Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola třicátá sedmá - ODHALENÍ

18. listopadu 2015 v 21:15 | Victoria |  Andělská křídla I.
Ehm, tak jo. Poslední kapitola byla přidaná 7. září, což už je zatraceně dlouhá doba. Respektive tři měsíce *provinile se zašklebí*. Snad se vám nová kapitola bude líbit. Přeji příjemné čtení!

Seděla jsem přikrčená za keři před naším domem. Děkovala jsem všem bohům, že je brácha po rodičích a miluje zahradničení. Tohle byla totiž dokonalá skrýš. Keř byl veliký a obsypaný nádhernými, světle růžovými květy. Přesto se našlo pár skulinek, kterými jsem mohla koukat na příjezdovou cestu. Ta mě zas tak moc nezajímala, protože důležitá byla jen jedna věc - poštovní schránka, která byla poblíž. A to byl můj cíl.
Včera večer mi totiž Jeremy oznámil, že bude dva dny mimo město kvůli jedné reportáži. Měl chudák výčitky z toho, že budu sama doma, protože i Jake měl svoje plány - chtěl přespat u kamaráda. Byla to zkrátka úžasná příležitost konečně zjistit, kdo mi posílá ty zatracené dopisy.
Těžko říct, kolik mohlo být hodin, nejspíš něco málo po půlnoci. Pomalu mě začínalo bolet celé tělo, jak jsem byla neustále v jedné poloze. Usmyslela jsem si, že až příště budu na někoho číhat, vezmu si k tomu pěkně měkký polštář.
Najednou mě z myšlenek vytrhl bouřlivý smích, který se nesl ulicí. I přes veškeré snažení jsem sebou trhla. Hlupačko! okřikla jsem se v duchu. Tam venku je někdo, kdo touží po tvém krku. Teď musíš být klidná a nepanikařit. Nádech. Výdech. Nádech…
Nakonec se ukázalo, že to byla jen parta nějakých puberťáků. Namachrovaní debílci, co si myslí, že jim patří svět. Pití alkoholu bych úplně zatrhla, stejně dělá z lidí blbce. Otázkou ovšem zůstává, jestli jde udělat z blbce ještě většího blbce.
Pak jsem ucítila něco divného. Věděla jsem, že ta chvíle je tady. Byl to instinkt. Okolí nebezpečně ztichlo a já zřetelně slyšela, jak se dotyčný blíží k naší poštovní schránce.
Překvapilo mě, že se jedná o drobnou postavu. Dotyčný byl dokonce ještě menší než já. Že by to byl jen obyčejný vtípek nějakého přitroublého puberťáka? Zatím to tak vypadalo.
Když se malá postava začala vzdalovat, opatrně jsem vylezla ze svého úkrytu. Upřímně, plížení mi moc nešlo. Ráda bych řekla, že jsem ho sledovala jako jedna z Charlieho andílků, ale popravdě jsem párkrát zakopla o vlastní nohy.
Štěstí mi však přálo. Nebo spíš neopatrnost toho mrňouse, který byl nejspíš sám mrtvý strachy. To mi dodávalo sebevědomí. Až se naskytne správná příležitost, popadnu ho za kapuci a budu tvrďák. Nekompromisní a děsně sebevědomý. Vezmu spravedlnost do vlastních rukou a… PRÁSK!
Netuším, co ten hluk způsobilo, ale dotyčný se otočil a uviděl mě. Ztuhla jsem strachem a přemýšlela, jestli nemám utéct. Kapucák měl však stejný nápad a dal se do běhu. Tak to teda ne!
Nasadila jsem sprint. Měl náskok asi třicet metrů, ale věděla jsem, že to zvládnu. Vždycky jsem byla rychlá.
"STŮJ!" křičela jsem vztekle, ale dotyčný utíkal jako o život. "OKAMŽITĚ ZASTAV!"
Pomalu jsem ho doháněla, to bylo jasné. Ještě deset metrů. Pět. Už ho mám skoro na dosah ruky a…
Rychle jsem ho popadla za rameno a strhla mu kapuci. Panebože! Byl to Jake!
"Co to… co tu krucinál děláš?! Okamžitě mi to vysvětli! Ksakru, víš kolik je hodin?!" křičela jsem a vztekle jím třásla. Můj malý bráška jen něco mumlal a po obličeji mu tekly slzy.
"Promiň mi to. Jane, já jsem nechtěl…"
"To ty mi posíláš ty zatracené dopisy?!" vyjela jsem na něho. Takhle vzteklá jsem ještě nebyla.
"Ne. Já to nebyl!"
"Tak kdo to byl?"
"Nemůžu ti to říct. Slíbil jsem, že to nikomu neřeknu," naříkal můj bráška.
"Okamžitě mi to vyklop!" zaječela jsem. Jake se rozbrečel ještě víc, zřejmě jsem fakt budila hrůzu.
"Sam. Byl to Sam."
Nevěřícně jsem na něho zírala. "Cože?"
"Říkám ti pravdu. Párkrát jsme se sešli po škole. Prý má pro mě důležitý úkol, který by jen tak někomu nesvěřil. Tak jsem… tak jsem dělal, co po mně chtěl. Prý to je něco, co ti určitě pomůže a já… chtěl jsem, abyste byli zase spolu. Tak jako dřív," vyklopil Jake nešťastně.
"Bože, Jakeu! Měl si mi to říct. Vždyť si přece říkáme všechno!"
"A jak asi? Bylo to naše tajemství. Každou noc jsme se scházeli v jednom baru ve sklepení a on…"
"COŽE?!" vykřikla jsem zděšeně. "Ty jsi byl venku každou noc? Vždyť se ti mohlo něco stát!"
"Prosím, hlavně to neříkej Jeremymu!" naléhal Jake. "Zabil by mě. A já jsem chtěl jen pomoct."
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Vždyť to byl ještě malý kluk. A opravdu mi chtěl pomoct. Ale Sam… toho si podám.
"Kde je ten bar, Jakeu? Musím to vědět," řekla jsem klidným, ale rázným hlasem.
Jenže můj bratr jen zavrtěl hlavou. "Nechci, abys tam chodila. Není to místo pro tebe."
To mě samozřejmě rozesmálo. "A pro dvanáctiletého kluka to místo je?" zeptala jsem se posměšně.
"Prostě ti to nemůžu říct, chápeš?" řekl zoufale.
Ne. To opravdu nechápu. Nádech. Výdech. Hlavně klid.
"Dobře, tak to necháme plavat. Pojď, uvařím ti doma kakao," řekla jsem o něco veseleji.
Jake se tvářil trochu zaraženě, že jsem se nechala tam snadno přesvědčit.
"Takže nikam nepůjdeš?" zeptal se nedůvěřivě.
"To víš, že ne," řekla jsem a usmála se na něho.
"Tak jdeme na to kakao!" vykřikl Jake radostně.
"Jasně, kakao!" snažila jsem se o stejně nadšený tón.
V duchu jsem však přemýšlela, kolik barů může být ukryto ve sklepení. Takže plán zněl: nejdřív kakao, potom uspat Jakea a vytratit se na noční dobrodružství. Jane, do jakého průšvihu se to zase hrneš? Jak typické!

***
"Takže," začal jsem rádoby nadšeným hlasem, "která zkouška bude jako první?"
Liam se na mě soucitně podíval, což mi už pěkně lezlo na nervy. Ať si své obavy laskavě nechá pro sebe. Celý týden jsem poslouchal, jak to zvládnu. U mě však byla větší pravděpodobnost, že vyhraju školní kolo ve vědecké soutěži.
"Bohužel ti nemůžu nic říct. Však se to za chvíli dozvíš," řekl tajuplně.
"Skvělé! Prostě paráda!" mumlal jsem si pro sebe.
Kráčeli jsme temnou chodbou neznámo kam. Tedy přesněji na mou zkoušku, ale v této části budovy jsem ještě nebyl. Pořád jsem si musel představovat, co na mě asi čeká. Třeba budu muset čelit nějakému hnusnému tvorovi. Nebo vydržet pod vodou celou hodinu. Nebo přeměnit slámu ve zlato jako Rampelník. Upřímně jsem doufal, že nic z toho to nebude.
"Jsme tady," přerušil Liam mé nemožné úvahy. Objevily se před námi obří dveře z masivního kovu. Hm, nejspíš proto, abych neutekl.
"To nevypadá moc slibně, co říkáš?"
"Dveře o tvé zkoušce nic nevypovídají," odvětil anděl klidně.
"Ale proč…"
"Na otázky není čas!" okřikl mě, ale pak mě obdařil jedním ze svých vzácných úsměvů. "Raději se půjdeme podívat, co je uvnitř, co říkáš?"
Neříkal jsem radši nic, jen nervózně přikývl.
Přivítali nás Zaira a ještě jeden muž, černoch, kterého jsem tu ještě neviděl. Byl děsně vysoký a z jeho tváře se nedalo vůbec nic vyčíst. Abych pravdu řekl, trochu mi naháněl strach.
"Vítejte," řekl hlubokým hlasem. "Same Smithi, jsi připraven splnit andělské zkoušky?"
"Ehm, ano," řekl jsem nejistě. Černý muž mou nervozitu zřejmě vycítil a zamračil se. "Je ti snad něco nejasné, chlapče?"
"Totiž, když jste použil slovo zkoušky, myslel jste tím vlastně jenom první zkoušku, ne? Myslel jsem, že ty další budou v jiné dny."
Slyšel jsem, jak si Liam povzdechl. Zřejmě tahle otázka neudělala moc dobrý dojem.
"Všechny tři zkoušky se konají v jeden den. Možná jsi měl víc času trávit přípravou."
"Já jsem se připravoval!" ohradil jsem se dotčeně.
"Možná," odvětil klidně. "To koneckonců za chvíli uvidíme. Teď si laskavě svlékni košili."
"Cože?" vyhrkl jsem nevěřícně. "Proč bych -"
"Udělej, co ti říká," zašeptal mi Liam do ucha. Povzbudivě se na mě usmál a já se mu snažil úsměv oplatit, ale vznikl z toho spíš jen nervózní škleb.
"Teď si lehni tady na to lehátko," pokynula mi Zaira laskavým hlasem. Zřejmě už na naši malou hádku zapomněla, za což jsem jí byl fakt vděčný. Udělal jsem tedy, co mi řekla, ale vůbec jsem z toho nebyl moudrý.
"Věc se má tak, že u těchto zkoušek musíš prokázat nejen své andělské schopnosti, tedy magii a létání, ale také své logické dovednosti a schopnost rychle jednat," začal ten černý muž.
Logické dovednosti? Schopnost rychle jednat? Zoufale jsem se podíval na Liama. Tentokrát se anděl díval do země.
"Tahle forma zkoušky by tě neměla ohrozit na životě, ale příjemná rozhodně nebude. Slabší jedinci občas zešílí a v dřívějších dobách docházelo k občasným nehodám, kdy se někteří andělé nechtěně zabili," pokračoval pořád tím klidným hlasem. Mně to však uklidňující nepřišlo ani náhodou. Zarazilo mě, že úmrtí označil za pouhou nehodu.
"Proto jsme se rozhodli pro menší bezpečnostní opatření," navázala na něho Zaira. Nejdřív jsem to moc nechápal, ale když mi Liam začal přivazovat nohy a ruce k lehátku, došlo mi to.
"Jak se cítíš?" zeptal se zjizvený anděl.
"No báječně," prohlásil jsem ironicky. "Fakt. Doslova si tu lebedím."
"To je dobře," odvětil Liam vážně, ale koutky úst mu nepatrně zacukaly. "Zairo? Arnolde? Můžeme začít?" Oba andělé přikývli.
"S čím chcete začít?" zeptal jsem se vyděšeně.
"Pomocí magie dostaneme tvou duši do jiné dimenze," začal vysvětlovat Arnold. "Pak už to bude jen na tobě. Buď však ostražitý. Tvoje tělo sice bude v bezpečí, ale tvá duše ne. Pokud zůstanou v odloučení příliš dlouho, může to být tvůj konec."
"Jste rozený optimista, že?" neudržel jsem se.
Černý muž však jenom pokrčil rameny. "Říkám ti pravdu. Jestli se ti nelíbí, to už je tvůj problém."
Všichni tři andělé pak položili ruce na mou hruď a já ucítil příval tepla, jako bych objímal samotné slunce. Po několika minutách se mi začaly klížit oči. Snažil jsem se zůstat vzhůru, ale magie byla silnější.
"Sladké sny," uslyšel jsem ještě Liamův hlas. Věděl jsem, že mi tím přeje hodně štěstí. Doufal jsem, že ho nezklamu. Pomalu jsem se propadal do tmy…
A pak mé zkoušky oficiálně začaly.

kapitola 36. / 38.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 54.6% (53)
Jane 24.7% (24)
Liam 15.5% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2.1% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Jane Jane | 19. listopadu 2015 v 12:19 | Reagovat

Chudák Sam, snad mu z toho všeho nehrábne:-)

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 15. ledna 2016 v 23:25 | Reagovat

Takhle to ukončíš?! Takhle?! Oficiálně se s tebou nebavím. :D Já chci vědět, jak je to s Jane. Snad se jí nic nestane... doufám. A Sam? Jako, je jasné, že to zvládne, on je pašák. Spíš mám strach, že přijde domů a Jane bude... polámaná, mrtvá, omdlená, cokoliv špatnýho. :D
Jinak, věta: Slabší jedinci občas zešílí, mě hrozně rozesmála. Jako, jen tam btw, možná zešílíš. :D
A zmínka o Rampelníkovi - Tak se pozná fanoušek Once upon a time. :D

3 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 12. července 2017 v 17:58 | Reagovat

Uááá, kapitoly, které jsem nečetla! Boží!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama