Máte nějaký dotaz, připomínku či
konstruktivní kritiku?
Piště na victorias-stories@seznam.cz --- Najdete mě také na Databázi knih

Leden 2018

Strasti tetičky

31. ledna 2018 v 22:55 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Už jsem napsala strasti vysokoškoláka, strasti brigádníka, takže proč ne strasti tetičky? :-D
Pracuju totiž na plný úvazek, protože toho cukrouše naprosto zbožňuju. Je fuk, že vám poblil tričko, otiskl oslintanou ručičku na obličej nebo se posral tak, že to měl skoro za ušima. Stejně mu to odpustíte, když se na vás podívá těma andělskýma očima. Minulý týden jsem ale 2x hlídala, vždy po čtyřech hodinách. A řeknu vám, že mi ten človíček dal zabrat :-D.

Takže začnu prvním hlídáním, které se uskutečnilo v pondělí. Nadopovala jsem se kávou a vyrazila k sestře. Tož co vám budu povídat. Už od rána se na mě usmíval a povídal si se mnou. Jakmile ale odešla maminka, začal Matyáš otáčet hlavu ze strany na stranu a hledat ji. To zvládneme, říkám si. Musíme! Jsme přece skvělý tým! První hodinka proběhla v klidu. Klučík mi povídal, vyhazovala jsem ho do vzduchu, dělala s ním letadlo… však to znáte. Už má pět měsíců, takže s ním konečně můžu dělat blbiny :-). Pak jsme si hráli s hračkami a já mu vykládala o autismu, jelikož mě večer čekala ústní zkouška po telefonu. Dítě se tvářilo docela zaujatě, takže v klidu. Problém ale nastal, když jsem změnila jeho polohu. Položila jsem ho na podložku, začal kňourat. Dala jsem ho do košíku, začal kňourat. Houpala jsem ho v náruči, kňourání se stupňovalo. Jediné, co pomohlo, bylo nosit ho na rukách. A řeknu vám, že když nosíte hodinu sedmikilové dítě na rukách, je to docela síla.

Po hodině a půl jsem si řekla, že už má asi chudák hlad. Takže jsem ho dala do košíku, ze kterého se ozývalo opět kňourání, které se stupňovalo v hlasitý pláč, a já mezitím dělala sunar (dostává ho jen občas na dokrmení). Snažila jsem se u toho aspoň zpívat, ale nezdá se, že by se něco zlepšilo. Hádám, že chvíle, kdy byl imunní proti mému zpěvu, jsou definitivně pryč :-D. Když byla sváča hotová i správně vychladlá, vzala jsem uvřeštěné mimino a snažila se ho nakrmit. A tohle byla poslední kapka. Doslova. Matyášovi došla trpělivost, protože on chtěl přece prso a ne nějaký pitomý sunar! Co si to vůbec dovoluju? Začal šíleně, ale opravdu šíleně vřeštět. Divila jsem se, že sousedi nezavolali sociálku. A já nešťastně houpala dítě a přemýšlela, co jsem udělala špatně.

Dala jsem mu to moc rychle a zaskočilo mu. Určitě to dítě zabiju! Kristepane, hlavně ať se mu nic nestane. Jestli jsem mu něco udělala, nikdy si to neodpustím!

Nesnáší mě!

Nemůžu mít děti. Já bych je určitě omylem zabila!

Jsem neschopná!



Takhle jsem si připadala :-D.


Ano, hlavou se mi honily tyhle stupidní myšlenky, jelikož jsem psychicky labilní. Ještě jsem ho 2x zkusila nakrmit, ale vždy se stejným výsledkem. Když to vypadalo, že Matyáš z toho křiku nemůže popadnout dech, poraženě jsem vzala mobil a se slzami v očích zavolala ségře, ať okamžitě přijde, že to nezvládám. Jakmile uviděl maminku, tak bylo po křiku a s chutí se jí zahryzl do prsa. A pak se smál, jako by se nic nestalo. Dostal, co chtěl. A že se tetka jedna blbá stresovala, to mu vůbec nevadilo :-D.
Pak jsem ho za hlasitých protestů oblékla, naložila do kočárku a šli jsme ven. Spinkal jako andílek, díky bohu.

V pátek jsem pak hlídání absolvovala znovu. Už jsem byla psychicky připravená na to, že to bude boj. Tentokrát to nebyla spolupráce. Žádný tým! Bylo to kdo s koho. Naneštěstí začal s kňouráním už po půl hodině, co jeho máma odešla. Ale já se nedala! Zavčasu jsem dítě oblékla a vyrazili jsme na tříhodinovou procházku. Vyhrála jsem! Nebo vyhrál on? Toť otázka :-).
Nakonec jsem byla odměněna dortíkem a kávou, abych se z toho úplně nezbláznila. Ale řeknu vám, že mít dítě (i když jen 4 hodiny) není žádná sranda. Pořád si stojím za tím, že já bych to asi nezvládla, takže hluboce smekám. Jste dobré, maminy! :-)


Cukrouš jeden! Má nádherné modré oči, ale nenechte se zmást jeho andělským zjevem :-).



Zasloužená odměna. Zachránilo mi to nervy :-D.



Lidé, kteří mě znali

31. ledna 2018 v 21:04 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Kim Hooper
Počet stran: 322
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2017



Strhující debut, v němž je obyčejná žena konfrontována se svou minulostí, aby zajistila budoucnost své dcery. Základní otázka zní: "Jak byste se zachovali vy?"

Kdo nikdy neslyšel o tom, co se stalo 11. září v roce 2001? Hádám, že nikdo takový snad není. Pokud náhodou ano, jedná se o teroristický útok, při kterém se zřítily věže Světového obchodního centra v New Yorku. Já sama jsem se o tohle téma nikdy moc nezajímala. Nedovedla jsem si představit, jak to asi v té době vnímali lidé, kteří tam měli někoho blízkého. Nepřipouštěla jsem si, že tolik lidí zemřelo…
Proto mě tahle kniha tak zaujala. Jak moc se dá 11. září zneužít? A je to vůbec morální?
Co se týče obálky, tak je dokonalá jako vždy. Můžeme na ní vidět ženu, která je k nám otočená zády. Před sebou má zřejmě New York, který se nakonec rozhodla opustit. Ale teď už k ději!

Příběh Emily začíná tím, že odjíždí z New Yorku brzy po teroristickém útoku. Chce změnit identitu. Chce začít nový život. A taky to udělá.
Velmi brzy se dostaneme k její minulosti, ve které je ještě dívkou, která studuje na univerzitě literaturu. Jak už to bývá, zamiluje se. A zamiluje se doopravdy a naplno do Drewa, věčného snílka, jehož snem je otevřít si vlastní restauraci. A tak se tedy vezmou, protože jejich láska je opravdu silná.
Vytváří svůj domov a jsou šťastní. Ona má sen, že půjde ještě studovat, on si chce udělat kuchařský kurz. On si svůj sen nakonec začíná plnit, ale Emily musí pracovat. A v této chvíli se pomalu začíná rodinná idylka hroutit, ale pořád jsou spolu šťastní, dokud jim do cesty nevleze nemoc. Drewova matka totiž onemocní Parkinsonem, což znamená, že pomalu ztrácí soběstačnost a potřebuje 24 hodinovou péči. Drew se tedy o ni začne starat, Emily ji však nemůže vystát. Chtěla by děti, ale jejich dítě je teď Drewova matka. V této chvíli je už Emily tak zoufalá, že začne trávit všechen čas mimo dům. A pak se znovu zamiluje. Jenže do jiného.


On měl hlavní slovo. On se staral o osobu s omezením.
To byla smutná historka, která upoutala pozornost všech, kteří poslouchali.
To jsem nesnášela nejvíc - občas jsem někomu řekla o celé situaci s jeho mámou a lidé řekli:
"Bože, to je příšerné. Chudák Drew." Chtěla jsem křičet A co já?, zatímco jsem si trhala pramínky vlasů z hlavy. Marni byla jediná, kdo to pochopil. Když jsem jí o tom řekla, odpověděla: "Ježíši, jak se ti daří nezešílet?" a já řekla: "Nedaří."

(str. 100)

Když Emily otěhotní, začne panikařit, ale je odhodlaná opustit Drewa a začít žít s Gabem. Jenže když dojde k teroristickému útoku, vše se změní. Gabe, který pracuje v obchodním centru, se Emily neozývá. Nakonec jí dojde, že zemřel. Její rodina, včetně Drewa, si myslí, že je také mrtvá, protože měla ten den zrovna pracovat s Gabem, ale vzala si volno. Emily se rozhodne nic neřešit a New York opustit. A tady začíná její přítomnost. Stává se z ní Connie.

"Prvních pár let jsem byla přesvědčená, že si mě někdo najde a zaklepe mi na dveře. Moje noční ukolébavka byla připomínkou, že nikdo z mé minulosti nebude pátrat po ženě, o které věří, že zemřela. Jediné, o co jsem se musela starat, byli lidé z přítomnosti, což byl důvod, proč jsem se zapřísáhla si do přítomnosti žádné lidi nepouštět.
Jen Caire a já.

(str. 10)

Kdysi Emily, teď už Connie, se odstěhuje do Kalifornie, aby si vybudovala nový život. Moc lidí si do života nepouští. Bydlí v malém domečku se svou dcerou Claire a pracuje jako barmanka. Lže dceři i sama sobě. Jenže když se dozví, že dostala agresivní formu rakoviny, musí všechno přehodnotit. Musí mít jistotu, že se o Claire někdo postará. A tak se pomalu vrací do minulosti…

Můj názor:

Musím říct, že jsem si čtení doslova užívala. Byla krásná, zároveň smutná a hlavně plná lidskosti. Emily/Connie nadělala spoustu chyb a zanechala po sobě docela spoušť. To se mi na tom líbilo. Nebyla dokonalá. Každý děláme chyby. Otázkou je, jestli se z nich dokážeme poučit.
Knihu bych určitě doporučila všem, kteří mají rádi psychologické příběhy, které mají nějakou hloubku.
Zakousne se do vás a už vás nepustí.


Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.

Lidé, kteří mě znali můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Omega
nebo na e-shopu knihkupectví Knihy Dobrovský.

Dívka na kusy

31. ledna 2018 v 19:39 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Kathleen Glasgow
Počet stran: 409
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2018


"Velmi dojemný příběh o dívce, jíž vzal okolní svět skoro vše, na čem jí záleželo,
a o naději, která jí pomohla postavit se znovu na nohy."


Dívka na kusy mě zaujala jak anotací, tak nádhernou obálkou. Mám ráda psychologické knihy, ve kterých se hlavní hrdina (v tomto případě hrdinka) posune nějakým způsobem dopředu. Nemohla jsem se dočkat, až mi recenzní výtisk konečně dorazí. Obálka je prostě neskutečná. Říká se, že oko je oknem do duše, takže motiv je perfektní. Už na první pohled tušíme, že se bude jednat o zlomenou dívku. Když se pomalu dostaneme do příběhu, zjistíme, jak moc roztříštěná je.

Charlotta, neboli zkráceně Charley, je teprve sedmnáctiletá dívka, která si už prošla vším možným. Její otec se zabil, matka ji bila, nějakou dobu žila na ulici a později i na farmě, kde pasák nabízel mladé dívky za peníze. V životě jí šlo jen o to, aby přežila. Na živu ji udržují jen dvě věci: malování a sebepoškozování. Když však ztratí nejlepší kamarádku, je toho na ni příliš a podřeže si žíly. Dostane však druhou šanci a přežije. Přestože by si málokdo přál skončit na psychiatrii, Charley to vítá. Cítí se tam v bezpečí. Nakonec však přijde i o tohle a skončí v úplně cizím městě s cizími lidmi. Na začátku jí pomůže kamarád Mikey, ale pak se musí postavit na vlastní nohy, najít si práci a prostě zkusit nějak žít.

"Jít do obchodu zeptat se na práci znamená mluvit. Znamená to otevřít pusu a doufat, že z ní vyjdou ta správná slova. Znamená to dovolit lidem, aby si mě odshora dolů prohlíželi a hodnotili můj divný overal, dlouhé triko a vlasy k popukání. Že jo? Nechodí to tak na pracovních pohovorech?
Říkáte lidem, odkud jste a kde jste všude pracovali, co rádi děláte a další kokotiny.
Mé odpovědi: odnikud, nikde a řezání.
To asi nepůjde moc dobře."

(str. 130)


Problémům se však nevyhne ani v Arizoně. Má finanční problémy a navíc se poprvé opravdu zamiluje. Ten někdo je alkoholik a feťák, který ji pomalu stahuje ke dnu. Může ho změnit? Doufá v to. Všechny tyto problémy navíc umocňuje nenávist k sobě samé a ke svým jizvám. Snaží se odolat té touze pořezat se. Dokáže Charley překonat své problémy a vrátit se k normálnímu životu?

Můj názor:

Už dlouho se mi nestalo, že by mě kniha tak psychicky vyždímala. Dívka na kusy by měla být zařazena do povinné literatury. Nese s sebou totiž úžasné poselství. Každý má svůj příběh. Nevíme, co se druhému odehrává v hlavě, nevíme, co si prožil. Měli bychom přistupovat k lidem bez předsudků a vyvarovat se nálepkování. Hlavní hrdinka nebyla dokonalá. Byla citově zraněná, hodně kolem sebe kopala a ničila se. Jsem moc ráda, že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo. Naděje. Ta je důležitá pro každého. Pro někoho však může být otázkou života a smrti. Rozhodně doporučuji. Budete o ní ještě dlouho přemýšlet.

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.

Dívku na kusy můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Omega
nebo na e-shopu knihkupectví Knihy Dobrovský.

Čeho se bojíš?

24. ledna 2018 v 21:40 | Victoria |  Téma týdne
Je pátek. Při cestě domů mě začíná dusit ten známý pocit. Omotal mi chapadla kolem krku. Je mi špatně a trochu se mi třesou ruce. Strach. To je ten pocit. Občas mě přepadne, protože přemýšlím, jestli se to zase stalo.
Vcházím dovnitř. Je tu trochu nepořádek, ale to ještě nemusí znamenat nic divného. Třeba to bude v pohodě. Třeba se nic nestalo. Přeju si to. Pak ji však uvidím a mé naděje se rozplynou. Naivně si pořád říkám, že je třeba jen unavená. Ale vidím ten pohled… ztracený. Její druhé já. To, které ji stahuje dolů. Pak promluví a já slyším, že špatně artikuluje. Když to z ní ucítím, je vše jasné. Chci křičet, ale vím, že to nemá cenu. Jen bych to zhoršila. Místo toho křičím uvnitř sebe. Bolest. Bezmoc. Zrada. Zase to udělala. Jdu k sobě do pokoje, obejmu svá kolena. Ptám se boha, vesmíru, či co to vlastně je, proč? Někdy je to v pohodě a vše se vrací do normálu. Ale pak přijde tento den a ten pocit, strach, se vrací. Už se ho nezbavím.

Naděje

18. ledna 2018 v 22:07 | Victoria |  Mé básně
Jedna další rychlomyšlenková, kdy jsem jen vzala papír a psala. Tyhle pseudobásně se mi píšou nejlíp. Nedržím se žádných pravidel. Kašlu na rýmy, prozódii a podobné blbosti. Jako amatér si to můžu dovolit. Snad se vám bude líbit.



Kde je? Kam zmizela?
Paradox ji sežvýkal,
ztratila se kdesi v dáli.
Nebo radši utekla?
Držet za ruku ji máš!
Hýčkat,
hladit po vlasech.
Zatímco jen nadáváš,
nevidíš ta znamení,
jako sladká mámení.
Ty stopy, co ti nechala.
Že nezmizela,
neumřela.
Kráčí si svým vlastním světem,
ta ohnivá dáma,
v jednu chvíli je tu s tebou,
pak rozdává radost dětem,
je to velká Neznámá.
Když ostnatý drát tě škrtí,
temnota tě zaplaví,
Neznámá pak objeví se
se svou silou jestřábí.



Tak už jsem asi dospělá...

16. ledna 2018 v 10:56 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
…když mám tu kreditku. V poslední době se mě hrozně moc lidí ptalo, jak bez ní můžu fungovat. Jak vůbec můžu kráčet tímto světem BEZ KREDITKY! Hrůza. Ale asi před dvěma měsíci jsem se konečně zbavila nálepky pravěké ženy. Alespoň v tomhle.

Tož jsem zašla se sestrou do jedné nejmenované banky, tam jsem dělala, že všemu hrozně rozumím a chápavě přikyvovala. Důležitý byl pro mě akorát bod, že založení a vedení je bezplatné. Jako úplný negramot zase nejsem, ale to chápavé přikyvování jsem v určitých chvílích podstoupit musela.
Takže si konečně chodím po ulici se zbrusu novou kreditkou. Pěkně se blyští a mám dokonce pojištění proti krádeži. Že mám na účtu minimální částku, která tam ještě může být, je přece jedno. Hlavně že mám pojištění! Jednou se to přece bude hodit, až budu vydělávat ty miliony, ne?

Placení v obchodech je taky sranda. Při prvním placení se to jaksi nechtělo připojit - asi chyba v matrixu. Při druhém placení jsem kartu přiložila na úplně jiné místo, takže pokud by se transakce uskutečnila, zřejmě by v tom měly prsty nějaké temné síly. Při třetím placení jsem pro jistotu řekla, že tím platím poprvé. Až při čtvrtém placení jsem důležitě řekla "Můžu kartou?" a s hlasitým píp to konečně uskutečnila. Je to docela sranda, jen si nejsem jistá, jestli mi vyhovuje ta virtuální představa. Peníze máte, ale jsou jaksi nehmotné.

Takže jsem vkročila do další etapy dospěláckého života. Mám pocit, že za pár let se už karta nebude ani blyštit, ani ji nebudu vytahovat tak hrdě. Ale zatím je docela fajn, že už nemusím chodit s měšcem plným zlaťáků.