Čeho se bojíš, má paní? Klece.

19. června 2018 v 22:01 | Victoria |  Téma týdne
Občas na ně narazíte. Lidi, kteří nic neřeší. Jsou neustále v pohodě, nemají žádné starosti, prostě si životem tak nějak proplouvají. Když se objeví nějaký problém, tak je to možná na pár sekund zaskočí, ale jdou zase dál, protože ono to přece nějak dopadne. Závidím jim. Fakt jim hrozně závidím. Hodně lidí si myslí, že jsem taky takový člověk, protože moc nedávám najevo emoce. A když mě něco trápí, radši mlčím, protože koho to zajímá? Většinou nikoho. Ale to už trochu odbočuji.



Často jsem otrokem. Paradox je, že si za to vlastně můžu sama, protože jsem svým vlastním otrokem. Ironie, že? Když se objeví nějaký problém, vykolejí mě to a zaplaví mě panika. Neumím říct, že o nic nejde, že to bude dobré. Prostě neumím zvládat stres, i když se jedná de facto o prkotiny. Moje hlava neustále něco analyzuje. Nejhorší je, když nemám co na práci. Hodně přemýšlím nad budoucností, nad tím, co mě čeká. Čas od času se ponořím naopak do minulosti a říkám si, že jsem vlastně nic nedokázala. Že bych měla být už o hodně dál, být víc… já nevím… lepší. Přemýšlím, o co jsem přišla, komu jsem třeba ublížila, co jsem pokazila. Co bych měla zvládat. A nadávám si, že to nezvládám. A když už se mi něco povede, tak se mi to přece mohlo povést ještě o něco líp, no ne?




Lidská mysl je hodně zvláštní. Možná proto mě tak fascinuje. Ale říkám si, že je to možná moje cesta. Možná jsem se měla narodit s tak debilní povahovou, abych se něco naučila. Trochu klišé, ale něco na tom je. Možná, až jednou budu řešit zase nějaký stupidní problém, tak budu schopná říct, že na to seru. Teda tím nemyslím, že bych zazdila ten problém a neřešila ho, ale že ho nebudu řešit až příliš. Dává to smysl?

Dodatek: Soundtracky s článkem nijak nesouvisí, jen mi prostě přijdou hrozně uklidňující :-).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti moje tvorba?

Ano 89.4% (143)
Ne 5% (8)
Jen některá 5.6% (9)

Komentáře

1 Lux Lux | Web | 19. června 2018 v 23:10 | Reagovat

Ten pocit znám. Jde jen o to, se sebou pracovat. Trávit čas i sama se sebou a posouvat hranice své osobnosti dál. Naučit se být spokojená. Bez nároků jenom prostě být :) Je to dlouhá cesta, ale život je pak mnohem lehčí :)

2 Gru Gaz Gru Gaz | Web | 20. června 2018 v 10:25 | Reagovat

Chápu, co myslíš, taky těmto lidem závidím, vždycky jsem si říkala, že můj cíl je stát se flegmatiko-sangvinikem, ale zatím jsem stále spíš ty druhé dva typy. Věřím, že malými krůčky se člověk dokáže trochu "přetvořit", aby všechno tak moc nehrotil, aby dokázal nad prkotinami mávnout rukou a jít dál.
Nejdůležitější je, aby byl člověk sám se sebou spokojený. Nebýt apatický, ale přijímat věci, tak jak jsou a vědět, že to je v dané situaci to nejlepší a nejsprávnější a hlavně jediné. Netrápit se tím, co člověk řekl a jak, že by to šlo říct lépe atd.. prostě to brát už jen jako vzpomínku a pamatovat si z ní to hezké, ne to trapné a divné a chybné.   Zrovna ode mě to sedí, zatím se tímhle fakt neřídím, ale doufám, že jednoho dne to pro mě takové bude se vším - budu se usmívat, a to přirozeně, protože se nebudu trápit malichernostmi, které ještě ke všemu nejde změnit.

Ať už máš teď cokoli za období, držím palce, ať se z chmurných myšlenek dostaneš a žiješ šťastný život.:)

P.S. plusové body za titulek článku.:)

3 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 20. června 2018 v 10:50 | Reagovat

Občas se mi taky stává, že mě chce převládnout panika, bývá to když je přede mnou nějaká velká změna (stěhování do dražšího s vyššími výdaji, přechod ze školy do zaměstnání a tak), takže se to vždycky snažím porazit tím, co dělám ve chvílích, kdy nemám co dělat, běžně, když nemám starosti - vymýšlím altenrativní vesmíry a fanfikce v mých oblíbených dílech. A je úplně jedno, jestli je to slavnej seriál nebo obskurní film. Fakt to hodně pomáhá :D Ale pokud jde o každodenní život a běžné problémy, tak to neřeším. Možná na chvilku bouchnu, jsem chvilku naštvaná nebo tak, ale hodit to za hlavu jsem se naučila brzo. Nebo spíš hodit to za hlavu není ten pravý termín. Spíš jako... prostě přepnout. Třeba můžu být totálně vytočená a naštvaná na všechny okolo, když se prodírám davem, ale jakmile z toho davu vylezu, tak jako bych ani nevěděla, že tam nějaký dav byl. Prostě se tím vůbec nezabývat, okamžitě zapomenout, ani ne to úmyslně házet za hlavu nebo si o tom něco říkat, ale vědomě to neřešit vůbec.

4 Victoria Victoria | 20. června 2018 v 11:57 | Reagovat

[1]: Přesně to si myslím.

[2]: Neřekla bych, že by tohle bylo nějaké extra špatné období, ale spíš jsem tak nějak na mrtvém bodě. Ale děkuju za milý komentář. A jsem ráda, že titulek někdo poznal :-D.

[3]: Jo, fanfikce mi taky pomáhají :-). Nebo prostě celkově fantasy literatura - člověk na chvíli unikne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Design od