Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola třicátá čtvrtá - ŠÍLENSTVÍ NA DOSAH

5. července 2015 v 0:48 | Victoria |  Andělská křídla I.
Joo! Konečně se dostavila má milá kamarádka Inspirace! :-D Kapitola je trochu pochmurná, takže se předem omlouvám. Začíná to být dramatické, muhehe! :-D Trochu mi vadí, že na blogu nejdou odstavce, takhle to působí dost zmateně.
Nu což, stejně vám přeji příjemné čtení :-).

"Slečno Grankristnová, popište nám prosím toho vraha," požádal mě komisař tichým, ale sebevědomým hlasem.
"Já… nemůžu si vzpomenout. Byla tma."
"Prosím, slečno. Stačí alespoň základní charakteristika. Co třeba nějaká zvláštnost?"
Třesoucíma se rukama jsem si mnula spánky. Ta únava byla děsná. A ještě děsnější byly mé myšlenky - chaotické a zmítající se v nekonečném kruhu. Musím si vzpomenout. Prostě musím. Jsem jediný svědek té hrůzné události. Tma. Vřískot. Krev...
A on. Vrah. Najednou se mi začala vybavovat jeho tvář.
"Byl to mladý muž. Řekla bych, že zhruba v mém věku," začala jsem mluvit a snažila se soustředit.
"Velmi dobře. Pokračujte. Byl ten muž vysoký?"
"Ne. Byl spíše střední postavy. A v dobré fyzické kondici. Taky měl na sobě černou koženou bundu. A…"
"Slečno? Co jste chtěla říct?" tázal se ten holohlavý muž ve snaze podpořit mou náhlou sdílnost.
"Ty oči! Jeho oči byly rudé jako krev! A… ach můj bože… byl to Sam! Sam Smith je ten vrah!" ječela jsem hystericky.
"Jen klid, drahoušku. Klid. My to samozřejmě víme. Jen jsme se chtěli ujistit."
"Cože?!" vyštěkla jsem zmateně. "Co se to děje? Proč jste mě tedy volali?"
"Je to běžný postup, nemusíte se bát. Ale ještě musíte identifikovat oběti. Koukněte se na fotky," přistrčil ke mně obálku, "třeba vám budou tito lidí povědomí."
Myslela jsem, že to nejhorší už mám za sebou, ale opět jsem se mýlila. Kéž bych nikdy neviděla tu obálku! Nejspíš mi ji připravil sám ďábel.
Jen co jsem se koukla na první fotku, projela mnou vlna neskutečné bolesti. To přece nemůže být pravda. To není pravda! To ne! Ale byla…
Začala jsem skučet jako raněné zvíře, které někdo postřelil. Můj malinký bratr Jake! Jeho ubohé tělíčko bylo rozřezané, hlava oddělená od těla, oči vypoulené. Hrůza mu zkřivila obličej do příšerné masky, jeho ústa se prapodivně šklebila.
"NE! Prosím, už ne! Nemůžu!"
"Musíte se podívat na všechny fotky, slečno Grankristnová."
Vytáhla jsem tedy druhou a jen stěží vnímala svůj výkřik. Slzy mi rozmazávaly vidění, přesto jsem mrtvého zahlédla. Jeremy. Ach ne. Mrtvý. Je mrtvý. Slovo "mrtvý" se mi ozývalo v hlavě jako zaseknuté cédéčko. Jeho tělo bylo celé napuchlé a fialové. Hlava mého bratra byla dvakrát větší než obvykle. Smrt se na něm vyřádila. Mrtvý…
"Nechte mě! Nechte mě být! Já už nechci!" ječela jsem, hroutíc se v slzách.
"Už jen poslední fotka, slečno," řekl komisař.
Může být smrt hezká? Zřejmě ano. Kudrnatá dívka měla prázdný výraz a na tváři letmý úsměv. Jinak nic. Žádné známky násilí. Přesto mi přeběhl mráz po zádech. Na té fotce jsem byla já. Mrtvá.
"Ach můj bože!" vykřikl komisař. "Zřejmě se stal omyl. Vy nemáte být naživu! No tak to rychle napravíme," řekl klidným hlasem a vytáhl pistoli.
"NE! Prosím! Já nic neudělala!" zaječela jsem a snažila se utéct, ale pozdě.
Ty oči. Tak rudé…

***

S výkřikem jsem se probudila. Byl to jen sen! Určitě to byl jen sen! Přesto mi po tváři stékaly potoky slz. Cody starostlivě přiťapkal a začal mi olizovat tvář. Už to ale nešlo zastavit. Zoufale jsem zabořila obličej do jeho kožichu a vzlykala.
Proč se mi ten sen zdál pořád dokola? Každou noc jsem procházela peklem, každou noc jsem si vytrpěla svoje. Bratry moje chování ze začátku udivovalo, ale zřejmě si už zvykli. Alespoň už nejsou vystrašení, že mě někdo přepadl.
Budík ukazoval pět hodin ráno, ale já už nehodlala riskovat další noční můru. Čtyři hodiny spánku mi musí stačit, kafe to jistí.
V šest hodin ráno jsem se potkala s Jeremym v kuchyni. Byl to obvyklý scénář - on si chystal ovesnou kaši a já oblíbené latte.
"Už jsi vzhůru?" zeptal se, ačkoli mě musel slyšet křičet.
"No jo, mám dneska dost práce," odvětila jsem vyhýbavě.
"Nemáš náhodou jarní prázdniny?"
Nervózně jsem se zasmála. "To ano. Já měla na mysli úklid a tak."
"Úklid a tak? Jane, já si myslím, že…"
"Nech toho, Jeremy," přerušila jsem ho. Moc dobře jsem věděla, že si o mě dělá starosti, ale neměla jsem náladu na další přednášku. Ano, vypadám unaveně, nemocně, pohuble, psychicky zdeptaně a tak dále.
"Jen jsem chtěl říct, že by sis měla trochu odpočinout. Kdy jsi naposledy mluvila s Katie?"
"Ve škole," odpověděla jsem automaticky.
"A mimo školu?"
"Už je to nějaká doba," přiznala jsem neochotně.
"Tak ksakru zvedni mobil a zavolej jí. Potřebuješ to," řekl starostlivě.
"No jo, možná to udělám," zalhala jsem. "A co ty? Máš dneska v plánu něco speciálního?"
"Jo. Pracovat," zasmál se.
"Já myslela článek," zahihňala jsem se.
Věnoval mi lehce pobavený pohled. Věděl, že psaní jde úplně mimo mě. To už je větší pravděpodobnost, že bych propisku využila při tracheostomii.
"Plánuju udělat reportáž o té zavražděné holčičce. Chci si zkusit promluvit s psychologem, který se šťoural v hlavě toho parchanta. Jak někdo může zabít dítě? Je to… Ale Jane!" vykřikl vyděšeně, protože si všiml, jak mi po tváři tečou slzy. "Co se děje? Já… řekl jsem něco špatně?"
"Ne," vzlykla jsem, "jsem v pohodě. Jen jsem si na něco vzpomněla."
"Mám o tebe strach. To tvé chování se mi moc nelíbí. A… počkej! Kam jdeš?"
"Jdu si ještě zkusit lehnout," odpověděla jsem. Neměla jsem náladu na ty jeho řeči. Moc dobře jsem věděla, co si myslí. Radši jsem vylila své čerstvě uvařené kafe do dřezu a nechala zmateného Jeremyho samotného.
Ale lehnout jsem si samozřejmě nešla. Jak bych taky mohla? Místo toho jsem jen nepřítomně zírala z okna na východ slunce. Dřív mě ten pohled uklidňoval. Nový den, nový začátek. Slunce jsem zkrátka milovala. Jenže teď to bylo jiné. Bylo to…
Najednou mě něco upoutalo. Ale… to ne! Zavřeštěla jsem. Na našem plotě byla napíchnutá hlava Codyho. Vítr si pohrával s jeho ušima a jazyk mu podivně visel z tlamy. Rychle jsem odvrátila pohled.
To přece nemůže být pravda! Jak se to stalo? Kdo to udělal? Kdo mohl být tak šílený, aby zabil ubohého psa? Mého psa…
Zachvátila mě hrůza a já upadla v slzách na zem. Najednou jsem uslyšela kňučení. Rychle jsem otevřela dveře a dovnitř vletěl můj bláznivý pes. Živý a zdravý.
Se sevřeným žaludkem jsem se šla podívat z okna. Nic. Žádná psí hlava.
To tedy muselo znamenat, že se ze mě stává blázen. Halucinace nebyly normální. To přece patří mezi první příznaky šílenství. Panebože! Co když mám schizofrenii? pomyslela jsem si s hrůzou.
Okamžitě jsem zapnula Bruna, totiž svůj stařičký notebook. Byla jsem odhodlaná zjistit více.
Internet trochu protestoval, ale po dlouhém přemlouvání se nakonec umoudřil. Stejně je to parchant! Jo, milá Jane, vítej oficiálně mezi blázny.
Už už jsem se chystala požádat o pomoc strýčka Googla, když vtom se dostavil ten divný pocit. Musím se přihlásit na svůj e-mail, bylo to jasné jak facka. A nestačila jsem se divit. Nevěřícně jsem otevřela zprávu od - světe, div se - Sama Smithe!

Jane,

promiň mi prosím, že píšu až teď. Určitě jsi na mě dost naštvaná, což naprosto chápu (na tvém místě bych zuřil vzteky). Nemám však příliš mnoho možností psát maily, jako to dělám teď. Co se týče jiného způsobu komunikace, žádný není.
Neptej se mě na nic a já ti nebudu muset lhát. Rád bych ti o sobě napsal spoustu věcí, ale bohužel nemůžu, tak to prosím pochop. Nejsem v Austrálii - o tomhle jsem ti tak trochu lhal - ale snad se za pár měsíců uvidíme (pokud všechno půjde tak, jak má).
Doufám, že jsi v pořádku a neděláš žádné hlouposti.
Hlavně mi prosím nepiš žádný e-mail!!! Jestli tedy nechceš, aby ze mě Liam nadělal sekanou.
Dávej na sebe pozor a věř svému srdci,

Tvůj Sam (samozřejmě nejkrásnější a nejúžasnější!)

P.S. Pozdravuj naši partu.
P.P.S. Úsměv ti moc sluší!

Nechápu to. Nechápu nic. Má to být snad vtip? Jestli ano, tak dost ubohý. Ale to přece nedává smysl. Proč by mi psal takovou zprávu?
Podívala jsem se na datum - poslední den v prosinci. To bylo hodně divné.
"Same Smithi, kdo sakra jsi?" zašeptala jsem.
Proč mi píše, že se za pár měsíců uvidíme? Co to má znamenat? A ten styl vyjadřování… to je přesně to chování, které už tolik měsíců postrádám. Jako kdyby se v něm ukrývaly dvě různé osoby…
Nebo už začínám být paranoidní, pomyslela jsem si sklesle. Každopádně jsem to nenechala jen tak. Drahoušek má strach, že bude mít průser? Tak ať!

Same,

upřímně jsem z Tvé zprávy dost zmatená. Píšeš, že nejsi doma. Tak kde teda jsi? Vždyť jsme se nedávno viděli. Pomalu si začínám připadat jako blázen.
Nebo je to snad nějaký vtip? Laskavě ho vysvětli, protože jsem zřejmě tupá.
Možná by bylo nejlepší, kdybychom se přestali vídat. Ale to ty už koneckonců víš.
Snad mi vše co nejdřív vyjasníš,

Jane

"Teď ještě odeslat," mumlala jsem si pod vousy. A je to! Trochu mě to rozhodilo, ale pocítila jsem slabý závan naděje. Třeba se vážně všechno vyřeší. Jenže to jsem ještě netušila, jaké hrůzné dopisy mi přijdou. Dopisy, které mi poroučely jen jednu věc - zemřít!

kapitola 33. / 35.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 54.6% (53)
Jane 24.7% (24)
Liam 15.5% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2.1% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Ilía Ilía | E-mail | Web | 7. července 2015 v 0:49 | Reagovat

Dočteno!!!
A, ou máj gáááž! Tahle kapitola byla skvělá! Nejspíš jedna z nejlepších, co jsem od tebe kdy četla. Moc se mi to líbilo, fakt moc.
Jsem trochu rozpačitá, nevím jestli se mám bát víc o Sama nebo o ni. Ten mail nebyl dobrý nápad, to je jasné, ale zase by se mohlo hodně věcí vysvětlit a tak. No nic, zavrtám se pod peřinu a budu doufat, že mě dneska nepotkají taky takový noční můry. Fuj! :-D

2 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 25. července 2015 v 7:57 | Reagovat

Hnidopišství (snad jsem toho nepřehlédla příliš).
Třesoucími rukami - Třesoucíma se rukama
tito lidí povědomí - tito lidé

Panebože, ten sen je psycho :-D Je dokonalý, to ad absurdum na konci je prostě skvost. Takovou noční můru bych tedy nikdy nechtěla!
Konečně to protíná mail. Šílenství teprve začne, nejdražší Jane.
Strašně se těším na pokračování, už aby tu bylo!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama