Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Kapitola čtyřicátá první - DOTEK SMRTI

1. listopadu 2016 v 21:56 | Victoria |  Andělská křídla I.
Tak jo, nezvykle brzy přidávám novou kapitolu k AK! Musím říct, že psaní této kapitoly bylo pro mě zatraceně těžké. Hlavně jsem chtěla vystihnout ty správné emoce. Řekla bych, že se mi docela povedla, i když dle mého názoru mohla být trochu míň fantasmagoristická :-D. A za případné chyby samozřejmě omlouvám. Tak tedy příjemné čtení! :-)

Chtělo se mi umřít. Ležela jsem tu na té odporné nemocniční posteli s kapačkou v ruce. Živá. Jen trochu potlučená. Kromě zlomeného zápěstí, pohmožděných žeber a lehkého otřesu mozku mi nic nebylo. Měla bych děkovat bohu, že mě nechal žít. Ale já neděkovala. Já ho proklínala. Zavřela jsem oči a znovu si to přehrávala. Pořád dokola. Jako zaseknuté cédéčko.
Jeli jsme s Jakem kolem zalesněné oblasti plné borovic a křovin. Byla jsem přesvědčená, že vše proběhne hladce, aniž bychom to museli Jeremymu říkat. S bráškou jsme měli skvělou náladu a zpívali si písničku Highway to Hell, která zrovna běžela v rádiu… to se mi osud vysmíval, ale já to ještě netušila. A pak přišla ta zatáčka, která všechno změnila…
"Máte bolesti?" zeptala se mě sestra. Netušila jsem, jak poznala, že nespím. Rychle jsem otevřela oči a zavrtěla hlavou.
Soucitně se na mě usmála. "Za chvíli vás přijde navštívit váš bratr." Když viděla, že mlčím, odešla. Zvykli si na to. Prostě jsem nemluvila. Doktoři a cvokaři tomu říkali šok. Celé dva dny se to tu hemžilo lidmi. Kromě doktorů tu byla samozřejmě policie. A výsledek? Za nic nemůžu. Stalo se něco, co jsem nemohla ovlivnit. Mohlo prý za to zvíře, které mi skočilo pod auto. Všichni se mě neustále ptali, co to bylo za zvíře. Ale já jen vrtěla hlavou. To zvíře mělo totiž lidskou podobu.
Nedokážu si vybavit, kdy se přesně objevil. Prostě jsem jela a najednou tam stál. Ne Sam, jak jsem si původně myslela. Owen. Ani jsem nestihla zabrzdit. Doteď nechápu, jak se to stalo, ale to auto prostě zastavil svými rameny. To on udělal do našeho Fordu prohlubeň. Žádné zvíře.
Šokovaně jsem na něho zírala, ale on se jen podivně usmál. A pak se stalo něco neuvěřitelného. Bylo to tak neuvěřitelné, že mám stále pochybnosti, jestli se mi to jen nezdálo. Nebo jsem se už doopravdy zbláznila. Tak či onak, Owen zdvihl naše auto nějakou podivnou silou do vzduchu a odhodil ho do strany přímo na strom. Kdybych narazila do toho proklatého stromu já, bylo by mi to jedno. Jenže osud si s námi zahrává jako kočka s myší. A tentokrát si zvolil Jakea. Mého malého brášku, který měl celý život před sebou. Toho Jakea, který vždy sršel optimismem. Jakea, který lezl ke mně do postele, když se bál bouřky. A teď život toho dvanáctiletého klučiny vyhasl.
Zničehonic se ozvalo zaklepání a dovnitř vstoupil Jeremy, můj starší bratr. Vypadalo to, že zestárl snad o deset let. V obličeji měl uštvaný a nešťastný výraz, který neměl ani při smrti našich rodičů.
Seděla jsem na posteli a čekala na výčitky, které jsem si jistojistě zasloužila. Jeremy se tu celé dva dny neukázal. Bylo jasné, že mě musí nenávidět. Já sama jsem se nenáviděla.
Beze slova přišel k mé posteli a pevně mě objal. "Jane, nebyla to tvoje chyba," řekl tichým a smutným hlasem. A v tu chvíli mě konečně přemohly slzy.
"Můžu… můžu za to já. Byl to můj nápad. To já -"
"Šššš, to bude dobré. Ty za nic nemůžeš. Nemohla jsi to ovlivnit," řekl a hladil mě po vlasech.
Snažila jsem se mu všechno říct… všechno o Samovi, o Owenovi, o té nehodě, ale nebylo mi rozumět. Místo toho mě pořád konejšil a houpal v náruči jako malé dítě.
"Měl bys mě nenávidět," řekla jsem mu vážným hlasem.
Podíval se na mě s bolestným výrazem a do očí se mu nahrnuly slzy. "Jane, jak bych tě mohl nenávidět? Vždyť jsi moje maličká sestřička. Už jsme si zbyli jen mi dva…"
"To je právě to!" řekla jsem a znovu se rozvzlykala. "Všichni jsou mrtví kvůli mně. Zničila jsem naši rodinu. A J-Jake… bože… já to nezvládnu. M-Měla jsem r-radši umřít já…"
Jeremy mě objal ještě pevněji. "Ne, Jane. Mělo to být takhle. On… by nechtěl… nechtěl by, aby ses takhle trápila," řekl Jeremy, který sotva přemáhal slzy. A tak jsme tam jen seděli, objímali se a prolévali slzy za našeho bratra. Za Jakea.

***
Byl jsem v zemi Divů. Po tom pádu do vody jsem se topil. Něco… nějaká příšera mě táhla za nohy dolů. Kopal jsem kolem sebe a snažil se násilníka setřást. Potřeboval jsem vzduch, drahocenný kyslík. Když už jsem se začal propadat do tmy, vzdal jsem to. Takhle nejspíš vypadala smrt.
Pak jsem však otevřel oči a zjistil jsem, že ležím na rozkvetlé louce. Kolem mě bylo asi tisíc klobouků a z každého vyskakoval králík - to proto jsem dal tomuhle místu přezdívku země Divů. Nějakou dobu jsem bezcílně bloumal a myslel si, že jsem totálně ztracený. Pak mě však něco zatahalo za nohavici. Překvapeně jsem vyjekl, když jsem zjistil, že to je bílý králík a ukazuje kamsi doleva. Podíval jsem se tím směrem a ohromeně mi poklesla brada. Zničehonic se tam objevila široká řeka a u břehu byla uvázaná loďka. Nevypadala moc bezpečně, ale mně bylo jasné, že ta loďka je tam pro mě. Králík - z nějakého neznámého důvodu jsem ho pojmenoval Sherlock - energeticky hopsal přede mnou a ukazoval tlapkou, ať ho následuju. Pak skočil do loďky a já vlezl za ním. Loďka se dala do pohybu.
"Kam to plujeme, Sherlocku?" zeptal jsem a přemýšlel, co to má znamenat. Králík jen zavrtěl hlavou a ukázal dopředu. Asi mi to nechtěl říct.
Po chvilce se řeka zúžila do takové míry, že by bylo možné skočit z jednoho břehu na druhý.
A najednou jsem si všiml, že i krajina se změnila. Z pravého břehu vycházelo tak oslňující světlo, že jsem musel přivřít oči. Nebylo to nepříjemné, jen mě to překvapilo. Zato při pohledu na levý břeh jsem se roztřásl strachy. Bylo tam dost šero, břeh jsem skoro neviděl. Ale viděl jsem stíny. Jakési tmavé postavy, které natahovaly ruce k loďce a skučely. Věděl jsem, co je to za místo. Bylo to peklo. Nechtěl jsem ani pomyslet na to, co by se stalo, kdyby na nás ty bytosti sáhly. Došlo mi, že pravý břeh musí být zřejmě nebe. Ale kam to ksakru plujeme? Jen jestli to nebylo… "Zatracení," zašeptal jsem zděšeně, když jsem v dálce uviděl obrovský oblouk. To přece nebylo možné. Vždyť jsem nebyl mrtvý, nemohl jsem se tu ocitnout. Ledaže by mě někdo zabil v sídle andělů, ale to by Liam nikdy nedopustit. Pak jsem si však vzpomněl na tu větu, kterou pronesl anděl, a srdce si spadlo až někam do kalhot.
Tvoje tělo sice bude v bezpečí, ale tvá duše ne. Pokud zůstanou v odloučení příliš dlouho, může to být tvůj konec…"
Polila mě hrůza. Instinkt mi říkal, že přesně tohle se teď děje. Pluju do zatracení. Netušil jsem, jestli je to horší než peklo, ale žádná výhra to nebyla. Jestli tím obloukem propluju, budu už navždycky tápat ve tmě. Budu vězněm svých vlastních myšlenek. Budu ztracený…
"Okamžitě zastav!" vykřikl jsem na Sherlocka, ale loďka stále plula dopředu. Může se králík šklebit? Přesně tak mi to totiž připadalo. Pokusil jsem se loďku zpomalit magií, ale zřejmě tu nefungovala. Nebo už jsem byl natolik ztracený, že jsem o schopnosti přišel. Nemůžu takhle skončit. Nemůžu!
Nemělo však cenu si něco nalhávat. Tohle byl můj konec. Byla to trochu ironie osudu, že jsem se vrátil zase na začátek svého životního příběhu. Ten skok z mostu… Zavřel jsem oči a čekal na konec.

***
Bylo horko. Vlastně to nebyl ten správný výraz. Ve skutečnosti bylo vedro k zalknutí. Asi jsem se vařil v kotli… takže nakonec jsem se zřejmě dostal do pekla. Nejasně jsem si uvědomoval, že křičím.
A pak… úleva. Obrovská úleva. Ucítil jsem na tváři něco chladivého.
Najednou mi někdo násilím otevřel pusu a nalil mi něco do krku, až jsem se začal dusit a prskat kolem sebe. Po chvilce jsem však začal spolupracovat. Připadalo mi, že bych mohl vypít klidně hektolitry vody a ještě bych neměl dost. Někdo mi odhrnul vlasy z čela. Namáhavě jsem otevřel oči. Měl jsem pocit, že vidím zjizvenou tvář. Ale to přece nedávalo smysl.
"Jak to, že jsi taky skončil v pekle?" zamumlal jsem, ale než stihl tmavovlasý anděl něco říct, upadl jsem zase do bezvědomí.
Po několika dalších hodinách jsem však konečně procitnul. Byla tma… zřejmě jsem se probudil uprostřed noci. Připadalo mi to jako zázrak, že ležím ve svém pokoji ve výcvikovém centru. Všechno bylo tak klidné… Tak normální…
S námahou jsem se posadil, ale zjistil jsem, že to není dobrý nápad, protože se mi okamžitě zamotala hlava. Znovu jsem si lehl a zvedl své ruce. Na zápěstí jsem měl černé podlitiny. Zřejmě jsem sebou dost škubal, když jsem zrovna vykonával zkoušky. ZKOUŠKY! Okamžitě jsem se zvedl z postele. Tohle mě dokonale probralo. Co to všechno mělo znamenat? Udělal jsem je?
Najednou se otevřely dveře a vešel Liam. Když viděl, že jsem vzhůru, okamžitě ke mně přiběhl a zatlačil mě zpátky do postele.
"Ani nápad," řekl káravým hlasem. "Teď musíš ležet. Musíš -"
"Co se stalo?" vysoukal jsem ze sebe namáhavě. Připadalo mi, že mám hrdlo v jednom ohni.
Liam se posadil na kraj mé postele a zatvářil se nezvykle vážně - mnohem vážněji, než bylo u něho normální. "Mysleli jsme, že jsme tě ztratili," řekl chraplavě a v očích se mu zaleskly slzy. Rozpačitě jsem se podíval jinam a čekal, až bude pokračovat.
"Víš, vedl sis skvěle. Byl jsem si jistý, že to nakonec zvládneš. Ale pak… tvá osoba… zatímco jsi vykonával zkoušku, něco se stalo."
"Co? Co je s Jane? Je -"
"Jane je v pořádku, živá a zdravá. Jenže Owen tentokrát zašel dál, než jsem si myslel. Démoni zřejmě ztrácí trpělivost a chtějí nás vylákat do města stůj co stůj. Její mladší bratříček… zemřel. Owen ho zabil," řekl Liam zachmuřeně.
"Jake," zašeptal jsem zděšeně. "Vždyť to byl jen malý kluk! Jak mohl… za tohle ho zabiju!" vykřikl jsem vztekle.
Liam mi položil ruku na rameno. "Nesmíš se soustředit na pomstu. Tohle nikdy nedělej. Pomsta ti zatemní zdravý úsudek a tvé dobré já. Zničí tě. A nakonec se z tebe stane stejná zrůda."
"Takže mi chceš říct, že to mám nechat jen tak být? Mám ho nechat, ať klidně dál ničí život mé osobě?"
"Ne," zavrtěl Liam hlavou. "Tak jsem to vůbec nemyslel. Owena je potřeba zničit. Ale ne formou pomsty. Jakeovi tím život nevrátíš, ten už to má za sebou. A jestli tě to aspoň trochu utěší, našel mír a klid."
"Měl celý život před sebou," zašeptal jsem. "Byl to fajn kluk."
"Teď jde tady hlavně o Jane," řekl Liam znovu tím nezvykle vážným tónem. "Stalo se to, když Jakea vezla autem. Policisté to vyhodnotili jako nehodu, kterou nemohla ovlivnit. A ona… nedovedu si představit, co se jí teď honí hlavou. Musí být zmatená. Možná si myslí, že začíná bláznit. A do toho smrt jejího bratra… to je neskutečný nápor na psychiku."
"Cítil jsem to. Cítil jsem její bolest. Myslel jsem, že umírám," řekl jsem a znovu si vybavil ten příšerný pocit. Jako by mi vytrhli srdce z těla…
"Jak už jsem říkal, měli jsme strach, že jsme tě ztratili. Dalo nám sakra práci dostat tě zpátky. Byl jsi příliš daleko a dost dlouho jsme si neuvědomovali, co se vlastně stalo."
Zachvěl jsem se, když jsem si představil sám sebe, jak proplouvám tím obloukem. "To místo bylo hrozně divné," začal jsem. "Nevěděl jsem, co se děje. Ale myslím, že jsem proplouval mezi nebem a peklem. Po řece přímo do zatracení."
"Ano, bylo to o fous," souhlasil Liam. Pak se neubránil úšklebku. "Zřejmě máš talent dostávat se z průšvihů."
Oplatil jsem mu úšklebek, ale na chvíli jsem se odmlčel. Snažil jsem se to všechno vstřebat. Napadlo mě, že bych se mohl zeptat, jaký je rozdíl mezi peklem a zatracením, ale nakonec jsem si řekl, že to radši nechci vědět. Místo toho jsem se ho zeptal na něco, co mi už pár minut vrtalo hlavou.
"Andělské zkoušky jsem neudělal, že?" zašeptal jsem potichu.
Liam se na mě soucitně podíval a zavrtěl hlavou. "Nebyla to tvoje chyba, ale pravidla jsou pravidla. Je mi to líto."
"Ale já musím za Jane! Je mi jedno, jestli nejsem připravený. Teď už to nemůžu odkládat, na to není čas. To snad chápeš, ne?" vyjel jsem na něho a zprudka se mu podíval do očí. Kupodivu mi pohled tvrdě oplácel.
"Chápu to. Ale jednou jsme se dohodli a já to nehodlám měnit," řekl nekompromisně.
Ruce se mi roztřásly vztekem, ale tentokrát jsem se krotil. "Prosím," zkusil jsem to znovu.
"Nemůžu," řekl unaveným hlasem. "Rád bych, ale nemůžu změnit svoje rozhodnutí. Slibuji ti však, že se tam vydám a dohlédnu na Jane."
Šokovaně jsem vytřeštil oči. "Ty?"
"Rád bych navrhnul někoho lepšího a schopnějšího," ozval se hlas u dveří. Byl to Luca. Tentokrát měl oblečenou noční košili a dlouhé vlasy měl spletené do jednoduchého copu. Na nohou měl vlněné bačkory.
"Není nic lepšího, než mít nohy pěkně v teple," řekl Luca vesele, když si všiml mého pohledu.
Zato Liam se na něho zaškaredil. "Navrhuješ někoho lepšího a schopnějšího?" zavrčel vztekle. "Koho?"
Luca se usmál a v modrých očích mu pobaveně zajiskřilo. "No přece sebe."

kapitola 40./42.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Která postava je z Andělských křídel nejlepší?

Sam 55.1% (54)
Jane 24.5% (24)
Liam 15.3% (15)
Luca 0% (0)
Bill 1% (1)
Owen 1% (1)
Alex 0% (0)
Jeremy 2% (2)
Jake 0% (0)
Manon 0% (0)
Někdo jiný 1% (1)

Komentáře

1 Jane Jane | 2. listopadu 2016 v 13:46 | Reagovat

Tohle se mi vůbec nelíbí. Chudák maličký:-( Doufám, že Jane dáš nějak do pořádku.

2 Gauri Gauri | E-mail | Web | 4. listopadu 2016 v 19:47 | Reagovat

Píšeš krásně. Jako fakt. Až budu mít více času, tak si celou tuhle skoro už knihu, stáhnu do počítače a přečtu. Jedním dechem, jsem si jistá! :)
Jo a inspirovala jsi mě, abych takhle začala publikovat něco, co už mi dlouhou dobu leží v hlavě. :-D

3 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 6. ledna 2017 v 0:25 | Reagovat

To je překrásné ;-)

4 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 12. července 2017 v 18:20 | Reagovat

*stále ještě třeští oči* Kruci. Písek. Vics. Já. Umřu. Že já jsem se k těm kapitolám vrátila... Čekalo mne pouze utrpení! :-D
Píšeš dobře. Velmi dobře. K čertu! Na kolenou prosím o velmi brzké přidání kapitoly čtyřicáté druhé. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama