Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Únor 2016

Joe Doe a muž se zeleným frakem

23. února 2016 v 23:26 | Victoria |  Jednorázové povídky
Rozhodla jsem se, že se zúčastním Roční literární soutěže, kterou pořádá Terka Mikulová. A první téma? Nebudu vás napínat, je to VODNÍ ZNAMENÍ. Možná jste zvědaví, jak jsem se s tímto tématem poprala já. No... byl to pro mě porod, to mi věřte :-D. Nejdřív jsem chtěla napsat povídku jako horor, ale nakonec se to zvrtlo v... však sami uvidíte :-). Přeji příjemné čtení, těším se na vaše reakce :-). Za případné chyby se omlouvám.

Joe Doe si myslel, že je úplně normální chlapík. Vždyť měl přece slušně placenou práci jako bankéř, byl vysoký, v dobré kondici a ženské na něho letěly. Co na tom, že si dal po tvrdé dřině v práci jedno malé pivo. A když završil večer kvalitním panákem whisky, hned se mu líp spalo. Podle něj pil čistě ze zdravotních důvodů, žádný problém. Tohle byla Joeova realita.
Jeho sousedi to však viděli jinak. Podle nich byl Joe místní magor, který se nemyl, zval si domů prostitutky, "pracoval" v pochybném podniku a chlastal jako duha. O jednom pivu nemohla být ani řeč a místo whisky se spokojil s prachobyčejnou kořalkou. A přitom to býval takový slušný chlapík, říkávala stará paní Collinsová, která bydlela hned naproti. Moc dobře si pamatovala Doea jako váženého občana městečka. Avšak po smrti jeho manželky šlo všechno do háje.
Ano, takhle byste nejspíš popsali Joea Doea. Žádný sympaťák to nebyl, jak by vám nejspíš potvrdilo celé město. Ale nenechte se zmýlit. Joe Doe nebyl jen místní opilec. Byl to také správce rozlehlého rybníku, který ležel pár kilometrů od městečka. A právě tam jeho příběh začíná…

Pomalu se schylovalo k večeru. Přestože už zapadalo slunce, pořád bylo nesnesitelné horko. Vlastně vedro k padnutí. Joe toho samozřejmě využil a lil do sebe jedno pivo za druhým. Musím přece dodržovat pitný režim, pomyslel si se značným uspokojením. Miloval ten zvuk, když otvíral láhev.
Bzzzzzz. Bzzzzzz. Bzzzz… "Zatracení komáři!" zařval Doe, když vylil půlku piva při pokusu o zabití těch potvor. Nesnášel je! Byli malí, otravní a jejich bzučení mu lezlo na nervy. Nejhorší však na tom bylo, že teď v létě jich byl plný rybník.
Najednou však bzučení ustalo. A nebylo to jen bzučení. Celé okolí podivně ztichlo. Žádný vítr, žádný zpěv ptáků, žádné zašustění… prostě nic. Nejdivnější však byla vodní hladina rybníka. Tak neobyčejně klidná nebyla už několik let. Jako zrcadlo, pomyslel si Doe.
Tohle všechno se však dalo nějak vysvětlit. Jenže když se zničehonic setmělo a hodiny nelogicky odbíjely půlnoc, začal být Joe opravdu vyděšený. Bim, bam…

"Pojď, panáčku,
jen pojď blíž!
Navštiv rybník
a mou spíž.

Pojď, panáčku,
dáme čaj!
Navštiv rybník,
je to ráj.

Pojď, panáčku,
už je čas!
Přines pentli
na můj vlas.

Pojď, panáčku,
toť tvůj cíl!
Sleduj hvězdy
temných sil."

Joe Doe se musel štípnout do ruky, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Na staré vrbě kousek od jeho chaty seděl jakýsi mužíček v zeleném fraku a prozpěvoval si tuhle podivnou písničku.
"Do prdele!" zařval Doe. "To už jsem fakt tak vožralej? Kurva!" zaklel, když si všiml, že ten mužík k němu otočil tvář. Tedy o tváři by se dalo jen sotva mluvil. Ten obličej… Doe v životě takový neviděl!
Muž měl vychrtlou, zelenou tvář s vystouplými lícními kostmi, ústa plná drobných špičatých zoubků měl roztažená v děsivém úšklebku, a dokonce se zdálo se, že má na krku žábry jako ryba. Nejděsivější však byly jeho oči - prázdné a temné jako noc.
Vodník radostně zatleskal a s pištivým smíchem divoce smekl klobouk na pozdrav, až se mu žluté vlasy rozlétly do všech stran.
"Váááážený pan Doe. Kampak spěcháš, Joe? Chci ti předvést show!" zazpíval vodník a znovu se rozřehtal.
"Ne!" křičel Joe. "Ty tady nejsi. Zatracený pivo. Přísahám, že už nebudu pít. Končím s chlastem. KONČÍM! Budu-"
"HLAD!" vyštěkl mužík ve fraku. "Mám hlad. Hlad! Hlad! Hlad! Už mě nudíte, váááážený pane Doe."
Vodník seskočil z vrby a pomalu se blížil ke starému opilci, který nevěděl, jestli má zůstat na místě, či raději utéct.
"Čerstvé masíčko, slyším tvé srdíčko, vydloubnu ti očičko, neboj se, zlatíčko!" rozesmál se vodník pištivě.
To Joeovi bohatě stačilo. Dal se na útěk, ale alkohol si vybral svou daň. Byl příliš pomalý. Příliš opilý. Teď to věděl.
Samozřejmě, že nemohl uniknout. A když na něho vodník hodil jednu ze svých zákeřných sítí, bylo rozhodnuto.
"Tak v jaké barvě chcete hrneček, váááážený pane Doe? Žlutý, hnědý, zelený,… dokonce mám jeden v červené, ale červená je nudná, máte úplnou pravdu," mluvil si mužík pro sebe. "Můj oblíbený je modrý s puntíky. Máte rád puntíky?"
"Prosím! Do hajzlu, já sakra prosím! Udělám všecko, co po mně chcete, jen mě nezabíjejte! Dyť já si život ještě neužil. Já-"
"Takže puntíky ne, dobře. Však můj věrný rádce sumec mi poradí, když nemáte vlastní názor. Chtěl jsem být aspoň zdvořilý, váááážený pane Doe," řekl vodník a nedočkavě si olízl rty.
Joe hlasitě vykvikl, když na něho vodník sáhl studenýma mokrýma rukama. A ty plovací blány! Joe začal křičet a prosit boha o pomoc.
"Prosím! Ne… NE! Seženu vám někoho lepšího! Někoho chutnějšího!"
To vodníka zarazilo. Popravdě ho ten hlučný podivín dost nudil. Navíc divně zapáchal. On raději šťavnaté masíčko. Čerstvé. Pořádně krvavé…
"A proč bych vám měl vyhovět, váááážený pane Doe? Mám hlad. Už mi pěkně kručí v bříšku."
"Znám… znám někoho lepšího," přemlouval Doe vodníka chraplavým hlasem. "Určitě vám bude chutnat víc. Mnohem víc."
Vodník se rozchechtal. "Joe předvádí show. Jak netypické! Sadistické! Fantastické! Tak tedy dobrá, váááážený pane Doe. Máte čas do zítřka. A pak bim, bam, čas krmení!"
Pak vodník sebral svou síť a s hlasitým smíchem skočil do vody. Když zmizel, překvapilo Doea, že příroda opět ožila. Nikdy by nevěřil, že komáří bzučení uslyší tak rád.

***
Celou noc a část dalšího dne Joe přemýšlel, koho ksakru obětuje vodníkovi. Bylo jasné, že někoho sehnat musí. Kdyby přišel s prázdnou, tak už by se zřejmě dalšího dne nedožil. Samozřejmě ho napadlo, že by mohl prostě utéct. Prodat svůj byt a odjet někam do ciziny. Jenže nějaký šestý smysl mu říkal, že vodník si ho najde kdekoliv.
Nejdřív si dokonce namlouval, že byl jen příliš opilý. Čas od času měl podobné stavy, ale nikdy tak děsivé. A tak reálné…
Ne. Bylo mu jasné, že tohle se opravdu stalo. Pořád měl v hlavě ten vodníkův smích. Zákeřný. Zlý.
Nejdřív zkusil zavolat několika prostitutkám. Doufal, že aspoň Sherry by si s ním vyjela na menší "výlet" k rybníku. Ale bohužel žádná z jeho dam neměla čas. Nebo spíš žádná z jeho dam nechtěla trávit čas se zoufalcem.
Pak ho však napadla jedna osoba. Věděl, že když se bude hodně snažit, dotyčná mu vyhoví. Zkusit to musel. Byla to jeho poslední šance…

***
"Jste moc hodná, že mi chcete pomoct s úklidem mé chaty, paní Collinsová," řekl Joe s naprosto vážnou tváří.
Ta jenom kroutila hlavou a povzdechla si. "Vždyť já vím, člověče, co dokáže smutek udělat s člověkem. To já ztratila ve válce svého milovaného Artura, budiž mu země lehká," řekla a soucitně se na Joea podívala. Joe Doe jen pokýval hlavou, ale soustředil se hlavně na cestu. Už dlouho neřídil. Tentokrát však zůstal střízlivý, protože musel. Musel obětovat paní Collinsovou.
Rybník byl plný života, až to Doea překvapilo. Třeba to byl opravdu jen sen. Nebo halucinace. Možná, že zbytečně vytáhl paní Collinsovou z postele. Za okamžik však všechno opět utichlo, setmělo se a začala známá písnička.

"Pojď, panáčku,
jen pojď blíž!
Navštiv rybník
a mou spíž.

Pojď, panáčku,
dáme čaj!
Navštiv rybník,
je to ráj.

Pojď, panáčku,
už je čas!
Přines pentli
na můj vlas.

Pojď, panáčku,
toť tvůj cíl!
Sleduj hvězdy
temných sil."

Paní Collinsová přirozeně vykřikla, když uviděla vodníka sedícího na vrbě. Chtěla utéct, ale stará kolena jí to nedovolila. A samozřejmě jí to nedovolil ani Joe Doe, který paní Collinsovou srazil k zemi a držel ji.
"Joe, Joe, Joe!" vykřikl vodník nadšeně. "Váááážený pan Doe! Rád vás vidím, přítelíčku, bumbrlíčku. Co je dneska k jídelníčku?"
"Slíbil jsem ti potravu, tak tady máš," řekl Joe pevným hlasem. On svou dohodu dodržel.
Mužík v zeleném fraku seskočil z vrby a zvědavě začal očichávat paní Collinsovou. Rychle nakrčil nos.
"Fuj! Staré! Ztuhlé! Slíbil jsi mi mladé maso, šťavnaté, krvavé…" zavrčel vodník.
Jenže Joe i paní Collinsová byli připravení. "TEĎ!" zařval Joe, který se vrhl na vodníka. Bylo jasné, že ho dokonale překvapili. Devadesátiletá stařenka sebrala všechny své dosavadní síly a praštila vodníka svou golfovou holí (málokdo to ve městě tušil, ale paní Collinsová byla vášnivá hráčka golfu).
Stvůra zůstala ležet groteskně na zemi, zřejmě to byl dokonalý úder.
"Tfuj!" ulevila si paní Collinsová, ale šťastně se usmívala.
"Zahrála jste to vážně skvěle. Skoro jsem vám ten záchvat pláče věřil," řekl Joe Doe, který začal vodníka přivazovat kusem provazu k jednomu stromu.
"V mládí jsem dělala divadlo," řekla paní Collinsová. "Hlavně toho hajzla pořádně přivaž. Ty potvory nesnášejí sluníčko, takže bude chtít utéct. Teď musí pořádně vyschnout, pak už likvidace proběhne snadno."
"Vážně vám děkuji za pomoc. Jsem rád, že mi z města někdo uvěřil," řekl Joe Doe vděčně.
"Pcha. Vodníky je to tu zamořené už od dob mého mládí. Dokážou být dost tvrdohlaví a rádi budí děs. Člověk musí vědět, jak na ně. Jestli chceš, ráda tě to naučím! Ale jen pod podmínkou, že už nebudeš pít. Co ty na to?"
"To bych byl moc rád, paní Collinsová," řekl Joe upřímně.
Postaví se těm stvůrám. Záchrana lidstva stojí za to, ne? A hlavně doufal, že už nikdy neuslyší, jak mu někdo říká váááážený pane Doe.

Život v Zemi Nezemi?

20. února 2016 v 23:56 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Běží, uvnitř křičí. Chce se schovat před světem. Někam, kde ji nikdo nenajde. Stačilo by přestat myslet. Nebo se rozplynout v ranní mlze za doprovodu ptačího orchestru. Ulehnout do vlhké trávy a doufat, že se stane její součástí. Prostě zmizet.
Měla bych být dospělá. Měla bych být rozumná, cílevědomá, vědět, co v životě chci. Být dravá. Umět se všude vecpat a být u všeho. Nebát se. Jenže dospělost je zatraceně těžká.



Jako malé dítě zkoumám tvary mraků a vidím v nich zvířata. Miluji dětské pohádky, protože mají vždycky šťastný konec a přinášejí naději. Stále doufám, že se ve mně probudí čaroděj a já se dostanu nějakým záhadným způsobem do Bradavic.
Někdy jen tak tancuju a zpívám si pro sebe. Hraju si s bublifukem. Obdivuju hračky v obchodě. Kreslím obrázky na dopisní obálku. A přestože už je mi dvacet jedna, stále mám v posteli plyšového medvídka.

Jako psychicky labilní puberťák se snažím udržet svou náladu alespoň chvíli na stejné vlně. V jednu chvíli se mračím, v další se směju. Jako na houpačce… houpy houp. Nerada přiznávám, že první stav je mnohem častější.
A když už si myslím, že jsem se svým obyčejným (nudným) vzhledem smířená, mám chuť si obarvit vlasy na fialovo a ostříhat je na krátko. Nebo se nechat potetovat. Něco, co by okolí jen těžko rozdýchávalo.
Ve chvíli, kdy se moje divnost vyhrocuje, zkouším zjistit z karet svoji budoucnost. Prý se mám věnovat něčemu kreativnímu a můj smysl života se sám objeví. Ha ha. Celý život tomu nechávám prakticky volný průběh. Taky jak jsem dopadla…

A jako dospělý jedinec? Necítím nic. Jen tíhu zodpovědnosti. Cítím, že beru život příliš vážně a nechávám se svazovat. Potlačuji v sobě to malé dítě i bláznivého puberťáka. Dokážu však fungovat i bez toho?

Nevím.

(Možná bych měla.)

Někdy si říkám, že bych měla odlétnout do Země Nezemě jako Petr Pan.

(No jo. Už to zase dělám.)

Motýlek

14. února 2016 v 20:16 | Victoria |  Mé básně
Po hodně dlouhé době je tu další báseň. Posledních několik měsíců mi to moc nešlo, neměla jsem tu správnou náladu pro pseudobásnění. Ale tohle přišlo zničehonic. Snad se bude líbit (i když není dokonalá). Možná bych ji měla nějak vysvětlit, ale tentokrát to nechám na vaší fantazii.


Kde jsi, motýlku?
Máš potrhaná křídla.
Smrt ti lásku nabídla,
sváděla tě, snílku.

Kde jsi, motýlku?
Krvácí ti srdce.
Vyhazuješ trpce
pár roztrhaných papírků.

Kde jsi, motýlku?
Tvá duše se ztrácí.
Ta pijavice sací,
už kope tvou postýlku.

Kde jsi, motýlku?
Rozpadáš se v prach.
Duše zná jen krach,
chápeš už svou mýlku?

Kde jsi, motýlku?
Zničila tě krása.
Smrt konečně jásá,
podobáš se světýlku.

Kde jsi? Motýlku…



Jak Victoria oslavila 21. narozeniny

7. února 2016 v 15:47 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy

Tento článek měl být zveřejněn v ten osudný den, totiž 11. února. Prosím, ignorujte tento fakt.


Jsem stará. Nemá smysl si něco nalhávat. Za pouhých devět let mi bude třicet. Skoro vidím, jak za rohem číhá smrtka, která trpělivě vyčkává. A směje se. Protože už je mi ksakru 21!
No jo, a teď z té optimističtější stránky :-D. A to je co? No přece dárky!
Letos jsem opět zakázala oslavy, které jsou podle mě naprosto nesmyslné. Proč by měl někdo oslavovat narození (ne)tvora jako jsem já? Stvořitel a Stvořitelka si to zřejmě nemyslí, ale naštěstí mé přání respektovali. Stejně tak i můj otravný sourozenec z prvního vrhu. A dokonce i její druh z Vlčího údolí. To už jsou celkem čtyři lidi. Asi začínám být oblíbená :-D.

Nejvtipnější na letošních narozeninách je, že jsem dárky prakticky uhodla :-D. Tušila jsem, že dostanu morče - dostala jsem ho. Tušila jsem, že dostanu dort s kapitánem Hookem - dostala jsem ho. Tušila jsem (a teď se podržte!), že dostanu lístek na koncert Iron Maiden - dostala jsem ho. Končím se školou, jdu podnikat s věštěním :-D.
Kromě těchto úžasných dárků jsem ještě dostala dvě obří čokolády, protože cukru není nikdy dost (a potom své tělo rozškrábu do krve… pitomý ekzém!), zelený čaj, sadu do výbavy, protože se mě rodina chce samozřejmě zbavit novou knihu Syn a poukázku ke kadeřnici (abych nebyla taková stvůra).

Co víc říct? Asi jsem byla extrémně hodná.

Asi.

Ehm…





Kapitán Hook je prostě kapitán Hook :-D.




Ehm.


Táta mi koupil knížku! On, který vnímá četbu jako naprostou ztrátu času a nejradši by se díval, jak knížka hoří :-D.


Jo! Jo! Jo! Bude to nářez!

P.S. Za kvalitu fotek se omlouvám.