Únor 2018

Pečený pstruh s chřestem

27. února 2018 v 16:51 | Victoria |  Receptíky
Uvědomila jsem si, že jsem hrozně dlouho nepřidala žádný nový recept, takže jsem se rozhodla to urychleně napravit :-). Blíží se jaro a spousta lidí bude chtít odlehčit své jídelníčky. Dnešní recept je tedy zdravý a chuťově přímo luxusní! Než jsem ochutnala chřest, evokoval ve mně něco ne příliš dobrého. Trochu jsem si myslela, že to bude něco na způsob křenu. Sestra mě však vyvedla z omylu a společně jsme se vrhly na přípravu tohoto super oběda :-). Absolutně nevím, k čemu to chuťově přirovnat. Je dost specifický a řekla bych, že trochu nasládlý. Nejspíš to budete muset otestovat sami :-).
Navíc se mi líbí, že má spoustu skvělých účinků na zdraví. Nebudu tady ze sebe dělat borku a psát, jak tomu rozumím, ale pokud máte zájme, koukněte se SEM. A teď už k receptu!

Potřebujeme:

1 svazek zeleného chřestu
100 ml olivového oleje
1/2 kg cherry rajčátek (stačí přidat od oka nějaké rozumné množství)
1 balení salátové lučiny (daly jsme takovou tu menší kostku)
pepř
sůl
1 pstruh duhový
drcený kmín
stroužek česneku (nemusí být)
bazalka (nemusí být)
kousek másla

Postup:

Rozehřejeme troubu na 200 °C. Omyjeme chřest, osušíme ho a odkrojíme tvrdé spodní konce ze všech výhonků. Do pekáče pokapaného olivovým olejem dáme chřest a cherry rajčata, zalijeme zbytkem olivového oleje a lehce promícháme.
Zeleninu posypeme nalámanou salátovou lučinou, osolíme, opepříme a dáme zprudka opéct na 15 minut pod gril.

Můžeme dát péct společně se pstruhem, kterého zevnitř i zvenku osolíme a okmínujeme, případně můžeme zvolit jako alternativu koření na ryby. Dovnitř ryby vložíme 2-3 lístky bazalky, česnek, který rukou rozmačkáme (stačí jen trochu na ochucení) a taky kousek másla, které pak položíme i zvenku na rybu. Pečeme asi 20 minut při stejné teplotě. Upečeného pstruha poznáme podle bílého oka, které nepraskne. Také jde maso pěkně oddělit od páteře.


Dobrou chuť!

Zdroj: TADY

Z dnešní procházky

24. února 2018 v 17:07 | Victoria |  Fotky
Po dlouhé době jsem se vydala na delší procházku do přírody. Když už nemám psa, není to ono. Hrozně mi chybí to tahání vodítka, oslintané kalhoty a hlavně společník, který mě vždycky s nadšením doprovázel. Bez psa je ten život o hodně prázdnější a smutnější. Pejskaři jistě chápou. Vesmír se mi však rozhodl udělat radost a já teď dva dny hlídala sousedovic čoklici. Je to nádherný zlatý retrívr, trochu mohutnější a větší, než je na fenu běžné. Takže jsem toho využila a vyrazila ven. Moje máti tvrdí, že jsem byla snad ještě nadšenější, než ten pes.

A byla to nádhera! I přes mráz a extrémní vítr jsem si to moc užila. Sluníčko sem tam vykouklo, takže se krajina chvílemi tak třpytila, až mě z toho bolely oči. Šlapala jsem si to pěkně do kopečka, všímala si zvířecích stop a srnek jsem potkala tolik, že jsem to pak přestala počítat.
Akorát jsem se teda snažila vyhýbat stromům, protože jich bylo dost popadaných a z toho větru jsem měla docela respekt.


V zimě je ta krajina úplně jiná. Léto má taky něco do sebe, ale když je všechno pokryté sněhem a do tváře vám fouká studený vítr, dává to pocit, že jste na světě úplně sami. Vše je prostě kouzelné a tak nějak tajemné.
To nejúžasnější však na tom bylo, že všechny starosti rázem zmizely. Byla jsem to jen já a pes, jako za starých časů. Naprostá svoboda. V tu chvíli jsem si připadala opravdu živá. Nic mě netížilo. Všechno to zmizelo.
A i když jsem si na ledě střihla provaz jako profesionální sportovec, narazila si zadek a nakonec měla promečené i ponožky, stálo to za to!

Přidávám i pár fotek, abyste se taky pokochali. Kvalita je fakt mizerná. Myslela jsem si, že budou trochu lepší. Možná časem investuju do nějakého dobrého foťáku, který budu schopná ovládat i já, naprostý antitalent. Chtěla bych se totiž naučit fotit. Nemusím být profesionál, ale byla bych ráda, kdyby ty fotky prostě trochu vypadaly :-).
Hodně se mi líbí ty první dvě, které jsou tak trochu post-apokalyptistické :-D. Sama nevím, jak ty barvy vznikly - popravdě by tak asi fotky vypadat neměly :-D - ale mně prostě přijdou zvláštní. Jinak, ta procházka mi trvala přibližně hodinu. Vím, že to působí jako konec světa, ale fotky klamou :-).









Když je teda ten Valentýn...

14. února 2018 v 19:14 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Aby bylo jasno, Valentýn mi přijde jako trapná komerční záležitost. Děsně mi leze na nervy, že na mě odevšad vyskakují srdíčka, objímající se medvídci, čokolády a reklamy, vybízející ke koupi produktu pro našeho drahého. Už jsem viděla i trochu nevkusnou reklamu na postel - prý buďte veselí v nové posteli :-D. A u toho byl obří nápis Valentýn. Mnohem radši bych teda byla, kdyby mi dal dotyčný kytku až druhý den po tom šílenství. Prostě být trochu rebel, ne jen tupé stádo ovcí.
Ale aby nám nebylo smutno, milé dámy (a třeba i pánové :-D), rozhodla jsem se pro vás vytvořit seznam deseti nejvíce sexy chlápků :-D. Samozřejmě každý má jiný vkus, takže budu ráda, když se podělíte o své favority. Tento článek berte trochu s rezervou. Když už nic jiného, alespoň pokocháte oko, možná poslintáte klávesnici a získáte tipy na pár skvělých filmů :-). Tož jdeme na to!


Richard Armitage (pan Thornton)

Pokud jste romantické duše a milujete Pýchu a předsudek, rozhodně vám doporučuji seriál Láska v bílém pekle. Vlastně ani není zas tak moc romantický a řeší se tam spíš průmyslová revoluce, ale rozhodně stojí za tu už kvůli tomuto fešákovi :-D. Pan Thornton se vlastně skoro pořád mračí, ale když už se usměje, tak to stojí za to. Seriál byl natočen podle knih od E. Gaskellové (Sever a Jih), které také doporučuji. Richard si zahrál i v Hobitovi, ale ten se mi moc nelíbil a doporučila bych spíš knihu.


Viggo Mortensen (Aragorn)

Kdo nikdy neviděl nebo nečetl Pána prstenů? Existuje vůbec takový netvor? Jestli ano, nechť to urychleně napraví! Pán prstenů je totiž legendární! Knihy jsou samozřejmě lepší, ale filmy jsou taky moje srdcovka. A Aragorn je prostě Aragorn :-D. Bez něho by to nešlo. Já vím, že Viggo už je vlastně docela děda, ale Aragorn je věčný. A vlastně ani není nějak extra hezký, jen má v sobě jakési charisma. Jsem holt divná. Většině holek se líbí uhlazený Legolas, ale já radši zablácené chlápky v pláštěnce, kteří se pár týdnů nemyli :-D.


Alexander Skarsgård (Eric Northman)

Asi v šestnácti jsem dost ujížděla na seriálu Pravá krev, který je docela kontroverzní. Slabým povahám bych ho určitě nedoporučila. Hlavním motivem mají být upíři, ale vlastně je tam dost sexu, násilí, drog atd. A je tam i jakási romantická linka. Prostě HBO, co vám budu povídat. Eric Northman si mě hned získal. Sice je to docela hajzlík a blonďáky obecně moc nemusím, ale u tohoto Švéda bych udělala výjimku :-D. A když začne mluvit švédsky, to je teprve něco :-D.


James McAvoy (Charlex Xavier)

Viděli jste novější X-Meny? Já teda Marvelovky zas tak moc nemusím, ale tyhle filmy mám dost ráda. No řekněte, komu by se nelíbilo mít nějakou super schopnost? A čtení myšlenek, které ovládá Charles, je fakt něco. Teda ne že bych takového přítele chtěla, to by bylo asi dost na zabití, ale stejně. James taky není typickým krasavcem, ale něco v sobě má. A má snad ty nejmodřejší oči :-).


Michael Fassbender (Magneto)

Když už jsem u těch novějších X-Menů, tak nesmím zapomenout ani na Erika, který Charlesovi v lecčem konkuruje :-D. A pokud máte raději romantické filmy, tak nesmíte minout Janu Eyrovou z r. 2011, kde si zahrál pana Rochestera. Určitě si přijdete na své :-).


Hugh Jackman (Wolverine)

Tak jo, do třetice všeho dobrého. Wolverine je další postavou z X-Menů. Drsňák, chlap jak hora, trošku zvířátko, ale opět má v sobě to NĚCO. Má sice perfektní postavu, ale ta není všechno. Víc se mi líbí jeho úsměv. Navíc je to herec s velkým H. Např. v Bídnících podal naprosto perfektní herecký výkon a navíc jsem zjistila, že umí i zpívat. Doporučuji :-).



Ewan McGregor (Obi-Wan Kenobi)

Před chvílí jsem dokoukala Hvězdné války (Skrytou hrozbu), takže se nedivte, že ho zmiňuji :-D. Já nevím, ale Obi-Wan mi přijde rozhodně víc sexy, než třeba Anakin. Jasně, pak to zkazí těmi vousy, ale kdyby se oholil… A taky si mohl nechat ten copánek, přijde mi to roztomilé :-D.


Sam Claflin (Finnick Odair)

Jestli jste fanoušky Hunger games, tak vám určitě bude povědomý. Kdybych si tam měla vybrat jednoho chlapa, byl by to Finnick (promiň Peeto, ale tak to prostě je). Měla jsem ho ráda i v knize. Ze začátku se zdálo, že je to prostě namyšlenec namyšlený, ale nakonec to tak vůbec nebylo. A Sam je kus chlapa, to se musí nechat :-D. Také si zahrál v romantickém filmu Než jsem tě poznala a S láskou, Rosie.


Johnny Depp

Johnny je dost excentrický. Většinou hraje samé podivíny, ale kupodivu mu nejvíc sednou. Teď už je to celkem starouš a popravdě vzhledově nic moc (no jo, nikdo nemládne), ale dřív to byl fakt fešák. Delší vlasy (tak po ramena) se mi na chlapech dost líbí, teda za předpokladu, že jsou umyté a husté, prostě žádné cancoury. A taky to musí jít k jeho osobnosti. Myslím, že Johnny tohle rozhodně splňuje :-). Filmy s ním snad zmiňovat nemusím, ten je známý až moc :-D.


Gerard Butler

Jestliže jste viděli P.S. Miluji tě, tak se mnou prostě musíte souhlasit. Moc filmů s ním jsem zatím neviděla (mám docela resty), ale rozhodně mě zaujal. Je to takový Hulk křížený s roztomilým medvídkem :-D. Jen škoda, že už mu táhne na padesát.



Tak to by bylo pro dnešek vše. Snažím se neřešit fakt, že většina z nich už je ve středním věku, takže tuhle poznámku si prosím odpusťte :-D. A jaký by byl váš seznam? :-)

Žít svůj život

7. února 2018 v 17:57 | Victoria |  Téma týdne
Život je procházka v chumelenici, kdy vám padají vločky sněhu do vlasů, máte zmrzlé tváře, ale přesto se usmíváte.
Je letní déšť, který všechny osvěží.
Je mango k snídani, které jste si po dlouhé době koupili.
Je čerstvě uvařená káva, která provoní celý byt.
Je běh na autobus, protože jste zaspali.
Je drbání psa za ušima.
Je tichý les, kam se uchýlíte, když potřebujete najít rovnováhu.
Je hudba, kterou si pouštíte znovu a znovu.
Je oblíbená knížka, která je už celá zničená od toho, jak ji čtete pořád dokola.
Je vstávání ještě za tmy i strávené dopoledne v posteli.
Je o lidech, kteří jsou nám blízcí.
Je o překonávání překážek.
Je o tom, že se vždycky zvedneme, i když na zem padáme už po pár metrech.
Je o radostech i starostech, o smíchu i pláči.
Je o starých fotkách a vzpomínkách.
Prostě je.


Naději může darovat kdokoli

6. února 2018 v 21:47 | Victoria |  Téma týdne
Přestože už se na blogu objevilo nové téma týdne, rozhodla jsem se napsat článek k tomu starému, které bylo o naději. Přesněji téma Neztrácet naději. Článek jsem měla v hlavě několik dní, ale pořád jsem se nějak nemohla vyžvýknout, ale nakonec je tady. Doufám, že se vám bude líbit a budu ráda za vaše názory.

Naděje. Tak abstraktní a přitom tak důležitá. Představuji si ji jako malinké světýlko v temných časech. Jako když se dítě bojí tmy a má rozsvícenou lampičku. Pomáhá nám lépe snášet starosti života, protože díky ní víme, že bude líp. Co když je ale slabá a jen bliká? Co když ji ztratíme úplně? Naše vnitřní dítě zůstane bez světla, pohltí ho strach a zůstane napospas příšerám.


Inspiraci ke psaní tohoto článku jsem získala díky dvěma věcem. Tou první je kniha Dívka na kusy, na kterou jsem nedávno napsala recenzi. Příběh byl o dívce, která se řezala a nakonec se pokusila zabít. A proč? Protože ztratila naději. Nakonec přežila, ale naději zoufale hledá a potřebuje.
Druhou věcí je jedna slečna, kterou jsem nedávno potkala v Šantovce. Prodávala pizzu a já si od ní jeden klínek koupila. Byla hrozně vyhublá. Tak moc vyhublá, až jsem si říkala, že má nejspíš nějaký problém s jídlem. Ale to hlavní - vypadala hrozně nešťastně. Oči měla ubrečené a ve tváři ztrápený výraz. A já si jen říkala, jestli bych jí nemohla nějak pomoct. Ale nemohla jsem, protože:

Možná vůbec nemá problém s jídlem, jen je tak hubená od přírody a má zkrátka blbý den.
Možná splácí dluhy, má dvě práce a nezvládá to.
Možná se jen pohádala se svým přítelem.
Možná přišla o miminko.
Možná…

Každý má svůj příběh a my nevíme, co si ten druhý prožil. Kdybychom se podívali druhým do hlavy, asi bychom byli dost překvapení, možná dokonce v šoku. Té slečně jsem dala dýško a popřála jí pěkný den. Možná jsem se mohla zeptat, jestli je v pohodě. Nebo by ji to naopak rozčílilo, protože mi do toho nic není. A takových lidí je hrozně moc.

Co chci tímto blábolením ve skutečnosti říct? Vlastně jen jedno. Naděje nic nestojí. Každý ji může darovat. Občas stačí malé gesto, jako je úsměv, kytička pro někoho, koho máte rádi, ztratit pár slov s důchodcem, který si evidentně potřebuje pokecat. Všímejte si lidí kolem sebe. Pochvalte, když se vám na druhých něco líbí. A pokud vám někdo naději daruje, s díky ji přijměte. A až ji nebudete potřebovat, pošlete ji zase dál.

Design od