i smutné chvilky, ale vždycky měl na mě náladu. Nikdy mě nepodrazil.
Vím, že smrt zvířete je vždycky smutná, ale tento pes byl pro mě jako člen rodiny. Jako bratr, který vás vyslechne. Vždy byl se mnou a teď nevím, co si bez něho počnu. Už nikdy žádná procházka. Nikdy žádné pohlazení, vrtění ocasem, ani oslintané kalhoty. To všechno, bez ohledu na to, jak moc mě to občas štvalo, mi bude chybět. On mi bude chybět. Ale myslím, že mu tento článek dlužím.

Lidi, mějte rádi svá zvířata a važte si jich. Nebudou tady věčně. Co můžete udělat dnes, neodkládejte na zítřek, protože pak už může být pozdě. Žijte tady a teď.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jane a Vincenzo Jane a Vincenzo | 16. ledna 2015 v 17:34 | Reagovat

Byl to opravdu hajzlík. Ale miloučký. Jen podotýkám, že bahno našel i v období hrozného sucha... :-D Krásný článek, Vikuňko. Dojalo nás to

2 Karin Karin | Web | 19. ledna 2015 v 13:38 | Reagovat

Byl to drahoušek, mazel chlupatej :) aspoň, že jsme ho poznali. Myslím, že prožil úžasný psí život :) díky vám

3 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 25. ledna 2015 v 17:16 | Reagovat

Vím, že už jsem ti jednou psala, ale cítím, že bych měla zopakovat aspoň tuhle větu:
Kdybych byla tvůj psí přítel a naučila bys mě číst, onen článek bych popadla do zubů, odnesla si jej do pelíšku a bránila takovou poctu i nepovolenými prostředky.
:-)

4 Gauri Gauri | E-mail | Web | 10. března 2016 v 17:24 | Reagovat

Tohle je nádherný článek. Úplně mě dojal a musela jsem si k sobě do postele hned zavolat toho mého hafana.
Pes je kamarád na celý život. Jeho život.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama