Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola třicátá třetí - STÍNY MINULOSTI

28. března 2015 v 22:35 | Victoria |  Andělská křídla I.
Můj život se scvrkl na cosi nicotného. Šílenství mi otvíralo náruč a já chtěl do ní skočit. Kdybych byl sám, nejspíš by mi to prošlo. Jenže to nebylo tak lehké…
Byl konec února. Člověk by řekl, že se za ty dva měsíce dám alespoň trochu dohromady, ale houbelec. Od té osudné noci jsem s Liamem nepromluvil ani slovo. Ne že by se nesnažil. Zjizvený anděl mi promlouval do duše, omlouval se - zkrátka si chtěl promluvit. Měl se mnou nekonečnou trpělivost, ale i ta má své meze. Nakonec mu došlo, že to nemá smysl. Přestal se o mě starat, přestal na mě mluvit. Stal jsem se tím, čím jsem se chtěl stát - bloudícím stínem, který sice občas zavrčí, ale jinak setrvává v tichu.
Stále jsem odmítal uvěřit tomu, že je Liam můj otec. Náš vztah byl od první chvíle složitý, ale postupně jsme se sblížili. Nejdřív jsem ho bral jako učitele, za nějaký čas i jako dobrého přítele.
Ale teď? Měl bych mu snad říkat táto? Znělo to dost pitomě. Byl jsem zmatený a vnitřně rozervaný.
Skoro každý den jsem stál před zrcadlem a snažil se najít nějakou podobu s Liamem.
Byla to však ztráta času. Nikoho by nenapadlo, že jsme otec a syn. On byl vysoký a štíhlý, měl tmavé vlnité vlasy sahající až po ramena, černé oči a zjizvenou tvář. Já jsem byl spíše menší a podsaditý. Měl jsem stejně zvlněné vlasy jako on, ale ty moje byly světle hnědé. A přestože jsem holdoval heavy metalu, nikdy bych si nenechal narůst vlasy do takové délky. Nechtěl jsem vypadat jako mánička.
Moje oči byly taky dost výrazné, ale nikdy ne tak tmavé. Na chvíli jsem se střetl se svým pohledem.
Ty ocelové oči mě vyděsily. Byly nedůvěřivé, ostražité a plné zloby. Byl to pohled člověka, který byl zrazen.
Nakonec jsem jeden společný rys přece jen našel. Zjistil jsem, že se šklebím úplně stejným způsobem. Ten lehce sarkastický úsměv mě vyděsil. Nechtěl jsem mít s tmavovlasým andělem nic společného. Ani úsměv…
Andělé v tomto pošahaném ústavu si postupně zvykli, že se mi mají vyhýbat. Ke všem jsem se choval nepřátelsky a hrubě. Byla to známá strategie, která se mi nejednou osvědčila. Ne všichni si mé mrzoutství nechali líbit. Bruno, ten německý hromotluk, se tak trochu neovládl a dal mi jednu přes hubu. Málem jsme se porvali, ale nějací dva andělé nás od sebe odtrhli. Byl jsem zklamaný - vyhlídka na pořádnou rvačku mě těšila.
Učitelé si mého podivného chování samozřejmě všimli. Sem tam se našel někdo, kdo se mi snažil domluvit, ale většinou mě nechávali tak. Věděli, že mě může usměrnit jenom Liam, takže většinou chodili se stížnostmi za ním.
Jednoho dne se však do mě s chutí pustila Zaira. Kdyby byla chlap, klidně bych se s ní porval.
Ale u ženské, navíc u tak mrňavé ženské, jsem si to nedovolil.
"Same, můžeš na chviličku?" zavolala na mě na konci hodiny. Otráveně jsem se k ní otočil.
Věděl jsem, co mi chce. A vůbec se mi do této konverzace nechtělo.
"Mám na spěch," zavrčel jsem.
Pohrdavě se na mě podívala. "Na mě si čas uděláš."
"Tak dělej, ať to máme za sebou."
"Děláš mi starosti," začala váhavě.
"Nestarej se," odsekl jsem.
Jenom zavrtěla hlavou. "Nevím, co se stalo mezi tebou a Liamem, ale děsí mě to. Pozoruju tě už nějakou dobu. Chodíš mezi námi jako nevraživá mrtvola. Tohle nejsi ty."
"Nevíš o mně vůbec nic!" řekl jsem naštvaně.
"Pozor na jazyk, Same Smithi," vyštěkla. "Já nejsem Liam, nehodlám tolerovat tvé výbuchy vzteku!"
"Ach tak. V tom případě se ti fakt omlouvám. Omlouváááám," řekl jsem zpěvavě. Nad jejím vzteklým výrazem jsem se jenom posměšně ušklíbl. Byla mi ukradená.
"Jak chceš," prohlásila chladně. "Jako přítelkyni mě zřejmě odmítáš, to je tvoje věc. Nebudu vám do toho kecat. Já jsem však také tvoje učitelka, tak na to nezapomínej. Za tu dobu, co tady jsi, ses nezlepšil ani o píď. Jestli do měsíce u tebe neuvidím žádný pokrok, tak tě nepustím k závěrečným zkouškám."
Zhoupl se mi žaludek. To nemůže myslet vážně. Vždyť jde přece o Jane!
"Lžeš. Děláš si ze mě srandu," zachroptěl jsem.
Povýšeně zvedla obočí. "Myslím to smrtelně vážně. Už jsem o svém rozhodnutí informovala Liama.
A ujišťuji tě," dodala nezvykle vážně, "že si srandu nedělám!"
"Fajn! Ještě něco?!"
"Jo! Jdi se vycpat, Smithi!" zaječela a probodla mě zlostným pohledem.
"Páni, to bolelo. Asi se brzy rozbrečím," řekl jsem sarkasticky.
Za svou drzost jsem si vysloužil facku, ale to mě nepřekvapilo. Když Zaira odcházela, pořád jsem se chechtal. Pak mi však úsměv zmrzl na rtech a moje srdce spadlo až někam do kalhot. Opět jsem se stáhl do sebe. Věděl jsem, že se chovám jako idiot, ale nemohl jsem si pomoct. Nikdo mě nechápal. Nikdy jsem se neměl stát andělem. Měl jsem zemřít. K čemu to všechno vlastně je? Abych ochránil ji? Holku, kterou miluju? Vždyť stejně jednou umře. A já ji budu muset nechat jít. A pak chránit další osoby. Zas a znova, pořád dokola. Nekonečné loučení. Nekonečné utrpení. Jen začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Dokud sám nezemřu…

***
Andělská knihovna nebyla moc velká. Bylo tu pár polic, ve kterých se vyjímalo několik spisů o andělech, démonech, našich zvycích a tak podobně. Byly tu tři stoly, ale nikdo u nich neseděl. To je jeden z důvodů, proč jsem se tu objevil. Potřeboval jsem se někde schovat. A poslední místo, kde by mě někdo hledal, byla právě knihovna. Nakonec jsem si vytáhl Démonologii od A do Z a začal si v ní listovat. Neměl jsem v úmyslu nějak vehementně studovat, ale jeden odstavec mě přece jen zaujal.

Jak se anděl stane padlým?

V andělském společenství se zřídkakdy objevují zrádci, ale existují. Většina zastává názor, že nejlepší je vyhnout se hrozbě a poslat dotyčného do zatracení. V andělské historii však byly zaznamenány i případy, kdy byl anděl vyhnán. Neexistuje logické vysvětlení, proč dávat zrádci milost. Proč taky pouštět na svobodu něco, co ničí lidstvo?
Ať už jsou důvody jakékoli, stává se to. Jakmile proběhne soud, dotyčný anděl je obnažen a zbaven svých bílých křídel. Stane se z něj padlý anděl s křídly černými jako uhel. Je z něj poloviční démon.
Tato stvoření se také pasou na lidském neštěstí, ale jejich andělská stránka stále přetrvává, a právě to je odlišuje od démonů. Legenda praví, že padlý anděl může být znovu navrácen. Dobrovolně však musí projít očistcem, do kterého ho pošle Anděl všech andělů. Tam zakusí všechnu bolest, kterou kdy způsobil. Očistec může trvat i několik set let. Existují pouze tři padlí andělé, kteří se rozhodli vrátit se ke svému andělskému poslání. Dva z nich zešíleli. Poslednímu byla navrácena bílá křídla.
Jedno je však jisté! Jestliže narazíte na padlého, je lepší ho rovnou zabít. Více na str. 133

Už už jsem chtěl přetočit na danou stránku, když vtom mě vyrušily něčí kroky. Modlil jsem se, ať to není Liam. Když jsem si všiml osoby, která vešla, otráveně jsem si povzdechl. Bezva. To mi tak ještě chybělo. Byla to ta protivná zrzka Manon.
"Co ty tu děláš?" zeptal jsem se ostře.
"Tobě se tak budu zpovídat," odsekla stejným tónem.
"Já tě tu ale nechci, tak laskavě vypadni!"
"Pche. Běž se vycpat!" odsekla a šla si sednout ke stolu o okna.
"Krávo!" neudržel jsem se. Byl jsem podrážděný a ona to moc dobře věděla.
"Ó, velectěný pane Smithi, račte prominout. Udělám vše, co řeknete," prohlásila ironicky.
"Zapomněla sis vzít prášek na menzes?" vrátil jsem jí to.
"Ty jsi fakt kretén!"
Zasmál jsem se. "Díky, drahoušku."
"Bože, fakt nechápu, jak jsem tě mohla milovat. Změnil ses. A bohužel musím říct, že k horšímu."
Podezřívavě jsem se na ni podíval. "Co to kecáš za hovadiny? Ty sis něčeho šlehla?"
Teatrálně se na mě usmála. "Je to dlouhá doba, viď, Same?"
"Nehraj to na mě!" zavrčel jsem.
"Já nehraju vůbec nic," řekla klidně.
"Ty jsi fakt vadná! Nechápu, proč s tebou ztrácím čas. Vždyť-"
"Tak se na mě sakra podívej!" zaječela, až jsem málem spadl ze židle.
Nechápal jsem, o co jí jde. Jestli si chtěla získat mou pozornost, byl to dost ubohý pokus. Nejspíš to byl jen nějaký trapný vtípek. Jenže ona pokračovala.
"No tak, Same. Podívej se na mě! Tak se na mě přece podívej!" řekla naléhavým hlasem. A já tentokrát poznal, že to myslí vážně.
Byla to jen namyšlená slepice. Obyčejná holka. Postavu měla žensky zaoblenou, přesto byla štíhlá. Oblečená byla dost jednoduše - rifle, tenisky a plandavý svetr. Na první pohled mě rozhodně nezaujala.
"Koukni se na můj obličej. Podívej se mi do očí," naléhala.
Zrzavé vlasy střižené na krátko, plné rty, modré oči… ne, nic mi to neříkalo. Ale pak jsem se zarazil. Na tom obličeji bylo cosi povědomého. Najednou jsem cítil, jak mi zase strká jazyk do ucha. Její hebké rty. Piercing v obočí. Vzpomínky se pomalu vynořovaly na povrch.
Ach ne, pomyslel jsem si. To ne. To nemůže být ona. Prostě ne! Jenže byla…
"Ty jsi Rubínová Sue, že?" zašeptal jsem přiškrceným hlasem.
"Jsem," odpověděla sebevědomě.
Ustrašeně jsem se přikrčil. Myslel jsem, že tohle už je uzavřená kapitola. Myslel jsem, že jsem to nechal všechno za sebou. Zřejmě jsem se mýlil. Stíny minulosti mě opět dostihly…

kapitola 32. / 34.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 54.2% (52)
Jane 25% (24)
Liam 15.6% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2.1% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 28. března 2015 v 23:17 | Reagovat

Triumfální "HA!" :-D Hořce zábavná kapitola. K čertu se safíry, jedna potvora z publika baží po vysvětlení Rubínové Sue...

2 Jane Jane | 29. března 2015 v 13:45 | Reagovat

Rubínová Sue? Nějaká prostitutka? Doufám, že bude nějaký detailní popis:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama