Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Říjen 2016

Strasti vysokoškoláka 6

31. října 2016 v 16:46 | Victoria |  Strasti vysokoškoláka
A jsou tu další strasti vysokoškoláka! Stýskalo se vám? Jestli ano, tak čtěte směle dál, protože dnes bude těch strastí víc než dost! Victoria se musí potýkat nejen se zlotřilými profesor/y/kami, ale také s novými spolubydlícími, kteří jsou… jak jen to říct… velmi podivná individua s takřka animálními způsoby. Tak jdeme na to!

Mám pocit, že tu brzo zešílím. Tedy na bytě, kde momentálně jsem. Ten bordel je totiž neskutečný. Všechno lepí, všechno je mastné, koš přetéká, celý den neumyté nádobí leží ve dřezu, odporně žlutá vana, všudypřítomný zápach. Takhle to vypadalo, když jsem poprvé přijela na byt. A bohužel musím konstatovat, že se situace moc nezlepšila. Koupelnu jsem tedy vydrhla, takže tenhle problém je vyřešený. Ale jinak je to katastrofa.
Oni prostě neřeší, že kolem nádobí létají mušky. A když už ho nějakým zázrakem umyjí, tak jsou na něm stejně kousky jídla… bleh. A že jsou schopní vypotřebovat půlku Jaru za jediný týden… to už je co říct.

Kdybych se nad spolubydlícími měla zamyslet jako nad lidmi, bohužel musím říct, že si naše povahy absolutně nejdou vstříc. Někdy mám pocit, že jsem snad z jiné planety. Abych to uvedla na pravou míru. Pokoj sdílím se Slovenkou, která je jako člověk skvělá. Prostě pohodářka, na můj vkus docela akční co se týče sportovních aktivit, ale fakt se s ní dobře kecá a rozumíme si. Takže aspoň něco. Ve druhém pokoji je však ještě jedna slečna a jeden kluk. A tady je kámen úrazu. Pro slečnu nemám dobrého slova - abych vás tedy neurazila příliš vulgárními výrazy, budu jí přezdívat princezna. Co označení princezna ve skutečnosti znamená (nic moc pěkného), to už si můžete domyslet sami. Tak tedy… princezna mi neskutečně leze na nervy. Svým chováním, svým tónem hlasu, svým smíchem a hlavně tím svým bordelařením! I ten kluk je pořádnější než ona! Doufám, že ji do konce školního roku nezabiju.

Tak jo, budu mít dalšího spolubydlícího - nějakého kluka. Princezna to domluvila za našimi zády. Sice se nám tím sníží nájem, ale nejsem si jistá, jestli se mi chce neustále chodit přes něčí pokoj (ten chudák má totiž průchozí). A pět lidí na takovém malém prostoru už je prostě moc. Už teď mi přijde, že jsem snad součástí nějakého podivného sociologického experimentu.

Někdo mi krade zubní pastu. A podle toho, jakým tempem mizí, bych řekla, že se s tím dotyčný vůbec netají. Mám vážné podezření, že v tom má prsty princezna. Že bych nastražila past ve formě lepidla? Muhehe!

Princezna mi krade můj literární hrneček! Tak to fakt přehnala. Když si ho půjčí, fajn. Ale ať si ho laskavě po sobě umyje. Jednou se mi stalo, že jsem ho nemohla najít celý týden!

Nedávno jsem stírala podlahu a princezna na mě jenom naštvaně koukala. Načež mi řekla, že tu podlahu stírala před dvěma dny a jestli to snad špatně umyla. Ano, ta podlaha je hnusná. Copak necítíš, že lepí? Ale abych nedělala zbytečné konflikty, tak jsem to omluvila tím, že mám službu a v jiné dny bych to nestíhala. Teď už lze říct, že ta nesnášenlivost je vzájemná.
A už dost o princezně! Nechci vás unudit k smrti.

Co se týče školy, tak musím říct, že je to o hodně lepší než minulý rok. Speciální pedagogika je zajímavý obor. Máme tu inkluzivní pedagogiku, základy psychologie 1, anglický jazyk pro nefilology, sociologii, obecnou psychologii, vývojovou psychologii, filozofii a etiku, somatologii a somatopatologii, interkulturní výchovu a vzdělávání a základy speciální pedagogiky 1.
Pokud by vás to zajímalo, mohla bych napsat nějaký speciální článek. Jinak se ale upřímně děsím zkouškového. Speciální pedagogika je sice zajímavá, ale zároveň dost těžká. Například taková somatologie a somatopatologie. Minule jsme řešili nějaký přenos informace do svalu nebo co - přiznám se bez mučení, absolutně jsem to nepochopila. Učí nás nějaká doktorka onkologického oddělení, takže sranda no. Tak trochu si připadám zase jako na gymplu - to asi ten široký výběr předmětů. Třeba ve filozofii jsme minule řešili George Orwella, takže ani té češtiny se tu nezbavím :-D.

Mám už hotový první zápočet! Na začátku semestru jsme psali v angličtině test. Kdo ho napsal dobře, má předmět splněný a už tam nemusí chodit. Nechci machrovat, ale díky jazykovce je moje úroveň angličtiny o něco vyšší, než ta, co požadují na VŠ. Takže třikrát hurá, mám už 2 kredity! A zbývá mi jich 28 :-D.

Už mám dokonce i neoblíbenou profesorku. Radši nebudu jmenovat předmět kvůli své vlastní bezpečnosti - co kdyby díky nějakým temným silám zjistila můj blog a pak si na mě zasedla? :-D
Paní profesorka je mi prostě nesympatická (nejsem zas tak nesnášenlivý člověk, jak se na první pohled může zdát, fakt :-D). Takový přírodní typ, rozevláté vlasy, které se k jejímu věku příliš nehodí a má na můj vkus nepříjemný hlas. Nejvíc mi vadí, že často používá obecnou češtinu a jde vidět/slyšet, že je z Čech. Vadí mi to její "vono" a další výrazy. Jako je asi dost chytrá, to nepopírám. Minulou hodinu naši třídu sjela za to, že ještě nečteme odbornou literaturu ke státnicím. A prý jak chceme v hodinách argumentovat, když nemáme nic načtené. Jako fajn, souhlasím s tím, že číst je asi potřeba. Ale s tím argumentováním mi to přijde padlé na hlavu. Takže vysoká škola je o tom, že si něco přečteme a pak to budeme papouškovat v hodinách?

Mám problém. Vážný problém. Od té doby, co jsem zpátky v Olomouci, se značně zaplnila má knihovnička. A peněžence se výrazně ulevilo. Nesmím tam chodit! Jinak nebudu mít žádné peníze na Vánoce :-D.

Tak jo, to by bylo pro dnešek ze Strastí asi vše. Doufám, že mi prominete to stěžování si, ale já to potřebovala ze sebe dostat :-D. A teď doufám, že si tenhle článek nepřečtou spolubydlící. Jestli se tak stane, bylo mi potěšením pro vás psát :-D.

Bulgur s kuřecím masem a zeleninou

10. října 2016 v 19:59 | Victoria |  Receptíky
Asi před rokem jsem ulovila ve zdravé výživě úžasnou potravinu jménem bulgur. Čas od času mám totiž chuť experimentovat se zdravými potravinami. Získává se z tvrdé pšenice a vzhledově je to něco mezi rýží a kuskusem. Akorát mnohem chutnější. Pokud vás tato potravina zajímá, více se dozvíte ZDE.
Rozhodla jsem se, že se s vámi podělím o tento super recept. Tedy… recept… o tom by se dalo polemizovat, protože jsem se žádného nedržela. Ale výsledný experiment se osvědčil, takže třikrát hurá! Dokonce i tátovi to chutnalo, a to je co říct. Tuhle směs dělám dost často na oběd nebo na večeři, protože příprava nezabere víc než půl hodiny. Směs je výborná i bez masa - taková odlehčená vegetariánská verze. Zkrátka doporučuji, určitě s bulgurem neprohloupíte :-).

Potřebujeme:
1 hrnek celozrnného (nebo obyčejného) bulguru
2 kuřecí prsa
2 cibule
1 balení mražené zeleniny (ideální je Baby směs - mrkev, kukuřice a hrášek)
Koření (grilovací nebo gyros)
Špetka soli
Olej
Strouhaný sýr (nemusí být)

Postup:

Přiměřené množství vody přivedeme k varu, přidáme špetku soli a bulgur. Buďte opatrní s množstvím bulguru. Jeden hrnek se zdá sice málo, ale bulgur nabobtná, takže ho bude víc. Na mírném ohni vaříme asi 20 minut, dokud nezměkne.
Na oleji zpěníme cibuli a smažíme, dokud nezezlátne. Přidáme maso nakrájené na kousky a ochucené kořením. Po dvaceti minutách přidáme mraženou zeleninu a dusíme dalších deset minut. Nakonec bulgur scedíme a smícháme s masem a zeleninou. Můžeme ještě dochutit kořením nebo posypat strouhaným sýrem.


Fotka nic moc, ale snad vás moc nepohorší :-D.

Dobrou chuť!

Kapitola čtyřicátá - ANDĚLSKÉ ZKOUŠKY (ČÁST 3.)

4. října 2016 v 18:27 | Victoria |  Andělská křídla I.
Rozhodla jsem se, že napíšu novou kapitolu k AK! Tentokrát jste nemuseli čekat celé tři měsíce. Lepším se, ne? :-D
Jak jste si mohli všimnout, trochu jsem si pohrála s formou. Jen trošičku. Přijde mi, že to tu kapitolu trochu ozvláštnilo.
Chtěla bych ji věnovat úžasné Mai a Ilíi, snad je to přitáhne zpátky do blogového světa :-).

Jane

Bude to dobré. Všechno bude dobré. Musí.

"Tak co si pustíme?" zeptal se Jeremy vesele. "Zase Pána prstenů?" Vypadal, že má skvělou náladu. Nejspíš proto, že jsem se začala konečně chovat normálně. Protože to já jsem navrhla, abychom si udělali filmový večer. Jako správní sourozenci.
"Jasně, dej tam dvojku," souhlasila jsem a nabrala si do pusy plnou hrst brambůrků. Bůh ví, že jsem to potřebovala.
"Ne, trojka je lepší!" oponoval mi Jake.
"Dvojka," řekla jsem nekompromisně.
"Ty tomu vůbec nerozumíš! Ta nejlepší bitva je v Návratu krále."
"A ty jsi nejmladší, takže nemáš co rozhodovat."
"Víte co?" utnul naši hádku Jeremy. "Já myslím, že nejlepší bude jednička, co říkáte?"
Povzdechla jsem si. "Jednička by myslím šla."
"Ujde," souhlasil Jake. "Ale stejně bych radši - "
"Jsi nejmladší, takže nemáš co rozhodovat!" řekli jsme s Jeremym unisono. Pak Jeremy rozcuchal mladšímu bráškovi vlasy, aby věděl, že si děláme legraci.
"Abyste věděli, nenechám vám žádné gumové medvídky!"

***

Sam

Poslední zkouška. Poslední část. Zvládnu to. Musím.

Byl jsem zase doma. Ne s Liamem, ale doma ve svém městě, které jsem miloval a zároveň nenáviděl. V bytě, kde jsem bydlel se svou matkou, respektive s tetou. Tentokrát to ale bylo jiné. Byt vypadal jinak, než jak jsem si ho pamatoval. Byl prosvětlený, uklizený a nic nebylo rozbité. Seděli jsme s matkou u stolu. Její tvář vůbec nevypadala ztrhaně, ale zářila štěstím. Sladce se na mě usmála a nabídla mi koláček. Vypadal chutně. Rybízové jsem měl vždycky moc rád. Už už jsem se chtěl do něho zakousnout, ale něco mě zarazilo. Koláček vypadal nějak jinak. Něco se v něm hýbalo. Něco…
Najednou se můj milovaný rybízový koláček proměnil v plesnivou hroudu plnou svíjejících se červů. Polekaně jsem vykřikl a znechuceně ho odhodil.
"Je něco v nepořádku?" zeptala se má matka. Její úsměv byl sladký. Až příliš sladký. Najednou už mi nepřišel milý. Byl to spíš odporný škleb. Vycenila špičaté zuby, které jí začínaly černat. Chtěl jsem se zvednout, ale všiml jsem si, že jsem připoutaný k židli. Matka se na mě znovu usmála. Když se jí začaly drolit zuby, vykřikl jsem…

***
Jane

Bude to jen další obyčejný den. Nádech. Výdech.

Druhý den ráno jsem měla kocovinu ze všeho toho nezdravého jídla. Ne že by mi bylo přímo špatně, ale vstala jsem s pocitem, že mě někdo praštil palicí po hlavě. Odploužila jsem se do kuchyně a uvažovala, co si dám k snídani. Měla jsem chuť na něco čerstvého a zdravého, takže jsem si oloupala pomeranč.
"Jsem rád, že tě konečně vidím jíst," řekl Jeremy, který chvilku po mně přišel do kuchyně a začal si rozespale vařit kávu.
"Nepřeháněj," zahuhňala jsem s plnou pusou.
"Myslím to vážně. Jen mi trochu dělá starosti, že tě ještě pořád bolí v krku."
Mimoděk jsem sáhla na svůj šátek, který mi zakrýval modřinu. "Myslím, že brzy už to bude v pohodě."
"To jsem rád, začínal jsem si dělat starosti. A včera to bylo fajn. Chtělo by to víc takových večerů," řekl s vážnou tváří.
Ušklíbla jsem se. "Jen příště musíme vybrat film, který má jen jeden díl."
Jeremy se rozesmál. "Vy dva si vždycky najdete důvod k pošťuchování. A když už jsme u Jakea, mohla bys mu prosím říct, ať jede na fotbal autobusem? Dneska ho asi nestihnu odvézt."
"Zase další reportáž?" povzdechla jsem si. Jeho minulá se totiž protáhla do tří dnů. Když zapálený novinář zjišťuje, zjišťuje a zjišťuje, je těžké ho zastavit.
"Slibuju, že to nedopadne jako minule," řekl trochu provinile. "A vydělávat se musí."
"Vždyť já vím. Nedělej si starosti, o Jakea se postarám," řekla jsem a šla pustit Codyho na zahradu.

***
Sam

Zatracené nadpřirozeno. Zatracené andělské zkoušky.

Myslojedi. Byli snad všude. Ten přihlouplý sen o mé matce s drolícími se zuby a s červivým koláčkem byl jejich dílo. Ve skutečnosti jsem pořád trčel na tom samém ostrově, jen všechny Jane zmizely.
Jeden myslojed se mi zakousl ostrými zoubky do paže. Přiložil jsem na něho dlaň a představil si oheň. Myslojed bolestivě vykvikl a pustil mě. Byly to hnusné potvory podobné mořským hvězdicím, až na to, že ramena měli zakončená ostrým drápem. Uprostřed těla se nacházely drobné, ale velmi ostré zuby. Byli to tvorové podobní démonům - také škodili lidem. Vybírali si náhodné oběti a nic netušícím chudákům se zakousli do těla. Vysílali lidem hrůzné představy a krmili se na jejich strachu. Pokud se myslojed krmil příliš dlouho, většinou se dotyčný zbláznil. Pro obyčejné lidi byli neviditelní, mohl je spatřit jen anděl nebo jiný nadpřirozený tvor.
Myslojedi vypadali jako pomalí tvorové, ale opak byl pravdou. S neobyčejnou rychlostí se plazili ven z vody a snažili se na mě zaútočit. Byly jich stovky! Jeden z nich mi začal lézt po botě a já ho odkopl neznámo kam.
Oheň! Potřebuju oheň! Snažil jsem se uklidnit, protože tohle vyžadovalo velké soustředění. Dal jsem dlaně od sebe a představil si žár, který prostupuje mýma rukama.
Myslojedi sborově kvičeli, ale přesto se snažili dostat přes neviditelnou hradbu, kterou jsem kolem sebe vytvořil. Věděl jsem, že to dlouho nevydržím. Vypětím se mi třásly ruce a myslojedi, značně rozčilení, se pomalu začali plazit ke mně.
Neměl jsem na vybranou. Nemohl jsem proti nim bojovat věčně. Nemohl jsem je zničit. Na to moje schopnosti zdaleka nestačily. Přestože jsem si připadal jako největší ubožák, vzlétl jsem. Byl jsem odhodlaný nechat to všechno za sebou.

***
Jane

Proč být zodpovědná? Tohle přece velké ségry dělají.

Přišla jsem ze školy s dobrým pocitem, že už je konečně pátek. Navíc jsem dostala jedničku z chemických rovnic, kterých jsem se upřímně děsila. A ještě k tomu to vypadalo, že se Katie a Will konečně usmířili. Den zkrátka nemohl být lepší. Když jsem však došla do obýváku, skvělá nálada mě rázem přešla. Na sedačce seděl Jake a vypadal jako hromádka neštěstí.
"Co se ti stalo?" zeptala jsem se úzkostlivým hlasem. Měla jsem strach, že je mu třeba špatně nebo něco takového.
"Nevíš, kdy se vrátí Jeremy? Měl tu už dávno být a odvézt mě na fotbal. Dneska máme přece důležitý zápas!" řekl nešťastným hlasem. Vypadalo to, že se už už rozbrečí.
A pak mi to došlo. Jake měl jet autobusem a já mu to zapomněla vyřídit! V duchu jsem se kopala do zadku za svou nezodpovědnost. Jsem příšerná ségra.
"Jakeu, moc mě to mrzí! Jeremy dneska pracuje a já ti to zapomněla říct," snažila jsem se mu vysvětlit.
"Jane, jak jsi mohla? Co teď budu dělat? Ten zápas je důležitý!" řekl Jake vyčítavě.
"Vezmi si taxíka," navrhla jsem nesměle.
"To bude trvat věčnost!"
"Možná… možná bych měla jeden nápad. Ale muselo by to zůstat mezi námi, slibuješ?"
"Tak sem s ním!"
"Možná bych si mohla půjčit Jeremyho auto. Řidičák mám, i když bych neměla jezdit bez jeho svolení. Vlastně bych neměla jezdit bez jeho přítomnosti. Ale… kdyby to zůstalo mezi námi…"
"Budu mlčet jako hrob!" vykřikl Jake nadšeně. Evidentně se mu můj nápad líbil.
"Tak dobře. Ale Jeremymu ani muk, jinak ze mě nadělá sekanou!"
Kdybych však věděla, k jaké tragédii to povede, nikdy bych do toho auta nesedla…

***
Sam

Anděl, který neumí létat, je k ničemu.

Bylo úžasné zase vzlétnout. Díky Liamově pomoci to pro mě bylo stejně přirozené jako dýchání. Stalo se mou součástí. Přestal jsem si dělat starosti s tím, jestli jsem neměl radši zůstat na ostrově a bojovat proti myslojedům. Nechal jsem to osudu.
Nevím, jak dlouho jsem letěl. Možná půl hodiny, ale spíš jsem to odhadoval na hodinu, protože jsem začínal být unavený. Ale nepřipouštěl jsem si to, jinak by to dopadlo špatně. Pode mnou byla stále voda. Nejspíš to nebylo jezero, jak jsem si původně myslel, ale moře. Nebo obojí? Tady bylo všechno možné.
Když jsem po další čtvrthodině uviděl pevninu, spadl mi kámen ze srdce. Moje zkoušky pokračují přesně tak, jak mají. Dokončím to. Ať už se mi do cesty postaví cokoliv.
Pak jsem však ucítil prudkou bolest ve své hrudi. Někdo mi drtil srdce. Možná ho někdo vyrval. Bolest. Taková bolest. Nebyla však moje. Padal jsem…

kapitola 39./41.