Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Emoce a jiné nesmysly

6. srpna 2015 v 9:38 | Victoria |  Téma týdne
Někdy lituji, že jsem jen obyčejný člověk. Kéž bych měla nějakou super schopnost, která by skryla to, co zrovna cítím. A přesně o to se snažím - skrývat. Většinou nasazuji masku terminátora, ale pod ní se skrývá ztracená dušička utápějící se v emocích.
Tak ráda bych poskakovala radostí a naplno prožívala své štěstí.
Tak ráda bych se na někoho vyřvala, když mám vztek.
Tak ráda bych plakala na veřejnosti, když jsem smutná.
Tak ráda bych naplno projevila své emoce.


Osobně si myslím, že tento problém má stále víc lidí. Moderní doba z nás udělala chodící roboty, pro které je problém se alespoň usmát.
Podívejte se na děti. Ty s tím problém nemají. Užívají si každičký okamžik svého života, žijí ve světě poníků a pohádek a nebojí se světu ukázat, co opravdu cítí.
Jenže pak to přijde. Nevztekej se. Nebreč. Uklidni se trochu. Rodiče, škola, okolí nás přetváří k obrazu svému. Tak to zkrátka je, přejímáme určité vzorce chování.

Lidé se bojí otevřít svá srdce. Bojí se projevit své pravé já, protože mají strach, že by je ostatní odsoudili. Co je špatného na tom, když se na ulici rozbrečí muž? Většina lidí si řekne, že to je asi pěkný podivín nebo ho označí za slabocha. Co když mu ale umřela žena? Co my víme o druhých?

Podle mě hraje roli v emoční uzavřenosti hlavě strach a nedůvěra. Alespoň tak to je u mě. Jsem docela nedůvěřivý člověk, proto se bojím ukázat lidem, jaká opravdu jsem. Když se totiž více projevíte, začnou vás lidé i více poznávat. A když vás pak dotyčný opravdu dobře zná, je pro něho mnohem jednodušší bodnout vám dýku přímo do srdce. Je to vlastně ochrana před duševní bolestí, která by mohla přijít. Možná to zní trochu nelogicky, ale podle mě na tom něco bude.

Nebo to je možná nedůvěra v samotný život, co já vím. Když poznáte i tu horší stránku života, není jednoduché na veřejnosti projevovat své emoce a city.
Když si pomyslím, kolikrát jsem chtěla začít křičet, protože mě to uvnitř dusilo…
Jenže to nešlo. Lidé by si mysleli, že jsem totální cvok a nejspíš by mi rovnou rezervovali pobyt v léčebně.
Z jedné strany je ta uzavřenost svazující, ale z té druhé naopak osvobozující. Stačí nasadit kamenný výraz, aby nikdo neuhodl, co opravdu cítím. Pak nemusím čelit otravným otázkám. Jednoduché jak facka.

Co z toho všeho vyplývá?
Usmívejte se. Skákejte radostí jako blázni. Vztekejte se, když máte chuť. Hlavně nechoďte ulicemi jako mrtvoly.
Emoce jsou nakonec přece jen docela fajn (přestože článek je tak trochu pesimistický :-D).
No řekněte, nepotěšilo by vás, kdyby se na vás někdo cizí usmál?
Jsme lidé. A k lidem emoce prostě patří. Protože i když vše skrýváte, nakonec to vypluje na povrch. Prostě jednoho dne bouchnete jako sopka, nejde to zadržet navždy.
Užívejte si emoce. Smějte se. Život je přece krásný :-).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anie Anie | Web | 6. srpna 2015 v 17:02 | Reagovat

Souhlasím s tebou! Je to smutné, ale mnohé emoce máme zakázané. Co my, my ženy jsme na tom dobře. Tady je mi líto spíš mužů, protože si myslím, že oni mají emoce zakázané mnohem víc než my. Když muž pláče je slaboch. Když pláče žena je jen křehká. Když muž křičí na ženu je násilník, zloduch. Když je to opačně nikdo nic neřekne...

2 Karin Karin | Web | 6. srpna 2015 v 21:58 | Reagovat

Někdo byl na V hlavě? Já tam mám taky hlavně radost/euforii :) užívám si život se vším všudy, i když občas i ten smutek (ten přece k radosti patří) a vztek... :) Ale pořád se umím nejvíc usmívat :)

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 8. srpna 2015 v 9:00 | Reagovat

Naprosto souhlasím, lidi co se na ulici usmívají bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Je to smutné. Nejhorší však je, že když člověk na veřejnosti projeví své emoce je hned afektovaný. Znám to ze své zkušenosti, vím o sobě, že jsem s kamarády jiná než doma. Víc se směju, víc gestikuluju, víc mluvím...prostě víc všeho. Některé dny je to lepší a některé si připadám jako magor, ale jsem to pořád já a mrzí mě, že si o mě lidi myslí, že jsem afektovaná, když oni se v podstatě jen plouží kolem. Kdyby emoce projevovalo víc lidí, nebyli by ti, co to dělají taková atrakce. :)

4 amelie amelie | Web | 11. srpna 2015 v 10:29 | Reagovat

Moc hezky a pravdivě napsané...ano, roboti, to je to správné slovo. O to víc obdivuji a užívám si Jeníčka, který nadšením skotačí, mává ručičkama a směje se...

5 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 13. srpna 2015 v 21:50 | Reagovat

Pseudostatusy na blogu jsou prostě dobrý nápad :-D

Posílám tunu energie, které mám momentálně až až, neboť se mi podařilo napsat (zrenovovat a prodloužit) další kapitolu zamrzlé povídky. Dále by k tobě mělo dorazit pár šupinek z motýlích křídel, jedna třpytivě orosená pavučina, kus prosluněného pampeliščího chmýří, vůně lesa a dobrých knih; snad to pomůže.
Měj se, Vics :-)

P. S. Psala jsem ti mail. Nevím, jak často kontroluješ schránku, tak jen dávám vědět.

6 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 20. srpna 2015 v 1:28 | Reagovat

Mail...

7 Anie Anie | Web | 29. srpna 2015 v 14:49 | Reagovat

Viki, četla jsem tvoji poznámku pod záhlavím. Vůbec se nestresuj tím, že nic nechápeš, jsi zmatená apod. Já to měla úplně stejně, když jsem před rokem začala výšku. Postupem času to bude jen lepší a za rok se tomu zasměješ.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama