Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola třicátá první - TOHLE SE PROSTĚ SLOVY POPSAT NEDÁ

19. března 2015 v 20:00 | Victoria |  Andělská křídla I.
A na scénu přichází moje oblíbená kapitola! Což zřejmě znamená, že se vám nebude líbit :-D. Nevím, čím to je, ale kapitoly, které se líbí mně, většinou kritizujete :-D. A ty, které se mi nelíbí, se zase líbí vám. Divné, ne? :-D
Nebojte, už končím s těmi psychoušskými úvahami. Tuto kapitolu bych chtěla věnovat Maitter. Příjemné čtení!

Lucova oslava se pomalu chýlila ke konci. Většina andělů se odebrala do svých pokojů, protože už bylo fakticky dost pozdě. V jídelně zůstalo jen pár lidí. Jednalo se hlavně o starší a váženější anděly, kteří si povídali o starých časech, ale i o budoucnosti. Mezi nimi byl samozřejmě Luca, Liam, ale také ta mrňavá učitelka, Zaira. Nabídli mi, jestli s nimi nechci ještě posedět, ale já už jsem byl docela unavený, takže jsem se co nejslušněji omluvil a odešel. Byl to ale příjemný večer a já odcházel s úsměvem na tváři.
Jak jsem tak šel temnou chodbou, moje myšlenky se opět zatoulaly k Jane. Stávalo se mi to čím dál častěji. Neskutečně mi ta potvůrka chyběla! Nešlo jen o to, že jsem cítil její emoce, ale bylo v tom zkrátka něco víc. Něco, co jsem si nechtěl přiznat.
Litoval jsem, že jí nemůžu ani zavolat. Samozřejmě bych mohl, ale přišlo by se na to. Stejně tak se kontrolovaly e-mailové schránky. Bylo to prostě bez šance. Občas jsem k ní posílal své myšlenky. Byly to jednoduché věty a já si představoval, jak proniknou až do její mysli a ona je uslyší. Tohle však byla vyšší magie, takže jsem pochyboval, že by se mi to mohlo povést. Někdy se ale stane, že anděl vyšle myšlenku své osobě nevědomky - třeba v případě, kdy je dotyčný člověk v nebezpečí. Je to prý jakýsi instinkt a anděl kolikrát netuší, jakou myšlenku vyslal.
Když jsem šel kolem Liamova pokoje, napadlo mě něco šíleného. Podobně bláznivé nápady končí průšvihem. Pár blbostí už jsem udělal, ale kdyby to dopadlo špatně tentokrát…
Zkrátka a dobře, byl by to byl průser jako hrom. Mé špatné já však bylo silnější. Opět zvítězilo pokročilé stádium demence.
Opatrně jsem vyzkoušel, jestli má Liam odemčeno. Kupodivu měl. Jeho pokoj byl jednoduše zařízený, avšak podle dvou měkkých křesel a malinkého stolku bylo jasné, že si hodně zakládá i na pohodlí.
Jinak tu byla velká postel, obří skříň, pracovní stůl se židlí a hlavně - laptop!
Sedl jsem si ke stolu a notebook zapnul. Byl jsem si na devadesát devět procent jistý, že počítač bude vyžadovat heslo. Liam však opět překvapil. Buď si byl v sídle andělů neuvěřitelně jistý, nebo začal stejně jako já trpět demencí. Každopádně jsem byl šťastný jako blecha, protože jeho počítač stoprocentně nikdo nekontroloval. Byl jsem prostě dítě štěstěny.
Ještě chvíli jsem se usmíval jako blbeček, ale pak se moje prsty rozběhly po klávesnici.

Jane,

promiň mi prosím, že píšu až teď. Určitě jsi na mě dost naštvaná, což naprosto chápu (na tvém místě bych zuřil vzteky). Nemám však příliš mnoho možností psát maily, jako to dělám teď. Co se týče jiného způsobu komunikace, žádný není.
Neptej se mě na nic a já ti nebudu muset lhát. Rád bych ti o sobě napsal spoustu věcí, ale bohužel nemůžu, tak to prosím pochop. Nejsem v Austrálii - o tomhle jsem ti tak trochu lhal - ale snad se za pár měsíců uvidíme (pokud všechno půjde tak, jak má).
Doufám, že jsi v pořádku a neděláš žádné hlouposti.
Hlavně mi prosím nepiš žádný e-mail!!! Jestli tedy nechceš, aby ze mě Liam nadělal sekanou.
Dávej na sebe pozor a věř svému srdci,

Tvůj Sam (samozřejmě nejkrásnější a nejúžasnější!)

P.S. Pozdravuj naši partu.
P.P.S. Úsměv ti moc sluší.

Několikrát jsem si zprávu přečetl a spokojeně kliknul na tlačítko odeslat. Znělo to dobře. Neprozradil jsem jí moc věcí. Nic, co by bylo důležité. Akorát jsem doufal, že mi Jane přece jen nepošle zpětnou zprávu. Tu svou jsem samozřejmě smazal.
Vypnul jsem počítač a chystal se k odchodu. Pro dnešek už toho dobrodružství bylo dost.
Už už jsem chtěl vypadnout, když vtom jsem uslyšel před Liamovými dveřmi nějaké hlasy. Začal jsem panikařit, protože mi bylo jasné, kdo to asi je. Hledal jsem vhodnou skrýš, kde bych se mohl ukrýt - v jednu chvíli jsem dokonce uvažoval, že vyskočím z okna. V porovnání se zuřivým Liamem to byla docela příjemná alternativa.
Nakonec jsem vlezl do jeho velké skříně. Nic moc, ale snad to bude stačit.
Srdce mi tlouklo tak zběsile, až jsem měl strach, že mě dotyční uslyší. Dlaně jsem se snažil otřít o košili, protože se mi šíleně potily. Byl jsem prostě v maléru!
Slyšel jsem, jak se otevřely dveře. Podle hlasů jsem poznal, že se jedná o dva lidi, konkrétně o Liama a Lucu.
"Dáš si před spaním skleničku?" zeptal se Liam.
"Velice rád. Koneckonců jsi se mnou chtěl něco probrat, nemýlím-li se snad?"
"Ano, ale nebude to příjemné téma. Vždyť víš," řekl mladší z andělů. Chvíli bylo slyšet cinkání skleniček, jak je Liam vytahoval z šuplíku na stůl. Můj strach trochu přebila zvědavost. Vím, že jsem se měl modlit ke všem bohům, ale nemohl jsem si pomoct - zajímalo mě, o čem si budou povídat.
"Posaď se a nech mě nalít pití. Je zcela jasné, že tě něco velmi rmoutí. Pověz mi o tom," řekl Luca.
Proti své vůli jsem se ušklíbl. Liam na mě vždy působil jako vzor ctnosti, ale zřejmě to tak horké nebylo, když si schovával v šuplíku lahvinku pro příležitostné návštěvy.
"Je to zlé, nevím, jak mám začít," řekl Liam váhavým hlasem. "Netušil jsem důvod, proč se démoni shlukují na jedno místo. Bylo to krajně neobvyklé, to ano. Jenže když se začali zajímat o Samovu osobu, došlo mi to."
"Nech mě hádat," přerušil ho Luca, "legenda o nejmocnějším."
Liam si povzdechl. "Ano, je to tak. Nikdy jsem na ni nevěřil. Tři andělé, kteří jsou pokrevně příbuzní? Nesmysl! Ale pak…"
"Pak ses zamiloval do lidské ženy," navázal Luca mírným hlasem.
Kdybych v tu chvíli seděl na židli, stoprocentně bych z ní spadl. Zamilovaný Liam? Absurdní! Vždyť mi pořád opakoval, že se nikdy nesmíme zaplést s člověkem! A já ho svým způsobem poslechl, i když mě to stálo dost přemáhání.
"Byla to hloupost. Rád bych to napravil, ale co se stalo, nedá se odestát. Anna byla nejúžasnější žena, jakou jsem kdy poznal. A já jí podlehl."
"Milovat není hřích, leč u anděla je to složité. Máme svá pravidla. Ty jsi bohužel porušil to nejpřísnější. Správně jsem tě měl potrestat a zavrhnout. V tomhle jsem selhal," prohlásil Luca vesele.
"Měl jsi to udělat," řekl Liam znechuceně. "Pohrdám sám sebou a tím, co jsem udělal. Na mém životě už mi nezáleží. Nejhorší na tom je, že jsem ohrozil životy svých synů."
Musel jsem si vrazit pěst do pusy, abych nahlas nevyjekl. Tohle nemohla být pravda! Bylo to… bylo… ani tisíci slovy bych to nedokázal vyjádřit. Byl jsem si skoro jistý, že Liam s Lucou o mně ví a baví se na můj účet. Měl bych vylézt a pokorně přijmout trest…
"Na tvého prvního syna si pamatuji velice dobře. Je úsměvné, jak velký rozdíl mezi nimi je, že? Owen se choval jako neviňátko. Respektoval pravidla a choval se vždy způsobně ve všech ohledech. Všichni si mysleli, že z něho bude skvělý anděl," povzdechl si starý muž.
Tmavovlasý anděl si odfrkl. "Místo toho nás zradil a přidal se k démonům."
"Víš moc dobře, že úplným démonem nikdy nebude. Je z něj poloviční démon - padlý anděl. Teď má křídla černá jako ta nejčernější noc. Přesto je to tvůj syn…"
"To on ale neví. Špatně jsem ho vychoval, Luco. Udělal jsem chybu, když jsem z něho stvořil anděla."
"Každopádně ses ve druhém případě nemýlil. Chlapec se učí rychle, přestože má problém, ehm, s tím, co je správné a co ne," prohlásil Luca vesele.
"Ano, Sam je úplně jiný. Vede si velmi dobře. Nedovedeš si představit, jak jsem na něho pyšný. Možná je to ode mě naivní, ale tak nějak věřím, že mě nezklame."
Seděl jsem v té temné skříni a měl jsem pocit, že mi vnitřnosti shoří zaživa. Byl jsem si jistý, že prostě vybuchnu. Kousal jsem se do rtu tak moc, až mi začala téct krev. Nevnímal jsem to. Chtěl jsem jen jediné - zabít ho! Toužil jsem, aby alespoň na chvíli pocítil všechnu tu bolest. Poprvé v životě jsem opravdu toužil ublížit. To děsivé tajemství mě srazilo na zem. Tak moc jsem chtěl křičet, ale nešlo to - měl jsem pocit, že mě někdo škrtí. Seděl jsem tam a cítil jsem se zrazený, vnitřně zraněný. Jakási dýka mě pořád bodala. Ne, to on - můj přítel, rádce. Vzal tu zbraň do rukou a nemilosrdně bodal.
Nemohl jsem nic. Jen sedět a tiše plakat nad tím zrádným a bolestivým pánem, totiž životem…

kapitola 30. / 32.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 54.2% (52)
Jane 25% (24)
Liam 15.6% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2.1% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 23. března 2015 v 20:10 | Reagovat

Uááá!
Kašlu na blbosti, musím číst dál!

2 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 27. března 2015 v 20:06 | Reagovat

Mnohokrát ti děkuji za věnování. Bez mučení přiznávám, že tahle kapitola bude oblíbená i u mě. Juchů!

Dneska budu velký rýpal... Hnidopišství:
nepiš žádný e-mail!! - tečky, otazníky, vykřičníky se píší buď jednou, nebo třikrát
P.S. pozdravuj naši partu
P.P.S. úsměv ti moc sluší
---- chybí velká písmena a tečky
Bylo to…bylo…ani tisíci - za trojtečkou se píše mezera
problém, ehm, s tím(čárka) co je správné

Přemýšlím nad větou "Místo toho nás zradil, přidal se k démonům a přijal jejich učení.". Nepřipadá mi, že je potřeba, aby Liam říkal něco víc než "Místo toho nás zradil." On i Luca to vědí, a co se Sama týče, podrobněji Owenovu podlost zmiňuješ v další kapitole (aspoň myslím).

Toť vše :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama