Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Březen 2015

Zom-B

29. března 2015 v 19:23 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Darren Shan
Počet stran: 166
Nakladatelství: Albatros Media - CooBoo
Rok vydání: 2015

Hlavní postavy: Becky (zkráceně B), Jizva, Tyler, Slon, Trev, O´Hibern, Lee, Měďák,…
Vedlejší postavy: Soví muž, matka B, Cass, Nancy,…


Děj:
Jednoho dne se na YouTube objeví video, ve kterém zombie pustoší jedno zapadlé městečko v Irsku. Nikdo tomu nevěří. Většina lidí si myslí, že se jedná o nějaký fór. Přesně to si myslí i B, tvrdá holka, která si nikdy nenechá nic líbit. Větší problémy má se svým násilnickým otcem, který většinu času tráví pitím a rasistickými řečmi. B se mu snaží ve všech ohledech zavděčit a získat si jeho lásku.
Je však trochu rozpolcená. Rasismus odsuzuje a snaží se být úplně jiná, ale chtě nechtě se na ní jeho vliv pomalu podepisuje. Často uráží studenty jiné pleti a schválně vyvolává rvačky. Ví, že je to špatně, ale zároveň se těší na pochvalu od otce. Má zachovat věrnost jemu, nebo svým zásadám?

Je to násilník. Mlátí svoji ženu. Rasista. Nenávistný, zlý parchant. Nejradši bych ho pověsila za nohy do průvanu. Šklebila se na něj, zatímco on by fňukal bolestí. Zeptala se ho, jestli je teď na sebe pyšný a jestli si pořád myslí, že mlátit svoji ženu a dítě je v pořádku.
Pak jsem si začala ty odporné myšlenky vyčítat. Vždyť on pro nás chce jen to nejlepší. Snaží se nám pomoct, dělá všechno, co je v jeho silách, aby nás navedl na správnou cestu. Bije nás jenom tehdy, když ho neposloucháme. Musíme se snažit víc. Musíme…
"Nesnáším ho," zaskučela jsem do dlaní.
Ale je to můj táta.
"Nesnáším ho."
Ale je to můj táta.
"Nesnáším ho."
Ale…

Videa se zombiemi začínají přibývat. B se tomu s kamarády jenom směje, vždyť nic takového přece neexistuje. Pobaveně sledují, jak zombie žere lidem mozky. Všichni se shodují na tom, že je to jen upoutávka na nějaký nový film.
Okolnosti se však začínají měnit. Nejdřív B potká děsivého Sovího muže, poté se střetne v muzeu s několika podivnými lidmi, kteří vypadají spíše jako mutanti. Je to všechno jenom náhoda?
B z toho nemá dobrý pocit, ale nechává to plavat. Vždyť zombie přece neexistují.
Jenže pak ty mozkuchtivé obludy zaútočí na její školu a propukne hotové peklo…

Můj názor:
Abych byla upřímná, tato kniha mě velice zklamala. Téma mě nejdřív nadchlo - těšila jsem se na známý Shanův děs! Jenže…
Zombie v autorově podání mě spíše pobavily. Obludy, které koušou lidi, vysávají mozky, trhají končetiny, vrčí,…
Pamatujete si na Zombie Apocalypse Book Tag? Tenkrát jsem napsala celkem vtipnou parodii právě na zombie. Tohle mi přišlo podobné. Nevím, možná to bylo tím, že se zombie objevily až někdy ke konci. Těžko říct.
Dále mi nesedly hlavní postavy. B je mi extrémně nesympatická. Pořád se snaží být svá a dělá ze sebe tvrďáka, přesto sebou nechává manipulovat. Nelíbí se mi, jak se pořád snaží omlouvat svého otce. Postupem času dělá úplně to samé, co on. A to nejvtipnější? Nakonec obětuje černého spolužáka zombíkům, protože jí to nařídil otec.

Ale abych pořád jen nekritizovala. Podle mě je tato kniha úžasně psychologicky propracovaná.
Darren se měl tentokrát vykašlat na nějaké zombie a raději z toho udělat knihu o reálném životě.
Otázka rasismu se tam řeší opravdu podrobně. A nejen to. B prakticky hledá samu sebe. Snaží se oprostit od vlivu svého otce (což se jí nakonec podaří). Řeší se zde manipulace, domácí násilí, mezilidské vztahy. Za to musím dát Darrenovi plus.

"Nevěřte nikomu. Vždycky se zamyslete nad tím, co vám říkají. Nevěřte těm lžím, kterými vás lidi krmí, i kdyby to byli učitelé nebo rodiče. Na konci každého dne byste se měli sami rozhodnout o tom, co je a není pravda."
Ohlédl se k tabuli a vzdychl si. "Ale tohle si zapamatujte. Svět je plný zlých a nenávistných hajzlů."
Několik lidí překvapeně zalapalo po dechu, ale většinou jsme si toho hrubého slova ani nevšimli.
"Nesmíme na ně zapomínat. Současně ale nezapomínejte na to, že to vy můžete být ten nejzlejší a nejvíc nenávistný člověk ze všech, takže se nezbavujte odpovědnosti za své činy."

Dále musím Darrena pochválit za Sovího muže, který byl víc než děsivý. Právě tohoto by se měl držet - tajemných lidí, intrikánů… to je přesně v jeho stylu. Jsem zvědavá, jak se vyvine druhý díl. Troufám si tvrdit, že tento podivný chlapík sehraje důležitou roli.

Z knihy Zom-B jsem tedy docela rozpačitá. Něco se mi líbilo, něco zase ne. Upírskou ságu zatím nepředčila, uvidíme, jak to bude pokračovat. Mile mě však překvapil konec.
Tak či onak se těším na druhý díl :-).

Úryvek:
Řítili jsme se chodbou. Za námi se ozývaly výkřiky, které se v nekonečné ozvěně nesly budovou. Byla jsem moc ráda, že jsem nezůstala v té tělocvičně. Znělo to příšerně, mnohem hůř, než když jsme se vyplížili pryč.
Na konci chodby jsme zahnuli doprava. Podlaha byla posetá těly. Byli to studenti jako my, rozervaní, pokousaní, zakrvácení. Mrtví. Když jsme se plížili okolo nich a nervózně je pozorovali, jestli se některý z nich neprobouzí, všimla jsem si, že všichni mají rozbité hlavy a vysáté mozky. Až na jednu holčičku, která měla hlavu nedotčenou. To se ovšem nedalo říct o jejích vnitřnostech - ty se válely všude.

"Weird Al" Yankovic - The Saga Begins

29. března 2015 v 12:06 | Victoria |  Hudba, videa
Něco pro fanoušky Star Wars! Tahle píseň je jednoduše geniálí :-D. Nejlepší: "Soon I´m gonna be a Jedi." :-D
Nebo: "I guess I´ll train this boy." A pak ukáže tu jeho fotku :-D. Rozhodně doporučuji!


Kapitola třicátá třetí - STÍNY MINULOSTI

28. března 2015 v 22:35 | Victoria |  Andělská křídla I.
Můj život se scvrkl na cosi nicotného. Šílenství mi otvíralo náruč a já chtěl do ní skočit. Kdybych byl sám, nejspíš by mi to prošlo. Jenže to nebylo tak lehké…
Byl konec února. Člověk by řekl, že se za ty dva měsíce dám alespoň trochu dohromady, ale houbelec. Od té osudné noci jsem s Liamem nepromluvil ani slovo. Ne že by se nesnažil. Zjizvený anděl mi promlouval do duše, omlouval se - zkrátka si chtěl promluvit. Měl se mnou nekonečnou trpělivost, ale i ta má své meze. Nakonec mu došlo, že to nemá smysl. Přestal se o mě starat, přestal na mě mluvit. Stal jsem se tím, čím jsem se chtěl stát - bloudícím stínem, který sice občas zavrčí, ale jinak setrvává v tichu.
Stále jsem odmítal uvěřit tomu, že je Liam můj otec. Náš vztah byl od první chvíle složitý, ale postupně jsme se sblížili. Nejdřív jsem ho bral jako učitele, za nějaký čas i jako dobrého přítele.
Ale teď? Měl bych mu snad říkat táto? Znělo to dost pitomě. Byl jsem zmatený a vnitřně rozervaný.
Skoro každý den jsem stál před zrcadlem a snažil se najít nějakou podobu s Liamem.
Byla to však ztráta času. Nikoho by nenapadlo, že jsme otec a syn. On byl vysoký a štíhlý, měl tmavé vlnité vlasy sahající až po ramena, černé oči a zjizvenou tvář. Já jsem byl spíše menší a podsaditý. Měl jsem stejně zvlněné vlasy jako on, ale ty moje byly světle hnědé. A přestože jsem holdoval heavy metalu, nikdy bych si nenechal narůst vlasy do takové délky. Nechtěl jsem vypadat jako mánička.
Moje oči byly taky dost výrazné, ale nikdy ne tak tmavé. Na chvíli jsem se střetl se svým pohledem.
Ty ocelové oči mě vyděsily. Byly nedůvěřivé, ostražité a plné zloby. Byl to pohled člověka, který byl zrazen.
Nakonec jsem jeden společný rys přece jen našel. Zjistil jsem, že se šklebím úplně stejným způsobem. Ten lehce sarkastický úsměv mě vyděsil. Nechtěl jsem mít s tmavovlasým andělem nic společného. Ani úsměv…
Andělé v tomto pošahaném ústavu si postupně zvykli, že se mi mají vyhýbat. Ke všem jsem se choval nepřátelsky a hrubě. Byla to známá strategie, která se mi nejednou osvědčila. Ne všichni si mé mrzoutství nechali líbit. Bruno, ten německý hromotluk, se tak trochu neovládl a dal mi jednu přes hubu. Málem jsme se porvali, ale nějací dva andělé nás od sebe odtrhli. Byl jsem zklamaný - vyhlídka na pořádnou rvačku mě těšila.
Učitelé si mého podivného chování samozřejmě všimli. Sem tam se našel někdo, kdo se mi snažil domluvit, ale většinou mě nechávali tak. Věděli, že mě může usměrnit jenom Liam, takže většinou chodili se stížnostmi za ním.
Jednoho dne se však do mě s chutí pustila Zaira. Kdyby byla chlap, klidně bych se s ní porval.
Ale u ženské, navíc u tak mrňavé ženské, jsem si to nedovolil.
"Same, můžeš na chviličku?" zavolala na mě na konci hodiny. Otráveně jsem se k ní otočil.
Věděl jsem, co mi chce. A vůbec se mi do této konverzace nechtělo.
"Mám na spěch," zavrčel jsem.
Pohrdavě se na mě podívala. "Na mě si čas uděláš."
"Tak dělej, ať to máme za sebou."
"Děláš mi starosti," začala váhavě.
"Nestarej se," odsekl jsem.
Jenom zavrtěla hlavou. "Nevím, co se stalo mezi tebou a Liamem, ale děsí mě to. Pozoruju tě už nějakou dobu. Chodíš mezi námi jako nevraživá mrtvola. Tohle nejsi ty."
"Nevíš o mně vůbec nic!" řekl jsem naštvaně.
"Pozor na jazyk, Same Smithi," vyštěkla. "Já nejsem Liam, nehodlám tolerovat tvé výbuchy vzteku!"
"Ach tak. V tom případě se ti fakt omlouvám. Omlouváááám," řekl jsem zpěvavě. Nad jejím vzteklým výrazem jsem se jenom posměšně ušklíbl. Byla mi ukradená.
"Jak chceš," prohlásila chladně. "Jako přítelkyni mě zřejmě odmítáš, to je tvoje věc. Nebudu vám do toho kecat. Já jsem však také tvoje učitelka, tak na to nezapomínej. Za tu dobu, co tady jsi, ses nezlepšil ani o píď. Jestli do měsíce u tebe neuvidím žádný pokrok, tak tě nepustím k závěrečným zkouškám."
Zhoupl se mi žaludek. To nemůže myslet vážně. Vždyť jde přece o Jane!
"Lžeš. Děláš si ze mě srandu," zachroptěl jsem.
Povýšeně zvedla obočí. "Myslím to smrtelně vážně. Už jsem o svém rozhodnutí informovala Liama.
A ujišťuji tě," dodala nezvykle vážně, "že si srandu nedělám!"
"Fajn! Ještě něco?!"
"Jo! Jdi se vycpat, Smithi!" zaječela a probodla mě zlostným pohledem.
"Páni, to bolelo. Asi se brzy rozbrečím," řekl jsem sarkasticky.
Za svou drzost jsem si vysloužil facku, ale to mě nepřekvapilo. Když Zaira odcházela, pořád jsem se chechtal. Pak mi však úsměv zmrzl na rtech a moje srdce spadlo až někam do kalhot. Opět jsem se stáhl do sebe. Věděl jsem, že se chovám jako idiot, ale nemohl jsem si pomoct. Nikdo mě nechápal. Nikdy jsem se neměl stát andělem. Měl jsem zemřít. K čemu to všechno vlastně je? Abych ochránil ji? Holku, kterou miluju? Vždyť stejně jednou umře. A já ji budu muset nechat jít. A pak chránit další osoby. Zas a znova, pořád dokola. Nekonečné loučení. Nekonečné utrpení. Jen začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Dokud sám nezemřu…

***
Andělská knihovna nebyla moc velká. Bylo tu pár polic, ve kterých se vyjímalo několik spisů o andělech, démonech, našich zvycích a tak podobně. Byly tu tři stoly, ale nikdo u nich neseděl. To je jeden z důvodů, proč jsem se tu objevil. Potřeboval jsem se někde schovat. A poslední místo, kde by mě někdo hledal, byla právě knihovna. Nakonec jsem si vytáhl Démonologii od A do Z a začal si v ní listovat. Neměl jsem v úmyslu nějak vehementně studovat, ale jeden odstavec mě přece jen zaujal.

Jak se anděl stane padlým?

V andělském společenství se zřídkakdy objevují zrádci, ale existují. Většina zastává názor, že nejlepší je vyhnout se hrozbě a poslat dotyčného do zatracení. V andělské historii však byly zaznamenány i případy, kdy byl anděl vyhnán. Neexistuje logické vysvětlení, proč dávat zrádci milost. Proč taky pouštět na svobodu něco, co ničí lidstvo?
Ať už jsou důvody jakékoli, stává se to. Jakmile proběhne soud, dotyčný anděl je obnažen a zbaven svých bílých křídel. Stane se z něj padlý anděl s křídly černými jako uhel. Je z něj poloviční démon.
Tato stvoření se také pasou na lidském neštěstí, ale jejich andělská stránka stále přetrvává, a právě to je odlišuje od démonů. Legenda praví, že padlý anděl může být znovu navrácen. Dobrovolně však musí projít očistcem, do kterého ho pošle Anděl všech andělů. Tam zakusí všechnu bolest, kterou kdy způsobil. Očistec může trvat i několik set let. Existují pouze tři padlí andělé, kteří se rozhodli vrátit se ke svému andělskému poslání. Dva z nich zešíleli. Poslednímu byla navrácena bílá křídla.
Jedno je však jisté! Jestliže narazíte na padlého, je lepší ho rovnou zabít. Více na str. 133

Už už jsem chtěl přetočit na danou stránku, když vtom mě vyrušily něčí kroky. Modlil jsem se, ať to není Liam. Když jsem si všiml osoby, která vešla, otráveně jsem si povzdechl. Bezva. To mi tak ještě chybělo. Byla to ta protivná zrzka Manon.
"Co ty tu děláš?" zeptal jsem se ostře.
"Tobě se tak budu zpovídat," odsekla stejným tónem.
"Já tě tu ale nechci, tak laskavě vypadni!"
"Pche. Běž se vycpat!" odsekla a šla si sednout ke stolu o okna.
"Krávo!" neudržel jsem se. Byl jsem podrážděný a ona to moc dobře věděla.
"Ó, velectěný pane Smithi, račte prominout. Udělám vše, co řeknete," prohlásila ironicky.
"Zapomněla sis vzít prášek na menzes?" vrátil jsem jí to.
"Ty jsi fakt kretén!"
Zasmál jsem se. "Díky, drahoušku."
"Bože, fakt nechápu, jak jsem tě mohla milovat. Změnil ses. A bohužel musím říct, že k horšímu."
Podezřívavě jsem se na ni podíval. "Co to kecáš za hovadiny? Ty sis něčeho šlehla?"
Teatrálně se na mě usmála. "Je to dlouhá doba, viď, Same?"
"Nehraj to na mě!" zavrčel jsem.
"Já nehraju vůbec nic," řekla klidně.
"Ty jsi fakt vadná! Nechápu, proč s tebou ztrácím čas. Vždyť-"
"Tak se na mě sakra podívej!" zaječela, až jsem málem spadl ze židle.
Nechápal jsem, o co jí jde. Jestli si chtěla získat mou pozornost, byl to dost ubohý pokus. Nejspíš to byl jen nějaký trapný vtípek. Jenže ona pokračovala.
"No tak, Same. Podívej se na mě! Tak se na mě přece podívej!" řekla naléhavým hlasem. A já tentokrát poznal, že to myslí vážně.
Byla to jen namyšlená slepice. Obyčejná holka. Postavu měla žensky zaoblenou, přesto byla štíhlá. Oblečená byla dost jednoduše - rifle, tenisky a plandavý svetr. Na první pohled mě rozhodně nezaujala.
"Koukni se na můj obličej. Podívej se mi do očí," naléhala.
Zrzavé vlasy střižené na krátko, plné rty, modré oči… ne, nic mi to neříkalo. Ale pak jsem se zarazil. Na tom obličeji bylo cosi povědomého. Najednou jsem cítil, jak mi zase strká jazyk do ucha. Její hebké rty. Piercing v obočí. Vzpomínky se pomalu vynořovaly na povrch.
Ach ne, pomyslel jsem si. To ne. To nemůže být ona. Prostě ne! Jenže byla…
"Ty jsi Rubínová Sue, že?" zašeptal jsem přiškrceným hlasem.
"Jsem," odpověděla sebevědomě.
Ustrašeně jsem se přikrčil. Myslel jsem, že tohle už je uzavřená kapitola. Myslel jsem, že jsem to nechal všechno za sebou. Zřejmě jsem se mýlil. Stíny minulosti mě opět dostihly…

kapitola 32. / 34.

Roneček

28. března 2015 v 20:00 | Victoria |  Fotky
Po dlouhé době jsem se dostala k funkčnímu internetu (u sestry), takže konečně přidávám fotky mého psího kámoše.
Byl vážně úžasný, smraďoch jeden. Snad už je mu dobře.


Řekni sýr!



Extra špindíra




Pohodlíčko



Netopýr


Můj smeták!


Zvědavec


Blbeček




Model




Pan bodlinka

28. března 2015 v 19:24 | Victoria |  Fotky
Včera si moje sestra a můj budoucí švagr přivezli z Brna miminko ježečka, takže jsem prý oficiálně teta. Gratulujte mi :-D.
Není to obyčejný ježek z lesa, nýbrž ježek bělobřichý, tedy speciálně vyšlechtěný druh. Je velký asi jako můj křeček a zatím se docela brání, takže mám popíchané ruce. Řeknu vám, docela to bolí, když se "zaklubíčkuje" :-D. Ale jinak je hrozně miloučký! Má úžasný čumáček a je to velký zvědavec. Ale to, že mě počůral (a hůř), si teda mohl odpustit.
Tak co, líbí se vám? :-)






Chybíš mi

22. března 2015 v 22:42 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Byl jsi tu vždy se mnou. Doprovázel jsi mě na každém kroku, motal ses mi pod nohy.
Každý den jsi čekal u branky, až přijdu ze školy. Vesele jsi vrtěl ocasem, šťouchal do mě čumákem a nejednou mi zašpinil kalhoty.
Občas jsem tvého dolézání měla po krk a okřikla tě. Jsem ráda, že jsi to bral tak v klidu.
Vždy ses sebevědomě vrátil pro další pohlazení. Netřeba dodávat, že jsem neodolala.
Vzpomínám, jak jsem nejednou zabořila obličej do tvého zlatého kožíšku, abych si otřela slzy.
Byl jsi tu pro mě i v těch nejtěžších chvílích. Dokázal jsi mě utěšit a vyslechnout. Měl jsi se mnou nekonečnou trpělivost, nikdy jsi mě nezradil. Byl jsi zkrátka mým nejlepším přítelem.
Chybí mi vůně tvých tlapek a plandavé uši.
Chybí mi tvůj věčný optimismus.
Chybí mi naše společné procházky.

Chybíš mi Ty, můj věrný kamaráde…

Kapitola třicátá druhá - LIAMŮV PŘÍBĚH

21. března 2015 v 11:42 | Victoria |  Andělská křídla I.
Dneska je to extrémně dlouhá kapitola, tak si toho važte :-D. Nejspíš tam bude plno chyb - jak gramatických, tak v ději. Fakt jsem se snažila, ale prostě nezaručuju, že to bude bez chyby. Věnováno všem čtenářům! Příjemné čtení :-).

Zrada vždycky bolí. O to víc, když vás podrazí opravdu blízká osoba. Najednou je vám všechno jedno. Zjištění, že všechno byla jen hra a lež, vás zkrátka srazí na zem.
Zvláštní, jak lhostejné mi bylo, jestli mě Liam objeví. Nepřišlo mi to důležité. Hlavní byla skutečnost, kterou jsem čirou náhodou zjistil - jsem Liamův syn a můj bratr je padlý anděl, který se mě zřejmě snaží zabít. Není to skvělé?
Seděl jsem v té staré skříni a utíral si slzy, které mi neúprosně stékaly po tváři. Cítil jsem se pořád dost mizerně, ale prvotní šok pomalu ustupoval. Nejsem si jistý, o čem se pak Luca s Liamem bavili. Zbytek hovoru mi nějak unikl. Dokonce jsem nevěděl, jestli už Luca odešel. Na chvíli jsem přestal myslet na svou bolest a zaposlouchal se. Žádný hovor. Jen tiché kroky a občas melancholický povzdech. To tedy znamenalo, že je Liam v pokoji sám.
Seděl jsem tiše a skoro ani nedýchal. Čekal jsem na příležitost, kdy budu moct nenápadně vyklouznout ze skříně a zdrhnout do svého pokoje.
Čekal jsem dlouho. Nevím, kolik času už uplynulo, ale musela to být nejmíň hodina, možná dvě. Občas jsem se snažil počítat minuty, ale po čase jsem to spletl a musel jsem začít znovu. Když už jsem se smířil s faktem, že tuto noc strávím ve skříni, Liam otevřel dveře od mojí skrýše.
V tu chvíli jsem litoval, že u sebe nemám foťák. To by byl snímeček! Přestože mě ten prevít podrazil, měl jsem co dělat, abych se nerozesmál. Tvářil se tak překvapeně, až to bylo komické.
"Ty…" vysoukal ze sebe. Bylo jasné, že mě tady nečekal. "Jak dlouho tu jsi?" zeptal se přiškrceným hlasem.
Probodl jsem ho nenávistným pohledem. "Chcete vědět, co všechno jsem slyšel? Tak já vám to teda povím. VŠECHNO!"
Cítil jsem, jak se mě znovu zmocňuje vztek. Měl jsem sto chutí ho uhodit. Ruce jsem musel mít zaťaté v pěsti, aby se mi tolik netřásly. Chtěl jsem ho zabít…
"Same, máš plné právo mě nenávidět," řekl smutným hlasem. "Musíš mi věřit. Chtěl jsem tě jen ochrá -"
"Strčte si ty svoje řeči někam!" přerušil jsem ho. "Měsíce! Bydlel jsem s vámi pod jednou střechou měsíce! A vy? Proč byste se mi obtěžoval něco říct? Vždyť já přece nemusím nic vědět!" prohlásil jsem ironicky. Pak jsem popadl jeho lampu a mrštil ji o zeď. Okamžitě se roztříštila na kusy, ale mně to bylo jedno.
"Máš naprostou pravdu," prohlásil klidným hlasem.
Znechuceně jsem po něm plivl. "JÁ VÁM VĚŘIL!" křičel jsem. "MYSLEL JSEM, ŽE JSME PŘÁTELÉ!"
"Same…"
"NE! Mlčte! Uděláte líp. Nechci slyšet další lži. Už ne… nemůžu…" řekl jsem vysíleně. Opíral jsem se o stůl a v hlavě mi to šrotovalo o sto šest. Pár minut jsem mlčel, abych si odpočinul, přesto jsem na sobě cítil jeho pohled. Bylo mi jasné, že jsme ještě neskončili.
"Tak?" vyštěkl jsem.
"Ehm, co jako?" zeptal se Liam nechápavě.
"VŠECHNO!" zakřičel jsem a střelil po něm nenávistným pohledem. "Chci vědět všechno! Jak moje matka mohla být tak pitomá, že si začala s někým, jako jste vy?! Proč jste se mi rozhodl zničit život? Nebo byste mi mohl laskavě prozradit, proč jste se na mě vykašlal, když jsem se narodil!"
"Vím, jak to vypadá, ale…"
"ŘEKL JSEM, AŤ SI STRČÍTE TY SVOJE KECY NĚKAM!"
Anděl si povzdechl a ukázal na křeslo. "Co kdybychom se na to raději posadili?" zeptal se.
Měl jsem sto chutí mu říct, že mu na nějakou posranou židli seru, ale ta zdvořilá nabídka mě zarazila. Nerozhodně jsem přešlapoval a přemýšlel, jestli ho mám nebo nemám poslat do prdele.
"Prosím. Udělal jsem spoustu chyb, to samozřejmě vím. Rád bych ti ale vysvětlil všechno, co chceš vědět," řekl Liam prosebným hlasem.
"Fajn," zavrčel jsem a rozvalil se do křesla.
"Díky," řekl a opatrně se na mě usmál.
Načež vytáhl ze šuplíku dvě skleničky a láhev whisky. Když si všiml mého zvednutého obočí, tak jenom pokrčil rameny. "Bude to dlouhý příběh," varoval mě.
"Já mám čas."
Přikývl. "Začnu tedy tím, jak jsem se stal andělem."
"Andělem?" vyjekl jsem překvapeně. O své minulosti se přede mnou nikdy nezmiňoval. Nebyl jsem si jistý, jak je Liam starý, ale rozhodně to nebyl žádný mladíček.
"Říkal jsem, že to bude dlouhý příběh," řekl a s povzdechem nám nalil pití.
"Dobře, tak tedy pokračujte," pobídl jsem ho.
"Narodil jsem se v Londýně v roce 1632. Bylo to špinavé město plné krys a žebráků, kteří nestíhali uživit ani sami sebe, natož své rodiny. Já jsem měl štěstí. Můj otec byl vážený obchodník a má matka šikovná švadlena. Strávil jsem své dětství po boku sedmi sourozenců a můj život se mi více méně líbil. Nejsem si jistý, kdy se to přesně zvrtlo. Bylo mi asi dvaatřicet, když udeřila velká morová nákaza. Polovina města vymřela, včetně mých rodičů a čtyř sourozenců. Přežil jsem jen já, má sestra Juliette a bratři Robert a Thomas. Zodpovědnost se však přenesla na mě - musel jsem se začít o své mladší sourozence starat.
O dva roky později však nastala další tragédie, která Londýn velice poznamenala. Určitě už jsi slyšel o velkém požáru, který překvapil spící obyvatele jednoho brzkého rána. Opět se mu nevyhnula ani má rodina. Tenkrát byla většina domů ze dřeva, takže si to dovedeš představit. Ještě teď si vzpomínám na ten děsný žár, paniku a touhu přežít. Měl jsem pokoj ve třetím patře a od dveří mě dělila ohnivá stěna. V zoufalství jsem vyskočil z okna," řekl Liam s úsměvem.
"Tak proto ty jizvy a popáleniny," prohlásil jsem udiveně. Tvář tmavovlasého anděla vypadala dost otřesně. Když jsme se seznámili, dlouho jsem si na to nemohl zvyknout. Teď už jsem to bral jako samozřejmost.
"Ten den jsem učinil velké rozhodnutí," pokračoval Liam. "Dodnes nevím, proč si vybral Luca zrovna mě. Občas si u mě koupil zboží na trhu, ale prakticky jsme se neznali. On tvrdí, že to byl instinkt."
"Co se stalo s vašimi sourozenci?" zeptal jsem se zvědavě.
"Zemřeli na následky požáru. Už jim nešlo pomoci."
"To je mi líto," řekl jsem upřímně.
Anděl se letmo pousmál. "Bylo to dávno. Není třeba je oplakávat. Každopádně se vraťme k mému příběhu, který jsi tak dychtivě chtěl slyšet. Nebudu ti vykládat, co jsem dělal následující roky. Stal jsem se andělem a ochraňoval. Pamatuji si každou osobu, která byla pod mými ochrannými křídly. Někteří byli staří jako sám čas, jiní sotva uměli chodit. Před třiceti lety jsem však potkal tu nejúžasnější a nejkrásnější ženu na této planetě. Anna byla jedinečná. Okamžitě začala tušit, že nejsem člověk. V té době jsem navíc procházel hlubokou vnitřní krizí. Byl jsem unavený svým životem. Ona mě svým úsměvem a radostí k životu zachránila."
"Moment, má matka byla Samantha, ne Anna," opravil jsem ho po pár minutách ticha. Liam na mě nechápavě koukal, ale pak si dlaněmi zakryl oči. Měl jsem nepříjemný pocit, že mi něco uniká.
"Same, neřekl jsem ti všechno," řekl Liam nešťastně.
"Jak to sakra myslíte?" zeptal jsem se ho ostře.
"Ta žena, která tě vychovávala, nebyla tvá matka. Samantha byla Annina starší sestra. Bylo příliš nebezpečné, abys zůstával s Annou. Uznávám, že to bylo i částečně kvůli mně. Mohli mě odhalit."
"To snad… není… pravda!" vysoukal jsem ze sebe namáhavě. Cítil jsem, jak se mě znovu zmocňuje vztek.
"Je to tak, bohužel."
"Nenávidím vás!" procedil jsem skrze zuby.
Smutně se na mě podíval. "Chápu. Máš na to plné právo. Každopádně jsem ti svůj příběh ještě nedořekl. Chceš ho slyšet?"
"Pokračujte," pobídl jsem ho chladným hlasem.
"Chtěl jsem to s Annou skončit. Náš vztah byl příliš riskantní. V té době jsem porušoval všechna pravidla. Jenže po dvou letech našeho vztahu se nám narodil syn."
"Owen," dodal jsem tiše.
Přikývl. "Ano. A za tři roky ty. On vyrůstal normálně s Annou. U tebe už jsem riskovat nechtěl."
"Takže jste měl strach o svůj velevzácný krček," prohlásil jsem znechuceně.
"Tak trochu," uznal Liam. "Do konce svého života si to však nepřestanu vyčítat. Ale abych se vrátil k vyprávění. Owen měl ve dvaceti letech velmi těžkou dopravní nehodu. Nejdřív to vypadalo nadějně, ale nezvládl to. Po správnosti jsem ho měl nechat zemřít, ale byl jsem příliš slabý. Nedokázal jsem to. Místo toho jsem z něho udělal anděla."
"A co Anna? Co se s ní stalo? Žije ještě?" vyzvídal jsem. Celý život jsem vyrůstal ve lži. Se svou matkou (respektive tetou) jsem vycházel velice špatně. Nezvládala mě, byl jsem pro ni spíše přítěží. Ale třeba existovala možnost, že bych mohl poznat i svou biologickou matku. Musel jsem to zkusit, avšak nemohl jsem si nevšimnout, jak se Liamův výraz změnil. Místo tvrďáka tu byl muž - zarmoucený, plný bolesti a žalu.
"Ano," zašeptal. "Ano, žije. Ale je to jen otázka času. Těsně po čtyřicítce jí objevili glioblastom, což je mozkový nádor. Nemá sebemenší šanci," řekl poraženým hlasem. Všiml jsem si zatoulané slzy, která si hledala cestičku po jeho tváři. Rozhodl jsem se být taktní a pro jednou to nekomentovat.
"Můžu ji vidět?" zeptal jsem se nadějně.
Liam se trochu pousmál. "Určitě bude mít radost. Ale až skončíš výcvik, ten je teď pro tebe nejdůležitější."
V duchu jsem s ním nesouhlasil a chtěl jsem se o tom dohadovat, ale došlo mi, že na to teď není ta správná chvíle, takže jsem jenom přikývl.
"A co Owen? Proč se stal padlým andělem?"
"Můj prvorozený syn byl skvělý žák. Chytrý, odvážný, nadaný. Všechny anděly si dokázal omotat kolem prstu. Za nějaký čas se však ukázalo, že se dělí o andělské informace s démony. Zradil nás a místo toho přijal učení démonů. Díky němu padlo mnoho skvělých andělů."
"A to jste ho nemohli zničit? Vždyť -"
"Ještě ty mi to připomínej!" vyštěkl Liam. "Samozřejmě probíhal soud, ale já se za něho přimluvil, přestože se z něho stal nebezpečný šílenec. Já ale nemohl. Byl to můj syn…"
"Takže jste ho vyhnali? Jen tak?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Ano. A teď se snaží dostat tebe."
"Ví o tom, že jsem jeho bratr? A vy náš otec?"
Liam pokrčil rameny. "Pochybuji. Ale někdo to o nás ví."
"Proč myslíte?"
Chvíli bylo ticho. Liam měl ve tváři zamyšlený výraz, zřejmě se rozmýšlel, co mi má říct. Nakonec začal mluvit o nějaké legendě. Vypadalo to, že si spíš povídá sám pro sebe.
"Existuje legenda. Když někdo obětuje při úplňku tři anděly, kteří jsou pokrevně příbuzní, stane se nejmocnějším. Stačí jim vypít krev při takovém zvláštním rituálu."
Ohromeně mi poklesla brada. "Takže proto nás chtějí nalákat zpátky do města? Ale to je přece nesmysl! Owen je démon, to přece…"
"Je napůl anděl a napůl démon. Padlý anděl. Zřejmě ho někdo využívá. Ten blbec si to ani neuvědomuje."
"Takže jsme v parádním průšvihu," prohlásil jsem pesimisticky.
"Nejhorší však na tom je, že se lidstvo brzy nedobrovolně zúčastní války andělů proti těm zrůdám, proti démonům…"

kapitola 31. / 33.

Lana Del Rey

20. března 2015 v 20:02 | Victoria |  Hudba, videa
Tuhle zpěvačku jsem objevila úplnou náhodou. Má zvláštní hlas, který vám uvízne v paměti. A její písně? Úžasné! Je sice fakt, že jsou docela depresivní, ale mně se to líbí. Lana je prostě svá :-).


Born To Die


Burning Desire


Summertime Sadness


Once Upon A Dream


Young and Beautiful


Big Eyes



Knižní novinky 4

20. března 2015 v 19:38 | Victoria |  Knižní novinky
Tak jsem se definitivně rozhodla - již brzy přibude nová rubrika zvaná Knižní novinky :-D. Ehm, je mi to trapné, ale zase jsem neodolala. Jako divoké zvíře jsem se vrhla do několika knihkupectví (holt Levné knihy, divíte se mi? :-D), kde jsem nasávala vůni knížek a šla po té správné stopě :-D. Moje peněženka je zase o něco lehčí - penízky mi vesele mávaly - "Hvíííízd!" (to vymyslela moje sestra - jakmile se začnou utrácet peníze, tak prostě hvízd z peněženky :-D).
Možná by mi přece jen prospěla nějaká ta terapie, už to začíná být se mnou vážné. Ta rozumná část mého mozku mě nabádá, abych začala své vášni odolávat, ale knihomol ve mně skáče radostí :-D.

Žijme naplno (Ralph Smart) - je to sice trochu netradiční žánr, ale poslední dobou mě hrozně zajímá psychologie, filosofie, esoterika a různé motivační knížky. A teď mohu říct jen jediné - Ralph Smart je prostě génius! Brzy se můžete těšit na recenzi, ve které bych vám chtěla tohoto úžasného chlapíka představit.A abych vás navnadila, budou i videa! Samozřejmě jeho, ne moje :-D.


Setkání s anděly (Doreen Virtue) - jak jsem psala, zajímám se i o esoteriku. Tuto knížku jsem dostala od sestry a jejího přítele. Je nejen o andělech, objevují se zde například také duchové. Je mi jasné, že ne každý má tyto knihy rád. Mě to ovšam docela zajímá - Doreen je navíc i psychoterapeutka, takže je tam hodně věcí i z oblasti psychologie :-).


Palách prokletých, Bratři až do smrti (Darren Shan) - ach, mé srdce radostí skáče :-D. Já ho prostě zbožňuju, ale to už asi víte :-D. Je sice fakt, že první dva díly byly docela slabé, ale přece jen doufám, že pan Shan opět projeví svou genialitu :-D. Tak mě napadá, že bych konečně mohla napsat ty recenze na Shanovu ságu (prostě o poloupírovi Darrenovi, aby vás to nemátlo). Jen tak pro pobavení - zrovna čtu poslední díl o Darrenovi a dneska se mi zdál sen, jak se mě snaží zabít Steve Leopard a Ervé :-D. Docela síla mít za zády takové bestie, ještě že byl poblíž Vandža :-D.





Zom - B (Darren Shan) - u Casion na blogu jsem si přečetla, že Darren napsal novou knihu (tentokrát o zombie). Takže jsem neváhala jsem ani minutu :-D. Dneska jsem šla náhodou kolem knihkupectví a tu knihu si prostě koupila.
Juchů! Juchů! Hvíííízd! :-D


Nana (Émile Zola) - tuhle knihu určitě většina z vás zná. Zabiják byl prostě famózní. Nana je jakési pokračování, kde se dozvíme, co se stalo s dceruškou pijanů. Samozřejmě vím, že z ní bude prostitutka, ale i tak se na tuto knihu hrozně těším. Mám ráda autorův naturalismus :-).


Škola noci 10 - Skrytá (P. C. Castová, Kristin Castová) - tato fantasy série rozhodně stojí za přečtení,
ale abych byla upřímná, už mě ten počet dílů začíná unavovat. Desátý díl jsem si koupila spíš proto,
abych měla celou sérii. Nejvíc mě štve, že se ze Zoye stala hrozná (s prominutím) děvka :-D.
Prvních několik knih bylo skvělých, postupně kvalita upadá, což je škoda. Uvidíme, co autorky předvedly v tomto dílu :-). Kniha jen za 69 Kč, no nekupte to :-D.


Dvojčata (Saskia Sarginsonová) - údajně psychologický román, takže se mám určitě na co těšit :-)
Mám ji objednanou přes internet (prostě velké slevy no :-D), takže ještě čekám, až mi ji doručí.


Kapitola třicátá první - TOHLE SE PROSTĚ SLOVY POPSAT NEDÁ

19. března 2015 v 20:00 | Victoria |  Andělská křídla I.
A na scénu přichází moje oblíbená kapitola! Což zřejmě znamená, že se vám nebude líbit :-D. Nevím, čím to je, ale kapitoly, které se líbí mně, většinou kritizujete :-D. A ty, které se mi nelíbí, se zase líbí vám. Divné, ne? :-D
Nebojte, už končím s těmi psychoušskými úvahami. Tuto kapitolu bych chtěla věnovat Maitter. Příjemné čtení!

Lucova oslava se pomalu chýlila ke konci. Většina andělů se odebrala do svých pokojů, protože už bylo fakticky dost pozdě. V jídelně zůstalo jen pár lidí. Jednalo se hlavně o starší a váženější anděly, kteří si povídali o starých časech, ale i o budoucnosti. Mezi nimi byl samozřejmě Luca, Liam, ale také ta mrňavá učitelka, Zaira. Nabídli mi, jestli s nimi nechci ještě posedět, ale já už jsem byl docela unavený, takže jsem se co nejslušněji omluvil a odešel. Byl to ale příjemný večer a já odcházel s úsměvem na tváři.
Jak jsem tak šel temnou chodbou, moje myšlenky se opět zatoulaly k Jane. Stávalo se mi to čím dál častěji. Neskutečně mi ta potvůrka chyběla! Nešlo jen o to, že jsem cítil její emoce, ale bylo v tom zkrátka něco víc. Něco, co jsem si nechtěl přiznat.
Litoval jsem, že jí nemůžu ani zavolat. Samozřejmě bych mohl, ale přišlo by se na to. Stejně tak se kontrolovaly e-mailové schránky. Bylo to prostě bez šance. Občas jsem k ní posílal své myšlenky. Byly to jednoduché věty a já si představoval, jak proniknou až do její mysli a ona je uslyší. Tohle však byla vyšší magie, takže jsem pochyboval, že by se mi to mohlo povést. Někdy se ale stane, že anděl vyšle myšlenku své osobě nevědomky - třeba v případě, kdy je dotyčný člověk v nebezpečí. Je to prý jakýsi instinkt a anděl kolikrát netuší, jakou myšlenku vyslal.
Když jsem šel kolem Liamova pokoje, napadlo mě něco šíleného. Podobně bláznivé nápady končí průšvihem. Pár blbostí už jsem udělal, ale kdyby to dopadlo špatně tentokrát…
Zkrátka a dobře, byl by to byl průser jako hrom. Mé špatné já však bylo silnější. Opět zvítězilo pokročilé stádium demence.
Opatrně jsem vyzkoušel, jestli má Liam odemčeno. Kupodivu měl. Jeho pokoj byl jednoduše zařízený, avšak podle dvou měkkých křesel a malinkého stolku bylo jasné, že si hodně zakládá i na pohodlí.
Jinak tu byla velká postel, obří skříň, pracovní stůl se židlí a hlavně - laptop!
Sedl jsem si ke stolu a notebook zapnul. Byl jsem si na devadesát devět procent jistý, že počítač bude vyžadovat heslo. Liam však opět překvapil. Buď si byl v sídle andělů neuvěřitelně jistý, nebo začal stejně jako já trpět demencí. Každopádně jsem byl šťastný jako blecha, protože jeho počítač stoprocentně nikdo nekontroloval. Byl jsem prostě dítě štěstěny.
Ještě chvíli jsem se usmíval jako blbeček, ale pak se moje prsty rozběhly po klávesnici.

Jane,

promiň mi prosím, že píšu až teď. Určitě jsi na mě dost naštvaná, což naprosto chápu (na tvém místě bych zuřil vzteky). Nemám však příliš mnoho možností psát maily, jako to dělám teď. Co se týče jiného způsobu komunikace, žádný není.
Neptej se mě na nic a já ti nebudu muset lhát. Rád bych ti o sobě napsal spoustu věcí, ale bohužel nemůžu, tak to prosím pochop. Nejsem v Austrálii - o tomhle jsem ti tak trochu lhal - ale snad se za pár měsíců uvidíme (pokud všechno půjde tak, jak má).
Doufám, že jsi v pořádku a neděláš žádné hlouposti.
Hlavně mi prosím nepiš žádný e-mail!!! Jestli tedy nechceš, aby ze mě Liam nadělal sekanou.
Dávej na sebe pozor a věř svému srdci,

Tvůj Sam (samozřejmě nejkrásnější a nejúžasnější!)

P.S. Pozdravuj naši partu.
P.P.S. Úsměv ti moc sluší.

Několikrát jsem si zprávu přečetl a spokojeně kliknul na tlačítko odeslat. Znělo to dobře. Neprozradil jsem jí moc věcí. Nic, co by bylo důležité. Akorát jsem doufal, že mi Jane přece jen nepošle zpětnou zprávu. Tu svou jsem samozřejmě smazal.
Vypnul jsem počítač a chystal se k odchodu. Pro dnešek už toho dobrodružství bylo dost.
Už už jsem chtěl vypadnout, když vtom jsem uslyšel před Liamovými dveřmi nějaké hlasy. Začal jsem panikařit, protože mi bylo jasné, kdo to asi je. Hledal jsem vhodnou skrýš, kde bych se mohl ukrýt - v jednu chvíli jsem dokonce uvažoval, že vyskočím z okna. V porovnání se zuřivým Liamem to byla docela příjemná alternativa.
Nakonec jsem vlezl do jeho velké skříně. Nic moc, ale snad to bude stačit.
Srdce mi tlouklo tak zběsile, až jsem měl strach, že mě dotyční uslyší. Dlaně jsem se snažil otřít o košili, protože se mi šíleně potily. Byl jsem prostě v maléru!
Slyšel jsem, jak se otevřely dveře. Podle hlasů jsem poznal, že se jedná o dva lidi, konkrétně o Liama a Lucu.
"Dáš si před spaním skleničku?" zeptal se Liam.
"Velice rád. Koneckonců jsi se mnou chtěl něco probrat, nemýlím-li se snad?"
"Ano, ale nebude to příjemné téma. Vždyť víš," řekl mladší z andělů. Chvíli bylo slyšet cinkání skleniček, jak je Liam vytahoval z šuplíku na stůl. Můj strach trochu přebila zvědavost. Vím, že jsem se měl modlit ke všem bohům, ale nemohl jsem si pomoct - zajímalo mě, o čem si budou povídat.
"Posaď se a nech mě nalít pití. Je zcela jasné, že tě něco velmi rmoutí. Pověz mi o tom," řekl Luca.
Proti své vůli jsem se ušklíbl. Liam na mě vždy působil jako vzor ctnosti, ale zřejmě to tak horké nebylo, když si schovával v šuplíku lahvinku pro příležitostné návštěvy.
"Je to zlé, nevím, jak mám začít," řekl Liam váhavým hlasem. "Netušil jsem důvod, proč se démoni shlukují na jedno místo. Bylo to krajně neobvyklé, to ano. Jenže když se začali zajímat o Samovu osobu, došlo mi to."
"Nech mě hádat," přerušil ho Luca, "legenda o nejmocnějším."
Liam si povzdechl. "Ano, je to tak. Nikdy jsem na ni nevěřil. Tři andělé, kteří jsou pokrevně příbuzní? Nesmysl! Ale pak…"
"Pak ses zamiloval do lidské ženy," navázal Luca mírným hlasem.
Kdybych v tu chvíli seděl na židli, stoprocentně bych z ní spadl. Zamilovaný Liam? Absurdní! Vždyť mi pořád opakoval, že se nikdy nesmíme zaplést s člověkem! A já ho svým způsobem poslechl, i když mě to stálo dost přemáhání.
"Byla to hloupost. Rád bych to napravil, ale co se stalo, nedá se odestát. Anna byla nejúžasnější žena, jakou jsem kdy poznal. A já jí podlehl."
"Milovat není hřích, leč u anděla je to složité. Máme svá pravidla. Ty jsi bohužel porušil to nejpřísnější. Správně jsem tě měl potrestat a zavrhnout. V tomhle jsem selhal," prohlásil Luca vesele.
"Měl jsi to udělat," řekl Liam znechuceně. "Pohrdám sám sebou a tím, co jsem udělal. Na mém životě už mi nezáleží. Nejhorší na tom je, že jsem ohrozil životy svých synů."
Musel jsem si vrazit pěst do pusy, abych nahlas nevyjekl. Tohle nemohla být pravda! Bylo to… bylo… ani tisíci slovy bych to nedokázal vyjádřit. Byl jsem si skoro jistý, že Liam s Lucou o mně ví a baví se na můj účet. Měl bych vylézt a pokorně přijmout trest…
"Na tvého prvního syna si pamatuji velice dobře. Je úsměvné, jak velký rozdíl mezi nimi je, že? Owen se choval jako neviňátko. Respektoval pravidla a choval se vždy způsobně ve všech ohledech. Všichni si mysleli, že z něho bude skvělý anděl," povzdechl si starý muž.
Tmavovlasý anděl si odfrkl. "Místo toho nás zradil a přidal se k démonům."
"Víš moc dobře, že úplným démonem nikdy nebude. Je z něj poloviční démon - padlý anděl. Teď má křídla černá jako ta nejčernější noc. Přesto je to tvůj syn…"
"To on ale neví. Špatně jsem ho vychoval, Luco. Udělal jsem chybu, když jsem z něho stvořil anděla."
"Každopádně ses ve druhém případě nemýlil. Chlapec se učí rychle, přestože má problém, ehm, s tím, co je správné a co ne," prohlásil Luca vesele.
"Ano, Sam je úplně jiný. Vede si velmi dobře. Nedovedeš si představit, jak jsem na něho pyšný. Možná je to ode mě naivní, ale tak nějak věřím, že mě nezklame."
Seděl jsem v té temné skříni a měl jsem pocit, že mi vnitřnosti shoří zaživa. Byl jsem si jistý, že prostě vybuchnu. Kousal jsem se do rtu tak moc, až mi začala téct krev. Nevnímal jsem to. Chtěl jsem jen jediné - zabít ho! Toužil jsem, aby alespoň na chvíli pocítil všechnu tu bolest. Poprvé v životě jsem opravdu toužil ublížit. To děsivé tajemství mě srazilo na zem. Tak moc jsem chtěl křičet, ale nešlo to - měl jsem pocit, že mě někdo škrtí. Seděl jsem tam a cítil jsem se zrazený, vnitřně zraněný. Jakási dýka mě pořád bodala. Ne, to on - můj přítel, rádce. Vzal tu zbraň do rukou a nemilosrdně bodal.
Nemohl jsem nic. Jen sedět a tiše plakat nad tím zrádným a bolestivým pánem, totiž životem…

kapitola 30. / 32.