Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Srpen 2016

Kapitola třicátá devátá - ANDĚLSKÉ ZKOUŠKY (ČÁST 2.)

10. srpna 2016 v 20:01 | Victoria |  Andělská křídla I.
Konečně je tu další kapitola k AK! Poslední byla někdy v dubnu, takže už bylo načase. Zatím to vypadá, že přidávám kapitolu zhruba jednou za tři měsíce, což je docela ostuda. Pokusím se to zlepšit, ale nic neslibuji. Tato kapitola pro mě byla hodně náročná - psala jsem ji několik dní. Jsem s ní celkem spokojená, ale samozřejmě jsem zvědavá hlavně na vaše reakce. Přeji tedy příjemné čtení a za případné chyby se omlouvám.

Jane

Seděla jsem přikrčená v rohu svého pokoje a třásla se strachy. Měla jsem sen. Příšerný sen. Vlastně ani nebyl celistvý, jaké normálně mívám. Příšerná na něm byla ta zmatenost. Křik. Krev. Rudé oči.
Nejhorší na tom všem bylo, že mi to připadalo reálné. Všechna ta změť obrazů v hlavě… jako by to byly mé vlastní vzpomínky. Navíc jsem věděla, že v těch obrazech bylo něco důležitého. Něco, na co jsem si nemohla vzpomenout. Něco klíčového…
Potlačila jsem vzlyk a pomalu vstala. Musím se sebrat. Byl to jen hloupý sen. Přistoupila jsem k zrcadlu, abych se trochu upravila, ale ohromeně jsem zůstala zírat na svůj odraz. Na krku jsem měla fialové podlitiny, které tam včera určitě nebyly. Vypadalo to, jako by mě někdo škrtil. Jasně jsem viděla otisky prstů na mé kůži.
"Jmenuji se Jane Grankristnová," řekla jsem sípavým hlasem, který ke mně vůbec neseděl. Zoufale jsem se podívala sama sobě do očí. Co se tu ksakru děje? Ta cizinka v zrcadle však mlčela…


***

Liam

S obavami jsem sledoval svého syna, který sebou neklidně cukal. Věděl jsem, že zkoušky pro něho nebudou snadné. Pro nikoho nebyly snadné, ale každý si tím musel projít. Samozřejmě jsem věřil, že to nakonec zvládne, ale strach jsem měl. Ani ne tak z jeho selhání, jako spíš z jedné určité situace, která právě nastala. Sledoval jsem v jeho hlavě, že prochází zrovna druhou zkouškou. A právě v této zkoušce měl prokázat, že dokáže uchránit svou osobu před tím nejdůležitějším - před sebou samým, před svými city. Andělé se nikdy nesměli zamilovat do osoby, kterou chrání. Bylo to to nejpřísnější pravidlo. Naše osoby nám byly blízké, to ano, ale pouze v přátelském slova smyslu. V tomhle jsem selhal…
Můj instinkt mi říkal, že Jane Grankristnová je pro Sama něco víc, než jen pouhá kamarádka. Možná jsem se mýlil, ale až příliš mi připomínal mě samotného. Samozřejmě jsem se na něho kvůli tomu nezlobil. Jak bych taky mohl, když jen opakuje moje chyby? Přesto jsem doufal, že se toho dokáže vyvarovat. Že potlačí své city a nesejde z andělské cesty. V opačném případě by jeho andělské zkoušky skončily. A možná… možná by skončil i jeho andělský život.

***

Sam

"Ty ses zbláznila!" vykřikl jsem. "To nemyslíš vážně. Jsi šílená. Úplný cvok. Jsi -"
"Tak dost!" vyštěkla ta podivná Jane. "Chceš slyšet tu hádanku, nebo ne?"
"Co se stane, když odmítnu?"
Teatrálně se zasmála. "Nic moc zvláštního. Akorát se postarám, abys zažil věčné utrpení."
"Na utrpení jsem zvyklý. To bude hračka," řekl jsem s úšklebkem. Pak mě však nějaká neviditelná síla přiměla přistoupit ke stolu, kde byla připoutaná Jane. Proti své vůli jsem vzal do ruky malý, ale na pohled ostrý pitevní nůž. Pak jsem odhrnul Janino triko a odhalil tak její ploché břicho.
"DOST!" vykřikl jsem. Mrcha Jane se usmála a neviditelná síla povolila. Pořád jsem však držel nožík, jako by ke mně přirostl.
"Už mě budeš brát vážně, Same Smithi?"
Neochotně jsem přikývl. "A když tu tvoji hádanku neuhodnu?"
"Jak už jsem řekla, zažiješ věčné utrpení. Když neuhodneš, tvá osoba zemře tvýma rukama. Ale abys neřekl, že jsem zlá, máš celkem tři pokusy," řekla s úsměvem.
"Tak dělej, ať to mám z krku."
Mrcha Jane s vážnou tváří přikývla a začala.

"Sever je západ a západ je sever,
svět plný přátel máš, kde šalvěj je plevel.
Vyber si břeh, sic nevrátíš se zpět,
políbíš tu zkázu, či vyčaruješ květ?"

Absolutně jsem netušil, co tím sakra myslela. Nikdy jsem nebyl žádný velký mudrc, ale tohle bylo moc i na mě. Byl jsem v koncích. Zkoušky pro mě skončily. Už už jsem se chystal to vzdát, ale pak mi došlo, že mám vlastně tři pokusy. Musel jsem pokračovat. Neměl jsem zkrátka na vybranou…
"No? Tak jaká je odpověď?" ozvala se mrcha Jane.
"Můžeš mi to prosím zopakovat ještě jednou?" Usmála se a znovu mi převyprávěla celou hádanku.
"Sever je západ a západ je sever?" řekl jsem si pro sebe. "To nedává žádný smysl. Jsou to snad protiklady, které - "
"Špatně!" ozvala se mrcha Jane a škodolibě se zachechtala.
"To přece nebyla odpověď! To jsem si říkal jen tak pro sebe!" zařval jsem na ni, ale ona jen se smíchem vrtěla hlavou.
"To vykládej někomu, koho to zajímá," řekla a poslala mi vzdušný polibek. Pak se mě znovu zmocnila neviditelná síla, která mě přinutila přistoupit ke stolu s připoutanou Jane.
"Zbývají ti ještě dva pokusy," upozornila mě odporně přesládlým hlasem, ze kterého se mi chtělo akorát tak zvracet.
"Fajn, tak počkej chvíli," zavrčel jsem.
Svět plný přátel máš, kde šalvěj je plevel. To znělo jako další protiklad. Měl jsem pocit, že šalvěj je nějaká léčivá bylina, ale jistý jsem si nebyl. Pokud by to tak bylo, proč by byla plevel? V tom případě by to znamenalo, že ve světě přátel jsou i nepřátelé. Přátelé a nepřátelé. Ale co měl ksakru znamenat ten břeh? Možná…
"Odpověď je správná strana," řekl jsem sebejistě. Bylo to naprosto logické.
Mrcha Jane se zachechtala šíleným smíchem. "Špatně. Zbývá ti poslední pokus!"
"Špatně?!" vykřikl jsem zděšeně. "Ale… jak to?"
"To se ptej někoho, koho to zajímá," zopakovala a radostně tleskla rukama. Nevím, jestli to bylo jen pro efekt, ale každopádně se mě opět zmocnila neviditelná síla. Pitevní nůž se skoro dotýkal Janina břicha. Ruka se mi třásla, jak jsem se snažil odporovat. Věděl jsem, že pokud to nezvládnu, je konec.
Vyber si břeh, sic nevrátíš se zpět, políbíš tu zkázu, či vyčaruješ květ? Poslední část hádanky mi připadala nejobtížnější. Pořád jsem byl přesvědčený o tom, že se jedná o správnou stranu. Ale možná… možná jsem měl být o něco konkrétnější.
"Tak co? Jaká je odpověď?"
"Chvilku vydrž," zavrčel jsem. Jestliže jsem si měl vybrat správnou stranu, tak musely existovat dvě základní - dobrá a špatná. Ale proč bych měl líbat zkázu? V hlavě se mi zjevila absurdní představa, jak na mě Owen špulí pusu. Znechuceně jsem se otřásl. A pak mi to došlo.
"Je to dobro a zlo!" vykřikl jsem vítězoslavně.
Mrcha Jane vztekle zařvala a nedobrovolně tleskla. Stůl s Jane zmizel, stejně tak i pitevní nástroje. Teda kromě nožíku, který jsem stále držel v ruce, ale tentokrát dobrovolně.
"Tak to vypadá, že jsi mě nakonec porazil," řekla suše.
"Vypadá to tak," souhlasil jsem s úsměvem. Stále jsem žasl nad tím, že jsem hádanku uhodl.
"Víš, mám pro tebe jednu nabídku," začala, ale já jsem okamžitě vrtěl hlavou. "Nemám zájem," řekl jsem nekompromisně.
"Vím, že po ní toužíš. A můžeš ji mít. Můžete být spolu šťastní, stačí jen říct."
"O kom to sakra mluvíš?" řekl jsem podezřívavě.
"No přece o Jane! O tvé milé kamarádce," odpověděla s úsměvem.
"Vážně si myslíš, že bych chtěl mít něco s takovou stvůrou, jako jsi ty?"
"Ale já nemyslím sebe. Myslím opravdovou Jane. Tu roztomilou chudinku, která tady ležela na stole."
Zamračil jsem se. "Nevěřím ti." Ona se jen usmála a tleskla. Místo ní se tu objevila Jane. Ne ta mrcha, ale moje Jane. Na sobě měla odrbané kraťase, khaki tričko a černé tenisky. Vlasy se jí neposlušně kroutily a sahaly jí až do pasu. Usmála se na mě a tentokrát to nebyl žádný zákeřný úsměv. Tento byl jen a jen její.
"Same?" oslovila mě. "Tolik jsi mi chyběl!"
Už už jsem se chystal, že ji obejmu. Byla tady. Živá a zdravá. A hlavně - se mnou. Mohli jsme se tu navždy schovat před těmi zpropadenými anděly. Porušovat všechna pravidla. Mohl jsem říct, že…
Ne. Tohle nebyla realita. Byly to mé andělské zkoušky. Jsem Sam Smith, anděl, který má za úkol chránit svou osobu, ale nic víc. Nikdy spolu nemůžeme nic mít. Nikdy!
"Same?" oslovila mě Jane. Vypadala tak krásně. A tak zranitelně…
Přišel jsem k ní a objal ji. A pak jsem udělal tu nejhorší věc v životě. Vrazil jsem jí nůž do zad.
Odtáhla se ode mě a vypadala ohromeně. "Ale… jak?" zeptala se vyděšeným hlasem.
Usmál jsem se. "Zeptej se někoho, koho to zajímá."

kapitola 38. / 40.