Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola čtyřicátá - ANDĚLSKÉ ZKOUŠKY (ČÁST 3.)

4. října 2016 v 18:27 | Victoria |  Andělská křídla I.
Rozhodla jsem se, že napíšu novou kapitolu k AK! Tentokrát jste nemuseli čekat celé tři měsíce. Lepším se, ne? :-D
Jak jste si mohli všimnout, trochu jsem si pohrála s formou. Jen trošičku. Přijde mi, že to tu kapitolu trochu ozvláštnilo.
Chtěla bych ji věnovat úžasné Mai a Ilíi, snad je to přitáhne zpátky do blogového světa :-).

Jane

Bude to dobré. Všechno bude dobré. Musí.

"Tak co si pustíme?" zeptal se Jeremy vesele. "Zase Pána prstenů?" Vypadal, že má skvělou náladu. Nejspíš proto, že jsem se začala konečně chovat normálně. Protože to já jsem navrhla, abychom si udělali filmový večer. Jako správní sourozenci.
"Jasně, dej tam dvojku," souhlasila jsem a nabrala si do pusy plnou hrst brambůrků. Bůh ví, že jsem to potřebovala.
"Ne, trojka je lepší!" oponoval mi Jake.
"Dvojka," řekla jsem nekompromisně.
"Ty tomu vůbec nerozumíš! Ta nejlepší bitva je v Návratu krále."
"A ty jsi nejmladší, takže nemáš co rozhodovat."
"Víte co?" utnul naši hádku Jeremy. "Já myslím, že nejlepší bude jednička, co říkáte?"
Povzdechla jsem si. "Jednička by myslím šla."
"Ujde," souhlasil Jake. "Ale stejně bych radši - "
"Jsi nejmladší, takže nemáš co rozhodovat!" řekli jsme s Jeremym unisono. Pak Jeremy rozcuchal mladšímu bráškovi vlasy, aby věděl, že si děláme legraci.
"Abyste věděli, nenechám vám žádné gumové medvídky!"

***

Sam

Poslední zkouška. Poslední část. Zvládnu to. Musím.

Byl jsem zase doma. Ne s Liamem, ale doma ve svém městě, které jsem miloval a zároveň nenáviděl. V bytě, kde jsem bydlel se svou matkou, respektive s tetou. Tentokrát to ale bylo jiné. Byt vypadal jinak, než jak jsem si ho pamatoval. Byl prosvětlený, uklizený a nic nebylo rozbité. Seděli jsme s matkou u stolu. Její tvář vůbec nevypadala ztrhaně, ale zářila štěstím. Sladce se na mě usmála a nabídla mi koláček. Vypadal chutně. Rybízové jsem měl vždycky moc rád. Už už jsem se chtěl do něho zakousnout, ale něco mě zarazilo. Koláček vypadal nějak jinak. Něco se v něm hýbalo. Něco…
Najednou se můj milovaný rybízový koláček proměnil v plesnivou hroudu plnou svíjejících se červů. Polekaně jsem vykřikl a znechuceně ho odhodil.
"Je něco v nepořádku?" zeptala se má matka. Její úsměv byl sladký. Až příliš sladký. Najednou už mi nepřišel milý. Byl to spíš odporný škleb. Vycenila špičaté zuby, které jí začínaly černat. Chtěl jsem se zvednout, ale všiml jsem si, že jsem připoutaný k židli. Matka se na mě znovu usmála. Když se jí začaly drolit zuby, vykřikl jsem…

***
Jane

Bude to jen další obyčejný den. Nádech. Výdech.

Druhý den ráno jsem měla kocovinu ze všeho toho nezdravého jídla. Ne že by mi bylo přímo špatně, ale vstala jsem s pocitem, že mě někdo praštil palicí po hlavě. Odploužila jsem se do kuchyně a uvažovala, co si dám k snídani. Měla jsem chuť na něco čerstvého a zdravého, takže jsem si oloupala pomeranč.
"Jsem rád, že tě konečně vidím jíst," řekl Jeremy, který chvilku po mně přišel do kuchyně a začal si rozespale vařit kávu.
"Nepřeháněj," zahuhňala jsem s plnou pusou.
"Myslím to vážně. Jen mi trochu dělá starosti, že tě ještě pořád bolí v krku."
Mimoděk jsem sáhla na svůj šátek, který mi zakrýval modřinu. "Myslím, že brzy už to bude v pohodě."
"To jsem rád, začínal jsem si dělat starosti. A včera to bylo fajn. Chtělo by to víc takových večerů," řekl s vážnou tváří.
Ušklíbla jsem se. "Jen příště musíme vybrat film, který má jen jeden díl."
Jeremy se rozesmál. "Vy dva si vždycky najdete důvod k pošťuchování. A když už jsme u Jakea, mohla bys mu prosím říct, ať jede na fotbal autobusem? Dneska ho asi nestihnu odvézt."
"Zase další reportáž?" povzdechla jsem si. Jeho minulá se totiž protáhla do tří dnů. Když zapálený novinář zjišťuje, zjišťuje a zjišťuje, je těžké ho zastavit.
"Slibuju, že to nedopadne jako minule," řekl trochu provinile. "A vydělávat se musí."
"Vždyť já vím. Nedělej si starosti, o Jakea se postarám," řekla jsem a šla pustit Codyho na zahradu.

***
Sam

Zatracené nadpřirozeno. Zatracené andělské zkoušky.

Myslojedi. Byli snad všude. Ten přihlouplý sen o mé matce s drolícími se zuby a s červivým koláčkem byl jejich dílo. Ve skutečnosti jsem pořád trčel na tom samém ostrově, jen všechny Jane zmizely.
Jeden myslojed se mi zakousl ostrými zoubky do paže. Přiložil jsem na něho dlaň a představil si oheň. Myslojed bolestivě vykvikl a pustil mě. Byly to hnusné potvory podobné mořským hvězdicím, až na to, že ramena měli zakončená ostrým drápem. Uprostřed těla se nacházely drobné, ale velmi ostré zuby. Byli to tvorové podobní démonům - také škodili lidem. Vybírali si náhodné oběti a nic netušícím chudákům se zakousli do těla. Vysílali lidem hrůzné představy a krmili se na jejich strachu. Pokud se myslojed krmil příliš dlouho, většinou se dotyčný zbláznil. Pro obyčejné lidi byli neviditelní, mohl je spatřit jen anděl nebo jiný nadpřirozený tvor.
Myslojedi vypadali jako pomalí tvorové, ale opak byl pravdou. S neobyčejnou rychlostí se plazili ven z vody a snažili se na mě zaútočit. Byly jich stovky! Jeden z nich mi začal lézt po botě a já ho odkopl neznámo kam.
Oheň! Potřebuju oheň! Snažil jsem se uklidnit, protože tohle vyžadovalo velké soustředění. Dal jsem dlaně od sebe a představil si žár, který prostupuje mýma rukama.
Myslojedi sborově kvičeli, ale přesto se snažili dostat přes neviditelnou hradbu, kterou jsem kolem sebe vytvořil. Věděl jsem, že to dlouho nevydržím. Vypětím se mi třásly ruce a myslojedi, značně rozčilení, se pomalu začali plazit ke mně.
Neměl jsem na vybranou. Nemohl jsem proti nim bojovat věčně. Nemohl jsem je zničit. Na to moje schopnosti zdaleka nestačily. Přestože jsem si připadal jako největší ubožák, vzlétl jsem. Byl jsem odhodlaný nechat to všechno za sebou.

***
Jane

Proč být zodpovědná? Tohle přece velké ségry dělají.

Přišla jsem ze školy s dobrým pocitem, že už je konečně pátek. Navíc jsem dostala jedničku z chemických rovnic, kterých jsem se upřímně děsila. A ještě k tomu to vypadalo, že se Katie a Will konečně usmířili. Den zkrátka nemohl být lepší. Když jsem však došla do obýváku, skvělá nálada mě rázem přešla. Na sedačce seděl Jake a vypadal jako hromádka neštěstí.
"Co se ti stalo?" zeptala jsem se úzkostlivým hlasem. Měla jsem strach, že je mu třeba špatně nebo něco takového.
"Nevíš, kdy se vrátí Jeremy? Měl tu už dávno být a odvézt mě na fotbal. Dneska máme přece důležitý zápas!" řekl nešťastným hlasem. Vypadalo to, že se už už rozbrečí.
A pak mi to došlo. Jake měl jet autobusem a já mu to zapomněla vyřídit! V duchu jsem se kopala do zadku za svou nezodpovědnost. Jsem příšerná ségra.
"Jakeu, moc mě to mrzí! Jeremy dneska pracuje a já ti to zapomněla říct," snažila jsem se mu vysvětlit.
"Jane, jak jsi mohla? Co teď budu dělat? Ten zápas je důležitý!" řekl Jake vyčítavě.
"Vezmi si taxíka," navrhla jsem nesměle.
"To bude trvat věčnost!"
"Možná… možná bych měla jeden nápad. Ale muselo by to zůstat mezi námi, slibuješ?"
"Tak sem s ním!"
"Možná bych si mohla půjčit Jeremyho auto. Řidičák mám, i když bych neměla jezdit bez jeho svolení. Vlastně bych neměla jezdit bez jeho přítomnosti. Ale… kdyby to zůstalo mezi námi…"
"Budu mlčet jako hrob!" vykřikl Jake nadšeně. Evidentně se mu můj nápad líbil.
"Tak dobře. Ale Jeremymu ani muk, jinak ze mě nadělá sekanou!"
Kdybych však věděla, k jaké tragédii to povede, nikdy bych do toho auta nesedla…

***
Sam

Anděl, který neumí létat, je k ničemu.

Bylo úžasné zase vzlétnout. Díky Liamově pomoci to pro mě bylo stejně přirozené jako dýchání. Stalo se mou součástí. Přestal jsem si dělat starosti s tím, jestli jsem neměl radši zůstat na ostrově a bojovat proti myslojedům. Nechal jsem to osudu.
Nevím, jak dlouho jsem letěl. Možná půl hodiny, ale spíš jsem to odhadoval na hodinu, protože jsem začínal být unavený. Ale nepřipouštěl jsem si to, jinak by to dopadlo špatně. Pode mnou byla stále voda. Nejspíš to nebylo jezero, jak jsem si původně myslel, ale moře. Nebo obojí? Tady bylo všechno možné.
Když jsem po další čtvrthodině uviděl pevninu, spadl mi kámen ze srdce. Moje zkoušky pokračují přesně tak, jak mají. Dokončím to. Ať už se mi do cesty postaví cokoliv.
Pak jsem však ucítil prudkou bolest ve své hrudi. Někdo mi drtil srdce. Možná ho někdo vyrval. Bolest. Taková bolest. Nebyla však moje. Padal jsem…

kapitola 39./41.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 54.6% (53)
Jane 24.7% (24)
Liam 15.5% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2.1% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Jane Jane | 4. října 2016 v 20:20 | Reagovat

Opět báječná povídka. Ale měla bys brzy napsat další. Mám o Jane strach.

2 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 12. července 2017 v 18:13 | Reagovat

Ne, ne, ne, ne, ne! To se nesmí stát!
*zděšeně třeští oči*
Ty kurzívové řádky jsou pěkný nápad. Mnohokrát děkuji za věnování, povzbudilo! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama