Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Květen 2016

Dárek pro čtenáře

30. května 2016 v 18:20 | Victoria |  Jednorázové povídky
Tentokrát jsem tu s další povídkou do Roční literární soutěže! Ano, mám zpoždění dva měsíce, což je neomluvitelné. Ale lepší pozdě, než nikdy, nemyslíte? :-D Téma je Dárek pro čtenáře. Musím říct, že z toho vznikla tak trochu tragikomedie s fantasy prvky. A ano, inspirací mi byla Terka Mikulová, která pořádá tuto soutěž. Omlouvám se, Teri, ale já si nemohla pomoct :-D. Přeji tedy příjemné čtení!

Na první pohled byste řekli, že Terezka Lenochodová je úplně normální holčička. Měla dlouhé hnědé vlasy, tmavé oči po babičce a milý, přívětivý úsměv. Každé ráno ji maminka oblékala do modrých šatiček, což byla Terezčina nejoblíbenější barva. Přesně takovou barvu měla i dračice Safira z Eragona. Terezka se s tím už už chtěla svěřit mamince, ale nakonec si to rozmyslela. Věděla, že maminka s tatínkem nemají rádi, když se o něčem takovém zmiňuje. O knížkách. O příbězích. O modrých dracích, kteří létají na obloze.
Tohle byla právě ta situace, kdy se Terezka Lenochodová vymykala normálu. Byla problémové dítě. Ten největší problém byl, že Terezka milovala knížky. A díky tomu prostě nebyla normální…

Zajisté tě, čtenáři, zajímá, proč byly knihy tak velký problém. Vždyť knížky čte kdekdo, říkáš si. Bohužel to musím uvést na pravou míru. Knížky nečte kdekdo. Alespoň ne ve světě, který se odehrává v daleké budoucnosti. Knihy totiž zničily svět, alespoň tak to uvádí dějiny.
Nikdo neví, jak se to přesně stalo. Ví se jen to, že se určitá skupina mocných lidí dostala ke knize. Ke knize, která ukrývala příliš mnoho důležitých informací o jedinečném způsobu, jak ovládnout svět.
Nakonec se skupinu podařilo zastavit, ale spousta lidí přišla o život. A od té doby lidstvo knihy zavrhlo. Nebyly zakázané, ale kdo četl, byl prakticky vyvrhel. Čtenáři zkrátka tvořili odpad společnosti…

***
Terezka právě vstoupila do třídy a okamžitě sklopila pohled. Všichni si začali šuškat a smát se, protože byla jiná. Protože ráda četla. Raději si co nejrychleji sedla dozadu, aby na ni ostatní neviděli. Otevřela si svou oblíbenou knížku - Malého prince. Milovala ho! Knihu podědila po babičce, která taky moc ráda četla. Patřila do té zvláštní skupiny lidí, kteří stále vydávali knihy. A často Terezku brala s sebou do práce, což bylo prostě boží. Její babička však jednoho dne zmizela. Někdo tvrdil, že utekla a ukrývá se. Rodiče jí řekli, že četla tak moc, až ji to zabilo. Terezka si však myslela, že je to blbost. Stále doufala, že se její babička jednoho dne vrátí a vezme ji zase do nakladatelství.
"Proboha, Terezo!" okřikla ji učitelka, která právě vešla do třídy. "Přestaň už konečně číst! Jsi ostudou celé této školy… co by tomu řekli tví rodiče?!"
"Já… přece nedělám nic špatného," řekla Terezka, otírajíc si slzy, které jí tekly po obličeji. Vždyť to bylo tak nespravedlivé!
Učitelka se chladně zasmála. "Proč si radši nejdeš zasportovat jako tvoji kamarádi? Sport je to, co tvému duchu prospěje. Ne nějaké pitomé knihy. A… ukaž!" vykřikla a surově vytrhla Terezce z rukou Malého prince. "No to jsem si mohla myslet!"
A v tu chvíli se v Terezce něco hnulo. Nějaká neviditelná síla, která jí řekla A DOST! Ona… ta ženština si dovolila vzít tu knihu do svých špinavých rukou! Ona ji znesvětila!
Terezka jí vyškubla knihu a přitiskla si ji na prsa. Nikdo jí knihy brát nebude!!! A už vůbec ne ONA!
"Co si to dovoluješ, ty spratku jeden?!" vykřikla paní Kravisová.
"Víte co?" řekla Terezka ostrým hlasem, který vůbec neseděl k té něžné dívence v šatečkách. "BĚŽTE SE VYCPAT! VY VŠICHNI!" Pak se otočila a rychle utekla. Stále si tiskla knihu na prsa...
Plakala. Ale tentokrát ne proto, že by byla smutná. Plakala, protože měla vztek. Plakala, protože nenáviděla všechny ty lidi, kteří ji nechápali a ponižovali.

***
Terezka si myslela, že horší už to být nemůže. Ale jak se ukázalo - může. Čekala aspoň malou podporu od rodičů, kteří jí čtení vždycky - i když s bolestným výrazem - tolerovali.
Jenže tentokrát už na ni čekali ve dveřích. Oba měli chladné pohledy, které říkaly, jak strašně moc je Terezka zklamala.
"Mami! Tati! Neuvěříte, co -"
"Teď ne, Terezo!" okřikl ji otec. "Nechceme slyšet žádné tvoje pohádky a příběhy. Už nikdy!"
"Ale…," snažila se Terezka najít slova, "vždyť chci jen říct, že -"
"Dost!" vykřikla matka. "Volala paní Kravisová. Vyloučili tě ze školy. Doufali jsme… doufali jsme, že ty nesmysly si budeš číst jen doma. Ale ve škole? Ach Terezo, zklamala jsi nás. Velice jsi nás zklamala."
Terezka tiše plakala. Nevěřila tomu. Vždyť neudělala nic špatného! Jen si četla…
"Já… já to napravím!" řekla prosebně, ale rodiče jen nesouhlasně kroutili hlavou.
"Tady už není co napravovat," řekl Terezčin otec. "Jsi úplně stejná, jako má matka. Už to takhle dál nejde. Už nejsi naše dcera. Běž pryč a nevracej se!"
"Ale… ale…"
"BĚŽ!" vykřikli oba rodiče a zavřeli jí dveře přímo před nosem. Terezka zůstala sama. Společnost jí dělala jen jedna věc - její knížka.

***
Terezka kráčela po cestě. Pořád plakala, protože nic z toho nechápala. Doufala, že si to rodiče rozmyslí a znovu ji pustí domů. Vždyť je přece jejich dcera! Ale nakonec jí došlo, že to nemá smysl. A tak se tedy vydala neznámo kam.
Jenže po několika hodinách už nešla chůze tak snadno. Z modrých střevíčků měla puchýře a děsně ji bolely nohy - prostě nebyla zvyklá na sport. A když se k tomu přidal ještě déšť, začala Terezka opravdu panikařit.
Rozhodla se, že u někoho zazvoní. Třeba jí otevřou nějací dobří lidé, kde jí dají teplé oblečení a šálek horkého kakaa. Ubohá Terezka však byla ještě dítě, takže dětská naivita jí rozhodně nechyběla. Když majitelka domu uviděla u dveří drobné děvčátko, ihned jí chtěla pomoci. Pak však uviděla TU VĚC. Knížku.
"Jedeš, obludo? Okamžitě vypadni, nebo na tebe zavolám policii!" vykřikla a zabouchla dveře.
Terezce Lenochodové došlo, že nemá smysl zvonit lidem u dveří. Stejně ji vyhodí, ledaže by se zbavila své knížky. Ale… byl to Malý princ! To přece nemohla udělat.
Nakonec se vydala do lesa, kde by snad mohla najít nějaký úkryt před deštěm…

***
Po několika dalších hodinách se Terezka sesunula na zem. Byla vyčerpaná. Počasí se prudce zhoršilo, byla hladová a podrápaná od trní. Chtělo se jí zase plakat, ale tentokrát se slzy nedostavily… prostě to nešlo. Byla příliš unavená.
"Pomoc!" zakřičela, avšak slyšela ji akorát srna, která rychle utekla. Pomoc. POMOC. POMOCPOMOCPOMOCPOMOC!
Najednou jí vypadl Malý princ z rukou a sám se otevřel. Terezka tomu nemohla uvěřit! Všechen text zmizel. Místo toho se objevilo zářivé světlo a na stránce se objevila nějaká postava. Byl to Malý princ! Nejdřív byl jen malá postavička, ale postupně se zvětšoval. Až nakonec…
"Ahoj, Terezko," řekl Malý princ, který najednou vystoupil z knížky. Vypadal úplně stejně jako ta ilustrace!
"Ty přece neexistuješ!" řekla Terezka nevěřícně. "Vždyť si jen postava z knížky."
Malý princ se uchechtl. "A ty myslíš, že postavy z knížek nejsou reálné? Zrovna ty?"
"Já nevím. Jsou to jen příběhy, ne?"
"Příběhy, které se dotkly tvého srdce," řekl Malý princ moudře. "Pojď se mnou, Terezko. Zavedu tě na planetu Knihomol. Je tam obrovská knihovna, ve které jsou všechny knížky světa. A ty můžeš číst celý den! Čeká tam na tebe i tvá babička…"
"Proč mi chceš pomoct?" ptá se Terezka zmateně. Vždy byla zvyklá, že ji lidé neměli rádi. A teď tohle!
"Protože jsi čtenářka. A patříš k nám. Jsi věrná knihám. A za svou věrnost budeš odměněna. Je to dárek, Terezko, dárek pro čtenáře."
Pak se na Terezku usmál a chytl ji za ruku. Terezka, celá šťastná, mu úsměv oplatila. Vraceli se domů…

Osvícení

23. května 2016 v 22:35 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Stephen King
Počet stran: 486
Nakladatelství: Pavel Dobrovský - BETA s.r.o.
Rok vydání: 2010



Hlavní postavy: Jack Torrance, Wendy Torranceová, syn Danny
Vedlejší postavy: Dick Hallorann
Děj:
Jack a Wendy jsou dost podivný pár, který si prošel temnou minulostí. Nejdříve všechno vypadá růžově, ale má to jeden velký háček - Jack se rád napije, což mu samozřejmě velmi brzy začne přerůstat přes hlavu. Jednoho dne nastane velký zlom, kdy Jack v opilosti zlomí svému synovi ruku. To je pro Wendy poslední kapka. Ale nakonec dá Jackovi poslední šanci, který ji využije a přemůže svého démona, totiž alkohol. Pořád však musí bojovat sám se sebou.

Otevřel oči a otřel si ústa kapesníkem. Toužil po alkoholu. Potřeboval se napít. V ulici byla kavárna, určitě by si tam mohl dát jedno rychlé pivo, než půjde do parku, jen jedno, aby spláchl prach… Bezmocně zaťal pěsti.

Kvůli pití ztratil Jack práci, ale život bez alkoholu mu dává novou šanci. Jack je přijat na místo správce v hotelu Overlook, kde má dělat přes zimu údržbu. Rodina se tedy nastěhuje do opuštěného horského hotelu, který se zdá být úplně normální. Brzy však zjistí, že je něco špatně…
Všichni pociťují, že hotel nějakým zvláštním způsobem ožívá. Keře ve tvaru zvířat dokážou zaútočit, požární hadice v chodbě se stává hadem, výtah si žije vlastním životem a v pokoji 217 se skrývá něco děsivého.


A tak odhrnul ten závěs.
Žena ve vaně už byla dlouho mrtvá. Byla opuchlá a rudá, vzduté břicho jí vystupovalo z chladné, zamrzající vody jako masitý ostrov vystupující z ledové tříště. Dívala se přímo na Dannyho skelnýma a velkýma očima, které připomínaly skleněnky. Purpurové rty měla roztažené do jakéhosi úšklebu. Prsa se jí povalovala po břiše. Chlupy v rozkroku jí ve vodě vlály. Ruce měla ztuhle položené na porcelánových bočnicích vany jako krabí klepeta.

Všechny tyto podivnosti nejvíce vnímá malý Danny, který je osvícený. V určitých chvílích dokáže číst myšlenky, vidí budoucnost, dokáže vidět i mrtvé. Jeho rodiče to příliš nechápou, ale dobře si uvědomují, že je Danny jiný.
Jenže Danny není jediný, na koho hotel působí. Jack cítí jeho vliv každý den o něco víc, bojuje sám se sebou, ale… něco ho změní. Dokáže rodina Torrenceových přežít v hotelu, který se dokáže bránit?

Můj názor:
Takhle knížka byla… neskutečná! Neskutečná a neskutečně děsivá! V půlce jsem musela přestat číst, protože jsem se fakt bála. Vážně jsem měla chuť knihu zmrazit - narážka na seriál Přátelé, kdyby někdo nepochopil :-D. Byla jsem si jistá, že knihu snad nedočtu. Ale nakonec jsem se přemohla.
A dobře jsem udělala!
King to zkrátka umí. Podlehla jsem jeho kouzlu, které mě nutí číst další a další hrůzy. Musím říct, že Osvícení mi zatím přišlo nejděsivější, ale kdo ví. Na Kingovi se mi líbí, že nikdy nevím, na co narazím příště. Nejsou to jen obludy. King mistrovsky pracuje s naší myslí, hraje si s námi. Ta psychologická propracovanost postav je prostě neskutečná! Ale docela jde vidět, že autor psal knihu pod vlivem drog - šílenství prostupuje každou stránkou…
Co víc říct? Jestli máte rádi horory, rozhodně vám Osvícení doporučuji. Atmosféra opuštěného hotelu, Dannyho schopnosti a Jackovo šílenství udělá své. Snad jen jedno malé varování - nečtěte knihu v noci!!!

Úryvek:
Hučení a klapání a dunění tu bylo slyšet silněji, o to více bylo úděsné a nelogické.
Jack horečně upíral oči na zavřené dveře výtahu. Wendy si myslela, že kosočtverečným okénkem ve dveřích do výtahové šachty zachytí pohyb kabelů, které jednotvárně předly. Výtah hlučně zastavil pod nimi v přízemí. Slyšeli zvuk otvíraných dveří. A...
(večírek)
Proč ji to slovo napadlo? Přišlo jí na mysl bez zjevné příčiny. V Overlooku panovalo naprosté ticho, rušené jen tajuplnými zvuky z výtahové šachty.
(to musel být večírek)
(??? JAKÝ VEČÍREK???)
Její mysl na chvíli zachvátila představa natolik reálná, že mohla být vzpomínkou… ne lecjakou vzpomínkou, ale takovou, jaké si člověk uchovává jako poklad na zvláštní příležitosti a málokdy o nich mluví nahlas. Světla… stovky, možná tisíce světel. Světla a barvy, bouchání zátek od šampaňského, čtyřicetičlenný orchestr hrající skladbu "In the Mood" od Glenna Millera. Ale Glenn Miller zahynul při leteckém neštěstí dlouho předtím, než se narodila, tak proč se jí vloudil do vzpomínky?
Podívala se na Dannyho, který měl hlavu skloněnou k jedné straně, jako by slyšel něco, co ona slyšet nemohla. Měl úplně bílý obličej.

Proč (ne)jít na Českou filologii

11. května 2016 v 14:10 | Victoria |  Strasti vysokoškoláka
Většina z vás nejspíš ví, že jsem tento rok studovala v Olomouci obor Česká filologie na Filozofické fakultě UP. Bohužel musím říct, že mi tento obor absolutně nesedl. Většina předmětů mě nebavila a kolikrát jsem danou látku ani nechápala. Člověk by řekl, že na češtině není nic těžkého. Vždyť se jedná jen o gramatiku a povinnou četbu, ne? Není to pravda. Proto jsem se rozhodla, že napíšu článek právě o tomto oboru, abyste si udělali aspoň malou představu o tom, jak to na ČF chodí.

Tak jdeme na to!


Klady:

1. Každá látka se probírá opravdu do hloubky. Budete vědět o češtině věci, o kterých ostatní nemají ani ponětí, což může být docela dobrý pocit.
2. Velké množství volitelných předmětů. Tenhle bod je obzvlášť lákavý, protože se na ČF vyučují i předměty jako je tvůrčí psaní, reflexe židovství v české poválečné próze, česká sci-fi v kontextu světové fantastiky, bible jako literární text, vlastní jména v jazykovém systému a komunikaci, literatura pro děti a mládež, časopisecké praktikum, četba staročeských textů, čeština za socialismu, základy latiny pro bohemisty a spoustu dalších.
3. Velké množství cizích jazyků, které se můžete naučit. Ano, můžete si zvolit klidně i tři a více cizích jazyků, to vůbec není problém. Na výběr máte např. španělštinu, francouzštinu, angličtinu, ruštinu, nizozemštinu, hebrejštinu, polštinu, němčinu, čínštinu, japonštinu, korejštinu, italštinu, portugalštinu a další.
4. Povinná četba. Tohle má své výhody i nevýhody. Měli byste vědět, že budete opravdu HODNĚ číst. A rozhodně nečekejte světovou literaturu. Ale pokud čtete rádi a jste rychlí čtenáři, nebudete mít problém.
5. Sebeprezentace a zlepšení komunikačních dovedností. Tohle je dost rozporuplný bod. Někteří to berou jako klad, jiní jako zápor. Každopádně si myslím, že umět mluvit před lidmi není na škodu, i když je to kolikrát dost stresující. Připravte se na to, že skoro v každém semináři budete muset mít referát nebo nějaký projekt. A ne vždy je příprava lehká.
6. Různé přednášky a besedy. Já například měla možnost účastnit se besedy se spisovatelem Michalem Vieweghem, což byla vážně skvělá zkušenost.
7. Jazykové a literární soutěže.
8. Potkáte zde spoustu lidí s podobnými zájmy. Většina spolužáků ráda čte a píše.

Zápory:

1. Pokud nejste totální nadšenci do češtiny, tak budete u povinných předmětů trpět. Třeba taková fonetika a fonologie. Nebo lexikologie. Nebo úvod do literární teorie, to byl naprosto děsný předmět. Například já z duše nenávidím poezii. A co jsme dělali v již zmíněném úvodu do literární teorie? Poezii, jak jinak. A styl základní a střední školy fakt nečekejte, tady se to rozebírá opravdu podrobně. Stejně je to i u ostatních předmětů. Čekejte i odborné předměty jako je staroslověnština, historická mluvnice češtiny, morfologie apod.
2. Profesoři své předměty milují. Ano, já jim přeju, že je to baví. Ale od vás očekávají stejné nadšení - to vlastně souvisí ještě s prvním bodem. A taky očekávají, že budete vědět spoustu věcí ze střední školy, hlavně co se týče jazykové terminologie.
3. O literatuře se skoro neučíte. Učíte se o tom, jak přemýšleli spisovatelé. Sledujete vývoj žánrů. Zabýváte se literární teorií, kritikou a historií. A musíte číst hodně ukázek, což může být pro někoho problém.
4. Hodně čtete. To samozřejmě může být klad, ale pokud jste pomalí čtenáři (jako já), máte velký problém. Mně se čtení na nějakou dobu docela zhnusilo. Tedy to je možná trochu silné slovo, ale zkrátka mě přešlo to nadšení. Na povinnou četbu jsem se už totálně vykašlala, protože vím, že bych to stejně nestihla přečíst. Navíc máme v povinné četbě i hrůzy jako Slávy dcera, Rukopis královedvorský a zelenohorský a třeba i Ohlas písní ruských/českých. Dohromady bychom měli za letní semestr (což jsou asi 3 měsíce) přečíst 30 knih. Plus knihy do seminářů a na referáty, což není žádná sranda.
5. Čtete hodně odborné literatury. A většinou se jedná o takovou literaturu, kterou máte problém pochopit. Já samozřejmě vím, že v každém oboru se musí číst odborná literatura. Ale přijde mi, že třeba u takové psychologie je to o hodně srozumitelnější, než u češtiny. A kromě odborné literatury byste se měli naučit pracovat i se slovníky - na tohle hodně učitelů klade důraz.
6. Dost mizerné uplatnění po vystudování. Ano, tady trochu předbíhám. Ale pokud chcete studovat ČF, měli byste vědět, že nemusí být zrovna lehké sehnat práci v oboru. Můžete dělat editora, pracovat v nakladatelství nebo si udělat pedagogické minimum. Jinak to není žádná sláva. Takže i tohle je třeba zvážit.
7. Když něco nevíte, vypadáte jako blbci. Ano, s tímhle bodem možná přeháním, ale bohužel je to tak. Možná je to takhle i u jiných oborů, těžko říct. Prostě když jsem něco nevěděla, tak na mě ostatní koukali jako na blbce. A stejně tak i učitel, který měl samozřejmě potřebu to hlasitě okomentovat.
8. Pitváte se v češtině. Doslova. Rozebíráte úplně všechno, co jde. Když to někoho baví, je to fajn. Když ne, nastane problém.

To by bylo ode mě asi vše. Ještě bych chtěla dodat, že každý obor má samozřejmě své klady i zápory. Neříkám, že Česká filologie je špatný obor. Mám kamarádku, která tenhle obor vystudovala a milovala ho. Musíte se řídit svou vlastní intuicí. Takže pokud vás čeština opravdu zajímá, směle do toho. Pokud máte nějaké pochybnosti, raději zkuste pouvažovat o nějakém jiném oboru.

Knižní novinky 10

10. května 2016 v 16:42 | Victoria |  Knižní novinky
A jsou tu další knižní novinky! Já vím, byly nedávno, ale co nadělám :-D. Když ono nejde odolat :-D. Ale dvě knížky jsem dostala jako dárek, takže za to prakticky nemůžu. A navíc jsem některé knížky dala do knihovny, takže jsem přirozeně potřebovala doplnit mezery ve své knihovničce :-D. Tak jo, dost výmluv. Jdeme na to!

Sedmiramenný svícen, Legenda Emöke (Josef Škvorecký) - trocha klasicky nikdy neuškodí, co říkáte?
O Sedmiramenném svícnu jsem mluvila už docela dlouho, protože jsme ho probírali v semináři a opravdu mě zaujal. Jedná se o téma druhé světové války, což nemá každý rád, ale já se na to vážně těším. Knížku mi koupila sestra a budoucí švagr :-).



Smrt si říká Engelchen (Ladislav Mňačko) - tuhle knihu jsem ulovila v antikvariátu. Jsem na ni neskutečně zvědavá, i když téma je opět trochu psycho. V knize se dočteme o partyzánských bojích na pomezí Moravy. Také bychom se měli dočíst o zániku vesnice Ploštiny. To místo jsem osobně navštívila ještě na gymplu, takže nejspíš proto mě to tak zajímá.


Hraničářův učeň: První léta - Turnaj v Gorlanu (John Flanagan) - kdo by nemiloval Hraničářova učně? Naprosto skvělá knižní série - doporučuji všem fanouškům fantasy literatury :-). Takhle knihu jsem dostala jako dárek od mámy, protože věděla, že ji hrozně chci. Příběh je o mé nejoblíbenější postavě: Haltovi! A vypadá to, že budou i další díly. Juchů!


Příběh Edgara Sawtella (David Wroblewski) - tuhle knihu jsem ulovila v LK. Mlsně jsem kolem ní chodila několik týdnů, až jsem se nakonec rozhodla, že si ji koupím :-). Vypadá to na velmi krásný příběh o němém chlapci a psech. Na zadním přebalu knihy je dokonce velmi pozitivní názor S. Kinga: "Příběh Edgara Sawtella jsem si bezvýhradně zamiloval. Je to román o lidském srdci a záhadách, které v něm přebývají a nedají se zformovat do slov, a přece jim rozumíme. Nádherná, tajemná a uchvacující kniha."


Ptáci a jiné povídky (Daphne du Maurier) - tuhle knihu jsem dneska ulovila v LK. Určitě znáte film Ptáci od Alfreda Hitchcocka. Netušila jsem, že film byl natočen podle knižní předlohy, takže nejspíš proto mě kniha tak zaujala. Nejvíc se těším na tuto konkrétní povídku, ale jsem zvědavá i na další :-). A musím říct, že obálka je vážně epesní!



To by bylo z knižních novinek vše! Co se týče těch neknižních, tak jsem dostala od sestry dvě nové placky - se Sherlockem a s mapou Středozemě :-). Obě z Knižního vesmíru. A jaké jsou vaše (ne)knižní novinky? :-)

Strasti vysokoškoláka 5

10. května 2016 v 11:00 | Victoria |  Strasti vysokoškoláka

Tohle jsou už bohužel poslední Strasti vysokoškoláka. Netuším, jak to bude dál. Doufám, že nebudu psát Strasti těžce pracujícího, ale i to je možné. Uvidíme, řekl slepý.


Nikdy mě nebavil hokej, i když jsem měla kolem sebe spoustu lidí, kteří byli zarytí fanoušci. Nevím tedy, jestli by mě mělo překvapovat, že moje spolubydlící je taky fanynka. Občas je to dost šílené, když sledujete seriál a najednou uslyšíte jásání nebo nadávky. Ona to totiž fakt prožívá. A já se vždycky leknu :-D.

Nemůžu říct, že bych měla nějaký problém se sousedy, přestože jde slyšet fakt všechno. Občas mi přijde, jako by se sem někdo dobýval :-D. Jenže jeden soused je fakt otřesné individuum. Docela často ho slyším nadávat. I když to je slabé slovo. On přímo řve. Jednoho dne mě obzvlášť pobavil, když se jeho frekvence sprostých slov zvýšila. Nejdřív to vypadalo, že něco opravuje. Pak zařval něco v tom smyslu, že nebude večeře. Nakonec jsem se dozvěděla, že jeho žena odešla z domu a nemohla uklidit ani ty, cituji, zasrané kalhoty. :-D

Nikdy nezkoušejte levandulový cupcake. Je to hnus!

Byla jsem na přednášce Michala Viewegha! To je zase na mém oboru to pozitivní, že se tam pořádají takové akce :-). Nejdřív jsem měla trochu obavy, protože hodně lidí na internetu tvrdí, že je dost namyšlený. Ale říkala jsem si, že je třeba si udělat vlastní názor (a taky se trochu kulturně vzdělávat :-D). Byl docela milý, vtipný, mluvil přímo k věci a odpovídal na dotazy upřímně, což se mi líbilo. Dokonce nám četl i ukázku ze své knihy Biomanželka, která mě zaujala. No… na Databázi knih má sice dost nízké hodnocení, ale jak říkám, je třeba si udělat vlastní názor.
Akorát mi přišlo, že mohl trochu víc komunikovat s publikem. Ale i tak jsem byla ráda za tuto příležitost :-).

Vlastní jména… co si pod tím představíte? Musím říct, že tento předmět byl opravdu skvělý, i když pan profesor byl občas… ehm… jak bych to jen slušně řekla :-D. Prostě nepříjemný. A místy arogantní. A perfekcionistický. Ale ne, nakonec to nebylo tak špatné. Sice chtěl po nás hromadu úkolů a většinou mi to vždycky vyšlo na 10-15 A4 (každý týden), ale fakt mě to bavilo. Jeden z mála předmětů, který mě opravdu zaujal. Nejvtipnější je, že když teď stojím na nádraží před tou informační tabulí, tak už automaticky přemýšlím, jak vznikly názvy jednotlivých měst. Prostě jakási deformace nebo co :-D.

Domácí si myslí, že umí zpívat. Neumí. Představte si ty výšky, když zpívá Horehronie. Měla jsem chuť začít výt :-D.

Začíná mě štvát průvodčí, u kterého si kupuju lístek na vlak. Minule mi dělal přednášku o tom, jak je In karta výhodná. Málem jsem kvůli tomu nestihla vlak. A pak mi nabídl tykání, ehm. Tipuju, že je mu kolem čtyřiceti, možná trošku míň, takže… prostě ehm. A dneska mi pochválil tričko :-D.
A pak je tu ještě jiný průvodčí, který je vždycky totálně opilý. Ten má taky občas zajímavé řeči :-D.

V poslední době začínám obíhat všemožné kavárny, kde dávají kávu s sebou. Prostě zjišťuji, kde mají nejlepší kávu. A co jsem zjistila? Že nejlepší káva je paradoxně ve školní kantýně :-D.

Náš profesor na vlastní jména dokáže být občas i vtipný. Ano, mám na mysli toho, o kterém tvrdím, že je trošičku arogantní :-D. Hrozně rád odbočuje k hudbě a historii. Minule se na nás nešťastně podíval a řekl: "No tak! Proč si to všechno nezapisujete? Já pak budu smutný!" :-D

A když už jsme u těch vlastních jmen, tak jsem zjistila, že moje příjmení znamená jeřáb. Docela ubohé, že? :-D

"Co kdybych tě, drahá, oběsil?"
Ano, i reflexe židovství je občas vtipný předmět. Respektive tahle hláška nemá chybu. Kdo četl Spalovače mrtvol? Myslím, že si to brzy půjčím v knihovně :-D.

Mám masožravku! A jmenuje se Evžen :-D. Sestra mi ji koupila na Floře. Takže teď jen doufám, že mě v noci nesežere (masožravka, ne sestra :-D). Pak jsem si koupila ještě vlčí hrneček :-).