Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Deník fejsbukové matky pokračuje

5. února 2017 v 21:53 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Lucie Nachtigallová
Počet stran: 193
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2017



Musím říct, že mě kniha uchvátila hned na první pohled. Obálka má výrazné barvy a je na ní fotka samotné paní spisovatelky s bosými nožkami jejích dětí, což mi přijde jako skvělý nápad.
Ještě parádnější mi přišla kniha po otevření, protože Lucie zřejmě nechala tvrdou desku ilustrovat své vlastní děti. Třešničkou na dortu byly pak fotografie, které krásně doplňovaly text. Zkrátka jako celek to na mě působí velmi příjemně.
Ale teď už k samotné knize!



Jak už název napovídá, kniha je vlastně jakýsi deník. A ne ledajaký, ale stvořený jen z facebookových statusů. Mladá maminka se zkrátka rozhodla skloubit rodinu se svým spisovatelským talentem.
A tak vzniklo další dítě - tentokrát knižní :-).
Kniha je tedy hlavně o životě rodiny Nachtigallových mezi léty 2012-2014 - o jejich výletech, plánech, radostech i starostech,… zkrátka je tak trochu o životě jako takovém.
Největší inspirací byly pro Lucii samozřejmě její vlastní děti. Ty byly místy tak kreativní, že jsem jen nevěřícně zírala. Pobavila mě hra na popravu 27 českých pánů a téměř fanatická posedlost Hvězdnými válkami (Kdo by nechtěl želvu pojmenovanou Obi van Kenobi?). Děti jsou prostě děti. Mají svůj vlastní svět a my bychom se měli naučit je víc poslouchat.

Nejmladší dcera: "Maminko, ty když se usmíváš, tak jsi děsně roztomilá a vypadáš úplně jako Mistr Yoda. Jen jsi trochu víc opálená."
Tak to jsem fakt ráda!

(str. 146)


O veselé chvilky se však starají nejen děti, ale třeba také manžel, který místy dosahuje kreativity svých ratolestí. Chlapi jsou zkrátka tak trochu přerostlé děti. Co na statusy říkal pan Nachtigall, toť otázka. Ale jelikož je Lucie férová ženská, tak na sebe taky práskla pár trapasů.

Můj mobil má smysl pro humor. Ve chvíli, kdy fungovala všechna písmenka, jsem manželovi poslala fotku sádla se škvarkami s textem: "Musíš uznat, že jsem nejlepší manželka na světě!" … A můj IPhone, přeskakuje z kontaktu na kontakt jak šílený, tuto zprávu zaslal mému lékaři do Motola!
Odpověď lékaře: "Nevím, kdo jste, ale uznávám. :-)"

(str. 172)

Kromě vtipných historek však Lucie komentuje i různé situace z oblasti kultury, politiky a tehdy aktuálních novinek. Tyto statusy jsou spíše její vlastní názor a moc se do knihy nehodily, ale na druhou stranu to bylo zajímavé zpestření.

Můj názor:
Musím říct, že jsem byla ke knize nejdříve trochu skeptická. Nejsem velký příznivec Facebooku, ale říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavé. Nakonec jsem z knihy úplně nadšená! Vůbec nevadilo, že jsem nečetla první díl (mám v plánu to co nejdřív dohnat). Bylo to zkrátka super počteníčko do vlaku. Akorát mám pocit, že jsem pár spolucestujících vyděsila, protože jsem se skoro pořád smála.
Knihu doporučuji všem, kteří hledají něco lehčího na čtení. Myslím si, že nebudete litovat.


Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.
Deník fejsbukové matky pokračuje můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Omega
nebo na e-shopu knihkupectví knihy Dobrovský.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Čteš rád/a?

Miluji to! 87.1% (128)
Celkem ano 6.8% (10)
Nepřeháním to 2.7% (4)
Moc ne 0.7% (1)
Nenávidím to! 2.7% (4)

Komentáře

1 Terka Terka | E-mail | Web | 5. února 2017 v 22:20 | Reagovat

Jsem ráda, že se ti kniha líbila - znamená to, že ještě nějakou dobu budu žít! Jupí! :D Věděla jsem, že se ti bude líbit, jen ty jsi mě chtěla vraždit, když jsem ti o ni napsala! :D

Mimochodem, moje záchvaty smíchu na koleji a v tramvaji, když jsem četla Petrusovou nebo Krávu nebeskou! Lidi si museli myslet že jsem blázen! :D Což jsem, ale proč by to měli vědět? :D

2 Karin Karin | Web | 6. února 2017 v 10:42 | Reagovat

No koukám, že nakonec se Omeze tvá recenze líbila! :) gratuluju! A doufám, že mi tu knížku půjčíš :) a k tomu Joe Hillovi - Vánoční říši fakt ne! Klidně ti ji půjčím, já jsem ji ani nedočetla. Je to šíleně...pedofilní

3 Victoria Victoria | 6. února 2017 v 11:08 | Reagovat

[1]: Není nad to pořádně se zasmát :-).

[2]: Díky :-). Knížku určitě půjčím. Zatím teda koluje po rodině, ale píšu si tě na seznam :-D. Ty jo, to mě trochu zaskočilo, že je ta Vánoční říše taková :-o. Mně už stačil trochu pedofilní konec v To, tak nevím, jestli seberu odvahu :-D.

4 Jane Jane | 6. února 2017 v 12:22 | Reagovat

Moc pěkná recenze, jakožto zapřísáhlý odpůrce facebooku si ji možná i přečtu. Doufám, že další články na sebe nedají dlouho čekat:-).

5 Casion Casion | Web | 10. února 2017 v 17:43 | Reagovat

O knihe som už počula a celkom ma zaujala, najmä forma akou je písaná. Na druhej strane to nie je práve čítanie aké vyhľadávam, takže pre mňa táto kniha asi nebude :-)

6 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 12. července 2017 v 13:14 | Reagovat

Podobně je na tom M. M. Cabicar (Dítě školkou povinné). Jeho Viki je poklad v mnoha smyslech slova, ale teď na FB nemohu najít žádný z příspěvků, kterým jsem se tak řehtala. Ale tohle také není špatné:

Večeříme v restauraci. Vedle u stolu sedí šest dam. Dojedly, přišel číšník a zeptal se:
"Budete platit společně nebo to chcete rozpočítat?"
"Rozpočítat." odpovědělo několik žen najedou.
Číšník krátce vzdychl a najednou třísknutí, až se všichni lekli. Viki praštila příborem a začala křičet:
"JÁ! JÁ!"
Ani my jsme v první chvíli nevěděli, co se děje. Viki sjela ze židle a než jsme ji stačili zadržet, přiběhla k jejich stolu a začala od kraje:
"Ententýky dva špalíky..."
Všechny tam seděly jak zařezané a jen se dívaly jedna na druhou, číšník zíral, ale nikdo, nikdo se neodhodlal ji zastavit, protože takové školkové dítě rozpočítává k smrti rádo, jenže kolikrát to můžete použít u dospělých a takřka úředně? Tohle byla její životní příležitost! Rozpočítávala pečlivě, aby někoho nevynechala, ačkoli většina vypadala, že je klidně s čertem může přeskočit.
“...by-la bou-le ve-li-ká, ja-ko ce-lá Af-ri-ka!” ukázala Viki na paní v rohu a dramaticky zmlkla. Pár žen začalo mdle tleskat v naději, že je konec. Pak se Viki nadechla a:
“Všich-ni čer-ti pla-ka-li, je-nom je-den ne-pla-kal, pro-to-že se PO-KA-KAL!” Vůbec nejoblíbenější část ve školkách, kterou prostě nesmíte přejít. Obyčejně u toho Viki vyprskne, ale tentokrát poctivě a vážně pracovala. Ukazovala na ženu na kraji stolu. Ta pokrčila rameny, chtěla něco říct, jenže Viki vytasila další sloku:
“Třás-ly se mu ko-lín-ka, pa-da-ly z něj ho-vín-ka!”
Tři dámy, na které vyšlo hovínko, se tvářily, že tam nejsou. Má žena v tu chvíli se tiše modlila: “Jen ne tu další pitomou sloku, jen ne další…” A když Viki pokračovala, jen sykla: “Ach bože…” podívala se na mne a pohlédla i na svůj příbor, který by v tu chvíli moc ráda použila k něčemu jinému, než k jídlu, protože věděla, kdo tu pitomou sloku složil.
"Tak vy!" ukázala Viki na paní u stěny.
Ta hrdinně vytáhla peněženku se slovy bez nadšení:
"Dobře, dneska to zatáhnu já..."
"My ti to venku dáme." zašeptala jedna z dam, Viki se vítězně vracela ke svým ovocným knedlíkům, že tak pomohla.
Číšník pak, když šel kolem nás, jí nastavil ruku a zasmál se: "Tys mi ušetřila spoustu práce."
A plácli si spolu.
Toto je velmi poučný příběh: kolikrát jsme si ve škole říkali: proboha, k čemu tohle budu kdy potřebovat? A vidíte, jak se platící hosté dají v restauraci rozpočítat, aniž bychom museli použít matematiku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama