Červenec 2018

Okno do duše

28. července 2018 v 22:39 | Victoria |  Blabásně a jiná zvěrstva


Podívej se mi do očí.
Co teď vidíš?
Možná jenom odraz svůj,
možná vlnu něhy.
Podívej se mi do očí,
zeptej se jich hned.
Uvidíš v nich zatvrzelost, led,
nebo možná pocit,
sladký jako med.
Podívej se mi do očí.
Třpytí se v nich slzy?
Tak věř, že otvírám ti srdce,
ačkoli je možná příliš brzy.



Něco ze života

3. července 2018 v 10:33 | Victoria |  Pár žvástů z mé nevymáchané pusy
Tak už je to oficiální, postoupila jsem do třeťáku! Všechny zkoušky jsem měla hotové už na začátku června, ale ještě jsem čekala na vyjádření ohledně jednoho projektu. Je to fajn pocit, že už mám bakalářské studium téměř za sebou. Jen to hrozně rychle utíká. Zatím mám za oba roky průměr 1,4, což mi nepřijde tak špatné. Bohužel jsem se ale tento rok trochu zhoršila. Nebo to už tolik nehrotím, fakt nevím :-D. Každopádně příští rok musím zase zabrat. Bude to drsné a popravdě mě to hrozně děsí… bakalářka, státnice, další praxe,… Ale budu si s tím muset nějak poradit, když už jsem došla až sem :-). Teď na mě hodně lidí tlačí, abych šla i na magistra, ale zatím to vidím tak, že bych po státnicích ráda nastoupila do práce. Uvidím, jestli se za ten rok něco změní. Čas na rozhodnutí ještě mám, tak jsem sama zvědavá, kam mě osud zavane.



Tento semestr jsem také absolvovala praxi v ZŠ praktické (které se už tahle vlastně nejmenují, ale princip je stejný), kde jsem učila děti s lehkým mentálním postižením. Nikdy bych nevěřila, že zrovna já budu učit! Já vlastně nemám učitelský obor, ale nechali mě, ať si to na pár týdnů zkusím. Dost jsem z toho šílela, protože mi dělají problémy i referáty :-D, ale nakonec to bylo úžasné. Učila jsem matematiku (kdyby se to dozvěděl můj matikář z gymplu… :-D), češtinu, angličtinu a pracovky. Přestože jsem učila v šesté třídě, učivo bylo zhruba na úrovni čtvrtého, max. pátého ročníku, takže se to dalo. A bylo to těžké, ne že ne, ale pracovat s těmi dětmi bylo skvělé. Moc ráda na ně budu vzpomínat. Poté jsem měla praxi i ve školní družině, kde už byly i děti s těžšími formami postižení (děti ze speciální ZŠ). Opět mi to hodně dalo, ale popravdě se mi víc líbilo to učení. Chtěli byste nějaký článek na toto téma? Já bych se o tom klidně rozepsala víc, ale zase vás nechci moc unavovat :-).

A jak to vlastně dopadlo s mým bytem? Slečna Jednoslovná stále nemluví, dokonce se začíná situace trochu vyhrocovat. Vlastně se dá říct, že moje úžasná spolubydlící, Slovenka, má neustále chuť ji zabít :-D. Já už tam naštěstí nebydlím (i když stěhování mě ještě čeká), ale občas to tam bylo docela drsné. Mám na ty byty nějak štěstí :-D. Letos si budu hledat opět nový. Bydlela jsem dost daleko od centra a popravdě se mi tam moc nelíbilo. Byla jsem moc odříznutá od ostatních, bylo to daleko, příliš rušná doprava a podivná individua všude okolo :-D. Navíc Slovenka jede do zahraničí, takže si budu muset najít i novou spolubydlící. To mě děsně štve, ale třeba natrefím na fajn lidi. Držte mi palce.



A co momentálně dělám? Vlastně se dá říct, že hlavně pracuju. Stále brigádničím v jednom nejmenovaném hypermarketu (už vlastně od prosince) a jsem tam docela spokojená. I když zvýšení platu by mi vůbec nevadilo, ne že ne :-D. Jsem v oddělení ovoce a zeleniny, což mi naprosto vyhovuje. Mě baví být neustále v pohybu. Utrpení je, když nemám co na práci. Občas jsou samozřejmě dny, když už mám všeho (a všech) po krk, ale zatím to nějak jde :-D. Nechtěla bych být třeba někde za pokladnou a jen sedět na zadku a pípat, z toho bych se zbláznila. Tahle mám v práci zároveň i posilovnu, což je fajn. A čas v práci rychle utíká. Někteří zákazníci jsou sice stále na zabití (o tom bych ráda napsala i nějaký článek, protože je fakt o čem psát), ale sem tam se najde i někdo milý. Jako třeba včera, když mě oslovil jeden dědoušek:

Zákazník: "Slečno, vaříte doma?"
Já: "Tak snažím se občas něco uvařit, když je čas."
Zákazník: "To musí být váš manžel rád."
Já: "Nemám manžela."
Zákazník: "Tak přítel."
Já: "Nemám ani přítele."
Zákazník: "Ale to vám nevěřím! Taková krásná holka. Vy určitě lžete! S tím budeme muset něco udělat!"

Co na to říct? Chytla jsem z něho dobrý záchvat smíchu :-D. Ale zlepšilo mi to den, ne že ne. Byl docela srandovní. Prostě člověk v práci narazí na různé lidi.

A poslední novinka - za dva týdny jedu do Chorvatska! Hrozně moc jsem chtěla někam vypadnout. Přijde mi, že už to fakt potřebuju. Mým snem je Nový Zéland, ale to bych musela hodně šetřit, tak snad někdy. Stejně tak i Irsko, Skotsko, Skandinávské země, Aljaška, Kanada, vlastně celá Severní Amerika,… Samozřejmě něco z toho by bylo reálné i finančně, ale nemám s kým jet. A sama se asi neodvážím, potřebovala bych někoho, kdo by mě k tomu dokopal. I když už jsem v hlavě měla myšlenku (a vlastně ji tam stále mám), že bych třeba na rok vycestovala do Anglie (myslím po škole). No sama jsem zvědavá, co bude. Bylo by to bláznivé, ale trochu mám chuť to udělat :-D.
Chorvatsko ale bude fajn. Válení se na pláži sice zas tak moc nemusím, ale těším se na to plavání, na večerní procházky, odpočinek. Musím si taky dobře promyslet, které knížky si s sebou vezmu, to je přece důležité! :-D





Tak to by bylo pro dnešek vše. Jak se máte vy?

Kapitola pátá - NOVÝ SVĚT

1. července 2018 v 22:21 | Victoria |  Safírové srdce
Asi po roce přidávám další kapitolu :-D. Jako... už je mi to docela trapné, ale prostě jsem měla po dlouhé době chuť něco napsat. Dlouho jsem nepsala. Sakra dlouho. Takže je možné, že se to odrazí na kvalitě, ale snaha byla. Povídka Safírové srdce byla vždycky moje srdcovka, tak jsem zvědavá, jakým směrem se to vyvine. Přeji příjemné čtení!

Vesnice se pomalu vzdalovala. Evelyn ještě pořád slyšela křik a zmatek, který způsobil požár a Johanina smrt, ale vše postupně sláblo. Asi po hodině už neslyšela nic, jen zpěv ptáků a tichý šepot stromů. Až doteď šla mlčky a myslela jen na svou matku, ale nakonec se dostavil strach, co s ní teď bude. Christopher řekl, že je Zelený! Často slýchávala pohádky o bytostech, které jsou potomky lidí a elfů. Tyto bytosti ovládaly magii, ale o tom už se koneckonců přesvědčila. Pravdou však bylo, že nikdy v příbězích nebylo jasné, zda jsou to ti hodní, nebo zlí. Christopherovi jakž takž důvěřovala, ale proč by se staral o obyčejné, chudé děvče? Chtěla se ho na to zeptat, ale vždycky, když se k tomu téměř odhodlala, tak ten kluk přistoupil ke stromu, položil na něho dlaň a na chvíli zavřel oči. Když to udělal už asi po třetí, rozhodla se, že toho využije.
"Co to vlastně děláš?" zeptala se plaše. Konverzace s cizími lidmi jí nikdy moc nešla, nebyla ten typ, co se snadno druží.
Letmo na ni pohlédl a pokračoval. Chvilku neříkal nic, vypadalo to, že je dokonale soustředěný. Nebo že ji dokonale ignoruje, pomyslela si Evelyn. Pak však otevřel oči a usmál se.
"Zanechávám stopy. Každá magie zanechává stopy. Jak jsem ti předtím říkal, jsem něco jako lidský chameleon. Občas ale dokážu změnit i barvy prostředí. V tomto případě se snažím změnit část stromové kůry. Vidíš, jak se nepatrně vlní a barva je světlejší?"
Evelyn se pozorně zadívala. Popravdě neviděla vůbec nic. "Myslím, že…" Pak to však uviděla. Skoro jako voda.
"No páni! To bych chtěla taky umět!" vykřikla nadšeně.
"Vlastně to není nic moc. Můj mistr ovládá oheň, to je teprve něco. Ale když chci zanechat stopy, je to užitečné. Většina lidí by si toho nevšimla, ale Grow ví, co má hledat."
"Grow? To je tvůj mistr, že?" Najednou měla pocit, že už to jméno někde slyšela.
"Bojuje s Černými, aby nás ochránil. Doufám, že bude v pořádku." V Christopherově hlase zazněl opravdový strach. Evelyn to nemohla tušit, ale obstát před tolika Černými najednou, chtělo opravdu skvělé bojové dovednosti. Grow to samozřejmě měl, ale nebezpečí hrozilo vždy. A Christopher popravdě netušil, co by si bez svého mistra počal. Musel se toho ještě tolik naučit…
"Černí jsou ti, co zabili mou matku?" zeptala se Evelyn, ale tentokrát po plachosti nebylo ani stopy. Cítila jen nenávist k těm, co ublížili její jediné rodině.
Chris přikývl.
Evelyn chvíli přemýšlela a pak překvapila samu sebe, když odhodlaně řekla: "Chci pomstít matčinu smrt." Čekala, že se jí mladík vysměje, ale on opět vážně přikývl.
"Celkem jsem to čekal. A určitě k tomu budeš mít příležitost. Ale musíš se toho ještě hodně dozvědět. A hodně se toho naučit."
"Jako co? Chci jen vědět, kde Černé najdu a jak ty zrůdy dokážu zabít!" vykřikla. Opět byla překvapená tou bojovnou náladou. Netušila, že za to může nenávist, která zaplavila její srdce. A že právě nenávist jí bránila prolévat slzy.
"Třeba něco o sobě," povzdechl si Christopher. Věděl, že už to tajemství nemůže dál střežit, protože se mu situace začínala vymykat z rukou.
Když Evelyn mlčela, pokračoval. "Nejsi jen obyčejná dívka. Všechno se vším souvisí. Nikdy jsi nepatřila mezi lidi. Jsi totiž Zelená."
Evelyn se zatočila hlava. Zelená? Jak by ona mohla být Zelená? Pak si však vzpomněla na své sny. A na to jediné slovo: Mantúlië! Najednou jí došlo, co to znamená. Bylo to přivítání. Ten muž jí vítal do nového světa. Otázkou však bylo, jestli dokáže opustit ten starý.

***

Nebylo to lehké. Přestože byl Grow silný a schopný bojovník, měl co dělat, aby se udržel naživu. Salfova síla rostla, cítil to. Jen díky poslednímu střípku safírového srdce, který se momentálně vyjímal Evelyn na krku, dokázal Černé zabít. Kdyby ho Salf získal, bylo by nemožné je zničit. Svět by padl do záhuby.
Grow rychle prohledal mrtvoly, aby zjistil, jestli u sebe Černí neukrývají nějaké depeše. Nenašel nic, ale v podstatě to čekal. Věděl, že tu byli kvůli němu a safírovému střípku. Evelyn a Johana v tom byly nevinně. Za normálních okolností by si vyčítal, že je do toho namočil. Vždyť Evelyn tenkrát nemusel nechávat jako novorozence před dveřmi chalupy. Nemusel jí nechávat safírový střípek. Na výčitky však nebyl čas, musel rychle zmizet. Když došlo ke střetu, vesničané se schovali ve svých chalupách. Byli sice prostí, ale ne hloupí. Život byl pro ně nejdůležitější. Jenže brzy budou vylézat první zvědavci a nakonec by se mohlo stát, že by Growa obvinili z Johaniny smrti. To bylo to poslední, co potřeboval. Samozřejmě nemohl vědět, jestli Johana opravdu zemřela, ale pokud její dům navštívili Černí, bylo to téměř jisté.
Rychle se rozhlédl a téměř neslyšně zmizel mezi stromy. První půlhodinu udržoval svižné tempo, potom se zastavil, aby si odpočinul. Při boji utržil tržnou ránu na paži a levém boku. Nebylo to nic hlubokého a ani se to nemuselo šít, přesto to znepříjemňovalo život. Trochu se napil vody z čutory, která už měla pachuť kůže, ale pít se ještě dala. Musel pokračovat. Doufal, že se Christopher o Evelyn postaral, ale podle znamení, která míjel, mu to myslelo dobře tak jako obvykle. Tušil, že je bude čekat dlouhá noc plná otázek a vysvětlování. Kromě toho se však budou muset soustředit ještě na další důležitou věc. Dopravit Evelyn a safírový střípek bezpečně k radě, aby se mohlo rozhodnout, co dál. Salf to určitě nenechá jen tak. Grow si povzdechl, ale pak potřásl hlavou.
"Nu co, budeme připraveni."


kapitola 4. / 6.

Letec

1. července 2018 v 11:05 | Victoria |  Čtenářský koutek
Autor: Jevgenij Vodolazkin
Počet stran: 416
Nakladatelství: Omega
Rok vydání: 2018


"Petrohrad na počátku dvacátého století, dětství na předměstí v Siversku a Aluště,
vysoká škola, první lásky, revoluce v roce 1917, láska k letectví..."

Dneska jsem si připravila recenzi na velmi zvláštní knihu. Knihu, která nebyla zrovna lehká na čtení, ale přesto by neměla zůstat nepovšimnuta. Zaujala mě už svou obálkou. Při pohledu na ni mě svírá trochu tísnivý pocit. Působí dost zvláštně, téměř impresionisticky. Muž s křídly, stará a zároveň mladá žena, dítě s tázavým pohledem,… Jak říkám, opravdu zvláštní, a nakonec ji pochopíte až při čtení knihy. Rozhodně ale zaujme, za to dávám palec nahoru.

Innokentij Petrovič Platonov se probouzí v nemocnici v roce 1999, což se na první pohled může zdát jako normální věc. To zvláštní však je, že si absolutně nepamatuje, kým je. Jeho lékař, doktor Geiger, mu kromě jména odmítá cokoliv sdělit. Místo toho mu dává deník, aby si zapisoval vše, na co si vzpomene. Innokentijovi se postupně vrací vzpomínky, které ale nedávají moc smysl.
Vzpomíná na Petrohrad, na dětství, jež se odehrávalo po roce 1900. Na všechny blízké, kteří už nejspíš byli dávno mrtví. Na svou první lásku Anastasiju. I na hrozivé události, které by nejraději znovu zapomněl…

Tenkrát se stávalo, že lidé v lese umrzli. Nebylo to na základě uvážlivého rozhodnutí, ale únavou. Odcházeli kousek stranou, vysílení si sedli na zem a zmrznout pro ně bylo možná lehčí než vstát a pokračovat v práci. Nevyspalí si sedli, aby si na chvíli odpočinuli, a usnuli. A zmrzli, protože spánek není překážkou smrti. Rychle je zavál sníh, a to se pak těžko hledá. A v podstatě je ani nikdo moc nehledal: bylo jasné, že neutekli, ale zmrzli, z ostrova nebylo kam utéct. Vědělo se, že na jaře je najdou.

(str. 77)

Jedno mu však pořád vrtá hlavou. Proč je stále mladý, když si vzpomíná na události, které se staly tak dávno? Nakonec dojde k překvapivému zjištění. A nezbývá mu nic jiného, než se s tím smířit a začlenit se do současné doby. Jenže vzpomínky se stále ozývají.

Můj názor:

Jak jsem zmínila na začátku, kniha byla zvláštní a dost těžká na čtení. Je psaná formou deníkových záznamů, takže je díky tomu hodně rozvláčná a chaotická. Častá retrospekce mi tam vůbec nesedla, ale to není autorova vina. Jen mě prostě nebavilo, jak se hlavní hrdina pořád rýpe v minulosti a popisuje všechno možné. Pokud jste hodně náročný čtenář a berete určité knihy jako výzvu, tak myslím, že tahle je přesně pro vás. Mně osobně se kniha nelíbila, ale určitě se tím nenechte odradit. Věřím, že si své příznivce najde.


Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Omega.

Letce můžete zakoupit přímo na stránkách nakladatelství Omega.
nebo na e-shopu knihkupectví Knihy Dobrovský.

Design od