Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Duben 2016

Kuřecí enchiladas

30. dubna 2016 v 10:34 | Victoria |  Receptíky
Ať žije španělská kuchyně! Máte chuť trochu experimentovat? Tak tenhle recept vás jistě potěší :-).
Ráda bych řekla, že jsem čerpala z nějakého konkrétního receptu, ale tentokrát jsem popustila uzdu své fantazii a vytvořila si prakticky vlastní recept :-D. Z původního receptu jsem se držela jen způsobu přípravy - tedy nejdřív smažení, potom pečení. Dokonce jsem přidala i některé suroviny (a některé vynechala). Ano, jsem anarchista. Sestra to málem nerozdýchala ("Ty se nedržíš receptu? Co když to nebude k jídlu?!").
Takže vlastně ani netuším, co jsem to vytvořila. Možná to ani není enchiladas, ale pálivé to tedy bylo dost :-D. Doporučuji dávat si pozor, až budete přidávat koření :-).
A jak to nakonec dopadlo? Musím říct, že famózně! Všem moc chutnalo, všichni přežili, třikrát hurá!

Potřebujeme (asi na 4 porce):
3-4 kuřecí prsa
2 cibule
3 stroužky česneku
Konzerva červených fazolí
Menší konzerva kukuřice
1 paprika (barva je na vás, ale já dala žlutou)
1 rajčatový protlak
Asi 100 g čedaru
Koření enchiladas (seženete v supermarketu)
Koření chilli
Olej
Špetka soli, pepře
Asi 10 kukuřičných tortill

Snad jsem na nic nezapomněla.

Postup:
Nakrájíme si cibuli na kostičky. Poté nakrájíme maso, které smícháme s olejem a kořením (asi jedna lžíce koření enchiladas a půl lžičky chilli - dáváme podle citu). Na velké pánvi rozpálíme olej, na kterém poté smažíme cibuli dozlatova. Přidáme maso a za občasného míchání necháme smažit pár minut. Poté přidáme papriku nakrájenou na kostičky, prolisovaný česnek, fazole a kukuřici. Rajčatový protlak smícháme se směsí a necháme ji chvíli probublávat (zhruba 10 minut). Dochutíme špetkou soli a pepře. Pokud jste to přehnali s pálivým kořením, přidejte trochu cukru a vody (chuť se zjemní).
Tortilly vyjmeme z obalu a na 30 vteřin vložíme do mikrovlnné trouby na nejvyšší teplotu. Poté do středu každé tortilly navrstvíme omáčku i s masem a složíme podle návodu na obalu. Vložíme do pekáče, polijeme zbytkem omáčky a posypeme nastrouhaným sýrem. Zapékáme 15 minut při 200°C, dokud se sýr nerozpustí.


Až na ten zapatlaný talíř je to celkem dobrá fotka :-D.


Dobrou chuť!

Poznámka pro fajnšmekry: Pokud máte rádi hodně ostrá jídla, zkuste přidat i chilli papričku. Ale je to jen na vlastní zodpovědnost, přežití nezaručuju :-D.

Kapitola třicátá osmá - ANDĚLSKÉ ZKOUŠKY (ČÁST 1.)

20. dubna 2016 v 15:55 | Victoria |  Andělská křídla I.
Ne, tohle není přelud :-D. Fakt jsem napsala další kapitolu k AK - máte radost? :-) Poslední kapitola byla někdy v listopadu, takže jsem měla necelou pětiměsíční pauzu, což je docela ostuda. Slibuji, že se polepším. Takhle kapitola bude asi zvláštní, ale doufám, že v dobrém slova smyslu. Sestra tvrdila, že ta první část je podobná Rezistenci (tedy filmové verzi). Rozhodně to nebyl záměř. Možná bych to mohla ještě přepsat, ale upřímně? Asi se mi nechce :-D. No nic, přeji příjemné čtení!

Zašmátral jsem rukama po zemi. Hlína. Suché listí. Ucítil jsem povědomou vůni lesa.
Chtěl jsem otevřít oči, ale ten pocit naprostého klidu a míru mě přemohl. Bylo skvělé moct jen ležet a poslouchat cvrlikání ptáků. Najednou jsem však ucítil ostrou bolest, až jsem hlasitě vyjekl. A znovu! Rychle jsem otevřel oči - pocit klidu a míru byl ten tam.
Nade mnou stál nějaký klučina, mohlo mu být tak deset, maximálně dvanáct let. Měl světle hnědé, vlnité vlasy, ocelově šedé oči plné vzdoru a drze se na mě šklebil. Zákeřně mě znovu šťouchl klackem, až jsem se rozzuřil a vytrhl mu klacek z rukou.
"Co ty jsi zač?!" vykřikl jsem podrážděně. Kluk se však pořád jen divně usmíval a neřekl ani slovo.
A pak mi to došlo. Byl jsem to já sám! Mé mladší, nevyzpytatelné a divoké já. Najednou se mi začaly vracet všechny vzpomínky. Na dětství. Na krádeže. Na můj ubohý skok z mostu. Na anděly. Na Liama. Na Jane. Na mé zkoušky…
Vyděšeně jsem vyskočil na nohy. Tohle nebyla žádná poklidná realita! Byly to mé andělské zkoušky!
"Hej, kluku!" zkusil jsem upoutat pozornost mladšího Sama. Bylo mi jasné, že je tu z nějakého konkrétního důvodu. A bohužel jsem také tušil, že to s ním nebude jednoduché. Nikdy to s ním nebylo jednoduché.
"Co chceš, debile?!" vyštěkl na mě. Provokativně na mě koukal s bojovně vystrčenou bradou. Tohle bude nejspíš mnohem těžší, než jsem si myslel. Hlavně v klidu. Nádech. Výdech.
"Třeba bys mi mohl říct, co tu vlastně dělám. A co tu děláš ty."
"Nasrat!" řekl mladší Sam a ukázal na mě prostředníček.
"Ty malej, podlej skrčku!" rozzuřil jsem se a popadl ho za tričko. "Jestli si myslíš, že na mě tyhle výrazy platí, tak ses teda spletl! Já -"
Najednou mě zarazil výraz v jeho očích. To dítě bylo skrz na skrz zlé. Vlastně ne. To já jsem byl zlý.
Zlý, podlý, zákeřný, nevěřil jsem nikomu a ničemu. Opřel jsem se o kmen stromu a zavřel oči. Tohle se mi jen zdá. Musí to být sen, prostě musí! Koukat na mladého Sama mi dělalo obrovský problém.
To dítě bylo zatím jen drzé a nezvladatelné. Ještě nedospěl do stádia, kdy bude schopný i zabít. Zatím v něm bylo jen semínko zla. A já věděl, že to zlo bude růst. A pak…
Otevřel jsem oči a vyšel zpoza stromu. Věděl jsem, co musím udělat. Musím se postavit svému strachu, svému vlastnímu já.
"Same?" oslovil jsem ho klidným hlasem. Kupodivu mě zaregistroval, ale z jeho obličeje šla vyčíst jasná agrese.
"Same, jen ti chci říct, že…"
"Nenávidíš mě!" přerušil mě mladší Sam a vyčítavě se na mě zadíval.
"Ne, to není pravda. Já jen -"
"Nenávidíš mě!" zopakoval. "Tak to ukončeme, co říkáš? Udělej to!" vykřikl a vytáhl z kapsy zbraň. Tedy o zbrani by se dalo jen sotva mluvit. Byl to můj první opravdický nůž. Trochu zrezivělý, ale pořád dost ostrý na to, abych s ním mohl ublížit. Nebo alespoň někoho zastrašit.
Nejdřív jsem myslel, že chce ten nůž použít proti mně, ale bylo to jinak. On mi ho nabízel. Chtěl, abych si ho vzal.
"Co to sakra děláš?" zeptal jsem se zmateně. Všiml jsem si, že zlost z chlapcových očí pomalu vyprchávala. Místo toho se v nich objevily slzy.
"Musíš mě zabít, Same, chápeš? Udělej to!"
O pár kroků jsem couvl. "Ne, to neudělám," řekl jsem. Přece nemůžu zabít dítě!
"UDĚLEJ TO!" vykřikl vztekle.
"Neudělám!" bránil jsem se. "Vím, že si myslíš, že tě všichni nenávidí, ale je to jinak. Musím -"
"Srabe!"
"Ti něco -"
"Tak to do prdele udělej!"
"Říct," dořekl jsem konečně.
"Já vím, že mě nenávidíš!" pokračoval mladší Sam. "Všichni mě nenávidí. Chci, abys to konečně ukončil!"
Zadíval jsem se na to dítě, které mi nabízelo nůž. Byl tak mladý, ale přesto svým chováním i mluvou připomínal dospělého. Přemýšlel jsem, co ho vlastně čeká. Možná bych ho měl zbavit toho utrpení. Možná by to bylo řešení, jak sám uniknout. Možná…
Znovu jsem se podíval na toho uslzeného chlapce. Moje odhodlání pomalu sláblo. Nedokážu to. Prostě to nedokážu. Pak jsem ucítil něco nového, co se mi až dosud vyhýbalo. Byl to soucit.
"Odpouštím ti," zašeptal jsem ne mladšímu Samovi, ale sám sobě. Vzal jsem si od chlapce nůž, zahodil ho a usmál se na něho. A on mi úsměv oplatil.

***
Křik. Všude se ozývaly výkřiky zoufalství a bolesti. Ten někdo křičel o pomoc, protože trpěl. Rychle jsem si uvědomil, komu ten hlas patří. Jane! Musím ji zachránit!
Běžel jsem jí na pomoc, přestože všude byla černočerná tma. Neviděl jsem absolutně nic, ale komu na tom záleželo?
Hlasitě jsem vyjekl, když má levá noha zajela pod vodu. Nebyla to kaluž, ale hlubší voda, nejspíš rybník. Snažil jsem se uklidnit a zůstat na místě, ale stálo mě to velké přemáhání.
Další křik, tentokrát se ozval za mnou. Rychle jsem se otočil. Určitě musí být blízko!
"Same!" vykřikla Jane zoufale. Ten hlas zněl hodně vzdáleně, nejméně sto metrů ode mě. A pak další výkřik, opět za mnou. Dezorientovaně jsem otáčel hlavou. Nebyl jsem schopen určit, kde Jane je.
Asi metr ode mě někdo zavřeštěl, až jsem sebou polekaně škubl. A další křik. Další volání o pomoc. Nebyla to jen jedna Jane, kterou jsem musela zachránit. Bylo jich tisíce! A všechny volaly Sama.
Padl jsem na kolena a dlaněmi jsem si zacpal uši. Chtěl jsem pryč. Byl jsem si jistý, že tohle je mé osobní peklo. Už navždy budu slyšet její křik. Tu bolest. To selhání, že jsem jí nepomohl…
Třásl jsem se, neschopen uniknout před tím utrpením. Byl jsem slaboch. Nikdy jsem se neměl stát andělem. Zasloužila by si někoho lepšího. Někoho, kdo by ji nenechal ve štychu.
Zvláštní na tom bylo, že jsem slyšel její křik, ale uvnitř mě bylo prázdno. Všechny ty emoce patřily jen mně. Ta červená kontrolka tentokrát neblikala, což bylo divné, protože většinou to bylo přesně naopak.
Není to opravdové. Jsou to jen zkoušky. Andělské zkoušky. Není to realita. Prostě není. Musím se vzchopit!
Odhodlaně jsem vstal, i když jsem měl chuť si okamžitě zacpat uši. Znělo to, jako když ji někdo mučí.
Světlo. Potřebuji světlo, pomyslel jsem si. Bez světla se přece nikam nepohnu. Jak jen nás to Zaira učila?
Dal jsem dlaně od sebe a představil si zářivou svítící kouli. Mohl jsem se pokusit přeměnit tmu na světlo, ale na tak mocnou magii jsem neměl schopnosti. Dokázal jsem udělat jen jednoduchá kouzla, nic zvláštního.
Najednou se ve vzduchu objevilo světlo, které jsem vyčaroval. Trochu poblikávalo, jak mé soustředění polevovalo, ale pořád tu bylo.
Všiml jsem si, že stojím na menší pevnině a kolem mě je voda. Je to ostrov. Nebo spíš ostrůvek. Pak jsem si uvědomil, že ostrůvky jsou všude kolem mě. Bylo jich tisíce. A na každém z nich stála Jane, držela se za hlavu a křičela. Všechny dělaly jedno a totéž. Nedávalo mi to žádný smysl.
"Hledáš někoho?" ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočil. Byla to Jane. Ale vůbec jako Jane nevypadala. Na sobě měla rudé šaty až na zem, rubínový náhrdelník a bílé rukavičky. Vlasy měla vyčesané do slušivého drdolu, každý vlas byl nezvykle uhlazený. Dokonce i výraz v jejím obličeji byl úplně jiný. Povýšený. Chladný. Hlasitě tleskla a místo tmy se objevilo světlo.
"Co jsi zač?!" zeptal jsem se ostře, protože mi bylo jasné, že tohle Jane rozhodně není.
Zasmála se zvonivým hlasem, který k ní ani trochu neseděl. "Spíš by bylo zdvořilejší se zeptat, kdo jsem, nemyslíš?"
"Ty nejsi člověk," řekl jsem chladně. Ta bytost mi byla naprosto odporná.
"Máš pravdu. Já jsem totiž mnohem víc. A teď," řekla a znovu tleskla rukama, "přejděme k podstatě věci. Zahrajeme si hru. Vlastně se jedná o hádanku."
"Hádanku?" řekl jsem skepticky.
"Jistě," odpověděla jane. "Je to férová nabídka. Když ji uhádneš, můžeš jít dál."
Zasmál jsem se. "A teď mi řekni, co se stane, když ji neuhádnu."
"Proč myslíš, že se něco stane?" zeptala se naoko překvapeně.
"Vždycky je v tom nějaký háček," zavrčel jsem.
"No… to máš nejspíš pravdu. V tom případě bych ti chtěla představit svého hosta," řekla a znovu se zasmála tím svým odporným smíchem. Mávla rukou a zničehonic se na ostrůvku objevil kovový stůl a na něm ležela Jane. Byla přivázaná ke stolu a tvářila se vyděšeně.
"Nech ji na pokoji!" vykřikl jsem a snažil se k ní dostat, ale ta stvůra mi to nedovolila.
"Nejdřív hádanku!" vyštěkla kapku nevrle. "Když uhádneš, můžeš jít. Když ne," odmlčela se a samolibě se usmála, "tak se mrkneme, v jakém stavu má tvá kamarádka orgány. Třeba takové srdce, co říkáš? Buší jí nějak rychle, to asi bude vážné."
"Chceš ji snad pitvat zaživa?!"
Mrcha Jane začala mezitím urovnávat nástroje na menším stolku, který se objevil bůh ví odkud.
"To ne, já ji pitvat nebudu," řekla s úsměvem. "Uděláš to ty!"

kapitola 37. / 39.

Miluji

1. dubna 2016 v 16:07 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Miluji, když se probudím v brzkých hodinách a zjistím, že můžu ještě spát.
Miluji vůni nových knih, levandule a lesa.
Miluji letní večery, kdy mohu pozorovat západ slunce.
Miluji noční oblohu a hvězdy, i když se v nich vůbec nevyznám.
Miluji, když ostatní uznají, že mám pravdu.
Miluji to velké, chlupaté, uslintané a zapáchající stvoření jménem Rony, i když už je dávno na lepším místě.
Miluji, když jsou má zvířata v čistém pelíšku a spokojená.
Miluji lesní orchestr, který dokáže uklidnit mou duši.
Miluji svou fantazii, kde mohu létat na drakovi.
Miluji, když se doma jednou za čas dokážeme chovat jako rodina.
Miluji upřímný smích.
Miluji, když si s někým rozumím i beze slov.
Miluji pocit, když něco dokážu.
Miluji plavání v moři za jasného slunečního dne.
Miluji své dlouhé vlasy, přestože mám téměř neustále chuť je ostříhat.
Miluji vánoční atmosféru, kdy je i úplně obyčejný den pohádkový.
Miluji čtení knih v teple u krbu, když venku prší.
Miluji metal, který dává prostor i mému rebelskému já.
Miluji, když nemusím spěchat a mohu si vychutnat čerstvě uvařenou kávu.
Miluji své postavy v povídce, které jsou mnohdy stejně živé, jako má rodina a přátelé.
Miluji, když nemyslím na minulost ani na budoucnost, ale zažívám kouzlo přítomného okamžiku.
Miluji…