Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Listopad 2015

Day 10: Nejoblíbenější postava vůbec

25. listopadu 2015 v 21:25 | Victoria |  Projekty
Nepochybovala jsem. Ani trochu jsem nepochybovala. Mám spoustu oblíbených postav, ale ta nejlepší se do mého srdce zaryla neskutečným způsobem. Tou postavou je muž. Není to zrovna fešák a není ani moc upovídaný. Obličej mu hyzdí jizva, má oranžové vlasy, je nezvykle vysoký a miluje rudou barvu. Tak co, poznali jste?
Jasně, že je to Larten Hroozley!

Varování: další část článku obsahuje spoilery z upírské ságy Darrena Shana! Pokud jste ji tedy nečetli (chyba!), tak radši můj článek okázale ignorujte :-).



Proč jsem si tuto postavu tak oblíbila? Larten je… prostě Larten :-). Vždy sám sebou, klidný, čestný, inteligentní a obětavý.
Řídí svým srdcem, ale zároveň je to upír oddaný klanu, který ctí upírské tradice. Přátelé se na něho mohou vždy spolehnout, protože by je nikdy nezradil.
Zároveň na něm miluju tu jeho zádumčivost :-). Jak už jsem řekla, moc toho nenamluví. Ale když už něco řekne, tak to stojí za to :-).
Samozřejmě všichni víme, že jeho mladší já bylo o něco divočejší a zbrklejší. O to víc jsem si ho ale oblíbila, protože je to neskutečný charakter. Prostě upír, na kterého se nezapomíná :-).

Jeho smrt byla pro mě největším šokem. Představte si, že vám někdo vytrhne srdce z těla. Jo, přesně takhle jsem se cítila. Prázdná a emočně mrtvá. Ale nakonec jsem přece jen obrečela Lartenův nelehký konec. A zároveň si promítala ty okamžiky, kdy byl ještě naživu.

Takhle se totiž pozná nejlepší postava. Dotkne se vašeho srdce. Nic víc, nic míň.




Strasti vysokoškoláka 2

20. listopadu 2015 v 21:11 | Victoria |  Strasti vysokoškoláka
Jácíček šel tedy ven. Měl mokré tlapičky a přeplněné bříško a neveselou náladu. Anebo měl neveselé tlapičky a mokré bříško a přeplněnou náladu. Anebo měl přeplněné tlapičky a neveselé bříško a mokrou náladu. Nejspíš to měl všecko dohromady.
Ukázka z knížky Haló, Jácíčku od Daisy Mrázkové. Musím říct, že to byla zatím ta nejlepší četba na referát. A aby toho nebylo málo, musíme si vybrat nějakou dětskou knížku a napsat o ní esej.
Jelikož jsem od přírody (ne)tvor velmi nerozhodný, přišla jsem do knihovny se seznamem a půjčila jsem si knihy Eliáš a babička z vajíčka, Lichožrouti a Jakub a hvězdy :-). Asi vám nemusím popisovat, jak se na mě v dětském oddělení tvářili :-D.

Bouch, bác. Letí do kouta. A zas do hrozného křiku.
Ne, to není úmorná četba Polednice, ale já, která balí vánoční dárky. Prvních deset minut jsem měla nezvykle vánoční náladu. Pak se však v mém slovníku začala záhadně vyskytovat slova jako "do hazlu" a krásně znělé "kurva".
Prostě neumím balit dárky. Tečka. I kdybych si chtěla hrát na tajemnou, všichni členové rodiny bohužel poznají, který debil to tak nemožně zabalil. Zkrátka a dobře, můj dárek vypadá jako věc neidentifikovatelného tvaru.

Krátký úsek z učiva fonetiky: třídění vokálů podle zavřenosti: zavřené - polozavřené - polootevřené - otevřené.
Tak. A může mi teď laskavě někdo vysvětlit, jaký je rozdíl mezi polozavřeným a polootevřeným? Není to náhodou jedno a to samé? :-D Evidentně ne.

Koukám na hodinky a do konce písemky zbývá pět minut. Tik tak. Všichni usilovně píšou a já se soustřeďuji jen na to zběsilé škrábání propisek. Šprti. Tik tak. Vzpomeň si! Soustřeď se! Není to tak těžké!
Okno. Totální prázdnota v mé hlavě. Tik tak. A je konec.
Co víc k tomu říct? Fonetiku jsem nedala. O dva body. Jo, gratulujte mi.

Hodina lexikologie - expresivita. První seminář, který byl opravdu zábavný :-).
Učitelka: "No tak, odvažte se trochu!"
Neznámá holka: "Doprčic!"
Učitelka: "Tomu říkáte odvaz?"
Neznámá holka č. 2: "No… tak když se mám odvázat, tak teda kurva!"
Učitelka: "No! To jsem chtěla slyšet!"

V kočičí kavárně dělají výbornou kávu! A udělali mi na ni srdíčko :-). Já vím, informace roku, ale zkuste si to představit: výborná káva, na klíně kočka a k tomu příjemná atmosféra. Relax :-).

Začínám nesnášet cestu přeplněným vlakem. Minule se tam vyskytovalo podivné individuum, které se na mě slizce usmálo a opileckým hlasem řeklo "ahoj". Ten tvor si pak naštěstí našel jiné oběti, se kterými začal "inteligentně" konverzovat. A nezapomněl také řádně okomentovat, když šla některá dáma na záchod.

Přemýšlím, který debil mi tvrdil, že se na výšce budují hluboké přátelské vztahy. Protože moje socializace evidentně neprobíhá tak, jak by měla. Počet lidí, se kterými se bavím, bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Jsem prostě hybrid. Hříčka přírody. Ale ne, já jsem prostě příliš inteligentní na to, aby mi ostatní rozuměli :-D.

Začínám nesnášet typické šprty, kteří se v hodinách děsně snaží a jejich největším snem je políbit učitelovi zadek. Takovým lidem bych nejradši ustřelila hlavu. Ne, vůbec netrpím násilnickými sklony.

Dup, dup, dup. Buch, buch, buch. "Mňágající" kočka. "Mňágající" miminko. Jedinec, který si naivně myslí, že umí zpívat. Jo, tohle je typické ráno. Začínám chápat, proč tolik lidí zdrhá z bytu. Zlatý domeček.

Kapitola třicátá sedmá - ODHALENÍ

18. listopadu 2015 v 21:15 | Victoria |  Andělská křídla I.
Ehm, tak jo. Poslední kapitola byla přidaná 7. září, což už je zatraceně dlouhá doba. Respektive tři měsíce *provinile se zašklebí*. Snad se vám nová kapitola bude líbit. Přeji příjemné čtení!

Seděla jsem přikrčená za keři před naším domem. Děkovala jsem všem bohům, že je brácha po rodičích a miluje zahradničení. Tohle byla totiž dokonalá skrýš. Keř byl veliký a obsypaný nádhernými, světle růžovými květy. Přesto se našlo pár skulinek, kterými jsem mohla koukat na příjezdovou cestu. Ta mě zas tak moc nezajímala, protože důležitá byla jen jedna věc - poštovní schránka, která byla poblíž. A to byl můj cíl.
Včera večer mi totiž Jeremy oznámil, že bude dva dny mimo město kvůli jedné reportáži. Měl chudák výčitky z toho, že budu sama doma, protože i Jake měl svoje plány - chtěl přespat u kamaráda. Byla to zkrátka úžasná příležitost konečně zjistit, kdo mi posílá ty zatracené dopisy.
Těžko říct, kolik mohlo být hodin, nejspíš něco málo po půlnoci. Pomalu mě začínalo bolet celé tělo, jak jsem byla neustále v jedné poloze. Usmyslela jsem si, že až příště budu na někoho číhat, vezmu si k tomu pěkně měkký polštář.
Najednou mě z myšlenek vytrhl bouřlivý smích, který se nesl ulicí. I přes veškeré snažení jsem sebou trhla. Hlupačko! okřikla jsem se v duchu. Tam venku je někdo, kdo touží po tvém krku. Teď musíš být klidná a nepanikařit. Nádech. Výdech. Nádech…
Nakonec se ukázalo, že to byla jen parta nějakých puberťáků. Namachrovaní debílci, co si myslí, že jim patří svět. Pití alkoholu bych úplně zatrhla, stejně dělá z lidí blbce. Otázkou ovšem zůstává, jestli jde udělat z blbce ještě většího blbce.
Pak jsem ucítila něco divného. Věděla jsem, že ta chvíle je tady. Byl to instinkt. Okolí nebezpečně ztichlo a já zřetelně slyšela, jak se dotyčný blíží k naší poštovní schránce.
Překvapilo mě, že se jedná o drobnou postavu. Dotyčný byl dokonce ještě menší než já. Že by to byl jen obyčejný vtípek nějakého přitroublého puberťáka? Zatím to tak vypadalo.
Když se malá postava začala vzdalovat, opatrně jsem vylezla ze svého úkrytu. Upřímně, plížení mi moc nešlo. Ráda bych řekla, že jsem ho sledovala jako jedna z Charlieho andílků, ale popravdě jsem párkrát zakopla o vlastní nohy.
Štěstí mi však přálo. Nebo spíš neopatrnost toho mrňouse, který byl nejspíš sám mrtvý strachy. To mi dodávalo sebevědomí. Až se naskytne správná příležitost, popadnu ho za kapuci a budu tvrďák. Nekompromisní a děsně sebevědomý. Vezmu spravedlnost do vlastních rukou a… PRÁSK!
Netuším, co ten hluk způsobilo, ale dotyčný se otočil a uviděl mě. Ztuhla jsem strachem a přemýšlela, jestli nemám utéct. Kapucák měl však stejný nápad a dal se do běhu. Tak to teda ne!
Nasadila jsem sprint. Měl náskok asi třicet metrů, ale věděla jsem, že to zvládnu. Vždycky jsem byla rychlá.
"STŮJ!" křičela jsem vztekle, ale dotyčný utíkal jako o život. "OKAMŽITĚ ZASTAV!"
Pomalu jsem ho doháněla, to bylo jasné. Ještě deset metrů. Pět. Už ho mám skoro na dosah ruky a…
Rychle jsem ho popadla za rameno a strhla mu kapuci. Panebože! Byl to Jake!
"Co to… co tu krucinál děláš?! Okamžitě mi to vysvětli! Ksakru, víš kolik je hodin?!" křičela jsem a vztekle jím třásla. Můj malý bráška jen něco mumlal a po obličeji mu tekly slzy.
"Promiň mi to. Jane, já jsem nechtěl…"
"To ty mi posíláš ty zatracené dopisy?!" vyjela jsem na něho. Takhle vzteklá jsem ještě nebyla.
"Ne. Já to nebyl!"
"Tak kdo to byl?"
"Nemůžu ti to říct. Slíbil jsem, že to nikomu neřeknu," naříkal můj bráška.
"Okamžitě mi to vyklop!" zaječela jsem. Jake se rozbrečel ještě víc, zřejmě jsem fakt budila hrůzu.
"Sam. Byl to Sam."
Nevěřícně jsem na něho zírala. "Cože?"
"Říkám ti pravdu. Párkrát jsme se sešli po škole. Prý má pro mě důležitý úkol, který by jen tak někomu nesvěřil. Tak jsem… tak jsem dělal, co po mně chtěl. Prý to je něco, co ti určitě pomůže a já… chtěl jsem, abyste byli zase spolu. Tak jako dřív," vyklopil Jake nešťastně.
"Bože, Jakeu! Měl si mi to říct. Vždyť si přece říkáme všechno!"
"A jak asi? Bylo to naše tajemství. Každou noc jsme se scházeli v jednom baru ve sklepení a on…"
"COŽE?!" vykřikla jsem zděšeně. "Ty jsi byl venku každou noc? Vždyť se ti mohlo něco stát!"
"Prosím, hlavně to neříkej Jeremymu!" naléhal Jake. "Zabil by mě. A já jsem chtěl jen pomoct."
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Vždyť to byl ještě malý kluk. A opravdu mi chtěl pomoct. Ale Sam… toho si podám.
"Kde je ten bar, Jakeu? Musím to vědět," řekla jsem klidným, ale rázným hlasem.
Jenže můj bratr jen zavrtěl hlavou. "Nechci, abys tam chodila. Není to místo pro tebe."
To mě samozřejmě rozesmálo. "A pro dvanáctiletého kluka to místo je?" zeptala jsem se posměšně.
"Prostě ti to nemůžu říct, chápeš?" řekl zoufale.
Ne. To opravdu nechápu. Nádech. Výdech. Hlavně klid.
"Dobře, tak to necháme plavat. Pojď, uvařím ti doma kakao," řekla jsem o něco veseleji.
Jake se tvářil trochu zaraženě, že jsem se nechala tam snadno přesvědčit.
"Takže nikam nepůjdeš?" zeptal se nedůvěřivě.
"To víš, že ne," řekla jsem a usmála se na něho.
"Tak jdeme na to kakao!" vykřikl Jake radostně.
"Jasně, kakao!" snažila jsem se o stejně nadšený tón.
V duchu jsem však přemýšlela, kolik barů může být ukryto ve sklepení. Takže plán zněl: nejdřív kakao, potom uspat Jakea a vytratit se na noční dobrodružství. Jane, do jakého průšvihu se to zase hrneš? Jak typické!

***
"Takže," začal jsem rádoby nadšeným hlasem, "která zkouška bude jako první?"
Liam se na mě soucitně podíval, což mi už pěkně lezlo na nervy. Ať si své obavy laskavě nechá pro sebe. Celý týden jsem poslouchal, jak to zvládnu. U mě však byla větší pravděpodobnost, že vyhraju školní kolo ve vědecké soutěži.
"Bohužel ti nemůžu nic říct. Však se to za chvíli dozvíš," řekl tajuplně.
"Skvělé! Prostě paráda!" mumlal jsem si pro sebe.
Kráčeli jsme temnou chodbou neznámo kam. Tedy přesněji na mou zkoušku, ale v této části budovy jsem ještě nebyl. Pořád jsem si musel představovat, co na mě asi čeká. Třeba budu muset čelit nějakému hnusnému tvorovi. Nebo vydržet pod vodou celou hodinu. Nebo přeměnit slámu ve zlato jako Rampelník. Upřímně jsem doufal, že nic z toho to nebude.
"Jsme tady," přerušil Liam mé nemožné úvahy. Objevily se před námi obří dveře z masivního kovu. Hm, nejspíš proto, abych neutekl.
"To nevypadá moc slibně, co říkáš?"
"Dveře o tvé zkoušce nic nevypovídají," odvětil anděl klidně.
"Ale proč…"
"Na otázky není čas!" okřikl mě, ale pak mě obdařil jedním ze svých vzácných úsměvů. "Raději se půjdeme podívat, co je uvnitř, co říkáš?"
Neříkal jsem radši nic, jen nervózně přikývl.
Přivítali nás Zaira a ještě jeden muž, černoch, kterého jsem tu ještě neviděl. Byl děsně vysoký a z jeho tváře se nedalo vůbec nic vyčíst. Abych pravdu řekl, trochu mi naháněl strach.
"Vítejte," řekl hlubokým hlasem. "Same Smithi, jsi připraven splnit andělské zkoušky?"
"Ehm, ano," řekl jsem nejistě. Černý muž mou nervozitu zřejmě vycítil a zamračil se. "Je ti snad něco nejasné, chlapče?"
"Totiž, když jste použil slovo zkoušky, myslel jste tím vlastně jenom první zkoušku, ne? Myslel jsem, že ty další budou v jiné dny."
Slyšel jsem, jak si Liam povzdechl. Zřejmě tahle otázka neudělala moc dobrý dojem.
"Všechny tři zkoušky se konají v jeden den. Možná jsi měl víc času trávit přípravou."
"Já jsem se připravoval!" ohradil jsem se dotčeně.
"Možná," odvětil klidně. "To koneckonců za chvíli uvidíme. Teď si laskavě svlékni košili."
"Cože?" vyhrkl jsem nevěřícně. "Proč bych -"
"Udělej, co ti říká," zašeptal mi Liam do ucha. Povzbudivě se na mě usmál a já se mu snažil úsměv oplatit, ale vznikl z toho spíš jen nervózní škleb.
"Teď si lehni tady na to lehátko," pokynula mi Zaira laskavým hlasem. Zřejmě už na naši malou hádku zapomněla, za což jsem jí byl fakt vděčný. Udělal jsem tedy, co mi řekla, ale vůbec jsem z toho nebyl moudrý.
"Věc se má tak, že u těchto zkoušek musíš prokázat nejen své andělské schopnosti, tedy magii a létání, ale také své logické dovednosti a schopnost rychle jednat," začal ten černý muž.
Logické dovednosti? Schopnost rychle jednat? Zoufale jsem se podíval na Liama. Tentokrát se anděl díval do země.
"Tahle forma zkoušky by tě neměla ohrozit na životě, ale příjemná rozhodně nebude. Slabší jedinci občas zešílí a v dřívějších dobách docházelo k občasným nehodám, kdy se někteří andělé nechtěně zabili," pokračoval pořád tím klidným hlasem. Mně to však uklidňující nepřišlo ani náhodou. Zarazilo mě, že úmrtí označil za pouhou nehodu.
"Proto jsme se rozhodli pro menší bezpečnostní opatření," navázala na něho Zaira. Nejdřív jsem to moc nechápal, ale když mi Liam začal přivazovat nohy a ruce k lehátku, došlo mi to.
"Jak se cítíš?" zeptal se zjizvený anděl.
"No báječně," prohlásil jsem ironicky. "Fakt. Doslova si tu lebedím."
"To je dobře," odvětil Liam vážně, ale koutky úst mu nepatrně zacukaly. "Zairo? Arnolde? Můžeme začít?" Oba andělé přikývli.
"S čím chcete začít?" zeptal jsem se vyděšeně.
"Pomocí magie dostaneme tvou duši do jiné dimenze," začal vysvětlovat Arnold. "Pak už to bude jen na tobě. Buď však ostražitý. Tvoje tělo sice bude v bezpečí, ale tvá duše ne. Pokud zůstanou v odloučení příliš dlouho, může to být tvůj konec."
"Jste rozený optimista, že?" neudržel jsem se.
Černý muž však jenom pokrčil rameny. "Říkám ti pravdu. Jestli se ti nelíbí, to už je tvůj problém."
Všichni tři andělé pak položili ruce na mou hruď a já ucítil příval tepla, jako bych objímal samotné slunce. Po několika minutách se mi začaly klížit oči. Snažil jsem se zůstat vzhůru, ale magie byla silnější.
"Sladké sny," uslyšel jsem ještě Liamův hlas. Věděl jsem, že mi tím přeje hodně štěstí. Doufal jsem, že ho nezklamu. Pomalu jsem se propadal do tmy…
A pak mé zkoušky oficiálně začaly.

kapitola 36. / 38.

Benny a Joon

18. listopadu 2015 v 20:22 | Victoria |  Filmíky
Režie: Jeremiah S. Chechik
Rok: 1993
Hrají: Johnny Depp, Mary Stuart Masterson, Aidan Quinn, Julianne Moore,…
Žánr: romantický, drama


Děj:
Benny (Aidan Quinn) žije na první pohled obyčejný život automechanika, ale jak už to bývá, jeho situace je o něco složitější. Musí se starat o svou mladší sestru Joon (Mary Stuart Masterson), která je duševně nemocná. Život s ní není lehký. Joon má různé podivné návyky, takže když ji nikdo nehlídá, je schopná zapálit i dům. A přestože tím bratra nechtěně separuje od společenského života, Benny svou sestru nadevše miluje a nechce ji svěřit do péče někomu cizímu.
Díky náhodě však do jejich života vstoupí Sam, podivín, který neumí číst ani psát, ale má nadání pro různé srandičky. Největší zázrak ale je, že dokáže vyvolat úsměv i u Joon.
No a jak už to bývá, ti dva se do sebe zamilují. Ona je bláznivá, on svým způsobem taky, ale skvěle se doplňují.
To se samozřejmě nelíbí Bennymu, který Sama vyhodí. Nakonec však spojí své síly, aby pomohli Joon.
Protože štěstí této mladé dámy je pro ně nejdůležitější.

Můj názor:
Po zhlédnutí jsem tento film zařadila mezi své nejoblíbenější :-). Je sice fakt, že děj se místy trochu táhl, ale dokonale to vynahradily hlavní postavy.
Nejvíc ze všeho jsem byla samozřejmě zvědavá na mladého Johnnyho Deppa :-). Musím říct, že role podivínů mu prostě sednou! Je neuvěřitelný!
Sam je prostě trochu magor, ale jinak úplně normální :-).
Postava Joon byla taky dost zajímavá. Všichni ji brali jako bláznivou, ale ona byla spíš jen melancholická a duševně křehká. Ve filmu nebylo přesně zmíněno, jaký problém vlastně má. Napadl mě autismus, ale těžko říct. Každopádně Mary S. Masterson ji ztvárnila skvěle!
Prostě dokonalá dvojka, inteligentními rozhovory se to tam jenom hemží :-).

Sam: "Nemáš ráda rozinky?"
Joon: "Vlastně ne."
Sam: "Proč?"
Joon: "Bývaly takové… tučné a šťavnaté. A teď jsou scvrklé. Ukradli jim život. Jsou sladké, ale ve skutečnosti jsou to jenom pokořené hrozny. Nemůžu říct, že jsem velký přívrženec rozinkové rady."
Sam: "Viděla jsi rozinky v televizi? Jak zpívají, tancujou a cpou se? Děsí mě."
Joon: "Jo. Mě taky. Je to perverzní. Rozezpívají je a roztancují, aby je lidé snědli."
Sam: "Je to ostudné."
Joon: "Kanibalové."
Sam: "Přesně."



Co víc tedy říct? Rozhodně tento film doporučuji! Je to jakási zvláštní směs romantiky, dramatu a komedie. A Johnnymu delší vlasy prostě neskutečně seknou, což je další plus :-).
Určitě se koukněte na vybraná videa - jsem si jistá, že vás pobaví :-).

Hodnocení na čsfd: 80%
Moje hodnocení: 100%

Trailer:







On není blázen, jenom je trochu hravý :-).



K čemu toustovač, když můžete použít žehličku :-D.

Život bez kouzel neexistuje

17. listopadu 2015 v 20:37 | Victoria |  Téma týdne
Byla jednou jedna holčička, která byla děsně zažraná do Harryho Pottera. Neustále doufala, že jí taky přijde nějaký ten dopis a dostane se do Bradavic. Ale jak rostla, naděje se postupně vytrácela, až si nakonec musela přiznat, že je jen pouhá mudlovská šmejdka.
S přibývajícím věkem začala zjišťovat, že pohádky a kouzla neexistují. Chtěla studovat v Bradavicích, pohladit si jednorožce, plížit se v lesích jako hraničáři, potkat upíra, letět na drakovi jako Eragon,…
A nic z toho se nesplnilo.
Pochopila, že svět je prostě nemožně obyčejný.
Nakonec se z té holčičky stala bytost, která sice občas zavrčí, ale jinak setrvává v tichu. A tak už na zázraky nevěří. Tečka. Protože to říkají dospělí, a ti přece mají vždycky pravdu. Nebo ne?

Teď už je ta holčička taky dospělá a s úsměvem vzpomíná na své dětství, kdy bylo úplně normální stavět v lese domeček pro skřítky a víly. Protože v jejím dětství kouzla existovala. A bylo to úžasné.
Teď je sice otrávená tím dospělým, obyčejným životem, ale občas ta kouzla přece jen zaklepou na dveře a jdou směle dál.

Třeba když ta holčička potkala v parku asi sedmdesátiletý pár, který se láskyplně držel za ruce.
Když zjistila, že v jednom předmětu konečně dokončili poezii a příští hodinu se dostanou k próze.
Když se jí podařilo celý den se usmívat, přestože spala jen čtyři hodiny.
Když si vychutnávala úžasnou kávu z Tchiba.
Když viděla v Šantovce obří vánoční strom.
Když jí přijde dopis od jedné úžasné víly.
Když si vezme na sebe nové kalhoty a zjistí, že jsou velké.
Když píše novou kapitolu na blog a ocitá se v jiném světě.
Když vidí, jak maminka zpívá dítěti v kočárku.
Když…

Svět není bez kouzel. Je to vlastně úplně naopak. Kouzla jsou všude kolem nás. Stačí se jen pořádně dívat :-).


Chinaski - Dobrák od kosti

14. listopadu 2015 v 22:49 | Victoria |  Hudba, videa
Skvělá písnička a skvělý morbidní text! Není nad pozitivní písničky :-D. Jak se vám líbí? Já ji prostě zbožňuju :-).



Iron Maiden - Empire Of The Clouds

6. listopadu 2015 v 17:07 | Victoria |  Hudba, videa
Já vím, že jsem písničky od Maidenů přidávala nedávano, ale tahle je tak neskutečně úžasná, že si ji prostě musíte poslechnout (skrytý rozkaz... muhehe) :-). Je z nového alba a musím říct, že si s ní opravdu vyhráli. Zbožňuji kombinaci klavíru a metalu - to je písnička podle mého gusta :-).
Také jsem se dočetla, že to je jejich zatím nejdelší písnička (má asi 20 minut) a je o vzducholodi R 101, která se zřítila v r. 1930 (zahynulo 48 lidí). Opravdu úžasný a dojemný text, doporučuji se podívat na překlad zde.