Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Srpen 2015

Emoce a jiné nesmysly

6. srpna 2015 v 9:38 | Victoria |  Téma týdne
Někdy lituji, že jsem jen obyčejný člověk. Kéž bych měla nějakou super schopnost, která by skryla to, co zrovna cítím. A přesně o to se snažím - skrývat. Většinou nasazuji masku terminátora, ale pod ní se skrývá ztracená dušička utápějící se v emocích.
Tak ráda bych poskakovala radostí a naplno prožívala své štěstí.
Tak ráda bych se na někoho vyřvala, když mám vztek.
Tak ráda bych plakala na veřejnosti, když jsem smutná.
Tak ráda bych naplno projevila své emoce.


Osobně si myslím, že tento problém má stále víc lidí. Moderní doba z nás udělala chodící roboty, pro které je problém se alespoň usmát.
Podívejte se na děti. Ty s tím problém nemají. Užívají si každičký okamžik svého života, žijí ve světě poníků a pohádek a nebojí se světu ukázat, co opravdu cítí.
Jenže pak to přijde. Nevztekej se. Nebreč. Uklidni se trochu. Rodiče, škola, okolí nás přetváří k obrazu svému. Tak to zkrátka je, přejímáme určité vzorce chování.

Lidé se bojí otevřít svá srdce. Bojí se projevit své pravé já, protože mají strach, že by je ostatní odsoudili. Co je špatného na tom, když se na ulici rozbrečí muž? Většina lidí si řekne, že to je asi pěkný podivín nebo ho označí za slabocha. Co když mu ale umřela žena? Co my víme o druhých?

Podle mě hraje roli v emoční uzavřenosti hlavě strach a nedůvěra. Alespoň tak to je u mě. Jsem docela nedůvěřivý člověk, proto se bojím ukázat lidem, jaká opravdu jsem. Když se totiž více projevíte, začnou vás lidé i více poznávat. A když vás pak dotyčný opravdu dobře zná, je pro něho mnohem jednodušší bodnout vám dýku přímo do srdce. Je to vlastně ochrana před duševní bolestí, která by mohla přijít. Možná to zní trochu nelogicky, ale podle mě na tom něco bude.

Nebo to je možná nedůvěra v samotný život, co já vím. Když poznáte i tu horší stránku života, není jednoduché na veřejnosti projevovat své emoce a city.
Když si pomyslím, kolikrát jsem chtěla začít křičet, protože mě to uvnitř dusilo…
Jenže to nešlo. Lidé by si mysleli, že jsem totální cvok a nejspíš by mi rovnou rezervovali pobyt v léčebně.
Z jedné strany je ta uzavřenost svazující, ale z té druhé naopak osvobozující. Stačí nasadit kamenný výraz, aby nikdo neuhodl, co opravdu cítím. Pak nemusím čelit otravným otázkám. Jednoduché jak facka.

Co z toho všeho vyplývá?
Usmívejte se. Skákejte radostí jako blázni. Vztekejte se, když máte chuť. Hlavně nechoďte ulicemi jako mrtvoly.
Emoce jsou nakonec přece jen docela fajn (přestože článek je tak trochu pesimistický :-D).
No řekněte, nepotěšilo by vás, kdyby se na vás někdo cizí usmál?
Jsme lidé. A k lidem emoce prostě patří. Protože i když vše skrýváte, nakonec to vypluje na povrch. Prostě jednoho dne bouchnete jako sopka, nejde to zadržet navždy.
Užívejte si emoce. Smějte se. Život je přece krásný :-).

Kapitola třicátá pátá - EMOCE

2. srpna 2015 v 22:59 | Victoria |  Andělská křídla I.
Blbá kapitola. Vůbec se mi nelíbí. První polovina možná není tak špatná, druhá příšerná. Možná bych měla AK na čas pozastavit, začíná to být pěkná slátanina.

Rubínová Sue. Holka, která byla vždycky po ruce. Holka, která mi pomáhala krást. Můj gang ji našel na ulici - pobodanou a zuboženou. Přestože v té době vypadala dost bídně, byla to láska na první pohled.
Byli jsme dokonalá dvojka. Kradli jsme spolu, užívali si, společně kouřili trávu… zkrátka odpad společnosti. V gangu měla dost vysoké postavení - částečně díky mně a částečně díky tomu, že za noc dokázala vydělat pořádný balík. A pak jsem to samozřejmě posral.
"Sue, kde ses tu vzala? Naposledy jsme se viděli… no…"
"V lese?" dořekla za mě posměšným tónem.
Ustrašeně jsem se přikrčil. "Já vím, neměl jsem tě tam nechávat samotnou. Ale musíš pochopit, že to bylo pro tvé dobro."
Pohrdavě si odfrkla. "Tys mi ale slíbil, že se pro mě vrátíš! Místo toho mě necháš samotnou v úplné prdeli a odjedeš!"
"Věř mi, rozhodně jsem si to neužíval," odsekl jsem stejným tónem. "Nedovedeš si představit, jak velké množství peněz jsem Štírovi dlužil. Jeho lidi za tebou slídili a čekali jen na to, kdy tě budou moct zabít. Kdybych tě neodvezl, byla bys už mrtvá."
"Ó, jak šlechetné, Same Smithi. Jenže všechny ty problémy vznikly kvůli tobě. Kdybys nebyl tak blbý a nesahal do našich financí, nemusel sis od nikoho půjčovat. To ty-"
"Tak dost!" zařval jsem, až sebou polekaně škubla. "Vím, že jsem udělal pitomost. Jenže teď už je to jedno, Sue. Kdybych nespáchal sebevraždu, nejspíš by mě Štír stejně zabil. A pak jsem se stal andělem. Tečka."
Na chvíli jsme oba ztichli. Minulost byla pro nás příliš bolestná. Osud zavál každého jinam a já si myslel, že to tak zůstane. Rubínová Sue andělem? Pitomost!
"Co se ti stalo, Sue?" zeptal jsem se tichým hlasem. "Jak jsi… Jak ses stala andělem?"
"Nechci o tom mluvit," odsekla hrubě.
Vzal jsem ji za ruku a kupodivu se nebránila.
"Sue, já vím, že jsem ti ublížil. Kdybych to mohl nějak napravit, tak to udělám. Odpustíš mi?"
Podívala se na mě modrýma očima a šibalsky se usmála. "Co s tebou nadělám, pitomče. Zřejmě nemám na vybranou. A když už jsme u toho," řekla a svůdně na mě mrkla, "nechceš navázat tam, kde jsme přestali?"
Vyděšeně jsem sebou cukl. To přece nemůže myslet vážně. Je to uzavřená minulost. Je to…
Najednou se Sue začala hrozně smát a rozcuchala mi vlasy jako nějakému malému dítěti. "Ale no tak, Same Smithi. To byl jen vtip. Legrace."
"Legrace," opakoval jsem jako idiot.
"Sice jsi byl skvělý v posteli, ale to je tak všechno. Chudák jednou tvoje holka. A navíc…"
"Jsi děsně otravná, víš to?" přerušil jsem ji.
"Vím, díky moc. No nic," povzdechla si, "ráda bych tu ztrácela svůj drahocenný čas, ale mám na práci důležitější věci. A už nikdy mi neříkej Sue! NIKDY! Teď jsem jen drahoušek Manon," řekla a znovu mi rozcuchala vlasy.
"Spíš mrcha Manon," zavrčel jsem, ale ona se jen zasmála.
"Měj se, zlatíčko. Ještě se uvidíme," řekla a poslala mi vzdušný polibek. Kráva.

***
Zůstal jsem sám. Zase. Už se pomalu stmívalo, ale já jako idiot pořád trčel v knihovně. Nečetl jsem, nestudoval. Jen tiše přemýšlel nad svým podivným životem. Gang. Vražda toho chlápka. Rubínová Sue. Skok z mostu. Liam. A samozřejmě Jane. Jak jsem se do toho mohl tak hloupě zamotat? Byl jsem doslova ztracený ve svých myšlenkách. Tak ztracený, že jsem si nevšiml starého anděla.
"Neruším tě, mladý muži?" ozval se známý hlas.
"Luco!" vyjekl jsem polekaně. "Jak dlouho tu stojíte?"
Uchechtl se. "Pár minut to bude."
"A co vás sem přivádí?" zeptal jsem se zdvořile.
"Samozřejmě ty," řekl stále se usmívající anděl.
"Poslal vás Liam, že?" hádal jsem.
"Měl bys mu dát šanci, Same. Oba dobře víme, že…"
"Nechci být nezdvořilý," přerušil jsem ho, "ale nemám na tuto diskuzi čas. Je mi líto. Za chvíli musím, ehm, na výcvik."
"Ach tak," řekl zklamaně. "V tom případě se nenech rušit od starocha. Škoda, že jsem to nevěděl dřív. Mohl jsem si ušetřit cestu po tom proklatém schodišti," povzdechl si.
Pomalu odcházel pryč a já se cítit jako ten největší prevít. Bylo jasné, že přesně to měl v plánu. Otravné svědomí, pomyslel jsem si. Vůbec se mi nechtělo, ale nakonec jsem na něho zavolal.
"Dobře!" zakřičel jsem. "Tak co mi Liam chce?"
Překvapeně se otočil. "Co prosím?" zeptal se s letmým úsměvem.
"Co mi Liam chce?" zopakoval jsem nevrle.
"Já myslel, že je to jasné. Promluvit si s tebou."
"Není o čem. A vy to moc dobře víte. Lhal mi."
"Měl k tomu důvod, Same," řekl laskavě. "Víš, někdy chceme udělat všechno správně a stejně to nakonec nevyjde. Tobě se to nestalo?"
Ticho.
"Tak vidíš," pokračoval s úsměvem. "Liam má své chyby, ale stejně tak je máš i ty."
"Takže podle vás je to všechno v pořádku?" ohradil jsem se.
"To netvrdím. Dozvěděl ses to dost ošklivým způsobem. A Liam ti toho hodně zatajil. Ale schopnost odpouštět se dnes velmi cení. Zkus o tom přemýšlet."
"No… v tom případě… asi bych si s ním mohl zkusit promluvit," zamumlal jsem. "Ale jenom kvůli vám."
"Výborně. V tom případě ti přeji pěkný zbytek dne. A jestli dovolíš, půjdu si lehnout. Začíná mě to nějak zmáhat," řekl a zamrkal na mě.

***

Nechtěl jsem s ním mluvit. Nechtěl. Ale slíbil jsem to Lucovi, takže jsem neměl na vybranou. Šel jsem pomaličku jako šnek. Cesta, která by mi normálně zabrala pět minut, se prodloužila na patnáct.
Nakonec jsem přece jen vešel. Bez zaklepání.
"Same!" vykřikl Liam překvapeně. "Nečekal jsem tě tady."
"Já… nezdržím se dlouho," odvětil jsem.
"Posaď se, prosím. Dáš si něco k pití? Kafe? Čaj?"
"Jen kafe, díky."
Parchant jeden. Je zdvořilost sama. To bude ještě zajímavé.
Nechtěl jsem se dívat tmavovlasému andělovi do očí, ale nakonec jsem se tomu stejně nevyhnul. Zjistil jsem, že se na mě smutně dívá. Ale kromě toho, že vypadal ustaraněji, se na něm nic nezměnilo.
"Pojď sem, prosím," vyzval mě. Popošel jsem kousek k němu, ale on mě najednou chytil za ramena a začal si mě prohlížet.
"Nevypadáš dobře. Nezhubl jsi?"
"Fakt nevím," pokrčil jsem rameny.
"A ty kruhy pod očima… kolik hodin obvykle spíš?" pokračoval v tom podivném výslechu.
"V poslední době tak tři, možná čtyři," zavrčel jsem nevrle. Už zase ty jeho pitomé otázky. Co mu je vlastně do toho?
"A necítíš se-"
"NECHTE TOTO!" zakřičel jsem a odstrčil ho od sebe. "Co to máte za otázky? Myslím, že vás to nemusí zajímat. A vůbec," pokračoval jsem, "chováte se divně!"
"Omlouvám se, Same. Nechtěl jsem tě vyděsit," řekl ustaraně.
"Nechápu, proč s vámi ztrácím čas!"
"Počkej!" řekl a popadl mě za rameno. "Tak mě napadlo, jestli se teď v poslední době necítíš jinak. Občas mi přijdeš jako cizinec a ostatní mají stejný názor. Necítíš teď náhodou zesílené emoce tvé osoby?"
"Co to melete za…"
"Jen si vzpomeň, co jsem tě učil. Jane, tak se jmenuje, že ano?"
"Pořád to nechápu," zavrčel jsem.
"Moje teorie je, že momentálně nedokážeš rozeznat, komu vlastně emoce patří. Všechno se ti to v hlavě motá, nemám pravdu? Vztek, strach - nejspíš se cítíš dost zmateně."
Zhoupl se mi žaludek. Jestli jsem to tedy správně pochopil, tak celou dobu cítím emoce Jane!
"Ale… jak k tomu mohlo dojít? Vždycky jsem to poznal. Vždycky! Když má radost. Když pláče. Kde se stala chyba?" zeptal jsem se nešťastně.
"Klid, občas se to stává. Jsi mladý anděl, není to vůbec neobvyklé. Ty jsi měl na mě vztek, což je velice silná emoce už sama o sobě. Netuším, co se děje s Jane, ale když se její emoce zesílí, přenese se to i na tebe. Může mít strach nebo vztek. Jsi zmatený a nešťastný, protože to zkrátka od sebe nedokážeš oddělit. Celou dobu sis myslel, že jsi to TY. Ale zřejmě nejsi."
"Asi máte pravdu. Ale co s tím mám teď dělat. A… MOMENT!" zakřičel jsem. "Chcete mi říct, že nevíte, co se děje s Jane? Co Bill? Má ji přece hlídat!"
Anděl smutně potřásl hlavou. "Bill zmizel. Zjistil jsem to teprve nedávno, ale je zcela jasné, že ho někdo unesl. Jane teď nikdo nehlídá."
"Démoni," zašeptal jsem.
"Same, myslím…"
"Musím za ní. Prostě musím! Třeba je vyděšená. Pořád se kolem ní motá Owen. Prostě to zařiďte!"
"Musíš dokončit výcvik. Tak zněla dohoda."
"Seru vám na dohodu!"
"DOST!" zakřičel pro změnu Liam. "Panika teď ničemu neprospěje. Někoho tam pošlu, ať to prověří. Pak se uvidí. Moje podmínka se ale nezmění - musíš složit zkoušky!"
"Liame, já vás prosím!"
"Ne, Same."
Nešťastně jsem se zhroutil na podlahu a připadal si jako ten největší ubožák. Nedokážu složit zkoušky. Nedokážu. Prostě neprojdu. Strach se do mě s chutí zahryzl, ale já si tentokrát uvědomil, že není můj. Jane…
"Musíte mi pomoct!" zaječel jsem zoufale. "Bez vás to nezvládnu. Musíte mi pomoct."
Zjizvený anděl mě pevně objal. "Neboj se. Zvládneme to. Společně to zvládneme. A přísahám, že nedovolím, aby se jí něco stalo."
"Měl bych začít hned teď," řekl jsem už pevnějším hlasem. "Jdu procvičovat magii, jsem v ní hrozně pozadu."
"Teď by ses měl jít hlavně vyspat," prohlásil anděl.
"Ale…"
"To je rozkaz!" dodal výhružným hlasem.
Poslušně jsem se zvedl a chystal se odejít. "Dobrou noc."
"Same?" ozval se ještě.
"Ano?"
"Přátelé mi říkají Liame."

kapitola 34. / 36.