Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola třicátá šestá - NAPĚTÍ

7. září 2015 v 22:44 | Victoria |  Andělská křídla I.
Jelikož mám půjčeného Bruna (sestřin stařičký notebook), můžu konečně přidat novou kapitolu. Je docela krátká, ale doufám, že i tak vás potěší. Kdo ví, kdy bude další. Přeji příjemné čtení!

Zabiju tě, ty blbá děvko. Vyřežu ti srdce a předhodím ho psům. Chcípni, stvůro. Doufej, že brzo zemřeš, protože jinak si tě podám sám.
Vzkazy se od sebe příliš nelišily, takže jsem předpokládala, že je psala jedna a tatáž osoba. Každý týden mi chodily dopisy. Moc dobře si pamatuju, když se to stalo poprvé. Nádherná obálka a na ní bylo krasopisně napsané mé jméno. Samozřejmě jsem byla zvědavá, ale místo toho…
"Jeremy!" vykřikla jsem vyděšeně.
"V kuchyni!" slyšela jsem bratrův flegmatický hlas. Nejspíš byl zase začtený do novin - to bylo koneckonců obvyklé sobotní ráno.
Popadla jsem výhrůžný dopis a běžela k němu. Má nejhorší noční můra se potvrdila.
"Jerry, podívej, co mi přišlo. Musíme okamžitě na policii!"
"Mohl bych si aspoň dočíst tu reportáž o…"
"To je důležité!" praštila jsem ho do ramene. "Někdo mě chce zabít. Přišel mi výhrůžný dopis."
"Tak ukaž," řekl s povzdechem. Bylo jasné, že mi nevěří. Podala jsem mu dopis a čekala na bratrovu reakci. Jenže byla jiná, než jsem si myslela.
"To má být nějaký vtip?"
"Cože? Jaký vtip? Někdo mě chce zabít!"
Bratr se nuceně zasmál. "Není to vtipné, Jane. Chtěla jsi, abych se vyděsil, co?"
"Ale…"
"Je to jen reklamní leták. Hoď to do koše a už mě prosím neotravuj. Chci si dočíst noviny."
Nešťastně jsem vzala dopis ze stolu. Zabiju tě. Chci vidět, jak z tebe vyprchá život…
Tohle rozhodně nebyl žádný leták!
Ale proč mi Jeremy tvrdil něco jiného? To muselo znamenat jediné - zase se projevuje mé šílenství. Něco mi však říkalo, že já blázen nejsem. Mám toho z psychologie načteného docela dost, takže vím, že takhle to prostě nefunguje. Něco jsem přehlédla. Něco mi muselo uniknout.

***

Nade mnou se vznášely desítky ostrých hrotů. Bylo mi jasné, že kdybych to nevydržel, byl by ze mě jehelníček. Přestože jsem klidně ležel na zemi, hrozně jsem se potil. Člověk by neřekl, že magie může být tak zatraceně těžká. Radši bych bral běh na padesát kilometrů.
"Tři P, Same, tři P," upozornil mě Liam klidným hlasem.
"Já… vím," vysoukal jsem ze sebe namáhavě. V magii existovala tři základní pravidla - tři P - představa, použití a poloha. A já to teď zkoušel v praxi.
"Už to… dlouho… nevydržím," ozval jsem se. Hroty nade mnou byly čím dál blíž mému tělu. Musel jsem je držet nad sebou, ale ruce se mi příliš třásly. A má představa se soustředila jen na jednu věc - aby mě to nezabilo. Což je samozřejmě úplně blbě, protože jsem se měl soustředit na to, abych je udržel ve vzduchu. Důležitá je přítomnost. Nad budoucností radši nepřemýšlet. Jenže já si nemohl pomoct.
"Ty se příliš rozptyluješ," zavrčel Liam. "Musíš se soustředit. Musíš…" Ale už bylo pozdě. Gravitace zafungovala a hroty padaly přímo na mě. Rychle jsem zavřel oči.
Čekal jsem na bolest, ale stále nepřicházela. Opatrně jsem oči zase otevřel. Peříčka. Tisíce bílých peříček. Měl jsem je ve vlasech a trochu to na obličeji lechtalo, ale žil jsem!
"Jak to?" podivil jsem se a snažil se ze sebe sundat to zatracené peří.
Liam se posměšně ušklíbl. "Snad sis nemyslel, že tě nechám zabít?"
"Předtím jsi říkal něco jiného!" ohradil jsem se dotčeně.
"Jistě. Strach o život je obvykle skvělá motivace."
Chtěl jsem mu říct, kam si tu svou motivaci může strčit, ale radši jsem mlčel. Musel jsem se soustředit na důležitější věci. A svým způsobem se mi zjizvený anděl opravdu snažil pomoct.
Liam totiž dodržel svůj slib a trávil teď se mnou veškerý svůj čas. Chodíval se mnou běhat, vymýšlel pro mě všemožné překážkové dráhy, pomáhal mi s magií a učil mě i andělským způsobům, i když spíš metodou pokus - omyl.
Například jedno ráno jsem se marně snažil obléct jako normální tvor. Kalhoty jsem měl příliš krátké a čouhaly mi kotníky. A v oblíbeném triku jsem působil dojmem, že jsem ho ukradl mladšímu bráškovi. Rychle jsem běžel za Liamem jenom v trenkách a žádal okamžité vysvětlení. Myslel jsem, že tu andělskou transformaci nějak zpackal a já zůstal člověkem.
Samozřejmě jsem docílil jenom tím, že se svíjel v ukrutném záchvatu smíchu. Nakonec jsem se však dozvěděl informaci, že andělé stárnou až do úplné dospělosti, teprve pak stárnout přestanou. To proto jsem tu byl skoro nejmladší.
"Same? Hej, Same!" přerušil mé zmatené myšlenky Liam. Až teď jsem si uvědomil, že na mě celou dobu mluvil.
"Omlouvám se, co jsi říkal?"
Ušklíbl se. "Abys při zkouškách neztrácel hlavu." Provinile jsem se zašklebil.
"Pojď, dneska už bylo magie dost. Jdeme si zalétat," řekl anděl a poplácal mě po rameni. Chtěl jsem protestovat, protože do zkoušek zbývalo už jen pár dní, ale jeho pohled byl tak neústupný, že jsem raději souhlasil.
Musel jsem se pousmát nad tím, jak velký problém bylo pro mě létání. Teď jsem to zvládal hravě. A nejen to - užíval jsem si to. Stačilo jen roztáhnout křídla a všechny černé myšlenky zmizely. Byl jsem jen já, obloha a pocit naprosté svobody. Skoro pořád jsme s Liamem soutěžili, kdo rychleji doletí k pobřeží. Potěšeně jsem zjistil, že jsem to já.
Někdy jsem jen splýval - to je andělské označení pro naprostou pohodičku. Roztáhl jsem křídla a nechal vítr pracovat. Možná to bylo dětinské, ale hrozně jsem se u toho bavil.
Jenže strachu se bohužel nedalo uletět. Alespoň v mém světě. Ostatní jsem dokázal přesvědčit o tom, jak hrozně sebevědomý jsem. Dokonce to spolkl i Liam, i když u něho jsem měl podezření, že mou nejistotu přece jen vycítil. Jenže obstát sám před sebou je mnohem těžší, než se zdá.
A když jsem se jedné noci vykradl na střechu výcvikového centra, abych mohl v klidu přemýšlet, bylo mi úplně jedno, že lije jako z konve a já jsem skrz naskrz promočený. Bylo mi jedno, že mi po tváři stékají kapky vody. A bylo mi jedno, že některé z nich mají slanou chuť.


kapitola 35. / 37.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 54.6% (53)
Jane 24.7% (24)
Liam 15.5% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2.1% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | 12. září 2015 v 19:06 | Reagovat

*tiše a vážně* Myslím, že je to jedna z nejprocítěnějších kapitol, jaké jsi kdy napsala.
"Jenže obstát sám před sebou je mnohem těžší, než se zdá." Tak důležitá skutečnost ve světě představivosti i mimo něj, tak jednoduše řečená.
Skvěle napsaná pasáž s Jane. "Něco jsem přehlédla. Něco mi muselo uniknout." Baví mne, jak tomu přichází na kloub, a moc!
Narazila jsem na jeden jediný nedůležitý překlep - "docílil jenom tím" místo "toho".
Paráda, Vics. Paráda.

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 1. října 2015 v 14:11 | Reagovat

Myslím, že je to jedna z nejlepších kapitol, kterou jsi napsala. Vše už bylo řečeno v komentáři nade mnou,tak snad jen dodám,že při poslední větě jsem měla chuť křičet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama